23 C 34/2026

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČ IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce , zastoupený advokátkou Jméno advokátky , sídlem Adresa advokátky , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , o 87 510 Kč s příslušenstvím,

I. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 48 404 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 622,62 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 48 403,75 Kč od 20. 12. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 14 649,43 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 42 111,15 Kč od 20. 12. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 237 420 Kč a smluvní pokuty ve výši 39 106,30 Kč.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 48 404 Kč spolu se shora specifikovaným příslušenstvím – zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem z úvěru a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 39 106,30 Kč. Uplatněný žalobní požadavek odůvodnil tím, že se žalovaným uzavřel dne , datum, úvěrovou smlouvu č. , hodnota, a žalovanému byl téhož dne vyplacen úvěr ve výši 91 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet dohodnutými měsíčními splátkami po 6 595 Kč počínaje měsícem únorem , rok, . Žalovaný úvěr splatil jen částečně a do zesplatnění úvěru splatit žalobci jen částku 79 860 Kč. V rámci smlouvy bylo dohodnuto, že žalobci vzniká právo na zaplacení jednorázové smluvní pokuty ve výši 499 Kč, za každou splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkami č. 3, 5, 7, 10, 12, 13 a 14, žalobce tak uplatňuje nárok na smluvní pokutu ve výši 3 493 Kč. Dále bylo dohodnuto, že žalobci vzniká právo na náhradu nákladů za každou splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení v délce 15 dní, ve výši 200 Kč. Z tohoto titulu uplatňuje žalobce k náhradě částku 2 800 Kč. Ve smlouvě bylo dohodnuto automatické zesplatnění úvěru, pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoliv splátky či její části v délce 65 dnů. Takové prodlení nastalo u splátky č. 13, k zesplatnění úvěru tak došlo dne 22. 4. 2024. Zesplatněním úvěru vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny do jejího úplného zaplacení. Žalobce uplatňuje nárok na smluvní pokutu od 24. 4. 2024 do dne sepisu žaloby, kterou vyčíslil na 39 106,30 Kč. Po zesplatnění úvěru bylo na dluh uhrazeno ještě celkem 41 101 Kč, kdy poslední platba byla uskutečněna dne 19. 12. 2025.

2. Žalovaný se ve věci k výzvě soudu k podané žalobě nijak nevyjádřil a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto o žalobě rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě žalobcem předložených listinných důkazů.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, , z oznámení o schválení úvěru ze dne , datum, , z dokladu o zaslané a přijaté akceptační SMS a z dodatku č. , hodnota, k návrhu smlouvy o úvěru ze dne , datum, vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr 91 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 595 Kč. Celkem měl žalovaný splatit žalobci částku 197 850 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednaná jako pevná po celou dobu splácení úvěru ve výši 71,73 % ročně. RPSN činila 98,91 %. Z dokladu o vyplacení úvěru vzal soud za prokázané, že úvěr v dohodnuté výši byl žalovanému poskytnut převodem na účet dne , datum, . Z karty klienta vzal soud za prokázané, že v období od 6. 3. 2023 do 19. 12. 2025 bylo na úvěr žalobci splaceno celkem 120 981 Kč. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 22. 4. 2024 vzal soud za prokázané, že žalobce přistoupil k zesplatnění úvěru proto, že se žalovaný dostal do prodlení se splátkou o délce 65 dnů a vyzval žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky 89 505 Kč. K prokázaní ověření úvěruschopnosti žalovaného předložil žalobce výpis záznamů z registru SOLUS s nulovým záznamem pro žalovaného, výpis z NRKI, ve kterém bylo žalovanému přiděleno hodnotící skóre 382, výpis z účtu žalovaného za období , datum, – , datum, s počátečním zůstatkem -3 257,73 Kč a konečným zůstatkem -4 862,44 Kč, doklady o příchozích platbách na účet žalovaného od plátce mzdy na částky 41 425 Kč a 84 477 Kč, výplatní pásku žalovaného za listopad , rok, s čistou mzdou 84 477 Kč a hodnocení klienta, ve kterém žalobce vycházel z toho, že žalovaný je ženatý, s manželkou však nežijí ve společné domácnosti a že žalovaný má dvě děti. Bylo vycházeno z příjmů žalovaného ve výši 61 907 Kč, výdaje na klienta byly stanoveny jako životní minimum částkou 4 860 Kč, výdaje na děti částkou 6 980 Kč, výdaje na bydlení částkou 8 915 Kč. Bylo vycházeno z toho, že žalovaný nesplácí žádné úvěry. Rezerva žalovaného tak byla stanovena částkou 40 152 Kč. Ze statistiky úrokových sazeb České národní banky vzal soud za prokázané, že průměrná výše úroků u spotřebitelských úvěrů pro domácnost se v roce 2023 pohybovala v rozmezí 9,27 % - 9,72 % ročně.

4. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet..

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

11. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy poskytovateli úvěru povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splatit. Z dikce ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni sjednání úvěrové smlouvy vyplývá, že neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího prověřit úvěruschopnost úvěrovaného je svojí povahou neplatností absolutní, ke které musí soud v řízení přihlížet vždy, tj. i tehdy, zůstane-li úvěrovaný nečinný a neplatnost právního jednání v řízení sám nenamítne.

12. V projednávaném věci dospěl soud k závěru, že žalobce tuto povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy řádně nesplnil. K argumentaci žalobce, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného soudem, by měl soud vycházet z karty klienta, soud podotýká, že pro projednávanou věc považuje tuto námitku za nepřiléhavou, neboť jsou zde důvodné pochybnosti o úplnosti záznamu o hodnocení klienta, které žalobce předložil k důkazu. Z výpisu z účtu žalovaného (předloženého rovněž žalobcem, žalobce jej tak měl zjevně k dispozici) vyplývá, že žalovaný splácel úvěr částkou 7 637 Kč, v hodnocení klienta však není se žádnou splátkou úvěru počítáno, nelze z něj nijak zjistit, zda tomu tak bylo proto, že úvěr byl již doplacen, nebo proč žalobce k této platbě, trvala-li nadále, nijak nepřihlédl. Z hodnocení klienta také není zřejmé, na základě čeho byly stanoveny výdaje žalovaného na bydlení a podle jakého klíče byly stanoveny výdaje na nezaopatřené děti. Soud tak při přezkoumávání tohoto důkazu nemůže posoudit, na základě jakých parametrů vycházel žalobce při hodnocení příjmů a výdajů žalovaného a zda tato zjištění odpovídají reálným možnostem žalovaného, nebo zda se jedná pouze o hodnoty stanovené kvalifikovaným odhadem na základě dlouhého pohledu z okna. Tomu, že ověřování úvěruschopnosti žalovaného nevěnoval žalobce náležitou pozornost pak nasvědčují i údaje o jeho zjištěných příjmech. Žalobce soudu doložil toliko tři doklady o příjmech žalovaného – dva doklady o příchozí platbě a výplatní pásku za měsíc listopad , rok, , přičemž jeden z dokladů o platbě se s ohledem na stejnou částku a datum platby zjevně vztahoval k oné listopadové mzdě. Při letmém přezkoumání výplatní pásky za měsíc listopad lze přitom snadno zjistit, že mzda žalovaného za tento měsíc byla podstatně nižší, než vyplacená částka, neboť hrubá mzda za tento měsíc činila jen 33 550 Kč a že ostatní částky navyšující celkovou výši odměny žalovaného za odvedenou práci v tomto měsíci činily různé příplatky a odměny, z nichž nejvyšší označená jako jednorázová kompenzace mzdy dosahovala částky 60 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného se skutečně odbornou péčí by tak žalobci muselo být zřejmé, že reálně dosahovaná mzda žalovaného bude nižší, čemuž nasvědčuje i doklad o mzdě za předchozí měsíc, kdy žalovanému byla vyplacena částka ani ne poloviční. Při vynaložení odborné péče by tak žalobce musel dospět k závěru, že příjmy, se kterými žalobce v hodnocení klienta počítal, nemusí odpovídat reálným možnostem žalovaného, což ho mělo vést k bližšímu zkoumání příjmů žalovaného za delší časové období. Mimochodem, z hodnocení klienta ani není zřejmé, jak žalobce dospěl k příjmu žalovaného právě ve výši 61 907 Kč, neboť pokud by se jednalo o průměr žalobcem zjištěných příjmů, tedy částek 41 425 Kč a 84 477 Kč, jednalo by se o částku 62 951 Kč. Kalkulace s příjmem nadhodnoceným jednorázovou odměnou, nezohlednění splátek úvěru a nejasný mechanismus stanovení výdajů žalovaného tak nutně vedou k závěru, že žalobcem stanovený disponibilní příjem žalovaného je nesprávný a že pokud z něj přesto žalobce vycházel, porušil tím povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s náležitou odbornou péčí. Zvýšenou pozornost žalobce si měly vyžádat i skutečnosti vyplývající z výpisu z účtu žalovaného. Z něj je zřejmé jednak to, že účet žalovaného byl jak na počátku sledovaného období, tak i na jeho závěru v záporném zůstatku a jednak to, že k zabránění vzniku záporného zůstatku na konci tohoto období nepomohly žalovanému ani poměrně vysoké příjmy ve sledovaném období, kdy na jeho účet byla přispána celkem částka 138 657 Kč. Přesto žalovaný vytvořil konečný záporný zůstatek 4 862,44 Kč. Uvedené by mělo vzbudit minimálně pochybnost, zda žalovaný není osoba nezodpovědná, neschopná řádného hospodaření. Na závěru soudu o tom, že žalobce řádně neprověřil úvěruschopnost žalovaného nic nemění ani následné splácení úvěru, neboť z karty klienta vyplývá, že žalovaný první z celkem čtyř splátek učinil až po zesplatnění úvěru, splátky za trvání úvěru činila , jméno FO, , tedy nikoliv žalovaný. Šlo-li o manželku, tak dle hodnocení klienta tato nežije se žalobcem ve společné domácnosti, je proto nepravděpodobné, že by v takovém případě šlo o platby uskutečňované ve skutečnosti žalovaným pod jménem své manželky.

13. Jestliže tedy soud dospěl k závěru, že žalobce před poskytnutím úvěru řádně neprověřil úvěruschopnost žalovaného jím požadovaný úvěr splatit, je nutno na uzavřenou úvěrovou smlouvu nahlížen jako ne neplatné právní jednání. Poskytl-li přesto žalobce žalovanému sjednaný úvěr, má nárok domáhat se jeho vrácení, nikoliv ovšem z titulu uzavřené úvěrové smlouvy ale jako nárok na vydání plnění, které bylo žalovanému poskytnuto bez právního důvodu. Žalobce se ovšem může domáhat vrácení toliko poskytnuté jistiny, neboť v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku, jsou neplatná i všechna vedlejší ujednání ohledně smluvních pokut, nákladů za upomínky atp. Z provedeného dokazování vyplynulo, že na ″úvěr″ již byla splacena částka 120 981 Kč, tedy podstatně více, než kolik činila poskytnutá jistina úvěru. V době rozhodování soudu tak již neexistuje dluh, jehož zaplacení by žalobce mohl požadovat.

14. Bez ohledu na výše uvedené, shledal soud žalobu nedůvodnou i z dalšího důvodu.

15. Pokud by totiž soud pominul, že žalobce porušil povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného, tak z provedeného dokazování vyplývá, že mezi stranami úvěrové smlouvy byl sjednán obchodní úrok ve výši 71,73 % ročně. Z provedeného dokazování vyplývá, že průměrná úroková sazba u spotřebitelských úvěrů činila v době uzavření úvěrové smlouvy (leden 2023) 9,72 % ročně. Soud si je vědom, že v databázi České národní banky jsou evidovány průměrné úrokové sazby, a že je tak běžné, že v daném období jsou úvěry sjednávány i s vyšší úrokovou sazbou, nicméně pokud soud porovná průměrnou úrokovou sazbu s úrokovou sazbou smluvenou v úvěrové smlouvě, tak sazba sjednaná v této smlouvě překračuje zjištěnou sazbu průměrnou pro dané období více jak 7násobně. To je natolik markantní nepoměr, že takto sjednaná úroková sazba musí být pohledem ustálené judikatury Nejvyššího soudu (pro srovnání viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp.zn. 33 Odo 236/2005) považována nutně za nemravnou. Na tom nic nemění skutečnost, že strany si sjednaly ve smlouvě maximální možnou částku přirostlých úroků, neboť její výpočet se odvíjí od celkové dlužné částky, kterou by měl žalovaný žalobci z titulu uzavřené smlouvy zaplatit, limit úroků se tak odvíjí od částky navýšené o nemravné úroky, navíc bylo sjednáno přirůstání úroků k jistině, což dále vede k nepřiměřenému zvyšování dlužné částky a ve svém důsledku tak takové ujednání obchází omezující ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Na ujednání úvěrové smlouvy o úroku z úvěru je proto třeba v souladu s ustanovením § 580 občanského zákoníku nahlížet jako na absolutně neplatné právní jednání pro zjevný rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy.

16. Soud při rozhodování dále přihlédl k judikatuře Soudního dvora Evropské unie, ze které vyplývá, že článek 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, která vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodování o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 6. 2012, C-618/10, ve věci Banco Español de Crédito SA proti Joaquín Calderon Camin). Dále Soudní dvůr EU dovodil, že neplatné (zneužívající) ujednání by mohl soud podle uvedené směrnice nahradit pouze tehdy, byl-li by spotřebitel zrušením celém smlouvy vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům (pro srovnání viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. 11. 2019, C349/18 až C351/18, ve věci NMBS proti Kanyeba, Nijs, Dedroong).

17. Z uvedeného vyplývá, že je-li ujednání o úroku ve smlouvě o spotřebitelském úvěru neplatné pro rozpor takového ujednání s dobrými mravy (proto, že nutí spotřebitele platit za poskytnutí úvěru zjevně nemravný úrok), vylučuje čl. 6 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, aby soud v takovém případě při rozhodování o žalobou uplatněném nároku na zaplacení dlužného (nemravného) úroku z úvěru aplikoval ustanovení § 1802 občanského zákoníku a nahradil neplatné ujednání o výši úrokové sazby tak, že by žalobci přiznal k náhradě obvyklý úrok požadovaný za úvěry poskytované bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Nejedná se totiž o případ, kdy by zrušením smlouvy byl spotřebitel vystaven zvlášť nepříznivým důsledkům, a kdy by tak dle judikatury Soudního dvora EU bylo přípustné nahradit neplatné ujednání rozhodnutím soudu, neboť ujednání o úroku je ujednáním ve prospěch poskytovatele úvěru, nepřiznání úroku tak nemůže zhoršit postavení spotřebitele, ale toliko poskytovatele úvěru, což však jde k jeho tíži, neboť jako podnikatel, tedy smluvní strana v silnějším postavení, vtělil do spotřebitelské smlouvy zjevně nemravné ujednání.

18. Soud by tak žalobci mohl přiznat k náhradě toliko dlužnou jistinu, náklady související s prodlením žalovaného, smluvní pokuty a zákonný úrok z prodlení. Jak již bylo uvedeno, na úvěr bylo splaceno celkem 120 981 Kč. Jelikož úvěr nemohl být úročen obchodním úrokem, měly by se veškeré splátky započítávat přímo na jistinu a do té doby přirostlé úroky z prodlení. Soud nemíní ze sporu dělat složitý spor o vyúčtování a propočítávat, jaký úrok z prodlení přirostl za prodlení žalovaného s dohodnutou splátku do doby její úhrady, neboť pokud by žalovaný ode dne splatnosti první splátky (17. 2 .2023) do dne zesplatnění úvěru nezaplatil vůbec nic, činil by úrok z prodlení z částky 91 000 Kč částku 16 080,82 Kč. Spolu s jednorázovou smluvní pokutou 3 493 Kč a náklady za prodlení žalovaného 2 000 Kč se dostáváme k částce 112 573,82 Kč. Z celkově uhrazené částky 120 981 Kč tak stále zůstává částka 8 407,17 Kč na úhradu smluvní pokuty, na kterou začal žalobci vznikat nárok po zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění již bylo na úvěr splaceno 79 860 Kč. Již z uvedeného je zřejmé, že případný nárok na smluvní pokut ve výši 0,1 % denně nemohl být tak vysoký, aby nebyl plně uhrazen uskutečněnými splátkami úvěru. Pokud by soud hypoteticky počítal s maximálně možným přirostlým úrokem z prodlení ke dni zesplatnění (16 080,82 Kč) tak z uskutečněných splátek do dne zesplatnění by připadalo na jistinu 63 779,18 Kč, takže dlužná neuhrazená jistina by činila 27 220,80 Kč. K její úhradě by tak došlo nejpozději splátkou ze dne 28. 11. 2024. Smluvní pokuta 0,1 % denně od 23. 4. 2024 do 28. 11. 2024 z částky 27 220,80 Kč činí 6 832,42 Kč (ve skutečnosti by však byla ještě nižší, neboť do 28. 11. 2024 proběhlo pět splátek úvěru, čímž by se ponižoval základ pro výpočet smluvní pokuty). Nicméně i z tohoto hypotetického výpočtu počítajícího s maximálně možným úrokem z prodlení a smluvní pokutou je zřejmé, že celková splacená částka 120 981 Kč by postačovala i k úhradě tohoto hypotetického dluhu a že tak žalovaný žalobci již nic nedluží.

19. Soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, je uvedeno výše ve výrokové části rozsudku, neboť žalovanému, který byl v řízení plně úspěšný, v průběhu tohoto řízení žádné náklady nevznikly.