23 C 56/2022

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl předsedou senátu Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení , sídlem adresa , o 83 732 Kč, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 80 666,64 Kč</b> <b>II. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 3 065,36 Kč.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 40 272,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení].</b> <b>IV. Ustanovenému zástupci [titul] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna ve výši 36 120 Kč, která bude vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Okresního soudu ve Znojmě.</b> <b>V. České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě se náhrada nákladů ustanoveného zástupce nepřiznává.</b> 1. Žalobou ze dne 1. 11. 2022, doplněnou podáními ze dne 23. 2. 2023 a ze dne 9. 5. 2023, se žalobce po částečném zpětvzetí uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty domáhá po žalovaném zaplacení dlužného nájemného za měsíce březen 2022 až říjen 2022 s odůvodněním, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena nájemní smlouva, kterou žalobce přenechal žalovanému do užívání část venkovní plochy o výměře [výměra] z parcely [číslo] na ulici [ulice] [číslo] ve [obec] za dohodnuté nájemné ve výši 10 083,33 Kč měsíčně. Současně byla sjednána inflační doložka, na jejímž základě bylo možno nájemné po uplynutí kalendářního roku navýšit o roční procentní míru inflace. Pro rok 2022 tak měsíční nájemné činilo 10 466,50 Kč Smlouvu považuje žalobce za platně sjednanou, neboť při jejím uzavření si statutární zástupci obou smluvních stran na místě samém odsouhlasili, která konkrétní část pozemku bude žalovaným užívána. Žalovaný takto určenou část pozemku převzal do užívání a užívá jí až do dnešní doby. Nicméně aby se spor nekomplikoval o rozsáhlé dokazování, má žalobce za to, že nároku na zaplacení dlužné částky lze vyhovět jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť pokud žalovaný tvrdí, že nájemní smlouva byla sjednána neplatně pro neurčité vymezení předmětu nájmu, je povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení, které vzniklo tím, že žalovaný užíval část pozemku žalobce na základě neplatné smlouvy a které se dle § 2999 odst. 2 občanského zákoníku rovná výši sjednaného nájemného.

2. Žalovaný považuje žalobou uplatněný nárok na zaplacení dlužného nájemného za nedůvodný, neboť v nájemní smlouvě nebyl dostatečně určitě specifikován předmět nájmu, když jí byla pronajata toliko část pozemku žalobce, aniž by tato byla vymezena tak, aby bylo možno jednoznačně určit, jaká konkrétní část pozemku žalovaného měla být předmětem nájemní smlouvy. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že byla-li nájemní smlouva uzavřena výlučně v písemné smlouvě, měla by v ní být pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována. Předmět nájmu může být identifikován i odkazem na jinou listinu, tyto odkazy však nelze libovolně řetězit odkazem na další listiny. Byl-li právní úkon zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z obsahu listiny. V předmětné věci nájemní smlouva odkazovala ohledně vymezení předmětu nájmu na přílohu [číslo] která měla být každé čtvrtletí aktualizována, údaje v ní uvedené však nepostačují k přesné identifikaci předmětu nájmu a uzavřená nájemní smlouva je proto pro svojí neurčitost jen zdánlivým právním jednáním. Posoudit žalobou uplatnění nárok na vydání bezdůvodného obohacení není možné bez toho, aby bylo zřejmé, zda vůbec žalovaný pozemek užíval, v jakém rozsahu, míře a způsobem.

3. Ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, kterou se žalobce zavázal přenechat žalovanému část pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví] pro k.ú. [okres], o výměře cca [výměra] k užívání za účelem skladování stavebního materiálu. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou tří měsíců a s dohodnutým nájemným ve výši 10 083,33 Kč měsíčně. Součástí smlouvy byla dohoda, dle které je pronajímatel oprávněn po uplynutí kalendářního roku upravit výši sjednaného nájemného o procentní roční míru inflace oznámené [úřad] [anonymizována dvě slova] za předchozí kalendářní rok, a to na základě písemného oznámení o úpravě výše nájemného pro příslušný rok. Z faktur [číslo] z 1. 3. 2022, [číslo] z 1. 4. 2022, [číslo] z 2. 5. 2022, [číslo] z 1. 6. 2022, [číslo] z 1. 7. 2022, [číslo] z 1. 8. 2022, [číslo] z 1. 9. 2022 a [číslo] z 3. 10. 2022 vzal soud za prokázané, že žalobce vyúčtoval žalovanému nájemné za měsíce březen 2022 až říjen 2022 vždy částkou 10 466,50 Kč měsíčně. Žalobce dále soudu předložil sedm kusů fotografií dokládajících uskladnění stavební sutě na jeho pozemku a kopii katastrální mapy se zakreslenou plochou, na které je tato suť uskladněna. Ze spisů zdejšího soudu sp.zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] bylo soudem zjištěno, že žalobce již dříve uplatnil u soudu nárok na zaplacení dlužného nájemného z nájemní smlouvy ze dne [datum] za období leden 2021 – květen 2021 (sp.zn. [spisová značka]), o žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, za období od července 2021 do října 2021 (sp.zn. [spisová značka]) o žalobě bylo rozhodnuto platebním rozkazem a za období od listopadu 2021 do února 2022 (sp.zn. [spisová značka]), o žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání.

4. Na základě provedeného dokazování považuje soud za prokázaný skutkový stav skutečnost, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena nájemní smlouva, ve které si smluvní strany písemně specifikovaly, že předmět nájmu tvoří část pozemku žalobce parc.č [číslo] s tím, že byla stanovena výměra pronajímané plochy pozemku na 900 m2, aniž by ovšem ve smlouvě (či jiné listině) bylo zachyceno konkrétní prostorové vymezení pronajímané části pozemku. Byl sjednán konkrétní účel nájmu pozemku – uskladnění stavebního materiálu, bylo dohodnuto nájemné částkou 10 083,33 Kč měsíčně s možností jeho zvýšení o roční míru inflace. Žalobce k výzvě soudu neoznačil důkazy prokazující, že by žalovanému v souladu se smlouvou bylo zasláno oznámení o změně výše nájemného. Žalovaný část pozemku žalobce užívá, dohodnuté nájemné však neplatí.

5. Podle § 2201 občanského zákoníku nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

6. Podle § 2202 občanského zákoníku pronajmout lze věc nemovitou i nezuživatelnou věc movitou. Pronajmout lze i část nemovité věci; co se dále stanoví o věci, použije se i pro nájem její části.

7. Podle § 553 odst. 1 občanského zákoníku o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

8. Podle § 554 občanského zákoníku k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

9. Podle § 556 odst. 2 občanského zákoníku při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

10. Podle § 574 občanského zákoníku na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

11. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 2999 občanského zákoníku není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odst. 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odst. 2).

13. Soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že by nedostatečné vymezení předmětu nájmu v uzavřené nájemní smlouvě představovalo takovou vadu, pro kterou by bylo nutno nahlížet na uzavřenou nájemní smlouvu z důvodu její neurčitosti jako na neexistující právní jednání. Soudu je známa judikatura, na kterou ve svém vyjádření odkázal žalovaný, její použitelnost na projednávaný případ je však dle názoru soudu omezena skutečností, že se vztahuje na právní úpravu účinnou v době platnosti občanského zákoníku z roku 1964. Soud je toho názoru, že při výkladu právních jednání a určitosti projevu vůle je za současné právní úpravy nutno reflektovat, že nový občanský zákoník nyní jako výkladové pravidlo výslovně zakotvuje i následné chování stran (byť toto interpretační pravidlo bylo dříve dovozováno judikaturou i pro občanskoprávní vztahy), ale především skutečnost, že nový občanský zákoník výslovně zakotvil prioritu výkladu umožňujícího zachovat platnost právního jednání, před výkladem vedoucím k jeho neplatnosti (§ 574 občanského zákoníku). Soud je proto toho názoru, že výklad nájemní smlouvy, který by vedl k její neplatnosti jen proto, že v ní smluvní strany nedostatečně vymezily předmět nájmu, by byl příliš formalistický za situace, kdy smluvní strany se nájemní smlouvu dlouhodobě řídily, předmět nájmu byl nájemcem dlouhodobě užíván a mezi stranami nebylo sporu o tom, co přesně je předmětem nájemní smlouvy. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp.zn. III. ÚS 3900/12, který se týkal případu nájemní smlouvy s neurčitě vymezeným předmětem nájmu, a ve kterém Ústavní soud i za účinnosti dřívější právní úpravy dovodil, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodná skutečná vůle smluvních stran v době uzavření smlouvy. Soud je proto na rozdíl od žalovaným citované judikatury toho názoru, že za současné právní úpravy je při výkladu uzavřené nájemní smlouvy a při posuzování určitosti vymezení předmětu nájmu nutno zohlednit i to, jak se smluvní strany chovaly poté, co nastaly účinky smlouvy, neboť byla-li část nemovitosti předána do užívání nájemci a ten ji v předaném rozsahu bez námitek užíval, lze důvodně předpokládat, že obě strany neměly pochybnosti o tom, co je předmětem nájmu a lze tak předpokládat přinejmenším konkludentní konsenzus obou smluvních stran ohledně předmětu nájmu. Jen tímto způsobem se lze vyhnout tomu, aby soud na věc nahlížel příliš formalisticky, bez zohlednění vůle smluvních stran.

14. V projednávaném případě byla předmětem nájmu toliko část nemovitostí žalobce (což s ohledem na znění § 2202 občanského zákoníku není vyloučeno), v textu nájemní smlouvy však byl předmět nájmu vymezen toliko parcelním číslem pronajímané nemovitosti (její části), listem vlastnictví, uvedením katastrálního území, uvedením výměry pronajímané části nemovitosti a do jisté míry i uvedením účelu nájmu, aniž by však bylo v nájemní smlouvě či jiné listině zachyceno bližší prostorové určení pronajímané části nemovitosti. Vedle toho však musí soud zohlednit, že pronajímanou část pozemku žalovaný od počátku užívá. To lze dovodit jednak z žalobcem předložených fotografií, na kterých je zachycena navezená stavební suť, tedy věc, jejíž uskladnění na části pozemku žalobce, bylo důvodem, pro který byla nájemní smlouva uzavřena (tento účel je výslovně uveden v čl. III odst. 2 nájemní smlouvy), a především ze skutečnosti, že byť žalovaný sjednané nájemné žalobci dlouhodobě neplatí, tak v dříve vedených soudních řízeních nijak nezpochybňoval vydaný platební rozkaz, nijak se nevyjadřoval k zaslaným a doručeným výzvám k vyjádření a kromě řízení vedeného pod sp.zn. 7 C 62/2022 nijak nezpochybňoval vydaný rozsudek pro uznání. Jinými slovy žalovaný opakovaně akceptoval, že je proti němu u soudu uplatňován nárok na zaplacení dlužného nájemného. Soud si nedovede představit, že by kdokoliv s průměrným rozumem opakovaně akceptoval požadavek na zaplacení nemalé finanční částky jakožto dlužného nájemného (předměty předchozích soudních řízení činily v součtu 121 933 Kč), aniž by zde nebyla nájemní smlouva a aniž by zde nebylo užívání předmětu nájmu nájemcem. Jediné rozumné vysvětlení, proč žalovaný dosud žádným způsobem nezpochybňoval, že by část pozemku žalobce užíval (tato námitka nebyla vznesena ani v tomto řízení), je takové, že žalovaný část pozemku skutečně užívá, ví proč tak činí a neměl proto důvod nárok na zaplacení nájemného zpochybňovat. Tomu by nasvědčovalo, že v čl. III odst. 3 nájemní smlouvy bylo výslovně ujednáno, že žalobce předal žalovanému venkovní plochu do užívání a že žalovaný si stav předmětu nájmu prohlédl a je mu znám. I z tohoto ujednání tak lze dovodit, že smluvní strany si při uzavření smlouvy ujasnily, jaká část pozemku žalobce bude předmětem nájmu (byla provedena prohlídka předmětu nájmu) a že oběma stranám bylo známo, jakou konkrétní část pozemku má žalovaný užívat, byť její přesná specifikace nebyla vtělena do textu nájemní smlouvy.

15. Soud je proto toho názoru, že nedostatečné vymezení předmětu v nájmu v textu nájemní smlouvy, lze s ohledem na prioritu výkladu zakládající její platnost a za pomocí interpretačních pravidel uvedených v § 556 odst. 2 občanského zákoníku odstranit, pokud soud přihlédne k tomu, že smluvním stranám bylo známo, co je předmětem nájemní smlouvy a že předmět nájmu je žalovaným po dobu nejméně dvou let bez námitek užíván. Z následného chování stran po uzavření nájemní smlouvy tak lze dovodit, že smluvní strany minimálně konkludentním způsobem uzavřely dohodu ohledně předmětu nájmu a jeho konkrétní určení tak lze dovodit z toho, která část pozemku žalobce je jako předmět nájmu žalovaným dlouhodobě užívána. Soud se domnívá, že v situaci, kdy je předmět nájmu nájemcem bez námitek dlouhodobě užíván, ač byl v nájemní smlouvě vymezen toliko uvedením parcelního čísla, katastrálního území pronajímaného pozemku (jeho části) a plošnou výměrou pronajímané části bez toho, že byly písemně zachyceny hranice pronajímané části pozemku, by nahlížení na takto uzavřenou nájemní smlouvu jako na neexistující právní jednání bylo v příkrém rozporu s ustanovením § 574 občanského zákoníku.

16. Žalobou uplatněný nárok lze proto posoudit jako nárok na zaplacení dlužného nájemného za užívání části pozemku žalobce dle uzavřené nájemní smlouvy ze dne [datum], neboť žalovaný nejenže nijak nezpochybňuje skutečnost, že předmět nájmu užívá, ale ani nijak netvrdí, že by smluvně stanovené nájemné žalobci řádně a včas platil. Žalobou uplatněnému nároku však nelze vyhovět zcela, neboť z čl. V odst. 4 nájemní smlouvy vyplývá, že žalobce byl oprávněn požadovat úhradu nájemné zvýšeného o roční míru inflace v předchozím kalendářním roce až na základě zaslaného písemného oznámení o úpravě výše nájemného. To, že by žalobce takové oznámení žalovanému zaslal, však žalobce přes poučení a výzvu soudu neprokázal. Žalobě tak lze vyhovět tolik do požadavku na zaplacení původně sjednaného nájemného ve výši 10 083,33 Kč, měsíčně, tj. při osmi dlužných měsíčních nájemných co do částky 80 666,64 Kč.

17. I kdyby však nebylo možné posoudit uzavřenou nájemní smlouvu jako určité a tedy existující právní jednání, nebyl by zde dán bez dalšího důvod pro úplné zamítnutí žaloby, neboť v takovém případě by soud nejprve musel zvažovat, zda nárok žalobce není na místě posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo tím, že mu bylo umožněno užívání části nemovitostí žalobce bez existujícího právního titulu – platné nájemní smlouvy.

18. Na základě provedeného dokazování je nutno na tuto otázku odpovědět kladně. Jak již bylo uvedeno v bodě 14 odůvodnění, žalovaný část pozemku žalobce skutečně užíval k účelu dohodnutém v nájemní smlouvě. Samotné faktické užívání nemovitostí žalovaným však není pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení zcela podstatné, neboť majetkový prospěch vzniká určité osobě již jen tím, že jí pronajímatel – pod dojmem platnosti nájemní smlouvy – přenechá k užívání předmět nájmu. Není přitom rozhodné, zda osoba, která jej měla mít pronajatý, předmět nájmu fakticky užívala (pro srovnání viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp.zn. 33 Odo 291/2002). Jak již bylo rovněž uvedeno, smluvní strany si v nájemní smlouvě potvrdily, že žalovaný si pronajatou část venkovní plochy pozemku žalobce převzal do užívání, a to navíc ve stavu způsobilém smluvenému účelu užívání. Žalobce tak přenechal žalovanému k užívání část svých nemovitostí a již tím by žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť již tím se mu dostalo určité majetkové hodnoty, kterou má samo užívací právo, které bylo na základě nájemní smlouvy žalovanému přenecháno. Otázka rozsahu, způsobu a míry užívání části nemovitostí nadnesená žalovaným by tak měla význam pouze v případě, že by soud zjišťoval pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení výši obvyklého (srovnatelného) nájemného v daném místě a čase (majetkový prospěch vzniklý přenecháním užívacího práva nelze reálně vydat a je proto třeba poskytnout jeho peněžitý ekvivalent).

19. Soud je však toho názoru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je nutno vyjít z ustanovení § 2999 odst. 2 občanského zákoníku a výši peněžité náhrady stanovit ve výši úplaty sjednané v neplatné nájemní smlouvě, neboť v důsledku přijetí nového občanského zákoníku se kritérium ceny obvyklé pro stanovení výše bezdůvodného obohacení uplatní jen u bezúplatných závazků (neplatných) nebo v případě mimozávazkového jednání. Byla-li mezi stranami uzavřena smlouva, ve které se strany dohodly na výši úplaty za smluvně poskytované plnění a vyšlo-li následně najevo, že tato smlouva je z nějakého důvodu nespočívající ve výši sjednané úplaty neplatným právním jednáním, ukládá ustanovení § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, aby v takovém případě byl závazkový vztah smluvních stran z bezdůvodného obohacení vypořádán v souladu s jejich konsensem o hodnotě plnění poskytovaného na základě neplatně uzavřené smlouvy.

20. V projednávaném případě by neplatnost nájemní smlouvy spočívala toliko v neurčitém označení předmětu nájmu, nikoliv v neplatně sjednané výši nájemného. Nic proto nebrání tomu, aby soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému užíváním části nemovitosti žalobce bez právního důvodu, vyšel z výše nájemného, které si strany sjednaly v neplatné nájemní smlouvě. Nájemné bylo sjednáno ve výši 10 083,33 Kč měsíčně (nebylo prokázáno, že by byly splněny smluvené podmínky pro jeho navýšení), proto by výše bezdůvodného obohacení za osm měsíců užívání nemovitostí žalobce bez právního důvodu činila 80 666,64 Kč.

21. Soud proto podané žalobě vyhověl co do částky 80 666,64 Kč a zamítnul jí toliko v rozsahu, který odpovídal nájemnému navýšenému o roční míru inflace za rok 2021, neboť žalobce neprokázal, že by splnil podmínky, za nichž dle nájemní smlouvy mohl požadovat takto zvýšené nájemné. Pro úplnost soud dodává, že z důvodu procesní ekonomie nepovažoval za nutné provádět dokazování žalobcem navrženými svědky, neboť z důvodů výše uvedených měl soud i tak dostatek podkladů pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobcem uplatněný nárok byl zamítnut toliko co do částky 3 065,36 Kč, což odpovídá 3,66 % uplatněného nároku. Žalobce tak měl neúspěch jen ve zcela nepatrné části žaloby. Náklady řízení byly žalobci přiznány toliko za účtovaných šest úkonů právní služby, ač z obsahu spisu vyplývá provedení sedmi úkonů (převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, doplnění skutkových tvrzení dne 23. 2. 2023, účast na soudním jednání dne 25. 4. 2023, vyjádření k námitkám žalovaného dne 9. 5. 2023 a účast při soudním jednání dne 18. 5. 2023), když soud má za to, že žalobce se nároku na náhradu jednoho úkonu vzdal. Výše odměny za právní zastoupení byla v souladu s ustanovení § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, stanovena ze základu 83 732 Kč částkou 4 460 Kč za jeden úkon právní služby, při šesti účtovaných úkonech tak odměna činí 26 760 Kč. K tomu je nutno připočíst paušální náhradu hotových výdajů právního zástupce žalobce za šest účtovaných úkonů dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč za úkon, zaplacený soudní poplatek z podané žaloby ve výši 5 715 Kč a 21% DPH ve výši 5 997,60 Kč Celkem tak náklady řízení žalobce činí 40 272,60 Kč.

23. Žalovanému byl k ochraně jeho zájmů ustanoven zástupce [titul] [jméno] [příjmení], který tak má v souladu s ustanovením § 140 odst. 2 o.s.ř. nárok na náhradu odměny a vzniklých hotových výdajů. Při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce bylo nutno zohlednit, že žalobce původně vedle zaplacení dlužného nájemného/bezdůvodného obohacení 83 732 Kč požadoval i zaplacení smluvní pokuty, v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tak bylo nutno tarifní hodnotu pro výpočet odměny stanovit ze součtu obou vymáhaných plnění, přičemž s ohledem na skutečnost, že smluvní pokuta byla vymáhána na dobu neurčitou, bylo nutno vyjít z ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu a tarifní hodnotu stanovit ve výši pětinásobku ročního plnění, tj, při roční smluvní pokutě 15 322,88 Kč částkou 76 614,40 Kč. Tarifní hodnota tak byla soudem stanovena jako součet částek 83 732 Kč a 76 614,40 Kč, tj. ve výši 160, 46,40 Kč, čemuž dle § 7 advokátního tarifu odpovídá odměna ve výši 7 540 Kč. V této sazbě učinil ustanovený zástupce 4 úkony právní služby, a to první porada s klientem jemuž byl ustanoven zástupce, nahlížení do spisu, sepis vyjádření k žalobě a účast na jednání dne 25. 4. 2023. Při jednání dne 25. 4. 2023 vzal žalobce žalobu ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty zpět, za další úkony tak náleží odměna již jen ze základu 83 732 Kč, tj. ve výši 4 460 Kč za jeden úkon právní služby. V této sazbě učinil ustanovený zástupce jeden úkon právní služby, a to účast na jednání dne 18. 5. 2023. K odměně je nutno připočíst paušální náhradu hotových výdajů za těchto pět úkonů dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč za úkon. Celkem tak odměna ustanoveného zástupce činí 36 120 Kč.

24. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s ustanovením zástupce pro řízení žalovanému bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 2 o.s.ř., neboť v daném případě soud k náhradě nákladů řízení účastníků zavázal zastoupeného žalovaného a nejsou tak splněny podmínky pro to, aby soud mohl žalobci uložit náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zastupováním žalovaného.