23 C 6/2020

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Vystrčila a přísedících Jany Doležalové a Ing. Pavla Chloupka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , anonymizováno , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení , sídlem adresa , o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, <b>I. Zamítá se žaloba na určení, že rozvázání pracovního poměru žalované jeho okamžitým zrušením doručeným žalobkyni dne 24. 4. 2020, je neplatné.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 15 504,78 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované [titul] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou ze dne 24. 6. 2020 se žalobkyně domáhá určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, které učinila žalovaná dopisem ze dne 24. 4. 2020, je neplatné. Žalovaná odůvodnila zrušení pracovního poměru tím, že jí nebyla vyplacena část mzdy za měsíc únor 2020 ve výši 46 175 Kč a dále se domnívá, že jí byla špatně vypočtena mzda za měsíc březen 2020. Žalobkyně však veškeré mzdové nároky žalované vždy včas a řádně splnila. Mzdovým výměrem měla žalovaná stanovenu mzdu tak, že základní mzda činila 68 000 Kč měsíčně hrubého a výkonová složka mzdy byla stanovena až do výše 17 000 Kč měsíčně hrubého s tím, že její přesná výše měla být stanovena vždy každý jednotlivý měsíc. V měsíci únoru 2020 došlo k odebrání pohyblivé části mzdy a žalovaná tak měla nárok na mzdu ve výši 48 323 Kč čistého. V této výši byla mzda žalované vyplacena. Dne 23. 3. 2020 byl vydán nový mzdový výměr, kterým byla žalované stanovena měsíční mzda 40 000 Kč jako dvojsložková, a to 80 % pevnou složkou a 20 % dle hodnocení a rozhodnutí zaměstnavatele. V měsíci březnu byla žalované odebrána pohyblivá složka mzdy 10 819 Kč a po zohlednění pracovní neschopnosti a čerpané dovolené ji vznikl nárok na mzdu ve výši 44 539 Kč čistého. Mzdové nároky žalované tak byly vždy řádně a včas uspokojeny, důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru nemůže být jen skutečnost, že žalovaná činí spornou výši svého mzdového nároku. Mzda, která byla žalované stanovena předchozím vedením firmy, byla svojí výši zcela nepřiměřená ekonomické situaci firmy, zastávané pozice žalované ve firmě a srovnatelným pozicím na pracovním trhu. Žalovaná požívala nadstandardní výhody vyplývající z jejího vztahu s předchozím jednatelem žalobce, jedná se o zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany.

2. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že s účinností od 1. 10. 2019 měla mzdovým výměrem stanovenu mzdu na 85 000 Kč a s účinností od 1. 3. 2020 na 97 000 Kč. Dne 10. 3. 2020 jí žalobkyně zaslala e-mailem výplatní pásku za měsíc únor 2020, ve které ji žalobkyně vypočetla čistou mzdu na 94 498 Kč. Až do 23. 7. 2020 disponovala žalovaná pouze touto výplatní páskou, o tom, že by měla existovat ještě nějaká jiná výplatní páska za měsíc únor 2020, se žalovaná dozvěděla až z podané žaloby. Není zřejmé kdo, kdy, proč a v čí prospěch vytvořil tuto další výplatní pásku a kdo odebral žalované tzv. pohyblivou část mzdy. Po dobu trvání pracovního poměru nebyla žalovaná ze strany žalobkyně nijak informována o tom, že by jí měla být odebrána pohyblivá část mzdy, ani proč se tak stalo. Žalobkyně žalované žádné pracovní pochybení nevytkla, naopak jí přiznala mimořádné odměny, jež měly být splatné právě v měsíci únoru 2020. Žalobkyně žalované řádně nedoručila ani nový mzdový výměr. Pokud tak žalované za měsíci únor 2020 vznikl čistý mzdový nárok ve výši 94 498 Kč, pokud z něj žalobkyně uhradila žalované jen částku 48 323 Kč a pokud zbývající část ve výši 46 175 Kč neuhradila žalobkyně ani do konce měsíce března, ocitla se nejpozději dne 1. 4. 2020 v prodlení s úhradou části mzdového nároku. V souladu s § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak byla žalovaná počínaje dnem 16. 4. 2020 oprávněna pracovní poměr okamžitě zrušit z důvodu nevyplacení dlužné části mzdy za měsíc únor 2020.

3. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] [anonymizováno] jejího dodatku ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že žalovaná byla u žalobkyně od 1. 12. 2017 zaměstnána v pracovním poměru na pozici personálního manažera, a to počínaje dnem 1. 6. 2018 na dobu neurčitou. Z dopisu žalované adresovaného žalobkyni dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná okamžité ruší svůj pracovní poměr proto, že jí žalobkyně nevyplatila část mzdy za měsíc únor 2020, která jí byla na výplatní pásce za tento měsíc stanovena částkou 94 498 Kč, zaplaceno jí však bylo jen 48 323 Kč a dlužnou zůstává částka 46 175 Kč. Z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], vzal soud za prokázané, že soud uložil žalobkyni (v řízení u [název soudu] v pozici žalované) zaplatit žalované částku 46 175 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2020 do zaplacení, a to z důvodu nevyplacení části mzdy za měsíc únor 2020. Tento rozsudek byl jako věcně správný potvrzen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 26. 10. 2023.

4. Jelikož o existenci dlužné mzdy bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem soudu, který je pro soud závazný i v tomto řízení (k tomu viz dále), považoval soud za nadbytečné provádět dokazování vztahující se k otázce vzniku nároku žalované na mzdu (včetně jeho důvodnosti) a jeho výše, a proto jako nadbytečné neprovedl dokazování účastnickou výpovědí žalované, výslechem navržených svědků, mzdovými výměry žalované a jejími výplatními páskami, jakož i dalšími listinami, na které odkazovala žalovaná ve svém vyjádření ze dne 26. 8. 2020 a žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 8. 12. 2020.

5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

6. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže, zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

7. Podle § 59 zákoníku práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.

8. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

9. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

10. Podle § 135 občanského soudního řádu (o.s.ř.) soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).

11. Z výše citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být, aby mohlo být považováno za existující a platné právní jednání, učiněno v předepsané písemné formě, důvod okamžitého zrušení v něm musí být po skutkové stránce vymezen natolik určitě, aby bylo zřejmé, z jakého konkrétního důvodu zaměstnance tímto způsobem svůj pracovní poměr ukončuje, musí být doručeno zaměstnavateli, musí být učiněno v zákonných prekluzivních lhůtách a důvod v něm uvedený musí být skutečně dán.

12. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná okamžité zrušení svého pracovního poměru učinila v předepsané písemné formě a že tento svůj projev vůle též doručila svému zaměstnavateli, což žalobkyně sama připouští v rámci podané žaloby. Důvod okamžitého zrušení je v projevu vůle zachycen jednoznačně, neboť z okamžitého zrušení je bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že je jím skutečnost, že žalobkyně nevyplatila žalované část mzdy ve výši 46 175 Kč, na kterou žalované vznikl nárok v měsíci únoru 2020.

13. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že žalovaná tento důvod okamžitého zrušení uplatnila teprve poté, co tak mohla učinit, tedy poté, co se žalobkyně dostala do prodlení s plněním části mzdy.

14. Z ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vyplývá, že tento důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru může zaměstnanec uplatnit, neuhradí-li mu zaměstnavatel mzdu (její část) ani do 15 dnů po uplynutí období její splatnosti. Zákoník práce přitom v tomto ustanovení výslovně odkazuje na ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce, jež stanovuje splatnost mzdy nejpozději do posledního dne kalendářního měsíce následujícím po měsíci, ve kterém zaměstnanci vznikl nárok na mzdu.

15. Jestliže žalované vznikl nárok na mzdu v měsíci únoru, měla jí být mzda zaplacena nejpozději do 31. 3. 2023. Počínaje dnem následujícím po tomto dni počala žalobkyni běžet 15 denní lhůta, ve které mohla ještě mzdový nárok žalované uhradit, aby odvrátila možné důsledky spočívající v možnosti žalované okamžitě zrušit pracovní poměr. Počínaje dnem 16. 4. 2020 pak byla žalobkyně ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v prodlen s upokojením mzdového nároku žalované a v tomto dni mohla žalovaná poprvé z důvodu dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušit svůj pracovní poměr u žalobkyně. Žalovaná tak učinila dne 23. 4. 2020, z čehož jednak vyplývá, že tak učinila až poté, kdy tak mohla poprvé učinit a zároveň i v subjektivní dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 59 zákoníku práce.

16. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda důvod, pro který žalovaná okamžitě zrušila svůj pracovní poměr u žalobkyně, je skutečně dán, tedy zda žalobkyně skutečně dluží žalované nějakou část mzdy za měsíc únor 2020.

17. Při posuzování této otázky byl soud vázán rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] a rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], které v rámci podané žaloby na zaplacení dlužné mzdy ve výši 46 175 Kč řešily otázku, zda žalované vznikl mzdový nárok v této výši a zda jej žalobkyně řádně uspokojila. V této souvislosti soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou. Brání tomu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., které ukládá soudu vycházet při řešení předběžné otázky z rozhodnutí, jímž bylo o této otázce rozhodnuto (pro srovnání např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, usnesení ze dne 19. 10. 2011 či rozsudek ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014).

18. Předmětem řízení u [název soudu] byl nárok žalované na zaplacení části dlužné mzdy za měsíc únor 2020. Posouzení důvodnosti tohoto nároku se ve výroku rozhodnutí projevilo tak, že soud zavázal žalobkyni (v řízení před [název soudu] v postavení žalované) zaplatit žalované dlužnou mzdu (její část) za měsíc únor 2020 ve výši 46 175 Kč. Jestliže [název soudu] a následně i [název soudu] v řízení, kterého se účastnili obě účastnice, takto posoudily otázku, jež musí soud v řízení o podané žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru posoudit jako předběžnou, tj. otázku zda zaměstnanci vznikl nárok na mzdu a zda byl tento nárok zaměstnavatelem řádně uspokojen či nikoliv, je soud posouzením této předběžné otázky při svém rozhodování o podané žalobě vázán a nemůže již znovu přezkoumávat, zda je nárok žalované na mzdu po právu dán a zda není náhodou vyloučen z důvodu rozporu s dobrými mravy. Těmito otázkami se, jak vyplývá z odůvodnění obou rozhodnutí, zabývaly [název soudu] i [název soudu], když oba shodně dospěly k závěru, že nebyly shledány žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by nárok žalované na mimořádnou odměnu byl v rozporu s dobrými mravy a že pakliže zaměstnavatel jednou rozhodl o vyplacení mimořádné odměny žalované, stává se odměna nárokovou složkou mzdy a zaměstnavatel jej nemůže dodatečně odebrat z důvodu přehodnocení svého postoje ohledně splnění podmínek pro vyplacení odměny. S tímto posledně uvedeným názorem se soud plně ztotožňuje i v tomto řízení.

19. Za situace, kdy bylo pravomocným rozhodnutím soudu postaveno najisto, že žalobkyně dluží žalované část mzdy v podobě nároku na vyplacení mimořádně odměny a za situace, kdy tento nárok nebyl uspokojen proto, že se jej žalobkyně rozhodla žalované zpětně odejmout, neshledal soud, že by okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou mohlo být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neboť stěží lze po zaměstnanci požadovat, aby setrvával v pracovním poměru u zaměstnavatele, který stanovuje mzdové nároky svých zaměstnanců podle toho, kdo je zrovna ve vedení firmy, a to navíc nikoliv až do budoucna, ale též se zpětnou účinností pro nároky již jednou řádně přiznané. Zaměstnanec do jehož vzniklých a existujících mzdových nároků je zaměstnavatelem zpětně a nedůvodně zasahováno, má legitimní důvod v pracovním poměru u takového zaměstnavatele nesetrvávat.

20. Soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnul, neboť okamžité zrušení pracovního poměru učinila žalovaná v předepsané písemné formě, její projev vůle byl dostatečně určitý, okamžité zrušení bylo učiněno v zákonné lhůtě a uplatněný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru je skutečně dán. Soud tak neshledal žádné důvody, které by činily toto právní jednání neplatným.

21. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v rámci své obrany proti podané žalobě plně úspěšná, má proto právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení sestávají z odměny za právní zastoupení stanovené dle § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ze základu 35 000 Kč částkou 2 500 Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupce žalované učinil v řízení 4,5 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast na soudním jednání dne 24. 11. 2020, sepis návrhu na pokračován v řízení a účast na soudním jednání dne 6. 12. 2023), za což mu náleží odměna ve výši 11 250 Kč. K té je nutno připočíst paušální náhradu hotových výdajů právního zástupce žalované za výše uvedené úkony dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč za úkon, náhradu za ztrátu času právního zástupce žalované na cestě z [obec] k jednání soudu a zpět v délce 1 hodina 46 minut dle § 14 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu ve výši 100 Kč za každou i započatou půlhodinu, při dvou jednáních tedy celkem 800 Kč, náhrada cestovních výdajů právního zástupce žalované za cestu z [obec] k jednání soudu a zpět v délce 140 km, při doložené spotřebě benzinu 95 dle technického průkazu vozidla [značka automobilu], [registrační značka] ve výši 7,8l/4,9l/6,0l na 100 km. Cestovní náhrady za jednání dne 24. 11. 2020 je třeba vypočíst dle tehdy platné a účinné vyhlášky č. 358/2019 Sb., stanovující cenu pohonných hmot na 32 Kč a sazbu základní náhrady na 4,20 Kč/km. Cestovní náhrady za jednání dne 5. 12. 2023 pak byly soudem stanoveny podle vyhlášky č. 191/2023 Sb., jež stanovuje cenu pohonných hmot na 41,20 Kč a sazbu základní náhrady na 5,20 Kč/km. Takto byly soudem vypočteny cestovní náhrady částkami 867,25 Kč a 1 087,53 Kč Celkem tak náklady řízení žalované činí 15 504,78 Kč.