23 C 63/2019

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr Romana Vystrčila a přísedících Ladislavy Stehlíkové a JUDr. Márie Vajsové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená: údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený: titul . jméno příjmení , advokátem se sídlem v  obec , ulice a číslo , o neplatnost rozvázání pracovního poměru, <b>I. Zamítá se žaloba, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně dohodou ze dne 8. 3. 2019 je neplatné.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 32 103,97 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného [titul]. [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou ze dne 1. 4. 2019, doplněnou podáním ze dne 27. 6. 2019, se žalobkyně domáhá, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru, ke kterému došlo dohodou ze dne [datum], je neplatné. Neplatnost dohody spatřuje žalobkyně ve skutečnosti, že byla k podpisu dohody donucena žalovaným, který zneužil jejího psychického rozrušení, bránil jí odejít z místnosti, bránil jí telefonovat do doby, než žalobkyně dohodu podepíše. Ze strany žalovaného se jednalo o snahu obejít zákaz výpovědi těhotným zaměstnankyním, neboť žalovaný věděl, že žalobkyně je těhotná a zřejmě se chtěl tímto protiprávním jednáním žalobkyně zbavit. Svým jednáním žalovaný porušil i svou zákonnou povinnost vyvarovat se v pracovněprávních vztazích jakékoliv diskriminace, například i z důvodu těhotenství. Dohoda je tak fakticky výpovědí z pracovního poměru, která je pro rozpor se zákonem neplatná, proto žalobkyně dne 11. 2. 2020 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání.

2. Žalovaný se vyjádřil tak, že žalobu nepovažuje za důvodnou, neboť pracovní poměr byl rozvázán dohodou na přímou žádost žalobkyně, ke které nebyla ze strany žalovaného nijak nucena. V době uzavření dohody žalovaný nevěděl, že je žalobkyně těhotná, tvrzení žalobkyně o údajné diskriminaci a o tom, že dohoda je fakticky výpovědí, je proto jen pouhou spekulací, kterou žalobkyně nijak neprokazuje. Z obsahu právního jednání lze jednoznačně dovodit, že jeho obsahem bylo uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a že se tak stalo na výslovnou žádost žalobkyně. Že by se snad mělo jednat o jiný právní úkon, z ničeho nevyplývá.

3. Soud ve věci provedl dokazování pracovní smlouvou ze dne [datum], jejím dodatkem ze dne [datum] a dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum], ze kterých bylo soudem zjištěno, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru jako barmanka na poloviční úvazek. Dne [datum] byla mezi účastníky podepsána dohoda, ve které se dohodli na rozvázání pracovního poměru žalobkyně ke dni [datum], a to bez uvedení důvodů skončení pracovního poměru. Dále bylo provedeno dokazování [zprávami] zprávami ze dne 30. 1. 2019, 31. 1. 2019, 1. 2. 2019, 7. 2. 2019, 11. 2. 2019, 14. 2. 2019, 19. 2. 2019, 21. 2. 2019, 19. 3. 2019 a 28. 3. 2019 a rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ze dne 31. 3. 2019 a 12. 2. 2019. Z těchto listinných důkazů bylo soudem zjištěno, že žalobkyně byla vyšetřena pro podezření na [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno] a byla jí vystavena pracovní neschopnost. Následně došlo ke změně [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizována tři slova], pracovní neschopnost byla ukončena dne 7. 2. 2019, žalobkyni bylo zakázáno vykonávat fyzicky namáhavou práci, zvedání těžkých břemen, práci ve vynucené poloze a práci v horku či chladu. Práce neschopná byla žalobkyně znovu od 12. 2. 2019. Z dalších [údaje o zdravotním stavu ] zpráv pak vyplývá, že od 14. 2. 2019 docházela žalobkyně k lékaři kvůli [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], v rámci [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizována tři slova] byla stanovena [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno].

4. Soud dále provedl dokazování účastnickými výpověďmi žalobkyně a jednatele žalovaného [jméno] [příjmení], jakož i svědeckými výpověďmi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [titul]. [jméno] [příjmení]. Žalobkyně v rámci své výpovědi uvedla, že dne 8. 2. 2019 měla donést panu [příjmení] jen ukončení pracovní neschopnosti, ale pan [příjmení] jí dal na podepsání dohodu, říkal jí, že je neschopná, že pokud to nepodepíše, že nedostane žádné peníze ani odstupné, že jí nepustí z kanceláře, nedovolil jí ani zavolat. Pan [příjmení] seděl za stolem, nekřičel, jenom zvyšoval hlas. Když chtěla odejít, tak jí pan [příjmení] nechtěl pustit. Fyzicky jí nebránil, ale je to její šéf, tak ho nemohla neposlechnout. Teprve když dohodu podepsala, mohla zavolat otci. Ten jí řekl, ať už nic dalšího nepodepisuje. Když se vrátila do kanceláře pana [příjmení], tak už zůstala jen mezi dveřmi a řekla mu, že už nic dalšího nepodepíše. On se pak na ní naštval a ze dveří ji vytlačil. Teprve v autě zjistila, co vlastně podepsala. [jméno] [příjmení] popřel, že by na žalobkyni činil jakýkoliv nátlak. O tom, že je žalobkyně [údaje o zdravotním stavu ] nevěděl, neboť z dokumentů, co mu žalobkyně před tím posílala, se to zjistit nedalo. Při jednání chtěl se žalobkyní probrat, proč se zhoršil její přístup k práci. Když jí sdělil své výtky, tak ona reagovala tím, že u nich pracovat nemusí a že se mohou dohodnout na ukončení pracovního poměru. Na základě toho žalobkyni předložil standardní formulář dohody, kterou žalobkyně podepsala. Svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedly, že u jednání žalobkyně a pana [příjmení] přítomny nebyly, to že u nich žalobkyně končí, se dozvěděly od pana [příjmení] a od kolegyň. Svědkyně [jméno] [příjmení] dále upřesnila, že se o tom v kolektivu bavili, když přišla na bar, byla tam [jméno], která řekla, že to tam vzadu probírají a že [jméno] už u nich pracovat nechce. Svědkyně [jméno] [příjmení] dále vypověděla, že žalobkyně začala mít problémy s docházkou, dávala pozdě vědět, že do práce nepřijde, probírala to s ní ústně a zasílala jí i SMS zprávu (ta byla k důkazu rovněž provedena). Svědkyně [jméno] [příjmení] v rámci své výpovědi uvedla, že když byla pro něco v šatně, tak zaslechla rozhovor pana [příjmení] se žalobkyní. Zaznělo tam něco o neplnění pracovních povinností, o absencích, jednání podle ní probíhalo v klidu. Když byla na odchodu, tak zaslechla, jak říká, takto nějak ukončíme tohle to. Až na baru se pak dozvěděla, že to skončilo výpovědí. Svědek [jméno] [příjmení] naopak uvedl, že mu dcera 8. 2. 2019 volala, že jí chtějí vyhodit z práce, že podepsala nějaký papír, že k tomu byla donucena, protože jí nechtěli nechat odejít nebo si zavolat. Byla silně rozrušení, plačtivá. Důkaz výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] soud neprováděl proto, že tato svědkyně neměla vypovídat k okolnostem a průběhu jednání mezi žalobkyní a žalovaným, takový důkaz proto soud považoval za nadbytečný, neboť nemohl objasnit sporné otázky projednávané žaloby.

5. Podle § 49 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Dohoda o rozvázání pracovního poměru musí být písemná.

6. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

7. Podle § 587 odst. 1 občanského zákoníku kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

8. Neplatnost právního jednání směřujícího k ukončení pracovněprávního vztahu, lze u soudu napadnout žalobou, která musí být podána v prekluzivní dvouměsíční lhůtě, jež počíná běžet ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda byla žaloba podána včas. Z předložené dohody vyplývá, že pracovní poměr žalobkyně dohodou měl skončit ke dni [datum]. Žaloba byla u soudu podána dne 8. 4. 2019, tedy poslední den zákonné dvouměsíční lhůty.

9. Soud se proto zabýval i otázkou existence tvrzeného důvodu neplatnosti uzavřené dohody. Dohoda o rozvázání pracovního poměru je právním jednáním, jedná se tedy o projev vůle směřující ke skončení pracovního poměru. Aby právní jednání vyvolalo zamýšlené následky, musí se jednat o projev vůle, který byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. O právní jednání svobodné nejde v prvé řadě tam, kde bylo jednáno v důsledku přímého fyzického donucení. V takovém případě zcela chybí vůle jednající osoby a jde toliko o zdánlivé právní jednání (§ 551 občanského zákoníku) O svobodné právní jednání však nejde ani tehdy, bylo-li právní jednání učiněno v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhružky, která působila na jednajícího v době právního jednání. Soudní praxe dovodila, že bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno, přičemž může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 1998 sp.zn. 3 Cdon 1522/96). Soudní praxe také dovodila, že okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. V případě psychického nátlaku musí být právní úkon donuceného adresáta v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází přímo od druhého subjektu právního úkonu (příp. od třetí osoby), který však musí nejen vědět o existenci bezprávné výhrůžky, ale též jí využít (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009 sp.zn. 21 Cdo 4573/2008). Z ustanovení § 587 občanského zákoníku přitom vyplývá, že ne každá neoprávněná výhružka má za následek neplatné právní jednání. Ona hrozba zmiňovaná v tomto zákonném ustanovení musí dosáhnout určité míry intenzity, aby mohla vyloučit svobodnou vůli jednající osoby. Intenzitu hrozby je třeba posuzovat individuálně podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno. Důkazní břemeno ohledně existence neoprávněné hrozby a její intenzity tíží toho, kdo se neplatnosti právního jednání dovolává.

10. Hrozba, že nedojde-li k podpisu dohody, bude žalobkyni znemožněno odejít, by v případě prokázání její existence, mohla být důvodem neplatnosti uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru, neboť zaměstnavatel není oprávněn zaměstnanci hrozit omezováním osobní svobody. Toto tvrzení žalobkyně však v řízení prokázáno nebylo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jednání o rozvázání pracovního poměru probíhalo jen mezi žalobkyní a jednatele žalovaného. Slyšení svědci, kteří měli potvrzovat nebo naopak vyvracet žalobkyní tvrzené výhrůžky, u jednání (až na svědkyni [jméno] [příjmení], která část jednání vyslechla) přítomni nebyli a své informace čerpají pouze z doslechu. Hodnověrnost obsahu jejich svědeckých výpovědí je tak v tomto směru snížená, neboť s výjimkou svědkyně [jméno] [příjmení] soudu neposkytly informace, které by získali přímým vnímáním průběhu sporné události. V řízení tak proti sobě stojí účastnická výpověď žalobkyně, která samozřejmě existenci nátlaku potvrzuje, a účastnická výpověď jednatele žalovaného, který naopak pochopitelně existenci jakéhokoliv nátlaku odmítá. Pro hodnocení věrohodnosti účastnických výpovědí bylo proto třeba dále zvážit, do jaké míry jsou údaje obsažené v jejich účastnických výpovědích v souladu s tím, co bylo soudem zjištěno z dalších provedených důkazů.

11. Z nich má soud především za prokázané, že žalovaný měl před podpisem dohody skutečně výhrady k docházce žalobkyně do zaměstnání. Uvedené lze dovodit jednak ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], provozní na pobočce žalovaného, a jednak z SMS zprávy ze dne 31. 1. 2019, kterou soudu předložila sama žalobkyně. Za prokázanou naopak nelze mít skutečnost, že by důvodem skončení pracovního poměru bylo [údaje o zdravotním stavu ] žalobkyně. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] a svědkyně [jméno] [příjmení] vyplývá, že žalovaný zaměstnával i [údaje o zdravotním stavu ] zaměstnankyně. Z obsahu výše uvedené SMS zprávy taktéž nelze dovodit, že by případné těhotenství žalobkyně považoval žalovaný za překážku dalšího trvání pracovního poměru. Navíc nebylo prokázáno, že by ke dni 8. 2. 2019 byl žalovaný prokazatelně vyrozuměn o tom, že je žalobkyně [údaje o zdravotním stavu ]. Sama žalobkyně nakonec v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že první neschopenku předložila žalovanému až dne 8. 2. 2019 a před tím mu žádnou zprávu o svém zdravotním stavu neposílala. Vystavená neschopenka však neobsahuje údaj o důvodu pracovní neschopnosti, vědomost o [údaje o zdravotním stavu ] žalobkyně jen z tohoto dokladu proto žalovaný získat nemohl. Pokud i sama žalobkyně nakonec uvedla, že jiné zprávy o jejím zdravotním stavu, než doklad o pracovní neschopnosti, žalovaný ke dni 8. 2. 2019 neměl, mohly se úvahy žalovaného o případném [údaje o zdravotním stavu ] žalobkyně pohybovat toliko v rovině domněnek, nikoliv však na jisto postaveného faktu. Taková skutečnost tak stěží mohla být motivem pro jednání žalovaného.

12. Ohledně samotného průběhu sporného jednání, lze z provedené výpovědi [jméno] [příjmení] dovodit toliko to, že průběh jednání nepovažovala za nijak vyhrocený a že slyšela pana [příjmení] říkat, že to nějak ukončí. Ostatní svědci mají informace o jednání toliko z doslechu, přičemž výpovědi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] by svědčily spíše ve prospěch verze předestřené jednatele žalovaného, výpověď [titul]. [jméno] [příjmení] naopak podporuje údaje sdělené žalobkyní. V případě posledně uvedeného svědka je však hodnota jeho výpovědi kromě obecné nižší váhy důkazu svědectví z doslechu snižována dále jednak tím, že svědek je otcem žalobkyně a jako její nejbližší příbuzný může mít zájem na výsledku sporu, a dále též způsobem, jakým svědek v řízení před soudem vypovídal Okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně totiž svědek uváděl bez zaváhání jednoznačně, na doplňující otázky právního zástupce žalovaného však odpovídal vyhýbavě, když kupříkladu na několikrát opakovaný stejný a jednoduchý dotaz nebyl schopen dát jasnou a přiléhavou odpověď, což v soudu vzbuzuje dojem předem připravené výpovědi, pročež svědek nebyl schopen ihned reagovat na nové, dopředu nepředpokládané dotazy. Tato svědecká výpověď se proto soudu nejeví jako příliš věrohodná a nelze pouze na jejím základě učinit jednoznačný závěr o tom, že žalobkyně byla vystavena výhružkám jednatele žalovaného.

13. Je tomu tak i proto, že po zhodnocení všech důkazů se soudu jako věrohodnější (byť také ne jednoznačně průkazná) jeví skutková verze případu předestřená žalovaným. Jednatel žalovaného se v rámci své výpovědi vyjádřil tak, že účelem jednání bylo předložení pracovní neschopnosti a vytknutí nedostatků v docházce žalobkyně, a dále tak, že neměl potvrzeno, že by žalobkyně byla [údaje o zdravotním stavu ] a že o ukončení pracovního poměru požádala sama žalobkyně. Prvé tři body prokazují kromě slyšených svědků i předložené listinné důkazy, popřípadě je nakonec potvrdila i sama žalobkyně v rámci své účastnické výpovědi. Poslední bod pak částečně potvrzuje skutečnost, že dle jediné očité svědkyně probíhalo jednání účastníků v klidu. Naopak v účastnické výpovědi žalobkyně shledává soud rozpory nejméně v tom, kdy a jakou zdravotnickou dokumentaci měla předat žalovanému. Žalobkyně nejprve uvedla, že 7. 2. 2019 předala žalovanému veškeré lékařské zprávy, následně však na doplňující dotazy uvedla, že 8. 2. 2019 předala jen neschopenku a jiné zprávy vlastně žalovanému do té doby nepředložila. Nevěrohodné je i tvrzení žalobkyně, že k jejím pracovním výkonům neměl žalovaný žádné připomínky, neboť sama žalobkyně soudu předkládá SMS zprávu ze dne 31. 1. 2019, obsahující výtky provozní k její pracovní morálce, což je dále prokazováno i svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], jejíž věrohodnost v řízení zpochybněna nebyla. Jestliže jsou tedy výsledky provedeného dokazování takové, že jako věrohodnější se jeví účastnická výpověď jednatele žalovaného, než účastnická výpověď žalobkyně, bylo by k vyhovění žalobě třeba, aby žalobkyně předložila soudu takové důkazy, které by tvrzení žalobkyně prokazovaly najisto. Soud proto žalobkyni poučil o nutnosti předložit soudu další důkazy, žalobkyně však žádné důkazy způsobilé prokázat její tvrzení k výzvě soudu nepředložila. Za takový důkaz nepovažoval soud navrhovaný znalecký posudek, neboť dle odborného vyjádření [titul]. [jméno] [příjmení], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví [název odvětví], zapsané v seznamu znalců vedeného Krajským soudem v Brně, není v možnosti současné medicíny jednoznačně stanovit, co bylo příčinou zhoršeného [údaje o zdravotním stavu ] stavu žalobkyně. Takový závěr neumožňují přijmout ani žalobkyní předložené lékařské zprávy, ve kterých je sice konstatován zhoršený [údaje o zdravotním stavu ] stav žalobkyně, příčiny jeho zhoršení však ze zpráv nevyplývají. Jedinou výjimkou je zpráva [titul]. [jméno] [příjmení], která zjištěnou poruchu dává do souvislosti s prožíváním situace v důsledku ztráty zaměstnání a stávající [údaje o zdravotním stavu ]. Na základě takto široce pojatých důvodů zjištěného [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno] žalobkyně však bez dalšího nelze ze zprávy dovodit, že zhoršení [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno] žalobkyně by bylo toliko důsledkem předchozího psychického nátlaku ze strany jednatele žalovaného. Mělo-li však být [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno] žalobkyně přímým důsledkem předchozího psychického nátlaku, je třeba, aby vztah příčinné souvislosti mezi jednáním a jeho následkem vyplýval alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti tak, aby byly vyloučeny všechny jiné, do úvahu přicházející příčiny. Je-li však opakovaně jako jedna z příčin [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno] žalobkyně uváděna i její [údaje o zdravotním stavu ], nelze takovou příčinu bez dalšího vyloučit a nelze ani bez dalšího stanovit, že naopak ztráta zaměstnání je jedinou příčinou [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno] žalobkyně. Soud proto navrhovaný důkaz znaleckým posudek z důvodu ekonomie řízení neprovedl, neboť ani případný vypracovaný znalecký posudek by nebyl schopen jednoznačně určit, že žalobkyně byla vystavena psychickému nátlaku a že jen proto došlo ke zhoršení jejího [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno]. Další navrhovaný znalecký posudek z odvětví forenzní psychologie pak soudem rovněž proveden nebyl, neboť tento důkaz byl navržen žalobkyní až poté, co bylo jednání koncentrováno, o kterémžto důsledku byli účastníci soudem poučeni při prvním soudním jednání. Účelem koncentrace řízení je, aby všechny dostupné důkazy k prokázání svých tvrzení označili účastníci nejpozději do skončení přípravného řízení, respektive do skončení prvého jednání ve věci, aby tak nedocházelo k průtahům řízení proto, že účastnící budou důkazy, které byly dostupné již při prvním jednání, předkládat později podle toho, jak se bude jednání vyvíjet. Jestliže provedení důkazu bylo možné již v době, kdy se konalo přípravné jednání (popřípadě v době prvého jednání), nelze tento důkaz předkládat soudu až po koncentraci řízení jen proto, že jiné účastníkem navržené důkazy jeho tvrzení neprokázaly. To, že ostatní účastníkem navržené důkazy, nejsou způsobilé prokázat jeho tvrzení, není důvodem, pro který by soud bez dalšího mohl připustit výjimkou z nastalé koncentrace řízení. Takový stav by mohl nastat jen tehdy, pokud by žalobkyně navržený znalecký posudek nemohla uplatňovat pro některý z důvodů uvedených v ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. Jestliže však žalobkyně od počátku tvrdí, že důsledkem vynuceného podpisu dohody, bylo zhoršení jejího zdravotního stavu, mohla důkaz tímto znaleckým posudek uvést již v žalobě, neboť již v této době do úvahy přicházela možnost jeho provedení. Navíc ani v případě, že by nebyla dána překážka koncentrace řízení, by tento důkaz nebyl účelný, neboť jak sama žalobkyně uvádí, jeho výsledkem by mohlo být toliko posouzení míry pravděpodobnosti jejich tvrzení. Jak však již bylo uvedeno výše, vztah příčinné souvislosti by měl být v řízení postaven, pokud ne na jisto, tak alespoň tak, aby se ostatní možné příčiny jevily jako nepravděpodobné. Ani vypracování jiného znaleckého posudku by tak nevedlo k průkaznému výsledku. Soud proto i tento důkaz zamítl.

14. I kdyby však soud hodnotil výpověď žalobkyně jako věrohodnou, nelze na jejím podkladě učinit jednoznačný závěr, že by právní jednání vedoucí ke skončení pracovního poměru mělo být neplatným právním úkonem pro nedostatek svobodné vůle žalobkyně. Jak již bylo uvedeno, hrozba omezením osobní svobody by byla posuzována jako bezprávná výhrůžka. Samotná existence bezprávné výhrůžky však nevylučuje svobodnou vůli jednající osoby. Aby bezprávná výhrůžka byla způsobilá přivodit důsledky předjímané v ust. 587 odst. 1 občanského zákoníku, musí být vzhledem k objektivním okolnostem i vzhledem k subjektivním poměrům jednající osoby natolik intenzivní, aby skutečně byla způsobilá svobodnou vůli jednající osoby buď zcela vyloučit, nebo natolik omezit, že projevená vůle by neodpovídala její skutečné vůli. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním jednáním navíc musí existovat vztah příčinné souvislosti. Bezprávná výhrůžka proto musí být bezprostřední příčinnou jednání, kdyby jí nebylo, tak by k jednání nedošlo.

15. Z výpovědi žalobkyně však nevyplývá, že by tvrzené výhrůžky jednatele žalovaného byly natolik intenzivní, že by byly schopny výrazněji ovlivnit vůli žalobkyně, a to i s přihlédnutím k případné zvýšené senzitivitě v důsledku její [údaje o zdravotním stavu ]. Dle žalobkyně probíhalo jednání tak, že pan [příjmení] sedět za stolem, žalobkyně naopak stála, na žalobkyni nekřičel, pouze zvyšoval hlas. Nebylo učiněno nic, čím by bylo žalobkyni bráněno kancelář pana [příjmení] opustit. Bránění odejít z místnosti spatřuje žalobkyně jen v tom, že se jednalo o jejího nadřízeného, kterého nemohla neposlechnout. Jednání bylo dokonce přerušeno, žalobkyně mohla místnost opustit a mohla si zavolat svému otci. Žalobkyně přesto, že měla být vystavena natolik intenzivním výhrůžkám ze strany jednatele žalovaného, že měly vést k jejímu [údaje o zdravotním stavu ] [anonymizováno], v této přestávce žádnou pomoc nevyhledala a na místo toho šla znovu dobrovolně za jednatele žalovaného, aby v jednání (byť krátce) pokračovala. Takový postup žalobkyně však nedává smysl, pokud by před tím byla skutečně vystavena hrubému a intenzivnímu psychickému nátlaku (který ovšem z popisu žalobkyně nevyplývá). Vezme-li soud v potaz, že z provedeného dokazování vyplývá, že kancelář jednatele žalovaného je od společných prostor pro zaměstnance oddělena jen částečně (přepážka není až úplně ke stropu), a že dveře měly být otevřené, vyvstává řada otázek, které tvrzení žalobkyně zpochybňují. Co za výše popsané situace bránilo žalobkyni z kanceláře prostě odejít nebo alespoň volat o pomoc? Jednatel žalované to fakticky být nemohl, neboť při jednání seděl a vůči žalobkyni se žádného jednání, kterým by jí odchod znemožňoval, nebo kterým by to alespoň obavu vzbuzujícím způsobem naznačoval, nedopustil. Sama žalobkyně bránění spatřuje jen v tom, že se jedná o nadřízeného, kterého musí poslouchat. U žalobkyně je však s ohledem na ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku třeba předpokládat, že je osobou průměrného rozumu. Taková osoba by dozajista měla vědět, že zaměstnavatel není oprávněn dávat zaměstnancům příkazy, které by ohrožovaly jejich život, zdraví nebo i svobodu, a že takové příkazy poslechnout nemusí. Vyjádření žalobkyně o poslušnosti k zaměstnavateli však nevysvětluje, proč žalobkyně v přestávce nevyhledala pomoc jiné osoby (sama žalobkyně uvedla, že v přestávce mluvila s paní [příjmení]) či proč o tuto pomoc nepožádala telefonicky, když v přestávce jí nikdo v telefonování nebránil (žalobkyně mohla zavolat otci) ? Co bránilo žalobkyni zavolat kupříkladu polici, což by se jevilo jako logické v případě, že je někdo vystaven neoprávněným výhrůžkám takové intenzity, že vzbuzují důvodnou obavu, že budou splněny? A proč této možnosti nevyužil ani otec žalobkyně poté, co byl o této skutečnosti žalobkyní informován? A hlavně, což považuje soud za stěžejní, proč žalobkyně v jednání pokračovala, když se jednatele žalovaného bála natolik, že mu všechno podepsala, aniž věděla, co podepisuje? Proč prostě neodešla, když jí v odchodu při přerušení jednání nikdo nebránil? Proč se znovu vystavovala riziku, že bude vystavena dalšímu nátlaku, že mu podlehne a že opět bude donucena jednat ve svůj neprospěch. Bylo by to nejen logické, ale i odpovídající obvyklým vzorcům chování – hrozí-li člověku někde nebezpečí, odpovídá pudu sebezáchovy, že takový jedinec využije první příležitosti, jak se z takového místa vzdálit a tím hrozbu odvrátit. Jednání žalobkyně tak soudu nedává valného smyslu.

16. Jednání žalobkyně proto lze vyložit buď tak, že k žádným výhrůžkám nedošlo a pokud snad ano, tak nebyly žalobkyní považovány za natolik intenzivní, aby kvůli nim žalobkyně vyhledala pomoc další osoby a ani za natolik intenzivní, aby vzbuzovaly v žalobkyni obavu v jednání pokračovat, i když měla nikým neomezenou možnost místo jednání svobodně opustit. Pokud by však výhrůžky nevyvolávaly v žalobkyni obavu pokračovat v jednání, stěží mohly být natolik závažné, aby byly způsobilé výraznějším způsobem ovlivnit vůli žalobkyně. Vezme-li soud v úvahu, jakým způsobem žalobkyně jednání průběh jednání popisuje, je v případě, že by soud připustil pravdivost její výpovědi, vyloučeno, aby takové výhrůžky mohly v žalobkyni vyvolat důvodnou obavu, neboť v průběhu jednání žalobkyně nevnímala žádné natolik intenzivní náznaky, které by mohly v žalobkyni vyvolat obavu z jejich splnění.

17. Jak již bylo uvedeno, soud může žalobě vyhovět jen tehdy, pokud skutková tvrzení žalobce jsou v řízení dostatečným způsobem prokázána. Pokud však v řízení nastala situace, kdy i přes poskytnuté poučení soudu o nutnosti označení dalších potřebných důkazů, je důkazní stav takový, že jako věrohodnější se jeví obrana žalovaného, než skutková tvrzení žalobkyně, nelze za takové situace podané žalobě vyhovět. Žalobu nelze považovat za důvodnou ani z důvodu údajné neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu tvrzené diskriminace žalobkyně. Dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranným právním jednáním, k jejímu uzavření je třeba souhlasu obou stran pracovněprávního vztahu, sama o sobě tak může diskriminační jen obtížně, neboť zaměstnanec má možnost uzavření takové dohody odmítnout a navodit tak stav, že jeho pracovní poměr bude trvat nadále za nezměněných podmínek. Za podstatnější však považuje soud skutečnost, že nebylo prokázáno, že by motivem dohody mělo být [údaje o zdravotním stavu ] žalobkyně. Jak již bylo uvedeno, sama žalobkyně nakonec uvedla, že žalovanému ke dni podpisu dohody nepředložila lékařské zprávy o svém [údaje o zdravotním stavu ], žalovaný tak stěží mohl být k jednání motivován skutečnostní, o které v době jednání nevěděl. I další provedené důkazy nasvědčují tomu, že [údaje o zdravotním stavu ] žalobkyně nebylo překážkou pokračování v pracovním poměru, neboť slyšení svědci potvrdili, že žalovaný běžně zaměstnává [údaje o zdravotním stavu ] zaměstnankyně, nejeví se tak jako pravděpodobné, že by kvůli těhotenství chtěl žalovaný se žalobkyní nakládat jinak než s jinými svými těhotnými zaměstnankyněmi. Soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, jak je uvedeno výše, neboť žalovaný byl v řízení úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil při obraně svých práv před soudem. Náklady řízení žalovaného sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (advokátní tarif) ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupce žalovaného učinil v řízení osm úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě dne 26. 4. 2019, doplnění vyjádření k výzvě soudu dne 26. 6. 2019, sepis vyjádření k doplňujícím tvrzením žalobkyně dne 25. 9. 2019, účast u soudního jednání dne 12. 11. 2019, které trvalo více jak dvě hodiny a dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu je tak třeba toto jednání považovat za dva úkony právní služby, sepis vyjádření k důkazním návrhům žalobkyně dne 16. 12. 2019 a účast na jednání soudu dne 28. 4. 2020. Za úkony právní služby naopak soud nepovažuje žalovaným vyúčtované vyjádření ze dne 16. 5. 2019, ze dne 5. 6. 2019, ze dne 15. 7. 2019, ze dne 21. 8. 2019 a ze dne 20. 3. 2020, neboť v rámci těchto podání se žalovaný toliko vyjadřoval k možnosti mediace mezi účastníky, odpovídal na dotaz soudu ohledně průběhu smírného jednání mezi účastníky, sděloval soudu adresy navržených svědků, k žádosti o odročení dokládal kolizi s jiným jednáním a vyjadřoval se k navrhovanému procesnímu postupu, jedná se proto toliko o informativní úkony, při kterých nebylo vynaloženo žádných odborných znalostí právního zástupce žalovaného. Součástí nákladů řízení je dále paušální náhrada za oněch osm úkonů právní služby dle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč za úkon, náhrada za ztrátu času právního zástupce žalovaného za cestu z [obec] k jednání soudu v délce čtyř za počatých půlhodin dle § 14 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu po 100 Kč za každou započatou půlhodinu, při třech jednáních tedy celkem 1 200 Kč (jednání plánované na 5. 3. 2020 se nekonalo z důvodu dopravní nehody obecného zmocněnce žalobkyně, zástupce žalovaného se však k soudu dostavil). Dále je třeba započíst náhradu cestovních výdajů právního zástupce žalovaného za cestu z [obec] k jednání soudu a zpět v délce 138 km, při spotřebě motorové nafty dle technického průkazu vozidla [značka automobilu] [anonymizována čtyři slova] ve výši 10,3l/7,9l/8,8l na 100 km. Jednání soudu dne 12. 11. 2019 se konalo za účinnosti vyhlášky č. 333/2018 Sb., dle které cena motorové nafty činí 33,60 Kč a sazba základní náhrady 4,10 Kč/km, což znamená, že za toto jednání činí cestovní náhrady právního zástupce žalovaného částku [částka]. Jednání ve dnech 5. 3. 2020 a 28. 4. 2020 se konalo již za účinnosti vyhlášky č. 358/2019 Sb., která stanovuje cenu motorové nafty na 31,80 Kč a sazbu základní náhrady na 4,20 Kč/km. Cestovní náhrady za jedno jednání tedy činí 974,55 Kč, při dvou cestách (nutno započít i cestu ke zrušenému jednání) se tak jedná celkem o částku [částka]. K těmto nákladům je třeba připočíst 21% DPH ve výši 5 571,77 Kč Náklady řízení žalovaného tak celkem činí 32 103,97 Kč.