23 C 68/2021

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl předsedou senátu Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený: údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 14 230 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 7 030 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 030 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a částku 142,32 Kč.</b> <b>II. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 7 200 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 415,14 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 39,18 Kč, úroku z prodlení z částky 1 970 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroku 18,87 % ročně z částky 9 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou ze dne 28. 6. 2021 se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 14 230 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, spolu s úrokem ve výši 18,87% ročně z částky 9 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a částek 181,50 Kč a 415,14 Kč jakožto kapitalizovaného zákonného úroku a kapitalizovaného smluvního úroku ke dni postoupení pohledávky. Žalobu odůvodnil žalobce tím, že mezi jeho právním předchůdcem společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 9 000 Kč, který měl zaplatit dohodnutými týdenními splátkami spolu s poplatky v souhrnné výši 5 400 Kč. Žalovaný však na úvěr uhradil jen 1 970 Kč. Na žalobce byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Žalovaný se ve věci k výzvě soudu nevyjádřil a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto o žalobě rozhodl jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na podkladě žalobcem předložených listinných důkazů.

3. Z karty zákazníka a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 9 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný měl úvěr splatit spolu s úrokem 1 800 Kč, spolu s administrativním poplatkem 1 800 Kč a spolu s odměnou za hotovostní inkaso splátek 3 600 Kč formou 60 týdenních splátek po 270 Kč. Úroková sazba pro úvěr rozložený na 60 splátek byla stanovena na 32,15% ročně. Úvěrující vycházel z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 8 077 Kč, výdaje na bydlení byly v kartě zákazníka vyčísleny na 2 800 Kč, další osobní výdaje na 3 800 Kč, disponibilní příjem na 1 477 Kč. Z karty zákazníka je dále zřejmé, že žalovaný byl zaměstnán u městyse [obec] na dobu určitou do 31. 10. 2019. V části karty zákazníka nazvané jako„ Dokumenty k ověření finanční situace žadatele“ je uveden výčet jednotlivých dokumentů, z karty však nelze zjistit, zda a jaké dokumenty úvěrující požadoval, neboť kolonky uvedené u jednotlivých typizovaných dokumentů jsou vesměs neproškrtnuté.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a ze soupisu postoupených pohledávek vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru [číslo] byla postoupena na žalobce. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem původního věřitele ze dne 19. 2. 2021.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

7. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

8. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

9. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

10. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy poskytovateli úvěru povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele úvěru mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona (k tomu rovněž poukaz na důvodové zprávy k ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Z textu citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možnost dovodit, že neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je koncipována jako relativní a že tudíž k ní soud v řízení přihlédne jen k námitce spotřebitele. V této souvislosti však soud nemůže pominout závěry rozsudku Soudního dvora (druhý senát) EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (dostupný na [webová adresa]), v níž Soudní dvůr rozhodl tak, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. K tomu je možno poukázat na závěry uvedené například v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 o aplikační přednosti práva Evropské unie před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky, kdy národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva a to i případně tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

14. S ohledem na výše uvedené proto soud vycházel z toho, že sankcí za porušení poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které musí soud přihlédnout i při nečinnosti žalovaného.

15. Z předložené úvěrové smlouvy lze dovodit, že žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele a že proto uzavřená smlouva spadá pod režim zákona o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením úvěrové smlouvy a poskytnutím úvěru bylo proto povinností právního předchůdce žalobce řádně prověřit schopnost žalovaného požadovaný úvěr splatit. Z provedeného dokazování lze však dovodit, že právní předchůdce žalobce požadavek odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedodržel. Z předložené karty zákazníka je zřejmé, že právní předchůdce žalobce vycházel z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 8 077 Kč a výdajů 6 600 Kč. Volný příjem žalovaného tak činil 1 477 Kč. Ve smlouvě o úvěru přitom byla výše splátek nastavena tak, že týdně měl žalovaný splatit 270 Kč, což při obvyklých čtyřech týdnech v měsíci dělá měsíční splátku 1 080 Kč. Po uhrazení dohodnutých splátek by tak žalovanému na úhradu nepředvídaných mimořádných ale i neplánovaně vyšších obvyklých výdajů zbývalo jen 407 Kč, což už sám o sobě je údaj, který by na straně poskytovatele úvěru měl vyvolat vyšší pozornost při rozhodování o poskytnutí úvěru. Jako podstatné pro závěr o tom, že právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí, se však soudu jeví následující tři okolnosti. První z nich je skutečnost, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán jen na dobu určitou, přičemž jeho pracovní poměr měl skončit v době, kdy by z úvěru bylo zaplaceno jen devět z celkových šedesáti týdenních splátek. Již v době uzavření úvěrové smlouvy tak bylo zřejmé, že žalovaný nebude mít pravidelný příjem nutný k tomu, aby po celou dobu trvání úvěru mohl dodržet sjednaný splátkový kalendář. Povinností právního předchůdce žalobce proto bylo zkoumat, zda a jakým způsobem bude žalovaný schopen uhradit dalších 51 sjednaných týdenních splátek, což očividně neučinil. Právní předchůdce žalobce rovněž zjevně opomenul po žalovaném vyžadovat jakékoliv doklady o jeho příjmech a výdajích, neboť v kartě zákazníka nejsou v této souvislosti označeny žádné doklady k ověření finanční situace žalovaného, bylo tak zjevně vycházeno jen ze sdělení žalovaného, což nelze považovat za postup odpovídající kritériu odborné péče dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V neposlední řadě pak právní předchůdce žalobce nijak nezkoumal otázku případných pasiv v majetkových poměrech žalovaného a s tím související otázku existence případných dalších dluhů žalovaného, s jejichž úhradu je v prodlení, ač úvěrové společnosti mají běžně přístup do databáze dlužníků a takovou lustraci lze proto považovat za potřebnou k tomu, aby úvěruschopnost byla skutečně posouzena ve všech souvislostech s odbornou péčí.

15. V souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je proto na úvěrovou smlouvu třeba nahlížet jako na absolutně neplatné právní jednání. Na základě neplatné úvěrové smlouvy jsou proto neplatná i všechna vedlejší ujednání v této smlouvě, jako je ujednání o úročení úvěru a o povinnosti žalovaného zaplatit sjednané poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Nicméně z provedeného dokazování vyplývá, že úvěr ve výši 9 000 Kč byl žalovanému poskytnut v hotovosti při podpisu úvěrové smlouvy (převzetí této částky stvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě). Ze skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že po vyplacení úvěru uhradil žalovaný ve splátkách celkem 1 970 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy tak tato plnění představují bezdůvodné obohacení a účastnící by se tak měli vypořádat podle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Byť tedy byla úvěrová smlouva uzavřena neplatně a nárok žalobce na zaplacení dohodnutého úroku z úvěru, na zaplacení administrativního poplatku 1 800 Kč a na zaplacení odměny za hotovostní inkaso splátek 3 600 Kč nevznikl, je přesto jeho nárok důvodný v části, ve které se domáhá zaplacení jistiny poskytnutého úvěru. Ta činila 9 000 Kč, po zohlednění žalovaným zaplacené částky 1 970 Kč k vrácení stále zbývá částka 7 030 Kč. V této souvislosti soud s ohledem na aktuální znění ustanovení § 2993 občanského zákoníku při jeho výkladu vyšel z komentáře k ustanovení § 2993 o. z (dostupného k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v ASPI) autorů JUDr. Jana Eliáše, PhD., Mgr. Hany Adamové, Mgr. Bc. Luboše Bryma. V něm je mimo jiné uvedeno, že tam, kde si obě strany mají vracet peněžité plnění nebo peněžitou náhradu za prospěch, který nelze dost dobře vydat naturálně (§ [číslo]) však judikatura nepovažuje za žádoucí reagovat na vznesení opodstatněné námitky podle § 2993 vyjádřením vzájemné podmíněnosti restitučních povinností ve výroku. Místo toho se pokládá za správné vyčíslit rozdíl obou pohledávek účastníků a žalobci vyhovět v rozsahu, v němž jí uplatněná pohledávka převyšuje jeho povinnost vydání peněžitého plnění žalovanému (k tomu poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1632/2011, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, sp.zn. 33 Cdo 5674/2017). Je-li vlastní restituční povinnost žalobce odvíjející se od předmětné smlouvy vyšší než žalobou uplatněné právo, je žalobou na místně zamítnout. Je třeba zdůraznit, že ani v případě stejnorodé povahy vzájemných restitučních povinností nelze uplatnění námitky vzájemného plnění ve smyslu § 2993, jež má„ pouze“ obrannou povahu a znemožňuje prosazení práva na vydání bezdůvodného obohacení před splněním jeho vlastní restituční povinnosti, ztotožňovat se započtením podle § 1982 obč. zák. ani se vznesením námitky započtení podle § 98 o.s.ř. Pro případy, v nichž proti sobě stojí dvě peněžité povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, je myslitelný též alternativní výklad § 2993, kdy by bylo možné argumentovat, že jsou-li plnění obou stran stejnorodá, nezakládá poskytnutí protiplnění obohaceným vzájemnou restituční povinnost ochuzeného, nýbrž snižuje rozsah prospěchu obohaceného. V souladu s touto koncepcí se změna obohaceného bez spravedlivého důvodu rozvolnila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Vzhledem k tomu, že vymezení rozsahu bezdůvodného obohacení musí předcházet úvaze o způsobu jeho vypořádání, přičemž i vyčíslení výsledného dopadu neplatné smlouvy do majetkové smlouvy kontrahenta si vyžádá zohlednění již vydaných tak přijatých hodnot, bylo by při přijetí popisovaného náhledu možno dovozovat, že se strana oboustranně zavazující vadné či zrušené smlouvy může dožadovat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala, přičemž zohlednění oboustrannosti majetkového přesunu nebude ani nadále podmíněno vznesením námitky vzájemnosti, neboť jde o otázku kvantifikace prospěchu smluvních stran, nikoliv specifického synallagmatického způsobu vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993. Soud proto při rozhodování vyšel z toho, že povinností žalovaného je žalobci vydat bezdůvodné obohacení jen ve výši, která zde zůstane po odečtení toho, což již bylo žalovaným žalobci (jeho právnímu předchůdci) vydáno.

16. Soud proto žalobě vyhověl jen co do částky 7 030 Kč a co do požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky od 20. 10. 2020 do zaplacení, neboť žalovaný se nevydáním bezdůvodného obohacení ocitl v prodlení s plněním peněžité povinnosti, dle § 1970 občanského zákoníku tak žalobci přísluší i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce úrok z prodlení za dobu od 20. 10. 2020 do 15. 1. 2021 kapitalizoval, soud proto pro přehlednost úrok z prodlení z částky 7 030 Kč za toto období rovněž kapitalizoval na 142,32 Kč. Ve zbytku pak byla žaloba z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy jako nedůvodná zamítnuta.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že účastníkům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 14 230 Kč, bylo mu vyhověno jen do částky 7 030 Kč, což činí 49,40 % z uplatněného nároku. Úspěch a neúspěch obou účastníků v řízení je tak téměř totožný, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.