27 C 33/2025

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 33 786 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 392 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 392 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 43 424,62 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 24 747,57 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 355,57 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 24 747,57 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 747,57 Kč od 29. 4. 2025 do 16. 6. 2025, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala na žalovaném úhrady částky 33 786 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , (dále jen „předchůdkyní žalobkyně“), a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 49 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s úrokem a poplatky v souhrnné kapitalizované výši 31 394 Kč zavázal (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 3 829 Kč, a to nejpozději do , datum, . Schopnost žalovaného řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací požadovaných a získaných od žalovaného, které byly písemně zaznamenány a ověřeny na základě pracovní smlouvy a výplatních pásek. V neposlední řadě předchůdkyně žalobkyně ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Ke dni , datum, byla pohledávka za žalovaným vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listin soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

5. Z listiny nadepsané „Výpis z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 21915“ a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni , datum, (dostupného na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB33.SUBJECTS_COUNTS_DETAIL?p_lang=cz&p_DATUM=20.1.2022&p_ses_idx=339) soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně je společnost s ručením omezeným, která ke dni , datum, disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

6. Z listiny nadepsané „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne , datum, dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného) ve výši 49 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí, jakož i předchůdkyni žalobkyně uhradí peněžní prostředky v souhrnné výši 31 394 Kč (představující odměnu předchůdkyně žalobkyně za dočasné poskytnutí peněžních prostředků, jakož i poplatky za další s předmětnou dohodou související sjednané služby), a to formou 21 měsíčních plateb ve výši 3 829 Kč, nejpozději do , datum, . Předchůdkyně žalobkyně dne , datum, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč.

7. Z listiny nadepsané „, název, “ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného dočasně mu poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších peněžních prostředků za sjednaných podmínek vrátit a uhradit vycházela z žalovaným dne , datum, poskytnutých informací, že žalovaný byl svobodný, bydlel s rodiči, byl vyučen, měl jednu vyživovací povinnost, měl pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem ze zaměstnání, kde pracoval jako operátor výroby u společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , ve výší 11 595 Kč měsíčně (kdy uvedený příjem předchůdkyně žalobkyně ověřila), jakož i že další jakkoliv blíže nespecifikovaný příjem domácnosti žalovaného činil částku 16 000 Kč měsíčně a že odhadované výdaje žalovaného činily částku 2 000 Kč měsíčně.

8. Z listiny nadepsané „Tabulka umoření“ soud zjistil, že žalovaný na v předmětném řízení vznesený nárok předchůdkyni žalobkyně uhradil peněžní prostředky v souhrnné výši 46 608 Kč.

9. Z listin nadepsaných „Smlouva o postoupení pohledávek“ včetně přílohy, „Oznámení o postoupení pohledávky“, „Informace o zpracování osobních údajů“, „Podací lístek – DopisOnline“ a „Sledování zásilek“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně před podáním projednávaného návrhu dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž uvedenou skutečnost předchůdkyně žalobkyně žalovanému písemně oznámila , datum, a vyzvala jej (mimo jiné) k úhradě žalobou nárokovaných peněžních prostředků nejpozději do 10 dnů od dodání tohoto písemného oznámení.

10. Z listin nadepsaných „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ a „Podací lístek – DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby opakovaně písemně vyzvala žalovaného (mimo jiné) k úhradě v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků.

11. Z ostatních listin soud neučinil žádná dílčí skutková zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

18. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

24. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

27. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

28. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

29. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s obsahem specifikovaným v bodě 6. tohoto rozsudku, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaný měl ke dni , datum, příjem ze zaměstnání ve výši 11 595 Kč měsíčně, jakož i (v souladu s tvrzením žalobkyně) že k témuž dni nebyl žalovaný evidován v insolvenčním rejstříku.

31. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalovaného, zejména ohledně jeho osobních poměrů a výdajů, vycházela předchůdkyně žalobkyně pouze z informací poskytnutých samotným žalovaným.

32. V souvislosti se všemi výše uvedenými informacemi tak soud připomíná relevantní judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

33. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalovaného a ověření skutečnosti, že žalovaný měl příjem ze zaměstnání včetně jeho měsíční výše, popř. že vůči žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména osobních poměrů a výdajů žalovaného) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, navíc jen v odhadované výši, nikoli s jejich prověřením, a to i přes to, že žalovaný uvedl, že jeho celkové odhadované měsíční výdaje činí částku ve výši 2 000 Kč, přičemž v kontextu zjištěných skutečností (např. prohlášení žalovaného o tom, že je osobou povinnou k plnění vyživovací povinnosti) tak byly tyto údaje vztahující se k výdajům žalovaného zcela v rozporu s obvyklou životní zkušeností. V posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu posouzení zejména jeho schopnosti splácet předmětný spotřebitelský úvěr včetně úhrady dalších souvisejících poplatků posoudila nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovaným neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající ze shora citované právní úpravy je totiž nutno interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr tento úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

34. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatné (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

35. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 a násl. o. z. je předchůdkyně žalobkyně, resp. [s ohledem na postoupení předmětné pohledávky z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni (§ 1879 o. z.)] žalobkyně oprávněna požadovat vrácení plnění, které žalovanému bez platného právního důvodu poskytla, vzniklo žalobkyni právo na vrácení předchůdkyní žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 2 392 Kč.

36. Ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel soud ze skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 2 392 Kč vyzván ke dni 16. 6. 2025 (§ 570 odst. 1 o. z. a § 1958 o. z.), kdy žalovaný nereagoval tak, že by předchůdkyní žalobkyně poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru nevznikl, přičemž za dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení předmětného bezdůvodného obohacení považoval dobu určenou v souladu s výzvou předchůdkyně žalobkyně.

37. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 2 392 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 392 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobou vznesený nárok žalobkyně zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení nebylo zjištěno, že by převážně úspěšnému žalovanému vznikly jakékoliv náklady.