Sbírka odůvodnění (redakční) · Rozsudek

21 Cdo 2290/2012

Rozhodnuto 2013-08-27

Právní věta

Smlouva o zřízení zástavního práva pro určitý druh pohledávek, jež vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu (§ 299 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000), která neobsahuje ujednání o době trvání zástavního práva nebo o výši, do které se takto určené pohledávky zajišťují, je podle § 39 obč. zák. neplatná.

Citované zákony (36)

Rubrum

Zástavní právo. Smlouva o zřízení zástavního práva. Smlouva o zřízení zástavního práva pro určitý druh pohledávek, jež vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu (§ 299 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000), která neobsahuje ujednání o době trvání zástavního práva nebo o výši, do které se takto určené pohledávky zajišťují, je podle § 39 obč. zák. neplatná.

Výrok

Z odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne 12. září 2007 domáhal, aby bylo určeno, že „prodej nemovitosti, a to pozemku parc. č. st. 53/1 o výměře 400 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, a budovy č. p. 45, objekt bydlení na pozemku parc. č. st. 53/1, to vše zapsáno v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště T., katastrální území D. L. na listu vlastnictví č. 431, ve veřejné dražbě není přípustný“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 16. února 1993 jako zástavce uzavřel s Č. s., a.s. jako zástavní věřitelkou smlouvu o zřízení zástavního práva, kterou byla zajištěna pohledávka zástavní věřitelky vůči J. K. z úvěru poskytnutého podle „úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu“, uzavřené mezi „Č. s., a.s., okresní pobočkou v M.“ a J. K. dne 16. února 1993, a na základě které „bylo vloženo do katastru nemovitostí“ zástavní právo Č. s., a.s. k nemovitostem žalobce, a to k pozemku p. č. st. 53/1 a k budově č. p. 45 postavené na pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L. Č. s., a.s. podle jejího oznámení ze dne 31. srpna 2003 postoupila svou pohledávku vůči J. K. společnosti C. (Luxembourg), A., která smlouvou ze dne 1. září 2006 postoupila pohledávku žalovanému 1). Dne 17. srpna 2007 žalobce obdržel oznámení o dražbě spolu s dražební vyhláškou, jíž byla na návrh žalovaného 1) vyhlášena nedobrovolná veřejná dražba uvedených nemovitostí, která se měla konat dne 17. října 2007 a kterou měl jako dražebník provést žalovaný 2). Smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 16. února 1993 je podle názoru žalobce absolutně neplatná, neboť v ní není dostatečně identifikována osoba věřitele a zástavního věřitele (pobočky právnické osoby nemají právní subjektivitu), předmět zástavního práva, které bylo podle smlouvy zřízeno k „nemovitosti č. 45 v D. L. zapsáno v listu vlastnictví č. 431 k. ú. 02 D. L, obec 034 O., okres T.“, je označen neurčitě (nelze dovodit, zda předmětem zástavního práva je „jen budova nebo jen pozemek nebo obojí“), neurčitě jsou vymezeny i budoucí pohledávky zajišťované zástavním právem a zástavní smlouva v rozporu s § 299 odst. 1 obch. zák. neobsahuje ujednání o době trvání zástavního práva. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. května 2009, č. j. 33 C 316/2007-59, určil, že „prodej nemovitosti, a to pozemku parc. č. 53/1 o výměře 400 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště T., katastrální území D. L. na LV č. 431, ve veřejné dražbě je nepřípustný“, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení nepřípustnosti prodeje budovy č. p. 45 na pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L. ve veřejné dražbě, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že účastníci smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 16. února 1993 byli v této smlouvě označeni dostatečně určitě, že smlouva byla žalobcem uzavřena se „subjektem majícím právní subjektivitu“ a že zástavní právo bylo zřízeno pouze k budově č. p. 45 a nikoli též k pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L., na kterém je uvedená budova postavena. Shledal, že § 299 odst. 1 obch. zák., podle kterého bylo možné zřídit zástavní právo na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči zástavnímu dlužníku v budoucnu, je ustanovením dispozitivním, a že proto absence ujednání o době, na kterou se zástavní právo zřizuje, není důvodem neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva. Dovodil, že pohledávky z úvěrové smlouvy (kontokorentní úvěr) nemohly být v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva identifikovány jinak než osobami věřitele a dlužníka a druhovým vymezením pohledávek. Nepřisvědčil námitce žalovaného 1), že zástavní právo k pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L. žalovaný 1) „jako oprávněný držitel vydržel“, neboť tento způsob vzniku zástavního práva občanský zákoník nepřipouští. K odvolání žalobce a žalovaného 1) krajský soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 10 Co 23/2010-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že § 299 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva bylo ustanovením dispozitivním, že tato úprava „doplňovala, nikoliv nahrazovala úpravu obsaženou v § 151b obč. zák.“, a že absence ujednání o době trvání zástavního práva nemá za následek neplatnost zástavní smlouvy. Dovodil, že zástavní věřitel byl v zástavní smlouvě „jasně“ vymezen firmou „Č. s., a.s.“, jejímž jménem jednaly „dvě osoby v okresní pobočce v M.“, které k tomu byly oprávněny podle § 15 obch. zák. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zástavní právo bylo zřízeno pouze k budově č. p. 45, která byla v zástavní smlouvě dostatečně určitě identifikována, nikoli však k pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L., a že nabytí zástavního práva vydržením není podle zákona možné. Nepřisvědčil námitce žalovaného 1), že postup žalobce, který se domáhá určení nepřípustnosti prodeje nemovitostí, jichž je vlastníkem, jako zástavy ve veřejné dražbě, je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce „nemůže porušit dobré mravy tím, že realizuje právo, které mu zákon k obraně jeho práv poskytuje“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta) a žalovaný 1) (v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobě vyhověno). Žalobce v dovolání namítá, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 16. února 1993, na základě které bylo zřízeno zástavní právo k zajištění druhově určených pohledávek a která byla uzavřena podle § 151a a násl. obč. zák. a nikoli podle § 299 odst. 1 obch. zák., je absolutně neplatná, neboť zástavní právo v rámci obchodních závazkových vztahů k zajištění budoucích druhově určených pohledávek bylo možné zřídit pouze a jenom podle § 299 odst. 1 obch. zák. a nikoli podle § 151b odst. 5 obč. zák. I kdyby však byla smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena podle § 299 odst. 1 obch. zák., byla by podle názoru žalobce absolutně neplatná z toho důvodu, že v ní není určena doba trvání zástavního práva, která je jednou z podstatných náležitostí zástavní smlouvy uzavřené podle § 299 odst. 1 obch. zák. Žalobce dále namítá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů, jež odvolací soud vedly k odmítnutí žalobcovy námitky absolutní neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu absence určení doby trvání zástavního práva. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otázky zásadního právního významu spatřuje v tom, zda „bylo možné v rámci obchodního závazkového vztahu platně zřídit zástavní právo k budoucím druhově určeným pohledávkám podle § 151b odst. 5 obč. zák.“ a zda „je určení doby trvání zástavního práva podstatnou náležitostí zástavní smlouvy uzavřené podle § 299 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném v rozhodné době, jejíž absence způsobuje absolutní neplatnost takovéto smlouvy“. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve svém dovolání namítá, že žaloba byla podána v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce po dobu 14 let od uzavření zástavní smlouvy dne 16. února 1993 do „zahájení“ veřejné dražby neučinil „žádný úkon, kterým by zpochybňoval nastolený právní stav“, že byl ve smyslu § 11 zákona č. 265/1992 Sb. v dobré víře ve správnost zápisu zástavního práva k pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L. v katastru nemovitostí a že zástavní právo k tomuto pozemku vydržel. Podle názoru žalovaného 1) je zástavní právo „zcela způsobilé pro vydržení“, neboť „připouští jistý výkon a v právním řádu se nevyskytuje ustanovení, které by výslovně vydržení zástavního práva znemožňovalo“, a navíc má „charakter i práva věcného, svou silou se rovnající i právu vlastnickému“. Žalovaný 1) navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobě vyhověno, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné odmítl, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá v části napadené dovoláním žalovaného 1) zásadní právní význam. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání žalobce i žalovaného 1) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. ledna 2013 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Žalobce a žalovaný 1) dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce a žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy mohou být přípustná jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr odvolacího soudu, že postup žalobce, který se domáhá určení nepřípustnosti prodeje nemovitostí, jichž je vlastníkem, jako zástavy ve veřejné dražbě podle § 166 obč. zák., není v rozporu s dobrými mravy, odpovídá ustálené judikatuře soudů, která dovodila, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v části napadené dovoláním žalovaného 1) nemůže založit ani okolnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou dobré víry žalovaného 1) ve správnost zápisu zástavního práva k pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L. ve smyslu § 11 zákona č. 265/1992 Sb., podle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. ledna 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti, neboť i v tomto směru je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Podle této judikatury (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011 sp. zn. 21 Cdo 1258/2011) uvedená právní úprava zakládá – v souladu s principem publicity katastru nemovitostí – „speciální“ dobrou víru osobě, jež vychází ze stavu zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, avšak jen ve vztahu k osobě, jež je ohledně určitého věcného práva jako jeho nositel v katastru zapsána, jinými slovy řečeno, samotný stav zápisu v katastru nemovitostí chrání (prostřednictvím institutu dobré víry ve smyslu § 11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) osobu vycházející z jeho stavu toliko vůči osobě, jež je v katastru nemovitostí jako nositel určitého věcného práva evidována. Vůči třetím osobám se tato osoba nemůže dovolávat dobré víry, založené jen tím, že vycházela ze stavu zápisu v katastru, a k její dobré víře musí být splněna obecná občanskoprávní kritéria dobré víry, tedy že ani při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po ní s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) důvodné pochybnosti o tom, že osobě, jež je jako nositel určitého věcného práva v katastru zapsána, takové věcné právo ve skutečnosti nesvědčí. Rovněž závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) nemohl nabýt zástavní právo k pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L. vydržením, je v souladu s ustálenou soudní praxí, která vychází z toho, že podle § 151b odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, mohlo zástavní právo vzniknout pouze na základě smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 576/2004); možnost vzniku zástavního práva výkonem tohoto práva (vydržením) zákon nestanovil. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá v části napadené dovoláním žalovaného 1) zásadní právní význam, a že tedy dovolání žalovaného 1) není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) proti tomuto rozhodnutí podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Protože dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze – jak vyplývá ze znění § 237 odst. 3 o. s. ř. – rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Žalobce ve svém dovolání mimo jiné namítá vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů; tím uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. činit – jak vyplývá z výše uvedeného – závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobce uzavřel dne 16. února 1993 s Č. s., a.s. smlouvu o zřízení zástavního práva, kterou zřídil ve prospěch Č. s., a.s. k zajištění její pohledávky z úvěru včetně příslušenství poskytnutého dlužníkovi J. K. podle „úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu“, uzavřené mezi „Č. s., a.s., okresní pobočkou v M.“ a J. K. dne 16. února 1993, „do celkové výše 250 000 Kč včetně příslušenství“ zástavní právo k „nemovitosti č. 45 v D. L. zapsáno v listu vlastnictví č. 431 k. ú. D. L., obec O., okres T.“. Pohledávka Č. s., a.s. za J. K. byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. srpna 2003 postoupena společnosti C. (Luxembourg) N; 11 S. A. a rozsudkem krajského soudu ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 19 Cm 1461/99-45, který nabyl právní moci dne 30. prosince 2004, bylo J. K. uloženo zaplatit této společnosti 212 449,14 Kč s 18% úrokem z částky 324 572,56 Kč ročně od 1. ledna 1999 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 26 125 Kč. Společnost C. (Luxembourg) N; 11 S. A. postoupila pohledávku za J. K. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. září 2006 žalovanému 1). Oznámením ze dne 10. srpna 2007 sdělil žalovaný 2) jako dražebník žalobci, že na návrh žalovaného 1) bude provedena veřejná nedobrovolná dražba budovy č. p. 45 a pozemku p. č. st. 53/1 v katastrálním území D. L., jejichž vlastníkem je žalobce, a dražební vyhláškou ze dne 10. srpna 2007 bylo oznámeno konání veřejné nedobrovolné dražby těchto nemovitostí dne 17. října 2007. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek lze zřídit zástavní právo k zajištění pohledávek určitého druhu, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Podmínky pro zřízení zástavního práva v zástavní smlouvě, uzavřené mezi žalobcem a Č. s., a.s., je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že tato smlouva byla uzavřena dne 16. února 1993 – podle v té době účinné právní úpravy, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1994 (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák., ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 28. listopadu 1993 (dále jen „obch. zák.“). Podle § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené. Podle § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Podle § 151b odst. 5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky. Podle § 299 odst. 1 obch. zák. zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu. Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle § 36 odst. 2 věty první obč. zák. (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti. Jde-li o zabezpečení pohledávky z obchodních závazkových vztahů, ze znění § 299 odst. 1 obch. zák. je zřejmé, že zástavní právo smí být zřízeno též pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu. Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je – jak vyplývá z § 151b odst. 4 věty první obč. zák. – kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s jinou pohledávkou; budoucí pohledávka musí být označena nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne (má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako „půjčku“ a nikoliv jako „závazek poskytnout půjčku“, i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a – vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka – vlastně ani dojít nemohlo). Zatímco občanský zákoník spojuje zástavní právo vždy se zajištěním určité (konkrétní) pohledávky, i když může být podmíněná nebo má vzniknout teprve v budoucnu, § 299 odst. 1 obch. zák. umožňuje zabezpečit pohledávku, která nemůže být určena jinak (podrobněji), než údaji o osobách věřitele a (osobního) dlužníka a druhovým vymezením, tedy, řečeno jinak, jen určitý druh v budoucnu vznikajících pohledávek, jež z povahy věci nelze identifikovat v zástavní smlouvě individuálně a jednoznačně (např. pohledávky z dodávky druhově označeného zboží z kupních smluv nebo pohledávky z úvěrů poskytnutých stejnému dlužníku) (srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004. sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, který byl uveřejněn pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3496/2006). Zřizuje-li se zástavní právo pro budoucí pohledávku, která je určena jen údaji o osobách věřitele a dlužníka a druhovým vymezením, odpovídá této nižší míře určitosti vymezení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě a z ní vyplývající vyšší míře nejistoty účastníků zástavní smlouvy o době vzniku a výši zajišťované pohledávky, aby zástavní právo bylo omezeno určením doby, na kterou se zřizuje, a stanovením výše, do níž se budoucí pohledávka zajišťuje. Smlouva o zřízení zástavního práva pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu, proto musí – jak vyplývá z § 299 odst. 1 obch. zák. – obsahovat též ujednání o době trvání zástavního práva a o výši, do které se takto určené pohledávky zajišťují. Okolnost, že § 299 odst. 1 obch. zák. není uvedeno ve výčtu ustanovení části třetí obchodního zákoníku, od kterých se strany nemohou odchýlit a která ani nemohou vyloučit (srov. § 263 obch. zák.), neznamená, že účastníci smlouvy o zřízení zástavního práva pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu, mohou takovou smlouvu uzavřít, aniž by byly splněny všechny podmínky pro zřízení zástavního práva stanovené v tomto ustanovení. Dispozitivnost § 299 odst. 1 obch. zák. spočívá v tom, že je účastníci obchodních závazkových vztahů mohou vyloučit uzavřením zástavní smlouvy, jejíž obsah se bude řídit pouze § 151b odst. 4 věty první a § 151b odst. 5 obč. zák. [§ 299 odst. 1 obch. zák. nenahrazoval pro obchodní závazkové vztahy úpravu obsaženou v § 151b odst. 5 obč. zák. (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003)], a nikoli v tom, že by ve smlouvě o zřízení zástavního práva pro budoucí druhově určené pohledávky uzavřené podle § 299 odst. 1 obch. zák. mohli účastníci vyloučit některé části tohoto ustanovení, v nichž jsou stanoveny podmínky, za nichž lze takovou zástavní smlouvu sjednat. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva pro určitý druh pohledávek, jež vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu, která neobsahuje ujednání o době trvání zástavního práva nebo o výši, do které se takto určené pohledávky zajišťují, je podle § 39 obč. zák. neplatná. V posuzovaném případě žalobce smlouvou o zřízení zástavního práva uzavřenou dne 16. února 1993 s Č. s., a.s. jako zástavní věřitelkou zřídil zástavní právo k zajištění pohledávky Č. s., a.s. z úvěru poskytnutého dlužníkovi J. K. podle „úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu“ uzavřené mezi zástavní věřitelkou a dlužníkem, tedy – s ohledem na povahu kontokorentního úvěru, při jehož poskytování vzniká předem neurčené množství pohledávek věřitele za dlužníkem v době a ve výši, které nejsou při sjednávání tohoto úvěru známy – pro určitý druh pohledávek, které měly vzniknout zástavní věřitelce vůči dlužníku v budoucnu. Protože smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§ 261 odst. 4 písm. d) obch. zák.] a protože se podle § 261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle § 261 odst. 1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné zástavní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a Č. s., a.s. posuzovat podle § 299 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k tomu, že zástavní smlouva v rozporu s tímto ustanovením neobsahuje ujednání o době trvání zástavního práva, je – jak vyplývá z výše uvedeného – podle § 39 obč. zák. neplatná. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že nedostatek ujednání o době trvání zástavního práva nemá za následek neplatnost zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a Č. s., a.s., není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je – v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby – na tomto závěru založen. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v této části (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo žalobě vyhověno) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně (okresnímu soudu) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (1)