21 Cdo 3697/2018

Rubrum

Řízení o úschovách. Má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, nemůže se domáhat uspokojení z předmětu úschovy žalobou o nahrazení nesouhlasu s vydáním úschovy žadateli podle § 299 odst. 1 z. ř. s., ale jen návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle 320 o. s. ř.

Výrok

Z odůvodnění: Usnesením krajského soudu ze dne 17. 8. 2015 č. j. 33 T 5/2005-3532 byly podle § 81a trestního řádu za použití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu do úschovy obvodního soudu uloženy peněžní prostředky ve výši 336 748,49 USD, uložené na účtu žalovaného 2) a zajištěné usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, ze dne 2. 11. 2004 č. j. FIFO-136/VP-2004 k ČTS: ÚOOZ-85/V7-2004. Usnesením obvodního soudu ze dne 23. 5. 2016, č. j. 34 Sd 148/2015-88, byl zamítnut návrh žalobce na vydání předmětu soudní úschovy. Žalobce se žalobou podanou u obvodního soudu dne 24. 6. 2016 domáhal, aby soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni ve prospěch žalobce „souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tzn. částky 336 748,49 USD, která byla zajištěna na bankovním účtu S. T., a která se nachází v soudní úschově obvodního soudu “, a to na úhradu pohledávky žalobce za společností

V. E., s. r. o. v likvidaci se sídlem v P., „přiznaných na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku městského soudu ze dne 25. 6. 2013, č. j. 37 Cm 93/2007-320, a pravomocného a vykonatelného rozsudku okresního soudu č. j. 9 C 227/2007-611 ze dne 11. 03. 2015“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že rozsudkem městského soudu ze dne 25. 6. 2013 č. j. 37 Cm 93/2007-320, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2013 a vykonatelnosti dne 31. 7. 2013, byla společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci „zavázána k úhradě“ částky 302 465 USD se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2005 do zaplacení a k povinnosti uhradit žalobci 335 482 Kč na náhradě nákladů řízení, že s ohledem na skutečnost, že je společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci nemajetná, žalobce podal odpůrčí žalobu, kterou „napadal“ právní úkony, jimiž tato společnost darovala žalovanému 2) celkovou finanční částku ve výši 469 000 USD, že rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 9 C 227/2007-611, jenž nabyl právní moci dne 1. 4. 2015, bylo rozhodnuto, že právní úkony společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, kterými tato společnost darovala žalovanému 2) finanční částku v celkové výši 469 000 USD, a to dvěma „právními jednáními“ – převodem z bankovního účtu společnosti

V. E. s. r. o. v likvidaci na bankovní účet žalovaného 2), vedený u Raiffeisenbank, a. s., dne 20. 9. 2004 ve výši 269 500 USD a vložením částky 199 500 USD dne 1. 11. 2004 na tentýž bankovní účet žalovaného 2), jsou vůči žalobci právně neúčinné, že žalobce vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci poté podal návrh na exekuci dlužné částky 302 465 USD s příslušenstvím a že soudní exekutor JUDr. J. L. na základě uvedeného rozsudku okresního soudu „zahájil i exekuci vůči bankovnímu účtu“ žalovaného 2), neboť „v rámci odporovatelnosti právních úkonů“ jsou finanční prostředky na tomto bankovním účtu ve vztahu k žalobci finančními prostředky společnosti

V. E. s. r. o. v likvidaci, zatímco vůči všem ostatním osobám se jedná o finanční prostředky žalovaného 2). Žalobce je přesvědčen, že je jediným legitimním nositelem „práva na vydání soudní úschovy“. Žalovaná 1) namítala nedostatek své věcné (pasivní) legitimace „v tomto sporném řízení“, neboť má za to, že není účastníkem řízení o úschově, a že proto ani nemůže být věcně legitimována „v tomto sporném řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy“. Žalovaný 2) uvedl, že „za určité situace by se nebránil uvolnění finančních prostředků“ žalobci, avšak nároky žalovaného 3) „zcela“ zpochybňuje a „zde o udělení souhlasu vůbec neuvažuje“. Žalovaný 3) namítal, že to, že by společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci žalovanému 2) darovala vůbec nějakou částku, z odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 C 227/2007, „rozhodně nevyplývá“, a že tudíž není zřejmé, z čeho žalobce vychází, když tvrdí, že uvedené finanční prostředky jsou vůči všem ostatním osobám, vyjma žalobce, vlastnictvím žalovaného 2). Žalovaný 3) se zároveň svou žalobou domáhal, aby byl nahrazen souhlas žalovaného 2) a žalobkyně s vydáním předmětu úschovy – částky 200 000 USD s příslušenstvím. Uvedl, že na základě vykonatelného notářského zápisu Mgr. H. H. ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. NZ 533/2004, a usnesení obvodního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 49 Nc 2429/2008, o nařízení exekuce k vymožení povinnosti společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci měla tato společnost povinnost zaplatit žalovanému 3) pohledávku ve výši 200 000 USD včetně sjednaných úroků ve výši 20 % ročně z uvedené částky od 25. 5. 2005 do zaplacení, že exekuce vedená ze strany žalovaného 3) vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci započala dříve, než bylo zahájeno exekuční řízení žalobce, že pohledávka žalovaného 3) je doložena smlouvou o půjčce ze dne 25. 10. 2004 znějící na částku 200 000 USD, navazujícím výpisem z účtu, podle něhož dne 26. 10. 2004 poukázal žalovaný 3) na účet společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci uvedenou částku, a uvedeným notářským zápisem, v němž společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci jako dlužník dala svolení k přímé vykonatelnosti. Protože žalovaný 2) převedl peněžní prostředky z účtu společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci na svůj bankovní účet bez právního důvodu, byla exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. R. B. sp. zn. 003 EX 1964/08 nařízena exekuce přikázáním peněžité pohledávky z účtu žalovaného 2), a to na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 25. 10. 2004 a na základě usnesení obvodního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 49 Nc 2429/2008-24. Žalovaný 3) je přesvědčen, že vzhledem k tomu, že se žalovaný 2) bránil tím, že peníze z účtu

V. E., s. r. o. v likvidaci převedl na svůj účet proto, aby je uchránil před špatným hospodařením svého společníka, a že podle svého vyjádření před policií nechtěl být vlastníkem částky 200 000 USD, je částka 200 000 USD stále ve vlastnictví společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci a že žalovaný 3) „má nárok na nárokované peněžní prostředky, neboť zde existuje platná smlouva o půjčce, notářský zápis o předběžné vykonatelnosti jako právní tituly osvědčující nárok žadatele, a tomu odpovídající rozhodnutí o nařízení exekuce“. Obvodní soud – poté, co usnesením ze dne 18. 4. 2017, č. j. 60 C 169/2016-53, spojil obě věci ke společnému řízení – rozsudkem ze dne 24. 7. 2017, č. j. 60 C 169/2016-92, obě žaloby zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci dluží žalobci celkem 302 465 USD s příslušenstvím, kterých se žalobce domáhá v rámci exekučního řízení, a žalovanému 3) celkem 200 000 USD s příslušenstvím, kterých se žalovaný 3) domáhá v rámci exekučního řízení, že z účtu společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci č. 67781-024/2700, vedeného v USD, odešla dne 17. 9. 2004 na účet vedený pro žalovaného 2) částka 269 500 USD s poznámkou – nákup nemovitosti a že dne 1. 11. 2004 byla na tentýž účet žalovaného 2) vložena částka 199 500 USD. Ve vztahu k věcné legitimaci žalované 1) soud prvního stupně dovodil, že žalovaná 1) není ve věci pasivně legitimována, neboť o uložení finančních prostředků do soudní úschovy bylo rozhodnuto v rámci trestního řízení, přičemž účastníky takto zahájeného řízení o úschově jsou jednak ten, kdo věc vydal, případně ten, komu byla odňata, jednak ten, kdo na ni uplatňoval právo v trestním řízení, dále případně ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, a žádný z účastníků nebude vystupovat jako složitel. Žalovaná 1) však žádný nárok na vydání předmětu řízení neuplatnila a neuplatňuje. Protože žalovaný 3) v rámci své argumentace vycházel z premisy, že 200 000 USD, které nárokuje, je stále ve vlastnictví společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, žalobce argumentoval toliko pohledávkou za společností

V. E., s. r. o. v likvidaci a žalovaný 2) ani netvrdil, že by peníze patřily jemu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jediným nositelem hmotněprávního nároku, v souladu s nímž mu předmět úschovy po právu náleží, je společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci, neboť z bankovních výpisů bylo prokázáno, že v období září až listopad 2004 byly na účet žalovaného 2) převedeny finanční prostředky této společnosti, přičemž poprvé se jednalo o převod z účtu této společnosti za účelem nákupu nemovitosti a podruhé se jednalo o výběr žalovaného 2) z účtu společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci. Peněžní prostředky by tak podle názoru soudu prvního stupně měly být vydány společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci a žalobce a žalovaný 3) by pak své nároky vůči ní měli uspokojit v rámci exekučního řízení. K odvolání žalobce, jímž žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, městský soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 12 Co 14/2018-143, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé tak, že žalobě žalobce vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná 1) je pasivně věcně legitimovaná podle § 299 z. ř. s., neboť již v trestním řízení uplatnila pohledávku nákladů trestního řízení proti prostředkům uloženým v soudní úschově, a stává se tak účastníkem řízení z titulu příjemce (nikoli složitele). Odvolací soud vzal za prokázáno, že „prostředky“ společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci byly žalovaným 2) převedeny na jeho účet a byly tam stále uloženy i v době jejich zabrání v trestním řízení, že žalobce má vykonatelnou pohledávku vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci a že „pravomocně bylo určeno“, že převody prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči žalobci neúčinné, a dospěl k závěru, že žalobci tak k předmětu úschovy „svědčí jiné právo“ a že jelikož se žalobci podařilo prokázat, že je nositelem hmotněprávního nároku, kterému „předmět úschovy po právu náleží“, je namístě nahradit „neexistující“ souhlas žalovaných s vydáním předmětu úschovy žalobci rozhodnutím soudu. K dalším námitkám žalobce odvolací soud (mimo jiné) dodal, že Krajský soud v Plzni nemohl rozhodnout „o vydání“ společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, která žádný nárok neuplatnila. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 3) dovolání. Namítá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, aniž by určil, o jaké peníze vlastně jde, když za právně neúčinné bylo okresním soudem označeno právní jednání (právní úkon), kterým společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci darovala předmětnou částku žalovanému 2), a žádné jiné, že “nikdy nebylo prokázáno, že by

V. E., s. r. o. v likvidaci v té době jakékoliv peněžní prostředky komukoliv darovala, a že by tento dar přijal“, že jednatelem a společníkem společnosti byl rovněž žalovaný 2) a takový právní úkon by byl absolutně neplatný podle § 196a „tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb.“, a že žalobci tedy nesvědčí jiné právo k předmětu úschovy. Dovolatel proto považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že jediným nositelem hmotněprávního nároku je žalobce, a to proto, že prokázal vykonatelnou pohledávku za

V. E., s. r. o. v likvidaci a že bylo pravomocně určeno, že převody prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči žalobci neúčinné, a že žalobci tak k předmětu úschovy svědčí jiné právo. Za nesprávný považuje rovněž názor odvolacího soudu, že nebylo možné rozhodnout o vydání peněz společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, neboť tato žádný nárok neuplatnila. Podle názoru dovolatele nárok společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci vyplývá ze skutečnosti, že o jejím právu na věc není pochyb. Podle názoru dovolatele se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný 3) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) odmítl, neboť žalovaný 3) „v rámci dovolání řádně neuvádí, z jakého důvodu je přesvědčen o naplnění dovolacího důvodu“ a pouze cituje zákonnou úpravu. Podle názoru žalobce „veškerá polemika“ žalovaného 3) v dovolání směřuje proti skutkovým otázkám, které zásadně nejsou předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za „věcně správný, odpovídající zjištěnému skutkovému stavu a subsumovaný pod správnou právní normu“, přičemž i průběh řízení „byl veden v souladu s příslušnými předpisy“ a žalovaný 3) nebyl na svých procesních právech jakkoli krácen. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) odmítl, neboť „v dané věci nejsou přítomny relevantní dovolací důvody“ a rozsudek odvolacího soudu „byl po materiální i procesní stránce zcela v pořádku“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek lze rozhodnout o nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 3) je opodstatněné. Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu (popřípadě podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu) o tom, že věc, která mu byla podle § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle § 79 tr. řádu odňal (anebo věc, která byla zajištěna podle § 79a tr. řádu), se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (anebo tomu, jehož věc byla zajištěna), nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle § 300 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „z. ř. s.“). Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy, vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu (popř. podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu), tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle § 289 až 302 z. ř. s. Věc, o níž bylo podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popř. podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu) rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu (popř. podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu), se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v § 185a až 185h o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Podle § 298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele. Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 299 odst. 1 z. ř. s.). Pro řízení o nahrazení souhlasu podle § 299 odst. 1 z. ř. s. je příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově (srov. § 299 odst. 2 z. ř. s.). Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v § 185a až 185h o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013; srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Soudy se tedy v projednávané věci správně zabývaly tím, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy. Namítá-li dovolatel, že názor odvolacího soudu, že nebylo možné rozhodnout o vydání peněz společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, neboť tato žádný nárok neuplatnila, není správný, a uvádí-li, že nárok společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci vyplývá ze skutečnosti, že o jejím právu na věc není pochyb, pak přehlíží, že v případě věci uložené do úschovy na základě rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu (popř. podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu) soud v občanském soudním řízení rozhodne o vydání věci tomu, kdo věc vydal či komu byla odňata (nebo jehož věc byla zajištěna podle § 79a tr. řádu) příjemci, nebo tomu, kdo na ni uplatnil v trestním řízení právo (přihlašovateli), anebo přihlašovateli, který na ni uplatnil právo až u soudu v občanském soudním řízení, jen tehdy, jestliže o to požádal, a současně, jestliže s vydáním (odevzdáním) věci žadateli souhlasili ostatní účastníci řízení. V případě, že o vydání věci požádá více účastníků řízení nebo že s odevzdáním věci žadateli nebude souhlasit některý z ostatních účastníků řízení, bude věc odevzdána žadateli (jednomu z více žadatelů) tehdy, bude-li účastníku, který odevzdání odporoval, pravomocným rozsudkem soudu vydaným v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy uloženo, že je povinen souhlasit s odevzdáním věci žadateli (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v § 185a až 185h o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci není tím, jehož věc byla zajištěna, nebylo by možné rozhodnout o vydání předmětu úschovy této společnosti, neuplatnila-li právo na předmět úschovy v trestním řízení, ani u soudu v občanském soudním řízení, a to ani za situace, že by o právu této společnosti na věc, která je předmětem úschovy, nebylo pochyb. Nelze tedy souhlasit s názorem dovolatele, že „nárok“ společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci „vyplývá ze skutečnosti, že o jejím právu na věc není pochyb“. Vytýká-li však dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost samotného závěru, že společnost

V. E., s. r. o. v likvidaci „žádný nárok neuplatnila“, činí tak opodstatněně, neboť z podání této společnosti ze dne 15. 9. 2017 založeného na č. l. 90 spisu je zřejmé, že

V. E., s. r. o. v likvidaci požádala obvodní soud (mimo jiné) o vydání předmětu soudní úschovy (částky 336 748,49 USD). Odvolací soud v posuzované věci vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 9 C 227/2007, který nabyl právní moci dne 1. 4. 2015, bylo určeno, že právní úkony společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, kterými darovala žalovanému 2) finanční částku ve výši 469 000 USD, a to „dvěma vklady“ (269 500 USD a 199 500 USD) na účet vedený na jméno žalovaného 2), jsou vůči žalobci právně neúčinné. Vzal za prokázáno, že prostředky společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci byly žalovaným 2) převedeny na jeho účet, že tam byly stále uloženy i v době jejich „zabrání“ v trestním řízení a že poté byly soudním rozhodnutím složeny do úschovy soudu. Protože žalobci „se podařilo prokázat“, že je nositelem hmotněprávního nároku, kterému předmět úschovy „po právu náleží“, neboť má vykonatelnou pohledávku vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci a bylo pravomocně určeno, že převody prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči žalobci právně neúčinné, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci k předmětu úschovy „svědčí jiné právo“, a že je tedy namístě nahradit „neexistující“ souhlas žalovaných s vydáním předmětu úschovy žalobci rozhodnutím soudu. S uvedeným závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. Má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy. Nejde ovšem o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách. Způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu § 299 odst. 1 z. ř. s., ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle § 320 o. s. ř. [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982, sp. zn. 3 Cz 24/82, který byl uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR, Praha, 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV)]. Podle § 42a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. č. 40/1964 Sb.“), podle něhož okresní soud posuzoval neúčinnost právních úkonů společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci vůči žalobci, se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle § 42a odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle § 42a zák. č. 40/1964 Sb. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu § 42a zák. č. 40/1964 Sb. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon nadále zůstává platným právním úkonem a vyvolává (jím sledované) právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako kdyby nenastaly jeho účinky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Právní účinky odporovatelnosti spočívající v tom, že v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) lze postihnout věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, nastávají (se zakládají) rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě; teprve dnem právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, vzniká věřiteli právo na uspokojení jeho (zkrácené) pohledávky z věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které ušly z dlužníkova majetku a které patří tomu, v jehož prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1666/2014, uveřejněný pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015). Rozhodnutí soudu, jímž bylo určeno, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli právně neúčinný, věřiteli nezakládá vlastnické právo k věci, která odporovatelným právním úkonem ušla z dlužníkova majetku, ani žádné jiné právo k této věci, které by věřiteli bez dalšího umožňovalo zmocnit se této věci a mít věc u sebe. Věřitel se v důsledku tohoto soudního rozhodnutí nestává nabyvatelem věci, práva nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku; vzniká mu pouze právo, aby se na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že dnem právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 C 227/2007, jímž bylo určeno, že právní úkony společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, kterými darovala žalovanému 2) finanční částku ve výši 469 000 USD, a to „dvěma vklady“ (269 500 USD a 199 500 USD) na účet vedený na jméno žalovaného 2), jsou vůči žalobci právně neúčinné, vzniklo žalobci právo domáhat se na základě vykonatelného rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelnými (právně neúčinnými) právními úkony ušlo z majetku společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci, a to nikoliv proti této společnosti, ale vůči žalovanému 2), s nímž byly tyto právní úkony učiněny. Žalobce se však v důsledku tohoto rozhodnutí okresního soudu nestal nabyvatelem peněžní částky ve výši 469 000 USD a nevzniklo mu ani žádné jiné právo, které by mu (bez dalšího) zakládalo právo na vydání (odevzdání) těchto peněžních prostředků. Účelem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy je – jak již bylo uvedeno výše – posouzení otázky, komu má být předmět úschovy vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Takovým „jiným právem“ k předmětu úschovy však není (nemůže být) právo žalobce na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci z toho, co odporovatelnými právními úkony ušlo z majetku této společnosti, v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), neboť se nejedná o právo „k předmětu úschovy“, které by žalobce opravňovalo k tomu, aby mu byl předmět úschovy vydán. Účelem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy (ani řízení o vydání předmětu soudní úschovy) totiž není realizovat (provádět) výkon rozhodnutí (exekuci), a nahrazovat tak řízení o výkon rozhodnutí (exekuční řízení). Skutečnost, že žalobce má vykonatelnou pohledávku vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci a že bylo pravomocně určeno, že převody peněžních prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči žalobci neúčinné, tedy není důvodem k rozhodnutí o nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce je nositelem hmotněprávního nároku, kterému předmět úschovy po právu náleží, neboť prokázal, že má vykonatelnou pohledávku vůči společnosti

V. E., s. r. o. v likvidaci a že bylo pravomocně určeno, že převody prostředků této společnosti na účet žalovaného 2) jsou vůči němu neúčinné, a že je proto namístě nahradit „neexistující“ souhlas žalovaných s vydáním předmětu úschovy žalobci rozhodnutím soudu, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (městskému soudu) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).