Sbírka odůvodnění (redakční) · Usnesení

21 Cdo 4079/2015

Rozhodnuto 2016-07-25

Právní věta

I. Zánik věcného břemene zatěžujícího nemovitosti patřící do dědictví v průběhu řízení o dědictví není novou skutečností ve smyslu § 175o odst. 2 o. s. ř.
II. Rozhodujícím hlediskem pro závěr o započtení daru ve smyslu § 484 věty druhé zák. č. 40/1964 Sb. je zohlednění hodnoty daru ve vztahu k výdělkovým a majetkovým poměrům zůstavitele; druh daru není podstatný.

Citované zákony (35)

Rubrum

Dědění. Zánik věcného břemene. Započtení daru. I. Zánik věcného břemene zatěžujícího nemovitosti patřící do dědictví v průběhu řízení o dědictví není novou skutečností ve smyslu § 175o odst. 2 o. s. ř. II. Rozhodujícím hlediskem pro závěr o započtení daru ve smyslu § 484 věty druhé zák. č. 40/1964 Sb. je zohlednění hodnoty daru ve vztahu k výdělkovým a majetkovým poměrům zůstavitele; druh daru není podstatný.

Výrok

Z odůvodnění: Řízení o dědictví po Ing. A. S., zemřelém dne 2. 9. 2008, bylo zahájeno usnesením okresního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 35 D 748/2008-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. J. S., notářka v J. n. N. (§ 38 o. s. ř.). Okresní soud usnesením ze dne 23. 4. 2012, č. j. 35 D 748/2008-160, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel Ing. A. S. s N. S. ve společném jmění manželů, částkou 263 413 Kč (výrok I.), co z tohoto majetku patří do dědictví a co manželce N. S. (výrok II.), a obvyklou cenu dědictví částkou 3 451 706,50 Kč, výši dědických dluhů částkou 26 672,30 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3 425 034,20 Kč. Při stanovení obvyklé ceny nemovitostí (podílu 2/4 na nemovitostech zapsaných na LV č. 2341, včetně podílu 2/4 na veškerých součástech a příslušenství, a budovy zapsané na LV č. 5072 u Katastrálního úřadu pro L. kraj, Katastrálního pracoviště J. n. N., obec a k. ú. J. n. N.) soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. J. R. K odvolání Ing. J. S. krajský soud usnesením ze dne 19. 11. 2012, č. j. 35 Co 350/2012-180, opraveným usnesením krajského soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 35 Co 469/2014-236, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. s tím, že „jinak zůstává nedotčeno“. Odvolací soud schválil postup znalkyně, která určila obvyklou cenu nemovitostí na LV č. 2341 s tím, že „přihlížela k věcnému břemenu doživotního bezplatného bydlení jednak pro dědičku manželku N. S., jednak pro J. S.“, a odkázal na „správné odůvodnění napadeného usnesení“, neboť dovodil, že „obvyklá cena majetku se stanoví ke dni smrti zůstavitele“ a že „ke dni smrti zůstavitele obě věcná břemena existovala, nezanikla, když dosud není zřejmé, který z dědiců nemovitosti nabyde“. Protože v průběhu řízení o dědictví po Ing. A. S. původní účastnice řízení N. S. zemřela dne 24. 9. 2012, okresní soud rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2012, č. j. 35 D 748/2008-181, že „jejím jediným procesním nástupcem je R. F., bytem v L.“. Okresní soud poté usnesením ze dne 20. 10. 2014, č. j. 35 D 748/2008-225, potvrdil nabytí dědictví (v usnesení blíže specifikovaného) „po provedeném zápočtu částky 24 000 Kč na dědický podíl Ing. J. S.“ dědicům, a to „N. S., která dne 24. 9. 2012 zemřela, podílem 33,5 %, Ing. L. S. podílem 33,5 % a Ing. J. S. podílem 33 %“, s tím, že „stejným podílem dědicové odpovídají za pasiva dědictví, tj. za náklady spojené s pohřbem zůstavitele, které hradil Ing. J. S. ve výši 26 672 Kč“; určil odměnu soudní komisařky JUDr. J. S. včetně náhrady za daň z přidané hodnoty částkou 26 330 Kč a její hotové výdaje včetně náhrady za daň z přidané hodnoty částkou 2 984 Kč a povinnost k jejich úhradě v celkové výši 29 314 Kč uložil N. S. (jejímu procesnímu nástupci R. F.) částkou 9 820 Kč, Ing. L. S. částkou 9 820 Kč a Ing. J. S. částkou 9 674 Kč; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, tj. „České republice“, z titulu uhrazené odměny za podané znalecké posudky znalci Ing. O. Š. a znalkyni Ing. J. R. a to ve výši 2 925 Kč, 15 Kč a 1 793 Kč „vůči Ing. J. S.“, ve výši 15 Kč a 1 820 Kč „vůči N. S. (jejímu procesnímu nástupci R. F.)“ a ve výši 1 820 Kč „vůči Ing. L. S.“. Na základě zjištění, že zůstavitel „nezanechal závěť a jeho zákonnými dědici se stali manželka N. S., syn Ing. J. S. a syn Ing. L. S., každý rovným dílem“, že usnesením okresního soudu ze dne 23. 4. 2012, č. j. 35 D 748/2008-160 (správně ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 19. 11. 2012, č. j. 35 Co 350/2012-180) soud „vypořádal majetek patřící do SJM zůstavitele a N. S. a určil obvyklou cenu dědictví částkou 3 451 706,50 Kč, výši dědických dluhů částkou 26 672,30 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3 425 034,20 Kč“, že dle Ing. J. S. úmrtím oprávněné z věcného břemene N. S. „zaniklo věcné břemeno zřízené pro její osobu“ a tím se „hodnota nemovitostí zvýšila“, že Ing. L. S. navrhl započíst na dědický podíl Ing. J. S. hodnotu daru – obchodního podílu ve výši 100 % ve společnosti JS I., který zůstavitel „bezplatně převedl na Ing. J. S. na základě Smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 10. 7. 2008, která nabyla účinnosti dne 11. 7. 2008“, jehož hodnota se dle soudem ustanoveného znalce Ing. O. Š. ke dni 11. 7. 2008 „pohybovala téměř se 100 % pravděpodobností uvnitř cenového intervalu definovaného hodnotami 2 000 Kč až 46 000 Kč, tj. v částce 24 000 Kč“, a že mezi dědici „zůstal v otázce zápočtu daru právní spor o to, zda zápočet provést či nikoliv“, soud prvního stupně – poté, co dovodil, že „pro zjištění zůstavitelova majetku je zásadně rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele“, a tedy že „v době smrti zůstavitele věcné břemeno zřízené pro jeho manželku trvalo“, že i „znalkyně ve znaleckém posudku snížila o hodnotu věcného břemene obvyklou cenu nemovitosti stanovenou k datu úmrtí zůstavitele“ a že soud „nemá úmrtí oprávněné osoby z věcného břemene a s tím související zánik věcného břemene ani za výjimečnou okolnost mající vliv na obvyklou cenu nemovitostí“, zejména „nabývají-li všichni dědicové v rámci řízení o dědictví na této nemovitosti spoluvlastnický podíl a z hodnoty nemovitosti se nevyplácejí“ – uzavřel, že dar předmětného obchodního podílu „nepovažuje za obvyklé darování“, a to „s ohledem na charakter i hodnotu daru“, když jednak dar spočívající v obchodním podílu ve společnosti s ručením omezeným „nelze považovat za dar obvyklý v rámci rodiny“, „je s ním spojená osobnostní a majetková účast společníka ve společnosti, tj. právo na podíl na zisku“, a protože „společnost byla založena za účelem podnikání“ a „obdarovaný syn byl zároveň jmenován i jednatelem společnosti“, lze předpokládat, že úmyslem zůstavitele bylo, aby „syn v podnikání pokračoval“, když i „Ing. J. S. obchodní podíl stále vlastní“, jednak hodnota tohoto obchodního podílu „přesahuje hodnotu obvyklé ceny daru se zřetelem k majetkovým poměrům zůstavitele“, který „byl důchodce, měl nevelké celoživotní úspory, starší motorová vozidla, družstevní podíl ke garáži a spoluvlastnický podíl na starším rodinném domě“, a proto potvrdil nabytí dědictví každému z dědiců, který by měl obdržet částku rovnající se jeho dědickému podílu ve výši 1/3, a to po provedení zápočtu daru na dědický podíl Ing. J. S. tak, že z kolační podstaty ve výši 3 449 034 Kč (součet čisté hodnoty dědictví ve výši 3 425 034 Kč a hodnoty daru ve výši 24 000 Kč) by měl každý obdržet částku 1 149 678 Kč, že „obdarovanému Ing. J. S. se od této částky odečte hodnota daru“ a procentně nabývá z dědictví podíl 33 % a že „u N. S. a Ing. L. S. k zápočtu nedochází“, a procentně tak nabývají z dědictví podíl 33,5 %. K odvolání Ing. J. S. krajský soud usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 35 Co 469/2014-239, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud předně dovodil, že „rozhodnutí o pokračování řízení s R. F. namísto dosavadní účastnice řízení N. S. učinil okresní soud usnesením ze dne 3. 12. 2012, č. j. 35 D 748/2008-181, které nabylo právní moci 28. 12. 2012, tedy ještě před vydáním odvoláním napadeného usnesení“, a že „nesprávné záhlaví usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2012, č. j. 35 Co 350/2012-180, opravil krajský soud usnesením ze dne 24. 2. 2015, č. j. 35 Co 469/2014-236, pravomocně ke dni 27. 2. 2015“. Ve vztahu k zápočtu na dědický podíl odvolací soud uzavřel, že, nedefinuje-li zákon, co je obvyklé darování, má za to, že „,obvyklost‘ je třeba posuzovat jak ve vztahu k typu nebo druhu daru, tak vůči majetkovým poměrům dárce“, a „musí tedy jít o hlediska objektivního, tak i subjektivního charakteru“, že v posuzovaném případě „nejde o obvyklé darování“ ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, neboť zůstavitel převedl na Ing. J. S. stoprocentní podíl obchodní společnosti JS I., jejímž předmětem činnosti je podnikání a účelem dosažení zisku, přičemž obdarovaný se stal současně i jednatelem společnosti, čímž „ji představuje“, a že „i když motivací dárce mohly být špatné hospodářské výsledky společnosti a jeho obtížný zdravotní stav, nelze přehlédnout, že jde vždy o momentální situaci na trhu, která se v důsledku změn může v budoucnu vždy zlepšovat“, ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně o hodnotě tohoto obchodního podílu k okamžiku převodu určené na základě znaleckého posouzení Ing. O. Š., specialisty z oboru tržních odhadů podniků, s tím, že „nejde o bezcenný subjekt, ale má hodnotu přinejmenším 24 000 Kč“, a dospěl k závěru, že „i při porovnání k poměrně vysokým hodnotám, jež jsou předmětem dědictví, nelze převod takovéhoto podnikatelského subjektu považovat za obvyklé darování“, a proto schválil započtení daru v hodnotě 24 000 Kč na dědický podíl Ing. J. S. Odvolací soud také shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „pro zjištění zůstavitelova majetku je zásadně rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele“, že „soud nově přezkoumává skutečnosti, které tu sice již byly v době smrti zůstavitele, ale doposud o nich nevěděl“, že „výjimečně, vyplývá-li to z právního předpisu, může zkoumat i okolnosti, které nastaly až po smrti zůstavitele“, ale že smrt N. S. dne 24. 9. 2012 (jako oprávněné z věcného břemene doživotního bezplatného bydlení v hodnotě 360 000 Kč, o kterou byla mimo jiné cena nemovitostí – rodinného domu č. p. 92, garáže a pozemků st. p. č. 2955/1, st. p. č. 2955/2 a p. č. 966/5 – snížena) „nepovažuje za důvod k překročení základní zásady“ (ke dni smrti zůstavitele), neboť tato okolnost „nebrání vymezení aktiv a pasiv dědictví ke dni smrti zůstavitele“, a „opačný názor by tak představoval vybočení i z extenzivního výkladu zákona“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. J. S. dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jednak „v nesprávném započtení daru“, a to s odůvodněním, že soud „nezohlednil individuální stav ohledně daru – obchodního podílu ve společnosti, která k realizaci daru byla několik let ve ztrátě“, když „kladná hodnota hospodářského výsledku společnosti byla vykázána naposledy v roce 2006 ve výši 4 000 Kč a poté byla záporná“, že „s ohledem na majetek zůstavitele a obvyklou cenu dědictví je hodnota daru v rozmezí od 2 000 Kč do 46 000 Kč v rozmezí od 0,058 % do 1,33 %, tedy zcela zanedbatelná“, a proto „předmětný dar nebyl mimo rámec obvyklých darování“, neboť „ta se vztahují k majetkovým poměrům zůstavitele a nikoliv k typu nebo druhu daru“, jednak „v nesprávném určení, resp. přehodnocení obvyklé ceny dědictví“, která byla určena usnesením okresního soudu ze dne 23. 4. 2012, č. j. 35 D 748/2008-160, „s ohledem na omezení váznoucí na nemovitostech“ – (mimo jiné) věcné břemeno bydlení pro N. S. oceněné částkou 360 000 Kč, přestože N. S. „v dědickém řízení nabude ke dni smrti spoluvlastnický podíl po zůstaviteli“, čímž „věcné břemeno zanikne ze zákona“, neboť „jako věcné právo k věci cizí nemůže existovat pro osobu, která se stala spoluvlastníkem a případné užívání nemovitostí pak realizuje v rámci práva spoluvlastníka užívat věc“, a přestože „s ohledem na úmrtí N. S. došlo k zániku věcného břemene bydlení“, tedy „ke dni rozhodnutí již omezení vlastnictví nemovitostí zanikla“, a v daném případě tak „jde o situaci dle § 175o odst. 2 o. s. ř.“, kterou však „soud v obvyklé ceně majetku zůstavitele nezohlednil“. Dovolatel soudům vytýká také procesní pochybení v rámci řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 35 Co 350/2012 spočívající v tom, že dle záhlaví usnesení č. j. 35 Co 350/2012-180 byla účastníkem odvolacího řízení také N. S., která však v průběhu řízení dne 24. 9. 2012 zemřela, a o vstupu jejího právního nástupce (R. F.) do tohoto odvolacího řízení bylo rozhodnuto „až opravným usnesením č. l. 236“, přičemž „o procesním nástupnictví po zemřelé manželce zůstavitele bylo rozhodnuto až po usnesení a doručení usnesení krajského soudu č. l. 180“, ačkoliv „o tom mělo být rozhodnuto již v rámci odvolacího řízení, tj. před vydáním usnesení č. l. 180“, a „v řízení tak bylo počítáno a doručováno osobě, která již nebyla účastníkem“. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu, popř. až soudu prvního stupně k dalšímu řízení. R. F. a Ing. L. S. navrhli dovolání jako nedůvodné odmítnout. Dovolání Ing. J. S. považují za „obstrukční krok“ dovolatele a „nepovažují je za důvodné“ vzhledem k tomu, že ve vztahu k hodnotě obchodního podílu „je napadáno hodnocení důkazů“, že formální nedostatky týkající se průběhu řízení „nemohou mít vliv na průběh řízení“ a že ve vztahu k hodnotě nemovitostí „nelze přihlížet k tomu, že se dědic stane spoluvlastníkem“, neboť jednak „k tomu nemusí dojít“ a jednak „hodnota nemovitostí se stanoví ke dni smrti zůstavitele, tedy včetně všech závazků zatěžujících majetek zůstavitele“, a navíc usnesení odvolacího soudu č. j. 35 Co 350/2012 (správně č. j. 35 Co 350/2012-180) „nabylo právní moci“ a „jeho závěry jsou tak závazné pro další řízení ve věci“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zák. č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci však bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda smrt osoby oprávněné z věcného břemene v průběhu řízení o dědictví má význam pro určení výše obvyklé ceny věcným břemenem zatížené nemovitosti, která patří do dědictví po zůstaviteli, a zda při posuzování „obvyklosti“ darování ve smyslu § 484 věty druhé zák. č. 40/1964 Sb. lze zohlednit také druh daru, a v kladném případě zda lze darování obchodního podílu bez dalšího považovat za neobvyklé darování. Vzhledem k tomu, že tyto otázky procesního a hmotného práva doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a že jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání Ing. J. S. je podle § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vzhledem k tomu, že zůstavitel Ing. A. S. zemřel dne 2. 9. 2008, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „OSŘ“; srov. čl. II bod 3. zák. č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II body 7. a 10. zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po zůstaviteli se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 19. 10. 2008 (dále jen „zák. č. 40/1964 Sb.“; srov. § 3069 obč. zák.). Ing. J. S. namítá, že vzhledem k tomu, že manželka zůstavitele N. S., která byla oprávněnou z věcného břemene bytu a užívání nemovitostí (domu č. p. 92 a garáže s pozemky st. p. č. 2955/1, st. p. č. 2955/2 a p. č. 966/5 na LV č. 2341 v obci i k. ú. J. n. N.), které jsou součástí dědictví po zůstaviteli, v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli zemřela, „došlo k zániku věcného břemene bydlení“, čímž „se hodnota nemovitostí zvýšila“ a tato skutečnost odůvodňuje postup podle § 175o odst. 2 OSŘ. S tímto názorem dovolatele však dovolací soud nesouhlasí. Podle § 175o odst. 1 OSŘ na podkladě zjištění podle § 175m určí soud obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Podle odstavce druhého téhož ustanovení zjistí-li soud dříve, než dědické řízení je pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které vyžadují změnu tohoto usnesení, provede potřebnou opravu novým usnesením. Zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů je východiskem pro vyhotovení soupisu aktiv a pasív dědictví (§ 175m OSŘ) a následně pro určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví (§ 175o OSŘ). Zůstavitelův majetek se zjišťuje zásadně podle stavu, jaký tu byl v době smrti zůstavitele; výjimečně, vyplývá-li to z právního předpisu, jsou rozhodné i okolnosti, které nastaly až po smrti zůstavitele [např. byla-li věc patřící do dědictví během dědického řízení prodána nebo jinak převedena v souladu s § 175e odst. 1 OSŘ nebo § 175r OSŘ, nepatří do aktiv dědictví prodaná věc (převedená jiná majetková hodnota), ale výtěžek získaný prodejem věci (zpeněžením jiné majetkové hodnoty)]. Obvyklou cenou majetku (věcí, práv a jiných majetkových hodnot) patřícího do dědictví je třeba rozumět cenu, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen platných v době smrti zůstavitele. Výchozím předpisem pro určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku je zákon č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 3/2008 Sb. Z těchto právních předpisů plyne, že se stanoví jako cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku ke dni smrti zůstavitele (není-li rozhodný jiný okamžik ocenění), pokud není stanoven jiný způsob oceňování, např. nákladový způsob, výnosový způsob, porovnávací způsob, oceňování podle jmenovité hodnoty, oceňování podle kursové hodnoty nebo oceňování sjednanou cenou. Cenovými předpisy o regulaci cen jsou předpisy, které byly za účelem regulace cen podle zákona č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (provedené způsobem úředního stanovení ceny, věcného usměrnění vývoje cen, časového usměrnění vývoje cen a cenového moratoria, popřípadě jejich kombinací), vydány orgány, uvedenými v zákoně č. 265/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. k tomu např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004). Usnesením o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši jeho předlužení (§ 175o odst. 1 OSŘ) není soud vázán, i když se jedná o meritorní rozhodnutí; ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ totiž soudu umožňuje toto usnesení až do doby pravomocného skončení dědického řízení změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichž je nepochybné, že usnesení není správné. Skutečnost, že usnesení vydané podle § 175o odst. 1 OSŘ již nabylo právní moci, provedení změny nebrání. Novými skutečnostmi ve smyslu § 175o odst. 2 OSŘ může být vše, co se projeví ve výši obvyklé ceny majetku nebo ve výši dluhů ke dni smrti zůstavitele (nově najevo vyšlý majetek, dluh, k němuž doposud nebylo přihlédnuto, nové a nyní správné určení obvyklé ceny některé věci apod.) [srov. k tomu právní názor uveřejněný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003], a co v době původního rozhodnutí nebylo soudnímu komisaři ani účastníkům řízení známo (srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozhodnutí městského soudu ze dne 30. 12. 1965, sp. zn. 11 Co 659/65, uveřejněném pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966). O obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví v době smrti zůstavitele již bylo v projednávaném případě rozhodnuto samostatným usnesením okresního soudu ze dne 23. 4. 2012, č. j. 35 D 748/2008-160, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 19. 11. 2012, č. j. 35 Co 350/2012-180, které bylo opraveno usnesením krajského soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 35 Co 469/2014-236, a které žádný z účastníků řízení nenapadl mimořádným opravným prostředkem. N. S., jako osoba oprávněná z věcného břemene váznoucího na nemovitostech patřících do dědictví po zůstaviteli, zemřela dne 24. 9. 2012, tj. až v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli. Z uvedeného lze dovodit, že, dožila-li se N. S. smrti zůstavitele, její úmrtí (a s tím spojený zánik věcného břemene váznoucího v její prospěch na nemovitostech patřících do dědictví) v průběhu řízení o dědictví nepředstavuje novou skutečnost ve smyslu § 175o odst. 2 OSŘ, neboť důvodem pro postup podle § 175o odst. 2 OSŘ, tj. pro opravu usnesení o obvyklé ceně, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví, případně výši jeho předlužení, je pouze zjištění dalšího – nově najevo vyšlého – majetku či dluhu, které patřily zůstaviteli v době jeho smrti, nebo nového správného určení jeho hodnoty v době smrti zůstavitele, a které se tak projeví ve zvýšení obvyklé ceny majetku nebo výše dluhů a tím ve zvýšení čisté hodnoty dědictví nebo jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Za situace, kdy rozhodným okamžikem a stavem majetku zůstavitele pro určení jeho obvyklé ceny je zásadně doba smrti zůstavitele a kdy manželka zůstavitele N. S. zemřela až po jeho smrti, není její úmrtí jednak – s ohledem na výše uvedené – okolností, ke které by mělo být výjimečně přihlédnuto při zjišťování zůstavitelova majetku, když v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli nedošlo v souladu s § 175e odst. 1 OSŘ nebo § 175r OSŘ např. ke zpeněžení předmětných nemovitostí, a tyto tak jsou stále součástí dědictví po zůstaviteli, jednak novou skutečností odůvodňující postup podle § 175o odst. 2 OSŘ, a nelze přisvědčit námitce dovolatele, že soud měl „v obvyklé ceně majetku zohlednit“ skutečnost, že „ke dni rozhodnutí o dědictví již omezení vlastnictví nemovitostí zanikla“, neboť stav majetku v době rozhodnutí o dědictví nemá při určení výše obvyklé ceny majetku zůstavitele význam. Má-li Ing. J. S. dále za to, že „věcné břemeno zanikne ze zákona“, když N. S. nabude v dědickém řízení ke dni smrti zůstavitele spoluvlastnický podíl po zůstaviteli, a věcné břemeno jako věcné právo k věci cizí tak nemůže existovat pro osobu, která se stala spoluvlastníkem, přehlíží, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i v případě, že by se N. S. jako osoba oprávněná z věcného břemene stala spoluvlastnicí zatížených nemovitostí, nedošlo by z tohoto důvodu k zániku věcného břemene (srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1939, sp. zn. Rv I 974/39, Vážný 17433, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014). V projednávané věci je dále z obsahu spisu (zejména z protokolu o jednání sepsaného soudní komisařkou JUDr. J. S. dne 26. 5. 2009 na č l. 85, sepsaného dne 26. 3. 2012 na č. l. 155 a sepsaného dne 15. 10. 2014 na č. l. 220) zřejmé, že v průběhu řízení o dědictví vznikl mezi dědici zůstavitele spor o to, zda má být na dědický podíl Ing. J. S. provedeno započtení daru – obchodního podílu ve společnosti JS I., s. r. o., který zůstavitel na Ing. J. S. převedl „bezúplatně“ na základě Smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 10. 7. 2008. Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (§ 473 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.). Je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou (§ 482 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.). Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§ 483 zák. č. 40/1964 Sb.). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 484 věta první zák. č. 40/1964 Sb.). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v § 473 odst. 2, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§ 484 věta druhá zák. č. 40/1964 Sb.). Z § 484 zák. č. 40/1964 Sb. vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele. Účelem institutu započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatným převodem za života zůstavitele. Při dědění ze zákona se započtení na dědický podíl provádí vždy a u všech dědiců bez rozdílu (ex offo). Podle ustálené judikatury soudů je při dědění ze zákona předmětem započtení na dědický podíl vše, co dědic obdržel bezplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (zejména obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, Vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.). V případě darování jako předmětu zápočtu podle zmíněného ustanovení má zákon na zřeteli věnování bez odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, přičemž takovéto darování svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. Konečně z možnosti započtení jsou dále vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona povinen, např. poskytovat výživné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2860/2013). Obvyklost či neobvyklost daru je třeba do značné míry posuzovat objektivně podle obecné zkušenosti, zčásti však záleží také na konkrétních poměrech v rodině, především na majetkových poměrech zůstavitele a na zvyklostech v rodině (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek 1. Praha: Linde, 2002, s. 709). Pro výše uvedené závěry právní teorie i soudní praxe svědčí také historický vývoj institutu započtení na dědický podíl zákonného dědice. Podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 1951 nahradil Obecný zákoník občanský, platilo, že „zůstavitelovým potomkům, jeho rodičům a starým rodičům započte se v poměru mezi nimi na jejich dědické podíly vše, co za zůstavitelova života od něho bezplatně obdrželi. Je-li dědicem potomek vzdálenější, započte se i to, co od zůstavitele obdržel jeho předek. Nezapočítávají se však obvyklá darování, přiměřená výdělečným poměrům zůstavitele, ani to, co poskytl na výživu a výchovu potomků a vůbec při plnění své zákonné vyživovací povinnosti“ (srov. § 533 odst. 1 a 2 zák. č. 141/1950 Sb.). Již podle této právní úpravy bylo předmětem započtení vše, co dědic, kterému se započítalo podle uvedeného ustanovení, od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel, s výjimkou obvyklých darování, přiměřených výdělečným a majetkovým poměrům zůstavitele (srov. k tomu Holub, R. Komentář k občanskému zákoníku. Právo dědické. Praha: Orbis, 1957, s. 128). V souladu s již zmiňovanými závěry a s přihlédnutím k historickému výkladu institutu započtení na dědický podíl zákonného dědice lze dovodit, že při určení, zda předmět daru přesahuje rámec „obvyklého darování“, nezáleží na tom, „co“ zůstavitel daroval, ale „kolik“ daroval, a to ve vztahu k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům. Skutečnost, zda hodnota daru přesahuje rámec obvyklého darování, je třeba vždy posuzovat individuálně, podle okolností každého konkrétního případu; je tak třeba přihlédnout také k tomu, zda zůstavitel za svého života uskutečnil nějaká darování, a to v jakém rozsahu a hodnotě, nebo zda se jednalo o ojedinělou událost, jakož i ke konkrétním poměrům a zvyklostem v rodině. S ohledem na uvedené tedy Ing. J. S. právem odvolacímu soudu vytýká, že při zkoumání okolností odůvodňujících provedení zápočtu daru na dědický podíl zákonného dědice není pro soud podstatné, o jaký druh daru se jedná, neboť rozhodujícím hlediskem pro posouzení, zda má být započtení daru provedeno, je vždy zohlednění hodnoty daru ve vztahu k výdělkovým a majetkovým poměrům zůstavitele. Lze tedy uzavřít, že názor odvolacího soudu o tom, že „obvyklost“ ve smyslu § 484 věty druhé zák. č. 40/1964 Sb. „je třeba posuzovat také ve vztahu k typu nebo druhu daru“ a že v případě daru obchodního podílu ve výši 100 % ve společnosti JS I., s. r. o., který zůstavitel převedl za svého života na Ing. J. S., „nelze i při porovnání k poměrně vysokým hodnotám, které jsou předmětem dědictví, převod takovéhoto podnikatelského subjektu považovat za obvyklé darování“, není správný a závěr odvolacího soudu o opodstatněnosti započtení daru na dědický podíl Ing. J. S. je – za situace, kdy se odvolací soud nezabýval posouzením hodnoty daru obchodního podílu ve výši 100 % ve společnosti JS I., s. r. o., který zůstavitel poskytl Ing. J. S., ve vztahu k majetkovým a výdělkovým poměrům zůstavitele Ing. A. S. – předčasný, a proto také nesprávný. Ing. J. S. ve svém dovolání polemizuje také se závěrem odvolacího soudu o hodnotě daru stoprocentního podílu ve společnosti JS I., s. r. o., kterou soud určil na základě znaleckého posouzení Ing. O. Š. částkou 24 000 Kč, a to s odůvodněním, že „společnost byla k realizaci daru několik let ve ztrátě“, a tedy „hodnota podílu ve společnosti byla v podstatě nulová“. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, 127 OSŘ), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 OSŘ, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce. Napadá-li Ing. J. S. pouze závěr o hodnotě obchodního podílu ve společnosti JS I., s. r. o., a to na základě zjištění o záporných hospodářských výsledcích společnosti, z nichž – jak dovolatel sám poukazuje v dovolání – (mimo jiné) vycházel také znalec Ing. O. Š. při zpracování znaleckého posudku, přehlíží, že těmito námitkami napadá pouze věcnou správnost odborného závěru znalce, který však soud – s ohledem na výše uvedené – není oprávněn přezkoumávat. Také v rozsahu, v němž Ing. J. S. vytýká krajskému soudu procesní vadu, jíž bylo zatíženo řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 35 Co 350/2012 tím, že N. S. v průběhu řízení zemřela a nemohla tak již být účastníkem řízení a do tohoto odvolacího řízení měl vstoupit její právní nástupce R. F., přehlíží, že tyto námitky směřuje proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2012, č. j. 35 Co 350/2012-180, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 23. 4. 2012, č. j. 35 D 748/2008-160, ve výroku o určení obvyklé ceny dědictví, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, které však nenapadl žádným mimořádným opravným prostředkem, a že jimi nenamítá vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v projednávané věci, bylo-li o procesním nástupnictví po N. S. rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 3. 12. 2012, č. j. 35 D 748/2008-181, a bylo-li záhlaví usnesení krajského soudu ze dne 19. 11. 2012, č. j. 35 Co 350/2012-180, opraveno usnesením krajského soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 35 Co 469/2014-236. Odvolací soud však – jak vyplývá z obsahu spisu – rozhodl dovoláním napadeným usnesením o odvolání Ing. J. S. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v § 214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o. s. ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednávání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, publikované pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (krajskému soudu) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Při novém rozhodování věci odvolací soud přihlédne také k tomu, že dědička po zůstaviteli Ing. A. S. – manželka N. S. – v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli zemřela a že smrtí zanikla její způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 7 odst. 2 větu první zák. č. 40/1964 Sb.). Manželka zůstavitele N. S. tedy nemůže být nositelem žádných práv (její majetek přešel dnem smrti na její dědice – srov. § 460 zák. č. 40/1964 Sb.) a nemůže nabývat práva a plnit povinnosti. Účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli Ing. A. S. jsou tedy dědicové N. S., a to proto, že dnem její smrti nabyli jako dědictví též to, co jí připadne (má připadnout) z dědictví po zůstaviteli Ing. A. S. (s účinností ke dni smrti zůstavitele). Skutečnost, že N. S. nabyla majetek zůstavitele (podíl na něm), neboť se dožila smrti zůstavitele a stala se dědičkou zůstavitele, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) „dědicům po N. S., zemřelé dne 24. 9. 2012“, samozřejmě pouze za předpokladu, že její dědické právo nebude v dalším řízení úspěšně popřeno (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 198/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014).

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (5)