29 Cdo 1376/2014

Rubrum

Konkurs. Vylučovací žaloba. Dobývací prostor. I. Přestože k projednání a rozhodnutí sporu o určení práv k dobývacímu prostoru není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, nebrání to soudu, aby v řízení o vyloučení práv k dobývacímu prostoru ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. přezkoumal smlouvu o převodu práv k dobývacím prostorům dle § 27 odst. 7 horního zákona, pokud na tom závisí posouzení oprávněnosti žaloby. II. Předchozí souhlas obvodního báňského úřadu dle § 27 odst. 7 horního zákona je vázán na převod práv k dobývacímu prostoru, nemusí tak vždy předcházet samotnému uzavření smlouvy o převodu práv k dobývacímu prostoru.

Výrok

Z odůvodnění: Rozsudkem ze dne 4. 7. 2012, č. j. 58 Cm 13/2011-109, zamítl městský soud žalobu, jíž se žalobce (A. G. S., s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (jako správci konkursní podstaty úpadce Č. D., a.s.) vyloučení ve výroku specifikovaných dobývacích prostorů z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a vyloučení a zaplacení částky 8 000 000 Kč z konkursní podstaty úpadce (bod II. výroku). Současně rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: 1) Žalobce nabyl společně s Ing. L. V. v rámci privatizačního projektu (privatizace Kamenolomu D., s. p.) smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995 uzavřenou s Fondem národního majetku České republiky do spoluvlastnictví podnik, jehož součástí byla mimo jiné i práva k dobývacímu prostoru – L. a dobývacímu prostoru – D. (dále také jen „dobývací prostory“). 2) Žalobce a L. V. smlouvou ze dne 6. 4. 1995 převedli dobývací prostory na pozdějšího úpadce Č. D., a.s. (dále také jen „smlouva z roku 1995“). Obvodní báňský úřad v M. udělil souhlas k tomuto převodu rozhodnutím ze dne 27. 4. 1995, jež nabylo právní moci dne 20. 5. 1995. 3) Smlouvou ze dne 19. 5. 1998 pak byly dobývací prostory dále převedeny na společnost T. S., a.s. (dále také jen „společnost T“). 4) Krajský obchodní soud usnesením ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 94 K 3/98, prohlásil konkurs na majetek úpadce Č. D., a.s. 5) Stejného dne pak žalovaný odstoupil od smlouvy ze dne 19. 5. 1998 uzavřené se společností T pro nezaplacení kupní ceny a zahrnul dobývací prostory do konkursní podstaty úpadce. Následnou žalobu společnosti T na vyloučení dobývacích prostorů z konkursní podstaty zamítl krajský obchodní soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2000, č. j. 35 Cm 238/99-25, který byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 19. 4. 2001, č. j. 13 Cmo 200/2000-53. 6) Žalovaný poté převedl dobývací prostory smlouvou ze dne 8. 6. 2001 na společnost K. Z., spol. s r. o. (dále také jen „smlouva z roku 2001“). Výtěžek zpeněžení dobývacích prostorů činil 8 000 000 Kč. Obvodní báňský úřad v M. udělil souhlas s tímto převodem rozhodnutím ze dne 13. 6. 2001. Soud prvního stupně měl (i přes námitku žalobce) za prokázané, že smlouva z roku 1995 skutečně byla uzavřena a současně, že byla za úpadce řádně podepsána všemi tehdejšími členy jeho představenstva. Nepřisvědčil ani námitce žalobce, podle něhož jsou smlouvy z roku 1995 a 2001 neplatné pro rozpor s § 27 odst. 7 zák. č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), když byly uzavřeny před vydáním předchozího souhlasu příslušného obvodního báňského úřadu. Soud prvního stupně dovodil, že označené zákonné ustanovení nezapovídá uzavření smlouvy o převodu dobývacího prostoru dříve, než příslušný báňský úřad vydá rozhodnutí o předchozím souhlasu, ale stanoví, že před tímto rozhodnutím nemůže být dobývací prostor převeden na jinou organizaci. Pokud tedy nejprve dojde k uzavření smlouvy a až poté vydá obvodní báňský úřad souhlas, nastane účinnost uzavřené smlouvy až dnem právní moci správního rozhodnutí. Když by taková smlouva upravovala účinnost smlouvy okamžikem, který předchází právní moci předchozího souhlasu, bude neplatná pouze v této části. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že obě zpochybňované smlouvy o převodech dobývacích prostorů byly uzavřeny platně, nesvědčí žalobci právo na vyloučení dobývacích prostorů z konkursní podstaty úpadce a ani eventuální právo na vyloučení výtěžku získaného jejich zpeněžením. K odvolání žalobce i žalovaného (toho pouze proti bodu III. výroku) vrchní soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku zcela a v bodě II. výroku v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 8 000 000 Kč; jinak rozsudek v části bodu II. výroku ohledně vyloučení částky 8 000 000 Kč z konkursní podstaty a v bodě III. výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud předeslal, že dobývací prostor či oprávnění k dobývání v něm (což jsou z jeho pohledu podle horního zákona pojmy totožné) je majetkovým právem, které se váže k podniku, je smluvně převoditelné na základě smlouvy dle § 27 odst. 7 horního zákona, která má dle názoru odvolacího soudu soukromoprávní povahu [nejde tedy o veřejnoprávní smlouvu dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť není smlouvou uzavíranou mezi státem či jinými organizacemi dle § 160 spr. řádu, jejím předmětem není výkon státní správy a jejím účastníkem není správní orgán], je možné ho zapsat do soupisu konkursní podstaty a lze jej také zpeněžit. Dále uvedl, že k dobývacím prostorům lze získat jen oprávněnou držbu ve smyslu § 129 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „zák. č. 40/1964 Sb.“), neboť k dobývacímu prostoru není možné nabýt vlastnické právo, protože podnikatel může získat pouze oprávnění dobývat v něm nerost. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že vzhledem ke společnému podílovému nabytí dobývacích prostorů žalobcem a L. V. (každý z 1/2) je na místě aplikace § 139 zák. č. 40/1964 Sb., na jehož základě náleží každému jednotlivému oprávněnému držiteli dobývacích prostorů prostředky ochrany, tedy i excindační žaloba, tudíž žalobce je v této věci aktivně legitimovaný. Odvolací soud měl dále za to, že žaloba obsahovala tři samostatné žalobní návrhy, přičemž požadavek žalobce na zaplacení 8 000 000 Kč je předčasný, neboť povinnost vyplatit uvedenou částku (jako výtěžek zpeněžení dobývacích prostorů) žalovanému vznikne až v okamžiku případného pravomocného rozhodnutí o vyloučení výtěžku z konkursní podstaty. Dále dovodil, že žalobce nemohl uspět ani s požadavkem na vyloučení dobývacích prostorů z konkursní podstaty, neboť byly zpeněženy a již ke dni podání této excindační žaloby se v konkursní podstatě nenacházely. Nebyl tak splněn základní zákonný předpoklad pro rozhodování soudu o takové žalobě. Na to navázal, že plně souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že obě smlouvy o převodu dobývacích prostorů (z roku 1995 i 2001) byly platně uzavřeny. Rovněž odvolací soud shledal, že smlouva z roku 1995 byla řádně podepsána všemi členy představenstva úpadce, a taktéž měl za nedůvodnou námitku žalobce o opožděnosti (resp. následnosti) souhlasů báňského úřadu s oběma smlouvami. K tomu odvolací soud uvedl, že z § 39 a § 41 zák. č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, nevyplývá, že by báňské úřady vydávaly konstitutivní rozhodnutí ve formě souhlasu ke smlouvě o převodu dobývacího prostoru potřebného k platnosti takové smlouvy, která je uzavřena mezi dvěma podnikateli a podléhá plně předpisům práva soukromého. Dle jeho názoru jsou báňské úřady pouze orgány dohledu a kontroly, nikoliv orgány nadané pravomocí zkoumat či podmiňovat platnost řešeného typu smlouvy uzavřeného mezi podnikateli. Měl za to, že povolení báňského úřadu dle § 24 odst. 1 horního zákona, jakož i podle § 27 odst. 7, se vztahuje toliko k zahájení dobývání, tj. k vlastní hornické činnosti v dobývacím prostoru, ale není zákonnou podmínkou platnosti smlouvy o převodu dobývacího prostoru (ani její účinnosti), nýbrž je jen zákonnou podmínkou k zahájení dobývání ložiska v dobývacím prostoru. Protože tak byly dobývací prostory platně žalovaným zpeněženy, mohl žalobce nadále požadovat pouze vyloučení výtěžku jejich zpeněžení. Odvolací soud soudu prvního stupně naopak vytkl, že neposuzoval platnost smlouvy z roku 1995 z hlediska určitosti jejího obsahu podle § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 269 odst. 2 obch. zák. Pochybení soudu prvního stupně shledal i v tom, že se vůbec nevypořádal s námitkou žalobce, podle níž je v řízení předložená kopie smlouvy z roku 1995 padělek. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výše vymezeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tj. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a také související I. bod výroku rozsudku soudu prvního stupně a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká především nesprávné posouzení povahy souhlasu podle § 27 odst. 7 horního zákona a jeho vlivu na platnost a účinnost smluv o převodu dobývacího prostoru, což považuje za otázku, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Namítá, že odvolací soud přehlíží zásadní rozdíl mezi oprávněním k dobývání výhradního ložiska spojeného s držbou dobývacího prostoru a povolením k hornické činnosti, které je podmínkou k zahájení dobývání výhradního ložiska v určitém dobývacím prostoru a jež je odlišným institutem s jiným účelem. K povaze předchozího souhlasu uvádí, že jde o zákonnou podmínku samotného nabytí dobývacího prostoru, tedy oprávnění k dobývání výhradního ložiska, které je jedním ze způsobů nabytí držby dobývacího prostoru, a to bez ohledu na to, zda bude následně povoleno i samotné zahájení dobývání. Účelem a smyslem tohoto souhlasu je podle dovolatele zajištění kontroly státu a včasné zamezení převodům na subjekty nedisponující potřebnými oprávněními a kvalifikací (§ 5a horního zákona) s tím, že správní orgán v rámci správního řízení vedeného o předchozím souhlasu nepřezkoumává platnost či neplatnost těchto smluv. Dovolatel zdůrazňuje, že souhlas ve formě správního rozhodnutí dle § 27 odst. 7 horního zákona musí být bez pochyb vydán předem (čemuž svědčí dle dovolatele výslovný text daného ustanovení). Když se tak nestane (nejdříve je uzavřena smlouva o převodu dobývacího prostoru), má to za následek nezhojitelnou absolutní neplatnost takového právního úkonu pro rozpor se zákonem, a to od počátku. Jiný výklad dle jeho názoru nepřipadá v úvahu, nelze tedy hovořit o tom, že jde o souhlas, který může být dán i později, nebo o tom, že jde o odkládací podmínku. Na podporu svých argumentů cituje judikaturu Nejvyššího soudu [rozsudek ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněný pod č. 103 v časopise Soudní judikatura, 2003, č. 6, rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, rozsudek ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod č. 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 291/2004, uveřejněný pod č. 34/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3551/2008, které jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dovolatel tak uzavírá, že smlouva o převodu dobývacích prostorů ze dne 8. 6. 2001 je od počátku neplatná, neboť předchozí souhlas dle § 27 odst. 7 horního zákona byl vydán až 13. 6. 2001. Sporné dobývací prostory tedy nebyly nikdy řádně zpeněženy a jsou nadále součástí konkursní podstaty úpadce. K dovolání se vyjádřil žalovaný, který poukazuje na řadu řízení vedených žalobcem ohledně shodných dobývacích prostorů, mimo jiné i na jeho neúspěšnou snahu zpochybnit souhlas obvodního báňského úřadu ke smlouvě z roku 1995 (jeho kasační stížnost v této věci byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 4 As 40/2014, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmíněná níže – k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího správního soudu). Žalovaný se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu o platnosti smlouvy z roku 1995, když má za to, že se odvolací soud vůbec nezabýval smlouvou z roku 2001. Konečně poukazuje na to, že strany smlouvy si byly vědomy potřeby souhlasu obvodního báňského úřadu k účinnosti smlouvy, přičemž odkazuje na ustanovení smlouvy z roku 2001 o odkladu její účinnosti ve vazbě na právní moc předchozího souhlasu, čímž byl z jeho pohledu dodržen zákonný postup. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod č. 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným v posouzení dovolatelem předestřené otázky výkladu § 27 odst. 7 horního zákona, zejména povahy předchozího souhlasu obvodního báňského úřadu k převodu dobývacího prostoru a jeho vlivu na předmětný smluvní typ, neboť tuto problematiku Nejvyšší soud dosud neřešil. Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají (ani nejsou dovolatelem namítány). Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a ani v této věci být nemohl) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 27 odst. 7 horního zákona ve znění účinném od 20. 12. 1991 do 5. 1. 2005 může organizace smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu; ustanovení § 24 odst. 6 o tříleté lhůtě pro požádání o povolení hornické činnosti zde platí obdobně. Převedení dobývacího prostoru, doložené stejnopisem smlouvy, oznámí převádějící organizace obvodnímu báňskému úřadu. Podle § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2). Podle § 159 spr. řádu je veřejnoprávní smlouva dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (odst. 1). Veřejnoprávní smlouva nesmí být v rozporu s právními předpisy, nesmí je obcházet a musí být v souladu s veřejným zájmem (odst. 2). Podle § 162 odst. 1 spr. řádu ti, kdo by byli účastníky podle § 27 odst. 1, kdyby probíhalo řízení podle části druhé, popřípadě ti, kdož účastníky takového řízení jsou, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností, nevylučuje-li to povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní zákon jinak. K uzavření takové veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu správního orgánu; ten posuzuje veřejnoprávní smlouvu a její obsah z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Podle § 165 spr. řádu lze soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy přezkoumat z moci úřední. Strana veřejnoprávní smlouvy, která není správním orgánem, může dát podnět k provedení přezkumného řízení do 30 dnů ode dne, kdy se o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděla (odst. 1). Veřejnoprávní smlouvu, která byla uzavřena v rozporu s právními předpisy, správní orgán zruší (odst. 2). Jestliže jsou v rozporu s právními předpisy jen některá ustanovení veřejnoprávní smlouvy, zruší se jen tato ustanovení, pokud z povahy veřejnoprávní smlouvy nebo z jejího obsahu anebo z okolností, za nichž byla uzavřena, nevyplývá, že je nelze oddělit od ostatních (odst. 3). Není-li v odstavcích 1 až 6 stanoveno jinak, platí pro přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy obdobně ustanovení o přezkumném řízení s tím, že správní orgán není vázán lhůtami uvedenými v § 96 odst. 1 a § 97 odst. 2; při určení účinků rozhodnutí se přiměřeně použije § 99 (odst. 7). Podle § 170 spr. řádu při postupu podle této části se obdobně použijí ustanovení části první a přiměřeně ustanovení části druhé tohoto zákona; nevylučuje-li to povaha a účel veřejnoprávních smluv, použijí se přiměřeně ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., s výjimkou ustanovení o neplatnosti právních jednání a relativní neúčinnosti, ustanovení o odstoupení od smlouvy a odstupném, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, ustanovení o postoupení smlouvy a o poukázce a ustanovení o započtení. Podle § 94 odst. 4 spr. řádu jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Podle § 94 odst. 5 spr. řádu při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§ 97 odst. 3) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení (§ 99). Podle § 182 odst. 2 spr. řádu se ustanoveními tohoto zákona řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud předesílá, že v dané věci je zásadní především posouzení povahy smlouvy o převodu práv k dobývacímu prostoru dle § 27 odst. 7 horního zákona, neboť touto formou žalovaný zpeněžil sporná majetková práva. Dále je třeba zdůraznit, že dobývací prostor, resp. oprávnění k dobývání v něm, není věcí v právním slova smyslu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 721/2011, či v odborné literatuře např. již Tvrdoň, B. O právní povaze dobývacího prostoru. Správní právo, 1970, č. 3, s. 181), nýbrž jde o jiné majetkové právo, které je možné zahrnout do konkursní podstaty úpadce, jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, uveřejněném pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, 2015, č. 8, a lze jej tak i zpeněžit formou smluvního převodu dle § 27 odst. 7 horního zákona. Dovolatel i odvolací soud shodně vycházejí z toho, že předmětný smluvní typ je soukromoprávní povahy. V tomto se však zásadně mýlí. Jak Nejvyšší soud podrobně vysvětlil v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 81/2015, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem usnesením ze dne 30. 5. 2016, sp. zn.

I. ÚS 845/16, odmítnuta), smlouva o převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 horního zákona má (a již od zavedení do našeho právního řádu k 20. 12. 1991 měla; to bez ohledu na právní úpravu obsaženou v § 159 až § 170 a § 182 odst. 2 spr. řádu) veřejnoprávní povahu, neboť obsahem takové smlouvy je převod veřejných práv a povinností vztahujících se k dobývacímu prostoru, které jsou stanoveny v rozhodnutí obvodního báňského úřadu, a jedná se tak o veřejnoprávní smlouvu o převodu nebo způsobu výkonu veřejných subjektivních práv a povinností podle § 162 spr. řádu, tedy mezi soukromoprávními subjekty. Názor o tom, že předmětný smluvní typ má veřejnoprávní povahu, je pak dominantní i v odborné literatuře [k tomu srov. např. Hálová, M. Využití veřejnoprávních smluv při výkonu veřejné správy. Právník, 2012, č. 3, s. 280; Horzinková, E., Novotný,

V. Správní právo procesní. 5. vyd. Praha: Leges, 2015, s. 360; Jemelka, L., Slováček, J. Veřejnoprávní smlouvy. Právní rozhledy, 2007, č. 11, s. 398; Jemelka, L., Pondělníčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013 (dále jen „Jemelka“), s. 667 a 686, Malast, J. K uzavírání veřejnoprávních smluv podle § 162 správního řádu. Správní právo, 2009, č. 9 (dále jen „Malast“), s. 343; Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012 (dále jen „Skulová“), s. 336, Sládeček,

V. Obecné správní právo. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 185; Vedral. J. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012 (dále jen „Vedral“), s. 1274]. Ačkoli je v judikatuře možné nalézt i názory opačné (např. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 9 As 186/2014, nebo ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 4 As 83/2014), Nejvyšší soud se s nimi neztotožňuje a nemá důvodu se odchylovat od závěrů zformulovaných v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 81/2015. Přezkum smluv o převodu práv k dobývacím prostorům tak náleží do pravomoci správních orgánů – obvodních báňských úřadů (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 81/2015). Avšak s ohledem na to, že v této věci jde o spor vyvolaný konkursem, konkrétně o vyloučení majetkového práva z konkursní podstaty úpadce, je dána pravomoc civilních soudů (k tomu srov. již stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, Opjn 8/2006, uveřejněného pod č. 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a je tak možné v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř., aby byla smlouva o převodu práv k dobývacím prostorům přezkoumána konkursními soudy jako otázka prejudiciální, pokud na tom závisí posouzení oprávněnosti žaloby na vyloučení práv k dobývacím prostorům. Základem přezkumu podle § 165 spr. řádu ve spojení s ustanoveními správního řádu o přezkumném řízení (mimo jiné i § 94 odst. 4 a 5) je posouzení, zda veřejnoprávní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s veškerými právními předpisy [jde o promítnutí zásady legality dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle které lze uplatňovat státní moc (přičemž uplatňováním státní moci nutno rozumět i výkon veřejné správy formou uzavírání veřejnoprávních smluv) jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon; viz i § 2 odst. 1 spr. řádu], mimo jiné tedy i s převážně hmotněprávními ustanoveními části páté správního řádu [srov. v literatuře např. Kolman, P. Veřejnoprávní smlouvy (vybrané otázky). Správní právo, 2007, č. 4, s. 252–264, nebo Skulová, s. 331], a dále posouzení, zda by újma, která by zrušením nebo změnou přezkoumávané veřejnoprávní smlouvy vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva ze smlouvy v dobré víře, byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Veřejnoprávní smlouva je tedy posuzována i s ohledem na § 159 odst. 2 spr. řádu, podle kterého veřejnoprávní smlouva nesmí být v rozporu s právními předpisy, nesmí je obcházet a musí být v souladu s veřejným zájmem. Dále pak podle § 170 spr. řádu je přiměřeně aplikován i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (případně na starší smlouvy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), s výjimkou (pro tuto věc podstatných) ustanovení o neplatnosti právních jednání (úkonů). Důsledkem uzavření veřejnoprávní smlouvy v rozporu s právními předpisy je pak její zrušení příslušným správním orgánem (§ 165 odst. 2 spr. řádu), s výjimkou výše uvedených případů, kdy správní orgán řízení zastaví (§ 94 odst. 4 a 5 spr. řádu). Je tedy zjevné, že u veřejnoprávních smluv není možné všeobecně hovořit o jejich neplatnosti v soukromoprávním významu. Jednak to výslovně vylučuje § 170 spr. řádu, ale vyplývá to i ze zvláštní povahy a obsahu těchto smluv, neboť jsou nadány presumpcí správnosti až do okamžiku, než je v přezkumném řízení dle § 165 spr. řádu prokázán opak a jsou zrušeny. Důvodem, pro který se u veřejnoprávních smluv neuvažuje o neplatnosti, je i zachování právní jistoty. Na místě je také poznamenat, že důvody zrušení veřejnoprávní smlouvy se mohou lišit od důvodů neplatnosti soukromoprávních smluv. Dokud tedy veřejnoprávní smlouva není příslušným správním orgánem zrušena, trvají z ní vzniklá práva a povinnosti, a to i když by smlouva vznikla v rozporu s právními předpisy. Jedinou výjimkou je případná nicotnost veřejnoprávní smlouvy, která zákonem předvídané účinky nevyvolává (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 2 Afs 23/2016). Tato premisa pak nepochybně platila již před nabytím účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, 1. 1. 2006 a lze ji tak bez dalšího vztáhnout i na starší veřejnoprávní smlouvy. V projednávané věci byla dotčená smlouva o převodu práv k dobývacím prostorům uzavřena v roce 2001, a tak je zde nezbytné aplikovat § 182 odst. 2 spr. řádu, podle kterého se vznik veřejnoprávních smluv uzavřených před tímto datem posuzuje podle dosavadních hmotněprávních předpisů, a to podle norem, které výslovně možnost uzavřít veřejnoprávní smlouvu (posuzováno dle jejího obsahu) umožňovaly (srov. v judikatuře rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 2 Afs 173/2006, uveřejněný pod č. 1/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; v literatuře např. Jemelka, s. 667, Vedral, s. 1437–1438, nebo Malast, s. 339–363). K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011 (proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 2. 2013, sp. zn.

III. ÚS 3186/2012), uvedl, že skutečnost, že v souzené věci právní vztah založený smlouvou o závazku veřejné služby nejen vznikl, nýbrž též zanikl ještě předtím, než (dnem 1. 1. 2006) nabyl účinnosti zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, opodstatňuje sice závěr, že – vzhledem k přechodnému § 182 odst. 2 tohoto zákona – nelze tento zákon (ustanovení jeho části páté upravující veřejnoprávní smlouvy) na předmětnou smlouvu aplikovat, tím však průmět této skutečnosti v poměrech souzené věci končí. Nic se jí totiž nemění na závěrech zvláštního senátu, že s veřejnoprávními smlouvami počítala i předchozí právní úprava, byť nesystematicky a roztříštěně, že pro posouzení dříve uzavřených smluv jako veřejnoprávních není rozhodné, zda byly takto označeny, nýbrž jaký byl jejich obsah. Dále lze poukázat na rozsudek ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. Komp 5/2011, uveřejněný pod č. 3/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém Nejvyšší správní soud, ve vztahu ke smlouvě z roku 2003 (řešené v té věci), uzavřené před nabytím účinnosti správního řádu, a z ní vyplývajícího sporu o úhradu prokazatelné ztráty (vzniklé rovněž v roce 2003), vycházel z přechodného ustanovení § 182 odst. 2 věty před středníkem spr. řádu, podle něhož se ustanoveními tohoto zákona řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dovodil, že citovaná právní úprava svědčí pro výklad, že přechodné ustanovení vyjadřuje obvyklé obecné pravidlo, podle něhož se nová procesní úprava použije i na řízení zahájená před nabytím její účinnosti (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. Komp 3/2010). Pro určení pravomoci orgánu oprávněného ve věci rozhodnout proto Nejvyšší správní soud vycházel z § 159 až 170 spr. řádu, obdobně jako u smluv uzavřených po nabytí účinnosti správního řádu. Kompetence správního orgánu rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv uzavřených před nabytím účinnosti správního řádu se tedy posoudí podle právní úpravy platné ke dni rozhodování sporu, zatímco hmotněprávní nároky z takové smlouvy bude nutné posuzovat podle dosavadních právních předpisů (§ 182 odst. 2 věta za středníkem spr. řádu). K identickým závěrům dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněném pod č. 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z těchto důvodů se proto vznik smluv o převodu práv k dobývacím prostorům uzavřených do 31. 12. 2005 posoudí (prakticky pouze) podle § 27 odst. 7 horního zákona, když jiná právní úprava na tento smluvní typ nedopadala, dané ustanovení na jinou právní normu neodkazuje a ani nelze s ohledem na veřejnoprávní povahu této smlouvy o aplikaci jiných právních předpisů uvažovat (před 1. lednem 2006 neexistovala obecná právní úprava jako v současném správním řádu; srov. např. opět Jemelka, s. 666, či Vedral, s. 1437). Přezkum souladu uzavření takové smlouvy s tehdy účinnými právními předpisy je pak i při prejudiciálním posouzení ze strany civilního soudu třeba provést obdobně, jako by tak činil příslušný správní orgán dle procesněprávních norem správního řádu v souladu s odkazem dle § 182 odst. 2 spr. řádu. V posuzované věci je dovolacímu přezkumu otevřena pouze otázka povahy souhlasu dle § 27 odst. 7 horního zákona a důsledky skutečnosti, že k jeho udělení správním orgánem došlo až po uzavření smlouvy o převodu práv k dobývacímu prostoru. Nejvyšší soud neshledává uzavření smlouvy o převodu práv k dobývacímu prostoru před udělením souhlasu obvodního báňského úřadu s převodem práv v rozporu s právními předpisy, tedy v rozporu s § 27 odst. 7 horního zákona (stejně tak z provedeného dokazování nevyplývá, že by smlouva o převodu byla nicotná, což ostatně v průběhu řízení nikdo ani nenamítal). Ze znění a účelu § 27 odst. 7 horního zákona (tedy možnosti nahradit poměrně složité a formální správní řízení neformálnější dohodou stran se souhlasem správního orgánu; srov. opět Jemelka, s. 686) je totiž patrné, že souhlas obvodního báňského úřadu je vázán na samotný převod práv k dobývacímu prostoru („převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu“) a je tak pouze nezbytné, aby před uskutečněním převodu práv bylo rozhodnuto o udělení souhlasu. Zákon nehovoří o tom, že souhlas je vázán na smlouvu samotnou (§ 27 odst. 7 horního zákona nestanoví, že smlouvu lze uzavřít až po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu), tedy že by obvodní báňský úřad měl předem schvalovat uzavření smlouvy. Také nic nestanoví o případné sankci, pokud by byla smlouva uzavřena před udělením předchozího souhlasu k převodu práv k dobývacímu prostoru. Jinak řečeno, souhlas je vázán na modus (samotný převod) a nikoli na titulus (smlouva) a musí tak být udělen před převodem, nikoli před uzavřením smlouvy. Ke stejnému závěru ostatně došel ve věci kasační stížnosti dovolatele i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 4 As 242/2015, ve kterém konstatoval, „že ustanovení § 27 odst. 7 horního zákona se vztahuje k vlastnímu převodu dobývacího prostoru, nikoli ke smlouvě, jak obsáhle dovozuje stěžovatelka. Obvodní báňský úřad tedy nevydává souhlas ke smlouvě o převodu, která představuje v souladu se soukromoprávní doktrínou titul, na jehož základě dochází ke změně práv a povinností dotčených účastníků. Obvodní báňský úřad tedy vydává souhlas s vlastním převodem dobývacího prostoru, tj. zjednodušeně řečeno, kdo nadále bude oprávněnou organizací ve smyslu horního zákona. Tento převod dobývacího prostoru podle citovaného ustanovení sice může být pouze smluvní, avšak z toho nelze dovozovat, že musí být stanovena přesná posloupnost v podobě souhlasu obvodního báňského úřadu, uzavření vlastní smlouvy a převod dobývacího prostoru. Převod dobývacího prostoru mezi organizacemi sice musí být v časové souvislosti na posledním místě, avšak to nijak nevylučuje, aby byla podána žádost o vyslovení souhlasu s tímto převodem, jehož přílohou bude již uzavřená smlouva o tomto převodu dobývacího prostoru, která bude na udělení tohoto souhlasu patřičným způsobem navázána.“ Nejvyšší soud tak, vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dospěl k závěru, že zde nejsou dány důvody pro to, aby bylo uzavření smlouvy ze dne 8. 6. 2001, kterou žalovaný převedl práva k dobývacímu prostoru – L. a dobývacímu prostoru – D. na společnost K. Z., spol. s r. o., shledáno v rozporu s právními předpisy, tedy v tomto případě v rozporu s § 27 odst. 7 horního zákona, ačkoli obvodní báňský úřad v M. udělil souhlas s tímto převodem (až) rozhodnutím ze dne 13. 6. 2001. Pro úplnost budiž řečeno, že i kdyby byla důvodná námitka dovolatele, že k uzavření smlouvy o převodu sporných oprávnění došlo v rozporu s právními předpisy (§ 27 odst. 7 horního zákona), bylo by na místě zabývat se otázkou dobré víry nabyvatele a újmy způsobené jemu i veřejnému zájmu v případě zrušení smlouvy (srov. § 94 odst. 4 a 5 spr. řádu). K tomu se ostatně okrajově vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 4 As 40/2014, ve kterém v rámci obiter dicta uvedl, že „pokud pak stěžovatel (zde dovolatel) a žalobce b) [L. V.] oproti smluvenému závazku zastávali názor, že řízení o vydání předchozího souhlasu mělo být zahájeno jimi a že smlouva ze dne 6. 4. 1995 je neplatná, protože byla uzavřena před vydáním předchozího souhlasu, nesleduje taková interpretace právních norem a smluvních závazků zjevně oprávněné zájmy žalobců, ale jeví se spíše jako snaha o účelové využití určitých formálních pochybení správních orgánů ve vzdálené minulosti a jako snaha obohatit se na úkor osoby zúčastněné na řízení (společnost K. Z., spol. s r. o.), která oprávnění k těžbě nabyla v dobré víře“. Přestože odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení předmětné smlouvy a institutů s ní spojených, nemění to nic na správnosti jeho závěru, že sporná práva k dobývacím prostorům byla řádně zpeněžena a v konkursní podstatě se tak již nenacházejí (resp. již v době podání žaloby nenacházela), což je (bylo) důvodem pro zamítnutí této části žaloby. Jelikož se tedy dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.