29 Cdo 3079/2018

Rubrum

Konkursní řízení. Přihláška pohledávky. Pořadí pohledávky. Přednostní uspokojení. Tam, kde věřitel přihláškou uplatní právo na oddělené uspokojení své pohledávky nebo jiné důvody pro přednostní uspokojení své pohledávky při rozvrhu, musí v přihlášce (nebo při přezkumném jednání) vylíčit rozhodující skutečnosti, z nichž takové právo přednosti vyplývá. Poté, co nastanou účinky zjištění přihlášené pohledávky, již nelze přihlášku doplňovat nebo měnit způsobem, jenž by vedl (mohl vést) ke změně rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá; to platí i pro ty skutečnosti, z nichž vyplývá přihláškou uplatněné právo přednosti.

Výrok

Z odůvodnění: Usnesením ze dne 23. 8. 2010, č. j. 18 K 165/98-511, schválil krajský soud (dále též jen „konkursní soud“) konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty. Usnesením ze dne 2. 8. 2011, č. j. 2 Ko 54/2010-524, potvrdil vrchní soud usnesení konkursního soudu ze dne 23. 8. 2010. K dovolání konkursního věřitele č. 10 B. P.

I. H., spol. s r. o. (dále jen „konkursní věřitel B“), Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 29 Cdo 2741/2012-571, zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 28. 11. 2014, č. j. 2 Ko 54/2010-586, vrchní soud zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 23. 8. 2010 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 21. 4. 2017, č. j. 18 K 165/98-696, konkursní soud:

1. Schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (ze dne 2. 2. 2017, ve znění jejího doplnění ze dne 23. 2. 2017) – dále též jen „konečná zpráva“ – podle které činí: a) Příjmy ze zpeněžení konkursní podstaty 16 750 791,43 Kč (příjem ze zpeněžení nemovitostí 15 100 000 Kč, příjem z nájmu 1 608 640 Kč, vymožení přeplatků záloh 32 298 Kč a úroky 9 853,43 Kč). b) Výdaje z konkursní podstaty 17 549 348 Kč, z čehož činí: – uspokojené pohledávky 15 106 933,08 Kč (náklady spojené s udržováním a správou podstaty 1 441 415,20 Kč, daně a poplatky 3 846 147 Kč a vyplacený výtěžek oddělenému věřiteli 9 819 370,88 Kč), – neuspokojené pohledávky 2 442 414,97 Kč [soudní poplatek 151 000 Kč, odměna správce konkursní podstaty Ing. K. N. (dále též jen „K. N.“), včetně daně z přidané hodnoty, 2 208 094,97 Kč, hotové výdaje správce konkursní podstaty, včetně daně z přidané hodnoty, 83 320 Kč; bod I. výroku)].

2. Schválil odměnu K. N. ve výši 2 208 094,97 Kč, s tím, že tato bude do částky 1 409 538,35 Kč uspokojena z výtěžku zpeněžení „majetkové“ (správně „konkursní“) podstaty a z jiných příjmů a ve výši 798 556,62 Kč zůstane neuspokojena (bod I. výroku).

3. Konstatoval, že k uspokojení v rozvrhu mezi nezajištěné věřitele nezbývá žádná částka (bod I. výroku).

4. Uložil K. N., aby mu do 30 dnů od právní moci usnesení oznámil, že splnil všechny účetní i archivační povinnosti dle konečné zprávy, a že doplatil případné neuspokojené pohledávky za konkursní podstatou, aby bylo možné zrušit konkurs dle § 44 odst. 1 písm. d) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „z. k. v.“ (bod II. výroku). Konkursní soud – vycházeje z § 29 odst. 2 a 3 z. k. v. – poukázal na to, že proti konečné zprávě vyvěšené na úřední desce konkursního soudu dne 27. 2. 2017, s doplněnou konečnou zprávou doručenou konkursnímu soudu téhož dne, podal námitky (4. 4. 2017) konkursní věřitel B, jehož námitka se soustřeďuje proti tomu, že výtěžek zpeněžení zajištění (nemovitostí) byl vydán jako oddělenému věřiteli s prvním pořadím konkursnímu věřiteli č. 18 D. B. A., jehož právním nástupcem se stal konkursní věřitel A., s. r. o. (dále jen „konkursní věřitel A“), ač prvním v pořadí byl konkursní věřitel B. K této námitce konkursní soud poukázal na závěry, které na dané téma formuloval v usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 18 K 165/98-627, jímž souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění ve výši 9 819 370,50 Kč konkursnímu věřiteli A (jeho právnímu předchůdci). Konkursní věřitel B (jeho právní předchůdce) přihlásil do konkursního řízení pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 10. 1995 (dále též jen „úvěrová smlouva č. 2“), zajištěnou zástavním právem k nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995, přičemž právní účinky vkladu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch konkursního věřitele B nastaly dne 23. 10. 1995. Takto byla pohledávka též zjištěna. Podání konkursního věřitele B ze dne 12. 5. 2005 (doručené konkursnímu soudu dne 13. 5. 2005) není doplněním přihlášky; jde o nový důvod „uplatnění přihlášky“ důkazně doložený až v rámci odvolání dne 7. 6. 2016, z nějž není možné usuzovat na přednostní pořadí konkursního věřitele B (před konkursním věřitelem A) při uspokojení ze zajištění. Jen částečné uspokojení odměny K. N. odůvodnil konkursní soud tím, že K. N. neměl hradit všechny pohledávky za konkursní podstatou nebo pohledávky jim na roveň postavené, dokud nedeponoval dostatek finančních prostředků na svou odměnu. K odvolání K. N. (jen proti té části bodu I. výroku, kterou konkursní soud rozhodl, že mu z určené odměny vyplatí jen její část) a konkursního věřitele B vrchní soud usnesením ze dne 8. 12. 2017, č. j. 4 Ko 6/2017-741, potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 21. 4. 2017 v tom znění, že se schvaluje konečná zpráva spolu s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 2. 2. 2017, ve znění jejího doplnění ze dne 23. 2. 2017, dle níž činí příjmy podstaty 16 750 791,43 Kč a výdaje 17 549 348 Kč, určuje se konkursní odměna K. N. ve výši 2 208 094,97 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a schvalují se jeho hotové výdaje ve výši 83 320 Kč (včetně daně z přidané hodnoty), s tím, že zůstatek určený k rozvrhu mezi věřitele činí 0 Kč. Odvolací soud – vycházeje z § 29, § 30 odst. 1, § 31 odst. 1 a 2 a § 32 odst. 1 z. k. v. a z § 570 a § 572 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zák. č. 40/1964 Sb.“) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: Konečná zpráva byla řádně vyvěšena, o čemž byli konkursní věřitelé i úpadce řádně vyrozuměni, a včasné námitky konkursního věřitele B proti konečné zprávě projednal konkursní soud při jednání konaném dne 21. 4. 2017. Usnesení o schválení konečné zprávy obstojí jako věcně správné ve výroku (věcně správné jsou částky tam uvedené). K odvolání K. N. K. N. nezpochybňoval odvoláním určení odměny, nýbrž brojil proti (marginálnímu) konstatování konkursního soudu, že část odměny zůstane neuspokojena. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek konkursních věřitelů; o tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3905/2010 (jde o usnesení uveřejněné pod č. 141 v časopise Soudní judikatura, č. 10, roč. 2013). Údaj o tom, v jaké výši zůstane určená odměna neuspokojena, je tudíž v usnesení o schválení konečné zprávy nadbytečný. Kdyby správce konkursní podstaty uspokojil pohledávky za podstatou na úkor svých nároků (v rozporu s pravidlem uvedeným v „§ 31 odst. 1 z. k. v.“ (správně v „§ 32 odst. 1 z. k. v.“), šlo by (při eventuální nedostatečnosti výtěžku zpeněžení konkursní podstaty) o pochybení jdoucí k jeho tíži; to však není tento případ, když zbývající prostředky ze zpeněžení konkursní podstaty (3 225 916,37 Kč) budou zjevně postačovat k uspokojení neuhrazených nároků správce konkursní podstaty na jeho odměně (27 325,79 Kč). K odvolání konkursního věřitele B. Konkursní soud se neodchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014. Otázkou, zda konkursní věřitel B je co do práva na uspokojení ze zajištění prvním v pořadí, se Nejvyšší soud věcně nezabýval. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod č. 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2000“), právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, s tím, že konkursní věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena (co do pravosti, výše nebo pořadí), měnit jak skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávky (s tím rizikem, že ponese náklady, které vzniknou tím, že soud pro přezkoumání změněné pohledávky nařídí zvláštní přezkumné jednání). V rozsudku ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 301/2006, Nejvyšší soud uvedl (pro tamní věc), že právním důvodem vzniku pohledávky přihlášené věřitelem do konkursu uvedeným v přihlášce (tak, že odkazuje na listinu k ní přiloženou) je smlouva o půjčce ve spojení se smlouvou o převzetí dluhu úpadcem, když první vymezuje pohledávku jako takovou a druhá určuje, že dochází ke změně v subjektech závazku založeného první smlouvou. Poněvadž povinnost úpadce k plnění lze dovodit jen ze spojení obou smluv, představují společně ono vylíčení skutkových okolností, z nichž uplatněná pohledávka vyplývá. Uvedl-li věřitel následně až v průběhu řízení o určení pravosti pohledávky tvrzení, podle nichž důvodem vzniku pohledávky je smlouva o půjčce a smlouva o přistoupení k závazku, jde o změnu právního důvodu vzniku pohledávky žalobce, která je podle § 20 odst. 2 z. k. v. přípustná jen do doby přezkoumání pohledávky. Výhradu věřitele, podle níž pod právní důvod vzniku pohledávky, jímž je převzetí dluhu, lze zahrnout i přistoupení k závazku, když jde o „dva doklady“ o existenci téže pohledávky, nelze akceptovat, protože převzetí dluhu je zcela odlišným právním důvodem vzniku závazku od přistoupení k závazku, pokud jde o obsah tohoto závazku a zavázané osoby. Přistoupení k závazku představuje takový typ změny závazkového vztahu, kdy k dosavadnímu dlužníku přistupuje další subjekt a mezi dlužníky tak vzniká vztah pasivní solidarity. Naproti tomu u převzetí dluhu vstupuje namísto dosavadního dlužníka dlužník nový. Z výše citovaných závěrů dovolacího soudu vychází odvolací soud i při posouzení této věci, přičemž shodně s konkursním soudem dospívá k závěru, že pohledávka konkursního věřitele B byla přihlášena a zjištěna na základě právního důvodu plynoucího z úvěrové smlouvy č. 2, a že jeho právo na oddělené uspokojení bylo uplatněno na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995, u které nastaly právní účinky vkladu k „4. 10. 1995“ (správně k „23. 10. 1995“). Doplnil-li konkursní věřitel B přihlášenou a přezkoumanou pohledávku o další tvrzení podáním ze dne 12. 5. 2005 (před vydáním výtěžku zpeněžení), a předložil-li konkursnímu soudu nově smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 13. 12. 1995 (dále též jen „postupní smlouva č. 1“), dohodu dle § 570 zák. č. 40/1964 Sb. ze dne 12. 12. 1995 (dále též jen „dohoda o privativní novaci“), a návrh na změnu záznamu v osobě zástavního věřitele ze dne 13. 12. 1995, pak bylo zapotřebí ověřit, zda těmito listinami prokazuje (oprávněně) dřívější vznik zástavního práva k již dříve přihlášené a přezkoumané pohledávce, nebo zda se tvrzené zástavní právo plynoucí z předložených listin nepřipíná (neoprávněně) k pohledávce odlišné od přihlášené a zjištěné pohledávky, v konkursu neuplatněné. Výše zmíněnými listinami osvědčil konkursní věřitel B vznik zástavního práva k jiné pohledávce. Srovnání právního důvodu vzniku pohledávky uplatněného přihláškou, a právního důvodu tvrzeného dodatečně v podání ze dne 13. 5. 2005 vyznívá rozdílně. Přihlášena je pohledávka z úvěrové smlouvy č. 2, avšak v podání ze dne 13. 5. 2005 se konkursní věřitel B dovolává dohody o privativní novaci, ve spojení s postupní smlouvou č.

1. Pohledávka z postupní smlouvy č. 1, potažmo ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 9. 1994 (dále též jen „úvěrová smlouva č. 1“), však nebyla přihlášena. Jinak řečeno, k původně přihlášené a zjištěné pohledávce konkursního věřitele B se nepojilo žádné v pořadí první vzniklé zástavní právo, v důsledku kterého by tomuto konkursnímu věřiteli příslušelo právo na vydání výtěžku zpeněžení zajištění. Bylo-li vůlí smluvních stran uzavřít dohodu o privativní novaci, podle které měl zaniknout závazek vyplývající z postupní smlouvy č. 1, pak nemohlo jít o platnou dohodu již proto, že postupní smlouva č. 1 byla podepsána až následujícího dne (13. 12. 1995). „Privativní novace musí platně zrušit původní závazek a současně musí platně založit závazek nový, pokud se tak nestane, je privativní novace jako celek neplatná“ (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Sv.

1. Praha: Linde, 2008, in rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 327/2012). Vysvětlení konkursního věřitele B k jinému datu podpisu dohody o novaci shledal odvolací soud účelovým a nepodloženým. Kdyby dohoda o privativní novaci byla (přesto) platná, pak by zakládala nový závazek; představovala by nový právní důvod vzniku pohledávky, který by musel být tvrzen nejpozději při přezkumném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2714/2005). Odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil, avšak v „judikaturně ustáleném znění“. Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel B dovolání, jehož přípustnost vymezuje s odkazem na § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i argumentem, že řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena zcela jinak, než jak to učinily oba soudy. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky:

1. Je pro účely řádného uplatnění práva na oddělené uspokojení (jako prvního v pořadí) nezbytné uplatnit dohodu o privativní novaci, která jako nový (zajištěný) závazek určuje již existující závazkový vztah (z úvěrové smlouvy č. 2) do skončení přezkumného jednání?

2. Lze dohodou o privativní novaci připojit zástavní právo spojené se zanikajícím závazkem (dle úvěrové smlouvy č. 1) k novému závazku určenému v dohodě odkazem na již existující, ale nenaplněný smluvní závazek (z úvěrové smlouvy č. 2)?

3. Prokazuje taková dohoda o privativní novaci řádně pořadí práva odděleného uspokojení k nové pohledávce z úvěrové smlouvy č. 2?

4. Je dohoda o privativní novaci ze dne 12. 12. 1995, která označuje jako rušený závazek vyplývající z postupní smlouvy č. 1 (vzniklý dříve na základě úvěrové smlouvy č. 1) neplatná jen proto, že postupní smlouva č. 1 je datována o den později?

5. Je soud povinen při určení sporného data uzavření dohody, které je rozhodné pro posouzení platnosti dohody vycházet i z jiných okolností (než je vlastní datum uvedené v dohodě) a vést k tomu dokazování?

6. Je odvolací soud povinen nařídit odvolací jednání k projednání odvolání při rozhodování o konečné zprávě, provádí-li nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně důkaz dalšími listinami, z nichž činí skutková zjištění a právní závěry? Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně: K otázce č.

1. Potud dovolatel namítá, že zástavní právo, které uplatňuje, se připíná k pohledávce (z úvěrové smlouvy č. 2), která byla v konkursu řádně uplatněna a zjištěna s právem na oddělené uspokojení. Názor odvolacího soudu, že dohoda o privativní novaci představovala nový (až po přezkumném jednání tvrzený) právní důvod vzniku přihlašované pohledávky, má dovolatel za nesprávný, s tím, že odporuje i závěrům zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014. K otázce č. 2 a 3. Na otázky č. 2 a 3 si dovolatel odpovídá kladně, uváděje, že předloženými listinami prokázal, že zástavní právo spojené původně se závazkem z úvěrové smlouvy č. 1 bylo dohodou o privativní novaci spojeno s novým (již existujícím, ale nenaplněným) smluvním závazkem z úvěrové smlouvy č.

2. Dovozuje rovněž, že skutečnost, že právo na oddělené uspokojení mu bylo přiznáno (zjištěno) na základě jiných skutečností než těch, které následně uplatnil k prokázání toho, že mu právo na oddělené uspokojení svědčí jako prvnímu, „není důvodem pro nepřiznání práva“. Tyto následně uplatněné skutečnosti nemění důvod vzniku přihlášené pohledávky (úvěrová smlouva č. 2). K otázce č.

4. Potud dovolatel namítá, že odvolací soud řádně nezdůvodnil (čímž vybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k náležitostem odůvodnění) proč má dohodu o privativní novaci za neplatnou jen proto, že byla uzavřena o den dříve než postupní smlouva č.

1. Dovozuje, že odvolací soud tento závěr zřejmě založil na tom, že závazek, který měl zaniknout dohodou o privativní novaci (z úvěrové smlouvy č. 1) vznikl až následujícího dne (postupní smlouvou č. 1). Dovolatel zdůrazňuje, že závazek z úvěrové smlouvy existoval i před postoupením, a že podle textu dohody o privativní novaci byla v době jejího uzavření již uzavřena i postupní smlouva č.

1. K otázce č. 5 a 6. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že mu upřel právo na spravedlivý proces (odňal mu možnost před soudem jednat), neboť ve věci nenařídil odvolací jednání, ačkoliv nad rámec zjištění konkursního soudu „provedl důkaz“ dalšími listinami, na jejichž základě učinil skutková zjištění a právní závěry. Zejména měl dohodu o privativní novaci za neplatnou na základě skutkového závěru o datech uvedených na dohodě o privativní novaci a na postupní smlouvě č. 1 o postoupení pohledávky, aniž dal dovolateli možnost námitku o jiném datu podpisu dohody rozvést a doložit (maje tuto námitku bez dalšího za účelovou a nepodloženou). Míní též, že odvolací jednání mělo být nařízeno minimálně k vysvětlení rozporů plynoucích z oněch dalších listin (příkladmo vypočtených v bodu 29 dovolání). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod č. 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 16/2009“ (srov. k tomu též důvody zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014]. Dovolatel – ač se mu v důvodech napadeného usnesení dostalo poučení, že pro danou věc je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2007, čemuž odpovídalo též přiléhavé poučení o přípustnosti dovolání – v dovolání i pro účely založení jeho přípustnosti pracuje (nesprávně) s ustanoveními o. s. ř. v aktuálním znění, pro tuto věc bezcenném. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval přípustností dovolání v dané věci podle občanského soudního řádu, jehož znění je pro dovolací řízení rozhodné (znění účinné do 31. 12. 2007). Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, Nejvyšší soud však shledává důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c), když napadené usnesení splňuje podmínku, aby šlo o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu „ve věci samé“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje Nejvyšší soud řešení otázky č. 1, dovolacím soudem neřešené. Přípustností dovolání ve vztahu k otázkám č. 2 až 4 se Nejvyšší soud na tomto místě nezabýval, když jejich zodpovězení v dovolacím řízení může mít význam jen v návaznosti na způsob, jakým bude zodpovězena otázka č.

1. Stejně tak Nejvyšší soud neposuzoval samostatně přípustnost dovolání ve vztahu k položeným procesním otázkám č. 5 a 6, jelikož takto tvrzenými vadami se bude u přípustného dovolání i tak zabývat s přihlédnutím k § 242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod č. 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Ve skutkové rovině vyšly oba soudy z toho (a obsah konkursního spisu dokládá), že:

1. Konkurs na majetek úpadce prohlásil konkursní soud usnesením ze dne 17. 9. 2003, č. j. 18 K 165/98-166.

2. Společnost A. R., k. s. (dále jen „komanditní společnost“), podáním datovaným dne 17. 10. 2003 (došlým konkursnímu soudu dne 20. 10. 2003), doplněným podáním datovaným dne 20. 10. 2003 (došlým konkursnímu soudu dne 22. 10. 2003), přihlásila do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce pohledávku z nesplaceného úvěru z úvěrové smlouvy č. 2 v celkové výši 54 331 354,24 Kč, jako vykonatelnou s nárokem na oddělené uspokojení.

3. Komanditní společnost v přihlášce uvedla, že úvěrovou smlouvu č. 2 uzavřela s pozdějším úpadcem

I. A P. B., a. s. (dále jen „banka I“), která si pohledávku z úvěrové smlouvy, na jejímž základě poskytla pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 30 miliónů Kč, zajistila jednak 2 směnkami vlastními (vystavenými dne 9. 10. 1995 a znějícími na částky 22 miliónů Kč a 30 miliónů Kč), jednak (až do výše 30 miliónů Kč) zástavním právem k nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995. Banka I pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999 (dále jen „postupní smlouva č. 2“) postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy č. 2 (se všemi právy s ní spojenými, včetně práv vyplývajících ze zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995) společnosti C. R., a. s. (dále jen „společnost C“). Společnost C pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2000 (ve znění dodatků ze dne 24. 5. 2000 a 29. 6. 2001), dále jen „postupní smlouva č. 3“, postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy č. 2 (se všemi právy s ní spojenými, včetně práv vyplývajících ze zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995) komanditní společnosti. Přihláškou uplatněná částka je specifikována tak, že z ní činí: – 30 miliónů Kč jistina úvěru, – 4 154 506,38 Kč úroky po splatnosti, – 310 859,79 Kč úroky z prodlení, – 15 000 Kč dlužné poplatky, – (celkem 34 480 366,17 Kč). – Podle zajišťovací směnky na částku 30 miliónů Kč vydal Krajský soud v Ústí nad Labem dne 2. 11. 2000 směnečný platební rozkaz sp. zn. 23 Sm 106/2000, na jehož základě je dále požadováno: – 5 400 000 Kč na 6% úroku od 31. 8. 1997 do 31. 8. 2000, – 5 483 835,62 Kč na 6% úroku od 1. 9. 2000 do 17. 9. 2003, – 100 000 Kč na směnečné odměně, – 1 065 950 Kč na nákladech řízení, – (celkem 12 049 785,62 Kč). – Podle zajišťovací směnky na částku 22 miliónů Kč vydal krajský soud dne 11. 2. 2003 směnečný platební rozkaz č. j. 24 Sm 109/2001-46, na jehož základě je dále požadováno: – 6 661 479,45 Kč na 6% úroku od 1. 9. 1998 do 17. 9. 2003, – 73 333 Kč na směnečné odměně, – 1 066 390 Kč na nákladech řízení, – (celkem 7 801 202,45 Kč).

4. Při prvním přezkumném jednání, jež se konalo dne 16. 7. 2004, byla přihlášená pohledávka zjištěna: – co do částky 30 milionů Kč s právem na oddělené uspokojení, – co do zbývající částky jako pohledávka druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení.

5. Komanditní společnost smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 11. 2004 (dále jen „postupní smlouva č. 4“) postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy č. 3 (se všemi právy s ní spojenými, včetně práv vyplývajících ze zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995) dovolateli. Na tomto základě pak konkursní soud usnesením ze dne 3. 2. 2005, č. j. 18 K 165/98 (přihláška 10) připustil, aby dovolatel vstoupil do konkursní řízení na místo komanditní společnosti.

6. Podáním datovaným dne 12. 5. 2005 (došlým konkursnímu soudu dne 13. 5. 2005), označeným jako „Doplnění přihlášky pohledávky ve výši 54 331 354,24 Kč“, dovolatel „doplnil“ přihlášku tak, že za účelem nastolení právní jistoty „ve věci prvního práva na oddělené uspokojení“ si soudu dovoluje předložit následující listiny [kopii výpisu z katastru nemovitostí, smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 15. 9. 1994, postupní smlouvu č. 1 a návrh na změnu záznamu v osobě zástavního věřitele ze dne 13. 12. 1995] s příslušným právním komentářem. V rámci tohoto „komentáře“ uvádí, že úvěr ve výši 30 miliónů Kč podle úvěrové smlouvy č. 2 poskytla banka I pozdějšímu úpadci za účelem „přeúvěrování“ jeho úvěrového vztahu s B. d. S., a. s. (dále jen „banka S“), s tím, že na základě dohody podle § 572 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. se banka I dohodla s pozdějším úpadcem o uhrazení původní pohledávky banky S a o jejím nahrazení závazkem z titulu úvěrové smlouvy č.

2. Dne 13. 12. 1995 byla tedy uzavřena postupní smlouva č. 1, na základě které uhradila banka I pohledávku banky S a na základě výše uvedené smlouvy došlo k převodu zástavního práva založeného zástavní smlouvou ze dne 15. 9. 1994 (uzavřenou mezi bankou S a pozdějším úpadcem), jejíž právní účinky vznikly ke dni 22. 9. 1994.

7. Úvěrovou smlouvou č. 1 se banka S zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr, ve výši 32 miliónů Kč a ten se zavázal úvěr splatit jednorázově ke dni 1. 8. 1995.

8. Zástavní smlouvou ze dne 15. 9. 1994 zajistil pozdější úpadce pohledávku banky S z úvěrové smlouvy č. 1 zástavním právem k jeho nemovitostem. Vklad zástavního práva ve prospěch banky S do katastru nemovitostí povolil katastrální úřad rozhodnutím č. j. V2 6467/94, s právními účinky vkladu ke dni 22. 9. 1994.

9. Vklad zástavního práva ke stejným nemovitostem ve prospěch banky I k zajištění pohledávky banky I z úvěrové smlouvy č. 2 povolil katastrální úřad s právními účinky vkladu ke dni 23. 10. 1995.

10. Postupní smlouvou č. 1 banka S (jako postupitel) postoupila bance I (jako postupníku) za úplatu svou pohledávku za pozdějším úpadcem z úvěrové smlouvy č. 1; smluvní strany se rovněž dohodly, že u katastrálního úřadu podají společně návrh na změnu záznamu v osobě zástavního věřitele, tak aby banka I byla zapsána místo banky S jako v pořadí první zástavní věřitel. Takový návrh banky podaly dne 13. 12. 1995 a katastrální úřad podle něj vyznačil příslušnou změnu zástavního věřitele u zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy č. 1.

11. V dohodě o privativní novaci, uzavřené mezi bankou I a pozdějším úpadcem, se uvádí, že banka I se na základě postupní smlouvy č. 1 stala (novým) věřitelem pozdějšího úpadce ohledně pohledávky ve výši 28 969 000 Kč, vzešlé z úvěrové smlouvy č. 1 (čl. I.). Smluvní strany, odkazujíce na § 570 zák. č. 40/1964 Sb., se tamtéž (v čl. II.) dohodly, že závazek označený v článku I. se nahrazuje novým závazkem ve výši 30 miliónů Kč, vzešlým z úvěrové smlouvy č.

2. Smluvní strany se rovněž dohodly (v čl. III.) ve smyslu § 572 obč. zák., že zástavní právo, které zajišťuje pohledávku označenou v článku I., zajišťuje v plném rozsahu nově vzniklou pohledávku (z úvěrové smlouvy č. 2), takže banka I bude až do částky 30 miliónů Kč zapsána u zastavených nemovitostí jako zástavní věřitel první v pořadí. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zák. o konkursu a vyrovnání: § 3028 obč. zák. (…) (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Dohoda § 570 zák. č. 40/1964 Sb. (1) Dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový. (2) Nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek. § 572 zák. č. 40/1964 Sb. (1) Ručení a zástavní právo zajišťující závazek zaniklý zajišťují i závazek, který nahrazuje závazek původní. Jestliže však ručitel nebo osoby, vůči nimž mohou být uvedená práva uplatněna, neprojeví souhlas s tím, aby byl zajištěn nový závazek, trvá zajištění jen v rozsahu původního závazku a všechny námitky proti dosavadnímu závazku zůstávají zachovány. (2) Strany se mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou. (3) Dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně. § 20 z. k. v. Přihlášky pohledávek (1) Konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu. (2) Přihlášky pohledávek se podávají u soudu dvojmo. V přihlášce je třeba zvlášť uvést důvod a výši každé přihlášené pohledávky. K přihlášce je třeba přiložit kopie listin, z nichž jednotlivé pohledávky vyplývají. Jde-li o pohledávku v cizí měně, je třeba ji přepočítat podle kursu vyhlašovaného Českou národní bankou ke dni prohlášení konkursu. Jde-li o peněžitou pohledávku neurčité výše nebo o jiný nepeněžitý nárok, musí být jeho hodnota odhadnuta a vyjádřena v penězích. Jde-li o pohledávku vykonatelnou, je třeba to prokázat listinou opatřenou potvrzením o její vykonatelnosti nejpozději při přezkumném jednání, jinak se pohledávka pokládá za nevykonatelnou. (3) Jestliže přihlášenou pohledávku nelze pro neúplnost nebo jiné vady přezkoumat, vyzve správce věřitele, aby přihlášku do 15 dnů od doručení výzvy doplnil nebo opravil; současně jej poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. K pohledávkám, jejichž přihlášky nebyly ve stanovené lhůtě řádně doplněny nebo opraveny, stejně jako k nevyčísleným pohledávkám, se nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel správcem poučen. (4) Přihlásit lze i pohledávku vázanou na podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Obdobně přihlašují své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci (§ 27 odst. 5). (…) (7) Účastníci jsou oprávněni u správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek, který vyhotoví správce, a do dokladů o těchto pohledávkách. (8) Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu. Přezkumné jednání § 21 z. k. v. (1) K přezkoumání přihlášených pohledávek nařídí soud přezkumné jednání; správce a úpadce k němu předvolá obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Přezkoumání se děje podle seznamu sestaveného správcem. (2) Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek. (3) Výsledek přezkumného jednání se zapíše do seznamu přihlášených pohledávek předloženého správcem a takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání; věřitelům na jejich žádost soud vydá výpis. § 23 z. k. v. (1) Pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam. (…) § 28 z. k. v. (…) (3) Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doba, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení. (…) Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí § 3028 odst. 2 a 3 obč. zák. od 1. 1. 2014; ustanovení § 570 a § 572 zák. č. 40/1964 Sb. platilo v citované podobě již v době uzavření dohody o privativní novaci a do 1. 1. 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. Ustanovení § 20, § 22, § 23 odst. 1 a § 28 odst. 3 z. k. v. ve výše uvedené podobě platila již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (17. 3. 2003) a do 1. 1. 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání nahrazen insolvenčním zákonem, nedoznala změn. S přihlédnutím k § 3028 odst. 2 a 3 obč. zák. se v poměrech dané věci nadále uplatní § 570 a § 572 zák. č. 40/1964 Sb. Použitelnost citovaných ustanovení z. k. v. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) v poměrech tohoto konkursního řízení v době od 1. 1. 2008 plyne z § 432 odst. 1 insolvenčního zákona; srov. již výše argumentaci k rozhodnému znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení, včetně závěrů tam zmíněného R 16/2009. Zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané pohledávky mohou být – jak se podává z § 21 odst. 2, § 23 a § 24 z. k. v. – účinně popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními věřiteli i správcem konkursní podstaty. Tato úprava samozřejmě předjímá, že předmětem přezkumu budou jen přihlášky, jež mají všechny obsahové náležitosti nezbytné k tomu, aby mohl být učiněn příslušný popěrný úkon; přihlášky, jež tomuto požadavku neodpovídají, bez dalšího přezkoumat nelze. K obsahovým náležitostem přihlášky, bez kterých nebylo možno přikročit k přezkoumání přihlášené pohledávky, pak patřilo uvedení právního důvodu vzniku přihlášeného nároku, to jest uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, tedy uvedení skutkových okolností, z nichž lze na existenci této pohledávky usuzovat (nejde o pouhou právní kvalifikaci přihlašované pohledávky); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura č. 2, roč. 2003, a co do „právního důvodu vzniku přihlášeného nároku“ R 74/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2009“)]. Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby, což předznačuje také míru skutkových okolností nezbytných k tomu, aby přihlášku bylo možné pokládat za procesní úkon, který nemá vady, a aby bylo možné posoudit, zda údaje, jež obsahuje žaloba o požadované určení, lze charakterizovat jako ty, které odpovídají právnímu důvodu uvedenému v přihlášce nebo při přezkumném jednání (§ 23 odst. 2 věta první z. k. v.). Ve shodě s tím, jak je interpretován v § 79 odst. 1 o. s. ř. formulovaný požadavek, aby žaloba obsahovala vylíčení rozhodujících skutečností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura č. 11, roč. 2002), pak skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci přihlašované pohledávky, musely být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do konkursu, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 nebo R 38/2009). Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu nebo rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.). Obdobný vztah platí pro přihlášku nevykonatelné pohledávky do konkursu a obsah žaloby vyvolané popřením pravosti, výše nebo pořadí této pohledávky, limitovaný § 23 odst. 2 věty první z. k. v. Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale postrádá-li vylíčení všech skutečností významných při přezkumu pohledávky v konkursu pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky (co do pravosti, výše nebo pořadí), nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Ve smyslu závěrů formulovaných již pod bodem XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod čí. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 201 (377), nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod č. 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přitom o popření pořadí pohledávky jde, nesouhlasí-li popírající s uplatněným pořadím pohledávky (uplatněnou vyšší třídou), nebo je-li přesvědčen, že věřiteli (přihlašovateli) nenáleží jím uplatněné právo na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu. Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením § 23 odst. 2 věty první z. k. v. Jinak řečeno, takový postup není v rozporu s požadavkem, že v žalobě o požadovaném určení nevykonatelné pohledávky se žalobce smí dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v ní uvedené. To platí bez zřetele k tomu, zda k popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky vedla právě okolnost, že přihlašovatel pohledávky sice vylíčil (v přihlášce nebo při přezkumném jednání) rozhodující skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, nikoli však všechny skutečnosti významné pro zjištění pohledávky (proto, aby byla uznána za pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí). K závěrům formulovaným výše srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1151/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 447/2003. V posledně označeném rozsudku popsal Nejvyšší soud také situaci, která již v rovině „doplňování“ okolností, z nichž lze usuzovat na existenci přihlašované pohledávky, vybočuje ze skutkového děje plynoucího z dosud vylíčených rozhodujících skutečností. Výše popsané zásady se uplatní nejen v poměrech pokračování sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, vyvolaného popěrným úkonem správce konkursní podstaty úpadce nebo jiného konkursního věřitele, nýbrž i tam, kde přezkoumání přihlášené pohledávky vyústilo ve zjištění pohledávky (srov. § 23 odst. 1 z. k. v.) již při přezkumném jednání (srov. § 21 z. k. v.). Jinak řečeno, poté, co nastanou účinky zjištění přihlášené pohledávky, již nelze přihlášku doplňovat nebo měnit způsobem, jenž by vedl (mohl vést) ke změně rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Přitom platí, že tam, kde věřitel přihláškou uplatní právo na oddělené uspokojení své pohledávky ve smyslu § 28 z. k. v., nebo jiné důvody pro přednostní uspokojení své pohledávky při rozvrhu (§ 20 odst. 1 věta druhá z. k. v.), musí v přihlášce (nebo při přezkumném jednání) vylíčit rozhodující skutečnosti, z nichž takové právo přednosti vyplývá (jinak by ani nebylo možné takto přihlášenou pohledávku účinně popřít co do pořadí). To ostatně potvrzuje i dikce § 28 odst. 3 z. k. v. (srov. formulace „právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení“). Zákaz změny rozhodujících skutečností, tedy platí i pro ty skutečnosti, z nichž vyplývá přihláškou uplatněné právo přednosti. Pro odpověď na otázku, zda pořadí, v jakém má být dovolatel (coby zástavní věřitel) uspokojen ze zpeněžení předmětu zajištění (zástavy), se připíná k 22. 9. 1994 (kdy nastaly právní účinky vkladu zástavního práva na základě zástavní smlouvy ze dne 15. 9.1994), nebo (až) k 23. 10. 1995 (kdy nastaly právní účinky vkladu zástavního práva na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995), je tedy určující posouzení, zda skutečnosti uplatněné (po zjištění pohledávky v roce 2004) podáním dovolatele ze dne 12. 5. 2005 lze pokládat za pouhé doplnění rozhodujících skutečností, které přihlašovatel pohledávky vylíčil v přihlášce ohledně uplatněného práva na oddělené uspokojení pohledávky do jejího přezkoumání a zjištění. V dané věci ovšem o pouhé „doplnění“ stávajících rozhodujících skutečností nejde. Tvrzení, jež přihlašovatel pohledávky vylíčil v přihlášce pohledávky ke dni jejího zjištění (k 16. 7. 2004) k uplatněnému právu na oddělené uspokojení (srov. výše) totiž neposkytují žádný skutkový základ pro pozdější (12. 5. 2005 uplatněné) tvrzení, že pořadí, v jakém má být oddělený věřitel uspokojen z výtěžku zpeněžení téhož zajištění, se odvíjí od vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy ze dne 15. 9. 1994 (ve spojení s dohodou o privativní novaci). Jediný skutkový údaj, s nímž přihlašovatel pohledávky spojil v přihlášce (ke dni jejího zjištění) uplatnění práva na oddělené uspokojení pohledávky, je údaj o zástavní smlouvě ze dne 9. 10. 1995. Pro pořadí uspokojení podle zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995 však oddělený věřitel nemá k dispozici jiné (dřívější) datum než 23. 10. 1995 (den, kdy nastaly právní účinky vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy ze dne 9. 10. 1995 do katastru nemovitostí). Tvrzení (o zástavní smlouvě ze dne 15. 9. 1994 a dohodě o privativní novaci) v podání ze dne 12. 5. 2005 jsou pozdě (a proto nepřípustně) uplatněnou změnou rozhodujících skutečností, z nichž oddělený věřitel vyvozuje své právo přednosti, a tedy změnou, k níž pro účely upokojení tohoto věřitele v předmětném konkursním řízení již nelze přihlédnout. Dovolání tudíž potud není důvodné. S přihlédnutím k tomu, jak Nejvyšší soud zodpověděl otázku č. 1, se stávají pro výsledek dovolacího řízení bezvýznamnými odpovědi na otázky č. 2 až 4 (srov. výše); ty by měly význam, jen kdyby podání ze dne 12. 5. 2005 mohlo být zohledněno při určení pořadí pohledávky. U přípustného dovolání přihlíží dovolací soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Existenci těchto vad dovozuje dovolatel prostřednictvím argumentace k otázkám č. 5 a 6. Z obsahového hlediska je argumentací dovolatele k odepření práva na spravedlivý proces (tím, že odvolací soud nenařídil odvolací jednání) vystihována tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Tímto způsobem ovšem dovolatel uplatňuje výhradu shodnou s tou, kterou na dané téma přednesl ve svém předchozím dovolání, aniž by se byť i jen pokusil polemizovat se závěry, pro které Nejvyšší soud neměl tuto námitkou za opodstatněnou již ve zrušujícím usnesení ze dne 30. 9. 2014. Potud Nejvyšší soud uzavírá, že názor na neopodstatněnost této výhrady nezměnil a odkazuje dovolatele na závěry obsažené ve zrušujícím usnesení. Ostatně, úvahy o jakémkoli dalším „dokazování“ jsou bezpředmětné, nelze-li k zásadně novým skutečnostem z podání ze dne 12. 5. 2005 přihlédnout. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Odůvodnění

K odvolání K. N. K odvolání konkursního věřitele B. K otázce č.

1. K otázce č. 2 a 3. K otázce č.

4. K otázce č. 5 a 6.