30 Cdo 1120/2020

Rubrum

Odpovědnost státu za škodu. Notář. Pozastavení výkonu funkce notáře. Ušlý zisk. Účinky správního rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení výkonu funkce notáře z důvodu, že notáři bylo sděleno obvinění pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s činností notáře bez dalšího zanikají dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání pravomocně ukončeno.

Výrok

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 3 100 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody ve formě ušlého zisku za období od 23. 10. 2012 do 7. 7. 2014, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném ministrem spravedlnosti coby správním orgánem pod sp. zn. 392/2008-OJ-SO (dále jen „posuzované řízení“, resp. „ministr spravedlnosti“). V něm podle žalobce ministr spravedlnosti neučinil včas opatření k tomu, aby po pravomocném skončení trestního stíhání vedeného proti žalobci byla obnovena do té doby pozastavená činnost notáře. Obvodní soud (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 18 C 135/2016-59, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 500 Kč (výrok II rozsudku). Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel ze skutkového zjištění, podle něhož ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 4. 7. 2008, č. j. 392/2008-OJ-SO/10, podle § 10 odst. 2 písm. a) zák. č. 358/1992, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „not. řád“ nebo „zák. č. 358/1998 Sb.“, žalobci pozastavil výkon činnosti notáře notářského úřadu v obvodu okresního soudu, a to do pravomocného skončení jeho trestního stíhání vedeného Policií ČR pod sp. zn. ČTS: PZC-363/TČ-90-2007. Rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 10 T159/2008, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 10. 2012, který nabyl právní moci 22. 10. 2012, byl žalobce (tehdy obžalovaný) uznán vinným spácháním trestného činu padělání a pozměňování ve­řejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku (dále též jen „odsuzující trestní rozsudek“). Okresní soud usnesením ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 10 T159/2008, rozhodl, že odsouzený JUDr. Z. V. je podle § 368 tr. řádu účasten amnestie vyhlášené rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle jeho čl. IV odst. 1 písm. b) a odst. 3 se mu promíjí trest uložený odsuzujícím rozsudkem s tím, že se na něj hledí v případě podmíněného trestu, jako by nebyl odsouzen. Týž okresní soud usnesením ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 10 T159/2008, rozhodl, že se žalobci podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku do trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce notáře, který byl na 2 roky uložen odsuzujícím rozsudkem, započítává doba, po kterou byl odsouze­nému před právní moci rozsudku, jímž byl trest zákazu činnosti uložen, pozastaven podle zvláštních předpisů výkon činnosti notáře, a to doba od 18. 7. 2008 do 18. 7. 2010. Ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 20. 2. 2014, č. j. MSP-392/2008-OJ-SO/42, žalobce odvolala z funkce notáře notářského úřadu v obvodu okresního soudu z důvodu jeho (dalšího) odsouzení rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 T169/2008-786 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2013, č. j. 50 To 280/2013-861, pro návod k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k § 176 odst. 1 tr. zákona a pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zákona spáchanému ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Žalobce dne 11. 11. 2015 uplatnil předběžně nárok na náhradu škody ve výši 5 150 000 Kč za období od právní moci (prvního) odsuzu­jícího rozsudku do jeho pravomocného odvolání z funkce notáře u žalované, ta mu však nevyhověla. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České ná­rodní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“. Dospěl přitom k závěru, že v posuzované věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná postupovala v souladu s § 10 odst. 1 písm. a) not. řádu, když žalobci s ohledem na zahájené trest­ní stíhání pozastavila výkon činnosti notáře do pravomocného skončení trestního řízení. Ze zákona č. 358/1998 Sb. přitom nevyplývá žádná povinnost ministra spravedlnosti vydávat další rozhodnutí, případně činit zákonem definované konkrétní kroky, v okamžiku, kdy je trestní řízení, pro které bylo rozhodnuto o pozastavení výkonu činnosti notáře, pravomocně skončeno. Naopak z výrokové části rozhodnutí o pozastavení výkonu činnosti notáře explicitně vyplývá, že pozastavení výkonu činnosti je omezeno na dobu do pravomocného skončení trestního řízení. V závislosti na výsledku trestního řízení pak je možné konstatovat, že dochází k automatickému obnovení výkonu činnosti notáře, není-li tu jiná zákonem daná překážka. Bylo tedy na žalobci, aby sám činil kroky, prostřednictvím kterých by fakticky v notářské činnosti mohl pokračovat. Žalobce za rozhodné období (říjen 2012 až červenec 2014) neprokázal, že by sám inicioval kroky vedoucí k obnově výkonu notářské činnosti. Žalobcova pasivita ve spojení se zákonnou úpravou, která žalované neukládala povinnost přijmout konkrétní opatření za účelem obnovy výkonu notářské činnosti, proto vedla soud prvního stupně k závěru, že k žádnému postupu, který by bylo možno hodnotit ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., v uve­deném období nedošlo. K odvolání žalobce městský soud (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem po­tvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované 600 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, aniž by sám doplňoval dokazování, měl za správná a úplná skutková zjištění uči­něná soudem prvního stupně, z nichž sám rovněž vycházel. Vyložil dále, proč nebylo třeba provádět další žalobcem (zčásti opožděně) navržené důkazy a rovněž přisvědčil právnímu posouzení učiněném soudem prvního stupně. Akcentoval, že obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybením při výkonu ve­řejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak je rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řádný. Ten přitom nelze ztotož­nit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat (potud odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 323/2011). Zahájení trestního stíhání je důvodem pro fakultativní pozastavení výkonu činnosti notáře, a to až do pravomocného skončení trestního řízení [§ 10 odst. 1 písm. a) not. řádu]. Dojde-li k pravomocnému skončení trestního řízení, vede to i podle náhledu od­volacího soudu k obnovení výkonu činnosti notáře (např. při „zproštění obvinění“) nebo k odvolání notáře (pokud byl pravomocně odsouzen). Až v závislosti na výsledku trestního řízení, tzn. v případě odpadnutí důvodu, pro který byla činnost notáře pozastavena, dochází k obnovení výkonu činnosti automaticky. K praktickému zahájení výkonu činnosti je ovšem třeba oznámit rozhodné skutečnosti ministerstvu spravedlnosti, což ovšem žalobce neučinil a obrátil se – jak uvádí až ve svém odvolání – na prezidenta Notářské komory v Plzni, který jej ovšem neprodleně odkázal na Ministerstvo spravedlnos­ti. Nedošlo-li k nesprávnému úřednímu postupu, není podle náhledu odvolacího soudu dán základ nároku a nebylo proto třeba se zabývat jeho výší.

II. Dovolání a vyjádření k němu Proti celému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to pro judikaturou dovola­cího soudu dosud neřešenou otázku postupu ministerstva spravedlnosti po odpadnutí důvodů, pro něž byl notáři pozastaven výkon funkce. Obsáhlé dovolání žalobce je téměř v celém svém rozsahu pouhou doslovnou reprodukcí skutkových i právních závěrů soudů obou stupňů, současně je v jeho závěru zdůrazněno, že posuzování právní otázky obsahu povinnosti ministra spravedlnosti po uplynutí doby, po kterou svým rozhodnutím pozastavil žalobci výkon činnosti notáře, není výslovně řešeno ani notářským řádem ani judikaturou dovolacího soudu. Absence jednoznačné úpravy uvedené otázky v právním předpisu však neopravňuje dle dovolatele k závěru, že nemá být řešena analogickou aplikací zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Pozastavení výkonu činnosti notáře podle § 10 odst. 1 písm. a) not. řádu je závažným a časově omezeným zásahem orgánu státní správy do práva notáře na výkon pozastavené činnosti. Pro aplikaci uvedeného ustanovení not. řádu platí podle § 2 odst. 3 spr. řádu (zák. č. 500/2004 Sb.) zásada minimalizace zásahu státu do práv osob dotčených takovým zásahem. Žalobce má za to, že svojí povahou odpovídá pozastavení výkonu činnosti notáře takovým omezením práv občana, jakými jsou časově omezené zadržení obviněného podle § 75 tr. řádu nebo podezřelého podle § 76 tr. řádu (jejichž doba je podle těchto ustanovení limitována lhůtou 48 hodin), či zajištění věci pro důkazní účely podle § 78 či § 79 tr. řádu, časově limitované v § 80 odst. 1 tr. řádu trváním účelu zjištění. Podle § 2 odst. 4 tr. řádu je aplikace těchto ustanovení podřízena zásadě minimalizace zásahu do práv osoby, která je těmito úkony dotčena a z ní plynoucímu právnímu postulátu restituce práv omezených zajišťovacím úkonem státního orgánu po uplynutí lhůty, kterou je omezení práv zákonem limitováno. Povahou zajišťovacího úkonu státního orgánu je dáno, že k resti­tuci práva občana jím omezeného nedojde „automaticky“ uplynutím zákonného časového limitu jeho trvání, nýbrž právním úkonem státního orgánu, jímž je příkaz k propuštění obviněného či podezřelého ze zadržení (§ 75, § 76, § 71 tr. řádu), či usnesení o vydání zajištěné věci podle § 80 odst. 1 tr. řádu. Bez těchto úkonů státního orgánu, jimiž je výslovně ukončen právní režim zadržení, vazby či zajištění věci pro účely trestního řízení, nemůže obviněný či podezřelý opustit policejní celu, event. vazební věznici s poukazem na skutečnost, že časový limit trvání zajišťovacího úkonu vypršel. Analogická by měla být i restituce práv občana dotčeného pozastavením výkonu funkce notáře. K ní dle mínění žalobce nedochází „automaticky“ uplynutím lhůty po zastavení doby výkonu funkce. Restituce práv notáře je podmíněna autoritativním projevem vůle správního orgánu, který výkon činnosti notáře pozastavil, deklarujícím ukončení právního režimu pozastavení výkonu činnosti notáře. Vydání takového projevu vůle je povinností správního orgánu analogicky vyplývající z výše uvedených ustanovení tr. řádu a prin­cipu minimalizace zásahu státu do práv občana, potažmo právního postulátu restituce práv občana dotčených omezujícím rozhodnutím státního orgánu. Absenci takového autoritativního projevu vůle správního orgánu, při níž notář, jehož činnost byla pozastavena, nemůže činit úspěšně kroky k vrácení odevzdaných spisů a obligatorních pomůcek (knih, rejstříků, průkaz, razítka apod.), lze označit dů­vodně za omisivní jednání státního orgánu, jímž dochází k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Z těchto důvodů žalobce navrhoval, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zák. č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastou­pení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípust­ností.

IV. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky postupu ministra spravedlnosti poté, co odpadl důvod, pro nějž došlo k pozastavení výkonu funkce notáře, jelikož uvedená otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu Dovolání není důvodné. Podle § 1 odst. 1 not. řádu (ve znění účinném k 30. 6. 2012, tedy v době, kdy mělo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu dojít) platilo, že notář je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem. Podle § 8 odst. 1 not. řádu notáře jmenuje ministr spravedlnosti (dále jen „ministr“) na návrh Notářské komory České republiky (dále jen „Komora“) do notářského úřadu. Podle § 10 odst. 2 písm. a) not. řádu ministr může pozastavit výkon činnosti notáře, jestliže bylo proti notáři vzneseno obvinění pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin v souvislosti s činností notáře, a to až do pravomocného skončení trestního stíhání. Podle § 11 písm. f) not. řádu ministr odvolá notáře, jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s činností notáře. Podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním říze­ní, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úřed­ním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhod­nutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu. Nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s rozho­dovací činností, i když není vyloučeno, aby škoda, resp. nemajetková újma, byla způsobena i nespráv­ným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací. Pro nesprávný úřední postup je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li roz­hodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (k definici nesprávného úředního postupu srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, uveřejněné pod č. 35/1977 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, a ze dne 21. 10. 2010, 25 Cdo 1627/2008). Těžiště dovolacího přezkumu se tak koncentrovalo k vyřešení otázky, zda a případně jaké povinnos­ti vyplývají pro ministra spravedlnosti ze skutečnosti, že v důsledku pravomocného skončení trestního stíhání uplynula doba, po níž byl pozastaven výkon činnosti notáře. Problematika jmenování, odvolávání a pozastavení činnosti notáře představuje oblast, v níž se přímo projevuje ingerence státu při výkonu činnosti notáře. Jelikož soubor pravomocí svěřený notáři k výkonu jeho činnosti je převážně tvořen pravomocemi delegovanými státem na notáře, je v úměře k tomu důvodným zájmem státu dbát o to, aby činnost notáře byla vykonávána v souladu s právní úpravou i profesní etikou. Tím spíše, že specifikem činnosti notáře je, že ačkoliv není vykonávána orgány státu, jsou její výsledky nadány tzv. veřejnou vírou (fides publica), tj. mají zákonem přiznané kvalifikované účinky spočívající v předpokladu jejich pravdivosti a zákonnosti. Zákonná úprava zde vytváří prostor pro zásah státu ve formě pozastavení výkonu činnosti, pokud by presumpce jejího řádného výkonu byla ohrožena z důvodů, že jsou zpochybněny osobní předpo­klady notáře pro tuto činnost, nebo že výkonu činnosti brání notáři objektivní překážky. Podstatou tohoto ustanovení je, že reaguje na stav, který teprve hrozí, není ještě prokázán, avšak ohrožení je natolik závažné, že je třeba preventivně zasáhnout. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení výkonu činnosti notáře podle § 10 odst. 2 písm. a) not. řádu tak představuje svými účinky časově omezený individuální správní akt, jímž se po předem určenou dobu, počínající doručením rozhodnutí o pozastavení výkonu funkce notáři a končící okamžikem pravomocného skončení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin v souvislosti s činností notáře, notář dočasně zbavuje možnosti vykonávat notářskou činnost, další činnost a tzv. jinou činnost (§ 2 až 4 not. řádu). Zákonem formulovaný časový moment „pravomocného skončení trestního stíhání“ (tzv. dies certus an, incertus quando) je jednoznačným a současně dostatečně určitým vymezením časových účinků vydaného pra­vomocného rozhodnutí správního orgánu o pozastavení výkonu funkce notáře. Nejvyšší soud ve svých úvahách vychází dále z toho, že (dočasné) pozastavení výkonu funkce no­táře z důvodu, že je stíhán pro úmyslnou trestnou činnost nebo pro (nedbalostní) trestnou činnost spojenou s výkonem notářské činnosti je svým obsahem preventivní opatření předjímané pro případ kvalifikovaného zpochybnění jedné z podmínek pro výkon funkce notáře, a to jeho bezúhonnosti [srov. § 7 odst. 1 písm. c) not. řádu]. V souvislosti s respektem k principu presumpce neviny však nelze rozhodnout o odvolání z funkce notáře dříve, než je mu v trestním řízení soudním prokázána vina [viz § 11 písm. f) not. řádu]. Odtud plyne, že došlo-li k pravomocnému skončení trestního řízení, pak tím pochybnosti, pro něž došlo k pozastavení výkonu funkce notáře, pominuly a tím bez dalšího – tzv. ze zákona – došlo k obnovení činnosti funkce notáře. Podle výsledku trestního řízení pak ministr spravedlnosti návazně svým správním rozhodnutím odvolá z funkce notáře, pokud byl odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s činností notáře [srov. již citovaný § 11 písm. f) not. řádu], v opačném případě nečiní ministr spravedlnosti žádná další opatření. Z jednoznač­ného znění zákona plyne, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení výkonu funkce notáře pozbývá své účinnosti bez dalšího a vždy v okamžiku pravomocného skončení trestního stíhání, a to zcela bez ohledu na jeho výsledek. Dopady rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení výkonu funkce notáře se neprotrahují dokonce ani v případě, že notář byl odsouzen a jsou splněny předpo­klady pro jeho obligatorní odvolání z funkce. Iv takovém případě je ministr spravedlnosti povinen zahájit nové (samostatné) řízení o odvolání z funkce notáře (srov. § 46 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu). Nejvyšší soud současně považuje za zcela přiléhavý odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 323/2011, jenž zdůraznil, že stát může nést odpovědnost za škodu toliko tehdy, stanoví-li obecně závazným předpisem určitou povinnost, jejíž splnění je ze své vrchnostenské pozice ve vztahu k danému okruhu osob povinen zajistit (srov. např. rozhodnutí Nejvyš­šího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011). Obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybe­ním při výkonu veřejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup je pak rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řád­ný. Ten přitom nelze ztotožnit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat. Neukládá-li proto notářský řád v souvislosti s uplynutím doby, po níž měly trvat účinky rozhodnutí o pozastavení funkce notáře žádné povinnosti, nelze v „nečinnosti“ ministra shledat rozpor s objektivním právem. Je možno konečně naléhavě odkázat na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zá­kon stanoví. Žalobce také nakonec ani netvrdil, že ministr (ministerstvo) spravedlnosti činil jakékoliv kroky, jímž by mu ve výkonu činnosti faktickými úkony bránil a lze jen doplnit, že stát neodpovídá za činnost Notářské komory České republiky ani jejích organizačních složek (regionálních notářských komor, k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn.

IV. ÚS 3638/15), např. v souvislosti s přebíráním úředních razítek, rejstříků a dalších kancelářských pomůcek notáře. Nejvyšší soud z téhož důvodu neshledává, oproti mínění dovolatele, v projednávané věci tzv. meze­ru v právu, jíž by bylo třeba vyplnit prostřednictvím analogie. Odkaz žalobce na úpravu zajišťovacích institutů trestního práva procesního nemůže obstát již proto, že trestní řád výslovně stanoví orgánům činným v trestním řízení určité povinnosti, jež mají být splněny (řečeno jinak: předepisuje určitý procesní postup). Tak např. § 71 odst. 2 tr. řádu ukládá povinnost propustit obviněného z vazby, § 75 téhož předpisu ukládá předat zadrženého ve stanovené lhůtě soudu, jinak stanoví povinnost jej ze zadržení propustit atd. Notářský řád však žádné takové povinnosti ministru spravedlnosti z logiky věci neukládá, a to právě proto, že účinky sistace výkonu funkce notáře nastolené vydaným rozhodnutím jsou jím předjímány jen na přesně stanovené časové období a jeho uplynutím jednou pro vždy pomíjí. Obdobně a poněkud pregnantněji je daná situace řešena např. v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii, který ve svém § 9a odst. 1 formuluje omezení advokáta „po dobu pozastavení výkonu advokacie“ a v § 9b odst. 1 písm. a) téhož zákona uvádí, že pozastavení výkonu advokacie zaniká dnem, kdy po­minula okolnost, která byla důvodem k pozastavení výkonu advokacie, v případech podle § 9 odst. 2 písm. a) je takovou okolností zahájení trestního stíhání advokáta (a důvodem zániku pozastavení funk­ce je ukončení trestního stíhání). Na rozdíl od úpravy v notářském řádu zákon o advokacii České advokátní komoře (která je samosprávným stavovským orgánem obdobně jako Notářská komora Čes­ké republiky) výslovně ukládá (pouze) zánik pozastavení výkonu advokacie bez prodlení zaznamenat v jí vedeném seznamu advokátů, nejpozději však do jednoho měsíce poté, co se o něm dozvěděla, a o záznamu advokáta písemně vyrozumět (§ 9b odst. 2 cit. zák.); ani Česká advokátní komora tedy není zákonem zatížena plněním jakýchkoliv dalších povinností souvisejících s „obnovením“ výkonu advokacie. Naproti tomu notářský řád žádnou povinnost v souvislosti se zánikem účinků rozhodnutí o pozastavení výkonu funkce notáře ministrovi spravedlnosti neukládá. Závěr, podle něhož zánik účinků pozastavení výkonu funkce notáře nastává bez dalšího již uply­nutím stanovené doby, je současně zastáván i odbornou literaturou, která k dané materii uvádí, že pozastavením výkonu činnosti notáře nedochází k trvalému zániku jeho funkce (nejde o odvolání), ale k dočasnému suspendování všech jeho pravomocí. „Po dobu pozastavení výkonu činnosti tak notář nesmí vykonávat žádnou činnost notáře, tedy ani notářskou činnost ve smyslu § 2, ani další činnost ve smyslu § 3 a § 4 notářského řádu. Ustanovení se výslovně nezabývá otázkou, zda k obnovení výkonu činnosti dojde již odpadnutím důvodu, pro který byla činnost pozastavena, nebo zda je potřeba roz­hodnutí, kterým dojde ke zrušení pozastavení výkonu činnosti. Za této situace se domníváme, že se tak stane okamžikem odpadnutí důvodu, k praktickému zahájení výkonu činnosti je ovšem třeba oznámit rozhodné skutečnosti Ministerstvu spravedlnosti“ (srov. Kožiak in Kožiak, J., Ruban, R., Vláčil, D. Notářský řád, Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 48 a násl.). Lze tedy shrnout, že právní posouzení ze strany odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je správné. V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kte­rým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

VI. Závěr Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl a zčásti jej odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání IV. Přípustnost dovolání V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu VI. Závěr