1 Co 63/2003

Plný text

Soudní rozhodnutí - 1Co 63/2003 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 1Co 63/2003 Právní věta: "Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně nemateriálních jako zdraví fyzické osoby, za jehož poškození vzniká mimo jiné nárok na odškodnění za bolest či ztížení společenského uplatnění nebo práva autora díla či práva z průmyslového vlastnictví, u nichž za neoprávněný zásah vzniká mimo jiné nárok na poskytnutí zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě". Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2004:

1. CO.63.2003.1 Datum rozhodnutí: 17.02.2004 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Ochrana osobnosti Promlčení Kategorie rozhodnutí: A Krajský soud svým rozsudkem vyhověl zčásti žalobě a zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč, v další části žalobu o nemajetkovou újmu ve výši 400.000,- Kč zamítl, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení a zástupci žalobce přiznal odměnu za zastupování. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se dopustila vůči žalobci porušení jeho osobnostních práv tím, že žalobce jako odsouzený vykonal trest odnětí svobody delší o 10 měsíců a 14 dnů, než mu bylo (po mimořádných opravných prostředcích) uloženo pravomocným rozhodnutím soudu, žalobce byl tak protiprávně zbaven osobní svobody, což nemůže být reparováno pouhou omluvou a při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy soud přihlížel „k osobě žalobce, tak, jak vyplývá z trestního spisu, a to především z č.l. 96-100 a č.l. 172“. Podle názoru soudu je v dané věci pasivně legitimována Česká republika, za niž jedná Ministerstvo spravedlnosti proto, že vrchní soud kasačním rozhodnutím takto žalovaného označil, námitku promlčení žalované shledal soud prvního stupně důvodnou, neboť (bez dalšího zdůvodnění) je nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčitelný, navíc vyhovujícím rozsudkem soudu o tomto nároku se „konstituuje vznik takové pohledávky“, do dne právní moci rozsudku pohledávka neexistuje, a proto se nárok na ni ani promlčet nemůže. Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná včasné odvolání zaměřené do vyhovující části odstavce I. a) výroku a namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení projednávané věci. Opakovala své námitky vyjádřené v průběhu prvostupňového řízení a nadále zastávala názor, že v dané věci jde o posouzení občanskoprávního vztahu soukromoprávní povahy, v němž stát nemůže vystupovat jako právnická osoba, tedy jako subjekt tohoto vztahu. Podle názoru odvolatele z ust. § 21 OZ vyplývá, že způsobilost státu být účastníkem občanskoprávních vztahů není dána vždy, neboť stát je svou podstatou především subjektem práva veřejného a postavení soukromoprávní právnické osoby nabývá pouze tehdy, pokud z právního vztahu vyplývá, že je také nositelem civilním právem upravených práv či povinností, jimiž jsou nadány fyzické či právnické osoby. Z odůvodnění napadeného rozsudku není patrno, jak dospěl soud prvního stupně k závěru, že Ministerstvo spravedlnosti má být organizační složkou státu, příslušnou podle zvláštního právního předpisu vystupovat před soudem ve sporech na ochranu osobnosti, jestliže porušení osobnostních práv spočívá v činnosti soudů v trestním řízení nebo v důsledcích trestních rozhodnutí soudů, nepostačuje odkaz na vůbec nevyslovený názor odvolacího soudu a rozhodnutí v tomto směru není přezkoumatelné. Důvodem zamítnutí žaloby, případně zastavení řízení, měla tedy být skutečnost, že Česká republika vystupuje v trestních řízeních jako subjekt práva veřejného a do trestního řízení bez zvláštního zákonného zmocnění zasahovat prostředky práva soukromého nelze. Odvolatel také namítal právní posouzení základu projednávané věci. Souhlasil sice s závěrem soudu, že výkon trestu odnětí svobody realizovaný na základě pravomocného rozsudku soudu, který byl později zrušen cestou mimořádného prostředku s následným uložením trestu odnětí svobody nižší výměry, než trest původně uložený a již vykonaný, je zásahem do práva na osobní svobodu fyzické osoby a tedy porušením osobnostních práv fyzické osoby. Tento názor však odvolatel nesdílí z hlediska možnosti občanskoprávní, tedy soukromoprávní ochrany lidských práv, pokud k zásahu do nich dochází při výkonu veřejné (státní) moci. K reparaci zásahu takového druhu slouží veřejnoprávní instituty trestního řízení (rozhodnutí soudů v trestní věci) a nástroje stanovené zvláštním zákonem, který upravuje odpovědnost státu za škody způsobenou při výkonu veřejné moci. V těchto případech není namístě uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy podle ust. § 13 odst. 2 OZ, stejně jako se například nelze podle ust. § 13 odst. 1 OZ domáhat, aby bylo upuštěno od výkonu trestněprávního rozhodnutí, které dotčená fyzická osoba pokládá za neoprávněné.Pro případ vzniku práva na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolatel namítá nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, neboť vůbec není patrno, o jaké důkazy soud v tomto směru opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.Konečně žalovaná považuje za nesprávné posouzení uplatněné námitky promlčení. Podle názoru odvolatele je právo na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích právem majetkovým, neboť peněžní hodnota nemajetkové újmy představuje hodnotu majetkovou a není podstatné, zda se pojem právo nahradí pojmem nárok nebo pohledávka (jak to činí soud prvního stupně). Podle ust. § 100 odst. 2 OZ se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického a žaloba proto měla být zamítnuta i z důvodu uplatněné námitky promlčení. Z těchto důvodů odvolatel navrhl v napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že se žaloba zamítá, popřípadě jej zrušit a vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se s prvostupňovým rozsudkem zcela ztotožnil, poukázal na skutečnost, že je obecně známo, že stát vystupuje v českém právním řádu jako specifická osoba, kterou navenek zastupují příslušné státní orgány i v rámci soudního řízení, argumentace odvolatele, že rozsudek prvoinstančního soudu není dostatečně odůvodněn, je účelová a navrhl v napadené části prvostupňový rozsudek potvrdit. Odvolací soud po zjištění, že odvolání splňuje obecné náležitosti odvolacího podání uvedené v ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.) a obsahuje relevantní odvolací důvod uvedený v ust. § 205 dost. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal postupem podle ust. § 206, § 212 a § 212a o.s.ř. rozsudek krajského soudu v jeho odvoláním napadené části a dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv výkonem trestu odnětí svobody nad rámec rozhodnutí trestního soudu v době od 26.3.1995 do 8.2.1996 – podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., § 11 a násl. ve znění zákonů č. 87/1990 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku v nyní účinném znění (dále jen OZ). Podle ust. § 11 OZ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ust. § 13 odst. 1 OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ust. § 13 odst. 2 OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ust. § 13 odst. 3 OZ výši náhrady podle odst. 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. V projednávané věci a skutková zjištění v tomto směru nenapadá žádný z účastníků, bylo správně zjištěno, že žalobce na základě trestního rozsudku Městského soud v Brně ze dne 14.4.1994, č.j. 7 T 203/93-134 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18-ti měsíců, výkon trestu nastoupil 25.9.1994, dne 8.2.1996 bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a ke stížnosti ministra spravedlnosti ČR pro porušení zákona ve prospěch žalobce rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 17.4.1996, č.j. 2 Tzn 31/96-160 tak, že zmíněným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch žalobce, tento rozsudek v části výroku o vině a v celém výroku o trestu zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 12.7.1996, č.j. 7 T 4/96-177 žalobce z části obžaloby zprostil a nově jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6-ti měsíců nepodmíněně. Žalobce tedy vykonal navíc trest odnětí svobody v délce 10 měsíců a 14 dnů. Odvolací soud zcela souhlasí soudem prvního stupně, že výkon trestu odnětí svobody, který není v souladu s rozsudkem trestního soudu, je neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby, neboť právo na osobní svobodu je jedním ze základních osobnostních práv fyzické osoby, k jejímuž omezení může dojít toliko na základě tzv. zákonné licence. Skutečnost, že původní výkon trestu odnětí svobody byl nařízen na základě trestního rozsudku, není podstatná, neboť toto rozhodnutí bylo shledáno nezákonným a posléze zrušeno a nahrazeno rozhodnutím jiným, s nižší výměrou trestu odnětí svobody, než byl trest již žalobcem vykonaný, přičemž odpovědnost za újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti občana je založena na objektivním principu a vzniká bez ohledu na zavinění původce neoprávněného zásahu. Z uvedeného závěru vyplývá, že neoprávněným zásahem státního orgánu byla porušena osobnostní práva fyzické osoby, vznikl tak (soukromoprávní) občanskoprávní vztah z odpovědnosti za porušení osobnostních práv ve smyslu odst. § 13 a násl. OZ a účastníkem tohoto vztahu je vždy osoba, která neoprávněně zasáhla do osobnostních práv, a osoba zásahem dotčená. V projednávané věci je narušitelem osobnostní sféry žalobce stát prostřednictvím státního orgánu, je tedy účastníkem tohoto občanskoprávního vztahu ve smyslu ust. § 21 OZ a je také v tomto řízení pasivně legitimován. Nesprávná je právní úvaha žalované, že v případě porušení práv výkonem veřejné moci lze nápravu provést toliko postupem podle zákona upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (zákon č. 58/1969 Sb.), neboť tento zákon ani jiný právní předpis stejné či vyšší síly neupravují zánik odpovědnosti z porušení osobnostních práv, je-li dána odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Pokud se týká námitky, že Ministerstvo spravedlnosti není organizační složkou státu příslušnou vystupovat před soudem ve sporech na ochranu osobnosti, spočívá-li porušení osobnostních práv v činnosti soudů, lze souhlasit s odvolatelem, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru není dostatečné. Odvolací soud se v dřívější odvolací činnosti touto otázkou nezabýval, a proto krajský soud nebyl nijak vázán názorem, který vůbec nebyl vysloven. Přesto však s argumentací žalované k této problematice nelze souhlasit. Podle ust. § 21 OZ a shodně § 6 zákona č. 209/2000 Sb. (dále jen cit. zákona) je stát právnickou osobou, pokud je účastníkem občanskoprávních či jiným právních vztahů. Jménem státu pak v takových věcech činí právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud tento zákona či jiný právní předpis nestanoví jinak (srovnej ust. § 7 odst. 1 cit. zákona). Ust. § 28 odst. 2 cit. zákona pro projednávanou věc nelze použít, v projednávané věci se neřeší otázky spojené se založením akciové společnosti a výkonu práv zakladatele (státu), nelze také aplikovat zákon č. 201/2002 Sb. o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť nejde o řízení týkající se majetku státu (srovnej ust. § 2 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb.), a proto v tomto řízení za stát musí jednat ta z organizačních složek vyjmenovaných v ust. § 3 cit. zákona, které se věc týká. K porušení osobnostních práv žalobce na osobní svobodu došlo na základě rozhodnutí trestního soudu výkonem trestu odnětí svobody ve věznici. Je zřejmé, že na porušení osobnostního práva participovalo více státních orgánů v resortu Ministerstva spravedlnosti a je proto správné, že soud prvního stupně jednal s Ministerstvem spravedlnosti jako organizační složkou státu, které se věc týká a která státní správu v tomto resortu zaštiťuje. Odvolací soud také souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že neoprávněný zásah v dané věci je natolik výrazný a závažný z hlediska pochybení trestního soudu, porušení zásadního osobnostního práva na zachování osobní svobody i z hlediska délky výkonu trestu nad rámec trestního rozhodnutí, že naprosto není postačujícím zadostiučinění, ať již ve formě morální satisfakce či ve formě odškodnění podle zákona č. 58/1969 Sb. (ostatně k odškodnění žalobce za škodu způsobenou nespráným rozhodnutím soudu v řízení o ochraně osobnosti nelze přihlížet, neboť se to vymyká dikci ust. § 13 odst. 2 OZ). Přestože lze zcela přisvědčit odvolací námitce, že výši přiznané peněžité náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně odůvodnil zcela nedostatečným způsobem, je namístě se v prvé řadě zabývat důvodností vznesené námitky promlčení. Soud prvního stupně vyslovil názor, že v době před rozhodnutím soudu o náhradě nemajetkové újmy v penězích existuje pouze nárok na tuto náhradu a teprve pravomocný soudní rozsudek konstituuje vznik pohledávky a nárok na neexistující pohledávku před rozhodnutím soudu se nemůže promlčet; posléze činí další závěr, který nijak neodůvodňuje, že nárok podle § 13 odst. 2 OZ promlčení nepodléhá. S žádným z těchto závěrů odvolací soud nesouhlasí. Soud prvního stupně předně zavádějícím způsobem argumentuje existencí či vznikem „pohledávky“, která je typickým institutem závazkových vztahů, o který však v projednávané věci nejde. Z existujícího občanskoprávního vztahu vzniklého na základě neoprávněného porušení osobnostních práv fyzické osoby vznikají fyzické osobě práva na ochranu osobnostních práv a prostředky této ochrany jsou vyjmenovány v ust. § 13, mezi nimiž je i právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Toto právo tedy vzniká okamžikem zásahu objektivně způsobilého porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby a od toho okamžiku lze uvažovat v souladu s ust. § 101 OZ o počátku běhu promlčecí lhůty. Pro věc podstatné je proto zodpovězení otázky, zda práva z porušení osobnostních práv fyzické osoby podléhají promlčení či nikoliv. Podle ust. § 100 odst. 2 OZ se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ust. § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Podle občanského zákoníku se zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní, k nimž lze řadit jak práva vázaná na osobnost každého občana, tak kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů. Nepromlčuje se též právo na výživné jako právo s určitými osobními a zároveň i majetkovými prvky (§ 98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. v platném znění – dále jen ZOR), avšak práva na jednotlivá opětující se plnění výživného se promlčují (§ 98 odst. 2 ZOR). Oproti tomu právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá. Podstatným pro řešení této problematiky je proto závěr, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv. Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003, publikované jednak v počítačovém programu ASPI i v časopise Soudní rozhledy 2/2004 na str. 59 a násl., z něhož byla zdůrazněna právní věta, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti se nepromlčuje. Tato právní věta vzhledem k odkazu na ust. § 13 odst. 2 OZ již sama o sobě vzbuzuje rozpaky, neboť pojem „přiměřené zadostiučinění“ obsahuje ust. § 13 odst. 1 OZ, kdežto v ust. § 13 odst. 2 OZ zákon upravuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Není patrno, proč se tvůrce této právní věty zákonné dikci vyhýbá, ač z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že právě nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích považuje za nárok, který promlčení nepodléhá, neboť toto právo považuje za dílčí složku jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a práva ryze osobní povahy se nepromlčují, jak o tom pojednává již např. stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67. I tato argumentace se nejeví přiléhavá, neboť právo na ochranu osobnosti fyzické osoby občanský zákoník v ust. § 11 sice upravuje jako jednotné právo, avšak nikoli s jedním či s jednotným prostředkem tuto ochranu zabezpečujícím. Již marginální rubrika v ust. § 13 naznačuje, že toto zákonné ustanovení stanoví „jednotlivé“ prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, z nichž část je ryze nemajetkové povahy, avšak právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích má výrazný majetkový charakter. Obdobně je tomu i u práv autorů, výkonných umělce, vynálezců, zlepšovatelů či původců průmyslových vzorů, z jejichž činnosti vznikají zvláštní osobní, osobnostní či osobní práva z duševního vlastnictví, z nichž část (např. právo na ochranu autorství, právo určit dílo k uveřejnění, právo na nedotknutelnost díla apod.) jako práva nemajetkové povahy promlčení nepodléhají, avšak další práva těchto osob s majetkovými prvky (např. právo na odměnu) se promlčují v zákonné promlčecí lhůtě. Také právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění, které vykazuje silný prvek vázanosti na fyzickou osobu a její zdraví, promlčení podléhá (§ 100 a násl. OZ, § 261 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce). V této souvislosti nelze nevidět, že byť jsou práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ a práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění podle ust. § 444 OZ, resp. § 193 odst. 1 písm. b) ZPR zcela rozdílného charakteru, v praxi a zejména ve sporech o ochranu osobnosti v jeho složce na ochranu života a zdraví si vesměs do značné míry konkurují či se vzájemně doplňují (fyzická osoba poškozená protiprávně na zdraví vesměs na základě totožného škodního děje uplatňuje vedle práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění jako složek náhrady škody mnohdy na základě stejných nebo obdobných argumentů i další právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích). Ničeho podstatného nepřinese ani odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, publikovaný pod Prz 33/67 a Cpj 234/66 ze dne 31.10.1967. Tato zpráva v článku VI. konstatuje, že ochrana osobnosti upravená v ust. § 11 a násl. občanského zákoníku je nově uplatněným právním institutem a s odkazem na ust. § 100 odst. 2 OZ zastává názor, že právo na ochranu osobnosti jako právo ryze osobní povahy se řadí mezi nemajetková práva, která se nepromlčují; promlčení však podléhá právo na náhradu škody způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti podle ust. § 16 OZ, neboť jde o majetkové právo. Dále však zpráva akcentuje ve vztahu k ust. § 13 OZ v tehdy platném znění, že přiměřené zadostiučinění nemá podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku charakter peněžité náhrady, tedy majetkového plnění, ale je výlučně prostředkem morálního, i materiálního působení (část IV., bod 4. zprávy publikované ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, Sborník III., Praha 1980). Je tedy zřejmé, že stanovisko Nejvyššího soudu z oné doby se vůbec nemohlo zabývat právem na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť občanský zákoník takové právo neznal a teprve novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. zákon od 1.1.1992 toto právo upravuje. Stanovisko dokonce případnou peněžitou náhradu považuje za „majetkové plnění“. Z těchto důvodů se odvolací soud zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky necítí být v této věci nijak vázán. Právní praxe soudů ani právní teorie na zmíněnou problematiku rovněž nedávají jednotnou odpověď. Z úřední činnosti odvolacího soudu je známo, že zejména soudy Severní Moravy se přiklání k názoru promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ. Toto stanovisko zastává i sám Vrchní soud v Olomouci, nová judikatura Nejvyššího soudu přejatá v dané věci i Krajským soudem v Brně je opačného názoru. V teoretické oblasti jsou zastánci promlčitelnosti zmíněného práva výrazné osobnosti právní teorie prof. JUDr. J. Š., DrSc., prof. JUDr. K. K., DrSc. (srovnej publikace Ochrana osobnosti, nakladatelství Linde Praha a.s., Praha 1996, str. 162-163, Občanský zákoník, komentář, 5. vydání 1999 C.H.BECK, str. 216), oproti tomu se objevil opačný názor v článku „Několik poznámek k novelizaci § 13 občanského zákoníku“, autor M. K. (Právo a zákonnost, č. 3/1991, str. 166 a násl.). Z hlediska historického vývoje práva na ochranu osobnosti lze vycházet z ust. § 1490 všeobecného zákoníku občanského (vyhlašovací patent z 1. června 1811, č. 946 sb. z.s.), podle něhož žaloby pro urážky na cti, které záležejí toliko v pohaněních slovy, písemnostmi nebo posunky, nemohou býti po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta. Občanský zákoník ze dne 25.10.1950, č. 141/1950 Sb., vyjma ochrany jména v ust. § 22, další ochranu osobnostních práv neupravoval, občanský zákoník ze dne 26.2.1964, č. 40/1964 Sb. upravoval v ust. § 11-17 ochranu osobnosti bez výslovného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a teprve již zmíněnou novelou od 1.1.1992 zákon zakotvil také právo na relutární náhradu. Z hlediska rozboru jednotlivých prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby se odvolací soud přiklání k třídění na prostředky obecné a zvláštní, jak je to běžné při kterémkoliv neoprávněném zásahu do zákonem chráněných subjektivních občanských práv (k obecným prostředkům lze přiřadit ochranu svépomocí - § 6 OZ, ochranu poskytovanou třetí osobou - § 416 OZ, ochranu orgánů veřejné správy - § 5 OZ, ochranu soudní zabezpečovanou civilními soudy v režimu občanského soudního řády, ať již před zahájením řízení, prostřednictvím předběžných opatření nebo určovacími žalobami a konečně ochranu prostřednictvím žalob na náhradu škody na podkladě ust. § 16 a § 420 a násl. OZ). Zvláštní soudní ochranu stanoví ust. § 13 OZ a náleží sem právo domáhat se upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků neoprávněných zásahů, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Z uvedeného vyplývá, že jednotné právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je zabezpečováno řadou dílčích instrumentů, na které lze pohlížet relativně zcela samostatně. Vždyť měl-li by zákonodárce na mysli upravit jednotně prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, jen stěží by umožnil, aby práva na použití jednotlivých prostředků upravených v ust. § 13 odst. 1, 2 OZ se bylo lze domáhat v soudním řízení kumulovaně, nýbrž z logiky věci by bylo nasnadě volit jeden ze zde uvedených prostředků v návaznosti na intenzitu protiprávního zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby. Z tohoto pohledu je také třeba přistupovat k řešení otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je prostředkem ochrany osobnosti fyzické osoby relativně samostatným a zda jde o majetkové právo či nikoliv. Odvolací soud zastává názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva a na ochranu osobnosti fyzické osoby, vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Z těchto důvodů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ust. § 100 odst. 2 OZ právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá. Podle ust. § 101 OZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Ze skutkových zjištění, která nejsou zpochybněna v odvolacím řízení je zřetelně patrno, že neoprávněný zásah v dané věci byl ukončen přerušením výkonu trestu odnětí svobody 8.2.1996, tedy žalobce mohl své právo, včetně práva na uplatnění náhrady nemajetkové újmy v penězích vykonat 9.2.1996 a od tohoto dne běží obecná tříletá promlčecí lhůta. Žalobce ovšem svou žalobu podal teprve 24.3.2000, tedy po uplynutí promlčecí lhůty a z těchto důvodů se žalovaná důvodně námitky promlčení dovolala. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek krajského soudu v odvoláním napadené části změnil, tak že se žaloba na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč zamítá. Nákladový výrok se s přihlédnutím k ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odvíjí od procesního výsledku řízení, v němž byl žalobce neúspěšný a žalovaná se nákladů řízení výslovně vzdala. Z těchto důvodů odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně dále v odstavci III. výroku napadeného rozsudku rozhodl o přiznání odměny ustanovenému zástupci za zastupování žalobce v soudním řízení. Toto zastoupení ovšem trvá i v odvolacím řízení a nebylo nijak ukončeno, prvostupňový soud nerozhodl o odměně zástupce formou zálohy (§ 140 odst. 2 o.s.ř.), jeho rozhodnutí je proto předčasné a z těchto důvodů muselo být zrušeno, přičemž o celkových nákladech odměny za zastupování soud rozhodne v průběhu dalšího řízení.