2 Cmo 409/2004

Plný text

t a k t o :

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokátky náklady řízení před soudem prvního stupně 7.645,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že smlouva o dílo (převzetí odpadů), kterou uzavřel

I. O., a.s., jako objednatel, a H. s. s. a.s., jako zhotovitel, je vůči žalobci právně neúčinná, a dále uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci ve prospěch konkursní podstaty úpadce

I. O., a.s. „v likvidaci“ částku 18.336.575,30 Kč s 15% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokátky náklady řízení ve výši 6.425,- Kč (výrok II.). Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, podal žalovaný včas odvolání, ve kterém především namítal, že při určení výše náhrady měl soud prvního stupně vycházet z ust. § 17 vyhl. č. 484/2000 Sb., neboť předmětem řízení nebylo pouze určení neúčinnosti právního úkonu, ale i zaplacení peněžité částky ve výši 18.336.575,30 Kč, a proto měl soud stanovit odměnu i z žalované peněžité částky podle ust. § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.. Dále namítal, že žalovanému měla být přiznána i částka odpovídající 19% DPH, neboť pro rozhodování o náhradě nákladů je třeba použít právní úpravu účinnou v době rozhodování soudu a nikoliv v době jeho zahájení. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu v odvoláním napadeném rozsahu změnil tak, že žalobci uloží povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 218.961,- Kč. Žalobce se k podanému odvolání žalovaného nevyjádřil. Odvolací soud podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, to je ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zčásti důvodné. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou doručenou soudu dne 21.2.2001 se žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce domáhal proti žalovanému určení neúčinnosti smlouvy o dílo vůči žalobci a vrácení částky 18.836.575,30 Kč do konkursní podstaty. Odvoláním napadeným rozsudkem byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6.425,- Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni ve výši 6.200,- Kč podle § 8, písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. a paušální náhrady výdajů za tři úkony právní služby á 75,- Kč (příprava a převzetí zastoupení, 2x účast na jednání před soudem prvního stupně) podle ust. § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.. K požadavku advokátky žalovaného na přiznání nákladů za daň z přidané hodnoty soud prvního stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí uvedl, že náhrada za DPH žalovanému nepřísluší, neboť řízení v této věci bylo zahájeno 21.2.2001 a ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. nabylo účinnosti až ode dne 1.5.2004. V této souvislosti odkázal na závěry vyslovené v usnesení NS ČR ze dne 31.5.2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2004 na str.

521. Odvolací soud především řešil otázku, zda tím, že žalobce uplatnil nárok na určení neúčinnosti právního úkonu podle § 16 odst. 1 ZKV a současně nárok na zaplacení částky 18.336.575,30 Kč podle ust. § 16 odst. 4 ZKV, došlo ke spojení více věcí ke společnému řízení ve smyslu ust. § 17 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., a dospěl k závěru, že toto ustanovení nelze na předmětný spor použít. Odvolací soud při řešení této otázky vycházel ze speciální úpravy odporovatelnosti obsažené v ust. § 16 ZKV a zejména z odlišnosti ust. § 42a odst. 4 ObčZ, podle něhož věřitel, který právnímu úkonu dlužníka s úspěchem odporoval, má právo požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. V konkursu je však situace zcela jiná, neboť v něm nelze připustit, aby věřitelé byli uspokojováni mimo konkurs. Po dobu trvání konkursu mohou být pohledávky konkursních věřitelů uspokojovány zásadně podle rozvrhového usnesení (§ 30 a 32 ZKV) nebo podle pravidel pro uspokojení oddělených věřitelů (§ 28 ZKV), ostatní pohledávky za podstatou pak jen podle § 31 odst. 1 ZKV. Z toho vychází ust. § 16 odst. 4 ZKV, podle něhož, je-li správce nebo kterýkoliv z konkursních věřitelů dlužníka úspěšný při uplatnění odporovatelnosti, musí být vše, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku vráceno do podstaty; není-li to dobře možné, musí být do podstaty poskytnuta peněžitá náhrada. Petit odpůrčí žaloby za trvání konkursu by tak měl vždy znít současně též i na plnění (ať věcné nebo peněžité náhrady) do konkursní podstaty, to je k rukám správce konkursní podstaty. Z uvedeného vyplývá, že je-li v petitu odpůrčí žaloby za trvání konkursu uplatněn současně i nárok na plnění peněžité náhrady do konkursní podstaty, což odpovídá účelu ust. § 16 ZKV, jedná se o jednu věc, a nikoliv o dvě věci spojené ke společnému řízení ve smyslu ust. § 17 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. Sazba odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni se v tomto případě nestanoví z peněžité částky, jejíž zaplacení (vrácení) do konkursní podstaty je požadováno, ale stanoví se podle ust. § 8, písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. S požadavkem na stanovení odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni z částky 18.336.575,30 Kč podle ust. § 3 odst. 1 a § 17 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. proto nebyl odvolatel úspěšný. Naopak s požadavkem na přiznání částky odpovídající 19% DPH úspěšný byl. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2005, pod č. 107 vyjádřil názor, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty je jedním z druhů nákladů řízení (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.), a to za předpokladu, že účastníka řízení zastupoval advokát, notář nebo patentový zástupce, který je plátcem daně z přidané hodnoty. Tato částka tvoří součást nákladů řízení účastníka i v řízení, které bylo zahájeno přede dnem 1.5.2004, a které nebylo do 30.4.2004 skončeno. Odlišná rozhodovací praxe NS ČR při řešení otázky, na kterou odpovídá rozhodnutí, na něž odkazuje soud prvního stupně, se opírala o text § 19a odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 10/2004 Sb., ovšem toto ustanovení pozbylo dnem 30.4.2004 účinnosti. Žalovanému, který byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný vznikly náklady sestávající z odměny za zastoupení advokátem v řízení v jednom stupni ve výši 6.200,- Kč podle § 8, písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., 3x paušální náhrada výdajů á 75,- Kč podle § 11 odst. 1, písm. a), g), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náklady odpovídající 19% dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 1.220,80 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobci v odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a žalovaný byl úspěšný jen v nepatrné části.