3 To 11/2025

Plný text

2 3 To 11/2025-174 Číslo jednací: 3 To 11/2025-174 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. května 2025 odvolání obžalované právnické osoby [Jméno obžalované] , IČ [IČO obžalované] , se sídlem [Adresa obžalované] , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2024, č.j. 34 T 8/2022-144, a rozhodl takto: Podle § 256 tr. ř. se odvolání obžalované právnické osoby [právnická osoba] , IČ [IČO obžalované] , zamítá. Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2024, č.j. 34 T 8/2022-144, byla obžalovaná právnická osoba [Jméno obžalované] uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterého se měla podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit jednáním popsaným ve výroku a které lze zestručnit a shrnout tak, že společně s dalšími osobami ( [jméno FO] , [jméno FO] , [právnická osoba] a zástupci společnosti [právnická osoba] ) se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním nadměrného odpočtu DPH a DPH neodvést postupovaly tak, že na základě fiktivních účetních dokladů, tedy za plnění, které neproběhlo, společnost [právnická osoba] od společností fiktivně poskytujících pracovní síly ( [právnická osoba] , [právnická osoba] , [právnická osoba] ) tyto služby pořizovala, a následně je opět fiktivně poskytovala společnosti [právnická osoba] přímo nebo prostřednictvím obžalované právnické osoby [Jméno obžalované] . Fiktivní daňové doklady, tak jak jsou konkrétně označeny ve výroku napadeného rozsudku, byly následně vkládány do účetnictví zapojených subjektů a příslušných daňových přiznání a takto za předmětné období obžalovaná právnická osoba [Jméno obžalované] společně s ostatními spolupachateli způsobila České republice škodu nejméně ve výši 13 704 311 Kč.

2. Za uvedený trestný čin byl obžalované právnické osobě [Jméno obžalované] uložen trest zrušení právnické osoby.

3. Proti citovanému rozsudku podala odvolání obžalovaná právnická osoba [Jméno obžalované] prostřednictvím svého opatrovníka. Namítla v něm, že napadené rozhodnutí trpí podstatnými vadami a současně v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Skutková zjištění jsou neúplná a nejasná, soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, k objasnění věci je třeba provádět další důkazy, jejichž provádění by před vrchním soudem znamenalo nahrazovat činnost krajského soudu.

4. Podstatnou vadu řízení obžalovaná spatřuje v okolnosti, že stejná soudkyně, která rozhodovala v její věci, rozhodovala dříve také ve společné věci, kde jako předsedkyně v Ostravě ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 34 T 6/2022). Uvedené prohlášení viny a následně také rozsudek mohl zasáhnout do presumpce neviny odvolatelky a mohl vyvolat pochybnost o nestrannosti rozhodující soudkyně, k čemuž byl učiněn odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro liská práva ve věci Mucha proti Slovensku (č. 63703/19), na článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod upravující právo na spravedlivý proces spočívající v právu každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Přitom se každý považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. K tomu, aby rozhodoval nezávislý a nestranný soud, musí být vyloučena jakákoliv pochybnost, která by mohla vést k závěru o možné podjatosti soudce či senátu. V tomto směru se obžalovaná odkázala i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 216/343, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva účasti na projednání věci v trestním řízení. Presumpce neviny by byla porušena, jestliže by veřejné vyhlášení veřejných orgánů nebo jiné soudní rozhodnutí, než jsou rozhodnutí o vině, označovala podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, jestliže se vina této osoby dosud zákonným způsobem neprokázala.

5. V nyní projednávané věci jde o to, že obžalovaná byla napadeným rozsudkem předsedkyní senátu [tituly před jménem] [jméno FO] uznána vinnou, ale v dané trestní věci byly původně obviněny a obžalovány i další osoby, které se měly společně s ní na trestné činnosti podílet. [jméno FO] prohlásil vinu a krajský soud o tom rozhodoval samostatně rozsudkem, č.j. 34 T 6/2022-92, ve složení senátu, kde byla přítomna předsedkyně senátu [tituly před jménem] [jméno FO] . V rámci prohlášení viny (i ve výroku citovaného rozsudku) je podrobně popsána také činnost obžalované právnické osoby [Jméno obžalované] , a to způsobem, ze kterého lze dovodit, že se aktivně na trestné činnosti spoluobžalovaných podílela a v podstatě je její jednání popsáno jako jednání spolupachatelky. Vyvstala proto otázka, zda tato skutečnost odporuje právu na presumpci neviny a zda by bylo možné dovodit nestrannost předsedkyně senátu. Podle názoru obžalované nebylo nezbytné popsat její jednání v předmětném rozsudku ve věci [jméno FO] , neboť toto nebylo potřebné pro účely právní kvalifikace užité při rozhodnutí o vině [jméno FO] , když rozsudek zahrnuje rovněž skutečnosti týkající se výlučně obžalované a nijak se netýkaly [jméno FO] , byť je mechanicky dodáváno, že obžalovaná je samostatně trestně stíhána a o její vině nebylo dosud rozhodnuto.

6. V návaznosti na zmíněné rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, které je použitelné i v nyní projednávané věci, byť se vztahovalo k dohodě o vině a trestu, k vyřešení otázky nestrannosti soudu je zkoumáno, zda existují zjistitelné skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu, a to zcela nezávisle na osobním chování některého z členů senátu. Nestačí samotná obava, ale je rozhodující objektivní odůvodněnost. Je tedy možné přijmout závěr, že na zpochybnění nestrannosti soudu nepostačuje samotná skutečnost, že soudce či senát rozhodoval v minulosti případy týkající se stejné či podobné trestné činnosti, ale problematické je, pokud předchozí rozhodnutí obsahuje takový popis jednání osoby, která dosud nebyla souzena, z něhož je zřejmé, že její účast na trestném jednání již zde byla konkrétně a určitě vymezena. To může vést ke vzniku objektivně odůvodněných pochybností, že soud má již od počátku soudního řízení s touto osobou předpojatý názor na otázku její viny a tedy není nestranný. Bude proto třeba zkoumat, zda předchozí rozhodnutí senátu (č.j. 34 T 6/2022-92) obsahuje takové podrobné hodnocení účasti obžalované, ze kterého by mohl být už utvořen názor o její vině. V tomto směru navrhla obžalovaná, aby vrchní soud její námitce přiznal důvodnost, neboť popsaným způsobem bylo v zásadě napadeno právo na presumpci neviny. Odkazy na účast dalších osob nesmí být formulovány tak, aby naznačovaly jejich vinu, naopak by mělo být zřejmé, že teprve bude řešeno v samostatném řízení, zda obžalovaná vytvořila s dalšími řetězec obchodních korporací za účelem zastření fiktivnosti jednání a zda v tomto řetězci byly vystavovány faktury za služby, které nebyly nikdy dodány. Přitom v označené věci Krajského soudu v Ostravě, č.j. 34 T 6/2022-92, bylo zcela nadbytečně a podrobně popsáno jednání obžalované včetně skutečností, z nichž je dovozována subjektivní stránka jejího jednání.

7. K prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř. obžalovaná konstatovala, že je ho třeba podrobit přezkumu ze strany soudu, zda je v souladu se zjištěným skutkovým stavem, zda v předchozím řízení nedošlo k závažnému porušení práv obviněných. Přitom prohlášení viny se může vztahovat výlučně k osobě toho obviněného, který ho učinil a není možno bez dalšího výlučně na něm budovat závěry o vině jiných obviněných.

8. Další vadu řízení před soudem obžalovaná spatřuje v okolnosti, že ode dne 23. 5. 2024 ve věci nerozhodoval přísedící [tituly před jménem] [jméno FO] . Ten sice v průběhu hlavního líčení nakrátko usnul, ale nenarušilo to důstojnost ani vážnost soudního jednání a obžalovaná nesouhlasí s reakcí předsedkyně senátu na její upozornění, neboť ohledně poukazu na přísedícího mimo obvyklou kondici je možno odkázat na absenci odůvodnění napadeného rozsudku ke změně složení senátu, na absenci listin týkajících se řešení předmětné otázky předsedkyní senátu, která námitku vzala v potaz s tím, že situace bude vyřešena, a na protokol o hlavním líčení. Obžalovaná neshledala, že by v tvrzeném smyslu došlo k porušení jejího práva na obhajobu. Ze spisového materiálu se nepodává, že by se příslušný přísedící nevěnoval projednávání věci, že by probíhající dokazování nevnímal. Rovněž z ničeho nevyplynulo, proč byla situace vyřešena tak, že byl tento přísedící nahrazen náhradnicí.

9. Obžalovaná dále vytkla porušení práv na obhajobu a spravedlivý proces, nejasnost, rozpornost a nepřezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, s většinou její obhajoby, na řadě míst nepřípustně spekuloval. Vycházel z důkazů, které nebyly v hlavním líčení provedeny a řadu důkazů, které provedeny být měly, neprovedl. Konečně důkazy, co provedl, nehodnotil podle § 2 odst. 6 tr.ř. a o důkazních návrzích rozhodl jen nedostatečně. Skutkový děj tak nebyl zjištěn bez důvodných pochybností.

10. Ze spisového materiálu rovněž nevyplynulo, že by o konání hlavního líčení dne 18. 5. 2022 v nepřítomnosti obviněné [jméno FO] rozhodl senát, že by proběhlo hlasování senátu, o kterém by byl vyhotoven protokol podle § 58 tr. ř. Není poznamenáno, že by napadené usnesení bylo učiněno bez přerušení jednání. Po přehrání zvukového záznamu vrchní soud zjistí, zda proběhla tzv. tichá porada senátu, přičemž vzhledem k nepřerušení hlavního líčení a bezprostřední časové návaznosti vyhlášení usnesení na předchozí úkon spočívající v tvrzeném čtení omluvy a upozornění je sporné, zda by porada v jednací síni mohla proběhnout. Vrchní soud tak jen stěží přezkoumá správnost usnesení, když v tomto případě nezná názor celého senátu soudu prvního stupně. K řízení před soudem prvního stupně pak obžalovaná ještě namítla, že vyjadřovala-li se obhájkyně obviněné [jméno FO] k převzetí předvolání její klientky před více než 5 dny, tak se nevyjadřovala k počtu pracovních dnů ve smyslu § 196 odst. 5, § 198 odst. 1 tr. ř.

11. Na podkladě výše konstatovaných argumentů obžalovaná navrhla, aby byl předmětný rozsudek zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a věc byla vrácena k novému rozhodnutí a současně aby bylo nařízeno, že věc bude projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu podle § 262 tr. ř.

12. Ve veřejném zasedání konaném o podaném odvolání opatrovník obžalované přednesl opravný prostředek v souladu s písemným odůvodněním včetně konečného návrhu a doplnil jej následovně. Podle názoru obžalované krajský soud v projednávané věci neaplikoval institut prohlášení viny [jméno FO] ústavně konformním způsobem. Závažný nedostatek vykazuje postup soudu, který bezprostředně předcházel vlastnímu přijetí prohlášení viny. Na celou věc je totiž nutno nahlédnout optikou judikatury Ústavního soudu, která definuje minimální požadavky na řádné poučení obviněných o důsledcích případného prohlášení viny ze strany soudů a jimž zároveň ukládá, aby pečlivě ověřovaly, zda obviněný takové prohlášení činí ze své skutečné, pravé, svobodné a vážně míněné a ničím nerušené vůle. Usnesení, kterým soud prvního stupně v této věci přijal prohlášení viny obviněného [jméno FO] , nemůže obstát, když tento prohlašoval vinu, ale fakticky ji popíral a prohlašoval ji proto, že to chce ukončit. Měl ale potřebu sdělit, jak to skutečně bylo. Obviněnému se tak mělo od předsedkyně senátu dostat řádného ústního poučení, ale tak se nestalo, a potom obviněný stěží opakoval prohlášení viny po předsedkyni senátu, což doplnil informací, že po autonehodě v září rezignoval a nějak se to změnilo v jeho hlavě.

13. Dále opatrovník namítl, že o vyloučení trestní věci v hlavním líčení dne 20. 10. 2022 nerozhodoval senát, ale předsedkyně senátu. Za pochybení rovněž označil postup soudu prvního stupně při dokazování ve vztahu k protokolu sepsanému finančním úřadem (č.l. 39 – 41). Jelikož u této listiny opatrovník navrhl její čtení, měl ji soud prvního stupně přečíst celou a ne takovou žádost ignorovat s poukazem na skutečnost, že stačí přečíst jen, kdo se k úřadu dostavil. Takový důkaz pak nelze považovat za zákonně provedený. U listin na č.l. 63, 64, tedy u výpisu z obchodního rejstříku opatrovník krajskému soudu vytknul, že po jejich provedení u hlavního líčení dne 22. 5. 2022 (zjevně míněno 2024) neměl možnost se k nim vyjádřit, přesto protokol o hlavním líčení obsahuje odlišnou informaci.

14. V odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně nezmínil, že některé listiny byly prováděny opakovaně (výpisy na č.l. 75 - 83, 85 - 87). Nevyjádřil se rovněž k tomu, ze kterých listin vycházel, i když tyto výpisy označil za neprocesní a nepoužitelné, protože se jedná o totožné výpisy a výpisy zasahující ještě do dávnějšího data, tak z nich vycházel. Soud prvního stupně vycházel také z důkazů, které v hlavním líčení provedeny nebyly a celou řadu provedených důkazů nezahrnul do hodnotících úvah. Rovněž neprovedl některé důkazy, které provést měl, aby se dobral objektivního rozhodnutí. Opatrovník připomněl i apel, aby se soud prvního stupně napříště zdržel proklamací, že výslech svědka nelze provést pro jeho pobyt v cizině a aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání a toto nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k věci. Mělo být úkolem předsedkyně senátu, aby zamezila tomu, aby se v průběhu hlavního líčení projevovala sdělováním, jestli ji některé důkazy zajímají či nikoliv.

15. K vyjádření státního zástupce opatrovník uvedl, že odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu není přiléhavý, neboť v této věci bylo předsedkyní senátu v jiném samostatném dřívějším řízení najisto postaveno, že obžalovaná společně s [jméno FO] vytvořila řetězec obchodních korporací, že za účelem zastření fiktivnosti jednání do něj byla zapojena. Tímto způsobem bylo fakticky předem rozhodnuto o její vině a došlo k vyloučení senátu z rozhodování a projednávání této věci, a to podle nejnovější judikatury Ústavního soudu i řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Nebyl žádný důvod pro to, aby v předcházejících rozsudcích bylo hovořeno o osobě, o jejíž vině bude teprve pravomocně rozhodnuto a která je stíhána v samostatném řízení. Co se týká změny složení senátu, k ní opatrovník upozornil na skutečnost, že důvody pro ni, které jsou vyjeveny v písemném vyhotovení rozsudku, jsou rozporné s těmi, které zazněly u hlavního líčení poté, co předsedkyně senátu musela napomínat jednoho z přísedících, že spal. Tehdy bylo deklarováno, že se z tohoto přísedícího stane náhradník. V rozsudku se hovoří o tom, že tento přísedící byl nahrazen náhradníkem. Náhradník nesmí na místo původního přísedícího nastoupit z ledajakého důvodu, přičemž opatrovník nepovažuje usnutí přísedícího za důvod, pro který by měl být nahrazen. K námitce, kterou vznesl v souvislosti s přijetím viny [jméno FO] doplnil, že je třeba ho přezkoumat ve vztahu i k obžalované, pokud nebylo učiněno zákonným způsobem, a pokud na usneseních, která přijímala prohlášení viny, stojí skutková zjištění a závěry napadeného rozsudku. Nelze totiž vycházet z důkazu, který byl proveden a fakticky vznikl zcela nezákonně.

16. V rámci konečného návrhu opatrovník navrhl obžalovanou primárně zprostit podané obžaloby z důvodů uvedených v § 226 písm. a), b) tr. ř., i když pro vady rozsudku a řízení takový postup zřejmě nebude přicházet v úvahu. Proto současně navrhl, aby byla věc podle § 260 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Pro případ nevyhovění by měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) tr. ř. a věc vrátit soudu prvního stupně se závazným právním názorem, který povede k řádnému objasnění věci. Předtím by měl odvolací soud věc vrátit krajskému soudu k rozhodnutí o zmíněné námitce k protokolaci a k opravení označeného protokolu o hlavním líčení.

17. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že podané odvolání shledává za nedůvodné, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné a zákonné. Za nedůvodnou považuje i procesní námitku podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] , a to s ohledem i na judikaturu Nejvyššího soudu (5 Tdo 459/2023), podle které není bez dalšího důvodem k vyloučení soudce to, že rozhodne o schválení uzavřené dohody o vině a trestu ve vztahu k jinému spoluobžalovanému. Tyto závěry lze aplikovat i na případy přijetí prohlášení viny. Podstatné je, že v popisu skutku bylo uvedeno, že o vině obžalované právnické osoby nebylo dosud rozhodnuto a že vůči ní je vedeno trestní řízení samostatně. Krajský soud v Ostravě tak dal dostatečně najevo, že otázka viny či neviny obžalované je stále otevřená. Stejně tak nepovažuje za důvodnou procesní námitku, která se vztahuje k přísedícímu [tituly před jménem] [jméno FO] . Bylo v pravomoci předsedkyně senátu stanovit svým opatřením náhradní přísedící, což se stalo a tato mohla ve věci rozhodovat. Nedošlo tedy k porušení práva obžalované na zákonného soudce. Pokud jde o změnu přísedícího, postačí že změna i důvod byly zaprotokolovány v rámci hlavního líčení. Ke skutkovým námitkám státní zástupce shrnul, že podle jeho názoru byly provedeny všechny podstatné důkazy. Jestliže některé navržené důkazy nebyly provedeny, tak soud dostačujícím způsobem vysvětlil důvod. Skutkový stav byl objasněn v takovém rozsahu, že soud mohl v dané věci rozhodnout. K procesním námitkám ve věci obviněných [jméno FO] a [jméno FO] státní zástupce shrnul, že se týkají osob, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto, to znamená, že se týkají jejich obhajovacích práv a nikoliv obhajovacích práv obžalované právnické osoby. Proto takové námitky považuje za irelevantní. Závěrem navrhl, aby bylo podané odvolání zamítnuto podle § 256 tr. ř.

18. Návrhy na doplnění dokazování před odvolacím soudem vzneseny nebyly.

19. Odvolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., ve lhůtě k tomu určené podle § 248 odst. 1 tr. ř. a obsahuje veškeré náležitosti vyžadované zákonem (§ 249 odst. 1 tr. ř.), takže nebyly shledány důvody pro jeho odmítnutí či zamítnutí ve smyslu § 253 odst. 1, 3 tr. ř.

20. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, jakož i případných nevytýkaných vad, pokud by měly vliv na správnost přezkoumávaných výroků.

21. Napadený rozsudek byl vydán po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2023, č.j. 34 T 8/2022-71. Je třeba konstatovat, že se nalézací soud důsledně řídil pokyny a právním názorem odvolacího soudu, tak jak byly vyjádřeny v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2024, č.j. 3 To 1/2024-90. V intencích citovaného rozhodnutí odstranil zjištěná pochybení a za účelem rozhodnutí provedl dokazování v souladu se zákonnými podmínkami stanovenými trestním řádem.

22. Po projednání věci dospěl odvolací soud k závěru, že řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaného rozsudku, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, které by mohly vést k jeho zrušení podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., když byla plně respektována příslušná ustanovení trestního řádu, zejména ta, která se týkají řádného objasnění věci a dodržení práv obžalované na obhajobu.

23. Co se týká procesních odvolacích námitek, tak vrchní soud neshledal, že by ve věci rozhodoval vyloučený senát. Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu, o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Současně tak platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Vztah k projednávané věci ovšem nelze v obecné rovině vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, případně z procesního postupu soudu. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnost o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci. Ustálená rozhodovací praxe na tomto poli vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu. Dosáhnout toho lze pečlivým odlišením osoby obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována. To znamená, že soudní rozhodnutí musí být formulována tak, aby se předešlo jakékoliv potenciální předběžné předpojatosti o vině třetí osoby, aby nedošlo k ohrožení spravedlivého posouzení obvinění v rámci samostatného řízení. K tomu vrchní soud blíže odkazuje na rozhodnutí ESLP Meng proti Německu č. 1128/17, Saraiva de Carvalho proti Portugalsku č. 15651/89, Mucha proti Slovensku č. 63703/19, Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 9. 2019, C-377/19, AH a další a ze dne 18. 3. 2021, C-440/19, Pometon proti Komisi, Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 371/04 a Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, 11 Tdo 1025/2022, 11 Tdo 711/2024 a další.

24. Na podkladě shora uvedených principů lze uzavřít, že i když někteří členové senátu rozhodovali ve věci původních spoluobviněných [jméno FO] , [jméno FO] a společnosti [právnická osoba] , tak se tím nezaložila jejich podjatost, neboť z obsahu výroků příslušných rozsudků Krajského soudu v Ostravě (ze dne 18. 8. 2022, č.j. 49 T 3/2021-2287 a ze dne 15. 11. 2022, č.j. 34 T 6/2022-92) a jejich odůvodnění se podává, že Krajský soud v Ostravě jimi nerozhodoval o vině obžalované právnické osoby [Jméno obžalované] . Dostatečně se tak vyjádřil jednak v popisu skutku ve výrocích, kde je jednoznačně uvedeno, a to opakovaně, že o její vině není dosud rozhodnuto. Dále ani z odůvodnění příslušných rozhodnutí nevyplývá závěr o stanovení viny obžalované. Popis účasti obžalované, jak je zachycen ve výrocích předcházejících rozsudků, byl potřebný k popisu trestné činnosti původních spoluobviněných jako spolupachatelů, resp. byl nezbytný k posouzení jejich viny a pro zjištění skutkového stavu věci významného pro posouzení jejich právní odpovědnosti co nejúplněji a nepřesněji.

25. Pokud se tedy jedná o odvolatelkou zmiňovanou judikaturu ESLP, Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu pak podmínkám, které z ní vyplývají v souvislosti se zásadou presumpce neviny, koncepce předmětných rozsudků vyhověla.

26. Uspět nemohla ani procesní námitka týkající se změny senátu v nyní projednávané věci. Jelikož byla od samého počátku řízení před soudem prvního stupně ustanovena náhradní přísedící [jméno FO] , která se účastnila ve věci obžalované veškerého dokazování, pak nic nebránilo tomu, aby nastoupila na pozici původního přísedícího [jméno FO] . Soudu prvního stupně nelze vytknout, že takto reagoval na zdravotní stav přísedícího [jméno FO] , který se projevil v hlavním líčení a na který opatrovník také upozornil. Namítá-li nyní opatrovník, že nepovažuje zdravotní indispozici původního přísedícího za podstatnou, tak takové tvrzení je irelevantní, když nástupem náhradní přísedící k žádnému porušení práv obžalované nedošlo, a to ani na zákonného soudce, neboť náhradní přísedící se fakticky na projednávání věci účastnila již od počátku.

27. Co se týká procesních námitek ve vztahu k původním spoluobviněným [jméno FO] a [jméno FO] , tyto nemají s nyní projednávanou věcí žádnou souvislost, navíc ani zde nebylo zjištěno žádné pochybení soudu prvního stupně. Jedná se o již pravomocně skončené věci, a takovými rozhodnutími jsou soudy vázány, jak vyplývá z ustanovení § 9 tr. ř., neboť uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě (č.j. 49 T 3/2021-2287 a č.j. 34 T 6/2022-92) stanovily vinu obžalovaných [jméno FO] , [jméno FO] , [právnická osoba] a zprostily viny obžalovanou [jméno FO] , ale nebyla jimi stanovena vina obžalované právnické osoby [Jméno obžalované] a nebyla jimi ani její vina prokázána. Soud prvního stupně ze zmíněných rozsudků vycházel jen v závěrech ohledně viny (u [jméno FO] neviny) původních spoluobviněných.

28. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením obžalované, že její trestní věc nebyla zákonným způsobem dne 22. 10. 2022 vyloučena ze společné věci k samostatnému projednání, neboť podle vyhotovení daného usnesení se jednalo o senátní rozhodnutí v jednoduché věci, ve kterých může proběhnout porada v jednací síni bez přerušení jednání (§ 58 odst. 5 tr.ř.) a proto se nesepisuje protokol o hlasování. To, že v protokole není přímo zaznamenáno, že proběhla porada bez přerušení jednání je pochybením, ale toto nemá vliv na zákonnost předmětného rozhodnutí. Jak vyplynulo ze zvukového záznamu průběhu hlavního líčení, tak tam byl dostatek časového prostoru k poradě senátu bez přerušení jednání.

29. K další procesní námitce ohledně porušení práva obžalované na spravedlivý proces v souvislosti s prováděním důkazů vrchní soud konstatuje, že k žádnému krácení práv na obhajobu v opatrovníkem citovaných případech nedošlo. Listiny na č.l. 39 – 41 byly podle § 213 odst. 2 tr.ř. čteny a s ohledem na charakter listiny, kdy nyní možné v případě výpovědí osob před finančním úřadem vycházet z informací, které sdělily, bylo čtení předmětných listin naprosto dostatečné. Soud prvního stupně sám také svůj postup odůvodnil v odstavci 16 napadeného rozsudku. Stejně tak nelze souhlasit s opatrovníkem, že by se nemohl vyjádřit k listinám na č.l. 63 – 64, neboť časové prostor k tomu dostal po přečtení listin na č.l. 65 – 86. Je tudíž nepodstatné, že v protokole o hlavním líčení ze dne 22. 5. 2024 je jeho vyjádření zachyceno odděleně ke zmíněnému důkazu a nikoliv souhrnně po provedené skupině listinných důkazů. K námitce opatrovníka proti protokolaci tohoto hlavního líčení je nutno uvést, že tato měla být vznesena před soudem prvního stupně, aby o ní mohl rozhodnout. Vrchní soud o ní rozhodnout v rámci přezkumné činnosti není oprávněn, ale posoudil ji v rámci odvolacích námitek, kdy žádné pochybení v tomto směru, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neshledal.

30. Rovněž nebylo zjištěno, že by soud prvního stupně některé důkazy, ze kterých vycházel, neprovedl, jak bez bližší konkretizace také obžalovaná uváděla. Pokud došlo k situaci, že některé důkazy byly provedeny nadbytečně dvakrát, toto v žádném případě nezkrátilo jakkoliv obhajovací práva obžalované a neučinilo to napadený rozsudek nepřezkoumatelným.

31. Po formální stránce napadený rozsudek splňuje kritéria obsažená v § 120 až § 122 tr. ř. z hlediska jeho struktury a rovněž obsahuje všechny náležitosti uvedené v § 125 tr. ř. Soud prvního stupně svá skutková zjištění řádně rozvedl, objasnil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku je také patrno, jak se nalézací soud vypořádal s uplatněnou obhajobou a s návrhy na provedení dalších důkazů a na základě jakých právních úvah postupoval, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázkách viny a trestu.

32. Skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu nutném pro rozhodnutí. Byla tedy plně respektována zásada trestního řízení obsažená v § 2 odst. 5 tr. ř. a ani vrchní soud neshledal potřebu doplnit dokazování.

33. Soud prvního stupně zhodnotil důkazy, jak mu to ukládá § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolacímu soudu nepřísluší zasahovat do volného hodnocení důkazů učiněného soudem prvního stupně, pokud není v rozporu se zásadami formální logiky, pokud nejde o případ důkazů opomenutých, či pokud zjištěný skutkový stav není v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Žádná taková abnormalita zjištěna nebyla. Soud prvního stupně dostatečně popsal, z jakých důkazů vycházel při skutkových závěrech a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Je třeba odmítnout, že by se z odůvodnění rozsudku nepodával konkrétní popis jednotlivých důkazů, které soud prvního stupně provedl a které označil za usvědčující, jak také bez bližších podrobností namítla obžalovaná ve svém opravném prostředku. Hodnocení důkazů pak soud prvního stupně provedl podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Věnoval se i vyhodnocení výpovědí, ze kterých vycházel (jsou uvedeny níže), kdy je porovnával vzájemně, ale i s odkazem na listinné důkazy. Žádný navržený důkaz nepominul, a pokud některé důkazy neprovedl, tak dostatečně svůj postup odůvodnil (odstavec 12 – 14, 36, 44 odůvodnění napadeného rozsudku). Ani odvolací soud neshledal potřebu doplnit dokazování, a to ani těmi důkazy, které zamítl soud prvního stupně (výpovědi zaměstnanců [právnická osoba] , [právnická osoba] a zástupců [právnická osoba] , [právnická osoba] , [právnická osoba] ), neboť by skutečně nemohly k věci nic podstatného přinést, nemohly by mít vliv na skutkové závěry, když fungování zapojených společností bylo jednoznačně zjištěno. Vrchní soud tedy nezjistil důvod, pro který by se nemohl ztotožnit s přesvědčivým a přiléhavým hodnocením důkazů nalézacího soudu. Na základě uvedených argumentů je tak zjevné, že nemohly uspět odvolací námitky, které směřovaly do hodnocení důkazů a dožadovaly se jeho jiného výsledku.

34. Jelikož se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a tyto považuje za správné, tak na ně v podrobnostech níže odkazuje a detailněji se zabývá v odůvodnění tohoto usnesení jen těmi odvolacími námitkami, které nebyly současně uplatněny jako obhajoba, se kterou se vypořádal už soud prvního stupně. Neopakuje tedy nadbytečně všechny závěry soudu prvního stupně, aby nedocházelo k nepřehlednosti a nesrozumitelnosti tohoto rozhodnutí (NS, sp. zn. 3 Tdo 268/2025).

35. Po přezkoumání věci dospěl vrchní soud ke shodným závěrům jako soud prvního stupně, které spočívají v tom, že po provedeném dokazování bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obžalovaná se prostřednictvím svého statutárního zástupce - [jméno FO] začlenila do řetězce dalších společností a osob, ve kterém docházelo k získávání neoprávněného majetkového prospěchu vylákáním nadměrného odpočtu DPH, a to tak, že společnost [právnická osoba] od [právnická osoba] , [právnická osoba] a [právnická osoba] pořizovala fiktivní plnění (pracovní služby) a tato dále opět fiktivně dodávala společnosti [právnická osoba] přímo a následně prostřednictvím obžalované, čímž došlo k neoprávněným odpočtům DPH ke škodě České republiky. Blíže v tomto směru vrchní soud odkazuje na odstavce 19 – 43 odůvodnění napadeného rozsudku. Fiktivnost plnění podle vystavených faktur byla prokázána zjištěními ke společnostem [právnická osoba] , [právnická osoba] a [právnická osoba] , neboť tyto byly zcela nekontaktní, nečinné a bez reálně funkčních zástupců. Byla-li fiktivnost plnění prokázána na samém počátku, pak je tím také dáno, že společnost [právnická osoba] nemohla neexistující a jen zdánlivě nakoupené plnění poskytovat reálně dále, resp. mohla jej poskytovat pouze opět jen jako fiktivní plnění. Dále fiktivnost plnění vyplynula z dokumentů zajištěných při domovních prohlídkách, materiálů vztahujících se k jednotlivým zapojeným společnostem a ze svědeckých výpovědí [jméno FO] a [jméno FO] v kombinaci s výpovědí původní spoluobviněné [jméno FO] , neboť ze všech těchto důkazů se podává provázanost předmětných společností, nefungování v jiných oblastech, když pro to neměly zaměstnance či jiné obchodní vztahy. K tomu pak přistupují zjištění z výpisů z účtů, ze kterých se podává vlastně jen iluzorní tok finančních prostředků mezi zúčastněnými společnostmi, neboť po jednotlivých platbách následoval prakticky okamžitý výběr, což pro reálná plněních postrádá logiku. Naopak to svědčí o snaze vyvolat pouze dojem o úhradách faktur, resp. o realitě plnění. Je tedy možno shrnout, že hájila-li se obžalovaná i v odvolacím řízení tak, že předmětná plnění nebyla fiktivní, tak toto bylo vyvráceno již v řízení před soudem prvního stupně.

36. Z faktur, dalších účetních dokladů, daňových přiznáních, výpisů z bankovních účtů, pokladních dokladů pak bylo zjištěno, že do účetních a daňových dokladů byly vkládány podklady z předmětných fiktivních plnění a na jejich základě byla podávána jednotlivá přiznání k DPH. Ze stejných listin je pak prokázána výše způsobené škody, resp. vylákaných nadměrných odpočtů, a tato se odvíjí od výše zdanitelného plnění, jak je popsáno u jednotlivých faktur uvedených ve výroku napadeného rozsudku.

37. Neaktuální sídlo obžalované, jak je zachyceno ve výroku napadeného rozsudku, což nastalo v důsledku pochybení soudu prvního stupně, není důvodem pro jeho zrušení, neboť obžalovaná je dostatečně označena identifikačním číslem. Vrchní soud také poukazuje na určité nepřesnosti výroku napadeného rozsudku při označování období, za které byla podána jednotlivá daňová přiznání (místo za období leden až listopad jen únor až listopad 2016 - str. 3) a při označení data zapojení obžalované (místo od 1. 2. 2016 je od 1. 4. 2016 - str. 2). Jelikož však výrok obsahuje správně označenou dobu páchání trestné činnosti (od 1. 1. do 31. 12. 2016) a také označení všech předmětných daňových přiznání s uvedením data jejich vyhotovení i období, za které byla podána, pak zmíněné skutečnosti nijak neovlivnily skutkové závěry soudu prvního stupně, nedošlo jimi ani k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a nevznikl proto důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a ani k potřebě tyty údaje opravit.

38. Na podkladě výše shrnutých argumentů vrchní soud uzavřel, že nebyly zjištěny vady rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a ani nevznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., takže nenastaly tyto zákonné důvody pro zrušení napadeného rozsudku.

39. I v otázce právní kvalifikace skutku se vrchní soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které jsou detailně a dostatečně zachyceny v odstavcích 45 – 53 odůvodnění napadeného rozsudku. Prokázaným jednáním obžalovaná naplnila po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy ve větším rozsahu zkrátila daň a takový čin spáchala nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Znak velkého rozsahu je dán ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku způsobenou škodou převyšující částku 10 000 000 Kč. Znak spáchání se dvěma osobami byl také naplněn, když do řetězce bylo zapojeno více subjektů a jejich zástupců, o čemž obžalovaná věděla, tedy minimálně jmenovitě o zapojení [právnická osoba] a [právnická osoba] , jakož i jejich zástupců a pak o dalších subjektech poskytujících fiktivní plnění. Po subjektivní stránce obžalovaná jednala ve formě úmyslu přímého, neboť prostřednictvím svého jednatele věděla, do čeho je zapojena a chtěla se na trestné činnosti ostatních osob podílet, takže nese odpovědnost za škodu způsobenou jednáním zúčastněných pachatelů v souhrnu za faktury zahrnuté do daňových přiznání, jak jsou popsány ve výroku napadeného rozsudku. Přičitatelnost jednání [jméno FO] jako jednatele obžalované jednajícího v jejím zájmu a v rámci její činnosti je jasně dána, čímž došlo k naplnění podmínek pro stanovení trestní odpovědnosti obžalované podle zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob (§ 8 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/, § 9 odst. 3). Tvrdí-li nyní obžalovaná, že neměla žádné povinnosti v souvislosti s daňovými přiznáními a že na tomto poli není odpovědná za jednání svého statutárního zástupce, tak i toto je nutno odmítnout. Subjektem daňového řízení byla obžalovaná, za kterou v souladu se zákonnou úpravou vystupoval její statutární zástupce v rámci její činnosti a činil tak za účelem finančního zisku obžalované, tedy zcela v jejím zájmu. Současná obhajoba obžalované se proto jeví jako zcela nelogická.

40. Namítla-li obžalovaná v odvolání, že nemohla být naplněna předmětná právní kvalifikace vzhledem ke skutečnosti, že příslušné faktury byly zahrnuty do daňových přiznání k DPH na vstupu i výstupu, tak ani tato námitka nemůže uspět. Obžalovaná v tomto směru zjevně cílila na princip daňové neutrality DPH, který si ale nevykládá správně. Tento princip znamená, že DPH nemá na hospodářský výsledek podnikatele (plátce DPH) žádný vliv, neboť plátce si může DPH zaplacenou svému dodavateli na vstupu odečíst od částky DPH, kterou má odvést do systému a kterou inkasoval od svých odběratelů v rámci platby za uskutečněné zdanitelné plnění (daň na výstupu). Předmětný princip neutrality DPH vychází ze spárování daně na výstupu s daní na vstupu a toto párování musí zahrnovat složku týkající se jak subjektů onoho páru, tak i konkrétního zdanitelného plnění, které bylo předmětem obchodu mezi nimi. Jakékoliv nejasnosti či neprůkaznosti u některé z těchto složek narušují neutralitu DPH, neboť pak nelze určit, kolik z DPH na výstupu bylo odvedeno do daňového systému. Bez uvedeného spárování by tak plátce daně povinný k odvodu mohl tvrdit, že veškerý odvod již realizoval neidentifikovaný dodavatel, jemuž zaplatil za přijatá zdanitelná plnění i příslušnou DPH, aniž by bylo možno ověřit, zda onen dodavatel je plátce DPH a zda příslušnou DPH přiznal a odvedl do systému (NS, sp. zn. 6 Tdo 940/2024, NS, sp. zn. 3 Tdo 298/2025). Jelikož v nyní projednávaném případě bylo jednoznačně prokázáno, že dodávky podle předmětných faktur byly fiktivní a tedy nemohly být přijaty a použity k uskutečnění zdanitelných plnění, nelze dovodit a uzavřít, že subjekty na vstupu byla daň do systému již odvedena, resp. bylo prokázáno, že se tak nestalo s ohledem na zjištění ke společnostem uvedeným na vstupu (odstavec 35 - 36 odůvodnění napadeného rozsudku).

41. Jelikož nedošlo k žádnému pochybení při právní kvalifikaci skutku, nevznikl důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., když žádné porušení trestního zákoníku shledáno nebylo.

42. Při ukládání trestu se soud prvního stupně řídil zákonnými hledisky uvedenými v § 14 zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a lze konstatovat, že trest zrušení právnické osoby je trestem odpovídajícím jak závažnosti spáchaného trestného činu, tak i ochraně společnosti. Nejvýznamnějším argumentem pro uložení tohoto trestu je okolnost rozsahu trestné činnosti, dále fakt, že obžalovaná se v předmětné době věnovala prakticky jen nelegální činnosti, což se promítlo i do toho, že následně přestala vyvíjet jakoukoliv aktivitu a v současné době je bez statutárního zástupce i společníka zcela nefunkční. Blíže v této části vrchní soud odkazuje na odstavce 55 – 57 odůvodnění napadeného rozsudku.

43. Důvody ke zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. pro nepřiměřenost trestu tak dány nejsou.

44. Jelikož nebylo přisvědčeno žádné odvolací námitce a vrchní soud neshledal ani jiné důvody pro zrušení napadeného rozsudku, bylo podané odvolání jako nedůvodné zamítnuto podle § 256 tr. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Olomouc 21. května 2025 JUDr. Andrea Svobodová předseda senátu