3 To 3/2010

Plný text

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve veřejném zasedání, konaném dne 11. března 2010, v trestní věci obžalovaných M. R., t.č. ve vazbě ve věznici v Brně – Bohunicích, stíhaného pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. a další trestnou činnost, a spol., v řízení o odvolání podaných obžalovanými i státním zástupcem proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.9.2009, č.j. 39 T 9/2008-5356, t a k t o : Podle § 206 odst. 3 tr.ř. se poškození Městská správa sociálního zabezpečení B. a Okresní správa sociálního zabezpečení v K. n e p ř i p o u š t ě j í s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Podle § 206 odst. 4 tr.ř. se k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody n e p ř i p o u š t ě j í poškození Česká republika – Česká správa sociálního zabezpečení, zastoupená ředitelem Okresní správy sociálního zabezpečení v K. a Česká republika – Česká správa sociálního zabezpečení, zastoupená ředitelem Městské správy sociálního zabezpečení v B. O d ů v o d n ě n í : Vrchnímu soudu v Olomouci byla předložena trestní věc obžalovaných M. R., MUDr. A. K., H. R., M. B., J. K., L. S. a H. N., jako soudu odvolacímu, k rozhodnutí o podaných odvoláních všech obžalovaných i státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.9.2009, č.j. 39 T 9/2008-5356. Tímto rozsudkem byli obžalovaní uznáni vinnými rozsáhlou trestnou činností (kvalifikovanou jako trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák a další trestné činy), které se měli dopustit déletrvajícím jednáním, za spolupráce dalších několika desítek samostatně stíhaných osob, v různé kombinaci spolupráce a z toho vyplývající rozdílné výše škody, přesahující celkově 12 milionů korun, při vylákání nemocenských dávek. Tímto rozsudkem, kromě rozhodnutí o vině a trestech dle § 229 odst. 1 tr.ř., bylo rozhodnuto, že poškození Okresní správa sociálního zabezpečení v K. a Městská správa sociálního zabezpečení v B. se odkazují se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání z podnětu odvolání státního zástupce, směřujícího přímo do výroku o náhradě škody v neprospěch obžalovaných, i v souladu s povinností přezkoumat navazující výroky rozhodnutí, jež mají svůj podklad ve výroku o vině, jenž byl odvolateli napaden dle § 254 odst. 2, odst. 3 tr.ř., přezkoumal i uvedený adhezní výrok napadeného rozsudku. Zásadní nesprávnost tohoto rozhodnutí zjistil v postupu nalézacího soudu dle § 206 odst. 3, odst. 4 tr.ř., neboť se podrobně nezabýval prvořadou otázkou, zda okresní správa sociálního zabezpečení je subjektem, jemuž byla škoda způsobena, a který je oprávněn v řízení před soudem nárok na náhradu škody uplatnit. Podle § 3, § 6, § 7 zák.č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, který upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky, a § 3a odst. 1 zák.č. 582/91 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jsou Česká správa sociálního zabezpečení a jednotlivé okresní správy organizačními složkami státu. Ve vztazích k vymáhání majetku státu nejsou právnickou osobou, jíž je výhradně stát. Jménem státu pak činí právní úkony vedoucí příslušné organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají. Ten může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky. Z obsahu uvedených právních předpisů, i dodatečných vyjádření Městské správy sociálního zabezpečení v B. a Okresní správy sociálního zabezpečení v K., vyžádaných odvolacím soudem (č.l. 5095 a č.l. 5095a), je subjektem oprávněným vystupovat v trestním řízení jako poškozený pouze český stát – Česká republika. Česká správa sociálního zabezpečení, případně její okresní správy, jako organizační složky státu, nemohly samy o sobě být účastníky takového řízení, neboť nedisponovaly tzv. právní subjektivitou. Za takové situace připojení těchto subjektů s nárokem na náhradu škody v přípravném řízení (č.l. 3461 a č.l. 3468), jež nebyla před započetím dokazování v hlavním líčení (dle § 43 odst. 3 a § 206 odst. 2 tr.ř.) upravena, nelze shledat jako podaná řádně. Mělo být proto soudem prvního stupně rozhodnuto dle § 206 odst. 3 tr.ř. tak, že se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipouštějí. Tyto organizační složky státu mohou v řízení vystupovat pouze jménem státu a tento jako poškozeného zastupovat. Jestliže tedy teprve v odvolacím řízení odpovědné osoby okresních správ sociálního zabezpečení zjistily, že samy o sobě právní subjektivitou nedisponují a pokusily se tento nedostatek napravit opravou původního prohlášení, resp. novým připojením se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, oprávněného subjektu českého státu, zastoupeného příslušnou okresní (městskou) správou sociálního zabezpečení, resp. ČSSZ, taková připojení bylo nutno shledat dle citovaného ustanovení § 43 odst. 3 a § 206 odst. 2 tr.ř. jako podaná opožděně. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl v odvolacím řízení samostatným usnesením o nepřipuštění k trestnímu řízení, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Odvolací soud se neztotožnil s názorem státního zástupce, že o uvedené nesprávnosti měl soud prvního stupně před počátkem zahájení trestního řízení poškozené poučit a neučinil–li to, pak připustit takovou změnu subjektu, domáhajícího se rozhodnutí o náhradě škody i v odvolacím řízení. Především, jestliže by taková poučovací povinnost měla vyplývat z ustanovení § 46 tr.ř., měl tak učinit v prvé řadě policejní orgán a státní zástupce před samým podáním obžaloby. Z uvedeného ustanovení nelze ovšem dovodit povinnost orgánů činných v trestním řízení upozorňovat na takové nedostatky postupu poškozených a v žádném případě pak ve vztahu k organizacím státu, které jsou vybaveny kvalifikovanými zaměstnanci a musejí disponovat základními informacemi o rozsahu svého oprávnění k vystupování v řízení před soudem při zastupování státu. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že sami poškození opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně nepodali. V rámci postupu soudu v adhezním řízení nelze přímo aplikovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu, např. z hledisek odstranění vad žaloby a poučovací povinnosti dle § 5 o.s.ř. Ostatně i soudní praxe v takových případech v občanskoprávním řízení zastává názor, že nedostatek podmínek řízení, spočívající v nedostatku být účastníkem řízení, není odstranitelná vada žaloby a nelze se nápravy domáhat skrze poučovací povinnost soudu, která se týká výhradně procesních práv a povinností, zatímco poučení o tom, kdo má tzv. právní subjektivitu je poučením o hmotném právu, jež je v občanském soudním řízení nepřípustné (srov. např. usnesení NS ČR, sp.zn. 33 Odo 720/2003, ze 17.12.2003, sp.zn. 25 Cdo 2391/2005, ze dne 28.11.2005). V trestním řízení, přestože se jedná o rozhodování o nárocích náhrady škody, spadajících do sféry občanského práva, je nutno vycházet ze zásad a konkrétních, trestním řádem předepsaných, rigidních postupů. Ty jednoznačně stanoví podmínky a okamžik, do kdy může být nárok na náhradu škody uplatněn tak, aby mohl být shledán podaný včas a řádně a mohlo být o něm v řízení rozhodnuto. Jestliže tomu tak není, je soud povinen obligatorně postupovat dle § 206 odst. 3, odst. 4 tr.ř. (příp. per analogiam) a dále již o nároku na náhradu škody nerozhodovat, a to ani odkazujícím výrokem rozsudku dle § 228 odst. 1 či § 229 odst. 1 až odst. 3 tr.ř. Z těchto důvodů odvolací soud, na podkladě všech podaných odvolání, shledal uvedený adhezní výrok napadeného rozsudku nesprávným. Proto jej dle § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. zrušil a do svého nového rozhodnutí ve věci samé výrok o nároku na náhradu škody již nepojal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 11. března 2010 JUDr. Libor L o s a v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Zuzana Matoušková