3810/2009

Plný text

t a k t o : Odvolání se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci JUDr. S. Z. souhlas s vynětím majetku z majetkové podstaty, označeného ve výroku tohoto usnesení. Účastníky řízení, s odkazem na § 91 IZ, poučil, že proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. Proti usnesení insolvenčního soudu podal obsáhlé odvolání věřitel č. 13, T., b.d. (dále jen odvolatel), podle něhož je proti napadenému usnesení přípustné odvolání. Svůj názor o přípustnosti odvolání opíral o systematický, teleologický a logický výklad ustanovení § 294 ve vztahu k § 227 IZ (viz. bod V. odvolání). Podle něj je názor Nejvyššího soudu, vyslovený v jeho usnesení ze dne 30.6.2004 sp. zn. 29 Odo 199/2003, již překonán a navíc se vztahuje pouze k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění platném od 1.5.2000 do 20.7.2000. Argumentoval i názory Ústavního soudu k výkladu právních norem, podle kterých nelze vycházet pouze z jazykového výkladu, ale především z účelu a smyslu aplikované právní normy. Objektivní přípustnost odvolání podle odvolatele rozporně řeší i sám insolvenční zákon (§ 91 ve vztahu k § 92 IZ) a zásadní je podle něj to, že pokud proti usnesení o souhlasu insolvenčního soudu s vynětím majetku z podstaty nebude přípustné odvolání, nemá účastník v rámci insolvenčního řízení žádnou možnost obrany proti tomuto usnesení, což je v rozporu s ústavně zaručenými právy (jedná se o neposkytnutí účinné a efektivní soudní ochrany právům). Protože je podle odvolatele poučení soudu prvního stupně o nepřípustnosti odvolání nesprávné, je jeho odvolání podáno včas (§ 204 odst. 2 o.s.ř.). V dalších částech obsáhlého odvolání odvolatel snášel argumenty pro to, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ostatní účastníci se k podanému odvolání nevyjádřili. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je proti napadenému usnesení odvolání přípustné. Podle § 7 odst.1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle § 11 odst 1 IZ při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. Podle § 91 IZ proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak. Podle § 227 IZ insolvenční správce může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky. Učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu. Podle § 218 písm. c) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné Insolvenční zákon na žádném místě neuvádí (ani příkladmo) výčet rozhodnutí vydávaných insolvenčním soudem při výkonu dohlédací činnosti, proti kterým není odvolání přípustné. Smyslem těchto rozhodnutí je zajistit takový průběh insolvenčního řízení, kterým bude splněn jeho cíl (§ 1 IZ) při respektování zásad insolvenčního řízení (§ 5 IZ), lze proto jen stěží konkrétně určit, jaká rozhodnutí při výkonu dohlédací činnosti bude potřeba v tom kterém řízení vydat. Rozhodnutí při výkonu dohlédací činnosti jsou z tohoto důvodu definována obecně, vztahem k předmětu či účelu, který je konkrétním rozhodnutím sledován (rozhodnutí týkající se průběhu řízení a činnosti procesních subjektů, rozhodnutí k zajištění účelu řízení, § 11 odst. 1 IZ). K vynětí majetku z podstaty je oprávněn insolvenční správce; zákon tento jeho úkon podrobuje předchozímu souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu (§ 227 IZ). Rozhodnutí, kterým soud insolvenčnímu správci uděluje souhlas s vynětím majetku, je rozhodnutím sledujícím zajištění účelu insolvenčního řízení (§ 1 IZ), neboť vyjmout lze jen ten majetek, který nemůže sloužit k uspokojení věřitelů a jehož správa by majetkovou podstatu zatěžovala zbytečnými náklady. Protože usnesení insolvenčního soudu o udělení souhlasu insolvenčnímu správci s vynětím majetku sleduje zajištění účelu řízení, je toto rozhodnutí rozhodnutím při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 IZ). Protože insolvenční zákon nestanoví speciálně právo odvolat se proti usnesení soudu o udělení souhlasu insolvenčnímu správci s vynětím majetku z podstaty, uplatní se na posouzení přípustnosti proti němu obecná úprava § 91 IZ, podle které proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Výklad, podle něhož proti předmětnému usnesení není objektivně přípustné odvolání, je ústavně konformní, neboť pokud věřitel nesouhlasí s vynětím určitého majetku z podstaty, může proti tomuto úkonu správce brojit jiným prostředkem, který mu zákon poskytuje (§ 304 odst. 2 až 5 IZ ). Odvolací soud proto postupoval podle § 7 odst. 1 IZ a § 218 písm. c) o.s.ř. a odvolání jako nepřípustné odmítl, aniž by se zabýval jak jeho včasností, tak dalšími odvolacími důvody, které odvolatel ve svém obsáhlém odvolání uváděl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání. V Olomouci dne 22. září 2010