4 Tmo 30/2005

Plný text

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.10.2005, č.j. 46 Tm 4/2005-685, bylo rozhodnuto dle § 69 odst. 5 tr.ř. o vzetí obžalované ml. K.K.* (pseudonym) do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podala prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost obžalovaná ml. K.K. jakožto osoba oprávněná dle § 142 odst. 1 tr. ř. Domáhala se zrušení napadeného usnesení a propuštění na svobodu, neboť vazební důvody u ní nejsou dány. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, jakožto soud příslušný k rozhodnutí o této stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost obžalované ml. K.K. je důvodná, byť nikoli proto, že by u ní nebyly dány vazební důvody, jak ve své stížnosti namítala, nýbrž proto, že jak napadeným usnesením, tak v řízení, které mu předcházelo (vydáním příkazu k zatčení), byl porušen zákon. Krajský soud při svém rozhodování totiž nerespektoval ustanovení § 47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., podle kterého vazba v řízení ve věcech mladistvých nesmí trvat, jde-li o zvlášť závažné provinění, déle než šest měsíců. Vazba může být prodloužena za splnění zákonných podmínek o dalších šest měsíců jednou v řízení přípravném a jednou v řízení před soudem. Nedojde-li však předepsaným způsobem k prodloužení vazby, musí být mladistvá osoba po uplynutí lhůty vazby propuštěna. Z logiky věci samozřejmě vyplývá, že takto propuštěná osoba nemůže být do vazby bez příslušného rozhodnutí o prodloužení lhůty vazby ani znovu vzata. V daném případě sama předsedkyně senátu v napadeném usnesení konstatuje správně skutečnost, vyplývající i ze spisového materiálu, že obžalovaná mladistvá K.K. již v této věci byla ve vazbě od 6.10.2004 do 6.4.2005 a základní zákonná šestiměsíční lhůta vazby u ní byla vyčerpána, pročež byla z vazby propuštěna. Jelikož předtím nedošlo k pozitivnímu rozhodnutí dle § 47 odst. 2, odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. a lhůta vazby v jejím případě nebyla prodloužena, nemohlo napadené rozhodnutí o vzetí do vazby jako nezákonné obstát a muselo být proto stížnostním soudem zrušeno. Jelikož neexistuje žádný podklad pro omezení osobní svobody ml. K.K., musela být tato z vazby stížnostním soudem ihned propuštěna. Za této situace bylo ze strany stížnostního soudu bezpředmětným zabývat se důvodností dalších stížnostních námitek obžalované ml. K.K. Nyní je na obžalované, aby svým dalším přístupem k řízení před soudem nezavdala příčinu k úvahám o dalším vzetí její osoby do vazby, samozřejmě s dodržením veškerých zákonných ustanovení k této problematice se vztahujících, tj. po předchozím rozhodnutí o prodloužení vazby. Zejména je možno jí doporučit, aby průběžně informovala krajský soud o tom, kde se zdržuje a kde je schopna přebírat poštovní zásilky a dostavovala se na předvolání k soudu či znaleckému vyšetření. Totéž platí ve vztahu k soudu odvolacímu, bude-li ve věci probíhat řízení odvolací. V tomto směru může nepochybně svoji pozitivní úlohu sehrát jako zprostředkovatel informací mezi obžalovanou a soudem její obhájce.