4 Tmo 4/2025

Plný text

2 4 Tmo 4/2025-559 Číslo jednací: 4 Tmo 4/2025-559 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. května 2025 odvolání obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] , nar. [Datum narození obžalovaného] , trvale bytem [Adresa obžalovaného] , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 13. 12. 2024, č.j. 46 Tm 5/2024-489, a rozhodl takto:

I. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. se z podnětu odvolání obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] napadený rozsudek částečně zrušuje ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., a to i ve vztahu k již odsouzeným [jméno FO] a [jméno FO] .

II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená [právnická osoba] , odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

III. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odůvodnění:

I. Napadený rozsudek

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 13. 12. 2024, č.j. 46 Tm 5/2024-489, byl obžalovaný ml. [jméno FO] uznán vinným jednak pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a jednak proviněním výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.), kterých se měl dopustit tím, že ačkoliv obžalovaný ml. [jméno FO] byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 16. 7. 2024, sp.zn. 80 Tm 13/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 27. 11. 2024, sp.zn. 4 Tmo 29/2024, uznán vinným kromě jiného ze spáchání jednak pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s ostrahou, pro skutek spáchaný dne 16. 10. 2022, přesto (s dnes již pravomocně odsouzenými [jméno FO] a [jméno FO] ) dne 4. 5. 2023 v době kolem 21:20 hodin v [adresa] na náměstí [adresa] , poblíž budovy č.p. [číslo] , u provozovny rychlého občerstvení Kebab, a před více než třemi dalšími osobami na místě současně přítomnými, bezdůvodně napadli [jméno FO] , nar. [datum narození] , který zde seděl na lavičce společně se svými známými, nejprve slovně, kdy na něj zakřičeli, „co čumíš", když [jméno FO] muže upozornil, aby se uklidnili, tak [jméno FO] plivl do obličeje, načež všichni tři společně, vědomi si, že níže popsaným jednáním mu mohou způsobit závažná poranění, na [jméno FO] fyzicky zaútočili opakovaně, nejprve jej udeřili pěstmi do horní části těla, čemuž se ještě [jméno FO] aktivně bránil, avšak poté, co se jej obžalovaným podařilo povalit na zem, na betonovou dlažbu, jej začali všichni tři opakovaně kopat do nohou, břicha a hlavy, tak se již [jméno FO] pouze pasivně bránil tím, že se schoulil do klubíčka a hlavu si kryl instinktivně rukama, čímž [jméno FO] způsobili zlomeninu 6. a 7. žebra v podpažní čáře vpravo, které si vyžádalo dobu léčení až 5 týdnů, kdy zranění jej omezovalo bolestivostí, nemožností spát a ležet v poloze na pravé straně, omezením při práci na zahradě a při sportu, přičemž k mnohem závažnějším poraněním [jméno FO] jako zhmoždění plic, zlomeninám obličejového skeletu, ztrátovému poranění oka, zhmoždění mozku, zhmoždění plic nedošlo jen díky aktivní obraně [jméno FO] a shodou náhod a šťastných okolností zcela nezávislých na vůli obžalovaných.

2. Za tato provinění a sbíhající se pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež ze dne 16. 7. 2024, sp.zn. 80 Tm 13/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 27. 11. 2024, sp.zn. 4 Tmo 29/2024, a sbíhající se pokus provinění ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež ze dne 23. 5. 2024, sp.zn. 2 Tm 2/2024, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2024, a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 7. 2024, sp.zn. 81 T 199/2023, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2024, byl obžalovaný ml. [jméno FO] odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 25 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 31 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. a § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestního opatření odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež ze dne 16. 7. 2024, sp.zn. 80 Tm 13/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 27. 11. 2024, sp.zn. 4 Tmo 29/2024, a současně výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež ze dne 23. 5. 2024, sp.zn. 2 Tm 2/2024, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2024 a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 7. 2024, sp.zn. 81 T 199/2023, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný ml. [jméno FO] společně s dnes již odsouzenými [jméno FO] a [jméno FO] zavázáni povinností zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené [právnická osoba] , peněžní částku ve výši 8 029 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená [jméno FO] , nar. [datum narození] , trvale bytem [adresa - adresa] , odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Opravný prostředek a vyjádření k němu

3. Rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obžalovanému ml. [Jméno obžalovaného] (dále též „odvolatel“) právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním tohoto mladistvého. Odvolatel v písemném zdůvodnění opravného prostředku prostřednictvím svého obhájce [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že odvolání podává do výroku o vině a toliko v návaznosti na to i do výroku o uloženém souhrnném trestním opatření odnětí svobody. Vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání, v níž je spatřováno naplnění znaku pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku zejména pod body 8. a 9. Se zde uvedeným přístupem krajského soudu při hodnocení důkazů ve své podstatě souhlasí, kdy má rovněž za to, že naprosto stěžejním pro stanovení popisu skutkového děje a zejména též individualizovaný popis jednání jednotlivých obžalovaných jsou pořízené záznamy, které bezesporu objektivně zachycují skutkový děj a konkrétní účast jednotlivých obžalovaných na něm, a to včetně za pomoci vypracovaného odborného vyjádření, provedené podrobné analýzy tohoto skutkového děje, jak je i s použitím jednotlivých sekvencí a záběrů provedena. V tomto kontextu se pak podle odvolatele jeví výpovědi jednotlivých obžalovaných a svědků být spíše jen podpůrné, a to pouze tehdy, pokud tyto výpovědi korespondují s dějem objektivně zachyceným v těchto záznamech. Z tohoto pohledu proto nelze obsahy jednotlivých výpovědí přeceňovat, zejména jsou-li v rozporu s obrazově zachyceným skutkovým dějem a jeho odbornou analýzou. U obžalovaného [jméno FO] je tak zřejmá snaha v obsahu jeho výpovědi svou vinu spíše zeslabovat, ačkoliv tento obžalovaný nakonec u hlavního líčení později zcela prohlásil svou vinu, kdy jeho výpovědi jsou nejen vzájemně rozporné, ale jsou i v rozporu s analýzou záznamů, kdy je zřejmé, že svůj nesporný podíl viny na útoku proti ležící oběti se tento obžalovaný snaží „zeslabit a přehodit“ na odvolatele. Podle obžalovaného je v tomto kontextu nutno hodnotit i výpověď svědkyně [jméno FO] , která nejenže svou výpověď v přípravném řízení podala se značným časovým odstupem, a to až dne 15. 3. 2024, kdy k napadení došlo již dne 4. 5. 2023, ale její vyjádření je i poněkud neurčité, a to „myslím si, že to byl ten celý v černém …“. Naproti tomu například svědkyně [jméno FO] uvedla, že „nejaktivnějším byl ten v červeném dresu …“. O tom, který z obžalovaných měl v době incidentu na sobě jaké oblečení, nejsou dány žádné pochybnosti, což ve své podstatě při rozdílnosti těchto oděvů podstatným způsobem usnadňuje analýzu zajištěných záznamů, a to v rámci jejich rozfázovaných sekvencí a vylepšeného obrazu na podkladě zpracovaného odborného vyjádření z oboru kriminalistiky. Není pochyb ani o tom, že obžalovaný [jméno FO] se na útoku tří pachatelů vůči poškozenému aktivně a fyzicky podílel, a to nejen údery pěstí, ale i kopy, avšak jen ve fázi, kdy oběť útoku ještě stála. K tomu svému podílu na fyzickém napadání se ostatně i tento obžalovaný doznal a nad svým jednáním vyjádřil lítost a ponaučení. Nicméně v rámci analýzy skutkového děje na č.l. 23 spisu pod příslušnou sekvencí je jednoznačně dovozeno, a to v rozporu se závěry krajského soudu, které jsou v tomto směru poněkud neurčité a neindividualizované, pokud jde o účast jednotlivých obžalovaných na této fázi napadení, že poté, co všichni tři obžalovaní strhli poškozeného na dlažbu „ [jméno FO] ležícího poškozeného nejméně jedenkrát kope nohou do horní poloviny těla, [jméno FO] ležícího poškozeného nejméně jedenkrát udeří pěstí do oblasti břicha a [jméno FO] přitom svým tělem zalehl poškozeného“. Pod následující sekvencí na další straně záznamu je pak zřejmé, že osoba, pořizující záznam, telefon odvrací od dění a poté v záznamu pokračuje již ve fázi, kdy poškozený leží nehybně na betonové dlažbě a útočníci na něj neútočí a jen u něj stojí, čímž tento soukromý záznam končí.

4. Podle odvolatele je tak podstatný obsah kamerového záznamu pořízeného městskou policií, který byť z poněkud delší vzdálenosti, avšak zachycuje celý skutkový děj, přičemž z analýzy na č.l. 27 trestního spisu je sice zřejmé, jakým způsobem i obžalovaný [jméno FO] fyzicky útočil na ještě stojícího poškozeného, avšak poté, co jej následně obžalovaní strhnou na zem, obžalovaný [jméno FO] „do horní poloviny těla ležícího poškozeného nejméně jedenkrát kopne svojí pravou nohou“, pak od něj odchází, což plně koresponduje i s obsahem a analýzou výše uvedeného soukromého videozáznamu, přičemž obžalovaný [jméno FO] a obžalovaný [jméno FO] a ještě další osoba pokračují v napadání poškozeného, který se snaží vstát a bránit se (to odpovídá zjištění ze soukromého záznamu, že i obžalovaný [jméno FO] poškozeného udeřil jednou ranou pěstí), přičemž dále z této analýzy jednoznačně vyplývá, že obžalovaný [jméno FO] směrem do poškozeného opakovaně zuřivě kope a opakuje údery svých rukou. Následně podle této analýzy útok končí. Obhajoba, byť si je plně vědoma, že jako důkaz v trestním řízení slouží samotný pořízený záznam, nicméně nemá jakýkoliv důvod pochybovat o tom, že tato podrobná analýza zpracovaná za pomoci odborného vyjádření s pořízením sekvencí děje a vylepšeného obrazu zcela odpovídá objektivnímu průběhu této události.

5. Z hlediska výše uvedených závěrů o tom, který z obžalovaných se jednotlivě a jakým způsobem podílel na útoku proti ležícímu poškozenému, který byl takto fixován k pevné podložce, jsou pak z hlediska použité právní kvalifikace provinění u obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] podstatné závěry, vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , která byla k těmto závěrům i vyslechnuta v průběhu hlavního líčení, přičemž výslovně potvrdila, že na svých závěrech, vyplývajících z písemně zpracovaného posudku, ničeho nemění. Uvedená znalkyně přitom jednoznačně uvedla, že pokud bude prokázáno, že do hlavy a hrudníku ležící oběti bylo kopáno, pak jde z lékařského hlediska o mechanismus způsobilý ke vzniku závažných zranění, jak jsou tato uvedena i v popisu skutku napadeného rozsudku, přičemž nutným předpokladem vzniku takového závažného následku je vždy útok vedený velkou intenzitou síly, přičemž zranění objektivizovaná u poškozeného nasvědčují tomu, že proti jeho hrudníku působila tupá síla velké intenzity. Mechanismus kopů do ležící oběti byl znalkyní v daném případě označen jako způsobilý vzniku popsaného zranění, s možností vzniku dalších mnohem závažnějších poranění. V tomto případě z výčtu uvedeného v popisu skutku jde pouze o zhmoždění plic, přičemž tento závěr má své vyústění v použité právní kvalifikaci pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví i u obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] . Pokud z obsahu záznamů nebylo dovozeno, že by i tento kopal do ležící oběti, nemůže být u něj tato právní kvalifikace naplněna tak jako u ostatních dvou obžalovaných, u nichž kopy do hrudníku ležící oběti byly analýzou záznamu prokázány a popsány. Z tohoto pohledu je tedy právní kvalifikace jednání odvolatele nesprávná a nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech.

6. Odvolatel poukázal na poněkud neurčitý popis skutkového děje ve výrokové části napadeného rozsudku, kde jednání jednotlivých obžalovaných není potřebným způsobem objektivizováno a individualizováno, a to ve světle obsahu a analýzy zajištěných záznamů. Bylo-li by jednání v souladu s jejich obsahem precizněji popsáno, nemůže být dovozeno, že rovněž i obžalovaný ml. [jméno FO] použil kopy proti hrudníku ležícího poškozeného, a tedy, že i on přispěl k jednání, jehož mechanismus je podle znaleckého posudku způsobilý ke vzniku závažných poranění. V daném případě byla-li u poškozeného dodatečně s odstupem času diagnostikována zlomenina žeber, nelze samo o sobě hovořit o naplnění zákonných znaků poškození důležitého orgánu, jak uzavřel krajský soud.

7. Odvolatel dále soudu prvního stupně vytkl, že podle popisu skutku, jímž byl uznán vinným, pouze shodou náhod a šťastných okolností nezávislých na vůli obžalovaných nedošlo u poškozeného i k mnohem závažnějším poraněním, která jsou v popisu skutku výslovně vyjmenována, jako zlomeniny obličejového skeletu, ztrátového poranění oka a zhmoždění mozku, když tato zranění byla způsobilá vzniknout podle znaleckého posudku v případě, že by bylo prokázáno, že i do hlavy ležící oběti bylo kopáno, což však v žádném případě a u žádného z obžalovaných prokázáno nebylo a tedy nelze na rozdíl od zjištěného poranění hrudníku dovozovat jakoukoliv intenzitu síly útoku na hlavu poškozeného. Tato část skutkového děje a jednání, pro nějž byl obžalovaný ml. [jméno FO] uznán vinným, nemá tedy jakoukoliv oporu v provedených důkazech, neboť popsaný útok nebyl způsobilý ke vzniku popsaných závažných poranění i v oblasti hlavy poškozeného.

8. Závěrem obžalovaný ml. [jméno FO] prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu u odvolatele zrušil a nově rozhodl tak, že tento obžalovaný se uznává vinným proviněním ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a za toto jednání mu bylo nově uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v přiměřené výši.

9. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, soudu pro mládež, jako soudu odvolacímu v souladu s ustanovením § 252 tr. ř. Odvolací soud zjistil, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr. ř., přičemž podané odvolání splňuje i náležitosti § 249 odst. 1 tr. ř., proto odvolací soud neshledal podmínky pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 1, 4 tr. ř. a k jeho projednání nařídil veřejné zasedání.

10. Obžalovaný ml. [jméno FO] u veřejného zasedání před odvolacím soudem prostřednictvím svého obhájce setrval na svých odvolacích námitkách, včetně závěrečného návrhu, a zdůraznil, že z pořízených záznamů je zřejmé, že kopy do ležícího poškozeného vedli oba zbylí obžalovaní, nikoli odvolatel. Proto nesouhlasí s užitou právní kvalifikací. Vyslovil nesouhlas i s popisem skutkového děje, kdy k těžkým zraněním mělo nebo mohlo dojít podle závěrů soudu prvního stupně i ve vztahu ke zraněním na hlavě poškozeného, přičemž útok na hlavu nebyl vůbec zaznamenán.

11. Obžalovaný ml. [jméno FO] sám před odvolacím soudem uvedl, že si je vědom svého fyzického napadení poškozeného. Popřel, že by do poškozeného na zemi kopal. Vyslovil lítost nad svým jednáním, byl pod vlivem alkoholu, svého činu lituje.

12. Intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání před odvolacím soudem vyjádřila souhlas s popisem skutku i právní kvalifikací. Poukázala na to, že i v řízení před soudem prvního stupně obžalovaný mladistvý namítal, že ruku, kterou měl útočit, měl po předchozím zranění nezpůsobilou takto razantního násilí, přičemž krajský soud se s uplatněnou obhajobou mladistvého v odůvodnění řádně vyrovnal. Odvolání mladistvého považuje za nedůvodné. Závěrem navrhla, aby bylo zamítnuto.

III. Důvodnost opravného prostředku

13. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, na podkladě podaného opravného prostředku ve veřejném zasedání podle § 254 odst. 1, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost o odůvodněnost výroků napadeného rozsudku ve vztahu k obžalovanému ml. [Jméno obžalovaného] , jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Přezkumné činnosti odvolacího soudu nepodléhaly výroky rozsudku ve vztahu k [jméno FO] a [jméno FO] , neboť ve vztahu k těmto dříve spoluobžalovaným nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden opravným prostředkem a je tak v právní moci.

14. Základem obligatorního postupu odvolacího soudu při jeho přezkumné činnosti je zjištění, zda v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, byly dodrženy předpisy práva procesního a nedošlo v tomto řízení k vadám, jež mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následně na aplikaci procesu práva hmotného. Je také významné, že ne všechny zjištěné vady mohou činit opravný prostředek důvodným, nýbrž jde jen o taková eventuální porušení ustanovení o řízení, která mohla způsobit, že výrok je nesprávný nebo chybí. Z hlediska soudní teorie i praxe je proto nutné vždy zvažovat, jestli zjištěná vada řízení je podstatná a zároveň, jestli by mohla ovlivnit správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, a zohlednit rozumný pohled na dodržování zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu jako podmínky pro spravedlivé rozhodnutí.

15. Vrchní soud po přezkoumání dané trestní věci v intencích výše zmíněných shledal pochybení soudu prvního stupně, spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř., podle něhož při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.

16. Soud prvního stupně v bodě 6. (str. 8) napadeného rozsudku uvedl: „Soud v rámci dokazování vycházel také z dalších svědeckých výpovědí, které v průběhu hlavního líčení nebyly čteny ani svědci osobně vyslýcháni, neboť obžalovaní [jméno FO] a [jméno FO] prohlásili vinu a další důkazy ve vztahu k těmto obžalovaným prováděny být nemusely a k jednotlivým svědeckým výpovědím pak třetí obžalovaný – ml. [jméno FO] i státní zástupkyně prohlásili, že tyto skutečnosti považují za nesporné, a proto soud od čtení těchto svědeckých výpovědí u hlavního líčení upustil.“ 17. Nejprve v obecné rovině odvolací soud připomíná, že podle § 206d tr. ř. po zjištění stanoviska obviněného k obžalobě, nedošlo-li k sjednání dohody o vině a trestu ani k prohlášení viny obviněným, může soud rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat.

18. Zákon v § 206d tr. ř. tak hovoří o nesporných skutečnostech nikoli o nesporných svědeckých výpovědích. Pokud soud prvního stupně upustil od čtení svědeckých výpovědí na základě toho, že byly označeny za nesporné, je to nesprávný postup, protože svědecké výpovědi jsou důkazními prostředky a nikoli samotnými skutečnostmi. Zvolená obhajoba obžalovaného ohledně způsobu útoku na poškozeného je navíc v rozporu s výpovědí zejména poškozeného a svědkyně [jméno FO] . Tento postup soudu prvního stupně je procesní chybou.

19. Krajský soud se tak dopustil porušení zásady bezprostřednosti, když neprovedl ve vztahu k obžalovanému ml. [jméno FO] důkazy svědeckými výpověďmi poškozeného [jméno FO] , svědků [jméno FO] , [jméno FO] , [jméno FO] a [jméno FO] , ačkoli v odůvodnění napadeného rozsudku jejich výpovědi uvádí a při zjišťování skutkového stavu z těchto výpovědí vychází.

20. Odvolací soud vzhledem k ostatním důkazům, které byly v hlavním líčení provedeny a které usvědčují obžalovaného ml. [jméno FO] ze žalované trestné činnosti, dospěl k závěru, že předmětné pochybení, které nebylo stranami vytýkáno, lze napravit v rámci veřejného zasedání provedením těch důkazů – svědeckých výpovědí, které jsou podstatné pro ustálení skutkového stavu dané věci, a to výpověď poškozeného [jméno FO] a [jméno FO] (postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. za souhlasu obžalovaného mladistvého a státní zástupkyně), aniž by rozsudek soudu prvního stupně musel být pro podstatnou vadu řízení zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud proto v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování výpověďmi těchto svědků z přípravného řízení.

21. Odvolací soud neshledal v řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo, mimo výše uvedeného pochybení jiné vady, které by spočívaly zejména v porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a nebyl tak dán důvod pro zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Odvolací soud tak zjistil, že byla dodržena příslušná ustanovení, která se práva obžalovaného mladistvého na obhajobu týkala, zejména ve vztahu k zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, doručení obžaloby a rozsudku, dodržení zákonných lhůt k přípravě hlavního líčení, jakož i další jednotlivá práva, jež procesním způsobem zajišťují konkrétní realizaci obhajovacích práv mladistvého obžalovaného v průběhu trestního řízení.

22. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 odst. 1, 2, 3 tr. ř., § 122 odst. 1 tr. ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 odst. 1, 2 tr. ř. stran jeho odůvodnění a poučení. Podle přesvědčení odvolacího soudu z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, které skutečnosti vzal krajský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z jeho odůvodnění je rovněž patrné, jak se krajský soud vypořádal s obhajobou obžalovaného, jakož i jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestního opatření. K výroku o vině 23. Odvolatel svými námitkami zpochybňuje skutková zjištění krajského soudu uvedená ve výroku o vině v napadeném rozsudku a užitou právní kvalifikaci. Uvedl, že se doznal, že se na útoku tří pachatelů vůči poškozenému aktivně fyzicky podílel, a to nejen údery pěstí, ale i kopy, avšak kopy jen ve fázi, kdy oběť útoku ještě stála. Z pořízených kamerových záznamů útoku na poškozeného, pokud jde o účast jednotlivých obžalovaných, bylo podle odvolatele zjištěno, že se nedopustil vůči poškozenému takového jednání, které by bylo způsobilé ke vzniku popsaných závažných poranění i v oblasti hlavy.

24. Po přezkoumání věci odvolací soud zjistil, že krajský soud nepochybil, když ustálil skutkový děj tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku.

25. Spoluobžalovaný [jméno FO] prohlásil vinu u hlavního líčení dne 11. 11. 2024 a soud prvního stupně prohlášení viny přijal. U hlavního líčení dne 13. 12. 2024 prohlásil vinu [jméno FO] . Prohlášení viny i tohoto obžalovaného bylo následně soudem přijato (§ 206c odst. 4 tr. ř.).

26. Obžalovaný ml. [jméno FO] je z trestného jednání usvědčován zejména záznamem na mobilním telefonu svědkyně [jméno FO] a též kamerovými záznamy z městského kamerového systému Třinec. Z těchto důkazů bylo zjištěno, jak útok vůči poškozenému probíhal, včetně toho, že obžalovaný ml. [jméno FO] se aktivně útoku účastnil, a to jak ve fázi, kdy poškozený ještě stál, tak následně útočil i vůči ležícímu poškozenému.

27. Z obsahu kamerového záznamu pořízeného městskou policií a z jeho analýzy (č.l. 27 trestního spisu) bylo zjištěno, že poté, co poškozeného všichni tři spoluobžalovaní strhli na zem, [jméno FO] do horní poloviny těla ležícího poškozeného nejméně jedenkrát kopl svojí pravou nohou, pak od něj odchází (což plně koresponduje i s obsahem a analýzou soukromého videozáznamu), přičemž odvolatel a dříve spoluobžalovaný [jméno FO] pokračují v napadání poškozeného, který se snaží vstát a bránit se a přitom [jméno FO] směrem do poškozeného opakovaně zuřivě kope a opakuje údery svých rukou.

28. Obžalovaný mladistvý je z trestného jednání dále usvědčován výpovědí poškozeného [jméno FO] a svědkyně [jméno FO] z přípravného řízení, které byly v rámci řízení před odvolacím soudem provedeny (jak je uvedeno výše).

29. Svědkyně [jméno FO] mj. uvedla, že tři útočníci jejího otce začali mlátit, boxovat do obličeje. Svědkyně se se svou matkou snažily, aby toho útočníci nechali, snažily se poškozeného bránit. Útočníci matku i svědkyni odstrčili, ony upadly. Pak viděla, jak poškozený leží na zemi a oni ho kopou. Jeden ho kopl do břicha, myslí si, že to byl útočník, který byl celý v černém a měl na nohách bílé tenisky (obžalovaný ml. [jméno FO] ). Kopali ho do hlavy a do břicha. Jeden křičel „zabij ho“. Ten nekopal, ale stál vedle a křičel na toho druhého. Určitě kopal ten, který měl černou mikinu a dále i ten, který byl v dresu. Poškozený měl zlomená žebra. Z těch kluků byl nejaktivnější při tom napadání ten v černé mikině a bílých teniskách (obžalovaný ml. [jméno FO] ) a pak ten v tom dresu.

30. Poškozený [jméno FO] vypověděl, že seděl na kraji lavičky, skupina pěti až šesti kluků začala na něj pokřikovat vulgární slova. Jeden z nich přišel k němu, měl na sobě hokejový dres a ten mu plivl do tváře. Poškozený vstal, šel k němu, aby se ho zeptal, co to mělo znamenat a v ten moment se další dva k němu přidali a začali jej napadat, a to rukama i nohama. Pěstmi jej bili do oblasti hlavy, prsou, dále kopy, které směřovaly na tělo. Bránil se, když byl v pozici zády k domu, tak se mu dařilo údery a kopy vykrývat, ale pak se dostal od té stěny a buď do něj strčili zezadu, nebo na něj někdo skočil a podařilo se jim povalit jej na zem. Pak už si pouze instinktivně zakryl rukama tvář a oni do něj kopali zezadu, zepředu, neví, kolik jich bylo, neviděl, protože si rukama, dlaněmi chránil hlavu. Kopali jej do celého těla, neví, kde přesně, byl v šoku. Nepamatuje si to. Myslí si, že když byl na zemi, tak ti kluci do něj jen kopali. Neví, kolik kopů bylo, určitě ale pět. Když ležel na zemi, tak se jej snažila bránit manželka s dcerou, ale oni je pokaždé odtáhli a hodili na zem. To ví z vyprávění. Manželku s dcerou slyšel, jak je okřikují „nechte ho“. Proto ví, že se mu snažili pomoci. Najednou útok přestal, kluci odběhli pryč. Jeden z kluků strčil do švagrové nebo ji kopnul. Přijela sanitka, na místě se cítil „jakžtakž“, proto ani nejel na žádné vyšetření. Měl v sobě asi ještě dost adrenalinu, nic moc jej nebolelo, až večer, když ležel v posteli, tak jej začala bolet žebra na pravé straně. Pak šel na žádost policie pro lékařskou zprávu do nemocnice, kde mu udělali rentgen a zjistili, že má dvě zlomená žebra na pravé straně a nějaké hematomy. Zlomená žebra mu vadila při sportování a v práci. Bolest pociťoval asi měsíc. Nemohl asi šest měsíců spát na pravé straně. Nemohl pracovat kolem jejich domu. Nebyl v pracovní neschopnosti. Útočníci byli pod vlivem nějaké látky, ale neví, jestli to byl alkohol nebo drogy.

31. Obžalovaný mladistvý je usvědčován i výpovědí dříve spoluobžalovaného, nyní již odsouzeného [jméno FO] , který v přípravném řízení poté, kdy mu byl přehrán kamerový záznam pořízený mobilním telefonem svědkyně [jméno FO] , který zachycoval část skutku, uvedl, že na záznamu poznává sebe v červeném dresu, dále spoluobžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] , který je oblečen celý v černém a má bílé tenisky, a dále v červené mikině spoluobžalovaného [jméno FO] . V závěru tohoto záznamu je vidět, že jeden ze spolupachatelů povalil poškozeného muže na zem a podle jeho názoru to byl spoluobžalovaný ml. [jméno FO] , který v té době do poškozeného kopal. U hlavního líčení dne 11. 11. 2024 tento dříve spoluobžalovaný uvedl, že nejprve plivl do obličeje poškozenému, došlo k napadení, u kterého byli všichni tři spoluobžalovaní. Zopakoval, že na předloženém kamerovém záznamu poznal sebe i spoluobžalované [jméno FO] a ml. [jméno FO] .

32. Z vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , která byla u hlavního líčení vyslechnuta, bylo zjištěno, že poškozený byl primárně a jednorázově ošetřen až dne 24. 5. 2023, kdy bylo zjištěno, že utrpěl zlomeninu šestého a sedmého žebra v podpažní čáře vpravo. Znalkyně uvedla, že tato zlomenina již v době ošetření měla známky hojení. Znalkyně uvedla, že datum úrazového děje, a to 4. 5. 2023, není v rozporu s charakterem objektivizovaných zlomenin žeber, kdy tyto zlomeniny byly specifikovány radiologem již se známkami hojení. Tato zjištění svědčí pro věrohodnost tvrzení poškozeného ohledně doby vzniku zranění. Znalkyně uvedla, že průměrná doba léčení zlomeniny žeber je 4-5 týdnů a jde o poranění středně těžké. Průměrná doba takového léčení je vždy delší než 7 dnů, avšak nepřekročí hranici 6 týdnů. K mechanismu úrazových změn znalkyně uvedla, že proti hrudníku poškozeného zprava působilo tupé násilí velké intenzity síly. Tak, jak útok popisují jednotliví svědci, je podle znalkyně způsob vedení útoku dobře způsobilý ke vzniku objektivně zjištěných poranění. Znalkyně dále uvedla, že podle zdravotnické dokumentace před předmětným úrazovým dějem poškozený nikdy v minulosti nebyl ošetřen pro jakékoliv poranění hrudníku.

33. Znalkyně uzavřela, že pokud bude prokázáno, že do hlavy a hrudníku ležící oběti bylo kopáno, pak jde z lékařského hlediska o mechanismus způsobilý ke vzniku závažných zranění, jako jsou například zlomeniny obličejového skeletu se ztrátovým poraněním oka, zlomeniny lebky se zhmožděním mozku či krvácením pod mozkové obaly. Ve všech případech se tedy jedná o poranění, která by naplnila kritéria poškození důležitého orgánu. Nutným předpokladem vzniku takového závažného následku je vždy útok vedený velkou intenzitou síly.

34. Po přezkoumání dané trestní věci vrchní soud neshledal porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo. K danému odvolací soud v obecné rovině podotýká, že je nepochybné, že je to stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a že pokud nebylo v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li tak přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného, tedy v souladu s pravidlem in dubio pro reo [k tomu srov. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)], neboť ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ [viz nález, sp.zn. I. ÚS 553/05, ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Podstatou volného hodnocení důkazů je myšlenková činnost soudce, kterou tvoří elementy, jako jsou průměrné životní zkušenosti každého člověka, osobní životní i profesní znalosti a zkušenosti soudce a zvláštní poznatky zjištěné při projednávání konkrétní věci. Teorie a praxe vyžadují, aby každý důkaz byl hodnocen podle své závažnosti, zákonnosti a věrohodnosti (srov. Fenyk, J., Císařová, D, Gřivna T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 330). Cílem dokazování je rekonstrukce skutkového děje potřebná pro rozhodnutí soudu. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 1291/12).

35. Odvolací soud po přezkoumání dané trestní věci zjistil, že mimo výše uvedeného pochybení, které bylo ve veřejném zasedání před soudem druhého stupně napraveno, způsob, jakým krajský soud v dané věci pracoval s provedenými důkazy, výše popsaným principům odpovídá. Odvolací soud proto zhodnocení důkazů soudem prvního stupně posoudil jako logické a přesvědčivé, tyto závěry mají dostatečnou oporu v procesně využitelných důkazech. Výrok o vině v napadeném rozsudku tak není založen na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům. Odvolací soud proto přisvědčil správnosti skutkových závěrů krajského soudu ve vztahu k odvolateli, uvedeným ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Právní hodnocení 41. Krajský soud se zabývá právním hodnocením trestného jednání obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku.

42. K uplatněným námitkám obžalovaného mladistvého je nutno nejprve v obecné rovině uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění a za těchto podmínek je těžká újma na zdraví vymezena v alternativách pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení.

43. K naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp.zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp.zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

44. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

45. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

46. V obecné rovině je vhodné dále připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp.zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.

47. Spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu rozhodnutí č. 41/1993-III. a především č. 45/2018 Sb. rozh. tr.).

48. Podle obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] krajský soud nesprávně právně kvalifikoval prokázané jednání, když z pořízených kamerových záznamů vyplývá, pokud jde o účast jednotlivých obžalovaných, že se nedopustil vůči poškozenému takového jednání (zejména, že do poškozeného, když ležel na zemi, nekopal), které by bylo způsobilé ke vzniku popsaných závažných poranění i v oblasti hlavy.

49. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že spoluobžalovaní ml. [jméno FO] , [jméno FO] a [jméno FO] - všichni tři společně fyzicky zaútočili na poškozeného [jméno FO] , a to způsobem uvedeným ve výroku napadeného rozsudku.

50. Podle charakteru útoků reálně hrozila poškozenému závažná zranění. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , uvedla, že proti hrudníku poškozeného působila tupá síla velké intenzity, což dokládají objektivně zjištěné zlomeniny šestého a sedmého žebra v podpažní čáře vpravo. Nejen z výpovědí jednotlivých svědků a samotných obžalovaných, ale zejména ze založených kamerových záznamů bylo zjištěno, že do ležícího poškozeného bylo opakovaně mimo jiné kopáno (poté, co poškozeného všichni tři spoluobžalovaní strhli na zem, [jméno FO] do horní poloviny těla ležícího poškozeného nejméně jedenkrát kopl svojí pravou nohou, odvolatel a dříve spoluobžalovaný [jméno FO] pokračují v napadání poškozeného, který se snaží vstát a bránit se a přitom [jméno FO] směrem do poškozeného opakovaně zuřivě kope a opakuje údery svých rukou) a podle znalkyně se jedná ze soudně lékařského hlediska o mechanismus způsobilý ke vzniku závažných zranění jako například zlomeniny obličejového skeletu, zlomeniny lebky se zhmožděním mozku či krvácení pod mozkové obaly, zlomeniny žeber se zhmožděním plic a další.

51. Jedná se tedy o poranění, která by naplnila kritéria poškození důležitého orgánu, jak správně uzavřel krajský soud. Pouze shodou náhod k takovémuto následku nedošlo a trestné jednání obžalovaných zůstalo pouze ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

52. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obžalovaný ml. [jméno FO] , [jméno FO] a [jméno FO] jednali jako spolupachatelé, neboť se dopustili společného jednání, když všichni tři společně fyzicky napadli poškozeného. Pro závěr o spolupachatelství podle právní teorie i judikatury není vyžadováno, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, rozhodné je to, že všichni tři byli vedeni společným úmyslem, a to fyzicky napadnout poškozeného. Tento společný úmysl je provedenými důkazy jednoznačně prokázán. Je nepochybné, že každý ze spolupachatelů, tedy i obžalovaný ml. [jméno FO] si musel být vědom možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a je nepochybné, že všichni tři společným napadáním poškozeného byli navzájem posilováni.

53. Obžalovaný ml. [jméno FO] jako spolupachatel trestného činu (provinění) ublížení na zdraví odpovídá za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo poškozenému způsobeno jeho konkrétními útoky, a bez ohledu na okolnost, že mohl být rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů.

54. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Podle soudu prvního stupně ml. [jméno FO] naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty daného provinění v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, neboť s ohledem na rozumové schopnosti obžalovaného mladistvého lze jednoznačně uzavřít, že byl srozuměn s tím, že při napadání ležícího poškozeného způsobem, jaký spolupachatelé použili (kopy do celého těla ležícího poškozeného vedené velkou silou), může dojít k řadě závažnějších poranění, přičemž ml. [jméno FO] již v předmětné době byl pro násilné delikty projednáván a také odsouzen. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně, že obžalovaný mladistvý s nyní již odsouzenými [jméno FO] a [jméno FO] jednáním popsaným pod bodem 1. výroku napadeného rozsudku naplnil veškeré zákonné znaky provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když poškozenému hrozilo poškození důležitého orgánu a s tím související i delší dobu trvající porucha zdraví. Krajský soud nepochybil, když u obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] shledal i naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, neboť se tohoto činu dopustil opětovně, což je dokladováno rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 16. 7. 2024, sp.zn. 80 Tm 13/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 27. 11. 2024, sp.zn. 4 Tmo 29/2024 (jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku), a jímž byl uznán vinným kromě jiného ze spáchání jednak pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak provinění výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, a to pro skutek spáchaný dne 16. 10. 2022.

55. Krajský soud zcela správně uzavřel, že obžalovaný ml. [jméno FO] svým jednáním v jednočinném souběhu naplnil i veškeré zákonné znaky provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se dopustil veřejně výtržnosti tím, že napadl jiného. Současně vzhledem k tomu, že tohoto provinění se dopustil opakovaně, naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

56. Odvolací soud proto nepřisvědčil námitkám obžalovaného mladistvého směřujícím do právní kvalifikace jednání, jímž byl uznán vinným. K výroku o trestu 57. Odvolací soud při přezkoumání trestního opatření u obžalovaného mladistvého vyšel z příslušných ustanovení zák. č. 218/2003 Sb. v aktuálním znění, zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „ZSM“) a trestního zákoníku.

58. Podle § 3 odst. 3 ZSM: „Opatření uložené podle tohoto zákona musí přihlížet k osobnosti toho, komu je ukládáno, včetně jeho věku a rozumové a mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, jakož i jeho osobním, rodinným a sociálním poměrům, a musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu. Politické, národní, sociální nebo náboženské smýšlení mladistvého nebo dítěte mladšího patnácti let, jeho rodiny nebo rodiny, v níž žije, anebo způsob výchovy mladistvého nebo dítěte mladšího patnácti let nemůže být důvodem k uložení opatření podle tohoto zákona.“ 59. Podle § 24 odst. 2 ZSM: „Trestní opatření uložené podle tohoto zákona v návaznosti na trestní zákoník musí vzhledem k okolnostem případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého; výkonem trestního opatření nesmí být ponížena lidská důstojnost.“ 60. Povahu a závažnost spáchaných trestných činů, v daném případě provinění, blíže určují hlediska, která jsou demonstrativně vypočtena v ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Patří k nim především objektivní znaky blíže charakterizující spáchaný trestný čin (význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za jakých byl čin spáchán), intenzita subjektivního vztahu pachatele k činu (míra jeho zavinění, jeho pohnutka, záměr, cíl) a osoba pachatele. Poměry pachatele jsou okolnosti charakterizující osobu pachatele a ovlivňující citelnost uloženého trestu, včetně věku, rozumové a mravní vyspělosti, zdravotního stavu, jakož i jeho osobní, rodinné a sociální poměry. Jde o osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku). Rozhodující je jejich existence nikoliv v době činu, ale v době ukládání trestu. V souladu s ustanovením § 39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédl odvolací soud též k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. U spolupachatelů se přihlédne též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo /§ 39 odst. 7 písm. a), c) tr. zákoníku/.

61. K osobě obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] bylo zjištěno, že jeho chování je výrazně problémové, neboť od 27. 10. 2022 byl umístěn v Diagnostickém ústavu pro mládež [adresa] , a to na základě rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření. Důvodem umístění v tomto diagnostickém ústavu bylo nerespektování autorit, agresivita, toulky a přestupkové chování. Jeho pobyt v diagnostickém ústavu však trval pouze několik málo dnů, neboť byl permanentně na útěku z tohoto výchovného zařízení. Odvolatel absolutně nebyl motivován k dalšímu vzdělávání, neplnil své povinnosti a ze samostatných vycházek se vracel pozdě, vždy s nějakou výmluvou. Následně v měsíci srpnu 2023 byl umístěn do Výchovného ústavu v [adresa] . V opise evidence přestupků od roku 2020 do současné doby má celkem devět záznamů, převážně pro přestupky na úseku občanského soužití, které byly řešeny vždy pokutou.

62. V opise rejstříku trestů má tento odsouzený od roku 2022 do současné doby celkem šest záznamů (viz str. 15-16 odůvodnění napadeného rozsudku).

63. Soud prvního stupně nepochybil, když u odvolatele shledal naplnění zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestního opatření podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku k odsouzením uvedeným ve výroku napadeného rozsudku. Při ukládání trestního opatření soud prvního stupně postupoval podle § 31 odst. 1 ZSM (trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoníku se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok). Je formálním pochybením, které není nutné napravit odvolacím soudem, že toto ustanovení zákona krajský soud neuvedl ve výroku o trestním opatření v napadeném rozsudku. Krajský soud zcela správně aplikoval i § 25 odst. 3 ZSM (ukládá-li soud pro mládež úhrnné nebo souhrnné trestní opatření mladistvému, který spáchal provinění jednak před tím, než překročil osmnáctý rok svého věku, jednak po tom, co tento věk dovršil, postupuje podle ustanovení o úhrnném nebo souhrnném trestu popřípadě o upuštění od uložení souhrnného nebo dalšího trestu, přičemž se hranice trestních sazeb u provinění spáchaných před tím, než mladistvý překročil osmnáctý rok, posuzují podle tohoto zákona), neboť obžalovanému mladistvému bylo ukládáno souhrnné trestní opatření i za trestné činy spáchané po nabytí zletilosti z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 4. 7. 2024, sp.zn. 81 T 199/2023.

64. Pro stanovení výměry souhrnného trestu je nutno vyhodnotit existenci polehčujících a přitěžujících okolností komplexně ve vztahu k veškeré trestné činnosti v dovozovaném souběhu a nikoli pouze k inkriminovanému jednání v tomto trestním řízení.

65. Obžalovaný mladistvý je osobou s evidentním sklonem k páchání trestné činnosti násilného charakteru, což vyplývá z opakovaných odsouzení pro provinění podle § 146 tr. zákoníku a § 145 tr. zákoníku. Odvolatel se opakovaně dopouštěl i majetkové trestné činnosti. Trestného jednání, pro které byl napadeným rozsudkem odsouzen, se dopustil v době podmíněného odsouzení mj. i za provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Na obžalovaného mladistvého bylo opakovaně působeno výchovnými podmíněnými trestními opatřeními, které se však minuly svým účinkem, k nápravě mladistvého nevedly. U mladistvého tak nebyly shledány žádné okolnosti polehčující, naopak mu přitěžují okolnosti podle § 42 písm. n), q) tr. zákoníku.

66. Krajský soud nepochybil, když obžalovanému mladistvému s ohledem na všechny skutečnosti dané trestní věci uložil souhrnné trestní opatření v trvání 3 let. Toto trestní opatření je i podle odvolacího soudu zcela přiměřené charakteru a společenské škodlivosti jednání, kterého se dopustil. Při ukládání souhrnného trestního opatření krajský soud plně respektoval ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

67. Nepodmíněné trestní opatření by mělo vést obžalovaného mladistvého k pochopení důsledků jeho jednání a mělo by jej motivovat ke změně chování.

68. Soud prvního stupně nepochybil, když vzhledem ke stupni a povaze narušení obžalovaného mladistvého a skutečnosti, že v měsíci [Anonymizováno] již dovršil [číslo] . rok svého věku, jej zařadil pro účely výkonu trestního opatření odnětí svobody do věznice s ostrahou (§ 31 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb.). Shodným způsobem bylo rozhodnuto již v rámci posledního odsouzení tohoto obžalovaného Okresním soudem ve Frýdku–Místku, sp.zn. 80 Tm 13/2023, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, to je Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, sp.zn. 4 Tmo 29/2024.

69. Podle odvolacího soudu z důvodu výše uvedených trestní opatření uložené soudem prvního stupně tak není trestním opatřením nepřiměřeně přísným ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., které by mělo být odvolacím soudem zmírněno. K adheznímu výroku 70. Ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě 1. výroku o vině, jímž byl odvolatel uznán vinným, krajský soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obžalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně na náhradě škody zaplatili poškozené [právnická osoba] , peněžní částku ve výši 8 029 Kč.

71. V připojení [právnická osoba] z přípravného řízení (č.l. 155), které bylo u hlavního líčení před zahájením dokazování předsedkyní senátu přečteno (čl. 451), je uvedeno, že se zdravotní pojišťovna připojuje ve výše uvedené věci s nárokem na náhradu škody za [jméno FO] ve výši 1 025 Kč a [jméno FO] ve výši 7 004 Kč, tj. celkem 8 029 Kč. Pojišťovna svůj nárok doložila.

72. Odvolací soud nejprve v obecné rovině připomíná, že podle § 43 odst. 3 tr. ř. poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit.

73. Nárok na náhradu škody je třeba uplatnit vůči určité osobě, tj. proti konkrétnímu obviněnému či obviněným. Dodržení této zásady je zvlášť důležité, koná-li se společné řízení proti více obviněným. 74. „Povinnost k náhradě škody nelze uložit tomu obviněnému, proti kterému poškozený neuplatnil nárok, a to ani tehdy, pokud se jako spoluobviněný na vzniku škody podílel.“ [Rozsudek VS v Praze, sp.zn. 7 To 116/1993].

75. V případě, že uplatňuje nárok vůči více obviněným, je poškozený povinen uvést, zda od nich požaduje náhradu škody společně a nerozdílně (tzv. solidární odpovědnost), nebo podílově podle jejich účasti na způsobení škody (dělená odpovědnost) či podle míry zavinění ve smyslu.“ [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C.H.Beck str. 316].

76. Odvolací soud zjistil, že krajský soud pochybil, když zavázal všechny tři spoluobžalované k náhradě škody [právnická osoba] ve výši 8 029 Kč, když z připojení této pojišťovny k trestnímu řízení vyplývá, že částka 8 029 Kč se váže k oběma skutkům uvedeným ve výroku o vině v napadeném rozsudku (pod body 1. a 2.), přičemž ml. [jméno FO] je kladeno za vinu jen spáchání skutku pod bodem 1. výroku, shodně jako již nyní odsouzenému [jméno FO] .

77. Další pochybení bylo shledáno v připojení zdravotní pojišťovny, která neuvedla, zda od všech spoluobžalovaných požaduje náhradu škody, popř. od kterého z nich a zda škodu požaduje společně a nerozdílně. Tento nedostatek připojení poškozené způsobuje nemožnost o nároku na náhradu škody rozhodnout podle § 228 odst. 1 tr. ř.

78. Opravný prostředek proti napadenému rozsudku podal toliko obžalovaný ml. [jméno FO] , ačkoli výrok o náhradě škody, který je nesprávný, se vztahuje i k dříve spoluobžalovaným [jméno FO] a [jméno FO] , ve vztahu k nimž je rozsudek v právní moci.

79. Podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby.

80. Odvolací soud postupoval podle zásady tzv. beneficium cohaesionis, vyplývající z § 261 tr. ř., když i v případě [jméno FO] a [jméno FO] shledal společný důvod, pro který byl změněn rozsudek ve prospěch osoby (obžalovaného ml. [jméno FO] ), která odvolání podala. Společným důvodem prospívajícím více osobám v nyní projednávané trestní věci je nesprávné rozhodnutí o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.

81. Protože odvolací soud shledal vadu rozsudku podle § 258 odst. f) tr. ř. ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., z podnětu odvolání obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] zrušil za použití § 261 tr. ř. napadený rozsudek v tomto výroku, a to i ve vztahu k již odsouzeným [jméno FO] a [jméno FO] a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou zdravotní pojišťovnu na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 265 tr. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Poškozený má možnost žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, za který byla obžalovanému uložena majetková sankce tímto rozhodnutím, a to podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů. Olomouc 13. května 2025 JUDr. Martina Kouřilová Ph.D. předsedkyně senátu