4 To 73/2003

Plný text

Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 19.5.2003, č.j. 39 T 20/99 – 5343, návrh advokáta JUDr. J.Ď. na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu odsouzeného M.P. v předmětné trestní věci. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tak, že novelou trestního řádu s účinností od 1.1.2002, zák. č. 265/2001 Sb., byla v § 151 odst. 2 věta druhá tr.ř. zakotvena preklusivní lhůta jednoho roku, v níž musí obhájce nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů uplatnit, jinak jeho nárok zaniká. Podle § 41 odst. 5 tr.ř. nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Podle § 12 odst. 10 tr.ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku. Na základě uvedených ustanovení trestního řádu pak dospěl k závěru, že advokát svůj návrh neuplatnil včas, tedy do 15.1.2003, když událost, určující počátek preklusivní lhůty, v posuzovaném případě nastala právní mocí rozsudku ve věci odsouzeného M.P. dne 15.1.2002, kdy se obhájce dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat jmenovaného odsouzeného, když byl přítomen veřejnému zasedání o odvolání u podepsaného soudu. Opis písemného vyhotovení rozhodnutí byl advokátu doručen dne 23.5.2003, stejně jako státnímu zástupci (č.l. 5344). Podáním ze dne 26.5.2003 (č.l. 5345) napadl advokát JUDr. J.Ď. předmětné usnesení stížností s odůvodněním, že nalézací soud svým rozhodnutím pochybil. Domnívá se, že z žádného ustanovení trestního řádu nesporně nevyplývá skutečnost, že obhájce se relevantně o skončení povinnosti obhajovat dozvídá ústně. Dle jeho názoru je tomu tak vždy až doručením písemného vyhotovení předmětného rozhodnutí. To dovozuje i z toho důvodu, aby takové rozhodnutí mohlo být v souladu s naším právním řádem řádně přezkoumáno, např. i na základě mimořádných opravných prostředků. V posuzovaném případě mu byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 4 To 140/2001, ze dne 15.1.2002, doručen až dne 9.4.2002. Domnívá se, že až tímto dnem se nesporně a relevantně dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila a až po této skutečnosti začala plynout jednoroční propadná lhůta podle § 151 odst. 2 tr.ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Jiný výklad citovaného ustanovení tr.ř. by byl podle přesvědčení stěžovatele subjektivně zužujícím a nedůvodně poškozujícím oprávněné zájmy obhájce, který své povinnosti plnil náležitě téměř tři roky, bez poskytnutí zálohy na předmětnou odměnu a náhradu hotových výdajů, přičemž bylo poskytnuto několik set hodin právní služby, mimo jiné i v souvislosti s podáním dovolání za odsouzeného M.P. dne 7.6.2002 a i tento právní úkon byl součástí vyúčtování jeho odměny a náhrady hotových výdajů ze dne 10.3.2003 pod pořadovým číslem 28. Závěrem poznamenal, že přisouzenou odměnu a náhradu hotových výdajů soud přeúčtuje odsouzenému, v jehož právním zájmu byla předmětná právní služba několik let řádně poskytována. S přihlédnutím k uvedenému skutkovému a právnímu stavu navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení jako nedůvodné zrušil a buď sám rozhodl ve smyslu návrhu advokáta ze dne 10.3.2003, nebo aby Krajskému soudu v Brně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podle § 151 odst. 3 tr.ř. o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí je podle § 151 odst. 4 tr.ř. přípustná stížnost, jež má odkladný účinek, kterou je podle § 142 odst. 1 tr.ř. oprávněna podat osoba, která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje a též státní zástupce do tří dnů podle § 143 odst. 1 tr.ř. od oznámení usnesení, které se v tomto případě podle § 137 odst. 1 tr.ř. stalo doručením opisu usnesení oprávněným osobám. Uvedené svědčí pro závěr, že usnesení bylo napadeno stížností osoby k tomu oprávněné včas. Není tak důvodu k zamítnutí podané stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. Podle § 147 odst. 1 tr.ř. proto podepsaný soud jako nadřízený orgán přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k závěru, že napadené usnesení je zákonné a věcně správné a naproti tomu stížnostní argumentace advokáta JUDr. J.Ď. nedůvodná, nenacházející oporu v trestním řádu. V celém rozsahu stížnostní soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se bez výhrady ztotožnil a stížnostní argumentaci advokáta odmítá s poukazem na již shora částečně citované ustanovení § 41 odst. 5 tr.ř., z jehož věty druhé vyplývá, že i když zmocnění k obhajobě zaniklo skončením trestního stíhání, je obhájce oprávněn za obžalovaného podat ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Za okolností, o něž advokát opírá svou stížnost, by novelizované ustanovení § 151 odst. 2 věta druhá tr.ř. bylo prakticky neživotné, pokud by se měla preklusivní lhůta odvíjet nikoli od povinnosti obhajovat, ale od oprávnění podat za obžalovaného ještě mimořádný opravný prostředek, či žádosti uvedené v § 41 odst. 5 věta druhá tr.ř. Odmítnout je třeba i argumentaci advokáta o termínu, v němž se dozvěděl, že povinnost obhajovat obžalovaného M.P. v této věci skončila, neboť JUDr. J.Ď. byl osobně přítomen veřejnému zasedání o odvolání obžalovaného P. u podepsaného soudu ve dnech 14. – 15.1.2002, kdy došlo rozhodnutím o odvolání k právní moci rozsudku ohledně obžalovaného M.P. (č.l. 4827). Protože se s žádným z právních argumentů advokáta JUDr. J.Ď. stížnostní soud neztotožnil a subjektivní stesky nemají v posuzované věci právní relevanci, nezbylo, než s poukazem na správnost a zákonnost napadeného usnesení, stížnost advokáta jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítnout.