5 To 100/2004

Plný text

Soudní rozhodnutí - 5To 100/2004 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 5To 100/2004 Právní věta: Zneužití bezbrannosti jiného ve smyslu § 241 odst. 1 TrZ může spočívat i v tom, že útok je pachatelem vědomě spáchán na odlehlém místě vůči poškozenému, který je vlivem nízké fyzické a duševní vyspělosti výrazně diskvalifikován v možnostech účinných projevů odporu vůči jednání pachatele. Nezpůsobilým náležitě vyhodnotit situaci, pochopit jednání pachatele, vyjádřit svůj nesouhlas s ním a projevit účinný odpor proti němu je i dítě ve věku jedenácti let, zejména tehdy, je-li např. i v důsledku vrozených disfunkcí výrazně sociálně nezralé. Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2004:

5. TO.100.2004.1 Datum rozhodnutí: 20.10.2004 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Znásilnění Kategorie rozhodnutí: B Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 28 T 4/2004, byl obžalovaný M.R. uznán vinným v bodě ad 1) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák., ve znění zák. č. 238/2000 Sb., ad 2) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák., ve znění zák. č. 144/2001 Sb., ad 3) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ad 4) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ad 5) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3, písm. a), písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Shora uvedených trestných činů se měl obžalovaný M.R. podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že 1) že 31.1.2000 v době mezi 05.10 hod - 05.40 hod. v P., na ul. K., v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, skočil zezadu na J.V., tuto srazil ze srázu dolů, stáhl jí čepici do obličeje, přičemž poškozená zůstala po pádu ležet na zádech a obžalovaný ji začal škrtit, kdy poškozená mu nabízela peníze, aby svého jednání zanechal, na což jí sdělil, že chce sex, poté jí sundal kalhoty i kalhotky a vykonal na ní dokonanou soulož, 2) dne 8.7.2001 kolem 00.30 hod. v P., v parku na nám. S., úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, přistoupil k J.O., kterou uchopil zezadu za krk, začal ji škrtit, přičemž ji zatlačil do prostoru keřů, kde jí podrazil nohy, proto poškozená upadla na zem, obžalovaný si vysvlékl tričko, toto jí hodil přes obličej a následně ji přinutil k orálnímu sexu, kdy násilím přitáhl její hlavu ke svému údu, 3) dne 17.2.2002 kolem 01.30 hod. v P., na ul. F. v zadním nádvoří domu č. 7, v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, přistoupil zezadu k J.S., jednou rukou jí zakryl ústa, druhou rukou ji objal tak, že jí znehybnil ruce a odtáhl ji dále od domu, kde ji povalil na zem, sedl si na ni, přičemž jí držel ruce na těle a poté za hlavou, kdy ji škrtil a nutil sát jeho pohlavní úd v ústech až do výronu semene, 4) dne 17.8.2002 v době mezi 02.30 - 03.50 hod. v P., před přechodem u křižovatky ulic V. D., P. a L., v podnapilém stavu, v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, zezadu narazil do M.Š., uchopil ji oběma rukama kolem těla a odtáhl ji do přilehlého křovinatého porostu, kde ji chytil za nohy v blízkosti chodidel, přičemž poškozená upadla na zem a obžalovaný si lehl na ni, shrnul si kalhoty, chytil ruce poškozené a donutil ji k orálnímu sexu, přičemž se na ní pokusil vykonat soulož, což se mu však nepodařilo a poškozená mu následně i třela rukou pohlavní úd, kdy poškozené se posléze podařilo z místa utéci, 5) dne 6.5.2003 kolem 16.15 hod. v P. v prostoru kusé koleje č. 305 elektroúseku Českých drah ve směru na M. vlevo od M. podjezdu v úmyslu přinutit poškozeného k pohlavnímu styku, přivedl do opuštěného dřevěného strážního domku nezletilého V.P., když tohoto vylákal na místo pod příslibem ukázání "překvapení", přičemž si na výše uvedeném místě rozepnul kalhoty a přinutil nezletilého, aby mu sál pohlavní úd až do výronu semene, přičemž v důsledku výše uvedeného došlo u nezletilého poškozeného k vážné, delší dobu trvající poruše zdraví, a to k rozvoji dlouhodobé posttraumatické stresové poruchy. Za tyto trestné činy byl obžalovaný M.R. podle § 241 odst. 1 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., za skutek pod bodem 1) výroku tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 31.7.2000, č.j. 3 T 186/2000-46, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 2 písm. a) tr.zák. byl obžalovanému uložen peněžitý trest ve výši čtyř tisíc korun. Podle § 54 odst. 3 tr.zák. byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř týdnů. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 31.7.2000, č.j. 3 T 186/2000-46, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 241 odst. 3 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., byl obžalovanému za skutky pod body 2 – 5) výroku tohoto rozsudku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a) tr.zák. bylo obžalovanému uloženo ochranné Iéčení sexuologické formou ústavní. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovna P., S. 9, škodu ve výši 16.339,- Kč. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání jak obžalovaný M.R., tak i státní zástupce. Odvolání obžalovaného M.R. směřovalo do výroku o vině pod bodem 5) napadeného rozsudku, dále do výroku o trestech a způsobu jejich výkonu. Obžalovaný v něm namítl, že řízení, které rozsudku předcházelo, trpí podstatnou vadou, když nebylo respektováno ustanovení § 225 odst. 2 tr.ř., podle kterého je možno uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn. Přestože obžaloba kvalifikovala jeho jednání pod bodem 5) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst, 3 písm. b) tr.zák., byl v tomto bodě uznán vinným bez jakéhokoliv poučení trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr.zák., což je nepochybně právní kvalifikace přísnější. K vlastnímu jednání pod bodem 5) výroku o vině napadeného rozsudku pak uvedl, že má za to, že nebyl naplněn znak zneužití bezbrannosti poškozeného nezletilého P. k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Poukázal na způsob, jakým soud vyhodnotil rozpory mezi výpovědí poškozeného a výpovědí odvolatele u hlavního líčení s tím, že i soud považoval obhajobu odvolatele, spočívající v neexistenci jakéhokoliv násilí vůči poškozenému, za věrohodnou. Opakoval, že jeho jednání bylo pokryto úmyslem poškozeného pouze pohlavně zneužít, nikoliv ho znásilnit. Poukázal rovněž na to, že nezletilý přišel do kontaktu se znalkyněmi až po významné časové prodlevě, tudíž mohl být jeho aktuální prožitek značně relativizován a navíc údaje o vývojové opožděnosti ve vývoji osobnosti poškozeného neměl v době činu k dispozici a dozvěděl se je až v rámci trestního stíhání právě ze zpracovaného znaleckého posudku. Odvolatel dále namítl, že nesouhlasí se závěrem o naplnění znaku těžké újmy na zdraví, kterou měl svým jednáním nezletilému P. způsobit. Poukázal na rozpornost závěrů znaleckého posudku, jakož i na to, že postup léčení a případné chybné metody, které znalkyně naznačily v podobě nevčasného nasazení medikamentózní léčby, nemohou být vykládány v souladu se základní zásadou trestního řízení v neprospěch odvolatele. Dále odvolatel namítl, že soud prvého stupně se nedostatečně vypořádal s otázkou jeho snížené příčetnosti, která byla bezpečně znalci nalezena. Poukázal na rozsah snížení ovládacích schopností s tím, že má za to, že soud prvého stupně měl v takovém případě aplikovat ustanovení § 25, případně § 32 odst. 2 tr.zák. Rovněž tak vytkl soudu prvého stupně to, že se v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevypořádal s obligatorní aplikací ustanovení § 32 odst. 1 tr.zák. při existenci zmenšené příčetnosti. Pokud pak jde o tresty, které mu byly uloženy, tyto považuje za nepřiměřeně přísné, přičemž poukázal na to, že jeho předchozí odsouzení z devadesátých let minulého století soud jako přitěžující okolnosti nemohl hodnotit a také nehodnotil. Polehčující okolnosti, které pak krajský soud cituje ve svém rozhodnutí, měly vést tento soud k rozhodnutí o trestu, který by nebyl spojen s omezením osobní svobody. Oba tresty odnětí svobody podle odvolatele pak neodpovídají hlediskům uvedeným v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák. Nakonec odvolatel vytkl soudu prvního stupně to, že při uložení souhrnného trestu, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Přerov, opakovaně a nezákonně rozhodl podle § 54 odst. 3 tr.zák., když mu stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, i náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř týdnů, a to za situace, kdy peněžitý trest byl již dříve vykonán. Ze všech těchto důvodů odvolatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a odvolací soud, aby sám ve věci rozhodl rozsudkem v intencích podaného odvolání. Odvolání státního zástupce pak směřovalo výlučně do výroku o trestu a bylo podáno v neprospěch obžalovaného M.R. Státní zástupce namítl, že soud prvého stupně pochybil ve výroku, kterým zařadil obžalovaného pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dvou roků za použití § 39a odst. 2 písm. b) tr.ř. (správně tr.zák.) do věznice s dozorem. Odvolatel poukázal na to, že obžalovaný byl v roce 1990 odsouzen k podmíněném trestu odnětí svobody, přičemž bylo rozhodnuto, že tento trest vykoná a dále byl v roce 1991 odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a tento trest vykonával. Z tohoto pohledu tedy bylo porušeno ustanovení § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák., neboť do tohoto typu věznice lze zařadit mimo jiné pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky, pokud tento pachatel nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, což však není případ obžalovaného M.R. Ten měl být tedy správně zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. do věznice s ostrahou. Státní zástupce v závěru tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody pod bodem 1) a nově za použití § 259 odst. 3 tr.ř. aby obžalovaného pro výkon tohoto trestu zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. do věznice s ostrahou. U veřejného zasedání státní zástupkyně, intervenující před odvolacím soudem, jednak rozšířila své odvolání i na výrok o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku, kdy soudu prvého stupně vytkla, že nesprávně ocitoval zák. č. 238/1999 Sb. a zejména, že tomuto zákonu nepřizpůsobil právní větu, vztahující se k trestnému činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák. pod tímto bodem popsanému. Rovněž tak poukázala na skutečnost, že soud prvého stupně se dopustil i drobného formálního pochybení, pokud ochranné opatření, a to ochranné léčení sexuologické formou ústavní, uložil toliko dle ustanovení § 72 odst. 2 písm. a) tr.zák. a necitoval rovněž odst. 4 zmíněného zákonného ustanovení. Pokud pak jde o odvolání obžalovaného, k tomuto státní zástupkyně uvedla, že je nepovažuje za důvodné, vyjma námitky spočívající v nesprávném postupu soudu prvého stupně, kdy obžalovaný nebyl upozorněn na možnost přísnější právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu § 225 odst. 2 tr.ř. a rovněž se tak s tímto odvoláním obžalovaného ztotožnila v tom směru, že má za to, že soud prvého stupně pochybil, pokud ve výroku o trestech výslovně necitoval ustanovení § 32 odst. 1 tr.zák. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že obě odvolání byla podána osobami oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, písm. b/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení v § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu obou podaných opravných prostředků lze konstatovat, že tyto splnily náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr.ř. Odvolací soud tedy z podnětu obou opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, přihlížel odvolací soud toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. V této souvislosti je třeba upřesnit, že mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu se ocitly výroky o vině uvedené pod bodem 2 – 4) výroku napadeného rozsudku, neboť proti těmto samostatným výrokům nebyla odvolání ze strany odvolatelů směřována. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve výše označeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, pak musí odvolací soud konstatovat, že řízení předcházející napadenému rozsudku netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V této souvislosti pak nebylo možno přisvědčit námitce obžalovaného stran nesprávného postupu soudu prvého stupně, pokud nepoučil obžalovaného o možnosti přísnější právní kvalifikace ve smyslu § 225 odst. 2 tr.ř. Nelze totiž ztotožnit situaci, kdy rozhodnutí soudu je pro obžalovaného nepříznivější oproti podané obžalobě se situací, kdy je obžalovaný uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona. V případě, že by obžalovaný měl být uznán podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, pak skutečně musí být uplatněn postup dle § 225 odst. 2 tr.ř. a obžalovaný musí být na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutků upozorněn podle § 190 odst. 2 tr.zák. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku a případně mu poskytnout znovu lhůtu k přípravě obhajoby, pokud o to žádá. V takovém případě ovšem jde o situaci, kdy obžalovaný může být uznán vinným trestným činem, za který je mu možno uložit přísnější trest než je ten, který mu hrozil za jednání uvedené v obžalobě (podmínkou tedy je, aby změna právní kvalifikace s sebou nesla i použití přísnější trestní sazby). Postup podle § 225 odst. 2 tr.ř. však není třeba zachovat, má-li být skutek např. posouzen nejen jako trestný čin uvedený v obžalobě, nýbrž zároveň jako další trestný čin v jednočinném souběhu, který je trestný stejně přísně nebo mírněji. Obdobně tak není třeba zachovávat uvedený postup ani tehdy, pokud má být obžalovaný uznán vinným trestným činem, v daném případě nejen podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. (jak zní pod bodem 5/ obžaloba), ale trestným činem podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr.zák., neboť skutečnost, že jednání obžalovaného bylo vykvalifikováno v rámci odst. 3 zmíněného ustanovení podle více písmen, je sice změnou v neprospěch obžalovaného, ovšem neznamená to, že by obžalovaný byl uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, neboť v takovém případě obžalovanému nehrozí přísnější trest, nýbrž i přes změnu právní kvalifikace je trest ukládán v rámci stejné trestní sazby jako mu hrozila ve smyslu podané obžaloby. Postup soudu prvého stupně se tedy odvolacímu soudu jeví jako správný, když jeho důsledkem nedošlo k porušení práva obhajoby obžalovaného. Pokud obžalovaný tvrdí, že s ohledem na zaměření své obhajoby od počátku řízení tuto nesměřoval k soudem použité právní kvalifikaci, nýbrž k trestnému činu dle § 242 tr.zák., k tomu odvolací soud může podotknout pouze to, že je věcí obžalovaného a jeho obhájce, v jakém směru a v jakém rozsahu obhajobu povedou a zda v rámci této obhajoby vezmou v úvahu i možnost posouzení jednání obžalovaného podle jiného ustanovení trestního zákona. Odvolací soud tedy považuje za potřebné uzavřít, že v řízení, předcházející napadenému rozsudku, byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a zajišťující možnost obžalovanému a jeho obhájci prostudovat spis a podat návrhy na doplnění dokazování. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem sděleného obvinění a byla zachována i totožnost těchto skutků v rámci napadeného rozsudku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly realizovány vesměs až po sdělení obvinění a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Obžalovaný měl od samotného počátku trestního řízení obhájce a v řízení nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu a ani v tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout. Po přezkoumání věci tedy dospěl odvolací soud k závěru, že rozsah dokazování, jež ve věci bylo soudem prvého stupně provedeno, je třeba považovat v podstatě za dostačují k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci či že by provedené důkazy nehodnotil řádně (až na výjimku zmíněnou dále) a důsledně způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento až na určitou výjimku rovněž zmíněnou dále, splňuje kritéria, obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění, když je z něj zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a když je z něj rovněž patrno, jak se soud prvního stupně vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku má odvolací soud za to, že soud prvého stupně provedl veškeré dostupné důkazy a tyto řádně vyhodnotil a na základě takového postupu pak správně zjistil skutkový děj, rozhodný pro posouzení věci a nakonec ze správně zjištěného děje vyvodil i zcela správné právní závěry, když jednání obžalovaného kvalifikoval v tomto bodě jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák. Je třeba zdůraznit, že v tomto směru ani žádný z odvolatelů nevznesl jakékoliv výhrady. Nicméně v uvedeném výroku o vině se přesto soud prvního stupně dopustil dvou formálních pochybení, na které správně poukázala v rámci rozšíření svého odvolání státní zástupkyně, intervenující před odvolacím soudem, a to pokud nesprávně ocitoval zák. č. 238/1999 Sb., kdy použil nesprávný rok přijetí tohoto zákona a zejména, pak kdy tomuto zákonu nepřizpůsobil znění právní věty. Z těchto důvodů (když šlo o vadu vytčenou ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr.ř.) tedy musel odvolací soud napadený rozsudek zrušit ve výroku o vině pod tímto bodem a v novém rozhodnutí, které mohl učinit sám, když byly splněny podmínky § 259 odst. 3 tr.ř., pak obě tyto formální vady napravil. Pokud pak jde o výrok o vině pod bodem 5) napadeného rozsudku, je třeba říci, že žádná z námitek obžalovaného nebyla shledána důvodnou. Odvolací soud shledal, že i ve vztahu k tomuto bodu soud prvého stupně provedl ve věci veškeré dostupné důkazy a tyto řádně vyhodnotil a na základě takového postupu pak správně zjistil skutkový děj rozhodný pro posouzení věci. V tomto směru je mu možno pouze vytknout, že v rámci skutkového popisu děje použil ve výrokové části rozsudku některé nesprávné výrazy, jež jsou v rozporu s jeho vlastními závěry, ke kterým dospěl v odůvodnění napadeného rozsudku. Především je mu třeba vytknout, že použil v rámci vyjádření úmyslu obžalovaného slova „ přinutit poškozeného k pohlavnímu styku “, ač správně dospěl k závěru, odpovídajícímu provedeným důkazům, že obžalovaný se tohoto jednání dopustil tak, že využil bezbrannosti poškozeného, a to v úmyslu přimět jej k jinému obdobnému pohlavnímu styku . Dále je mu v této souvislosti třeba vytknout, že se v rámci skutkového popisu děje nevyjádřil blíže k tomu, jakým způsobem obžalovaný zneužil bezbrannosti poškozeného a za jakých okolností se tak stalo. Nic to však nemění na správném závěru soudu prvého stupně, že v daném případě obžalovaný skutečně bezbrannosti nezletilého poškozeného zneužil, neboť nelze přehlédnout, že poškozený je dítě, kterému v době činu bylo jen krátce 11 roků, navíc je dysgrafik, dyslektik, dyskalkulik, že se jedná o velmi nezralou osobu, reagující naivně, až primitivně, má pomalejší psychomotorické tempo, jsou u něj přítomné prvky sociální staženosti, neobratnosti a plachosti. Navíc nezletilý neměl žádný zájem o oblast sexuálního chování a v situaci, ve které se ocitl, nebyl schopen událost vyhodnotit takovým způsobem, aby byl případně schopen útočníkovi dát najevo sebemenší odpor, když navíc byl v této době tak vystrašený, protože se bál o svůj život, že i kdyby byl vybaven lepšími znalostmi, nebyl pak fakticky jakéhokoliv odporu schopen. Je třeba v této souvislosti rovněž uvést, že na zintenzivnění stavu bezbrannosti poškozeného se podílel rovněž sám obžalovaný tím, že jej zavedl zcela vědomě a úmyslně na odlehlé a nepřístupné místo, kde se nenacházely v širokém okolí žádné další osoby, a kde se nezletilý musel s ohledem na okolnosti a místo cítit daleko bezbranněji a bezradněji, než v obydlených částech města. Za těchto okolností má rovněž odvolací soud za to, že znak zneužití bezbrannosti ve smyslu zmíněného ustanovení § 241 tr.ř. byl jednáním obžalovaného naplněn, byť nebyl správně vyjádřen ve skutkové větě předmětného výroku o vině. Stejně tak pokud jde o kvalifikační znak těžké újmy na zdraví, je třeba označit námitku obžalovaného jako zcela nedůvodnou. V tomto směru je možno plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na str. 16, kdy soud prvého stupně správně uzavřel, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a speciální klinická pedopsychologie, jednoznačně vyplývá, že poškozený nezletilý P. v důsledku jednání obžalovaného utrpěl klasickou posttraumatickou stresovou poruchu, a to tak závažného charakteru, že ještě v době více než šesti měsíců po spáchání činu navštěvoval pravidelně psychologa, trpěl poruchami spánku, měl narušený vztah k lidem, zejména k mužům, enormně prožíval zkrat a měl narušené sebevědomí. Takovou, více než šest měsíců, trvající poruchu zdraví, je třeba považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr.zák. a nelze ji směšovat s otázkou, zda jde o trvalou újmu na zdraví či zda v průběhu dalšího vývoje nezletilého dojde k její úpravě. Z výše uvedených důvodů tedy proto nemohl výrok o vině pod bodem 5) napadeného rozsudku obstát, přestože námitky odvolatele nebyly shledány důvodnými. Odvolací soud musel proto i v této části napadený rozsudek zrušit, když následně mohl sám zmíněné vady odstranit svým vlastním rozhodnutím, vydaným za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. V novém rozhodnutí tedy odvolací soud upravil skutkový popis tak, aby odpovídal skutkovým zjištěním, které učinil na základě provedených důkazů již soud prvého stupně, a to zejména v tom směru, že obžalovaný jednal v úmyslu přimět poškozeného k jinému obdobnému pohlavnímu styku (nikoliv tedy v úmyslu přinutit jej k pohlavnímu styku) a že využil jeho nízkého věku a jeho nízké fyzické a duševní vyspělosti (když právě v tomto je nutno spatřovat zneužití bezbrannosti nezletilého poškozeného). Pokud jde o právní kvalifikaci, tato pak byla odvolacím soudem použita shodně jako již učinil soud prvého stupně, když je nepochybné, že v daném případě nutno jednání kvalifikovat dle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr.zák. a v tomto směru je tedy možno odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku. Protože odvolací soud zrušil výroky o vině pod bodem 1) a pod bodem 5) napadeného rozsudku, muselo dojít ke zrušení i výroků na tyto navazující, tedy jak výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, tak i výroku o ochranném léčení a výroku o náhradě škody (ten totiž navazuje nejen na bod 3/ výroku o vině, který zůstal nedotčen, ale rovněž i na bod 1/ výroku o vině, který byl odvolacím soudem zrušen). Opět tedy odvolací soud rozhodoval rovněž o trestech a v tomto směru je třeba uvést, že soud prvého stupně nepochybil, pokud za jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině obžalovanému ukládal souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr.zák., neboť tohoto jednání se obžalovaný dopustil předtím, než mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Přerově ze dne 31.7.2000, č.j. 3 T 186/2000–46. Nalézací soud také správně vzal v úvahu všechna hlediska rozhodná pro ukládání trestu stanovená v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák. Je třeba rovněž říci, že souhrnný trest, vyměřený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, je trestem zcela zákonným a přiměřeným, když i dle názoru odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro postup dle § 25 tr.zák., případně § 32 odst. 2 tr.zák. pro upuštění od potrestání obžalovaného, případně pro snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Především je třeba říci, že v daném případě byl ukládán trest nejen za trestný čin znásilnění, ale rovněž za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., kterým byl obžalovaný uznán vinným výše zmíněným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově. Na spáchání zmíněného trestného činu výtržnictví neměla žádný vliv skutečnost, že obžalovaný trpí sexuální deviací a tohoto trestného činu se obžalovaný dopustil za zcela zachovalých rozpoznávacích i ovládacích schopností. Nelze tedy dovodit, že by samotné uložení ochranného léčení mohlo zabránit obžalovanému v páchání obdobných trestných činů (nijak nesouvisejících s jeho sexuální deviací) a že by bylo dostatečným opatřením, které by zajistilo nápravu obžalovaného a ochranu společnosti, a to lépe než trest. S ohledem na okolnosti případu a zejména s ohledem na to, že obžalovanému byl ukládán tento trest za dva úmyslné trestné činy, přičemž pouze jednoho z nich se dopustil za stavu snížené příčetnosti, pak má soud za to, že nebyly splněny ani podmínky ustanovení § 32 odst. 2 tr.zák., a proto soud prvého stupně postupoval správně, pokud souhrnný trest ukládal v rámci řádné trestní sazby, stanovené v ustanovení § 241 odst. 1 tr.zák., která činí od dvou do osmi let odnětí svobody. S ohledem na skutečnost, že obžalovanému přitěžuje, že je mu trest ukládán za dva úmyslné trestné činy a s ohledem na okolnosti provedení trestného činu znásilnění, kdy obžalovaný použil vůči poškozené poměrně hrubého násilí, pak dospěl odvolací soud k závěru, že i s přihlédnutím k tomu, že trestného činu znásilnění se obžalovaný dopustil ve stavu, kdy byla podstatně snížená jeho ovládací schopnost (což je třeba vzít v úvahu při ukládání trestu ve smyslu § 32 odst. 1 tr.zák.), může účel trestu splnit trest v trvání dvou roků, tedy stejný trest, jako vyměřil již soud prvého stupně. Pokud však jde o zařazení obžalovaného pro výkon tohoto trestu do příslušné věznice, je třeba soudu prvého stupně vytknout, že pochybil, pokud použil ustanovení § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák., neboť již soudu prvého stupně bylo známo, že obžalovaný byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin a na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že odsouzení k těmto trestům soud nevyhodnotil jako okolnosti přitěžující. Nelze totiž tato odsouzení pominout v rámci hodnocení stupně narušení osoby obžalovaného a stejně tak v rámci splnění formálních podmínek pro postup dle příslušného zákonného ustanovení, rozhodného pro zařazení obžalovaného pro výkon uloženého trestu do příslušného typu věznice. V tomto směru tedy odvolací soud shledal námitku odvolání státního zástupce za důvodnou a ve svém novém rozhodnutí obžalovaného M.R. zařadil pro výkon tohoto souhrnného trestu odnětí svobody v trvání dvou roků do věznice s ostrahou za použití ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. Stejně jako soud prvého stupně, pak i soud odvolací, znovu uložil obžalovanému i peněžitý trest ve výši 4.000,- Kč tak, jak byl původně uložen v trestním příkazu Okresního soudu v Přerově, sp.zn. 3 T 186/2000, avšak na rozdíl od soudu prvého stupně již neuložil trest náhradní pro případ, že by výkon tohoto peněžitého trestu mohl být zmařen, neboť taková situace vůbec nehrozí, když peněžitý trest byl již obžalovaným v minulosti zaplacen (v tomto směru tedy bylo vyhověno odvolání obžalovaného). Pokud jde o trest úhrnný, uložený jednak za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr.zák., kterým byl obžalovaný nově uznán vinným rozhodnutím odvolacího soudu a dále za trestné činy znásilnění podle § 241 odst. 1 tr.zák., uvedené pod body 2 – 4) výroku napadeného rozsudku, ohledně nichž napadený rozsudek zůstal nezměněn, odvolací soud nově tento trest vyměřil ve stejné výši jako učinil soud prvého stupně, tedy v trvání šesti roků, když má za to, že takto vyměřený trest plně odpovídá jak stupni nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost, tak možnostem nápravy a poměrům obžalovaného a rovněž tak odpovídá i účelu trestu. I v této souvislosti je třeba říci, že dle názoru odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro postup dle § 25 tr.zák., případně § 32 odst. 2 tr.zák., když nelze přehlédnout počet trestných činů, kterých se obžalovaný dopustil, a navíc i skutečnost, že obžalovaný je spáchal v delším časovém rozpětí a že si byl již vědom svého předchozího protiprávního jednání ve stavu k poškozené J.V. a v tomto směru je možno opět odkázat na argumentaci soudu prvého stupně, užitou v odůvodnění napadeného rozsudku. Nelze rovněž přehlédnout to, že obžalovaný byl již v minulosti soudně trestán pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.zák. (viz odsouzení Okresním soudem v Přerově ve věci 2 T 10/89), a přestože toto odsouzení s ohledem na odstup času nebylo posouzeno jako přitěžující okolnost, nelze je pominout v rámci hodnocení osoby obžalovaného. Je nepochybné, že obžalovaný měl již zkušenost s tím, že se nelze dopouštět sexuálně zaměřeného jednání vůči nezletilým osobám a nemůže tedy obstát jeho tvrzení před odvolacím soudem, že byl svým vlastním jednáním překvapen a až do zpracování znaleckých posudků na svou osobu mu nepřikládal výraznější váhu. Odvolací soud vzal v úvahu rovněž závěr znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie, dle kterého resocializace obžalovaného je vysoce podmíněna dalším vývojem jak obecně maladaptivity sociální, tak případné alkoholové kariéry a je hodnocena jako svízelná. Ze všech těchto důvodů odvolací soud opětovně obžalovanému M.R. za výše uvedená jednání uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, tedy trest v první sedmině zákonné trestní sazby (která v daném případě činila rozpětí od pěti do dvanácti let odnětí svobody). Opět i v této souvislosti je nutno uvést, že v rámci úvah o výměře trestu bylo přihlédnuto v souladu s ustanovením § 32 odst. 1 tr.zák. i k tomu, že obžalovaný se předmětné trestné činnosti dopustil ve stavu podstatně zmenšené příčetnosti, který si ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky. Je třeba zdůraznit, že pokud by k této okolnosti nebylo přihlédnuto, pak by obžalovanému byl vyměřen s ohledem na rozsah zmíněné trestné činnosti a její závažnost trest okolo poloviny trestní sazby, tedy okolo osmi a půl roku odnětí svobody. V souvislosti s oběma výroky o trestu je třeba ještě uvést, že nelze přisvědčit námitce státního zástupce v tom směru, že soud prvého stupně měl ustanovení § 32 odst. 1 tr.zák. užít i ve výroku, kterým obžalovanému trest ukládal, neboť v daném případě jde o ustanovení, které pouze doplňuje výčet skutečností, ke kterým soud má přihlédnout při ukládání trestu a které jsou uvedeny v různých ustanoveních trestního zákona (§ 23 odst. 1 a § 31 tr.zák.). Nejde tedy o ustanovení, podle kterého se přímo trest ukládá, a proto je také není třeba citovat přímo ve výrokové části rozsudku. Odvolací soud v novém rozhodnutí znovu uložil obžalovanému rovněž ochranné léčení sexuologické formou ústavní, stejně jako učinil již soud prvého stupně, přičemž současně napravil formální pochybení nalézacího soudu v citaci příslušného zákonného ustanovení. Nově tedy bylo toto léčení uloženo podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.zák., když podmínky pro uložení zmíněné léčby byly zcela splněny, neboť obžalovaný spáchal trestné činy ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, když je zřejmé, že jiná než ústavní forma této léčby nemůže její účel zajistit. Opětovně pak odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě škody ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní pojišťovna P., když obžalovaného zavázal k náhradě škody této poškozené organizaci zaplacením částky ve výši 16.339,- Kč, jak učinil již správně soud prvého stupně. V této souvislosti je třeba pouze soudu prvého stupně vytknout, že v odůvodnění napadeného rozsudku zcela dostatečně tento výrok neodůvodnil, když není zřejmé, za léčbu kterých osob zmíněnou částku Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR požaduje (v důsledku čehož pak ani nebylo zřejmé, na které výroky o vině uvedený výrok o náhradě škody navazoval) a v tomto směru je třeba tedy doplnit, že jde o náklady léčby poškozených J.V. a J.S. Protože ke zrušení napadeného rozsudku a k novému rozhodnutí odvolacího soudu došlo z podnětu obou podaných odvolání, když obě tato odvolání byla shledána přinejmenším zčásti důvodnými, pak žádné z podaných odvolání nebylo podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Ze všech výše rozvedených důvodů tedy odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.