5 To 100/2005

Plný text

Soudní rozhodnutí - 5To 100/2005 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 5To 100/2005 Právní věta: Výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 37 TrZ je výrokem o trestu, který je třeba v případě ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 TrZ rovněž zrušit. Shledá-li soud potřebným uložit souhrnný trest proto, že posuzovaný trestný čin byl obviněným spáchán nejen v souběhu s trestným činem, za který mu již jiným rozsudkem byl pravomocně uložen trest, ale i trestným činem dalším, ohledně něhož bylo dalším rozsudkem za podmínek § 37 TrZ upuštěno od uložení souhrnného trestu, nemůže se omezit jen na zrušení výroku o trestu, jímž byl obviněnému trest prvním rozsudkem uložen, nýbrž musí za podmínek § 35 odst. 2 TrZ zrušit i výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu obsažený v navazujícím rozsudku. Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2005:

5. TO.100.2005.1 Datum rozhodnutí: 26.10.2005 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Souhrnný trest Kategorie rozhodnutí: B Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.3.2004, č.j. 50 T 1/2001 – 2333, byl obžalovaný R.P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu měl dopustit tím, že v době od 24.4.1998 do 14.11.1998 v O. a jinde, za situace, kdy byl značně zadlužen a dne 8.9.1998 byl Krajským obchodním soudem v Ostravě prohlášen konkurs na jeho majetek, si nechal dne 16.2.1998 vystavit plnou moc na zastupování obchodní společnosti D. – V., s.r.o., se sídlem O.-M. H., S. n. č. 7, a pod hlavičkou této obchodní společnosti si založil u Universal banky, a.s., pobočka O., dne 17.4.1998 účet a v níže uvedených případech sám nebo prostřednictvím svého známého T.H. kontaktoval obchodní společnosti, kde předstíral ochotu vymoci dosud nezaplacené pohledávky a v krátkém časovém termínu uhradit cenu těchto pohledávek, přičemž využíval nepozornosti postupitelů pohledávek a do smluv o postoupení pohledávek, které zhotovoval na svém osobním počítači, záměrně vsunoval dodatek, na jehož podkladě zaměňoval postoupené bonitní pohledávky za pohledávky s nulovou tržní hodnotou, takto získané bonitní pohledávky dále postupoval za jejich tržní hodnotu, peníze si nechával vyplácet v hotovosti nebo zasílat na shora uvedený účet, odkud je vybíral v hotovosti a používal pro svou potřebu, kdy v dalším níže uvedeném případě vylákal větší peněžní částku na podkladě odebraného zboží, jehož úhradu zajistil formou zápočtu vystavené faktury za nerealizovanou službu a takto: 1) dne 24.4.1998 v O., kdy jako zástupce obchodní společnosti D.-V., s.r.o., projednával s ředitelskou PaedDr. A.H. a účetní J.N. Š. s. Střední zahradnické školy se sídlem O.-N.V., U H. č. 115 (kde ode dne 1.10.1998 došlo ke změně obchodní firmy na Š. z. se sídlem O.-N. V., U H. č. 115) stav nevymožených pohledávek tohoto školního zahradnictví vůči jiným dlužníkům, se nabídl za odměnu 70.000,- Kč, která dle ústní dohody s ředitelkou PaedDr. A.H. byla splatná toliko pro případ zajištění 100% peněžního plnění z postoupených pohledávek, vymoci pohledávky vůči dvěma největším dlužníkům, kdy nejprve na svém přenosném počítači vyhotovil Smlouvu o postoupení pohledávky č. 05/04/98 mezi postupitelem Š. s. Střední zahradnické školy a postupníkem obchodní společností D.-V., s.r.o., týkající se postoupení pohledávek vůči dlužníkům obchodní společností F., s.r.o., v nominální hodnotě 395.713,- Kč, představující však tržní hodnotu ve výši 197.856,- Kč, a obchodní společnosti R., s.r.o., v nominální hodnotě 146.113,- Kč, přičemž za účelem odvedení pozornosti od textu vyhotovené smlouvy záměrně v této smlouvě uvedl chybné označení postupitele za tím účelem, aby posléze na svém osobním počítači vyhotovil nové znění této smlouvy, kde bod IV/ - Platební podmínky, nově doplnil o dodatek umožňující mu v případě nezaplacení kupní ceny vrátit nejenom stávající pohledávky, ale „popř. i jiné pohledávky“, kdy po uzavření takto pozměněné nevýhodné smlouvy pro postupitele mu zaslal dne 1.6.1998 přípis datovaný dnem 29.5.1998, ve kterém mu v příloze vrátil pouze pohledávku vůči obchodní společnosti R., s.r.o. a na místo pohledávky vůči obchodní společnosti F., s.r.o., mu zaměnil další pohledávky s nulovou tržní hodnotou od dlužníků – obchodních společností I., s.r.o., F. – P, s.r.o., S., s.r.o., S. – E., s.r.o., A., s.r.o., výrobního družstva R. a podnikatele F.Č., roz. Č., podnikajícího pod obchodní firmou Č.-Č., následně pak dne 2.5.1998 uzavřel za obchodní společnost D.-V., s.r.o., jako věřitelem, s obchodní společností F., s.r.o. v likvidaci, jako dlužníkem, Dohodu o vyrovnání závazků, na jejímž podkladě mu byla tato vylákaná pohledávka uhrazena dne 14.5.1998 v tržní hodnotě ve výši 197.856,- Kč na účet obchodní společnosti D.-V., s.r.o., vedený u Universal banky, a.s., pobočka O., odkud tuto peněžní částku v následujících dnech postupně vybral v hotovosti, a takto způsobil Š. z. se sídlem v O.-N. V., U H. č. 115, škodu ve výši 197.856,- Kč, 2) dne 3.7.1998 v Š. prostřednictvím T.H., kterému dne 23.6.1998 vystavil plnou moc k nákupu pohledávek za obchodní společnost D.-V., s.r.o., a jehož při jednání průběžně instruoval prostřednictvím mobilního telefonu, uzavřel Smlouvu o postoupení pohledávky č. 98/07/03 mezi postupitelem obchodní společností P. D., s.r.o., se sídlem Š., Ž. 56, a postupitelem obchodní společností D.-V., s.r.o., zastoupenou T.H., o postoupení pohledávky vůči dlužníku Č. d., s.o., v nominální a tržní hodnotě 10.000.000,- Kč, kdy dále dne 10.7.1998 v Š. již sám uzavřel Smlouvu o postoupení pohledávky č. 98/07/010 mezi postupitelem obchodní společností P. D., s.r.o., se sídlem Š., Ž. 56, a postupníkem obchodní společností D.-V., s.r.o., o postoupení pohledávky vůči dlužníku Č. d., s.o., v nominální a tržní hodnotě 25.151.200,- Kč, kdy v uvedených smlouvách do bodu IV/ - Platební podmínky záměrně vsunul ustanovení o vrácení stávající či „směněné pohledávky“ ve stejné nominální hodnotě, kdy dne 16.7.1998 dojednal s postupitelem dodatky smluv o postoupení pohledávek týkající se sjednocení doby splatnosti, kdy při této příležitosti vylákal kopii oznámení o postoupení těchto pohledávek obchodní společnosti P.D., s.r.o., na obchodní společnost D.-V., s.r.o., za účelem snazšího postoupení a zápočtu těchto pohledávek, kdy dne 16.7.1998 uzavírá Smlouvu o postoupení pohledávky č. 110/07/98 mezi postupitelem obchodní společností D.-V., s.r.o., a postupníkem obchodní společnost P&P K., s.r.o., se sídlem O. 1, Msgr. Š. 7, týkající se pohledávky vůči ČD, s.o., ve výši 10.000.000,- Kč za sjednanou kupní cenu 8.900.000,- Kč, a téhož dne uzavírá další Smlouvu o postoupení pohledávky č. 106/07/98 mezi postupitelem obchodní společností D.-V., s.r.o., a postupníkem obchodní společnost P&P K., s.r.o., se sídlem O. 1, Msgr. Š. 7, týkající se pohledávky vůči ČD, s.o., ve výši 25.151.200,- Kč za sjednanou kupní cenu 22.384.568,- Kč, kdy tento postupník dále postupuje předmětné pohledávky na další obchodní společnosti, přičemž za tyto pohledávky obchodní společnost P&P K., s.r.o., převedla dne 30.7.1998 8.000.000,- Kč na shora uvedený účet obchodní společnosti D.-V., s.r.o., a dále v hotovosti vyplatila obžalovanému R.P. dne 29.7.1998 1.085.757,30 Kč, dne 17.8.1998 5.000.000,- Kč a dne 27.11.1998 8.571.189,90 Kč, který však dne 28.7.1998 zaslal jménem obchodní společnosti D.-V., s.r.o., obchodní společnosti P. D., s.r.o., přípis s přílohami, ve kterých vrátil na místo bonitních pohledávek vůči ČD, s.o., pouze směnku s nulovou tržní hodnotou výstavce obchodní společností A.-C., s.r.o., vystavenou dne 11.11.1995 na částku 29.000.000,- Kč s vyúčtovaným penálem k této směnce ve výši 4.930.000,- Kč a pohledávku vůči obchodní společnosti F.-P, s.r.o., v nominální hodnotě 1.221.200,- Kč v nulové tržní hodnotě, kdy takto způsobil škodu obchodní společnosti P. D. se sídlem Š., Ž. 56, ve výši celkem 35.151.200,- Kč, 3) dne 14.11.1998 v O. v dopoledních hodinách se dostavil do prodejny Š. z. v O.-N. V., U H. č. 115, kde při odběru většího množství sazenic okrasných keřů a dalšího zahradnického zboží v celkové hodnotě 68.484,- Kč předstíral pracovníkovi prodejny L.B. ochotu uhradit vydané zboží v hotovosti finančními prostředky, přičemž po naložení tohoto zboží předal L.B. Oznámení o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků k datu 14.11.1998, které měl vyhotovené s sebou a do něhož pouze doplnil hodnotu odebraného zboží, kdy takto za odebrané zboží uplatnil údajný závazek ve výši 70.000,- Kč dle faktury č. 10498 za nerealizovaný zápočet pohledávek vůči obchodním společnostem F., s.r.o., a R., s.r.o., na podkladě uzavřené smlouvy ze dne 24.4.1998, a takto způsobil Š. z. v O.-N. V., U H. č. 115, škodu ve výši 68.484,- Kč, kdy jednáním uvedeným pod body 1 – 3) způsobil celkovou škodu ve výši 35.417.540,- Kč. Za tento trestný čin byl podle § 250 odst. 4 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a obchodní služby, vedoucí k realizaci pohledávek věřitelů, a to jako fyzické osobě, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se zmíněnou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě udělené plné moci, na dobu sedmi roků. Zrušen byl výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 17.5.2001, sp.zn. 28 T 3/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.8.2002, sp.zn. 1 To 67/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obžalovaný podle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázán povinností zaplatit na náhradu škody poškozenému Š. z., se sídlem v O. – N. V., U H. č. 115, částku ve výši 266.340,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody bylo poškozené Š. z., se sídlem v O., podle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti výrokům o vině a trestu tohoto rozsudku se odvolal obžalovaný R.P. a prostřednictvím své obhájkyně v písemně odůvodněném opravném prostředku namítl, že nalézací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy. Nevzal v úvahu, že, byť byl na něj Krajským obchodním soudem v Ostravě dne 8.9.1998 prohlášen konkurz, se nachází v soupisu konkurzní podstaty celá řada nemovitostí, jejichž prodejem budou konkurzní věřitelé uspokojeni. Pokud činil právní úkony a přijímal platby na základě plné moci pro společnost D. – V., s.r.o., byly veškeré finanční pohyby zaznamenány v účetnictví této společnosti a nelze tak hovořit o tom, že by nějakou finanční částku použil pro svou potřebu. V bodě 1) napadeného rozsudku namítl, že PaedDr. H. i svědkyně N. byly s textem smlouvy o postoupení pohledávek č. 05/04/98, umožňující vrácení stávajících pohledávek či směnu za jiné pohledávky, seznámeny. Pohledávku společnosti F. následně směnil za pohledávky jiných dlužníků, a to společností I., s.r.o., F. – P, s.r.o., S., s.r.o., S. – E., s.r.o., A., s.r.o., výrobního družstva R. a podnikatele F.Č. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku znalce ing. A.V., vztahujícími se k tržní hodnotě těchto pohledávek a jejich vymahatelnosti, neboť znalec měl k dispozici pouze část vyšetřovacího spisu a nezkoumal, jaký nemovitý majetek tyto společnosti vlastní, jehož případným prodejem by byl věřitel uspokojen. V této souvislosti poukázal na majetek podnikatele F.Č., roz. Č., podnikajícího pod obchodním názvem Č. – Č., společností A., s.r.o., I., s.r.o., S., s.r.o., S. – E., s.r.o., a F. – P, s.r.o., a výrobního družstva R. Podotkl, že s ohledem na krátké časové období, během něhož získal pohledávky vůči výrobnímu družstvu R. a obchodním společnostem I., s.r.o., S., s.r.o., a S. – E., s.r.o., a poté postoupil Š. s., nemohl mít možné informace, že by tyto společnosti neměly finanční prostředky na zaplacení a nemohl tedy podvodně jednat vůči PaedDr. H. Tvrzení svědkyně PaeDr. H., že při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky jednal proti její vůli, když nevěděla o směně pohledávek a tuto směnu nechtěla, považuje za nevěrohodné. Již při jednání se společností F. bylo této svědkyni nabízeno zaplacení 50% pohledávky v hotovosti a dále směna zbývající pohledávky za jiné pohledávky, a proto musela vědět, že v daném případě společnost F. neuhradí pohledávku v plné výši v hotovosti. Dle jeho názoru jsou smlouvy o postoupení pohledávek mezi Š. s. Střední zahradnické školy a společností D. – V., s.r.o., platné a nedošlo k žádnému uvedení v omyl, jak to má na mysli skutková podstata trestného činu podvodu, a rovněž tak nedošlo k žádnému jeho obohacení. V souladu s vůlí PaedDr. H. byla vystavena i faktura ze dne 4.5.1998 na částku 70.000,- Kč a následné odebrání zboží v hodnotě 68.484,- Kč dne 14.11.1998 od Š. s. Střední zahradnické školy je nutno vyhodnotit dle práva občanského a nikoliv trestního (bod 3/ napadeného rozsudku). V případě skutku popsaného pod bodem 2) nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Smlouva o postoupení pohledávky mezi společnostmi D. – V., s.r.o., a P. D., s.r.o., ze dne 3.7.1998 byla ze strany společnosti P. D., s.r.o., projednávána několika zaměstnanci, byla schvalována valnou hromadou společnosti a k dispozici ve společnosti byla celých sedm dnů, když poté byla dne 10.7.1998 dojednána další smlouva o postoupení pohledávek naprosto shodného textu. Nic tak zástupcům společnosti v případě, že by s nějakým ustanovením smlouvy ze dne 3.7.1998 nesouhlasili, nebránilo další smlouvu neuzavírat. Dne 16.7.1998 byly podepisovány dva dodatky, týkající se článku 4 zmíněných smluv, kde je uvedeno, že pohledávky mají být vráceny či směněny za jiné pohledávky. Bez nahlížení a kontroly původních smluv nelze takový dodatek vůbec vypracovat. Soud nevzal v úvahu výpověď svědka ing. J., který uvedl, že to byli zástupci společnosti P. D., s.r.o., kteří po opravách chtěli dopisovat text na počítači a nikoli ručně, jak to chtěl svědek H. V žádném případě nebylo prokázáno, že by to, co by ústně dojednáno, neodpovídalo písemnému znění smluv. Nelze hovořit o tom, že by vylákal kopii oznámení o postoupení pohledávky, neboť tato skutečnost je i písemně uvedena v dodatku ze dne 16.7.1998, podepsaném zástupci společnosti P. D., s.r.o. V souladu se smlouvami o postoupení pohledávek ze dnů 3.7.1998 a 10.7.1998 a jejich dodatky ze dne 16.7.1998 splnil ustanovení článku IV. těchto smluv a vrátil společnosti P. D., s.r.o., pohledávky za společností A. – C., s.r.o., tedy směnku na částku 29.000.000,- Kč, vyúčtoval penále k této směnce ve výši 4.930.000,- Kč a pohledávku vůči společnosti F. – P, s.r.o. Byť jsou tyto pohledávky znalcem ing. V. ohodnoceny nulovou tržní hodnotou, se závěry tohoto znaleckého posudku nesouhlasí, neboť doklady, které měl znalec k dispozici a z kterých při znaleckém zkoumání vycházel, byly nedostatečné. Znalec vycházel pouze z vyšetřovacího spisu. Tvrzení znalce, že k posouzení tržní hodnoty směnky ve výši 29.000.000,- Kč měl k dispozici účetní doklady za rok 1995 – 1998, daňová přiznání společnosti, kdy nespecifikuje rok, a že neměl pouze pokladní deník, považuje za nepravdivá, neboť tyto skutečnosti nevyplývají z celého vyšetřovacího spisu, a proto se závěry znaleckého posudku nesouhlasí. Z tohoto důvodu soudu předložil znalecké posudky V.U. a ing. M.K., CSc, prokazující vymahatelnost předmětné směnky. Soud prvního stupně neodůvodnil, proč vycházel pouze ze znaleckého posudku ing. V. a proč nevzal v úvahu závěry znaleckého posudku ing. K. a proč rozdílné závěry znalců neodstranil vyžádáním si revizního znaleckého posudku. V této souvislosti poukázal i na skutečnost, že společnost P.D., s.r.o., podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu vůči společnosti A. – C., s.r.o., o 29.000.000,- Kč s příslušenstvím 6% u krajského obchodního soudu pod sp.zn. 15 C 60/99, kdy v této věci byl vydán pravomocný rozsudek a právo společnosti P. D., s.r.o., bylo přiznáno. Má tedy za to, že v daném případě nebyla naplněna nejen objektivní stránka trestného činu podvodu, neboť otázku uzavírání písemných smluv o postoupení pohledávek nelze hodnotit z toho pohledu, že využil nepozornosti a nedocenění textu smlouvy ze strany osob sjednávajících smluvní podmínky. Nebylo také prokázáno, odkud by měl vědět, že směnka vůči společnosti A. – C. nemá žádnou tržní hodnotu, že společnost A. – C. byla v platební neschopnosti a že by nebyla schopna směnku uhradit. Poukázal na majetek této společnosti. Rovněž mu nelze vytýkat, že by měl vědět o tom, že směnka vůči T. ž., a.s., ve výši 60 mil. Kč je neplatná a že by měl vědět o odcizení této směnky. Sám navštívil advokátní kancelář JUDr. Z. a zajímal se o platnost této směnky a po návštěvě JUDr. Z. u statutárního zástupce společnosti T. ž., a.s., na doporučení JUDr. Z. tohoto zmocnil k podání žalobního návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu a řízení bylo vedeno na Krajském obchodním soudě v Ostravě pod sp.zn. 2 Sm 295/95. Pokud jsou ve vyšetřovacím spise uvedeny jako listinné důkazy notářské zápisy ohledně neplatnosti směnky, návrh na umoření této směnky a svědecké výpovědi ohledně dalšího jednání ohledně této směnky, o těchto nebyl informován a dozvěděl se o těchto skutečnostech až z vyšetřovacího spisu. S ohledem na výše zmíněné má za to, že v jeho jednání nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. Jeho jednání je nutno posuzovat z hlediska práva občanského a obchodního, a proto navrhl, aby vrchní soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu a zprostil ho podle § 226 písm. b) tr.ř.obžaloby. V odvolacím řízení, prostřednictvím obhájkyně, své odvolání ještě písemně doplnil, když opětovně vyjádřil svůj nesouhlas se znaleckým posudkem ing. A.V. ohledně tržní hodnoty pohledávky společnosti A. – C., s.r.o., a vzhledem k tomu, kdy krajský soud neodstranil rozpory ve znaleckých posudcích ing. A.V. a ing. M.K., CSc., požádal o zpracování znaleckého posudku znalce doc. PhDr. ing. J.N., CSc., který ve znaleckém posudku, zpracovaném na jeho žádost, uvedl, že společnost A. – C., s.r.o., měla dostatečnou výši majetku, který mohl být použit na splacení směnečné pohledávky ve výši 29.000.000,- Kč. Znalec stanovil tržní hodnotu pohledávky pomocí multikriteriálního posouzení bonity pohledávky a odhadu nákladů podle přesně stanoveného vzorce, který musí být pro posouzení každé pohledávky stejný. S ohledem na to, že závěry dvou znaleckých posudků hovoří o tom, že společnost A. – C., s.r.o., měla v období od splatnosti směnky do doby podpisu smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.10.1998 dostatečnou výši majetku na splacení směnečné pohledávky ve výši 29 mil. Kč, nelze hovořit o této směnce jako o směnce s nulovou tržní hodnotou tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Navrhl proto, aby Vrchní soud v Olomouci zrušil napadený rozsudek a zprostil ho obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř. K odvolání doložil znalecký posudek doc. PhDr. ing. J.N., CSc., ze dne 15.9.2004. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem, prostřednictvím své obhájkyně, navrhl, aby byl zpracován revizní znalecký posudek z oboru ekonomiky a vyžádáno účetnictví společnosti A. C. V dalším setrval na odvolacích námitkách, vyjádřených v písemně zpracovaném opravném prostředku s tím, aby jeho jednání bylo posouzeno toliko z hlediska práva obchodního a občanského a na základě toho byl zproštěn obžaloby. V dané věci o odvolání obžalovaného rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3.11.2004, sp.zn. 5 To 82/2004, avšak usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2005, sp.zn. 6 Tdo 360/2005, bylo z důvodu porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr.ř. shora citované Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a Vrchnímu soudu v Olomouci bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci proto ve věci znovu jednal, když obžalovaný na podaném opravném prostředku a v něm uplatněných odvolacích námitkách nadále setrval a prostřednictvím své obhájkyně i sám je blíže rozvedl. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako odvolací soud, podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním obžalovaného vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Vzhledem k tomu, že obžalovaný R.P., jakožto oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 tr.ř., podal odvolání ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř., které prostřednictvím své obhájkyně řádně odůvodnil, proti výrokům o vině a trestu napadeného rozsudku, zabýval se odvolací soud přezkumem obžalovaným takto vymezených výroků a v souladu s ustanovením § 254 odst. 3 tr.ř. i na tyto výroky navazujícím výrokem o náhradě škody, který má ve výroku o vině svůj podklad. V daném případě Vrchní soud v Olomouci neshledal podmínky, obsažené v ustanovení § 253 tr.ř., pro zamítnutí nebo odmítnutí podaného odvolání. Po přezkoumání shora popsaných výroků napadeného rozsudku, tedy výroku o vině, výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, jakož i výroku o náhradě škody a správnosti postupu řízení, které vynesení rozsudku předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, netrpí takovými vadami, které by musely odvolací soud vést k postupu ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť v tomto trestním řízení nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku. Napadený rozsudek netrpí ani vadami ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., zejména nejasností nebo neúplností jeho skutkových zjištění, týkajících se přezkoumávané části rozsudku či takovými, že se ohledně takových částí soud nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí. Odvolacímu soudu nevznikly ani pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. K objasnění věci není třeba důkazy opakovat ani provádět další. V přezkoumávané části napadeného rozsudku však bylo porušeno ustanovení trestního zákona, jak to má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř., když obžalovanému nebyl uložen souhrnný trest odnětí svobody i ve vztahu k odsouzení Okresním soudem v Ostravě ze dne 25.4.2002, č.j. 70 T 65/97-437, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2002, sp.zn. 3 To 741/2002, když citovanými rozhodnutími byl jmenovaný odsouzen za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Uložený trest však nelze považovat za nepřiměřený ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. Také rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody poškozené organizace Š. z., se sídlem v O. – N. V., U H. č. 115, je nesprávné, a to nejen proto, že se soud prvního stupně nezabýval právní subjektivitou jmenované organizace, ale zejména proto, že, byť správně v průběhu řízení, zjistil, že na majetek obžalovaného byl vyhlášen konkurz, z tohoto nevyvodil žádné důsledky. Z uvedených důvodů nemohl proto napadený rozsudek před odvolacím soudem ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k jmenované poškozené organizaci obstát. K rozsudku samotnému je pak třeba uvést, že ten po formální stránce splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska jeho struktury a taktéž obsahuje veškeré náležitosti stanovené v § 125 tr.ř. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnil rovněž i výrok o náhradě škody, který byl do rozsudku, byť chybně, pojat. Soud prvního stupně v daném případě splnil veškeré požadavky, kladené na obsah a náležitosti rozsudku, obsažené v ustanovením § 120 a § 125 tr.ř. Ve vztahu k protiprávnímu jednání obžalovaného R.P. postupoval soud prvního stupně způsobem upraveným v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., tedy v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotil postupem upraveným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud se s tímto logickým, přesvědčivým, přiléhavým a vyčerpávajícím hodnocením důkazů nalézacího soudu naprosto ztotožnil. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl a že by hodnocení důkazů odporovalo pravidlům formální logiky. Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud v bližším na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje a k jednotlivým odvolacím námitkám obžalovaného zaujal následující stanoviska. Především je třeba uvést, že ani Vrchní soud v Olomouci neuvěřil obhajobě obžalovaného R.P., spočívající v tvrzení, že možnost směny pohledávek za jiné pohledávky byla vždy s druhou smluvní stranou dohovořena a zástupci Š. s. Střední zahradnické školy v O. a obchodní společnosti P. D., s.r.o., v Š., s takovýmto způsobem vyrovnání při podpisu smluv souhlasili. Stejně tak neuvěřil jeho tvrzení, vztahujícímu se k tržní hodnotě postoupených pohledávek a k jejich vymahatelnosti a neztotožnil se ani s tím, že by jeho jednání, popsané pod bodem 3) napadeného rozsudku, mělo být posouzeno toliko jako vztah občanskoprávní. Tuto obhajobu obžalovaného vyhodnotil odvolací soud jako obhajobu účelovou, učiněnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za svoje protiprávní jednání, blíže rozvedené ve výrokové části napadeného rozsudku a ztotožnil se tak se závěry soudu prvního stupně, prezentovanými zejména na stranách 36 – 39 napadeného rozsudku, na které pro stručnost odkazuje. Provedeným dokazováním v řízení před soudem prvního stupně bylo zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, a to nejen spisem Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 14 K 216/95, a z něj zejména usnesením ze dne 8.9.1998, č.j. 14 K 216/95 – 25, ale i samotnou výpovědí obžalovaného R.P., že na jeho majetek byl z důvodu předluženosti prohlášen konkurz, kdy i sám obžalovaný připustil, že při provozování podnikatelské činnosti v oblasti stavebnictví v polovině devadesátých let se značně zadlužil. Neobstojí tak jeho tvrzení, obsažené v jeho opravném prostředku, podle kterého nevzal krajský soud v úvahu, že, byť byl na něj prohlášen konkurz, v soupisu konkurzní podstaty je celá řada nemovitostí, jejichž prodejem budou konkurzní věřitelé uspokojeni. Zákon č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších doplňků a změn, o konkurzu a vyrovnání striktně v ustanovení § 12a vymezuje podmínky, za splnění kterých soud konkurz prohlásí, mezi něž patří i osvědčení o tom, že dlužník je v úpadku. Podle ustanovení § 1 odst. 2 téhož zákona je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Podle třetího odstavce téhož ustanovení je fyzická osoba, je-li podnikatelem, v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena a o předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší, než její majetek. Shora zmíněnými důkazy bylo prokázáno předlužení obžalovaného a skutková zjištění soudu prvního stupně v tomto směru ohledně majetkových poměrů obžalovaného v době činu shledal odvolací soud správná a mající oporu v provedených důkazech, jež byly v souladu se zákonem správně soudem prvního stupně vyhodnoceny. V této souvislosti nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že samotný návrh na prohlášení konkursu obdržel obžalovaný dle spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 14 K 216/95, jímž odvolací soud doplnil dokazování, již dne 24.6.1997. Stejně tak bylo dokazováním, provedeným u hlavního líčení před soudem prvního stupně prokázáno, že obžalovaný R.P. využíval nepozornosti postupitelů pohledávek a do smluv o postoupení pohledávek, které zhotovoval na svém osobním počítači, záměrně vsunoval dodatek, týkající se platebních podmínek, umožňující mu v případě nezaplacení kupní ceny nejen vrátit stávající pohledávky, ale popřípadě i jiné pohledávky ve stejné nominální hodnotě s tím, že postupitel se zavazuje takto vrácené pohledávky přijmout jako plnění ze smlouvy. Tato skutečnost byla v případě skutku popsaného v bodě 1) napadeného rozsudku prokázána zejména výpověďmi svědkyň PaedDr. A.H. (ředitelky Š. s.) a J.N. (účetní) a v případě skutku popsaného pod bodem 2) napadeného rozsudku zejména výpověďmi svědků ing. T.I. (výkonného ředitele P.D., s.r.o.), ing. V.J. (vedoucího ekonoma) a ing. M.W. (ekonomické náměstkyně). Jmenovaní svědci vyloučili, že by s obžalovaným jednali o takovémto způsobu platby a naopak potvrdili, že obžalovanému bylo vždy zdůrazňováno, že požadují peněžité plnění, což bylo opodstatněno momentální tíživou finanční situací jejich společností. Svědkyně PaedDr. A.H. výslovně zdůraznila, že cílem postoupení pohledávek na společnost D. – V., s.r.o., bylo získat peníze na hotovosti, které nutně organizace s ohledem na momentální tíživou finanční situaci potřebovala a s tím byl obžalovaný jasně seznámen. Tato část její výpovědi plně koresponduje s výpovědí svědkyně J.N., která potvrdila, že po obžalovaném bylo požadováno finanční plnění s tím, že pokud k takovému plnění nedojde do 90-ti dnů od podepsání smlouvy, měly být postoupené pohledávky vráceny zpět. Stejně tak svědek ing. T.I. potvrdil, že při uzavírání smluv hovořil s obžalovaným pouze o zaplacení nebo vrácení pohledávek. K tomu svědek ing. V.J. dodal, že by jejich společnost nikdy nesouhlasila s vrácením jakýchkoliv jiných pohledávek, neboť pohledávky za ČD byly jedny z nejbonitnějších pohledávek. Svědkyně ing. M.W. rovněž potvrdila, že od samého počátku se jednalo o zaplacení bankovním převodem, a to finančních prostředků, když o jiné formě plnění nikdy nebyla žádná řeč. Poté, co nebyla v termínu provedena úhrada, zatelefonovala obžalovanému, co je s platbou, a ten jí k tomu sdělil, že to není možné, že by peníze na účtu již měly mít. Z uvedeného je zřejmé, že obžalovaný při vyhotovení jednotlivých smluv věděl, že takový postup není druhou smluvní stranou akceptován, což bylo u skutku, popsaného v bodě 2) napadeného rozsudku, navíc zvýrazněno i ustanovením vtěleným do předmětných smluv, zajišťujícím společnosti P.D., s.r.o., vlastnictví pohledávek až do okamžiku jejich zaplacení. Tato skutečnost byla prokázána nejen výpověďmi shora jmenovaných svědků, ale i samotnými předmětnými smlouvami o postoupení pohledávek a bylo by v rozporu se zněním těchto příslušných ustanovení smluv, zajišťujících vlastnictví pohledávek až do jejich zaplacení, akceptování platby jiným způsobem, v daném případě směnou za jiné pohledávky za situace, kdy pohledávky vůči ČD patřily k nejbonitnějším a kdy by při takovém způsobu platby pohledávek za ČD nebylo dosaženo účelu vlastních smluv, tedy získání finančních prostředků v hotovosti. Shora jmenovaní svědci podrobným způsobem popsali i způsob, kterým obžalovaný upravil platební podmínky, jež mu následně umožnily směnu postupovaných pohledávek za jiné. V tomto směru odvolací soud odkazuje na obsah výpovědí jednotlivých svědků, kteří jsou citovaní výše, jež jsou podrobně popsány zejména na stranách 11 – 23 napadeného rozsudku a s nimiž se soud prvního stupně vypořádal zejména na stranách 36 – 39 napadeného rozsudku. Odvolací soud neshledal žádné skutečnosti, které by věrohodnost výpovědí jmenovaných svědků jakkoli zpochybňovaly. Tyto výpovědi na rozdíl od obhajoby obžalovaného netrpí žádnými vnitřními ani vnějšími rozpory. Naopak jsou ve vzájemném souladu i s ostatními provedenými důkazy v řízení před soudem prvního stupně, zejména s důkazy listinnými, vztahujícími se k uzavírání jednotlivých smluv. Je vyloučeno, aby tito svědci opakovaně a nezávisle na sobě ze dvou vzájemně se neznajících se společností naprosto shodně popsali stejný a opakovaný způsob protiprávního jednání obžalovaného v případě, že by takovýmto způsobem obžalovaný nejednal. Naprosto správně soud prvního stupně konstatoval, že vsunutí do textu smluv zavádějícího a naprosto nestandardního ujednání o platebních podmínkách umožňovalo obžalovanému (oproti zřetelně projevené vůli vlastníků postupovaných pohledávek získat jejich prodejem finanční prostředky) směnit bonitní pohledávky za pohledávky s nulovou tržní hodnotou. Odvolací soud neměl žádných pochybností ani o správnosti závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomiky, ing. A.V., ohledně hodnoty pohledávek směněných obžalovaným za pohledávku společnosti F., s.r.o. a směnku výstavce A. – C., s.r.o. V tomto směru proto odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na správné, výstižné a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na stranách 32 – 36. Nalézací soud se plně vypořádal s námitkami obžalovaného i se závěry znalců ing. M.K. a V.U. Nelze přehlédnout, že závěry znalce z oboru ekonomiky, ing. A.V., jsou plně v souladu s výpověďmi svědků H.N., S.P., ing. M.Ch., I.D., ing. D.S., H.K. a sdělením JUDr. B.P. a R.K., tedy zástupců společností I., s.r.o., F. – P, s.r.o., S., s.r.o., S. – E., s.r.o., A., s.r.o., výrobního družstva R. a podnikatele F.Č., roz. Č., podnikajícího pod obchodní firmou Č. – Č., pokud se týká bodu 1) napadeného rozsudku, a pokud se týká bodu 2) napadeného rozsudku, tak výpověďmi svědků PaeDr. J.S., ing. D.T., ing. R.G., M.K., ing. J.D., JUDr. Z.Z. a ing. R.K. Odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, vztahujícími se ke směnce výstavce společnosti A. – C., s.r.o. (strana 38 napadeného rozsudku). V tomto směru nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že směnku na částku 60 mil. Kč, vystavenou T. ž., a.s., pro bankovní dům S. měl obžalovaný podle svých tvrzení vyhrát v kartách od pana B. (viz č.l. 1057 – V.B. zemřel dne 17.5.1994), přestože nikdy v minulosti obžalovaný karty nehrál, natož pak s jemu neznámými osobami, kdy toto jeho tvrzení je v rozporu s výpovědí svědkyně PaedDr. J.S., které na dotaz, jakým způsobem tuto směnku nabyl, odpověděl, že z banky S., a taktéž v rozporu s výpovědí svědka JUDr. Z.Z., jemuž měl obžalovaný tvrdit, že mu uvedenou směnkou byly zaplaceny jeho firmou provedené stavební práce. Tolik pouze na okraj, když soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí původem směnky dostatečným způsobem zabýval. Pokud pak obžalovaný předložil prostřednictvím své obhájkyně v rámci odvolacího řízení znalecký posudek na posouzení vymahatelnosti a tržní hodnoty směnečné pohledávky za společností A. – C., s.r.o., tento musel odvolací soud pro absenci náležitostí stanovených ustanovením § 110a tr.ř. posoudit jako důkaz listinný ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 tr.ř. a kterým takovýmto způsobem doplnil v odvolacím řízení dokazování soudu prvního stupně, má za to, že ani tento důkaz není s to zvrátit správné závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, znalce ing. A.V., majícího k dispozici veškeré potřebné podklady, kdy tento znalecký posudek koresponduje s důkazy zmiňovanými výše. Na rozdíl od zpracovatele předloženého posudku doc. PhDr. ing. J.N., CSc., měl jak znalec ing. A.V., tak i soud prvního stupně stejně jako odvolací soud podstatně více podkladů pro posouzení vymahatelnosti a tržní hodnoty směnečné pohledávky za společností A. – C., s.r.o. Vzhledem k těmto skutečnostem, kdy další dokazování v tomto směru by zcela jednoznačně přesahovalo rozsah nezbytný pro rozhodnutí soudu stanovený ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., odvolací soud návrhu obžalovaného na doplnění dokazování zpracováním revizního znaleckého posudku z oboru ekonomiky a vyžádáním účetnictví firmy A. C. nevyhověl. Tato otázka byla soudem prvního stupně řádně objasněna v rozsahu upraveném v § 2 odst. 5 tr.ř. a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. taktéž vyhodnocena. Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Cizím majetkem se přitom rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Rozumí se jí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Je to každá újma spočívající ve zmenšení nebo úbytku na majetku dotyčného subjektu – poškozeného. Obohacení je pak neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného. Trestný čin podvodu podle § 250 tr.zák. je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. V daném případě byl tento trestný čin dokonán již tím, že poškozené organizace postoupily obžalovanému na základě předmětných smluv o postoupení pohledávek na podkladě nepravdivých skutečností, kdy obžalovaný od počátku neměl v úmyslu své povinnosti vyplývající z těchto smluv plnit, pohledávky v celkové hodnotě 35.349.056,- Kč a podvodným způsobem odebral zboží v celkové hodnotě nejméně 68.484,- Kč. Okamžik vzniku této škody je vázán na moment, kdy byly pohledávky, respektive zboží, obžalovanému předány. Nezbytné pro rozhodnutí ve věci tak bylo zjištění tržní hodnoty předmětných pohledávek, což se stalo právě znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, znalce ing. A.V., kdy vůči této části jím zpracovaného znaleckého posudku nevznesl obžalovaný žádných námitek. Nezávisle na tomto znaleckém posudku pak byla tržní hodnota pohledávek v řízení před soudem prvního stupně prokázána i výpověďmi odpovědných zástupců poškozených organizací, jakož i výpověďmi svědků ing. P.K., L.K., ing. Z.F., ing. P.Č. a dalších a důkazy listinnými, prokazujícími uhrazení závazků na účet společnosti D. – V., s.r.o., pod jejímž obchodním jménem obžalovaný vystupoval. Je tak bezpředmětné, že obžalovaný na poškozené následně převedl jiné pohledávky či směnku, přičemž nerozhodná je i skutečnost, že tyto byly v nulové tržní hodnotě, z čehož je možno dovodit podvodný úmysl obžalovaného již v okamžiku uzavírání předmětných smluv, když za tímto účelem po osobním jednáním s představiteli poškozených organizací změnil písemné vyhotovení smluv v bodech upravujících platební podmínky, neboť se tak stalo až po dokonání trestného činu podvodu. Případné zpeněžení těchto obžalovaným převedených pohledávek by sloužilo pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. I z těchto důvodů bylo proto navrhované doplnění dokazování ze strany obžalovaného novým znaleckým zkoumáním tržní hodnoty předmětných pohledávek shledáno nadbytečným a odvolací soud proto k němu nepřistoupil. Lze tedy uzavřít, že obžalovaný R.P. jednal způsobem, popsaným ve výrokové části o vině napadeného rozsudku, za situace, kdy byl značně předlužen a z důvodů předluženosti byl na jeho majetek prohlášen konkurz. K takovému jednání zneužil obchodní společnosti D. – V., s.r.o., se sídlem v O., která byla zapsána do obchodního rejstříku teprve dne 4.2.1998 a na kterou byla dne 5.2.1998 převedena směnka výstavce společnosti A. – C., s.r.o., na částku 29 mil. Kč, jejíž směnečným věřitelem byl právě obžalovaný. V jednotlivých případech využíval nepozornosti postupitelů pohledávek. Ač měl za postoupení pohledávek slíbenou odměnu, respektive provizi, pohledávky zakoupené za sto procent jejich hodnoty obratem prodával se značnou ztrátou. Pohledávku Š. s. Střední zahradnické školy v O. vůči dlužníku F., s.r.o., v nominální hodnotě 395.713,- Kč prodal za 197.856,- Kč, čili za 50% její hodnoty. Pohledávky za ČD, s.o., prodal se skontem 11%, ačkoliv jeho odměna byla dohodnuta skontem ve výši 2%. Ani v jednom případě poškozeným organizacím nepředal žádné finanční prostředky, přestože je vymohl, nýbrž ve všech případech, kdy finanční prostředky vymohl, směnil pohledávky za jiné pohledávky ve stejné nominální hodnotě, avšak s nulovou hodnotou tržní. Přehlédnout nelze tu skutečnost, že pohledávku Školního statku S. z. školy v O. vůči obchodní společnosti R., s.r.o., kterou se mu vymoci nepodařilo, tomuto Š. s. bez dalšího vrátil, aniž by ji také, stejně jako v ostatních případech, směnil za jiné pohledávky. V tomto případě však k takovému postupu neměl důvod, když by jím žádné finanční prostředky ani žádnou jinou výhodu pro sebe nezískal. Po získání finančních prostředků ujišťoval zástupce společnosti P. D., s.r.o., o uhrazení plateb a vyjadřoval údiv nad tím, že peníze ještě nemají na účtu společnosti, ač věděl, že žádné finanční prostředky ve prospěch jejich účtu nepoukázal. Správně také soud prvního stupně na straně 37 napadeného rozsudku konstatuje, že při podpisu dodatků smluv o postoupení pohledávek dne 16.7.1998 ujišťoval zástupce společnosti P. D., s.r.o., že v nově upravené lhůtě splatnosti do 28.7.1998 bude mít peníze na zaplacení, ačkoliv si byl vědom toho, že splatnost smluv o postoupení pohledávek uzavřených se společností P&P K., s.r.o., mu to neumožní. Vzhledem k výše uvedených skutečnostem dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, prezentovanému na straně 39 napadeného rozsudku, že obžalovaný jednal v podvodném úmyslu, a to v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr.zák. Odvolací soud se s tímto jeho závěrem naprosto ztotožnil. Podvodným způsobem rovněž v úmyslu přímém ve smyslu citovaného ustanovení § 4 písm. a) tr.zák. jednal obžalovaný i v případě, popsaném pod bodem 3) napadeného rozsudku, kdy v tomto případě bylo jeho protiprávní jednání dokázáno zejména výpověďmi svědků PaedDr. A.H. a L.B. Obžalovaný uváděl L.B. v omyl, když ho opakovaně utvrzoval, že platba odebraného zboží proběhne v hotovosti, k čemuž má dostatek finančních prostředků. Jednání obžalovaného nemohl odvolací soud posoudit jako obžalovaným uváděný jednostranný zápočet vzniklé pohledávky ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku, neboť v tomto konkrétním případě mu žádná pohledávka za poškozenou společností nevznikla. Vyplacení odměny ve výši 70.000,- Kč bylo totiž vázáno nejen na zobchodování předmětných pohledávek, nýbrž i na docílení plné úhrady jejich hodnoty, což se však nestalo, jak to potvrdila svědkyně PaedDr. A.H. Z tohoto důvodu nelze jeho jednání posoudit pouze jako občanskoprávní či obchodněprávní vztah mezi ním a poškozenou organizací. Výše způsobené škody byla řádné prokázána mimo výpovědi shora jmenovaných svědků i důkazy listinnými, zejména pak fakturami a dodacími listy. Vrchní soud v Olomouci vzal při svém rozhodování v úvahu také tu skutečnost, že obžalovaný R.P. se obdobného protiprávního jednání jako v bodech 1) a 2) napadeného rozsudku dopustil i před projednávanou událostí, a to dne 7.1.1997 ve vztahu k poškozené A.S. a nepřehlédl, že majetkové trestné činnosti se v minulosti dopustil právě s T.H., figurujícím v bodě 2) napadeného rozsudku. Obžalovaný R.P. jednáním popsaným ve výrokové části o vině napadeného rozsudku pod body 1 – 3) způsobil celkovou škodu ve výši 35.417.540,- Kč. Soud prvního stupně v souladu se zákonem jeho protiprávní jednání právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., a to ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Byť má odvolací soud za to, že v případě skutku, popsaného pod bodem 3) napadeného rozsudku, je toto jednání obžalovaného soudem prvního stupně chybně posouzeno jako pokračování v trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. pro absenci podmínek obsažených v ustanovení § 89 odst. 3 tr.zák., zejména jednotný záměr a spojení útoků stejným nebo podobným způsobem provedení, nelze tuto skutečnost v řízení odvolacím napravit, neboť by takovouto nápravou došlo k porušení zásady „reformationis in peius“, obsažené v ustanovení § 259 odst. 4 tr.ř. Jinak se Vrchní soud v Olomouci s odpovídající a přiléhavou právní kvalifikací, zvolenou soudem prvního stupně, naprosto ztotožnil a jako nedůvodnou tak shledal odvolací námitku obžalovaného, podle níž mělo být jeho jednání posouzeno jako vztah občanskoprávní. Soud prvního stupně však pochybil, pokud obžalovanému R.P. uložil podle § 250 odst. 4 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., souhrnný trest odnětí svobody pouze ve vztahu k odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 17.5.2001, sp.zn. 28 T 3/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.8.2002, sp.zn. 1 To 67/2001 a nikoliv i ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.4.2002, č.j 70 T 65/97-437, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2002, sp.zn. 3 To 741/202. Odvolací soud doplnil dokazování trestním spisem Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 70 T 65/97, a z něho zjistil, že obžalovaný R.P. byl shora citovanými rozhodnutími uznán vinným návodem k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. b) tr.zák. k § 248 odst. 1, odst. 2 tr.zák., jehož se dopustil dne 29.3.1996, přičemž této trestní věci bylo podle § 37 tr.zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp.zn. 28 T 3/99, ze dne 17.5.2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 To 67/2001, ze dne 22.8.2002. V této trestní věci bylo první rozhodnutí soudu vyneseno dne 24.3.1999 (viz č.l. 265-272 citovaného spisu), tedy až po spáchání jak pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17.5.2001, č.j. 28 T 3/99-279, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.8.2002, sp.zn. 1 To 67/2001, tak i nyní projednávaného trestného činu. Přestože bylo ve výše uvedeném případě upuštěno od uložení souhrnného trestu, je třeba konstatovat, že rozhodnutí soudu o tom, že od souhrnného trestu podle § 37 tr.zák. upouští, je výrokem o trestu. Pokud v tomto případě došlo k upuštění od uložení souhrnného trestu a nyní vyšla najevo další část souhrnu sbíhající se trestné činnosti, je nutno spolu s uložením souhrnného trestu za celý souhrn sbíhající se trestné činnosti zrušit jak výrok o dřívějším trestu obsažený v prvním rozsudku, tak i výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu obsažený v druhém rozsudku. V daném případě totiž upuštění od souhrnného trestu podle § 37 tr.zák. nemá za následek fikci o neodsouzení a toto odsouzení obžalovaného dosud není zahlazeno ve smyslu obecných ustanovení trestního zákona. Pochybení soudu prvního stupně odvolací soud shledal i ve výroku o náhradě škody. Vůbec se nezabýval právní subjektivitou poškozeného Š. z., se sídlem v Ostravě – Nové Vsi, U Hrůbku č. 115, a zcela pominul, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Ostravě, č.j. 14 K 219/95 – 25, ze dne 8.9.1998 byl na majetek obžalovaného prohlášen konkurz z důvodů předluženosti, přičemž podle § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších doplňků a změn o konkurzu a vyrovnání, má prohlášení konkurzu mimo jiné i ty účinky, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty, nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, leda že jde o trestní řízení, v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody. Dokazováním doplněným u odvolacího soudu shora uvedeným spisem Krajského soudu v Ostravě bylo prokázáno, že toto konkursní řízení dosud nebylo skončeno. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek částečně ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. ve věci sám ve zrušené části nově rozhodl. Obžalovaného R.P. odsoudil za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a sbíhající se pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17.5.2001, č.j. 28 T 3/99-279, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.8.2002, sp.zn. 1 To 67/2001, a sbíhající se návod k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. b) tr.zák. k § 248 odst. 1, odst. 2 tr.zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.4.2002, č.j. 70 T 65/97 – 437, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2002, sp.zn. 3 To 741/2002, podle § 250 odst. 4 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7-mi roků a 6-ti měsíců. Respektoval přitom veškerá zákonná hlediska rozhodná pro ukládání trestů, obsažená v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák., zejména stupeň nebezpečnosti protiprávního jednání obžalovaného pro společnost, možnosti jeho nápravy a jeho poměry. Vzal v úvahu společenskou nebezpečnost sbíhajícího se protiprávního jednání obžalovaného. Vyhodnotil polehčující a přitěžující okolnosti shodně se soudem prvního stupně tak, jak jsou popsány na str. 39 napadeného rozsudku. Přihlédl k množství útoků pokračujícího trestného činu a výši způsobené škody protiprávním jednáním obžalovaného, která více jak 7x převyšovala hranici škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr.zák. Po zvážení všech okolností případu a osoby obžalovaného dospěl k závěru, že v souladu s požadavky generální a individuální prevence je na obžalovaného nutno působit právě takto vyměřeným trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby ustanovení § 250 odst. 4 tr.zák., která má výměru trestu od pěti do dvanácti let odnětí svobody. Jedině takto vyměřeným trestem odnětí svobody bude dosaženo účelu trestu v smyslu § 23 odst. 1 tr.zák. V souladu se zákonem byl obžalovaný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody odvolacím soudem zařazen do věznice s ostrahou, když mu byl uložen trest odnětí svobody za úmyslnou trestnou činnost a nebyly zároveň splněny podmínky pro jeho umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud v daném případě neshledal podmínky moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. pro zařazení obžalovaného do mírnějšího typu věznice. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. soud obžalovanému ve shodě se soudem prvního stupně uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a obchodní služby vedoucí k realizaci pohledávek věřitelů, a to jako fyzické osobě, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se zmíněnou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě udělané plné moci na dobu 7-mi roků. Tento trest bude sloužit k tomu, aby bylo obžalovanému znemožněno páchání obdobné trestné činnosti v budoucnu. Podle § 35 odst. 2 tr.zák. soud současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 17.5.2001, č.j. 28 T 3/99-279, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.8.2002, sp.zn. 1 To 67/2001, a z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.4.2002, č.j. 70 T 65/97-437, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2002, sp.zn. 3 To 741/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. soud poškozené Š. z. se sídlem v O. - N. V., U H. č. 115, odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť pro vyslovení povinnosti k náhradě škody není podklad a tomuto rozhodnutí rovněž brání ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších doplňků a změn.