5 To 187/2002

Plný text

Soudní rozhodnutí - 5To 187/2002 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 5To 187/2002 Právní věta: Důkazní materiál opatřený cestou mezinárodní právní pomoci lze užít jako soudní důkaz, byl-li procesně zajištěn způsobem odpovídajícím právnímu řádu dožádaného státu a byla-li při jeho provedení dodržena kontradiktorní povaha řízení. Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2003:

5. TO.187.2002.1 Datum rozhodnutí: 08.01.2003 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Právní styk s cizinou Důkaz Kategorie rozhodnutí: C Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 8. 2002, čj. 53 T 12/2001 – 2019, byli obžalovaní G.P. a T.M. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění soudu prvého stupně měli dopustit tím, že oba obžalovaní společně s osobami, sídlícími a působícími ve Švédském království, Dánském království a Norském království, v době od října 1999 do 10. 11. 1999, se podíleli na odeslání zásilky s obsahem 3,035 g látky, v níž bylo zjištěno 33% až 36% heroinu, jenž je zařazen do seznamu IV podle jednotné úmluvy o omamných látkách, přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v platném znění, jako omamná látka, z České republiky do Švédského království, a to tak, že G.P. v přesně nezjištěný den, předcházející dni 7. listopadu 1999 v České republice, bez povolení opatřil od nezjištěné osoby tuto látku, určenou pro odběratele, sídlící ve Švédsku a Dánsku, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit a osobu zvanou „B.“, sídlící a působící v Norsku a T.M. pak za blíže nezjištěných okolností tuto látku nechal uložit do speciálního úkrytu, vybudovaného v mostu zadní nápravy osobního automobilu tov. zn. Mercedes Benz 230, švédské imatrikulace, G.P. a T.M. pak dne 7. listopadu 1999 v 15.29 hod. na benzínové čerpací stanici OMV v O. předali toto motorové vozidlo s uloženou zásilkou omamné látky S.N. a N.P., kteří ji dopravili přes území Polské republiky do Švédského království, kde byla dne 10. 11. 1999 švédskými policejními a celními orgány zajištěna. Obžalovaný G.P. byl uznán vinným i trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v přesně neustanovené době od neustanovené osoby si opatřil bez příslušného povolení revolver americké provenience, zn. Smith and Wesson, ráže 357 Magnum, model 66-4, výrobní číslo CBBG 9585, 48 ks nábojů ráže 357 Magnum a 33 ks nábojů ráže 9 mm Luger, které přechovával až do 7. 3. 2000 jednak u sebe, jednak ve svém bydlišti na adrese F. 690/23, O. Za to byl obžalovaný G.P. odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovaný T.M. byl podle § 187 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Oběma obžalovaným byl podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Proti tomuto rozsudku se oba obžalovaní odvolali ihned po jeho vyhlášení v průběhu hlavního líčení dne 1. 8. 2002. Následně tato svá odvolání odůvodnili prostřednictvím svých obhájců. Podanými odvoláními napadli jak výroky soudu prvého stupně o vině, tak i výroky o trestech. Obžalovaný G.P. v písemném odůvodnění odvolání namítl, že řízení v této trestní věci vnímá jako plné nezákonných a nestandardních postupů, kdy je zřejmé, že cíl orgánů činných v trestním řízení odsoudit pachatele, účastnících se obchodu s drogami, dostal přednost před zákonností prostředků, jimiž tohoto cíle má být docíleno, což je nepřípustné. Rozsudek soudu prvého stupně je vadný, neboť:

1. řízení, jež tomuto předcházelo, trpí podstatnými vadami, které způsobily nedostatečné objasnění věci a omezily právo obhajoby, 2. skutková zjištění jsou neúplná, soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, 3. vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění rozsudku, k objasnění věci je třeba některé důkazy opakovat a provést důkazy další. Ohledně vad řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, namítl, že základní podmínkou konání trestního stíhání je sdělení obvinění, jež bylo podle právní úpravy, platné v době zahájení trestního stíhání vůči obviněnému, upraveno v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., o čemž musel být pořízen záznam, mezi jehož obligatorní náležitosti patřil popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Záznamy o sdělení obvinění v jeho případě však vůbec neobsahují důvody stíhání a jen tak ho bylo možné obvinit rovněž pro skutek uvedený pod bodem 1/ sdělení obvinění ze dne 7. 3. 2001, dle kterého se měl podílet na dodávce heroinu do Dánského království, ač o tomto tvrzení nebyla předložena ani jedna indicie a posléze nebylo ve vztahu k němu vůbec žalováno. Nicméně úkony činěné ve vztahu k tomuto skutku a k osobám z něj prodloužily přípravné řízení o více než polovinu a ve vazbě tak strávil více než polovinu vazební lhůty v přípravném řízení, aniž by proběhl ve vztahu k němu jediný důkaz. V souvislosti s náležitostmi záznamu sdělení obvinění poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 1966, sp. zn. I. ÚS 46/96 a ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99, v nichž Ústavní soud konstatoval, že v případě absence náležitostí záznamu sdělení obvinění, s ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., vůbec nenastávají vůči obviněnému následky sdělení obvinění. Přitom odkázal i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 1 To 66/2000. Namítl rovněž, že v průběhu trestního stíhání docházelo k porušování procesních ustanovení, majících ve věci zcela zásadní význam. Celou řadu námitek vznášených v průběhu hlavního líčení soud akceptoval a k důkazům takto napadeným většinou nepřihlédl, avšak vždy reagoval až ex post na námitku obhajoby ohledně přípustnosti toho kterého důkazu, aniž by sám „procesnost“ důkazů zhodnotil před tím, než je chtěl provést. Při provádění důkazů v hlavním líčení pak došlo ke zcela zásadnímu a jednoznačnému pochybení ve vztahu ke klíčovému důkazu, jímž je výslech a protokol o výslechu svědka N.P. a výslechy a protokoly o výsleších svědků S.N. a B.H.G. V rámci právní pomoci, uskutečněné švédskými policejními orgány, došlo dne 12. 12. 2000 k výslechu S.N., dne 13. 12. 2000 k výslechu B.H.G. a dne 14. 12. 2000 k výslechu N.P. Všem těmto výslechům byl přítomen K.M., vyšetřovatel v dané věci, avšak přesto, že se jednalo o výslechy svědků pro potřeby trestního řízení v České republice, nebyl ani jeden z uvedených svědků vůbec poučen dle příslušných ustanovení trestního řádu. Svědci nebyli poučeni o právu odepřít výpověď, nebyly zjišťovány jejich poměry k obviněným, nebyli poučeni o zákazu výslechu, či možnosti postupu dle § 55 odst. 2 tr. ř., ani o významu svědecké výpovědi, povinnosti vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet, jakož i o následcích křivé výpovědi. Svědkům pak nebyla ani dána možnost k věci se souvisle vyjádřit před pokládáním konkrétních dotazů. Je zcela jednoznačné, že nedodržení povinnosti poučit svědka dle příslušných ustanovení trestního řádu, činí tento důkaz – svědeckou výpověď – absolutně neúčinným (R 52/1997, R 34/1980, R 9/1985 a další). Soud prvého stupně tedy postupoval v rozporu se zákonem, když dle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., výpovědi svědků P. a G. přečetl. Výpověď svědka N. nepřečetl z důvodů nevyrozumění obhájce o tomto výslechu, když však zmíněná absence poučení je i zde stejná. Ve světle shora uvedených zásadních pochybení procesních se zcela mění důkazní situace a skutková zjištění. Soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Jeho nejistota se projevila již při „přetvoření“ skutku, oproti podané obžalobě, když i soud prvého stupně musel uznat, že pro některá tvrzení obžaloby neexistuje ani ta nejmenší indicie. Přesto se i tak nemohl vyhnout faktu, že ve věci je příliš mnoho neobjasněného, což je vyjádřeno výrazy jako „v přesně nezjištěný den“, „od nezjištěné osoby“, „jejichž totožnost se nepodařilo zjistit“, „za nezjištěných okolností“. Opětovně namítl, že důkaz výpovědí svědka N.P., je absolutně neplatný a tudíž k němu nelze vůbec přihlížet. Ani ze zákonným způsobem provedených svědeckých výpovědí nevyplývá žádná skutečnost, jež by prokazovala tvrzení soudu o jeho vině. Zhodnotil přitom výpovědi slyšených svědků. Stejná situace je dle názoru ve vztahu k ostatním důkazům, ať se již jedná o znalecké posudky ve věci opatřené, či o listinné důkazy, které jeho vinu neprokazují. Pokud se týká protokolu o telefonických hovorech, jež jsou „v odůvodnění soudu“ klíčovými důkazy, rozvádí soud své úvahy o konspirativním vedení rozhovorů, aniž by zcela konkrétně uvedl, z čeho co prokazuje. Minimálně by měl přitom uvést, v čem spatřuje vyvrácení obhajoby obžalovaných, že se v některých případech mluvilo o obchodech, např. s botami či cigaretami, což mohou být způsobem realizace rovněž obchody nekalé, vyjadřované „konspirativním“ jazykem a přitom se nejedná o drogy. Pokud tedy chtěl soud postavit dokazování na uvedených odposleších, měl těmto v hlavním líčení věnovat odpovídající pozornost. Je sice pravdou, že obžalovaní souhlasili se čtením příslušných protokolů, ovšem učinili tak právě proto, že v těchto nespatřovali žádné významné skutečnosti. Postoj obžalovaných však nezbavuje soud odpovědnosti zjišťovat pečlivě skutkový stav a pochybnosti přičítat ve prospěch obžalovaných. Za situace, kdy soud vykládá význam hovorů, o kterých sám tvrdí, že nelze říci, o čem jsou, měl by napřed prokázat, čí jsou telefonní stanice, z nichž jsou hovory vedeny, kdo ten, který „usvědčující“ hovor, skutečně vede a co konkrétně je kterým hovorem prokázáno. To se však v dané věci nestalo. Soud neodstranil ani zcela zjevně prokázané nesrovnalosti v překladech telefonních hovorů. Tyto překlady byly nepřesné a často účelově nepřesné, což bylo prokázáno na záznamu telefonního hovoru č. 104 v srbsky vedeném jazyce, když se jednalo o jediný hovor, kde se mělo hovořit o dávkách, avšak obžalovaný takovýto překlad zpochybnil, a proto byl hovor přehrán za přítomnosti tlumočnice a ukázalo se, že se nejedná o „dávky,“ ale „danski“ ve smyslu dánské měny. Navrhl proto zjištění příslušných kurzů amerického dolaru a německé marky ve vztahu k dánské koruně, protože tak by bylo objektivně potvrzeno, že 210.000 danski a 7.000 marek, jak se v tomto hovoru uvádí, je dohromady 63.000 marek, o nichž se následně v hovoru mluví. Jedna marka totiž představovala něco kolem 3,5 dánské koruny. Rozdíl mezi „dávkou“ a „dánskou“ korunou je však v případě zabývajícím se obchodem s drogami pro něj velmi zásadní. Shrnul, že soud neprokázal, kdo který hovor vede, kdo užíval to které telefonní číslo, překlady hovorů jsou velmi nepřesné, účelově ovlivněné projednávanou problematikou a ani tyto nesrovnalosti nalézací soud neodstranil a nenapravil. V uvedené věci soud nepostupoval ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. založil své rozhodnutí toliko na svém vnitřním přesvědčení či spíše podezření, aniž pečlivě uvážil všechny relevantní okolnosti případu. Své rozhodnutí učinil na základě řízení zatíženého podstatnými vadami. V důsledku toho je jeho rozsudek nejasný, neúplný, zdůvodnění skutkových tvrzení je nelogické a nepřezkoumatelné. Nejistota skutkových zjištění se pak logicky přenáší do odůvodnění právní kvalifikace jednání, uvedeného pod bodem I/ rozsudku, je obecné, nepřesvědčivé a nemá oporu v provedených důkazech. Zvolenou právní kvalifikaci neodůvodňuje ani soud u jednání, uvedeného pod bodem II/. Navrhl proto, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozsudkem rozhodl tak, že pod bodem I/ obžaloby se zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. a jednání pod bodem II/ obžaloby bylo kvalifikováno podle § 185 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen za spáchané jednání odpovídající trest. V rámci veřejného zasedání, konaného o jeho odvolání před odvolacím soudem, svůj návrh modifikoval tak, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, event. aby byl pod bodem I/ výroku napadeného rozsudku zproštěn obžaloby a byl uznán vinným pouze pod bodem II/ a uložen mu odpovídající trest. Obžalovaný T.M. své odvolání odůvodnil rovněž prostřednictvím svého obhájce. Dospěl k závěru, že soud prvého stupně své přesvědčení o jeho vině opřel především o výpověď svědka N.P., která byla pořízena švédskými policejními orgány na Krajském kriminálním oddělení v Malmö ve Švédsku dne 14. 12. 2000, o výpisy z knih ubytovaných v hotelu „F. J.“ v O. a o obsah odposlouchávaných jeho telefonických hovorů. Namítl přitom, že z dožádání Krajského zastupitelství v Plzni ze dne 30. 5. 2000, adresovanému druhé komoře Státního zastupitelství v Malmö, lze zjistit, že součástí tohoto dožádání byla i žádost o výslech svědka N.P., doplněná o prosbu, aby byl jmenovaný svědek před výslechem (nebude-li to odporovat právnímu řádu Švédského království) poučen dle českého trestního řádu, a to dle obsahu tiskopisu poučení svědka a současně, aby toto poučení podepsal. Švédské orgány této prosbě nevyhověly, protože z originálu i z překladu výpovědi je zřejmé, že svědek N.P. žádným způsobem poučen nebyl, a to nejen dle českého trestního řádu, ale ani dle práva Švédského království. Při posouzení, zda byla v daném případě dodržena ústavní procesní práva (např. čl. 6, odst. 3 písm. d/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a zda interpretace a aplikace hmotného práva byla provedena ústavně konformním způsobem, je nutno vycházet ze znění platné vnitrostátní i mezinárodní úpravy aplikovaných norem a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních má vzhledem k ustanovení § 384 tr. ř. povahu lex specialis a je v ní zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, že provedení či získání dožádaného úkonu, se řídí procesním režimem dožádané strany. Respektujíc tuto skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného státu může být, co se týče procesních garancí, práva obviněného na obhajobu v přípravném řízení, jakož i práv a povinností svědka rozdílná, je přesvědčen, že i při použití takového lex specialis musí být garantována práva zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Je zcela nepochybné, že kdyby byl jmenovaný svědek vyslechnut českým policejním orgánem podle českého trestního řádu, aniž by policejní orgán respektoval všechny náležitosti předepsané trestním řádem pro výslech svědka, zejména poskytnout svědkovi řádné poučení ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř., včetně práva odepřít výpověď dle § 100 tr. ř., pak by dle standardní platné judikatury šlo o podstatnou vadu řízení. To znamená, že protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení by nebylo možno ve smyslu § 211 odst. 2 tr. ř. přečíst, a to nejen pro rozpor s trestním řádem, ale i pro rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož by bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle již zmíněného § 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Mimo toto závažné procesní pochybení je však nutno nalézacímu soudu také vytknout i neobjektivní přístup při hodnocení této výpovědi, a to zejména proto, že soud prvého stupně přecenil význam uvedené výpovědi při zjišťování jeho viny ve vztahu k bodu I/ výroku o vině napadeného rozhodnutí. Na straně 24 napadeného rozhodnutí rozvedl nalézací soud svou úvahu o tom, že „nezištná pomoc“ obžalovanému P. ve vztahu k ubytování P. a N. v hotelu „F. J.“ je vyvrácena zápisy z knih ubytovaných. Skutečnost, že ubytování jmenovaných zajišťoval, vyjma jeho osoby v jednom případě i obžalovaný P., v žádném případě nesvědčí v jeho neprospěch a již vůbec nelze z této skutečnosti jednoznačně a nepochybně dovozovat, že byl členem organizované skupiny, která páchala trestnou činnost. Nikdo ze zaměstnanců hotelu nepotvrdil ve vztahu k němu žádnou činnost, která by byla podezřelá nebo nezákonná. Rovněž tak ani příslušníci celní a finanční stráže, kteří prováděli průběžný monitoring činnosti obžalovaných po dobu, kdy se v České republice nacházeli P. a N., nezjistili ve vztahu k jeho osobě žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že páchá trestnou činnost. Pokud se týká odposlechu jeho telefonických hovorů, tak z vyjádření nalézacího soudu v napadeném rozhodnutí se dovozuje, že hovořil v telefonických hovorech stejným „konspirativním jazykem“, jako ostatní volající, tj. obžalovaný P., N. a další. Konspiraci dovozuje nalézací soud z toho, že snahou obžalovaných bylo, aby náhodná osoba, která uvedený hovor slyší, nevěděla o čem je řeč. V žádném případě, při důsledném respektování základních zásad trestního řízení, nemůže orgán činný v trestním řízení z takto obecně deklarovaného výroku dovodit jednoznačný a nepochybný závěr, že prováděl aktivně nezákonný obchod s drogami. Jestliže nelze z jednotlivých hovorů přímo dovodit, že účastníci hovoří o drogách, pak jakákoliv domněnka o „přísně konspirativnosti“ hovorů nebo dovozování, že nešlo o „běžné obchodní záležitosti“, nemůže vést k závěru, že šlo nepochybně o obchod s drogami. Navíc podotkl, že je albánské národnosti, mluví velmi špatně srbochorvatsky i česky, takže jeho vyjadřování samo o sobě může působit dojmem, že se vyjadřuje neobvykle a používá slova a věty, které mohou u „náhodné osoby, která uvedený hovor slyší“, vyvolat dojem, že „neví, o čem je řeč“. Po provedené analýze postupu nalézacího soudu, při zjišťování skutkového stavu věci, dospěl soud k závěru, že nebyla dodržena zásada volného hodnocení důkazů stanovená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Povinností nalézacího soudu bylo především zkoumat provedené důkazy z hlediska jejich zákonnosti a kdyby tak soud postupoval, musel by označit důkaz provedený výslechem svědka P. za důkaz provedený v rozporu s procesními předpisy a v důsledku podstatné vady řízení jej vyloučit ze závěrečného hodnocení důkazů. V tomto případě by pak musel posuzovat ve vztahu k jeho osobě pouze důkaz provedený výpisem z knihy ubytovaných a provedeným odposlechem hovorů. Za tohoto předpokladu je přesvědčen, že posouzením těchto důkazů jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy nelze dospět jednoznačně a nepochybně k závěru, že spáchal trestný čin, ze kterého je obviněn. V průběhu trestního řízení nebyl zjištěn žádný přímý důkaz, který by ho usvědčoval, ať již z organizování nebo podílení se na odeslání zásilky heroinu z České republiky do Švédského království. Pokud jde o nepřímé důkazy, spočívající v již zmíněné knize ubytovaných a z obsahu odposlouchávaných telefonických hovorů, připomíná, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. V dané věci zajištěné nepřímé důkazy tento závěr neumožňují, a proto nemohou být dostatečným podkladem pro uznání viny. Zejména s ohledem na zásadu presumpce neviny a na pravidlo „in dubio pro reo“, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., navrhl, aby odvolací soud rozhodl v jeho prospěch tak, že ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zruší napadený rozsudek v celém rozsahu a současně, aby podle § 259 tr. ř. rozhodl sám rozsudkem ve věci a dle § 226 tr. ř. ho zprostil obžaloby nebo předmětnou věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání. Na těchto svých návrzích setrval i v rámci veřejného zasedání, konaného o jeho odvolání před odvolacím soudem. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními obžalovaných vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Vzhledem k tomu, že obžalovaní, jakožto oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 tr. ř., podali odvolání ve lhůtě, uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. jak proti výrokům o vině, tak i proti výrokům o trestech, zabýval se odvolací soud přezkumem obžalovanými vymezených výroků, neboť v daném případě neshledal podmínky, obsažené v ustanovení § 253 tr. ř., pro zamítnutí nebo odmítnutí podaných odvolání. Po přezkoumání shora popsaných výroků rozsudku a správnosti postupu řízení, které jim předcházelo, nezjistil odvolací soud žádné podstatné vady řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a neshledal ani žádné důvody, které by vedly ke zrušení napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b)–f) tr. ř. K jednotlivým odvolacím námitkám zaujal odvolací soud následující stanoviska. Odvolací soud se neztotožnil s názorem odvolatele obžalovaného G.P., prezentovaným v jeho opravném prostředku, podle něhož záznamy o sdělení obvinění, jakožto formální akty zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, nesplňují zákonná kritéria stanovená v § 160 odst. 1 věty třetí tr. ř., platného a účinného v době zahájení jeho trestního stíhání, následkem čehož vůči jeho osobě, s ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., vůbec nenastaly následky sdělení obvinění. Zahájením trestního stíhání je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 1 tr. ř., spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podmínkou vedení trestního stíhání proti určité osobě, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř., účinného před jeho novelizací zákonem č. 265/2001 Sb., sdělení obvinění, přičemž podle věty třetí tohoto ustanovení musel záznam o sdělení obvinění obsahovat mj. i popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Z uvedeného vyplývá, že sdělením obvinění byl určen předmět trestního řízení, neboť obžaloba mohla být podána jen pro skutek, pro nějž bylo sděleno obvinění (§ 176 odst. 2 věta první tr. ř.) a soud pak mohl rozhodovat jen o skutku, který byl uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Pokud se týká popisu skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, jedná se zejména o místo a čas jeho spáchání, způsob jeho provedení, charakterizující jednání pachatele a zavinění, případně i pohnutku, jakož i následek a event. další okolnosti jej charakterizující. V tomto směru je záznam o sdělení obvinění tehdy obviněnému G.P. ze dne 7. 3. 2000 (č. l. 1–2) bezvadný a odvolací soud žádných pochybení orgánů činných v průběhu přípravného řízení trestního neshledal, když ani opravný prostředek odvolatele obžalovaného G.P. proti této náležitosti záznamu o sdělení obvinění nebrojil. Stejně tak k zákonnému označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, nemá odvolací soud žádných připomínek. Výhrady odvolatele, směřující toliko k absenci důvodů, pro něž je obviněný stíhán v předmětném záznamu o sděleném obvinění, odvolací soud rovněž nesdílí. Ze samotného předmětného záznamu o sdělení obvinění ze dne 7. 3. 2000 totiž zcela jednoznačně vyplývá, že vyšetřovatel se při svém rozhodování o zahájení trestního stíhání opíral o šetření příslušníků Celní správy ČR, ICFS Olomouc, ICFS Břeclav, ICFS Plzeň II – služby pátrání, příslušníků Policie ČR, ÚOOZ – expozitura Plzeň a vycházel i z materiálů poskytnutých státními orgány Dánského království a Švédska. V tomto záznamu o sdělení obvinění pak k tomu příslušný orgán činný v trestním řízení označil (byť ve stručnější formě v té době obvyklé) důvody, pro něž je G.P. stíhán a uvedl i konkrétní zjištění, důkazy a další podklady, které v té době nasvědčovaly tomu, že byl spáchán určitý trestný čin a dostatečně odůvodňovaly i závěr, že ho spáchal právě tehdy obviněný G.P., kterému bylo sdělováno obvinění. V předmětném záznamu o sdělení obvinění jsou tak přes jeho stručnost uvedeny veškeré základní okolnosti, nasvědčující tomu, že se obžalovaný G.P. měl dopustit úmyslného zvlášť závažného trestného činu a tento záznam obsahuje všechny náležitosti předepsané ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř. ve znění před jeho novelizací zák. č. 265/2001 Sb. Pokud bylo tehdy podezřelému G.P. sděleno obvinění i pro jednání popsané pod bodem I/ tohoto záznamu o sdělení obvinění, stalo se tak v souladu s tehdy zjištěným vyšším stupněm pravděpodobnosti závěrů orgánů činných v trestním řízení o spáchání tohoto činu, mj. i obžalovaným G.P. a pokud následující vyšetřování tento původní závěr orgánů činných v trestním řízení nepotvrdilo, postupovaly v dané věci orgány činné v průběhu přípravného řízení trestního v souladu s tehdy platnými ustanoveními trestního zákona a trestního řádu o pokračování v trestném činu. Námitka obžalovaného k délce vazebního řízení s poukazem na řízení o činu popsaného pod bodem I/ záznamu o sdělení obvinění byla proto i odvolacím soudem vyhodnocena jako irelevantní. Na počátku trestního stíhání totiž neexistuje přesný důkazní materiál a teprve probíhající přípravné řízení slouží k tomu, aby byl shromážděn potřebný podklad k podání obžaloby či k jinému rozhodnutí orgánů činných v průběhu přípravného řízení trestního a tudíž je možno skutkové okolnosti v průběhu trestního řízení upřesňovat v návaznosti na výsledky dokazování. Vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje odvolací soud poukaz obžalovaného na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96 a ze dne 24. 2. 2000, IV. ÚS 582/99, za bezpředmětný, neboť předmětný záznam o sdělení obvinění obsahuje veškeré podstatné náležitosti, stanovené ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř. a sdělení obvinění je tak nutno považovat za zákonné ve smyslu již citovaného ustanovení trestního řádu. Stejný závěr učinil odvolací soud i ve vztahu k poukazu na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 1 To 66/2000, neboť v této trestní věci v záznamech o sdělení obvinění absentovala konkretizace jednání obviněných, když formulace účastenství na trestném činu: „účastní-li se na trestné činnosti dalšího z obviněných“, nevyhovuje požadavkům ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. Soud prvého stupně nepochybil, pokud se při svém rozhodování o vině obou obžalovaných opíral o výpovědi N.P. a B.H.G., provedené na základě žádosti o mezinárodně právní pomoc na území Švédského království. Odvolací soud po doplnění dokazování stran účinnosti zmíněných důkazů v tomto trestním řízení dospěl k jednoznačnému závěru, že při jejich provádění bylo důsledně zajištěno právo obžalovaných na spravedlivý proces, garantované jak mezinárodními smlouvami, zejména Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to nejen v obhajobou poukazovaném čl. 6, odst. 3 písm. d) této Úmluvy, podle něhož má obžalovaný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, ale také v čl. 6, odst. 1 této Úmluvy, dle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rovněž rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu, kdy tato úmluva se stala součástí právního řádu ČSFR publikováním ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky, když při výslechu těchto osob byl striktně dodržen postup upravený v Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních, sjednané dne 20. 4. 1959 ve Štrasburku a publikované ve Sbírce zákonů pod č. 550/1992 Sb., tak i vnitrostátním právem, zejména Listinou základních práv a svobod, jakož i příslušnými ustanoveními trestního řádu, kdy zejména podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Především je nutno zdůraznit, že výslechy švédských občanů S.N., Nikoli P. a B.H.G. byly provedeny švédskými orgány na území Švédského království na základě žádosti o právní pomoc Krajského státního zastupitelství v Plzni, jejímž obsahem je mj. i žádost o předložení, pokud to nebude odporovat právnímu řádu Švédského království, poučení svědka, které bylo v příloze přeloženo do jazyka švédského a žádost, aby o výsleších těchto osob byli vyrozuměni obhájci obžalovaných G.P. a T.M. s upozorněním, nechť orgány Švédského království žádost o mezinárodně právní pomoc považují za bezpředmětnou, pokud bude zřejmé, že svědci využijí svého práva a k věci odmítnou vypovídat. Soud prvého stupně tak správně nepřihlédl pouze k výpovědi S.N., která byla provedena dne 12. 12. 2000, ačkoliv termín jeho výslechu byl stanoven na dny 13., 14. a 15. 12. 2000, o nichž byli vyrozuměni obhájci obžalovaných (č. l. 114–117). V případě jeho výslechu tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení kontradiktornosti trestního řízení. Oproti tomu výslechy N.P. a B.H.G. byly švédskými orgány činnými v trestním řízení provedeny ve stanovených termínech a obžalovaným bylo prostřednictvím jejich obhájců umožněno, aby se jejich výslechů aktivně zúčastnili, což nakonec využil obhájce jejich spoluobžalovaného A.Q. JUDr. M.A., jenž účastí u těchto úkonů trestního řízení, pověřil advokátku Mgr. D.T., která se zmíněných výslechů zúčastnila. Nelze přehlédnout tu skutečnost, že podle čl. 3 odst. 1 již citované Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních provede dožádaná strana způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání, týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazů nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy spisů nebo listin. Z obsahu protokolů o výslechu N.P. a B.H.G. vyplývá, že před podáním jejich výpovědi nebyli poučeni podle českého trestního řádu, jak to požadovalo dožádání o mezinárodně právní pomoc Krajského státního zastupitelství v Plzni, byť těmto výslechům byly přítomny i české orgány činné v dané trestní věci. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že české orgány činné v trestním řízení nemohly žádným způsobem průběh výslechu jmenovaných osob jakýmkoli způsobem ovlivňovat. Nicméně v obou případech prohlásil výslechu přítomný státní zástupce (u výslechu N.P. i B.H.G. státní zástupce H.J.H.), že výslech probíhá podle švédských zákonů. Odvolací soud se však přes citované vyjádření státního zástupce musel zabývat tím, zda byly výslechy jmenovaných osob opravdu provedeny v souladu se švédskými zákony, když ohledně právních norem cizích států neplatí zásada „iura novit curia“ vztahující se pouze na české právní normy, uveřejněné ve Sbírce zákonů, podle nichž se soud s obsahem právních norem, uveřejněných nebo registrovaných ve Sbírce zákonů, neseznamuje v důkazním řízení a není povinen provádět důkazy ani nemůže být žádnými důkazy vázán při výkladu těchto norem. Právní normy cizího státu jsou totiž v českém trestním řízení předmětem dokazování. Při hodnocení této skutečnosti pak odvolací soud vycházel z kapitoly 36 švédského trestního řádu, upravující výslech svědků, doplněné zejména zprávou A.v.S. z Nejvyššího státního zastupitelství Švédského království, podle které se zmíněná kapitola 36 švédského trestního procesního předpisu týká pouze svědectví u soudu a kdy z této zprávy zejména vyplývá hlavní pravidlo švédského zákonodárství, kterým je skutečnost, že nelze jako svědka vyslýchat osobu, pokud je tato podezřelá z trestného činu, který je předmětem výslechu. Toto zjištění plně koresponduje se sděleními vyšetřovatele Policie ČR npor. Bc. M., který byl výslechu jmenovaných osob na území Švédského království přítomen a dozorové státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni JUDr. V.B., jež jsou zachycena v úředních záznamech odvolacího soudu. N.P. a B.H.G. tak nemohli být na území Švédského království slyšeni v procesním postavení svědků, neboť to švédské trestněprávní předpisy neumožňují, když v řízení o stejném trestném činu byli pro tento odsouzeni. Přesto výpovědi N.P. a B.H.G., zachycené v protokolech, pořízené v rámci právní pomoci orgánem cizího státu a na jeho území, jsou před tuzemskými soudy použitelné, neboť byly opatřeny v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních a při jejich provádění byla respektována příslušná ustanovení trestního řádu o právech obhajoby. Jmenované osoby přitom nevyužily svého práva odepřít výpověď, neboť v takovém případě by bylo dožádání Krajského státního zastupitelství v Plzni o mezinárodně právní pomoc považováno švédskými orgány činnými v trestním řízení za bezpředmětné, jak je to výslovně v tomto dožádání uvedeno. S ohledem na absenci jejich poučení v jejich procesním postavení ve světle švédského práva se však musel odvolací soud zabývat hodnocením věrohodnosti jejich tvrzení a přitom nemohl odhlédnout od rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu druhého stupně, jakož i soudu nejvyššího v trestní věci S.N., N.P., B.H.G. a Z.S. (č. l. 1354–1440), vynesených na území Švédského království, v nichž jsou podrobně popsány výpovědi jmenovaných v procesním postavení obžalovaných, kdy tyto výpovědi plně korespondují s předmětnými protokoly o jejich výsleších v tomto trestním řízení. Trestní rozsudek cizozemského státu je přitom přípustným důkazem ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. a v daném případě tyto trestní rozsudky Švédského království plně prokazují věrohodnosti výpovědí N.P. a B. H.G. Odvolací soud tak uzavírá, že svědecké výpovědi N.P. a B.H.G. nebyly učiněny v rozporu s čl. 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a byly soudem prvého stupně správně použity při rozhodování o vině obžalovaných G.P. a T.M. Pochybení soudu prvého stupně odvolací soud neshledal ani při hodnocení odposlechnutých telefonických hovorů, jež byly provedeny v souladu se zákonem. Soud prvého stupně v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, o které odposlechy telefonických hovorů se při svém rozhodování opíral a jakým způsobem je hodnotil a které z nich přitom vyhodnotil jako důkaz nezpůsobilý (č. l. 17–19, 23–24). Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil, a proto na ně pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Ve spojení s výpověďmi N.P. a B.H.G. se zcela jednoznačně jedná o usvědčující důkazy, vyvracející obhajobu obou obžalovaných. Ani odvolací soud neuvěřil tvrzení obžalovaných, že se jednalo o telefonické hovory, uskutečněné v souvislosti s jejich soukromopodnikatelskou činností, neboť nelze odhlédnout od výpovědi obžalovaného G.P., jenž u hlavního líčení dne 3. 4. 2002 doznal, že v České republice „zatím“ nepodnikal přes to, že mu byl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt právě za účelem podnikání (viz zpráva Policejního prezidia ČR na č. l. 247). Z obsahu odposlechnutých telefonických hovorů je zřejmé, že tyto potvrzují dodávky nekvalitního vlhkého zboží do severských států, zmíněných ve výroku napadeného rozhodnutí, přičemž N.P. výslovně uvedl, že předmětné drogy byly uschovány v lese (č. l. 1049), což plně koresponduje s odposlechnutým telefonickým hovorem dne 24. 10. 1999 (č. l. 651). Odvolací soud se neztotožnil se snahou obhajoby znevěrohodnit a zpochybnit překlad telefonického hovoru, uskutečněného dne 6. 11. 1995 (č. l. 615) mezi obžalovaným G.P. a S.N., za toto jednání odsouzeným na území Švédského království, v němž oba opakovaně hovořili přímo o dávkách. Slovo „dávka“ je obvyklé slovo, používané v souvislosti s prodejem a nákupem drog a nikoli spojené s obchodováním s obuví, jak to na svoji obhajobu uvedl obžalovaný T.M. u hlavního líčení dne 5. 4. 2002. Odvolací soud nemohl přehlédnout, že obžalovaný G.P. až u hlavního líčení dne 29. 5. 2002 namítl, že slovo „dávka“ v srbštině neexistuje, a proto navrhl poslech záznamu telefonního hovoru, přičemž tlumočnice, která byla přítomna provedení tohoto důkazu záznamem telefonního hovoru, výslovně uvedla u hlavního líčení dne 31. 7. 2002, že má dvacet let starý slovník, který neobsahuje některá nová slova, avšak slovo „dávky“ ve slovníku není a jediné slovo podobné je slovo „danki“, které vyjadřuje pojmenování národnosti. Také uvedla, že slovo davky by nepřekládala, ale místo toho by uvedla slovo „nečitelné.“ Až na tuto skutečnost reagoval obžalovaný P. tím, že uvedl, že použil v tomto telefonickém hovoru slovo „danski“ ve smyslu dánské koruny, přičemž zjištěním příslušných kurzů amerického dolaru a německé marky ve vztahu k dánské koruně by bylo objektivně potvrzeno, že 210.000 danski a 7.000 marek, jak se v tomto hovoru uvádí, je dohromady 63.000 marek, o nichž se následně v hovoru mluví. Odvolací soud po vyhodnocení těchto skutečností dospěl k závěru, že slovo „davky“ je nezpochybnitelné, neboť tlumočnice M.Ž. výslovně u hlavního líčení uvedla, že pokud se v textu překladu objevuje slovo davky, toto slovo je v záznamu o odposlechu telefonického hovoru takto slyšet. Obžalovaní přitom s osobami žijícími na území Švédského království hovořili směsicí různých jazyků a nářečí, a proto skutečnost, že tlumočnice neměla ve dvacet let starém slovníku obsaženo slovo davky, jež zřetelně opakovaně vysloveno bylo, a to v hovoru vedeném v srbském jazyce přesto, že jsou obžalovaní G.P. a i T.M. národnosti albánské, nemůže vést odvolací soud k odlišnému závěru o významu tohoto slova ve smyslu obžalovaného G.P. Navíc nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že matematický propočet, presentovaný v opravném prostředku obžalovaného G.P., neodpovídá objektivní skutečnosti, navíc, když se v předmětném odposlechu telefonického hovoru hovoří o 63.000 dolarů a nikoli o 63.000 marek, jak je to presentováno v písemném odůvodnění tohoto opravného prostředku. Jako irelevantní vyhodnotil odvolací soud i námitku obžalovaných, že pokud souhlasili se čtením příslušných protokolů o odposleších telefonních hovorů, učinili tak pouze proto, že v těchto nespatřovali žádné významné skutečnosti. Soudu prvého stupně nelze ničeho vytknout, pokud za souhlasu stran tyto protokoly o odposleších telefonních hovorů přečetl a neprováděl dokazování poslechem záznamů těchto telefonických hovorů z příslušných nosičů, když tyto byly vedeny v cizích jazycích a za přítomnosti tlumočnice z jazyka srbského tak učinil v případě hovoru sporného. Spojení obou obžalovaných s osobami žijícími v severských státech, byť to oba obžalovaní popírali, bylo mimo zmíněné odposlechy telefonických hovorů a výpověď N.P. prokázáno i výpovědí svědkyně A.N., která výslovně uvedla, že obžalovaný T.M. má bratrance jménem B. v Norsku, s nímž se v Makedonii dokonce i setkala a jenž občas tomuto obžalovanému volal, což pak koresponduje i s písemnostmi, zajištěnými při domovních prohlídkách a prohlídce vozidla tov. zn. Opel Omega, užívaného oběma obžalovanými, potvrzujícími telefonické spojení nejen na zmíněnou osobu, ale i na S.N. a také další konkrétní dopravní spojení na území severských států. I odvolací soud dospěl po zvážení všech shora uvedených skutečností v návaznosti na důkazy provedené před soudem prvého stupně, k závěru o vině obžalovaných shodně se soudem prvého stupně. Odvolací soud proto pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže rozhodnutí soudu prvého stupně o vině obžalovaných G.P. a T.M. ve vztahu k bodu I/ výroku napadeného rozsudku o vině. Počínání obou obžalovaných na území České republiky v souvislosti s obchodováním s drogami popsali i svědci O.S. a F.K., kteří prováděli monitorování jejich činnosti na území České republiky. K podrobnostem ohledně odposlechů telefonických hovorů byli soudem prvého stupně správně vyslechnuti svědci K.J. a A.Š. Vztah obou obžalovaných k S.N. a N.P. byl zjištěn výpověďmi svědků G.Ch., M.H., I.S., J.V. - zaměstnanců hotelu F. J. v O. Soud prvého stupně se na stranách 23–27 napadeného rozsudku zabýval těmito důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a v souvislosti s důkazy listinnými a důkazy znaleckými posudky tak, jak byly provedeny u hlavního líčení. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že skutkový stav byl soudem prvého stupně správně zjištěn a bez jakýchkoliv pochybností byla prokázána vina obžalovaných na předmětném skutku, přičemž správně byla zjištěna i forma zavinění obžalovaných a následně bylo jejich protiprávní jednání i správně právně kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., kdy s odůvodněním použití této právní kvalifikace na str. 27–28 napadeného rozsudku, se odvolací soud plně ztotožnil, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Ani odvolací soud proto nedoplňoval dokazování výslechem svědkyně Mgr. D.T., která se zúčastnila výslechů osob N.P. a B.H.G. na území Švédského království, neboť s ohledem na rozsah provedeného dokazování před odvolacím soudem k procesní použitelnosti těchto důkazů vyhodnotil její případný výslech jako zcela nadbytečný. Odvolací soud vzal taktéž v úvahu i tu skutečnost, že obžalovaný G.P. při zajištění příslušníky Celní a finanční stráže Celního úřadu O. dne 7. 3. 2000 neuposlechl použité výzvy a musely být proto proti němu použity donucovací prostředky a teprve poté mu byla odebrána skrytě umístěna, ostře nabitá střelná zbraň, nacházející se v té době v pohotovostním stavu. V souvislosti s dalším materiálním vybavením obou obžalovaných, o kterém svědčí zajištěné věci při domovních prohlídkách v místech, kde se tehdy zdržovali (neprůstřelná vesta, zbraně a suroviny, mající vztah k předmětné droze heroin a další), nepřesvědčili odvolací soud o soukromopodnikatelské činnosti obou obžalovaných, spočívajících v obchodování s obuví a i tyto skutečnosti pak hodnotil se skutečnostmi vyplývajícími zejména z výpovědi svědka N.P. a odposlechů telefonických hovorů. Pokud opravný prostředek obžalovaného G.P. brojil i proti nejistotě soudu prvého stupně, která se měla projevit při přetvoření skutku oproti podané obžalobě, uzavírá odvolací soud, že se nejednalo o žádnou nejistotu soudu prvého stupně, ale naopak o závěr, vyplývající z dokazování v řízení před soudem prvého stupně, učiněný v souladu se zákonem, neboť při něm byla zachována totožnost a jednota skutku (§ 2 odst. 8 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř.). Ke správným skutkovým zjištěním i správné právní kvalifikaci dospěl soud prvého stupně i v případě jednání obžalovaného G.P., popsaného pod bodem II/ napadeného rozsudku. Obžalovaný G.P. si totiž nejen opatřil střelnou zbraň bez příslušného povolení, ale navíc hromadil i větší množství střeliva do této střelné zbraně a toto jeho množství a zejména účinnost, znamenala pro bezpečnost společnosti a lidí vysoký stupeň ohrožení ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a proto jeho jednání nemohlo být posouzeno pouze podle odst. 1. tohoto ustanovení trestního zákona, když použití vyšší právní kvalifikace plně odůvodňují podmínky obsažené v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o výrok soudu prvého stupně o uložených trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, má Vrchní soud v Olomouci za to, že soud prvého stupně při svém rozhodování respektoval veškerá zákonná hlediska, rozhodná pro ukládání trestů, obsažená v ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a k § 31 odst. 1 tr. zák., zejména stupeň nebezpečnosti protiprávního jednání obou obžalovaných pro společnost, možnosti jejich nápravy a jejich poměry. Vyhodnotil i polehčující a přitěžující okolnosti a po zvážení okolností případu a osob obžalovaných, dospěl dle názoru soudu odvolacího soud prvého stupně ke správnému závěru, že účelu trestu ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. bude v souladu s požadavky generální i individuální prevence dosaženo trestem odnětí svobody ve výměře 12 roků u obžalovaného G.P. a trestem odnětí svobody ve výměře 10 roků u obžalovaného T.M. V souladu se zákonem soud obžalovaného G.P. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. V případě tohoto obžalovaného ani odvolací soud neshledal podmínky pro použití moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. Pokud soud prvého stupně obžalovaného T.M. zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, nepostupoval správně, neboť účelu trestu ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. mělo být dosaženo jeho zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, shodně s obžalovaným G.P., neboť odvolací soud taktéž neshledal podmínky pro použití moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. pro jeho zařazení do jiného typu věznice, avšak s ohledem na absenci odvolání státního zástupce a na zásadu zákazu reformationis in peius (změny k horšímu) nemohl odvolací soud toto pochybení soudu prvého stupně napravit. V souladu se zákonem soud prvého stupně oběma obžalovaným uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou, neboť uložení tohoto druhu trestu v nejvyšší možné výměře plně odůvodňuje bezpečnost lidí a jiný obecný zájem, a to zájem společnosti na ochraně lidí před užíváním drogových preparátů a pro uložení tohoto druhu trestu byly splněny veškeré podmínky, obsažené v ustanovení § 57 odst. 1 tr. zák., přičemž s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestných činů, k možnostem nápravy a poměrům obžalovaných a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku a jiného obecného zájmu, nemohl soud prvého stupně ani soud odvolací uložit tento druh trestu ve výměře kratší. Uložení tohoto druhu trestu pak nebránily podmínky obsažené v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud odvolání obou obžalovaných nevyhověl a podle § 256 tr. ř. je zamítl jako nedůvodná.