5 To 3/2003

Plný text

Soudní rozhodnutí - 5To 3/2003 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 5To 3/2003 Právní věta: Způsob realizace oprávnění, svěřených při řízení hlavního líčení předsedovi senátu do jeho výlučné pravomoci, nemůže odůvodnit vyloučení člena senátu či přísedícího. Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2003:

5. TO.3.2003.1 Datum rozhodnutí: 16.01.2003 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Vyloučení orgánů činných v trestním řízení Kategorie rozhodnutí: C Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle § 30 odst. 1 tr.ř. rozhodnuto, že předseda senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. K.G. a přísedící ing. L.S., J.B., J.K. a J.K. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 35 T 15/2001, proti obžalovaným Mgr. J.B. a spol., stíhaným pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr.zák. a další trestnou činnost, když nejsou pochybnosti o jejich nepodjatosti, a to s odůvodněním, že u předsedy senátu ani přísedících nebyly zjištěny žádné skutečnosti, uvedené v ustanovení § 30 odst. 1 tr.ř., pro které by byli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Je absurdní spekulací obžalovaného, kterou on sám ani nijak nedoložil, že by dne 19.11.2002 senát jednal se státním zástupcem o obžalovaném bez jeho účasti. Pokud jde o námitku, že obžaloba Vrchního státního zástupce v Olomouci, pobočka v Ostravě, není řádně odůvodněna, není nedostatek odůvodnění důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Rovněž tak protokolace v řízení před soudem probíhá řádně a tvrzení obžalovaného o tom, že nemůže prosadit řádnou protokolaci, a že se nerozhoduje o námitkách obhajoby, není opodstatněné. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný JUDr. V.N. prostřednictvím svého obhájce stížnost, v níž namítl, že dne 19.11.2002 se státní zástupce zdržel v jednací síni společně se soudci po skončení hlavního líčení a takovéto jednání je pro něj naprosto nepřípustné a bezprecedentní a zcela oprávněně v něm vzbuzuje nedůvěru k nestrannosti soudu, resp. soudců, kteří takto nepochybně jednali za zády obžalovaných a jejich zástupců. Podjatost soudu vůči jeho osobě a osobě jeho obhájce se pak projevuje i během hlavního líčení, když se soudce zdráhá protokolovat námitky k protokolaci, řádně poučovat svědky o jejich právech a povinnostech, připustit pořizování audiozáznamů, stenozáznamů i videozáznamů, aby vyloučil kontrolu svého jednání a protokolace, aby nemohlo být věrohodně zadokumentováno to, co říká mimo protokol, jak zvyšuje hlas a působí zastrašujícím dojmem na obžalované, obhájce a svědky, pokud nejednají dle jeho představy, tj. pokud narušují obraz obžaloby, tedy viny. Předseda senátu se snažil zastrašit i jeho obhájce několikrát zvýšeným hlasem a dokonce mu vyhrožoval i stížností u České advokátní komory, kdy tuto pohrůžku jako obvykle odmítl zaprotokolovat i přes snahu obhájce. Podjatost přísedících se dle jeho názoru projevuje nepřípustným jednáním se státním zástupcem a dále v tom, že zcela podléhají vlivu předsedy senátu, nedomáhají se, aby rozhodovali, když by tak činit měli, alespoň pokud to navrhují obhájci a zastávají patrně stejný názor jako předseda senátu, že je třeba vyloučit jakoukoliv objektivní kontrolu protokolace a průběhu jednání a tímto se podílejí na nesprávném postupu a rozhodování předsedy senátu. Dále poukázal na ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb., podle něhož není přípustné, aby se kromě soudních osob někdo další zdržoval v jednací síni před vyvoláním věci. Toto ustanovení se vztahuje i na jím uvedený případ, i když se tak stalo po přerušení hlavního líčení a tedy před pokračováním v hlavním líčení dne následujícího. Soud měl v daném případě dodržet pravidla pro nahlížení do soudních spisů. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a rozhodl o vyloučení předsedy senátu i přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci z důvodů pochybností o jejich podjatosti. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat opravný prostředek, jakož i řízení předcházející napadenému usnesení a poté stížnosti obžalovaného nepřisvědčil, byť je osobou, jíž zákon přiznává oprávnění napadnout shora citované usnesení stížností (§ 142 odst. 1 tr.ř.), byl jím podán opravný prostředek proti rozhodnutí, u kterého to zákon připouští (§ 31 odst. 2 tr.ř.) a stížnost byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř., když napadené usnesení obžalovaný obdržel dne 20.12.2002, jeho obhájce dne 9.12.2002 a již dne 12.12.2002 byla stížnost podána jako poštovní zásilka adresovaná soudu (§ 60 odst. 4 písm. a) tr.ř.). Především je nutno konstatovat, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení bylo ze strany soudu prvního stupně postupováno podle příslušných ustanovení trestního řádu, upravujících vyloučení orgánů činných v trestním řízení (§ 31 odst. 1 tr.ř.). Toto řízení není zatíženo žádnými vadami, které by měly za následek zrušení napadeného usnesení. O vyloučení předsedy senátu a přísedících rozhodoval v souladu se zákonem celý senát v průběhu neveřejného zasedání. Ze spisového materiálu je zřejmé, že hlavní líčení v dané trestní věci dne 19.11.2001 bylo přerušeno v 10.00 hod. do dne 20.11.2001. Předseda senátu soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení konaného dne 20.11.2002 dostatečným způsobem vysvětlil obžalovanému JUDr. V.N. i jeho obhájci důvodnost setrvání státního zástupce v jednací síni i po skončení hlavního líčení dne 19.11.2001. Vrchní soud v Olomouci považuje toto vysvětlení za naprosto dostačující a nemá k němu žádných výhrad, stejně jako k postupu soudu prvního stupně. Státní zástupce pouze využil svého práva nahlížet do spisů. Stejným způsobem by totiž soud prvního stupně musel postupovat i v případě, že by tohoto práva využil i některý z obžalovaných. Pochybení předsedy senátu prvního stupně lze spatřovat pouze v tom, že o takovémto úkonu nebyl sepsán úřední záznam. Samotná absence takovéhoto úředního záznamu však nemůže u předsedy senátu ani u přísedících vzbuzovat pochybnosti o tom, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Poukaz obžalovaného na porušení ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb. je zcela bezpředmětný a k projednávané námitce se vůbec nevztahuje. Pokud se pak týká poukazu na ustanovení § 9 téže vyhlášky, podle něhož lze do soudního spisu nebo obchodního rejstříku u soudu nahlížet a pořizovat z nich opisy a výpisy v úředních hodinách pod dozorem pověřeného zaměstnance soudu, kdy místnosti k tomu určené musí být zřetelně označeny a uvedeny na orientační tabuli soudu, je nutno uvést, že se jedná o ustanovení obecné, kdy žádný předpis nestanoví, že by nahlížení do spisů bylo zakázáno v jednací síni za přítomnosti členů senátu po skončení hlavního líčení, a to zejména za situace, kdy spisový materiál je značně rozsáhlý, čítá více než 15.000 stran (58 svazků) a bylo by ho nutno neustále přenášet. Vrchní soud v Olomouci neshledal ani žádné pochybení soudu prvního stupně, pokud se týká protokolace, či poučovací povinnosti soudu. Naopak je nutno uvést, že způsob jednání obžalovaného i jeho obhájce vůči soudu, resp. vůči předsedovi senátu, vyhodnotil Vrchní soud v Olomouci jako nepřípustné zasahování do řízení hlavního líčení. To se týká jak návrhu obžalovaného JUDr. V.N., aby mu předseda senátu zaslal obsah spisu (č.l. 14.295 a násl.), domáhání se po soudu, aby požádal státního zástupce o doplnění či vysvětlení obžaloby, žádost o nenařizování hlavního líčení v době jeho dovolené, žádost o přerušení hlavního líčení z důvodu údajné nakažlivosti choroby obžalovaného Mgr. J.B. apod., Vrchní soud v Olomouci zdůrazňuje, že podle ustanovení § 203 odst. 1 tr.ř. hlavní líčení řídí a nestanoví-li zákon jinak, dokazování provádí předseda senátu. Pokud se týká námitek obžalovaného stran nepřipuštění pořizování audiozáznamů, stenozáznamů a videozáznamů soudem, je nutno poukázat na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., podle kterého lze uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předseda senátu soudu prvního stupně nepochybil, pokud v rámci své výlučné pravomoci nedal souhlas k pořízení obrazového záznamu z průběhu hlavního líčení. Dílčího pochybení se však dopustil ve vztahu k obžalovaným žádanému zvukovému záznamu, k jehož pořizování není předchozího souhlasu předsedy senátu třeba. Rovněž tak obžalovaný a jeho obhájce pochybili, pokud předsedu senátu a následně i senát o takovýto souhlas žádali. V tomto případě totiž může předseda senátu pořizování zvukového záznamu zakázat pouze za splnění podmínek citovaných ve shora uvedeném ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. Toto dílčí pochybení předsedy senátu však v žádném případě nemůže být důvodem pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr.ř. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o okruh otázek, které jsou zákonem svěřeny do výlučné pravomoci předsedy senátu a nikoliv senátu a není tak možné domáhat se postupem uvedeným v § 203 odst. 3 tr.ř. rozhodnutí senátu, nemůže být tato okolnost ani důvodem pro vyloučení přísedících. Vrchní soud v Olomouci tak neshledal v případě předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. K.G. ani v případě přísedících ing. L.S., J.B., J.K. a J.K. žádné skutečnosti, pro které by byli ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr.ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 35 T 15/2001. Proto stížnosti obžalovaného JUDr. V.N. nevyhověl a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. ji jako nedůvodnou zamítl.