5 To 39/2004

Plný text

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.3.2004, č.j. 31 T 1/2003-1331, byl obžalovaný L.K. uznán vinným v bodě I/ trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodě II/1-16) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a v bodě III/ trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr.zák. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obžalovaný L.K. trestné činnosti dopustil tím, že I) dne 28.12.1999 v O. uzavřel s obchodní společností GE C. L., a.s., leasingovou smlouvu č. 96132937 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia Combi LXI, SPZ KIM 50-63 – v pořizovací hodnotě 149.000,- Kč, které téhož dne po zaplacení zálohy na splátky ve výši 45.114,14 Kč převzal, avšak posléze po uhrazení dvou měsíčních splátek ve výši 5.771,44 Kč, v přesně nezjištěný den měsíce února 2000, v úmyslu obohatit se, vozidlo v tehdejší hodnotě 140.570,- Kč prodal náhodnému zájemci, čímž společnosti GE C. L., a.s., způsobil škodu ve výši nejméně 137.691,- Kč, II) v období od 14.6.2000 do 16.2.2001, jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti M. C., s.r.o., se sídlem O.-P., P. 334/67, v úmyslu nedostát smluvním závazkům, jelikož si byl vědom toho, že není nikde zaměstnán, společnost M. C., s.r.o., nevyvíjí žádnou reálně ziskovou činnost a sám nemá ani jiný legální zdroj příjmů, přesto 1) dne 14.6.2000 v O. uzavřel s obchodní společností C., a.s., leasingovou smlouvu č. 4004599 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Opel Corsa 1.2, SPZ KIO 16-14 – v pořizovací hodnotě 159.000,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 39.750,- Kč převzal, ještě v měsíci červnu vozidlo prodal M.B. za částku 140.000,- Kč, leasingové splátky řádně neplatil, čímž společnosti C. a.s. způsobil škodu ve výši 119.250,- Kč, 2) dne 30.6.2000 v B. uzavřel s obchodní společností ČP L., a.s., leasingovou smlouvu č. 11004281 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia 1.9 TDI GLX, SPZ OVB 07-83 – v pořizovací hodnotě 368.900,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 96.225,- Kč a první splátky ve výši 7.574,30 Kč převzal, avšak dne 19.7.2000 vozidlo prodal R.Ř. za částku 300.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti ČP L. a.s. způsobil škodu ve výši 265.100,70 Kč, 3) dne 20.7.2000 v O. uzavřel s obchodní společností OB L., a.s., smlouvu o změně subjektu leasingové smlouvy č. 1080021 ze dne 11.1.2000, na základě které dne 20.7.2000 převzal od původního nájemce P.M. předmět leasingu – osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia Combi 1.9 TDI, SPZ NJK 96-65 – v tehdejší hodnotě 386.350,- Kč, vozidlo následně dne 22.9.2000 prodal J.K. za částku 390.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti ČP L., a.s., při zohlednění zálohy na splátky uhrazené P.M. ve výši 152.820,- Kč, způsobil škodu ve výši 233.530,- Kč, 4) dne 25.7.2000 v P. uzavřel s obchodní společností ČP L., a.s., leasingovou smlouvu č. 10006345 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia 1.9 TDI SLX, SPZ CBO 83-25 – v pořizovací hodnotě 349.000,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 87.250,- Kč a první splátky ve výši 7.270,80 Kč převzal, avšak dne 10.8.2000 prodal R.Ř. za částku 270.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti ČP L., a.s., způsobil škodu ve výši 254.479,20 Kč, 5) dne 17.8.2000 v O. uzavřel s obchodní společností Š., s.r.o., smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu č. 338068 ze dne 4.5.2000, přičemž již dne 1.8.2000 převzal po uhrazení jistiny na splátky ve výši 83.707,- Kč předmět leasingu – osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1.8 SLX, SPZ OPM 18-36 – v tehdejší hodnotě 465.000,- Kč, vozidlo následně dne 1.10.2000 prodal V.B. za částku 345.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti Š., s.r.o. způsobil škodu ve výši 381.293,- Kč, 6) dne 17.8.2000 v O. uzavřel s obchodní společností Š., s.r.o. smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu č. 338069 ze dne 4.5.2000, přičemž již dne 1.8.2000 převzal po uhrazení jistiny na splátky ve výši 84.230,- Kč předmět leasingu – osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1.8 SLX, SPZ OPM 18-37 – v tehdejší hodnotě 470.500,- Kč, vozidlo následně dne 12.9.2000 prodal společnosti P., s.r.o. za částku 375.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti Š., s.r.o. způsobil škodu ve výši 386.270,- Kč, 7) dne 18.9.2000 zaslal do pobočky obchodní společnosti ČP L., a.s. v O., faxovou nabídku na odkoupení osobního motorového vozidla zn. VW Passat Variant 1.9 TDI za částku 530.000,- Kč a současně žádost o provedení leasingové operace ve vztahu k předmětnému vozidlu pro společnost M. C., s.r.o., v úmyslu dosáhnout tak proplacení vozidla a jeho získání na zpětný leasing, avšak z důvodu prověřování ze strany pracovníků leasingové společnosti, když bylo zjištěno, že obžalovaný neplní své závazky z předchozích leasingových smluv, nebylo jeho požadavku vyhověno a tudíž škoda, při zohlednění částky 212.000,- Kč, kterou by byl obžalovaný povinen uhradit jako zálohu na splátky, společnosti ČP L. a.s. ve výši 318.000,- Kč nevznikla, 8) dne 26.9.2000 v B. uzavřel s obchodní společností O., a.s., leasingovou smlouvu č. 70010482 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia 1.9, SPZ BZL 70-48 – v pořizovací hodnotě 399.000,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 80.000,- Kč převzal, vozidlo následně dne 1.11.2000 prodal V.N. za částku 345.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti O., a.s., způsobil škodu ve výši 319.000,- Kč, 9) dne 27.9.2000 v O. uzavřel s obchodní společností C., a.s., leasingovou smlouvu č. 4004776 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. VW Passat 1.9 TDI, SPZ ZLJ 27-71 – v pořizovací hodnotě 495.000,- Kč, které dne 6.10.2000 po uhrazení zálohy na splátky ve výši 148.500,- Kč převzal, vozidlo následně dne 15.11.2000 prodal S.H. za částku 400.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti C., a.s., způsobil škodu ve výši 346.500,- Kč, 10) dne 27.9.2000 ve Z. uzavřel s obchodní společností C. L., a.s., smlouvu o finančním leasingu č. 1501710722 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia SLX TDI, SPZ VSI 22-66 – v pořizovací hodnotě 380.000,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 152.000,- Kč převzal, vozidlo následně dne 23.10.2000 prodal V.H. za částku 300.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti C. L. a.s. způsobil škodu ve výši 228.000,- Kč, 11) dne 11.10.2000 v B. uzavřel s obchodní společností O., a.s., leasingovou smlouvu č. 70010532 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia Combi 1.9 TDI, SPZ TRI 61-56 – v pořizovací hodnotě 430.000,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 107.500,- Kč převzal, vozidlo následně v listopadu 2000 prodal J.P. za částku 360.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti O. a.s. způsobil škodu ve výši 322.500,- Kč, 12) dne 16.11.2000 v P. uzavřel s obchodní společností U., a.s., smlouvu o finančním pronájmu č. 200891 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. VW Passat 1.9 TDI, SPZ AHR 88-12 – v pořizovací hodnotě 449.000,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 134.700,- Kč a první splátky ve výši 8.730,60 Kč převzal, vozidlo následně v lednu 2001 prodal Z.S. za částku 350.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti U. a.s. způsobil škodu ve výši 305.569,40 Kč, 13) dne 12.12.2000 v B. uzavřel s obchodní společností D.S. L., a.s., leasingovou obchodní smlouvu č. 12429/00 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia Combi 1.9 TDI, SPZ AKK 42-15 – v pořizovací hodnotě 450.000,- Kč, které dne 13.12.2000 po uhrazení zálohy na splátky ve výši 135.000,- Kč a první splátky ve výši 8.750,- Kč převzal, vozidlo následně prodal K.P. za částku 390.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti D.S. L. a.s. způsobil škodu ve výši 306.250,- Kč, 14) dne 12.12.2000 v B. uzavřel s obchodní společností D.S. L., a.s., leasingovou obchodní smlouvu č. 12430/00 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. VW Passat 1.9 TDI, SPZ VSH 78-50 – v pořizovací hodnotě 437.000,- Kč, které dne 13.12.2000 po uhrazení zálohy na splátky ve výši 131.100,- Kč a první splátky ve výši 8.497,20 Kč převzal, vozidlo následně dne 1.3.2001 prodal M.D. za částku 350.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti D.S. L. a.s. způsobil škodu ve výši 297.402,80 Kč, 15) dne 16.2.2001 v O. uzavřel s obchodní společností R. – L., s.r.o., smlouvu o finančním pronájmu č. 21/01/003 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia SLX TDI, SPZ AHS 66-86 v pořizovací hodnotě 369.000,- Kč, které téhož dne po uhrazení zálohy na splátky ve výši 110.700,- Kč převzal, vozidlo následně dne 3.4.2001 prodal P.T. výměnou za jeho osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 406 1.8 a doplatek 92.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti R. – L. s.r.o. způsobil škodu ve výši 258.300,- Kč, 16) dne 16.2.2001 v O. uzavřel s obchodní společností R. – L., s.r.o., smlouvu o finančním pronájmu č. 21/01/004 ohledně předmětu leasingu – osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia Combi, SPZ AKR 62-61 – v pořizovací hodnotě 569.000,- Kč, které dne 7.3.2001 po uhrazení zálohy na splátky ve výši 170.700,- Kč převzal, vozidlo následně dne 25.5.2001 prodal Ing. M.P. za částku 445.000,- Kč, leasingové splátky řádně nehradil, čímž společnosti R. – L. s.r.o. způsobil škodu ve výši 398.300,- Kč, přičemž tímto jednáním popsaným pod bodem II) způsobil obchodním společnostem škodu v celkové výši nejméně 4.421.745,- Kč a pokusil se způsobit další škodu ve výši 318.000,- Kč, III) dne 16.7.2001 okolo 15.00 hod. v O., v budově Policie ČR – Krajského úřadu vyšetřování, Na Hradbách 23, poté, co převzal opatření o sdělení obvinění a byl vyrozuměn o svém zadržení jako osoby obviněné a poté, co byl vyšetřovatelem vyzván, aby v doprovodu střežícího policisty prap. T.K. vyčkal dalšího postupu na chodbě před kanceláří vyšetřovatele, nečekaně z chodby utekl a ač byl pronásledován policistou T.K., ze zadržení uprchl a trestnímu stíhání se vyhýbal až do 18.3.2002, kdy byl realizován příkaz k zatčení jeho osoby z 26.7.2001. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností nahradit poškozeným obchodním společnostem, a to GE C. L., a.s., škodu ve výši 69.257,- Kč, L. Č. s., a.s., škodu ve výši 327.750,- Kč, A. I., a.s., škodu ve výši 242.377,- Kč, ČSOB L., a.s., škodu ve výši 135.382,- Kč, O., a.s., škodu ve výši 558.892,- Kč, D.S. L., a.s., škodu ve výši 586.405,- Kč, R. – L., s.r.o., škodu ve výši 398.300,- Kč. Dále byli poškození podle § 229 odst. 1 tr.ř., a to obchodní společnost ČP L., a.s., obchodní společnost Š., s.r.o., obchodní společnosti C. L., a.s., Česká republika – Ministerstvo vnitra, zastoupená Policií ČR, správou Severomoravského kraje v O., se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byli taktéž poškozené obchodní společnosti, a to GE C. L. a.s., L. Č. s., a.s., A. I., a.s., ČSOB L., a.s., O., a.s., D.S. L., a.s., se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání obžalovaný L.K. a rovněž zmocněnec poškozené organizace D.S. Leasing, a.s. Brno, Mgr. Z.M. Obžalovaný L.K. ve svém odvolání, zdůvodněném písemně obhájkyní JUDr. J.M., uvedl, že směřuje do výroku o vině pod body II/7), 12) a III. a dále do výroku o trestu. Pokud jde o bod II/7), opětovně poukázal na svou předchozí výpověď u hlavního líčení, že neměl v úmyslu vozidlo Volkswagen Passat Variant 1,9 Tdi, pokud by jej převzal od ČP L., a.s. O., následně prodat, ale chtěl si je skutečně ponechat a chtěl dostát všem svým závazkům, vyplývajícím z leasingové smlouvy. K jednání pod bodem II/12) namítl, že byla nesprávně stanovena výše škody, neboť soud opomněl odečíst placené leasingové splátky do doby prodeje vozidla a správně tak měl být uznán vinným pouze způsobením škody ve výši 280.807,- Kč. K jednání pod bodem III. napadeného rozsudku pak namítl, že se nemohl předmětného trestného činu dopustit, neboť nemařil výkon jakéhokoliv rozhodnutí státního orgánu, když uprchl ve fázi, kdy mu bylo toliko sděleno obvinění. V té chvíli mu ještě nebylo sděleno vyšetřovatelem, že jej zadržuje a nebyly vypsány tzv. růžové papíry a neexistovalo tedy žádné rozhodnutí státního orgánu, které by útěkem zmařil. S ohledem na uvedené pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, poté jej pod body II/7) a III. zprostil obžaloby a v bodě II/12) aby upravil výši škody a následně, aby mu byl uložen s ohledem na jeho doznání dosavadní bezúhonný život i spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, trest mnohem mírnější se zařazením do věznice s dozorem. Toto odvolání pak ve svém konečném návrhu obžalovaný L.K. doplnil sám před odvolacím soudem tak, že uvedl, že všechna vozidla, která odebral, si chtěl ponechat a měl v úmyslu je výhradně používat pro činnost své společnosti, která vykazovala skutečně obchodní činnost a poukázal rovněž na to, že k porušení leasingových smluv došlo výhradně v souvislosti se zkrachovalým podnikatelským záměrem jeho společnosti. Poukázal rovněž na svůj věk blízký věku mladistvému, v němž se měl předmětného jednání dopustit, jakož i na to, že částečně uhradil škodu a byl pod tlakem platební neschopnosti a věřitelů a svého činu upřímně litoval. Zmocněnec poškozené organizace D.S. L., a.s. B., Mgr. Z.M., v odvolání uvedl, že toto odvolání směřuje do výroku o náhradě škody ve vztahu k zmíněné poškozené organizaci a poukázal rovněž na to, že jemu jako zmocněnci poškozeného, nebyl doručen rozsudek soudu prvého stupně. Namítl, že pod body II/13) a 14) byla nesprávně vyčíslena škoda, když soud odečetl od základu škody další čisté měsíční splátky a v důsledku čehož byl poškozený krácen dvakrát, neboť tyto splátky byly již odečteny v obžalobě podané krajským státním zastupitelstvím. Rovněž tak namítl, že soud prvého stupně se vůbec nevypořádal s otázkou uplatněného příslušenství a v odůvodnění svého rozsudku pak takový postup ani nezdůvodnil. Zmocněnec poškozené organizace tedy navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, týkající se společnosti D.S. L., a.s. B., a poté ve věci sám rozhodl tak, že této společnosti přizná její nárok tak, jak jej uplatnila v podání ze dne 14.4.2003. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, především konstatuje, že podaná odvolání byla podána osobami oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, písm. d/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu obou opravných prostředků lze konstatovat, že tyto splnily náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. Odvolací soud tedy z podnětu obou opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla odvolání podána, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, přihlížel odvolací soud toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, pak musí odvolací soud konstatovat, že řízení ani rozsudek samotný netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem sděleného obvinění a byla tedy zachována i totožnost těchto skutků. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly realizovány vesměs až po sdělení obvinění a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samotného počátku trestního řízení obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu a ani v tomto smyslu nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Dále Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že rozsah dokazování, jež ve věci bylo soudem prvého stupně provedeno, je třeba považovat za dostačující k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci, či že by provedené důkazy nehodnotil řádně a důsledně způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek, tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento až na výjimku zmíněnou dále, splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění, když je z něj zřejmé, jak se soud prvního stupně vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Zmíněnou výjimkou je třeba považovat absenci jakýchkoliv úvah soudu prvého stupně v tom směru, z jakého důvodu nepřiznal poškozené organizaci D.S. L., a.s. B., příslušenství k pohledávce, kterou uplatnila jako náhradu škody vůči obžalovanému v přípravném řízení a následně v řízení před soudem prvého stupně. Dále odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že námitky obžalovaného L.K., vznesené v podaném odvolání, jsou v podstatě zcela totožné s jeho obhajobou, kterou uplatnil již v úvodním řízení před soudem prvého stupně. S touto obhajobou se přitom soud prvého stupně v napadeném rozsudku v rámci své hodnotící činnosti důsledně vypořádal a své závěry v tomto směru zcela konkrétně, podrobně a logicky odůvodnil, zejména na str. 17 – 20 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Z argumentací soudu prvního stupně v této části se odvolací soud zcela ztotožnil, a proto na ni ve stručnosti odkazuje. Soud prvého stupně se zde zcela konkrétně vypořádal s námitkami obžalovaného, tak, jak jsou vzneseny v později podaném odvolání a odvolací soud má za to, že k argumentaci soudu prvního stupně v tomto směru není třeba ničeho dodávat. Znovu je tedy třeba jen zdůraznit, že obžalovanému nelze uvěřit, že by poté, co způsobil škodu několika leasingovým společnostem, jednáním popsaným pod bodem I. a II/1-6) v celkové výši téměř 2.000.000,- Kč měl dostatek prostředků k tomu, aby hradil své závazky z leasingové smlouvy, kterou uzavřel se společností ČP L., a.s. O., ohledně vozidla značky Volkswagen Passat Variant 1,9 Tdi /jak je popsáno pod bodem II/7) výroku o vině napadeného rozsudku/, a že by těmto závazkům mohl dostát. Naopak i odvolací soud je přesvědčen, že obžalovaný takto jednal i v tomto případě s vědomím, že svým závazkům dostát není schopen a i v tomto případě měl v úmyslu závazky neplnit a vozidlo následně prodat. Pokud pak jde o jeho námitku stran úpravy škody pod bodem II/12) je třeba říci, že soud prvého stupně správně při stanovení výše způsobené škody od hodnoty vozidla odečetl pouze ty částky, které obžalovaný uhradil před převzetím předmětného vozidla (tedy před okamžikem, kdy došlo k dokonání trestného činu podvodu) a pokud jde o jakékoliv částky uhrazené po tomto okamžiku, tedy po převzetí předmětného vozidla, je možno tyto částky pouze zohlednit v rozsahu povinnosti k náhradě škody. Ani v tomto případě tedy námitka obžalovaného nebyla shledána důvodnou. Pokud pak jde o poslední námitku, směřující k bodům III. výroku o vině napadeného rozsudku, je třeba souhlasit se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně v tom směru, že v době, kdy obžalovaný z budovy Policie ČR utekl, byl obžalovaný střežen, a to z toho důvodu, že mu již bylo oznámeno vyšetřovatelem, že je zadržen. Proto jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr.zák., neboť obžalovaný zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu tím, že uprchl stráži. Za rozhodnutí v daném smyslu je třeba považovat i rozhodnutí vyšetřovatele o zadržení obžalovaného a ani odvolací soud nemá s ohledem na listinné důkazy a zejména s ohledem na výpovědi svědků – příslušníků policie – pochybnosti o tom, že obžalovaný v době útěku již byl osobou zadrženou a že mu to bylo známo. Všechny námitky obžalovaného směřující do výroku o vině byly tedy odvolacím soudem vyhodnoceny jako účelové a nedůvodné. V tomto směru je třeba ještě zmínit, že obžalovaný nově v rámci svého vyjádření před odvolacím soudem uvedl, že všechna odebraná vozidla měl v úmyslu používat pro činnost své firmy a měl v úmyslu si je ponechat, což je evidentně nepravdivé tvrzení, neboť ze všech provedených důkazů v této věci vyplývá, že všechna vozidla, která obžalovaný v jednotlivých bodech, popsaných ve výroku o vině napadeného rozsudku odebral, byla následně v poměrně krátké době prodána, což s ohledem na dobu takového jednání obžalovaného a počet případů zcela vylučuje, že by vozidla chtěl používat pro činnost své firmy. Nelze přehlédnout, že právě prodejem předmětných vozidel obžalovaný získával finanční prostředky, které nebyl schopen získat řádnou podnikatelskou činností. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud prvého stupně správně zjistil skutkový děj, a to na základě všech provedených důkazů, a to stran všech skutků popsaných ve výroku o vině napadeného rozsudku. V jednotlivých bodech pak soud ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil příslušnou a zákonu odpovídající právní kvalifikaci a nepochybil, pokud jednání obžalovaného pod bodem I. kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr.zák., a jednání pod bodem II/1-16) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. Rovněž tak jeho závěr o tom, že v daném případě byly splněny všechny podmínky stran uvedených trestný činů pro použití přísnější trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr.zák. jsou správné a správně soud užil rovněž trestní zákon účinný v době jeho rozhodování a nikoliv trestní zákon účinný v době spáchání činu, neboť s ohledem na novelizaci trestního zákona zák. č. 265/2001 Sb. je trestní zákon účinný v době rozhodnutí soudu pro obžalovaného příznivější. Pokud pak jde o jednání popsané pod bodem III. výroku o vině napadeného rozsudku, pak soud prvého stupně správně toto kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr.zák. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně v tom směru, že u všech trestných činů, jimiž byl obžalovaný uznán vinným, je třeba dovodit, že se jich obžalovaný dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr.zák. Z uvedených důvodů proto odvolací soud neshledal žádný zákonný důvod pro zásah do výroku o vině napadeného rozsudku, když odvolání obžalovaného v tomto směru neshledal důvodným. Pokud jde o výrok o trestech, které obžalovanému byly uloženy, je třeba konstatovat, že soud prvého stupně správně vzal v úvahu všechna rozhodná hlediska pro stanovení výše trestu (§ 23 odst. 1 a § 31 odst.1 tr.zák), správně vyhodnotil, že obžalovanému polehčuje toliko jeho předchozí řádný život a na druhou stranu mu přitěžuje skutečnost, že trestnou činnost páchal po delší dobu, dále to, že spáchal více úmyslných trestných činů a rovněž i to, že svým jednáním způsobil poměrně vysokou škodu. Ani odvolací soud neshledal, že by bylo možno z důvodů popsaných soudem prvého stupně přiznat obžalovanému polehčující okolnost, spočívající v částečné náhradě způsobené škody, neboť obžalovaný hradil po odebrání vozidel pouze minimální počet splátek, a to jen proto, aby mohl ve své trestné činnosti pokračovat a rovněž tak nelze jako polehčující okolnost ocenit doznání obžalovaného, neboť toto není úplné a nepostihuje podstatu celé trestné činnosti. Nelze rovněž přehlédnout, že ve svém posledním vyjádření před odvolacím soudem, obžalovaný popřel nejen jednání popsané pod bodem II/7 výroku o vině napadeného rozsudku, ale v podstatě i veškeré ostatní jednání popsané pod bodem I. a II. napadeného rozsudku, když v rozporu se zjištěnými a prokázanými skutečnostmi tvrdil, že všechna vozidla chtěl dlouhodobě používat pro podnikatelskou činnost své vlastní firmy. Odvolací soud tedy má za to, že obžalovanému byl uložen správně trest úhrnný za všechny trestné činy, jimiž byl uznán vinným, a to v polovině příslušné trestní sazby stanovené za trestný čin nejpřísněji trestný, která v daném případě činila rozmezí od dvou do osmi roků. Rovněž zařazení obžalovaného pro výkon takto uloženého trestu do věznice s ostrahou je zákonné a odpovídá příslušnému ustanovení trestního zákona. Za zákonný je nutno považovat rovněž trest zákazu činnosti, který byl obžalovanému dle názoru odvolacího soudu uložen v poměrně mírné výměře ještě v dolní polovině příslušné zákonné sazby a rovněž rozsah zakázané činnosti odpovídá jednání, v souvislosti se kterým obžalovaný předmětné trestné činy spáchal. Výrok o trestech, včetně způsobu jejich výkonu, byl tedy odvolacím soudem shledán správným a i v tomto směru bylo odvolání obžalovaného vyhodnoceno jako nedůvodné. Pokud jde o výrok o náhradě škody, je třeba říci, že soud prvého stupně správně vyčíslil jednotlivé částky vůči jednotlivým poškozeným a správně zavázal obžalovaného k povinnosti tuto vyčíslenou škodu jednotlivým poškozeným nahradit. Pochybil však, pokud ve vztahu k poškozené společnosti D.S. L., a.s. B., nerozhodl rovněž o příslušenství, které ve svém návrhu poškozená společnost uplatnila, a to přesto, že je nemohl přisoudit v plné výši, jak toto příslušenství bylo uplatněno a požadováno. Především je třeba konstatovat, že poškozená společnost D.S. L., a.s. B., ve svém návrhu založeném na č.l. 1119, požadovala nahradit škodu v celkové výši 596.382,- Kč s 10-ti% úrokem z prodlení, a to od 6.5.2003 do zaplacení. Pokud jde o samotnou výši škody, je třeba uvést, že soud prvého stupně od celkové škody, jež byla této společnosti způsobena jednáním obžalovaného pod body II/13) a 14) odečetl i částky, které obžalovaný na účet společnosti uhradil po převzetí vozidla. Tyto částky vyplývají ze samotných dokladů poškozené společnosti, jež tato předložila již v přípravném řízení, tak, jak jsou založeny na č.l. 654 a 655 spisu, přičemž z těchto dokladů vyplývá, že byly zaplaceny nejen splátky, které je nutno odečíst od samotné hodnoty vozidla v rámci výroku o vině, neboť byly zaplaceny před převzetím vozidla, ale ještě i další splátky, které byly zaplaceny následně (tedy po převzetí vozidel). Tyto pak je nutno zohlednit při stanovení výše škody, jež je obžalovaný povinen uhradit. Postup soudu prvého stupně v tomto směru tedy byl shledán správným a odvolání poškozeného nedůvodným. Jiná situace je však stran již zmíněného příslušenství požadovaného nároku, když je třeba soudu prvého stupně vytknout, že o tomto příslušenství, tedy o požadovaném úroku z dlužné částky, vůbec nerozhodl a svůj postup ani v písemném odůvodnění napadeného rozsudku nijak nezdůvodnil. Z tohoto důvodu tedy musel být z podnětu odvolání poškozené organizace napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody, ve vztahu k poškozené společnosti D.S.L., a.s. B., a odvolací soud následně sám ve věci rozhodl tak, že obžalovaného L.K. zavázal k náhradě škody zmíněné společnosti ve stejné výši, jako učinil již soud prvého stupně, ovšem s dvouprocentním úrokem z prodlení ode dne 6.2.2004. Je totiž třeba říci, že s ohledem na § 1 nařízení vlády č. 142/94 Sb. výše úroků z prodlení činí dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení splněním dluhu (nikoliv ke dni vzniku nároku na náhradu škody, jak se domáhá poškozený). Protože obžalovaný se o tom, že poškozený požaduje náhradu škody dozvěděl poprvé až u hlavního líčení dne 4.2.2004, pak měl následující den povinnost náhradu škody splnit, a když tak neučinil, ocitl se počínaje dnem 6.2.2004 v prodlení. K tomuto datu činila diskontní sazba stanovena Českou národní bankou 1%, dvojnásobek této diskontní sazby činí 2% a v této výši mohl být přiznán poškozené organizaci úrok z prodlení. Protože poškozená organizace ve svém podání, založeném na č.l. 1118 – 1119, požadovala náhradu škody v rozsahu větším, než jí bylo možno přiznat, musel odvolací soud současně rozhodnout ve smyslu § 229 odst. 2 tr.ř. tak, že ji se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K procesnímu pochybení soudu prvého stupně, jež bylo vytknuto v rámci odvolání poškozeného jeho zmocněncem a spočívajícímu v nedoručení rozsudku zmocněnci poškozené společnosti, je třeba říci, že tato vada byla napravena postupem odvolacího soudu, který v rámci přípravy veřejného zasedání, zmocněnci poškozené organizace, rozsudek soudu prvého stupně sám doručil. Z výše uvedených důvodů tedy bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno, přičemž k výše uvedeným změnám došlo výlučně z podnětu odvolání poškozené organizace D.S. L., a.s. B. Proto odvolání obžalovaného L.K., které nebylo shledáno důvodným, muselo být současně podle § 256 tr.ř. jako nedůvodné zamítnuto.