6 To 106/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a JUDr. Miloslava Stankuše odvolání obžalovaného M. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16.10.2014, č.j. 28 T 7/2014-394 a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. se napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaný M. F., invalidní důchodce, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici v Olomouci, j e v i n e n , ž e dne 7.8.2013 v době okolo 03.00 hodin v P., na ulici H., přistoupil na chodbě domu k nezletilé S. P., která stála u otevřeného okna, uchopil ji zezadu kolem trupu, dlaní jí přikryl ústa a pohrozil jí zbitím, když nebude potichu, vyvlekl ji z domu směrem ke kolejišti železniční stanice ČD, a.s., P. a poté do křovinatého porostu za trafostanicí, jenž je situována v blízkosti podjezdu na ulici K., zde ji opakovaně uhodil dlaní do tváře, svlékl ji, roztáhl jí nohy, které jí držel a vykonal na ní pohlavní styk, ač mu byl znám věk S. P., v důsledku čehož došlo u nezletilé k rozvoji poruchy přizpůsobení s přítomností fobické symptomatiky, sníženého sebehodnocení, úzkostných snů a rozvoji drobných poruch chování, t e d y jiného násilím a pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu styku, čin spáchal souloží a čin spáchal na dítěti mladším 15 let, t í m s p á c h a l zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, a o d s u z u j e s e podle § 185 odst. 3 tr.zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. je obžalovaný povinen zaplatit na náhradě škody poškozeným: - VZP ČR, IČ 41197518, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Olomouc, Lazecká 22A částku ve výši 2.548 Kč, - S. P. částku ve výši 1.000 Kč. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16.10.2014, č.j. 28 T 7/2014-394, byl obžalovaný M. F. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, kterého se měl dopustit tak, že dne 7.8.2013 v době okolo 03.00 hodin v P., na ulici H., přistoupil na chodbě domu k nezletilé S. P., která stála u otevřeného okna, uchopil ji zezadu kolem trupu, dlaní jí přikryl ústa a pohrozil jí zbitím, když nebude potichu, vyvlekl ji z domu směrem ke kolejišti železniční stanice ČD, a.s., P. a poté do křovinatého porostu za trafostanicí, jenž je situována v blízkosti podjezdu na ulici K., zde ji opakovaně uhodil dlaní do tváře, svlékl ji, roztáhl jí nohy, které jí držel a vykonal na ní pohlavní styk, ač mu byl znám věk S. P., v důsledku čehož došlo u nezletilé k rozvoji poruchy přizpůsobení s přítomností fobické symptomatiky, sníženého sebehodnocení, úzkostných snů a rozvoji drobných poruch chování. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr.zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností nahradit poškozeným: - VZP ČR, IČ 41197518, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Olomouc, Lazecká 22A škodu ve výši 2.548 Kč, - S. P. škodu ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozsudku si ve lhůtě vymezené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. podal odvolání obžalovaný M. F. V opravném prostředku obžalovaného M. F., který byl zaměřen jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu, bylo napadenému rozsudku vytýkáno, že trpí nejasností a neúplností skutkových zjištění, když se současně nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí. Dle podaného opravného prostředku soud prvního stupně, při rozhodování o vině obžalovaného, opřel výrok o vině zejména o výpověď poškozené nezletilé S. P., když ostatní svědci se k věci samé mohli vyjádřit pouze okrajově, případně uváděli to, co se dozvěděli od poškozené. Soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů pominul, že všechny osoby, které byly přítomny v bytě rodičů poškozené S. P., požívaly v inkriminovanou dobu alkoholické nápoje a tato skutečnost mohla nepochybně jednotlivé svědecké výpovědi značně ovlivnit. Kromě tvrzení poškozené žádné jiné přímé důkazy, které by usvědčovaly obžalovaného z jednání, popsaného ve skutkové větě napadeného rozsudku, neexistují. Ze strany nalézacího soudu bylo rovněž opomenuto i to, že obžalovaný od počátku trestního řízení svoji vinu rozhodně popírá, přičemž doposud žil v podstatě bezúhonným životem a nikdy v minulosti se nedopustil trestné činnosti takového charakteru, pro kterou je nyní trestně stíhán. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován na osobu obžalovaného, vyplývá, že jmenovaný netrpěl v inkriminované době žádnou duševní chorobou ani sexuální poruchou a ve vztahu k poškozené u něj nebyly zjištěny v minulosti, ani v současnosti, vztahy bližšího sexuálně charakterizovaného stavu. I přes uvedené skutečnosti však soud prvního stupně pouze na základě tvrzení 12 leté dívky, jejíž intelektové schopnosti jsou ve středním pásmu lehké mentální retardace, která byla navíc v inkriminované době v podnapilém stavu, uznal obžalovaného vinným ze spáchání zločinu znásilnění. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ve kterých se znalci vyjadřují k věrohodnosti poškozené nezletilé, je nutno považovat za minimálně sporné. Pokud závěry o vině obžalovaného jsou podloženy pouze výpovědí poškozené a podpůrně pak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který byl vypracován na její osobu, pak je nutno považovat za zcela důvodný požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku, který by se opět vyjádřil k otázce věrohodnosti poškozené. I když z lékařské zprávy vyplývá, že poškozená měla mít krátce před tím, než byla lékařsky vyšetřena, pohlavní styk, tato samotná skutečnost ještě neprokazuje, s kým poškozená tento pohlavní styk měla. Tuto skutečnost blíže neobjasňují ani závěry znaleckého posudku z odvětví kriminalistiky, obor genetiky, když navíc rodina poškozené zcela nepochopitelně další důkazy zřejmě zmařila tím, že vyprala oblečení, které měla poškozená v inkriminované době oblečené. Rovněž závěry nalézacího soudu, že obžalovaný byl velmi dobře obeznámen s věkem poškozené, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. I když obžalovaný často navštěvoval rodinu poškozené, nikdy nevěnoval jejímu věku větší pozornost a nikdy se o její reálný věk nezajímal. Za nesprávný je nutno považovat rovněž i výrok o trestu, když jeho výši je nutno považovat s ohledem na všechny skutečnosti, které byly uvedeny výše, za nepřiměřený. V petitu podaného opravného prostředku je pak navrhováno, aby odvolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 28 T 7/2014-394, ze dne 16.10.2014, zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že obžalovaného zprostí obžaloby v celém rozsahu. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací konstatuje, že opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), a to ve lhůtě, specifikované v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu podaného opravného prostředku je možno konstatovat, že splňuje veškeré náležitosti obsahu odvolání, vyžadovaného ustanovením § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Odvolací soud z podnětu opravného prostředku přezkoumal, podle hledisek, která jsou specifikována v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel odvolací soud pouze tehdy, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. S ohledem na to, co již bylo konstatováno výše stran opravného prostředku, který byl zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena. Podle výše citovaného ustanovení trestního řádu, pokud je podáno odvolání proti výroku o vině, musí odvolací soud přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání obsahu napadeného rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, odvolací soud konstatuje, že nebyly zjištěny podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, a které byly důvodem pro postup podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V rámci své přezkumné povinnosti nezjistil odvolací soud ani žádné další vady, které by odůvodňovaly postup dle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) a f) tr.ř. Naproti tomu však odvolací soud zjistil v rámci své přezkumné povinnosti, že ze strany soudu prvního stupně došlo k porušení ustanovení trestního zákona, když tento soud posoudil jednání obžalovaného nejen podle § 185 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, ale rovněž i podle písm. b) citovaného ustanovení. Uvedené pochybení soudu prvního stupně zakládá důvod pro postup podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Vzhledem k tomu, že byly splněny veškeré zákonné podmínky, které jsou specifikovány v ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř., odvolacímu soudu nebránila žádná zákonná překážka v tom, aby pochybení nalézacího soudu odstranil v rámci odvolacího řízení. Skutkový stav Skutková zjištění, učiněná nalézacím soudem, má odvolací soud za správná, vzešlá z dokazování, provedeného v souladu s trestním řádem a mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Odvolací soud nemůže akceptovat odvolací námitku obžalovaného, v tom smyslu, že napadený rozsudek trpí nejasností a neúplností skutkových zjištění a že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi, které byly významné pro jeho rozhodnutí. Nalézací soud dostál rovněž požadavkům, které jsou zakotveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. a dokazování provedl v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obhajobou bylo v podaném opravném prostředku navrhováno doplnění dokazování vypracováním revizního posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který by se týkal osoby poškozené nezletilé S. P. Odvolací soud se s tímto návrhem na doplnění dokazování neztotožnil, a to z následujících důvodů. Stávající znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který byl vypracován na osobu poškozené, je z hlediska formálního bez jakýchkoliv vad. Stejně tak ani po věcné stránce nebyly odvolacím soudem shledány žádné relevantní skutečnosti, které by mohly vést k pochybnostem o správnostech jeho závěrů. V závěrech znaleckého posudku především neshledal odvolací soud žádné rozpory. Ze strany znalců bylo reagováno na všechny významné skutečnosti a znalci své závěry podrobně rozvedli a zdůvodnili. Rovněž ze strany obžalovaného nebyly uvedenému znaleckému posudku vytýkány žádné konkrétní vady, ať již formálního nebo věcného charakteru, které by odůvodňovaly nutnost vypracování revizního znaleckého posudku. Samotný nesouhlas obžalovaného se závěry znaleckého posudku, při absenci objektivně zjištěných vad, nemůže být důvodem k vypracování revizního znaleckého posudku. Proto z uvedených důvodů nezbylo odvolacímu soudu nic, než návrh obžalovaného na doplnění dokazování v naznačeném směru odmítnout jako nedůvodný. Provedené důkazy pak byly nalézacím soudem hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Přitom bylo z jeho strany dbáno na to, aby byly hodnoceny jak důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného, tak i v jeho neprospěch. Samotné odvolání obžalovaného a výtky, v něm obsažené, které směřují vůči správnosti skutkových závěrů, učiněných soudem prvního stupně, je nutno v daném případě hodnotit jako polemiku s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že hodnocení důkazů je právem a povinností nalézacího soudu a s ohledem na současnou právní úpravu může odvolací soud do hodnotícího procesu nalézacího soudu zasahovat pouze v omezených případech, a to tehdy, pokud by nalézací soud hodnotil důkazy, které nebyly provedeny v rámci hlavního líčení, nebo pokud by nehodnotil provedené důkazy, eventuálně pokud by hodnocení provedených důkazů bylo v diametrálním rozporu s pravidly formální logiky. Jestliže však soud prvního stupně, jak tomu bylo v konkrétně projednávaném případě, při hodnocení provedených důkazů postupoval shora naznačeným způsobem, je takové hodnocení důkazů jeho doménou a odvolací soud není oprávněn do něj jakýmkoliv způsobem zasahovat (§ 263 odst. 7 věta poslední tr.ř.). Skutková zjištění, učiněná nalézacím soudem, tedy považuje odvolací soud za úplná, když jim nelze vytýkat jakékoliv nedostatky. Soudu prvního stupně je sice nutno vytknout, že odůvodnění napadeného rozsudku je v mnoha směrech stručné, nicméně i přesto lze z odůvodnění napadeného rozsudku zjistit, jakým způsobem soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a zejména, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného. Z uvedeného důvodu se odvolací soud s odůvodněním napadeného rozsudku identifikuje a vzal proto za základ svého dalšího rozhodování bezchybná skutková zjištění soudu prvního stupně. Nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně považuje odvolací soud za nutné uvést některé další skutečnosti. Odvolací námitky byly v opravném prostředku obžalovaného pojaty velmi široce a ve vztahu k nim se dá v obecné rovině konstatovat, že odvolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů nalézacím soudem a domáhá se jiného hodnocení důkazů, než jaké učinil soud prvního stupně. Obžalovaný stejně tak polemizuje s konkrétními skutkovými závěry, ke kterým nalézací soud dospěl a současně předkládá vlastní verzi skutkového stavu. S touto argumentační rovinou se však odvolací soud ve světle provedených důkazů neztotožnil a přiklání se, pokud se týká skutkových závěrů, ke stanovisku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně zcela důvodně opřel svůj výrok o vině především o výpověď poškozené S. P. Úvahy nalézacího soudu o její věrohodnosti mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Především je nutno zdůraznit, že z popisu jednání obžalovaného poškozenou, který byl adekvátní jejímu věku a úrovni jejího intelektu, lze dovodit v jeho jednání znaky násilí, které směřovalo k vynucení pohlavního styku (č.l. 211 až 218). Výpověď poškozené není z hlediska důkazního izolovaná a má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Stejně jako ve své výpovědi, popsala poškozená v podstatných rysech jednání obžalovaného po svém návratu domů rovněž svoji matce, svědkyni

I. P. (č.l. 189), jakož i při lékařském vyšetření, kterému se podrobila dne 7.8.2013 (č.l. 21). Při samotném lékařském vyšetření, které proběhlo ve stejný den, kdy mělo dojít k jejímu znásilnění, byly na jejím těle zjištěny jednak čerstvé, drobné narůžovělé škrábance v oblasti zad a také odřenina se zaschlou krví na pravém lokti. Tato poranění, podle mínění odvolacího soudu, podporují verzi poškozené o násilném jednání obžalovaného, kterému byla vystavena. Porušení hymenu a poševního vchodu, které bylo ošetřujícím lékařem posouzeno jako čerstvé, podporují verzi poškozené, že na ní obžalovaný vykonal soulož. Popisu jednání obžalovaného poškozenou odpovídá i její celkový psychický stav, ve kterém se nacházela po svém příchodu domů, kdy byla vystrašená, uplakaná a měla rovněž zašpiněný oděv (viz výpověď svědkyně

I. P., č.l. 186). Podpůrně je možno v kontextu s výše uvedenými důkazy opřít věrohodnost výpovědi poškozené P. také i o závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky. Analýza stěrů odebraných zpod nehtů levé i pravé ruky poškozené P., nevyloučila, že se na tvorbě smíšeného biologického materiálu, který byl na této části těla poškozené nalezen, podílel i biologický materiál obžalovaného. Při analýze stěrů, které byly odebrány zpod nehtů levé a pravé ruky obžalovaného M. F., nebylo na druhé straně vyloučeno, že se na tvorbě smíšeného biologického materiálu, který byl na této části těla obžalovaného nalezen, podílel i biologický materiál poškozené S. P. (č.l. 281). Dále je nutno poukázat na skutečnost, že v průběhu dokazování nebylo zjištěno nic, co by mohlo dávat podklad pro závěr, že poškozená měla důvod vypovídat v neprospěch obžalovaného a přivodit mu tak trestní stíhání. Jinými slovy, nebyla zjištěna žádná skutečnost, pro kterou by si měla poškozená vybrat záměrně právě obžalovaného, jako pachatele trestného činu. Z výsledků provedeného dokazování se podává, že obžalovaný byl přítelem otce poškozené, s její rodinou se často navštěvoval, jejich vzájemné vztahy bylo možno, až do spáchání trestného činu, charakterizovat jako přátelské, bez jakýchkoliv náznaků konfliktů. K samotné výpovědi obžalovaného je nutno uvést, že i když jmenovaný svoji vinu v průběhu trestního řízení vždy popíral, v reakci na výpověď matky poškozené, svědkyně

I. P., v hlavním líčení, připustil, že poškozená se měla s ním v inkriminované době nacházet v jeho osobním automobilu, kde měla projevit sexuálně motivovanou aktivitu, směřovanou vůči jeho osobě (č.l. 352). Ani ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, který byl vypracován k hodnocení osobnostní struktury poškozené, nevyplývá, že by byly zjištěny takové skutečnosti, které by mohly výrazným způsobem zpochybnit věrohodnost její výpovědi. Jmenovaná je dle závěrů znaleckého posudku schopna řádně vnímat prožité události, tyto uložit do paměti a po čase přiměřeným způsobem reprodukovat. U poškozené rovněž nebyly zjištěny žádné sklony k patologické lhavosti či k patologickému zkreslování skutečností a úroveň fantazijní produkce vyšetřované je, vzhledem k úrovni jejího intelektu, nízká. Taktéž nebyl u poškozené v průběhu jejího vyšetření znalci zjištěn žádný motiv, pro který by nezletilá nepravdivě vypovídala (č.l. 235). Snahu obhajoby zpochybnit závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, s poukazem na to, že poškozená, na rozdíl od své procesní výpovědi, při vyšetření znalci připustila, že v inkriminované době požila alkoholické nápoje, je nutno odmítnout. To, že poškozená při svém vyšetření znalci sdělila určitou skutečnost, kterou pak již neuvedla ve své procesní výpovědi, i když na ni byla výslovně dotázána, nemůže a priori vést ke zpochybnění závěrů znaleckého posudku. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že znalci, jak je patrno z obsahu znaleckého posudku, s tímto údajem poškozené pracovali, když se o vyjádření poškozené stran požívání alkoholických nápojů, který jim měla uvést, v posudku výslovně zmiňují. Na tomto místě je nutno uvést, že zpracovatel psychologické části znaleckého posudku Mgr. Zdeněk Kolařík byl dokonce výslechu poškozené S. P., který byl realizován ještě před vypracováním znaleckého posudku, osobně přítomen (viz č.l. 209). Procesní výpověď poškozené, ve které požívání alkoholických nápojů v inkriminované době popřela, mu tedy byla před vypracováním samotného znaleckého posudku známa. Pokud by skutečnost, se kterou operuje odvolání obžalovaného, mohla zásadním způsobem ovlivnit posouzení otázky věrohodnosti poškozené, zcela jistě by se to promítlo do závěrů znaleckého posudku. Odvolací soud dále nemůže souhlasit s názorem, který byl prezentován v opravném prostředku obžalovaného, že by ze strany rodičů poškozené došlo záměrně ke zničení důkazního materiálu tím, že poškozenou po jejím návratu domů vykoupali a vyprali oděv, který měla mít v inkriminované době na sobě. Takové chování, které matka poškozené svědkyně

I. P. nepopírala, je nutno považovat za přirozenou psychologickou reakci na sdělení její dcery, že mělo dojít k jejímu znásilnění. Podle přesvědčení odvolacího soudu v něm nelze bez dalšího spatřovat záměrné ničení důkazního materiálu, jak o tom hovoří obžalovaný ve svém opravném prostředku. Odvolací soud se rovněž nemohl ztotožnit s námitkou obžalovaného, kterou se snažil zpochybnit skutkový závěr nalézacího soudu, stran jeho znalosti věku poškozené. V reakci na uvedené snahy obžalovaného je nutno zdůraznit, že obžalovaný, jak to vyplývá z jeho výpovědi, byl přítelem otce poškozené, se kterým se dlouhodobě znal, a rodinu poškozené také opětovně navštěvoval. Za dané situace se nedá předpokládat, že by obžalovaný neměl povědomost o skutečném věku poškozené. Bez ohledu na tvrzení poškozené, že měla sama při jedné z návštěv obžalovaného tomuto sdělit, že jí je 11 roků, nelze s ohledem na fyziognomii poškozené, kterou dokumentují fotografie, tvořící obsah trestního spisu (č.l. 25 až 28), tvrdit, že by odpovídala fyzickému vzhledu osoby starší 15 roků. Lze tedy konstatovat, že skutkové závěry, ke kterým dospěl nalézací soud, mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Právní kvalifikace Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného, pak soud prvního stupně jednání, popsané ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku, posoudil jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. Uvedené jednání obžalovaného, jehož popis je obsažen ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku a má oporu ve výsledcích provedeného dokazování, je nutno podřadit pod zákonný znak základní skutkové podstaty zločinu znásilnění „jiného násilím“. Za násilí ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1 alinea 1 se dle konstantní soudní judikatury a praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby. Této definici zákonného znaku („jiného násilím“) odpovídá jednání obžalovaného, které spočívalo v uchopení nezletilé poškozené kolem trupu, její vyvlečení z domu, opakované uhození dlaní do tváře, její povalení na zem a následné bránění poškozené v pohybu. Pod zákonný znak „pohrůžka násilí“ je nutno podřadit, jak pohrůžku bezprostředního násilí, tak i pohrůžku násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší budoucnosti. Přitom je nutné, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka. Při aplikaci uvedeného zákonného znaku na tento konkrétní případ bylo nutno mít na zřeteli celkovou situaci, za které byla vyhrůžka pronesena, osobu poškozené, i dobu, ve které byla pronesena. Jako příklad takového jednání obžalovaného lze uvést tu fázi jeho jednání, popisovanou poškozenou v její výpovědi, kdy měl obžalovaný požadovat po poškozené, aby mlčela (v počáteční fázi jednání obžalovaného se poškozená snažila volat o pomoc), přičemž tento inkriminovaný výrok obžalovaného byl doprovázen údery dlaní do obličeje poškozené (viz výpověď poškozené P., č.l. 214). V konkrétně projednávaném případě byl jednáním obžalovaného rovněž naplněn i další zákonný znak základní skutkové podstaty zločinu znásilnění, a to „donucení jiného k pohlavnímu styku“, kterým se rozumí překonání vážně míněného odporu. Na vážně míněný odpor ze strany nezletilé vůči jednání obžalovaného lze usuzovat již vzhledem k tomu, že se pokusila v reakci na jeho jednání volat o pomoc (č.l. 213). Intenzitu odporu poškozené vůči jednání obžalovaného, bylo nutno v daném případě posuzovat především s ohledem na výrazný věkový rozdíl mezi ní a obžalovaným a rovněž i s ohledem na jeho zcela zřejmou fyzickou převahu. Uvedené skutečnosti, spolu s odůvodněným strachem poškozené z obžalovaného, jí zcela určitě bránily projevit větší míru odporu, neboť by činily takovýto odpor z jejího pohledu zjevně zcela beznadějným. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné připomenout, že k podstatné části jednání obžalovaného vůči poškozené, došlo v pozdních nočních hodinách na poměrně odlehlém místě (viz fotografie č.l. 14 – 17, které tvoří součást protokolu o ohledání místa činu), kde byla možnost, že by se poškozená mohla účinně dovolat pomoci, zcela minimální. Vzhledem k tomu, že pohlavní styk byl v daném případě spáchán souloží, bylo na místě, aby bylo jednání obžalovaného posouzeno také i podle odst. 2 písm. a) výše citovaného ustanovení trestního zákoníku. Pojem dítěte mladšího 15 let je třeba vykládat v souladu s interpretačním pravidlem, uvedeným v ustanovení § 139 tr.zákoníku, kdy ochrana, přiznaná tímto ustanovením trvá do dne předcházejícího patnáctým narozeninám. Vzhledem k tomu, že poškozené bylo v době spáchání trestného činu 11 let, byly pro aplikaci citované kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění splněny veškeré zákonné podmínky. Z hlediska zavinění k uvedenému zákonnému znaku kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu ustanovení § 17 písm. b) tr.zákoníku postačí nedbalost, neboť není třeba, aby pachatel znal věk takového dítěte. Postačí se zřetelem na okolnosti a svoje osobní poměry, že pachatel o uvedené okolnosti vědět měl a mohl. I kdyby bylo v daných souvislostech odhlédnuto od tvrzení poškozené, že obžalovanému sdělila při jedné z jeho návštěv svůj skutečný věk, musel obžalovaný zejména s ohledem na stupeň fyzické vyspělosti poškozené, kterou dokumentují výše zmíněné fotografie těla poškozené, způsob jejího slovního vyjadřování (viz protokol o výslechu poškozené, č.l. 211 – 218), i její chování, které znalci označili za dětské (viz č.l. 236), o okolnostech, které se týkají věku poškozené, vědět, a to i s ohledem na svoje osobní poměry (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vypracovaný na osobu obžalovaného). Na druhé straně však musel odvolací soud uznat za relevantní námitku intervenující státní zástupkyně, která vytýkala napadenému rozsudku, že nalézací soud současně aplikoval na jednání obžalovaného jak ustanovení § 185 odst. 2 písm. b) tr.zákoníku (spáchání činu, uvedeného v odstavci 1 ustanovení § 185 na dítěti), tak i ustanovení § 185 odst. 3 písm. a) tr.zákoníku (spáchání činu uvedeného ustanovení § 185 odst. 1 tr.zákoníku na dítěti mladším 15 let). Takovýto postup by bylo nutno dle intervenující státní zástupkyně považovat za dvojí přičítání téže skutečnosti k tíži pachatele, což je v rozporu se zásadami platného trestního práva. Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud se s uvedenou námitkou ztotožnil. V této souvislosti je třeba uvést, že k okolnosti, že předmětem trestného činu se stala nezletilá osoba, nalézací soud ve svém důsledku přihlédl dvakrát, poprvé podle ustanovení § 185 odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, podruhé podle ustanovení § 185 odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. Takovýto postup je ovšem, jak to bylo správně namítáno státní zástupkyní, v rozporu s ustanovením § 31 odst. 3 tr.zákoníku, které zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, č.j. 8 Tdo 1053/2011-34). Uvedené pochybení nalézacího soudu pak bylo po zrušení napadeného rozsudku napraveno postupem podle § 259 odst. 3 tr.ř. tím, že právní kvalifikace zločinem znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. b) tr.zákoníku byla vypuštěna. Odvolací soud tedy neshledal, s výjimkou vytýkaného pochybení, v úvahách nalézacího soudu, které se vztahují k právnímu posouzení jednání obžalovaného žádných vad nebo pochybností. Trest I když v souvislosti se zrušením napadeného rozsudku ve výroku o vině bylo nutno současně zrušit také i výrok o trestu (viz ustanovení § 258 odst. 2 věta druhá tr.ř.), byl odvolacím soudem obžalovanému nově uložen trest odnětí svobody, a to ve výši, v jaké mu byl uložen původním rozsudkem krajského soudu, tedy při spodní hranici zákonné trestní sazby v trvání 6 roků, neboť takto uložený trest odnětí svobody byl shledán zákonným a přiměřeným. Odvolací soud přihlédl při svých úvahách o trestu ke všem kritériím, která jsou zakotvena v ustanovení § 39 odst. 1 tr.zákoníku, jakož i ke všem skutečnostem, které mají vliv na posouzení závažnosti spáchaného protiprávního jednání. Při posouzení míry společenské závažnosti protiprávního jednání obžalovaného, bylo nutno vzít do úvahy intenzitu jeho násilného jednání vůči poškozené, kterou je nutno posuzovat také i s ohledem na její nízký věk, když v době, kdy byl spáchán trestný čin, měla pouhých 11 roků. Ke spáchání trestného činu přitom obžalovaný využil své účasti na oslavě narozenin otce poškozené, kterého, stejně jako samotnou poškozenou, dobře znal a s jejíž rodinou udržoval dlouhodobě přátelské vztahy. Při svých úvahách o trestu se odvolací soud rovněž zabýval i osobou obžalovaného, jako skutečností, která má vliv na otázku trestu. V této souvislosti je nutno konstatovat, že obžalovaný žil před spácháním trestného činu řádným životem, neboť na jeho předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 15.6.1998 pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zákona, kterým byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 8.4.2000, nelze v žádném případě přihlížet jako k přitěžující okolnosti. Takovému postupu brání jednak již značný časový odstup, který uplynul od vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku, respektive od uplynutí zkušební doby, jakož i ta skutečnost, že v případě tohoto předchozího odsouzení obžalovaného byly splněny veškeré zákonné podmínky, uvedené v ustanovení § 83 odst. 4 tr.zákoníku, které sebou přináší fikci zahlazení a na obžalovaného se tudíž pohlíží jako na osobu, která nebyla odsouzena. S ohledem na výši uloženého trestu bylo důvodné zařazení obžalovaného pro jeho výkon do věznice s ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. c/ tr.zákoníku). Nebyly také shledány žádné pochybnosti stran rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě škody, když dokazováním byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a vzniklou škodou a poškození, kteří jsou uvedeni ve výroku o náhradě škody, se se svým nárokem připojili řádně a včas. Vzhledem ke všem skutečnostem, uvedeným výše, proto rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání . Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce . Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Brně ). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 29. ledna 2015 JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu JUDr. Miloslav Stankuš v.r. zpracoval Za správnost vyhotovení: M. K .