6 To 25/2025

Plný text

2 6 To 25/2025-1460 Číslo jednací: 6 To 25/2025-1460 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. června 2025 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Aleše Vašků a Mgr. Lukáše Delonga odvolání obžalovaného [jméno obžalovaného] [jméno obžalovaného] , nar. [Datum narození obžalovaného] , státního zástupce, poškozené nezletilé [Jméno nezletilé A] , nar. [Datum narození nezletilé A] , a poškozené nezletilé [Jméno nezletilé B] , nar. [Datum narození nezletilé B] , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13.2.2025, č. j. 61 T 10/2023-1349, a rozhodl takto:

I. Podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených [Jméno nezletilé A] a [Jméno nezletilé B] částečně zrušuje, a to v celém výroku o uloženém trestu, ve výroku, jímž byl obžalovaný podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě škody poškozeným nezletilé [Jméno nezletilé A] , nar. [Datum narození nezletilé A] , zastoupené zákonným zástupcem [tituly před jménem] [jméno FO] , nar. [datum] , obě bytem [adresa] , obě zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [právnická osoba] [tituly za jménem] , [tituly za jménem] , na nemajetkové újmě částku 120.000 Kč, a nezletilé [Jméno nezletilé B] , nar. [Datum narození nezletilé B] , zastoupené zákonným zástupcem [jméno FO] , nar. [datum] , obě bytem [adresa] , zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] , na nemajetkové újmě částku 30.000 Kč a dále ve výroku, jímž byly dle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené nezletilá [Jméno nezletilé A] , nar. [Datum narození nezletilé A] , zastoupená zákonným zástupcem [tituly před jménem] [jméno FO] , nar. [datum] , obě bytem [adresa] , obě zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [právnická osoba] [tituly za jménem] , a nezletilá [Jméno nezletilé B] , nar. [Datum narození nezletilé B] , zastoupená zákonným zástupcem [jméno FO] , nar. [datum] , obě bytem [adresa] , zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] , odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovanému [jméno FO] [jméno obžalovaného] , nar. [Datum narození obžalovaného] , bytem [adresa] , se za zvlášť závažný zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, ukládá podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pedagogické a jiné obdobné činnosti, při které dochází k osobnímu kontaktu s dívkami mladšími 15 let bez přítomnosti zletilé osoby na dobu 7 (sedmi) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obžalovaný povinen zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným [Jméno nezletilé A] , nar. [Datum narození nezletilé A] , bytem [adresa] , částku 200.000 Kč, a [Jméno nezletilé B] , nar. [Datum narození nezletilé B] , bytem [adresa] , částku 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená [Jméno nezletilé A] , nar. [Datum narození nezletilé A] , bytem [adresa] , odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

III. Podle § 256 tr. ř. se odvolání obžalovaného [jméno FO] [jméno obžalovaného] zamítá.

IV. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12.6.2025, č. j. 61 T 10/2023-1349, byl obžalovaný uznán vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v rámci výuky anglické konverzace na 2. Základní škole [adresa] , se sídlem [adresa] , a Základní škole [jméno FO] , se sídlem [adresa] , kterou prováděl v rámci smluvní spolupráce se spolkem [právnická osoba] ., se sídlem [adresa] , zneužil své pozice učitele, který je pro žáky obecně uznávanou výchovnou autoritou. Současně zneužil nízkého věku poškozených nezletilých žákyň ve věku [hodnota] let, které neměly žádné zkušenosti z oblasti sexuality a nebyly schopny vyhodnotit jeho jednání a projevit vůči němu účinný odpor, a dopustil se jednání spočívajícího v tom, že:

1. V [adresa] , [adresa] , v přesně nezjištěné době na konci školního roku 2020/2021 v učebně 2. Základní školy [adresa] v průběhu vyučovacích hodin si ve třech případech posadil na svůj klín nezletilou žákyni [ročník] třídy [jméno FO] , narozenou [datum] , které v té době bylo [hodnota] let. Následně ji osahával pod kalhotkami na přirození do doby, než nezletilá jeho ruku silou odtlačila, seskočila z jeho klínu na zem a vrátila se do své lavice.

2. V [adresa] , [adresa] , v přesně nezjištěný den v období před Vánocemi 2021, v učebně 2. Základní školy [adresa] v průběhu vyučovací hodiny vyzval nezletilou žákyni [ročník] třídy [Jméno nezletilé B] , narozenou [Datum narození nezletilé B] , aby se posadila na jeho klín. Následně ji uchopil za zápěstí ruky a její dlaň si položil mezi svoje nohy na ztopořený penis. Na toto jednání nezletilá reagovala tím způsobem, že mu dvakrát řekla "no [jméno FO] " a on se ptal anglicky proč. Svého jednání zanechal až poté, co mu oběma rukama silou svou ruku odtrhla.

3. V [adresa] , [adresa] , v přesně nezjištěné dny v průběhu školního roku 2020/2021 a dále v období do Vánoc školního roku 2021/2022 v učebně ve 3. patře nové přístavby budovy Základní školy [jméno FO] opakovaně v mnoha případech v průběhu vyučovacích hodin vzal za ruku a posadil na svůj klín žákyni [ročník] , později [ročník] třídy, nezletilou [Jméno nezletilé A] , narozenou [Datum narození nezletilé A] na stehnech, vsunul svoji ruku pod její spodní kalhotky a prstem jí přejížděl po přirození. Na toto jednání nezletilá reagovala tím způsobem, že se snažila odejít, ale on ji držel za ruku. Dále v jednom případě uchopil její dlaň a snažil se ji položit do svého rozkroku, na což nezletilá reagovala tak, že svou ruku vytrhla. Tímto jednáním pak u nezletilé vyvolal posttraumatickou poruchu, která ji omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 6 měsíců.

4. V [adresa] , [adresa] , v přesně nezjištěný den v průběhu školního roku 2020/2021 v učebně ve 3. patře nové přístavby v budově Základní školy [jméno FO] si v jednom případě posadil na svůj klín nezletilou žákyni [ročník] třídy [jméno FO] , narozenou [datum] , které v té době bylo [hodnota] let. Poté ji přes oblečení hladil v oblasti rozkroku. Na toto jednání nezletilá reagovala tím způsobem, že se snažila odejít, ale on ji držel za dlaň. Za to byl odsouzen podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pedagogické a jiné obdobné činnosti, při které dochází k osobnímu kontaktu s dívkami mladšími 15 let bez přítomnosti zletilé osoby, na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozeným: - nezletilé [Jméno nezletilé A] , narozené [Datum narození nezletilé A] , zastoupené zákonným zástupcem [tituly před jménem] [jméno FO] , narozenou [datum] , obě bytem [adresa] , obě zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] , [tituly za jménem] , na nemajetkové újmě částku 120 000 Kč, - nezletilé [jméno FO] , narozené [datum] , zastoupené zákonným zástupcem [jméno FO] , narozenou [datum] , obě bytem [adresa] , obě zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] , na nemajetkové újmě částku 80 000 Kč, - nezletilé [Jméno nezletilé B] , narozené [Datum narození nezletilé B] , zastoupené zákonným zástupcem [jméno FO] , narozenou [datum] , obě bytem [adresa] , obě zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] , na nemajetkové újmě částku 30 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené: - nezletilá [Jméno nezletilé A] , narozená [Datum narození nezletilé A] , zastoupená zákonným zástupcem [tituly před jménem] [jméno FO] , narozenou [datum] , obě bytem [adresa] , obě zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] , [tituly za jménem] , - nezletilá [Jméno nezletilé B] , narozená [Datum narození nezletilé B] , zastoupená zákonným zástupcem [jméno FO] , narozenou [datum] , obě bytem [adresa] , obě zastoupené zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] , odkázány se zbytkem svých nároků na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními státního zástupce, obžalovaného [jméno FO] [jméno obžalovaného] , poškozené [jméno FO] a poškozené [Jméno nezletilé B] .

3. Jak vyplývá z opravného prostředku státního zástupce, tento je podáván v neprospěch obžalovaného [jméno obžalovaného] , a to do výroku o trestu, který státní zástupce pokládá za nepřiměřený. V úvodu podaného odvolání státní zástupce uvedl, že v dané věci byla podána obžaloba pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž nalézací soud v této věci již jednou rozhodl, a to tak, že obžalovaného obžaloby zprostil, a to ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř. Daný rozsudek byl však na základě odvolání státního zástupce zrušen Vrchním soudem v Olomouci, a to usnesením ze dne 15.2.2024, č. j. 6 To 5/2024-888. Státní zástupce akcentoval, že následně nalézací soud doplnil dokazování v intencích uvedených v posledně zmíněném rozhodnutí vrchního soudu. Po doplnění dokazování soud prvního stupně uznal obžalovaného vinným ve smyslu podané obžaloby. Obžalovaný byl podle právní úpravy platné a účinné v době podání obžaloby ohrožen, v souladu s ustanovením § 185 odst. 3 tr. zákoníku, trestem odnětí svobody v trvání 5 - 12 let. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že s ohledem na změnu právní úpravy, provedenou zákonem č. 166/2024, který nabyl účinnosti dne 1.1.2025, bylo třeba jednání obžalovaného posoudit podle pro něj příznivější právní úpravy, a to jako trestný čin sexuální útok podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na okolnost, že znaleckým zkoumáním byl u jedné z poškozených nezletilých, konkrétně nezletilé [jméno FO] , zjištěn následek v podobě posttraumatické stresové poruchy, bylo nutno navíc dané jednání kvalifikovat podle § 185a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obžalovaný byl tedy díky změně právní úpravy ohrožen ve smyslu § 185a odst. 3 tr. zákoníku trestní sazbou v rozpětí 3 – 12 let. Státní zástupce poukázal na to, že nalézací soud své úvahy ohledně výše uloženého trestu rozvedl v odstavci 54 odůvodnění. K tomu odvolatel uvedl, že při plném respektu k úvahám, které v dané pasáži nalézací soud rozvedl, má za to, že uložení trestu při samé dolní hranici široce pojaté trestní sazby daného trestného činu je v dané věci, s ohledem na všechny okolnosti, nepřiměřeně mírné. Nalézací soud konstatoval, že v případě obžalovaného shledal v prvé řadě přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. d) tr. zákoníku, tedy, že se obžalovaný jako učitel daného jednání dopustil vůči osobám i jemu podřízeným, svým žákům. Soud prvního stupně současně dovodil, že obžalovaný tímto způsobem zneužil svého postavení, čímž je v jeho případě nutno shledat přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. f) tr. zákoníku. Obžalovaný dále tím, že se svého jednání dopouštěl po delší dobu a na více osobách, naplnil znaky přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. m) tr. zákoníku. Nalézací soud na straně druhé ve prospěch obžalovaného posoudil zejména jeho dosavadní bezúhonnost. Jeho jinak vedený řádný život, a to včetně rodinného zázemí, pak soud prvního stupně zhodnotil jako hlavní důvod, proč neuložil trest nepodmíněný. V této souvislosti odkázal nalézací soud na § 38 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. V daných souvislostech vyslovil státní zástupce přesvědčení, že uložení trestu na samé spodní hranici trestní sazby, navíc s podmíněným odkladem, za situace, kdy bylo zjištěno více přitěžujících okolností, je nutno v případě obžalovaného považovat za nepřiměřeně mírné. V tomto ohledu je třeba v prvé řadě poukázat na samotný postoj obžalovaného k jím spáchanému jednání, který však nalézací soud nijak nehodnotil. Obžalovaný od počátku spáchání tohoto jednání popírá a je tak možno konstatovat, že nemá na toto jednání žádný náhled. Byť je třeba zhodnotit, že obžalovanému byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu pedagogické činnosti, při které dochází k osobnímu kontaktu s dívkami mladšími 15 let bez přítomnosti zletilé osoby, samotné uložení takového trestu nemůže zcela odůvodnit současné uložení nejmírnějšího možného trestu, jaký mu v rámci stanovené trestní sazby mohl být uložen, navíc s podmíněným odkladem. Státní zástupce znovu zopakoval, že dle jeho názoru je nutno na jednání obžalovaného nahlížet jako na obzvláště škodlivé. Samotná typová závažnost tohoto jednání je zvyšována tím, že se ho obžalovaný dopustil vůči nezletilým dívkám z pozice jejich učitele, tedy osoby, která pro ně byla přirozenou autoritou. Státní zástupce připomenul, že obžalovaný svým jednáním způsobil jedné z poškozených nezletilých těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce tak nelze přijmout závěr, že v daném případě postačí uložení podmíněného trestu, jakožto dostačující a méně postihující sankce, jak má na mysli § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Soud by měl v daném případě zohlednit také výše popsaný postoj obviněného k trestnému činu v trestním řízení, jak má na mysli § 39 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku. V petitu podaného odvolání pak státní zástupce navrhl, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil výrok o trestu z napadeného rozsudku a ve smyslu § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že za uvedený trestný čin obžalovanému [jméno obžalovaného] uloží podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 – 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu pedagogické a jiné obdobné činnosti, při které dochází k osobnímu kontaktu s dívkami mladšími 15 let bez přítomnosti zletilé osoby na dobu 7 let.

4. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem uvedla, že nalézací soud v bodě 54 odůvodnění napadeného rozsudku sice uvádí výčet obecných okolností, které shledal za naplněné, ale tyto neindividualizoval. Kupříkladu, pokud rozebírá skutečnost, že šlo o poškozené děti mladší 15 let, což odpovídá zvolené právní kvalifikaci, tak na škále od narození do 15 let neuvádí, o jak staré děti šlo. Státní zástupkyně zdůraznila, že šlo o děti navštěvující [ročník] třídu, kterým bylo v době spáchání činu [hodnota] let. Pokud nalézací soud hovoří o spáchání činu na více dětech, pak neuvádí, že šlo o dívky čtyři. Pokud nalézací soud hovoří o delší době páchání, pak z odůvodnění napadeného rozsudku nelze seznat, že šlo o období školních roků 2020 – 2021 a 2021 – 2022. Jedná se tedy o poměrně dlouhé období, kdy obžalovaný využíval snadného přístupu k dětem a uspokojoval nějaké své potřeby. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že nalézací soud vybral jako polehčující a přitěžující okolnosti pouze některé. Podle jejího názoru pak zcela mimo úvahy nalézacího soudu zůstala skutečnost, že zatímco vůči některým poškozeným se obžalovaný dopustil ojedinělého sexuálního napadení, pak vůči poškozené [jméno FO] se podle výroku o vině mělo jednat o mnohočetné sexuální útoky. Stejně tak krajský soud nehodnotil, že trestným jednáním obžalovaného byly naplněny současně dvě okolnosti uvedené ve 3. odstavci kvalifikované skutkové podstaty, což škodlivost daného činu také jednoznačně zvyšuje. Uložený trest odnětí svobody je tedy dle státní zástupkyně velmi mírný a neodpovídá povaze činu, uvedenému ve výroku o vině. Ve vztahu k odvolání obžalovaného pak státní zástupkyně uvedla, že je nepokládá za důvodné. Pokud se týče odvolání obou poškozených, akcentovala, že není nutné, aby poškozený ve svém připojení odkazoval na konkrétní zákonná ustanovení, nicméně ony relativně samostatné nároky musí být specifikovány tak, aby soud mohl o každém z nich rozhodnout samostatně. Státní zástupkyně uvedla, že se přiklání k argumentaci zmocněnce poškozené [jméno FO] v tom směru, že není zřejmé, za jaký typ újmy byla jmenovaná odškodněna nalézacím soudem částkou 120.000 Kč. Tato skutečnost podle ní není zřejmá ani z výroku, ani z odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud se týče stanovení náhrady za bolest, pak k tomu uvedla, že podkladem pro stanovení takové náhrady bývá zpravidla, nicméně nikoliv vždy, znalecký posudek. V některých případech se lze spokojit s odborným vyjádřením nebo lékařskými zprávami. Povinností soudu je nicméně v trestním řízení o náhradě v adhezním výroku rozhodnout, a to jednoznačně a určitě a vyjádřit, jaký druh nároku je poškozenému přiznán. Podle názoru státní zástupkyně nalézací soud poněkud směšuje pojmy bolestného a náhrady další nemajetkové újmy, což jsou dva samostatné nároky. Podle státní zástupkyně jsou tedy odvolání obou poškozených důvodná. V rámci závěrečného návrhu státní zástupkyně navrhla, aby na základě odvolání podaného státním zástupcem byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a dále v adhezních výrocích, které se týkají obou poškozených odvolatelek. Následně by pak měl odvolací soud za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. uložit obžalovanému vedle již uloženého trestu zákazu činnosti podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Obžalovaný by také měl být zavázán k náhradě nemajetkové újmy oběma odvolatelkám v rozsahu jejich připojení. Odvolání obžalovaného pak navrhla podle § 256 tr. ř. zamítnout.

5. Odvolání obžalovaného [jméno obžalovaného] bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájcem [tituly před jménem] [jméno FO] , a to ve formě dvou podání.

6. V prvním, které je datováno dnem 13.3.2025, uvedl obžalovaný pouze tolik, že podává odvolání proti napadenému rozsudku v celém rozsahu, když ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. má za to, že jsou nejasnosti ve skutkových zjištěních a současně se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zároveň obžalovaný konstatoval, že prostřednictvím svého obhájce odůvodní odvolání ve lhůtě 14 dnů.

7. Ve druhém podání, které je datováno dnem 1.4.2025, uvedl obžalovaný, že v dané trestní věci již Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v jednom případě vydal rozsudek, kterým byl podané obžaloby zproštěn. Odvolatel v dané souvislosti vyslovil přesvědčení, že ačkoliv došlo k doplnění dokazování, zejména znaleckými posudky, skutková situace se nezměnila natolik, aby odůvodňovala vydání zcela opačného rozhodnutí soudem prvního stupně. Podle obžalovaného i po doplnění dokazování zůstávají důvodné pochybnosti o tom, zda se popsané skutky vůbec staly, případně zda se staly tak, jak jsou popsány v obžalobě. Obžalovaný akcentoval, že podle ustálené judikatury platí zásada in dubio pro reo, tedy zásada, podle níž v případě existence pochybností o vině obžalovaného musí být rozhodnuto v jeho prospěch. Odvolatel vyslovil přesvědčení, že daná zásada nebyla v jeho případě respektována. V další části opravného prostředku, označené písmenem A, uvedl obžalovaný, že jedním z klíčových argumentů jeho obhajoby byla otázka možného disociačního chování poškozených dívek. K tomu odvolatel podotkl, že v rámci doplněného dokazování byl sice vypracován znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , který se zabýval schopností poškozených adekvátně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, ale tento posudek se nedostatečně vypořádal s fenoménem disociačního chování. Disociační procesy mohou vést k tomu, že dítě subjektivně zkresluje realitu, aniž by si toho bylo vědomo, nebo mělo úmysl lhát. Toto je důležitý aspekt, neboť nezletilé poškozené mohly v rámci svých výpovědí popisovat události, které si částečně domyslely, nebo podvědomě zkreslily. Obžalovaný zdůraznil, že na tuto skutečnost prostřednictvím svého obhájce opakovaně upozorňoval, avšak soud se s touto otázkou řádně nevypořádal. Obžalovaný akcentoval, že znalci se ve svých posudcích zaměřili především na obecnou věrohodnost svědků, a nikoliv na specifickou věrohodnost jejich výpovědí ve vztahu ke konkrétním událostem, což je významný rozdíl. Otázka, zda dítě obecně vykazuje rysy pravdomluvnosti, totiž neřeší problém možného nevědomého zkreslení konkrétních událostí. Za významnou lze považovat skutečnost, že znalecké posudky obsahují vnitřní rozpory týkající se kontaktnosti poškozených dívek, které soud prvního stupně nedostatečně zohlednil. Ze znaleckých posudků výslovně vyplývá, že nezletilá [jméno FO] „dodržuje si přiměřenou vzdálenost od cizích osob, dotyky zvýšeně nevyhledává, s cizími lidmi se neobjímá“ a podobně nezletilá [jméno FO] „dodržuje si přiměřenou vzdálenost od cizích osob, dotyky od nich zvýšeně nevyhledává“. Obžalovaný k tomu podotkl, že poškozené měly k němu opakovaně a dobrovolně přicházet a sedat si na klín, což vyvolávalo poměrně intenzivní fyzický kontakt. Přestože obě dívky pochází z kontaktních rodin, znalecké posudky jednoznačně potvrzují, že vůči osobám mimo nejbližší rodinný okruh si udržují odstup a fyzický kontakt nevyhledávají. Tato diskrepance mezi běžnými vzorci chování poškozených a popisovaným průběhem událostí představuje závažnou pochybnost a směřuje do důslednějšího zkoumání prožitků dívek a také zmiňovaného disociačního chování. Obžalovaný akcentoval, že v případě nezletilé [jméno FO] znalec výslovně uvádí, že „k cizím lidem dodržuje normální vzdálenost a vztahy“ a že je dle hodnocení matky „méně dotykově kontaktní“. Ještě výraznější hodnocení se objevuje v případě nezletilé [jméno FO] , u níž znalec konstatuje „vyšší odstup a rezervovanost ve vztahu k chlapcům a mužům“ a „limitovaný okruh bližších vztahů mimo rodinu“. Pokud by dle popisovaného jednání měla [jméno FO] opakovaně (údajně až ve 20 případech) absolvovat (možná i nevyžádaný) fyzický kontakt ze strany obžalovaného (sezení na klíně), pak s ohledem na shora uvedené vyvstávají důvodné pochybnosti o tom, jak tyto interakce vnímala. Není náhodou, že právě u [jméno FO] je její rezervovanost k dotykům cizích osob nejsilnější, a právě u [jméno FO] je také tvrzen nejvyšší počet případů útoků obžalovaného. Za zcela zásadní lze tedy považovat skutečnost, že znalecké posudky zjistily významné rozdíly v běžných vzorcích kontaktnosti u jednotlivých poškozených, což mohlo zásadním způsobem ovlivnit jejich podvědomou interpretaci i v běžných pedagogických interakcích. Jejich osobnostní charakteristiky mohly způsobit, že i běžný pedagogický kontakt, který je součástí výchovně – vzdělávacího procesu (například korekce držení tužky, pomoc při práci se sešitem, běžné pobídky a usměrnění), mohl být těmito dívkami s nižší mírou kontaktnosti podvědomě interpretován jako neobvyklý či nevhodný. Tím spíše mohly dívky podvědomě negativně reagovat na sezení na klíně nebo jiný kontakt s nezletilými během výuky. Obžalovaný dále akcentoval, že dle odborné literatury mohou děti s nižší kontaktností reagovat na běžné interakce přecitlivěle a následně je v paměti uchovávat s emocionálním zabarvením. Podle něj tedy je pro hodnocení věrohodnosti výpovědi dítěte klíčové zohlednit jeho osobnostní dispozice, které mohou ovlivnit vnímání a interpretaci běžných sociálních interakcí. Skutečnost, že poškozené dívky mají obecně nižší míru kontaktnosti, zejména vůči mužům a cizím osobám, mohla vést k tomu, že bližší kontakt s obžalovaným byl jimi nevědomě interpretován jako nevhodný, aniž by k jakémukoliv nevhodnému (závadovému, respektive obžalobou tvrzenému), chování z jeho strany došlo. Tím spíše, že k údajnému jednání mělo docházet během standardní výuky, nikoliv v soukromí, což je v rozporu s běžnými poznatky o podobných případech a obecně přijetí dotyku před lidmi na veřejnosti může být také vnímáno jinak než v soukromí. Soud prvního stupně tyto zásadní psychologické skutečnosti při svém rozhodování zcela pominul. V další části opravného prostředku, označené B, poukázal obžalovaný na to, že znalecký posudek z oboru sexuologie jednoznačně konstatoval, že netrpí poruchou sexuální preference. Znalec [jméno znalce] při výslechu hlavního líčení uvedl, že obžalovaný má heterosexuální orientaci zaměřenou na dospělé ženy, nikoliv na děti. Zároveň bylo zjištěno, že obžalovaný je dostatečně saturován v manželském vztahu a neprojevoval žádné sklony k pedofilnímu chování. Podle odvolatele tedy absence sexuální motivace k vytýkanému jednání je zásadním argumentem, který zpochybňuje věrohodnost obvinění. Soud v rozsudku připouští, že jednání obžalovaného nelze považovat za projev poruchy sexuální preference, ale interpretuje jej jako „morální selhání“. Taková interpretace je však zcela spekulativní a není podložena žádnými konkrétními důkazy. Jakkoliv tímto pojmem operoval i soudní znalec, je velmi jednoduché, pokud už nevím, co mohlo obviněného motivovat, svést to na morální selhání. K tomuto morálnímu selhání není žádný podklad. Obžalovaný si položil otázku, jaké byly příčiny jeho možného morálního selhání, co jej mělo vést k tomuto činu. Jednoduše řečeno koncept „morálního selhání“ použitý soudem prvního stupně i znalcem k vysvětlení údajného jednání postrádá náležité a odborné důkazní opodstatnění, což představuje závažnou právní vadu napadeného rozsudku. Vágní pojem „morální selhání“ není dle odvolatele v sexuologické ani forenzní psychologické odborné literatuře nijak definován a nelze jej opřít o žádný konkrétní důkazní podklad. Podle obžalovaného musí být motivace pachatele trestných činů se sexuálním podtextem objektivně zjistitelná a prokazatelná. „Morální selhání“ jako údajný motivační faktor nevysvětluje, proč by osoba bez poruchy sexuální preference s uspokojivým sexuálním životem a bez jakýchkoliv sklonů k pedofilii měla páchat činy sexuální povahy na nezletilých osobách. Pokud tato motivace absentuje, jak bylo prokázáno znaleckým posudkem, pak chybí základní motivační faktor pro spáchání daného skutku. Použití vágního pojmu „morální selhání“ bez konkrétního obsahu a důkazního podkladu tak představuje nepřípustnou spekulaci, která v trestním řízení nemůže obstát jako důkaz viny. Rozhodnutí v tak závažné věci nemůže být založeno na pouhých domněnkách a nepodložených konstrukcích. V daném případě soud nevysvětlil, co konkrétně by měl představovat „morální selhání“, jaké byly jeho příčiny a proč by mělo vést k jednání popisovanému v obžalobě. Bez tohoto vysvětlení a bez důkazního podkladu jde o prázdný pojem, který nemůže sloužit jako opodstatnění pro odsuzující rozsudek. V části opravného prostředku, označené písmenem C obžalovaný připomněl (přičemž soud to podle něj v rozsudku poněkud opomenul), že v rámci dokazování vypovídala celá řada svědků, kteří potvrdili, že nikdy neprojevoval nevhodné chování vůči dětem. Konkrétně obžalovaný poukázal na to, že svědkyně [jméno FO] uvedla, že obžalovaný učil její dceru angličtinu a nikdy nezjistila jakékoliv poznatky nevhodného chování dětem. Svědkyně [jméno FO] obdobně potvrdila, že nikdy nezaznamenala jakékoliv nevhodné chování ze strany obžalovaného. Svědkyně [jméno FO] , jeho manželka, uvedla, že nikdy neslyšela jakoukoliv stížnost na jeho chování, včetně chování k dětem. Svědci [jméno FO] , [jméno FO] a další spolužáci poškozených ve svých výpovědích neuvedli žádné poznatky o nevhodném chování obžalovaného. Svědkyně [jméno FO] ze spolku [právnická osoba] potvrdila, že do listopadu 2021 nebyly žádné stížnosti na chování obžalovaného, a to i přesto, že učil ve dvou školách v [adresa] , ve škole v [adresa] a v [adresa] . Podle obžalovaného je nutno se zamyslet nad tím, z jakého důvodu by morálně selhal v situaci, kdy je na veřejném místě pozorován desítkou dětí a jeho chování se nikdy neprojevilo při poskytování soukromého poradenství. Jedná se samozřejmě o demonstrativní důkazy, které poukazují na to, že poskytoval poradenství v soukromí bez sebemenšího náznaku nevhodného chování. Nezletilých, kterým takto pomáhal, bylo daleko více. Toto soud vůbec nezohlednil. Konečně v části opravného prostředku označené D uvedl obžalovaný, že vytýkané jednání se mělo odehrávat ve veřejném prostoru školní třídy před očima dalších dětí, a přesto jej kromě čtyř poškozených nikdo nezaznamenal. Vyjma naprosto specifického místa spáchání jednání při objektivním posouzení fyzických okolností je třeba konstatovat, že popisované jednání je prakticky neproveditelné nepozorovaně. Obžalovaný zdůraznil, že konkrétně se jedná o situaci, kdy měl údajně při sezení dívek na klíně zasunovat ruku pod jejich spodní prádlo či kalhotky a sahat jim na přirození. Takový pohyb by vyžadoval výraznou manipulaci s oděvem dítěte, což by bylo bezpochybně nápadné a viditelné pro okolí. Ostatní děti – spolužáci poškozených – by nutně musely zaregistrovat takto nápadný pohyb ruky. V případě nezletilé [Jméno nezletilé B] bylo navíc popisováno, že na klíně seděla společně s dalšími dvěma dívkami, což činí údajné jednání fyzicky ještě méně proveditelným. Při takové konstelaci by bylo prakticky nemožné provést popisovaný nebo jiný skutek tak, aby ho nezaznamenaly ani dívky sedící bezprostředně vedle ní. Zvlášť nepravděpodobná je situace popisovaná nezletilou [jméno FO] , u níž mělo k osahávání docházet opakovaně, údajně až ve 20 případech. Je zcela nemyslitelné, že by tak intenzivní a opakované jednání, vyžadující nápadnou manipulaci s oděvem, zůstalo zcela bez povšimnutí ostatních dětí nebo přítomných dospělých. Zvláště, když výuka probíhala většinou v dobře osvětlené místnosti. Pravděpodobnost se nezvyšuje ani s přihlédnutím k tomu, že mělo být tvrzeno občasné sledování videí a možného sezení učitele za žáky. V žádném případě není prokázáno a jsou pochybnosti, jak často se měla videa sledovat, zda vždy seděl učitel nepozorován žáky a podobně. O tomto panují pochybnosti napříč svědeckým dokazováním. Soud konstatuje, že podle znalců je chování poškozených dětí, které na případné nevhodné chování nijak výrazně nereagovaly, obvyklé. I kdyby tomu tak bylo, pak podle obžalovaného nelze tímto argumentem vysvětlit, proč žádný z ostatních přítomných žáků ani jednou nezaregistroval nápadné pohyby rukou, spojené s manipulací s oblečením poškozených, které by nutně musely provázet popisované jednání. V další části opravného prostředku obžalovaný akcentoval, že v původním rozsudku soud dospěl k závěru, že se nedopustil žádného trestného jednání, a proto jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Soud tehdy vyjadřoval zásadní pochybnosti o tom, že by daný skutek obžalovaný spáchal. Až na některé menší spekulace jeho závěry odrážely tehdejší stav dokazování. Tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, když důvody zrušení spočívaly především v nedostatečném odůvodnění a potřebě doplnit dokazování, nikoliv v tom, že by závěry nalézacího soudu byly zjevně nesprávné. Po doplnění dokazování dospěl tentýž soud k diametrálně odlišnému závěru. Soud podle názoru obžalovaného neuvěřil nezletilým, ale spíše znaleckým posudkům. Ty byly jednoznačné (možná až příliš), nicméně z pohledu obžalovaného i bez jejich zpracování soud netvrdil, že dívkám nevěří. Odvolatel uzavřel, že jediným důkazem proti němu jsou výpovědi poškozených, které nejsou podpořeny žádnými nepřímými důkazy. Soud ve svém rozhodnutí nedostatečně zohlednil, že nepřímé důkazy by měly být hodnoceny ve vzájemné souvislosti a v návaznosti na přímé důkazy. Závěr soudu, že lze o dané věci učinit jediný možný závěr, a to závěr o jeho vině, je přinejmenším zavádějící a zjevně nesprávný. Odsuzující rozsudek nelze založit pouze na výpovědích poškozených, pokud existují důvodné pochybnosti a jiné důkazy tyto výpovědi nepodporují. Tímto důkazem není znalecký posudek, ten toliko podporuje jen znovu slova poškozených. S ohledem na výše uvedené tedy vyslovil obžalovaný přesvědčení, že v dané trestní věci existují důvodné pochybnosti, které nebyly odstraněny ani doplněním dokazování. Podle zásady in dubio pro reo mělo být v takovém případě rozhodnuto v jeho prospěch. V rámci petitu podaného odvolání pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud podle § 258 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a aby buď podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obžalovaný podle § 226 písm. a) nebo b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, případně, aby podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Obžalovaný dále zaslal odvolacímu soudu v písemné podobě vyjádření k odvolání státního zástupce, které bylo opětovně zpracováno jeho obhájcem [tituly před jménem] [jméno FO] . Obžalovaný poté, co uvedl, že i nadále trvá na svém procesním stanovisku v tom smyslu, že se necítí být vinen, uvedl, že státní zástupce ve svém odvolání namítl, že uložení trestu při dolní hranici trestní sazby, a navíc s podmíněným odkladem, je nepřiměřeně mírné, a to zejména s ohledem na závažnost spáchaného činu a existenci více přitěžujících okolností. S tímto názorem však souhlasit nelze, neboť soud prvního stupně se při ukládání trestu důkladně zabýval všemi relevantními faktory, které jsou rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Soud přihlédl jak k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tak k osobním, rodinným, majetkovým i jiným poměrům obžalovaného, k jeho dosavadnímu způsobu života, možnostem jeho nápravy, i k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Podle obžalovaného krajský soud zcela správně vycházel z ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Tato zásada přiměřenosti trestních sankcí je jednou ze základních zásad trestního práva a její dodržování je nezbytné pro spravedlivé rozhodování o trestech. Státní zástupce ve svém odvolání poukazuje na to, že obžalovaný od počátku popírá spáchání trestného činu a tudíž „nemá na toto jednání žádný náhled“. K tomu obžalovaný podotkl, že popírání viny samo o sobě nemůže být považováno za přitěžující okolnost, neboť jde o projev práva na obhajobu, garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obžalovaný poukázal na to, že Ústavní soud, popřípadě Nejvyšší soud, opakovaně konstatovaly ve své judikatuře, že není v rozporu s právem na obhajobu, pokud si obviněný zvolí pasivní strategii obhajoby. Ze zvolené obhajoby nelze dovozovat jakékoliv negativní důsledky pro obviněného. Popírání viny obviněným nemůže být v podmínkách právního státu důvodem pro uložení přísnějšího trestu. Podle obžalovaného tak krajský soud důkladně zhodnotil jeho dosavadní způsob života, který před spácháním trestného činu vedl. Zdůraznil, že nikdy nebyl soudně trestán, a to ani v České republice, ani jinde. V místě trvalého bydliště o něm nejsou žádné negativní poznatky. Je ženatý, s manželkou vychovávají nezletilé dítě. V dané souvislosti zdůraznil, že dle judikatury Nejvyššího soudu je dosavadní řádný život pachatele významnou okolností pro stanovení druhu a výměry trestu a může vést k uložení mírnějšího trestu. Je rovněž podstatné, že od spáchání trestného činu nejsou známy žádné negativní poznatky o jeho chování. Obžalovaný zdůraznil, že neporušuje zákon a vede řádný život. To svědčí o jeho pozitivní prognóze do budoucna a o tom, že uložený podmíněný trest odnětí svobody může být dostatečným výchovným působením. Obžalovaný také poukázal na to, že státní zástupce v podaném odvolání implicitně naznačuje, že u zvlášť závažného zločinu není na místě ukládat podmíněný trest odnětí svobody. Tato argumentace však nemá oporu v zákoně ani v judikatuře. Trestní zákoník v § 81 odst. 1 stanoví, že soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje a k okolnostem případu, má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Není tudíž vyloučeno uložit podmíněný trest odnětí svobody i u zvlášť závažného zločinu, pokud tomu odpovídají okolnosti případu a osobní poměry pachatele. Podstatná je přitom prognóza budoucího chování pachatele. Obžalovaný zdůraznil, že mu byl vedle podmíněného trestu odnětí svobody uložen také trest zákazu činnosti na dobu 7 let, který významně omezuje jeho možnosti vykonávat pedagogickou a obdobnou činnost ve vztahu k dívkám mladším 15 let. Podle obžalovaného je tedy nutno při hodnocení přiměřenosti trestu přihlížet nejen k hlavnímu trestu, ale i k trestům vedlejším, které v souhrnu mohou představovat dostatečně citelnou sankci. Státní zástupce také v podaném odvolání akcentuje preventivní funkci trestu, konkrétně pak generální prevenci. K tomu obžalovaný uvedl, že podle současných penologických poznatků nepodmíněný trest odnětí svobody u prvopachatele, který jinak vede řádný život, může mít naopak negativní důsledky pro jeho resocializaci a může zvýšit riziko recidivy. Trest nesmí být projevem msty, ale musí sledovat především preventivní působení na samotného pachatele (individuální prevence) i na ostatní členy společnosti (generální prevence), a to při respektování lidské důstojnosti. V tomto ohledu je uložení podmíněného trestu odnětí svobody s dlouhou zkušební dobou a současně trestu zákazu činnosti zcela adekvátní a může lépe naplnit preventivní účely trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody. Obžalovaný uzavřel, že podle jeho mínění nalézací soud při ukládání trestu postupoval zcela v souladu se zákonem a respektoval všechny zásady trestání. Uložený trest je přiměřený jak z hlediska individuálního působení na pachatele, tak z hlediska generální prevence. Vzhledem ke všem možným skutečnostem pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

9. Obhájce obžalovaného u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem zcela odkázal na písemné vyhotovení podaného odvolání, stejně jako na písemné vyjádření k odvolání státního zástupce. Ve vztahu k odvolání obou poškozených uvedl, že rozhodnutí o nich ponechává na úvaze odvolacího soudu. Stejně tak setrval na závěrečném návrhu v intencích jeho písemného vyhotovení.

10. Odvolání poškozené [jméno FO] bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jejím zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] , a to ve formě dvou podání.

11. V prvním, datovaném dnem 12.3.2025, uvedla poškozená pouze tolik, že proti napadenému rozsudku podává odvolání, a to do výroku o náhradě škody, kterým byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních s tím, že své odvolání prostřednictvím zmocněnce odůvodní do 15 dnů.

12. Ve druhém podání, které je datováno dnem 21.3.2025, uvedla poškozená, že předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tuto nepřezkoumatelnost shledává v tom, že soud jí sice přiznal částku ve výši 120.000 Kč, není však zřejmé, z čeho je přiznaná náhrada složená. V této souvislosti připomněla, že stejně jako je ona povinna v postavení poškozeného v adhezním řízení specifikovat, jakou částku požaduje například z titulu bolestného, ztížení společenského uplatnění, nebo za tzv. jinou nemajetkovou újmu, je stejně tak povinen i soud minimálně v písemném odůvodnění rozsudku určit, na jaký z těchto nároků a v jaké výši zavázal odsouzeného plnit. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že přiznal poškozené 120.000 Kč jako přiměřené zadostiučinění. Vzhledem k tomu, že pojem zadostiučinění je v § 2951 odst. 2 občanského zákoníku obecným pojmem pro náhradu nemajetkové újmy, nelze z této formulace usuzovat, který z nároků soud poškozené přiznal. V této souvislosti poškozená akcentovala, že se domáhala náhrady bolestného ve výši patrné z jejich předchozích podání a domáhala se též zadostiučinění za zásah do jejich osobnostních práv. Uplatnila tak dva nároky, kterými jí mají být nahrazeny dvě rozdílné nemajetkové újmy. Navíc soudem přiznaný paušální nárok ve výši 120.000 Kč neodpovídá požadavkům, které mají být na řádně odůvodněný rozsudek kladeny. Nedostatečná specifikace přiznaného nároku jí fakticky znemožňuje domáhat se zbývajícího nároku v civilním řízení. Poškozená zdůraznila, že pokud není zřejmé, která část přihlášeného nároku jí byla přiznána, nemůže vědět, jaké náhrady a v jaké výši se má domáhat v dalším řízení. Akcentovala, že odůvodnění napadeného rozsudku nesplňuje zákonné požadavky, čímž zároveň činí její zbývající nárok nevymahatelný. Zdůraznila, že jí měla být přiznána požadovaná částka v plné výši a proto neví, co přesně jí bylo zamítnuto a tudíž, co má odvoláním napadat. S ohledem na to jí nezbývá než vyjádřit se tak, jako by jí napadeným rozsudkem bylo přiznáno nic. Pokud jde o náhradu bolestného, pak uvedla, že trvá na svém nároku, jak byl uplatněn před soudem prvního stupně ke dni 11.2.2025. Uvedla, že se neztotožňuje se závěrem krajského soudu, podle kterého jí nemůže být nahrazeno bolestné za protrahovanou poruchu přizpůsobení. Princip plného odškodnění za utrpěnou újmu je jednou ze základních záruk práva na ochranu zdraví člověka. Panuje obecná shoda, která je patrná z judikatury, že bolest může vznikat jak při samotné škodní události, tak při léčení, či odstraňování následků újmy na zdraví. Porucha přizpůsobení nemusela nutně nastat, neboť do této nutně nemusí přejít každá posttraumatická porucha. Poškozená zdůraznila, že jí působila bolest posttraumatická porucha a nyní ji působí bolest porucha přizpůsobení. Podle jejího mínění jde o situaci podobnou té, kdyby jí byla způsobena fyzická újma na zdraví, v jejímž důsledku by musela absolvovat bolestivý chirurgický zákrok. Stejně jako v uváděném případě chirurgického zákroku je i v případě poruchy poškozené mezi touto a jednáním obviněného jednoznačně dána příčinná souvislost a bez náhrady této části bolestného nelze považovat vytrpěnou bolest za plně nahrazenou. Dále pak akcentovala, že v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu za zásah do osobnostních práv dle § 81 odst. 2 občanského zákoníku, a to podle § 80 odst. 1 tamtéž. Zdůraznila, že v upřesnění nároku ze dne 11.2.2025 dostatečně přesvědčivě zdůvodnila, z jakého důvodu se domáhá náhrady v této výši. Akcentovala, že jednání obviněného se, stejně jako další trestné činy z třetí hlavy zvláštní části trestního zákoníku, vyznačuje silným protiprávním zásahem do osobnostních práv oběti. To vyplývá z názvu uvedené hlavy, která se nazývá trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. V základních skutkových podstatách těchto trestných činů nebývá zpravidla zahrnuta porucha zdraví. Zvláštním zájmem, který mají tyto trestné činy chránit, a je tomu tak i u § 185a trestního zákoníku, je důstojnost jednotlivců, coby přirozené právo každého člověka. Podle názoru poškozené není možnost zpochybňovat, že obviněný do její důstojnosti zasáhl vysoce intenzivně. Intenzitu tohoto zásahu dále zvyšuje fakt, že k útokům obviněného docházelo opakovaně po dobu delší jednoho roku, během vyučování ve školní třídě, kde by se děti měly cítit bezpečně. Obviněný takto útočil přímo z pozice pedagoga a tyto útoky směřovaly vůči poškozené, která se s tímto ponižujícím zacházením z důvodu svého útlého věku nemůže umět vypořádat. I pokud by tak byla částka 120.000 Kč tvořena pouze zadostiučiněním za zásah do osobnostních práv, pak by s ohledem na výše uvedené důvody tuto musela poškozená označit za excesivně nízkou (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.8.2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20). Částky v této výši totiž bývají obvykle přiznány oběti, vůči které se pachatel obdobného útoku dopustil pouze jednou. Poškozená zdůraznila, že jí nepřísluší hodnotit nároky dalších poškozených, účastných v řízení. Je však toho názoru, že, ačkoliv si částky přiznané jednotlivým poškozeným vzájemným poměrem odpovídají v tom, že zohledňují různé okolnosti vzniku jejich újmy, jsou částky přiznané všem poškozeným nepřiměřeně nízké. Stejně jako v obdobných věcech, kdy poškozeným, které byly vystaveny pouze jedinému útoku ze strany obžalovaného, mělo být přiznáno zadostiučiní minimálně v rozmezí od 70.000 Kč do 110.000 Kč v závislosti na okolnostech konkrétního zásahu do jejich práv. Poškozená v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že jí by měla být za opakované zasahování do těchto jejích osobnostních práv přiznána svým poměrem odpovídající částka, tedy částka ve výši minimálně několika set tisíc korun. Dále pak poškozená akcentovala, že podle jejího mínění krajský soud nevěnoval nárokům poškozených patřičnou pozornost. To vyplývá ze samotného paušálního určení náhrad soudem. Z důvodu nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku jí není známo, zda jí nebylo přiznáno na jejím nároku na náhradu bolestného nic. Poškozená uvedla, že v odůvodnění návrhu rozsudku spatřuje nepřímé náznaky, které tento dojem vyvolávají. K tomu doplnila, že znalecké posudky obsažené ve spise pokládá za zcela dostatečný podklad pro určení bolestného dle jejího návrhu. I pokud by snad krajský soud měl za to, že přesná výše bolestného nebyla z provedených důkazů spolehlivě zjištěna, zakládá postup soudu, při kterém na tento nárok nepřizná žádnou náhradu, vadu v rovině ústavního práva. Odvolatelka konstatovala, že u ní vzniklou posttraumatickou stresovou poruchu je třeba pokládat za spolehlivě zjištěnou, když je zahrnuta do skutkové věty a do právní kvalifikace jednání obviněného. V případě, kdy je v trestním řízení spolehlivě zjištěno, že újma vznikla, tato je přičitatelná jednání pachatele, ale nebyla dostatečně prokázána její plná výše, musí soud, v souladu s účelem adhezního řízení, přiznat poškozené nárok alespoň v té míře, která je na základě provedených důkazů a ustálené praxe nezpochybnitelná. K tomu poukázala poškozená na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 2083/23, IV. ÚS 2118/24, II. ÚS 527/23, II. ÚS 297/22, IV. ÚS 855/24, či I. ÚS 3003/20. Podle poškozené bylo tedy napadeným rozsudkem mimo jiné zasaženo i do jejich Listinou zaručených základních práv, když postupem soudu dochází k popření smyslu adhezního řízení. Zbytečně vyvolané riziko sekundární viktimizace je o to závažnější, že poškozená je dítětem mladším 15 let. V této souvislosti poškozená připomněla článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, které jsou uskutečňovány soudem. V další části opravného prostředku uvedla poškozená, že ač si je vědoma toho, že jí nepřísluší napadat opravným prostředkem výrok o vině či výrok o trestu, přesto pokládá i ve světle nálezu Ústavního soudu, v němž tento odmítl přísnou redukci postavení poškozeného v trestním řízení, za minimálně vhodné vyjádřit se k trestu, který byl obviněnému napadeným rozsudkem uložen. K tomu akcentovala, že obviněný se svého jednání dopouštěl na více obětech, po delší dobu, když tyto byly všechny velmi mladého věku. Jí samotné navíc způsobil těžkou újmu na zdraví. Trest byl uložen v zákonné sazbě § 185a odst. 3 tr. zákoníku. Uložený trest je dle poškozené nepřiměřeně mírný. V další části odvolání poukázala na sazbu uvedenou v ustanovení § 185a odst. 3 tr. zákoníku a uvedla, že zmíněný trestný čin nepostihuje pouze jednání, které bylo do 31.12.2024 uvedeno v § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Vedle pohlavního styku mimo soulož nebo styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, je v § 185a tr. zákoníku zahrnuto jednání méně závažné, při němž nedochází k tak intenzivnímu zásahu do chráněného objektu (například pohlavní sebeukájení, obnažování). U těchto méně intenzivních forem narušení pohlavního života a důstojnosti oběti si pak lze představit, že za určitých okolností bude pachateli uložen podmíněný trest, přestože svým jednáním způsobí těžkou újmu na zdraví, nebo, že se takového jednání dopustí vůči dítěti mladšímu 15 let. Podle názoru poškozené však jednání, za které byl obviněný nalézacím soudem nepravomocně odsouzen, uložení trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem výše uvedeným příkladům neodpovídá. Přílišnou mírnost uloženého trestu lze dovodit mimo jiné z postoje obviněného k jeho jednání, zejména však je tento trest v rozporu s logikou trestního zákoníku. Poškozená zdůraznila, že obviněný s ní vykonal pohlavní styk. Tím jí způsobil těžkou újmu na zdraví a navíc je osobou mladší 15 let. Mimo jiná zjištění výše uvedené stačí k tomu, aby obviněný naplnil skutkovou podstatu pohlavního zneužití, podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za takový čin by pachateli byl ukládán trest v rozpětí 5 – 12 let. Již při této kvalifikaci by byl tak podmíněný trest odnětí svobody zcela vyloučen. Trestný čin dle § 187 tr. zákoníku je subsidiárním činem dle § 185 a dle 185a tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že pro naplnění skutkové podstaty některého z uvedených činů je nad rámec znaků vyžadovaných u § 187 tr. zákoníku vyžadováno též úmyslné překonání vůle oběti, nebo úmyslné zneužití její bezbrannosti a tyto znaky pak činí jednání pachatele více společensky škodlivým. Jestliže zákonodárce vylučuje u méně závažného subsidiárního činu uložení podmínky, je proti jakémukoliv smyslu, aby byla uložena podmínka za totožné jednání, které navíc vykazuje další znak zvyšující společenskou škodlivost. Obdobný přístup obecných soudů by ve svém důsledku, zejména vzhledem k § 199a odst. 2 tr. zákoníku, znamenal, že v případě konsenzuálních pohlavních styků budou pachatelé fakticky zvýhodněni, pokud budou páchat tyto činy na obětech mladších 12 let a ne na obětech ve věku od 12 do 15 let. Poškozená má z těchto důvodů za to, že by v případě sexuálního útoku vůči oběti mladší 15 let, kterým je způsobena těžká újma na zdraví, měl být pachateli zpravidla ukládán trest odnětí svobody v délce trvání minimálně pět let. Z důvodu zákonného znění § 185a odst. 3 tr. zákoníku sice nelze vyloučit, že by pachateli mohl být ve výjimečných případech uložen trest mírnější, mělo by se tak však stávat v naprosto výjimečných případech a na základě přesvědčivého odůvodnění soudu. Podle poškozené takové výjimečné okolnosti zjištěny nebyly. Naproti tomu bylo z výslechu obviněného zjištěno, že tento nemá dosud žádný náhled na své jednání. Pokud projevil lítost, tak pouze nad zásahem do svého osobního života, které mu způsobilo trestní stíhání. Navíc útočil opakovaně na více obětí. Z pohledu poškozené je tedy trest uložený napadeným rozsudkem nepřiměřeně mírný. V petitu podaného odvolání poškozená navrhla, aby odvolací soud zrušil výroky napadeného rozsudku o náhradě jí přiznané újmy a o jejím odkázání do řízení občanskoprávního, a nově rozhodl o jejím nároku tak, že obviněný je povinen jí nahradit nemajetkovou ujmu ve výši 500 000 Kč.

13. Zmocněnec poškozené [tituly před jménem] [jméno FO] u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem primárně odkázal na písemně podané odvolání. Akcentoval, že v podaném návrhu bylo navrhováno, aby bylo rozlišeno jednak bolestné a jednak újma způsobená na osobnostních právech garantovaných Listinou základních práv a svobod. Bolestné bylo doloženo bodovým ohodnocením. Nalézací soud podle jeho mínění neuvedl, který z uplatněných nároků vykrývá plně a který částečně. Pokud byla poškozená částečně odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, pak neví, který titul a který právní nárok by měla žalovat a zda tedy bolestné není v plné výši přiznáno. V každém případě je přiznaná částka neadekvátní tomu, co bylo poškozené způsobeno, tedy újma na zdraví, jež našla svůj odraz v právní kvalifikaci napadeného rozsudku. Podle zmocněnce je zjevné, že těžká újma na straně poškozené byla prokázána a je tudíž na místě, aby ohledně částky, kterou uplatnila, byl napadený rozsudek zrušen. Pokud jde o závěrečný návrh, pak zmocněnec poškozené [jméno FO] navrhl, aby napadený rozsudek byl z podnětu odvolání zmíněné poškozené v příslušných výrocích zrušen a bylo rozhodnuto tak, že jmenované poškozené bude přiznána částka 76.554 Kč reprezentující bolestné a částka 423.446 Kč jako zadostiučinění za protiprávní zásah do jejích osobnostních práv. Ve vztahu k výroku o trestu by dle zmocněnce mělo být rozhodnuto tak, jak navrhovala státní zástupkyně.

14. Odvolání poškozené [Jméno nezletilé B] bylo zpracováno a odůvodněno jejím zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] .

15. Z odůvodnění tohoto opravného prostředku vyplývá, že dle mínění poškozené je náhrada vzniklé nemajetkové újmy, která jí byla přiznána napadeným rozsudkem, v dnešní ekonomické realitě a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nepřiměřeně nízká, a tudíž neplnící žádnou ze svých funkcí, tedy satisfakční (kompenzačně – reparační) a zejména preventivně - sankční. Podle názoru poškozené soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy komplexně neposoudil charakter vzniklé újmy, způsobených duševních, respektive psychických útrap a intenzitu zásahu do osobnostních práv s přihnutím k postavení poškozené, jakožto zvlášť zranitelné oběti, tedy jako osoby bezbranné, nezralé a zranitelné. Současně dostatečně a pečlivě nezohlednil okolnosti daného případu, tedy, že se obžalovaný na poškozených dopustil cíleného, úmyslného, opakovaného a po delší dobu trvajícího zneužívání, jehož se dopouštěl především pro uspokojení vlastních sexuálních potřeb, přičemž přitom zneužil jak jejich důvěru a nezralost pro jejich nízký věk a své postavení učitele, tak také jejich bezbrannost. Výše nemajetkové újmy proto nepředstavuje adekvátní náhradu za vytrpěné duševní útrapy (popřípadě další nemajetkové újmy) v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích a neodpovídá zásahu do (přirozených) práv poškozené. Náhrada vzniklé nemajetkové újmy taktéž neodráží společenskou závažnost ani nepřípustnost jednání obžalovaného, jehož se na poškozené, jakožto zvlášť zranitelné oběti, dopustil. Odkaz se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních je pak v rozporu s povinností soudu k plnému uspokojení nároku poškozené v rámci adhezního řízení a smyslem ochrany poškozeného, zvláště pak v postavení zvlášť zranitelné oběti, tedy mimo jiné i předcházet tzv. sekundární viktimizaci poškozených z důvodu oživování traumatizujících zážitků v následném občanskoprávním řízení. Poškozená také zdůraznila, že výše přiznané náhrady není z jejího pohledu přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodněna. Zcela pak absentuje jakékoliv porovnání se skutkově obdobnými případy i co do výše přiznaných nároků na náhradu nemajetkových újem. V rámci petitu podaného odvolání pak poškozená navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek v rozsahu napadeného výroku o náhradě nemajetkové újmy a sám rozhodl tak, že uloží obžalovanému [jméno obžalovaného] povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč.

16. Zmocněnec poškozené [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem předně odkázal na písemné vyhotovení výše naznačeného opravného prostředku. Zdůraznil, že přiznanou částku ve výši 30.000 Kč na náhradu nemajetkové újmy pokládá za nepřiměřeně nízkou. Akcentoval nepřezkoumatelnost a nepřesvědčivost příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku. Nad rámec podaného odvolání pak poukázal na okolnosti, které nastaly po vyhlášení napadeného rozsudku. Konkrétně zdůraznil masivní medializaci celé trestní věci, která byla navíc zneužita v rámci politického boje ve městě [adresa] . Zmíněnou medializací došlo k nevratné veřejné identifikaci obětí, a to i přesto, že nebyly výslovně jmenovány. S ohledem na to byly poškozené, zejména [Jméno nezletilé B] a [jméno FO] vystaveny riziku dlouhodobé mediální pozornosti. I tyto skutečnosti mají vliv na potenciál vzniku či dalšího rozvoje sekundární viktimizace poškozené. I tyto skutečnosti je třeba dle jeho mínění zohlednit v rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za vytrpěné duševní útrapy. Zdůraznil, že se nejedná o duševní újmu, kterou by bylo třeba kategorizovat znaleckým posudkem, ale o duševní útrapy, u nichž není třeba jejich konkrétní výši prokazovat znalecky, ale v zásadě na základě úvahy soudu. Navíc v této souvislosti zdůraznil, že v rozsudku nezjistil úvahu soudu, proč je částka 30.000 Kč pokládána za adekvátní všem okolnostem daného případu. Pokud jde o závěrečný návrh, pak zmocněnec poškozené [jméno FO] navrhl, aby byl výrok týkající se náhrady nemajetkové újmy ve vztahu ke jmenované poškozené zrušen s tím, že by odvolací soud měl znovu rozhodnout tak, aby poškozené přiznal náhradu v uplatněné výši 50.000 Kč.

17. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že všechny shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/, d/ tr. ř.). Při podání všech opravných prostředků byla respektována lhůta, naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu podaných opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr. ř. (odvolání obžalovaného a obou poškozených), respektive § 249 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu podaných opravných prostředků je zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny a z odvolání státního zástupce plyne, že je podáváno v neprospěch obžalovaného [jméno obžalovaného] .

18. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal, podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr. ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla jednotlivá odvolání podána. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno zejména stran obsahu opravného prostředku obžalovaného, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr. ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výroku o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.

19. V této části odůvodnění odvolacího soudu je třeba poukázat na to, že přezkoumávaný rozsudek je v dané trestní věci v pořadí druhým.

20. Poprvé rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 23.10.2023, č. j. 61 T 10/2023-831, a to tak, že podle § 226 písmeno a) tr. ř. zprostil obžalovaného [jméno FO] [jméno obžalovaného] podané obžaloby, když shledal, že se nestal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Zmíněný rozsudek byl nicméně z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.2.2024, sp. zn 6 To 5/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř zrušen v celém rozsahu a ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

21. Již na tomto místě svého rozhodnutí může odvolací soud konstatovat, že pokyny, kterých se soudu prvního stupně dostalo v odůvodnění posledně zmíněného kasačního rozhodnutí, krajský soud respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí zejména rozsah doplněného dokazování, které bylo nalézacím soudem realizováno, a to i nad rámec požadavků, vyjádřených ve výše zmíněném zrušujícím rozhodnutí podepsaného soudu.

22. Konkrétně krajský soud doplnil dokazování vypracováním znaleckého posudku, zaměřeného ke zkoumání osobnostní struktury jednotlivých poškozených. Následně vyslechl jak zpracovatele tohoto posudku, tak zpracovatele znaleckého posudku, který byl zpracován k hodnocení osobnostní struktury obžalovaného. Z iniciativy zmocněnce poškozené [jméno FO] byl dále opatřen znalecký posudek znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ke zhodnocení dopadu jednání obžalovaného v duševní sféře poškozené [jméno FO] , přičemž zpracovatelka tohoto znaleckého posudku byla osobně vyslechnuta před nalézacím soudem. Nalézací soud také rozhodl o vypracování znaleckého posudku ke stanovení míry bolesti u jednotlivých poškozených, vzniklé jednáním obžalovaného (byť jak se podává ze závěrů tohoto posudku, jeho zpracovatel uvedl, že na zadané otázky v požadovaném rozsahu není schopen odpovědět – viz č.l. 1250, 1341 verza). Konečně soud prvního stupně doplnil dokazování výslechem dalších svědků, zejména z řad bývalých spolužáků či spolužaček jednotlivých poškozených.

23. Odvolací soud musí dále konstatovat, že ve fázi řízení mezi zrušením původního rozsudku shora naznačeným kasačním rozhodnutím, a vynesením nyní přezkoumávaného rozsudku, nebyly shledány žádné závažné procesní vady, tedy takové, které by odůvodňovaly postup ve smyslu strany § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto stadiu řízení nalézací soud respektoval všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu. O správnosti tohoto závěru svědčí mimo jiné i fakt, že nalézací soud akceptoval návrhy obžalovaného na doplnění dokazování. Důkazy, které nalézací soud v dané fázi řízení provedl, byly realizovány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. O správnosti těchto závěrů svědčí dle mínění odvolacího soudu i skutečnost, že žádný z odvolatelů neučinil součástí svého opravného prostředku námitky, které by bylo možno označit jako námitky procesního charakteru.

24. Stejně tak má odvolací soud za to, že zejména po doplnění dokazování nalézacím soudem ve směru, který byl výše zmíněn, nelze posledně zmíněnému soudu vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Opět je třeba akcentovat, že v žádném z podaných odvolání nebylo navrhováno, aby dokazování bylo v jakémkoliv směru doplněno. Je tedy možno konstatovat, že soud prvního stupně shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na tomto závěru ničeho nemění ani fakt, že v rámci veřejného zasedání odvolací soud doplnil dokazování listinami, které byly předloženy zmocněncem poškozené [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO] . K těmto listinám je třeba především uvést, že je soud prvního stupně neměl k dispozici, neboť, jak sám zmocněnec uvedl, shromáždil je, a následně předložil, až ve fázi řízení odvolacího. Navíc se jedná o listiny, které, jak plyne z jejich obsahu, nemají naprosto žádného dopadu na ustálení skutkového děje. Jak sám zmocněnec avizoval, žádal o jejich provedení k důkazu pouze proto, aby ilustroval dopad medializace daného jednání na jeho klientku.

25. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaného, tento je prioritně zaměřen do výroku o vině, když stěžejní námitkou obžalovaného je, že podle jeho názoru soud prvního stupně fakticky nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy.

26. V souvislosti s takto formulovanými odvolacími námitkami musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvého stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat. Odvolací soud však zásadně nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvého stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím, výsledkem. Navíc je nutno poukázat na dikci ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (III. ÚS 177/04, I. ÚS 608/06 či I. ÚS 2037/19). Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvého stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat nalézacímu soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud soud prvého stupně případně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, anebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popřípadě, pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvého stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů.

27. Pokud budou výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného [jméno obžalovaného] , potom odvolací soud konstatuje, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí hodnotící pasáž, vtělená zejména do bodu 52 odůvodnění napadeného rozsudku. Z ní je dle názoru odvolacího soudu seznatelné, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaného [jméno obžalovaného] trestnou činností, kterou byl uznán vinným, opřel, a jak se vypořádal s obhajobou posledně jmenovaného. Je tedy možno uzavřít, že odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící část, splňuje kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

28. Jak již bylo výše zmíněno, opravný prostředek obžalovaného ve své zásadní části není fakticky ničím jiným než polemikou s hodnocením stejných důkazů, které s jiným, pro obžalovaného nepříznivým, výsledkem, hodnotí již nalézací soud. Obžalovaného je v dané souvislosti třeba upozornit na to, že orgánem, který je nadán k autoritativnímu hodnocení ve věci provedených důkazů, je nalézací soud. Pokud je hodnocení důkazů soudem prvního stupně konformní s podmínkami ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (jako tomu bylo v této trestní věci) odvolací soud je, jak již výše zmínil, takovým hodnocením důkazů vázán. Odvolací soud rovněž shora naznačil, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně vnímá jako zákonné, a především souladné s kritérii ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud neshledal v hodnotící činnosti nalézacího soudu prvky libovůle, případně selektivního hodnocení důkazů. Nalézací soud naopak hodnotí provedené důkazy podrobně, pečlivě a zejména v logickém souladu s jejich obsahem. S ohledem na výše zmíněný charakter podstatné části odvolacích námitek obžalovaného je možno v reakci na ně odkázat na již zmíněnou hodnotící pasáž, vtělenou do bodu 52 odůvodnění napadeného rozsudku. Takový postup odvolacího soudu je souladný jak s judikaturou Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (dále je ESLP). Náhled Ústavního soudu na danou problematiku lze dohledat v rozhodnutích II. US 583/13, I. ÚS 31/12 či II. ÚS 2947/08. Pokud jde o ESLP, tento zmíněnou otázku řeší kupříkladu ve věcech Van de Hurg proti Nizozemsku ze dne 19.4.1994, Higginsová a další proti Francii ze dne 19.2.1998, případně Helle proti Finsku ze dne 19.12.1997. Zejména v posledně zmíněné věci ESLP deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stejně tak ESLP kupříkladu ve věci Garcia proti Španělsku uvedl, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. V tomto směru lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu – viz kupříkladu usnesení ze dne 29.9.2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016 či usnesení ze dne 23.3.2023, sp. zn 11 Tdo 101/2023.

29. S ohledem na výše uvedené tedy v reakci na odvolací námitky obžalovaného odvolací soud primárně odkazuje na opakovaně zmíněnou hodnotící pasáž odůvodnění napadeného rozsudku.

30. S ohledem na shora rozebraná teoretická východiska cítí tedy odvolací soud povinnost v reakci na konkrétní odvolací námitky obžalovaného [jméno obžalovaného] uvést relativně stručně následující.

31. Především je dle mínění odvolacího soudu nutno na opravný prostředek obžalovaného, byť je poměrně obsáhlý a členěný do čtyř relativně samostatných okruhů, nutno fakticky nahlížet toliko jako na polemiku se zásadním vývodem soudu prvního stupně stran toho, že výpovědi všech čtyř nezletilých poškozených je třeba pokládat za věrohodné a díky tomu způsobilé posloužit jako základ pro ustálení skutkových zjištění, vtělených do výroku napadeného rozsudku. Jak vyplynulo z jednotlivých pasáží odůvodnění odvolání obžalovaného, označených [právnická osoba] , obžalovaný pouze z různých úhlů pohledu a z různých důvodů zpochybňuje věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených. V reakci na tuto generální námitku obžalovaného je třeba především poukázat na to, že s ní, byť poněkud stručněji, ale přesto, pracuje již nalézací soud, když v opakovaně zmiňované pasáži v bodě 52 odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje, že výpovědi jednotlivých poškozených vnímá jako věrohodné, když v daných souvislostech odkazuje na znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem]. Z něj vyplývá, že lze vyloučit možnost zkreslení výpovědí poškozených, zejména s ohledem na jejich ničím nenarušené schopnosti vnímání, zapamatování si a reprodukování prožitých událostí. Stejně tak nalézací soud dospěl k závěru o nemožnosti vzájemného ovlivnění výpovědi nezletilých poškozených, což je podle jeho závěrů další skutečnost, která reálně svědčí o věrohodnosti těchto výpovědí. Nalézací soud také neopominul odkaz na znalecký posudek znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] , případně výslech posledně jmenované, přičemž z těchto důkazů vyplynulo, že znalkyně nezjistila v případě poškozené [jméno FO] jiný impuls pro vznik posttraumatické stresové poruchy než právě pouze a jedině jednání obžalovaného.

32. Nad rámec úvah nalézacího soudu, v reakci na argumentaci obžalovaného, je třeba uvést, že odvolací soud, s ohledem na obsah spisového materiálu, odmítá teorii obžalovaného o možném disociačním chování poškozených dívek, tedy teorii o tom, že poškozené subjektivně zkreslily realitu, aniž by si toho byly vědomy, nebo měly úmysl lhát. Podle mínění odvolacího soudu je tato argumentace obžalovaného vyloučena prostým faktem, že jeho jednání (byť mělo vůči každé z poškozených poněkud jinou podobu) popisují celkem čtyři poškozené. Již z faktu mnohosti usvědčujících výpovědí vyplývá podle odvolacího soudu faktická nemožnost toho, že by všechny čtyři poškozené subjektivně, byť nevědomě, zkreslily realitu, aniž by měly úmysl vědomě lhát. V této souvislosti podle mínění odvolacího soudu nemůže obstát argumentace obžalovaného v tom smyslu, že výpovědi poškozených mohly být ovlivněny jejich podvědomou interpretací běžných pedagogických interakcí, mezi něž obžalovaný příkladmo zařazuje korekci držení tužky, pomoc při práci se sešitem, či běžné pobídky a usměrnění. Podle mínění odvolacího soudu si ovšem ani při poměrně významné dávce fantazie nelze reálně představit, že by poškozené (a odvolací soud znovu zdůrazňuje, že se jedná o čtyři poškozené) podvědomě zkreslily běžné pedagogické postupy, které vůči nim uplatnil obžalovaný [jméno obžalovaného] a popisovaly je tak, že ji obžalovaný osahával pod kalhotkami na přirození (poškozená [jméno FO] ), uchopil ji za zápěstí ruky a její dlaň si položil mezi svoje nohy na ztopořený penis (poškozená [jméno FO] ), že ji hladil přes oblečení na stehnech, vsunul svoji ruku pod spodní kalhotky a prstem přejížděl po přirození (poškozená [jméno FO] ), a konečně, že ji přes oblečení hladil v oblasti rozkroku (poškozená [jméno FO] ). Podle mínění odvolacího soudu si nelze reálně představit, že kterákoliv z poškozených byla schopna nevědomky zaměnit běžnou pedagogickou interakci ze strany obžalovaného za jednání vykazující zcela zřetelně parametry jednání explicitně sexuálního. V souvislosti s věrohodností výpovědí poškozených poukazuje také obžalovaný na údajnou rozpornost znaleckých posudků, pokud ty hodnotí, jakým způsobem se jednotlivé poškozené chovaly k cizím lidem, v tom smyslu, že si od nich udržovaly odstup, případně že nevyhledávaly s cizími osobami fyzický kontakt. Tato zjištění znalce [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] dává obžalovaný do protikladu s tím, jak, dle výpovědí jednotlivých poškozených, probíhaly jeho fyzické kontakty s nimi. V reakci na tyto pasáže podaného odvolání je třeba poukázat na skutečnost, že znalecký posudek byl znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] ve vztahu ke všem čtyřem poškozeným zpracován až ex post, tedy poté, co byly tyto poškozené vystaveny jednání obžalovaného popsanému ve výroku napadeného rozsudku. Podle mínění odvolacího soudu tedy není zdaleka vyloučeno, že pokud nejméně některé z poškozených byly podle znaleckých zjištění poněkud obezřetnější ve vztahu k fyzickému kontaktu s cizími osobami, že tento jejich postoj byl způsoben právě jednáním obžalovaného v předchozí době. Zejména však je třeba tuto rovinu námitek obžalovaného odmítnout s poukazem na to, že obžalovaný vůči poškozeným nebyl cizím člověkem v pravém slova smyslu, když vůči nim vystupoval jako jejich učitel. Podle mínění odvolacího soudu je faktem, který netřeba nikterak důkazně prokazovat, je, že učitel vystupuje vůči žákovi či žákyni (tím spíše, když se jedná o žákyně ve věku [hodnota] let), z pozice nikoliv zanedbatelné autority. Stejně tak je třeba zdůraznit, že k jednání obžalovaného vůči poškozeným docházelo ve školní třídě, za přítomnosti kolektivu spolužáků. Šlo tedy zjevně o prostředí, ve kterém se poškozené cítily relativně bezpečně, nebo šlo o prostředí jim známé. Navíc poněkud paradoxně i samotný obžalovaný ve svých výpovědích, realizovaných v průběhu přípravného řízení, posléze připustil, že poškozené mu na klín sedaly. Tento fakt, tedy sedání poškozených na klíně obžalovaného v průběhu vyučovacích hodin, je navíc bez jakýchkoliv pochybností svědecky prokázán výpověďmi spolužáků poškozených. V souvislosti s prokázaným faktem, že poškozené, a to opakovaně, sedávaly obžalovanému v průběhu vyučovacích hodin, ať už se tyto odehrávaly v prostorách [adresa] , či v budově Základní školy [adresa] , na klíně, nemůže odvolací soud nezmínit nevěrohodnost výpovědi svědkyně [jméno FO] . Jmenovaná v rozporu s obsahem dalších důkazů tvrdila, že ačkoliv byla údajně účastna cca 80 % vyučovacích hodin, vedených obžalovaným na základní škole [adresa] , nikdy si nevšimla, že by kterýkoliv ze žáků či žaček seděl obžalovanému na klíně. Této části výpovědi svědkyně nebylo možno uvěřit. Obžalovaný v části opravného prostředku, označené písmenem A, argumentuje tím, že poškozené mohly podvědomě negativně reagovat na sezení na klíně, případně na jiný kontakt během výuky a jeho skutečné jednání zkreslit. Jak již odvolací soud shora rozvedl, s ohledem na charakter prokázaného jednání, kterého se obžalovaný vůči všem čtyřem poškozeným dopouštěl, jež nese zcela evidentní prvky sexuální motivace, je možno tuto interpretaci odmítnout. Stejně tak odvolací soud odmítá argumentaci obžalovaného, opřenou o jím blíže necitovanou odbornou literaturu, stran toho, že děti s nižší kontaktností mohou reagovat na běžné interakce přecitlivěle a následně je v paměti uchovávat s emociálním zabarvením. V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit, že pod pojem „běžná interakce“ zjevně nelze zařadit jednání obžalovaného tak, jak vyplynulo z výpovědí jednotlivých poškozených, které je navíc v průběhu svých výslechů znázornily na terapeutické panence. Ani argumentace obžalovaného v tom smyslu, že k jednání, kterým byl uznán vinným, docházelo nikoliv v soukromí, ale ve školních třídách, nemůže na věrohodnosti jednotlivých poškozených ničeho měnit. V reakci na námitky obžalovaného atakující věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených je možno, podobně, jak to činí soud prvního stupně, odkázat jednak na znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , a stejně tak na znalecký posudek znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] . Jak již bylo výše zmíněno, nalézací soud správně odkazuje na ty pasáže z výpovědi znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , v nichž je uvedeno, že všechny čtyři poškozené byly nadány řádnou schopností vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události a tudíž, že lze vyloučit možnost zkreslení jejich výpovědí. Odvolací soud, podobně jako soud prvního stupně, zdůrazňuje i tu pasáž ze znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] , případně z jejího výslechu, stran toho, že v případě poškozené [jméno FO] nezjistila žádný jiný impuls, který vedl k rozvoji posttraumatické stresové poruchy u jmenované poškozené než právě jednání obžalovaného, ačkoliv v rámci znalecké explorace případný jiný impuls hledala. Symptomatická je dle mínění odvolacího soudu i ta část z výpovědi posledně zmiňované znalkyně, v níž uvedla, že si nedovede představit situaci, pokud by si poškozená [jméno FO] celou událost vymyslela, případně ji nevědomě zkreslila, a přesto se u ní rozvinuly příznaky posttraumatické stresové poruchy, která posléze přešla do protrahované poruchy přizpůsobení. I tyto znalecké závěry pak dle mínění odvolacího soudu podporují závěr soudu prvního stupně stran věrohodnosti výpovědi jednotlivých poškozených. Byť obžalovaný v opravném prostředku explicitně nenamítal možnost případného zkreslení výpovědí jednotlivých poškozených po případném vzájemném kontaktu jejich rodičů, přesto musí odvolací soud konstatovat, že i tuto možnost pokládá za zcela vyvrácenou. Předně je třeba poukázat na to, že ze shodných výpovědí rodinných příslušníků všech čtyř poškozených vyplývá, že se o závadovém jednání obžalovaného dozvěděli právě od svých dcer. Nedošlo tedy k hypotetickému přenosu informací mezi rodiči jednotlivých poškozených. Navíc je třeba zdůraznit i skutečnost, že poškozené [jméno FO] a [jméno FO] navštěvovaly základní školu v [adresa] , kdežto poškozené [jméno FO] a [jméno FO] základní školu v [adresa] . Jedná se o školy, umístěné ve dvou různých městech, vzdálených od sebe asi 40 km. Konečně možnost vzájemného přenosu informací o jednání obžalovaného pak rodinní příslušníci jednotlivých poškozených vyloučili. V další části opravného prostředku pak obžalovaný argumentuje tím, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil skutečnost, že ze znaleckého posudku znalce [právnická osoba] vyplynulo, že obžalovaný netrpí žádnou poruchou sexuální preference, a je navíc dostatečně saturován v manželském vztahu. Obžalovaný také argumentoval tím, že nemůže obstát závěr znalce, který hodnotil jeho jednání jako „morální selhání“, když dle obžalovaného tento koncept použitý nalézacím soudem i znalcem postrádá náležité odborné a důkazní opodstatnění, což dle obžalovaného představuje závažnou právní vadu napadeného rozsudku. S touto rovinou odvolacích námitek se nicméně odvolací soud ztotožnit nemohl. Především je třeba uvést, že z dosavadní praxe nejen senátu 6 To Vrchního soudu v Olomouci, ale i z praxe jiných senátů posledně zmíněného soudu, stejně jako z rozhodovací praxe jiných soudů na území České republiky vyplývá, že obdobného sexuálně motivovaného jednání se pouze v relativně malém procentu případů dopouští pachatelé trpící některou z forem poruch sexuální preference, zejména poruchou spočívající v sexuálním zaměření na nezletilé osoby. V převážné většině případů se obdobného typu jednání dopouští pachatelé, kteří jsou heterosexuálně orientovaní, mnohdy s funkčními partnerskými vztahy. Obdobná jednání jsou zpravidla hodnocena jako tzv. náhražková sexuální jednání. Odvolací soud připouští, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] nehodnotí jednání obžalovaného vůči poškozeným nezletilým jako zmiňované náhražkové jednání, ale pouze jako tzv. morální selhání. Vzhledem k tomu, že jak již výše odvolací soud opakovaně zmiňoval, má výpovědi všech čtyř poškozených, popisujících nezávisle na sobě fakticky obdobné, tedy sexuálně motivované, jednání obžalovaného, za věrohodné, potom je nutno vnímat závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] v tom smyslu, že prokázané jednání obžalovaného nepochybně morálním selháním je. Je bez jakýchkoliv diskusí, že je v příkrém rozporu se zásadami obecné morálky, aby se dospělý muž, navíc v postavení učitele, choval vůči nezletilým dívkám, navíc v postavení svých žaček, způsobem, jaký byl prokázán ve výroku napadeného rozsudku. Tedy pojem „morální selhání“ užitý znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] , a převzatý nalézacím soudem, je fakticky přiléhavým označením jednání obžalovaného. Obžalovaný v této souvislosti argumentuje tím, že zmiňované morální selhání jako údajný motivační faktor nevysvětluje, proč by on, jako osoba bez poruchy sexuální preference, s uspokojivým sexuálním životem, a bez jakýchkoliv sklonů k pedofilii, se měl dopouštět jednání, kterým byl uznán vinným. V reakci na tuto odvolací argumentaci je třeba především znovu uvést, že se fakticky nejedná o nic jiného než o zpochybňování věrohodnosti výpovědí jednotlivých poškozených, přičemž k této problematice již bylo poměrně podrobně pojednáno výše. Navíc je třeba poukázat na to, že samotný motiv není obligatorní složkou ani objektivní, ani subjektivní stránky trestného činu. Není v soudní praxi nikterak výjimečná situace, pokud je ustáleno, že pachatel se svého jednání dopustil bez zřetelně zjištěného motivu. Odvolací soud zdůrazňuje, že ve shodě se závěry nalézacího soudu má jednání obžalovaného vůči jednotlivým poškozeným za prokázané. Popis tohoto jednání ze strany poškozených pak fakticky vylučuje úvahy o jiné motivaci než sexuální. V další části opravného prostředku, označené písmenem C, poukazuje obžalovaný na svědectví, která vyznívají v jeho prospěch, když zmiňuje svědky, kteří vypovídají o jeho bezvadném chování k dětem. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že zmíněné výpovědi nikterak nezpochybňuje. Na druhé straně ovšem, jak již bylo výše rozvedeno, podobně jako nalézací soud neshledal ani soud odvolací žádných důvodů ke zpochybnění usvědčujících výpovědí nezletilých poškozených, které jsou navíc podpořeny závěry znaleckých posudků znalců [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , a [tituly před jménem] [jméno FO] . Tedy samotný fakt, že ve věci vypovídali svědci ve prospěch obžalovaného, ještě nemůže otřást věrohodností výpovědí poškozených, které usvědčují obžalovaného z jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku. Konečně v části D podaného odvolání pak obžalovaný poukazuje na údajnou fyzickou nemožnost spáchání vytýkaných skutků. Především v reakci na tuto pasáž podaného opravného prostředku nelze než opětovně konstatovat, že se nejedná fakticky o nic jiného než o další zpochybnění věrohodnosti výpovědí jednotlivých poškozených. Odvolací soud znovu opakuje, že na rozdíl od obžalovaného nemá o věrohodnosti výpovědi poškozených žádných pochyb. Pokud jde o konkrétní situace, za kterých mělo docházet k jednání obžalovaného vůči poškozeným, potom jeho tvrzení, že by v případech popisovaných jednotlivými poškozenými muselo jít o tak nápadný pohyb jeho ruky, že by si jej nutně museli všimnout ostatní žáci, případně že mu na klíně sedělo více dívek, a tudíž jeho jednání bylo fyzicky nemožné, je toliko jím prezentovanou interpretací situací, které poškozené popisují zcela jinak. Kupříkladu v reakci na jeho tvrzení o tom, že mu na klíně kromě poškozené [jméno FO] seděly ještě dvě další dívky, a tudíž se jednání vůči posledně jmenované nemohl dopustit, je třeba poukázat na tu část výpovědi poškozené, v níž tato hovoří o tom, že zbývající dvě spolužačky z klína obžalovanému seskočily a ona mu zůstala na klíně sedět sama. Přehlédnout nelze ani některé výpovědi (byť odvolací soud připouští, že ne zcela přesné a určité) spolužáků jednotlivých poškozených stran toho, že v určitých vyučovacích hodinách docházelo ke sledování videozáznamu, přičemž byla ve třídě zatemněna okna. Někteří ze spolužáků poškozených rovněž hovořili o tom, že zejména při sledování oněch videoprojekcí sedával obžalovaný za jejich zády. Nicméně odvolací soud připouští, že bližší dokazování ohledně toho, jaké bylo umístění obžalovaného ve vztahu k žákům jednotlivých tříd v situaci, kdy sexuálně atakoval jednotlivé poškozené, skutečně vedeno nebylo. Nicméně tato skutečnost nikterak nemůže ohrozit již opakovaně zmiňovanou věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených, které jsou, jak již odvolací soud opakovaně zdůraznil, podpořeny minimálně závěry znaleckých posudků znalců [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , a [tituly před jménem] [jméno FO] . Tedy ani s touto rovinou odvolacích námitek, v níž obžalovaný poukazuje na údajnou fyzickou nemožnost spáchání vytýkaných skutků, se ze shora rozvedených důvodů odvolací soud neztotožnil. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž svého rozhodnutí konstatováním, že se nemohl ztotožnit se závěrečným shrnutím obžalovaného v podaném odvolání, zejména pokud obžalovaný tvrdí, že jediným důkazem proti němu jsou výpovědi poškozených, které údajně nejsou podpořeny žádnými nepřímými důkazy. Především je třeba znovu zopakovat, že se nejedná o jednu výpověď poškozené, ale o výpovědi čtyři, přičemž všechny poškozené popisují jednání obžalovaného obdobně, a to tak, že se v žádném případě nemohlo jednat o jakési, obžalovaným tvrzené, nevědomé zkreslení běžných pedagogických interakcí. Způsob, jakým poškozené popisují jednání obžalovaného, nepřipouští jiný výklad, než že šlo o jednání sexuálně motivované. Stejně tak tvrzení obžalovaného, že výpovědi poškozených zůstaly fakticky osamoceny a že nejsou opřeny o žádný nepřímý důkaz, nemůže obstát. Výpovědi poškozených jsou opřeny o důkazy dokonce přímé, za které je zcela nepochybně nutno pokládat závěry znaleckých posudků již zmiňovaných znalců [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] a [tituly před jménem] [jméno FO] . Nelze akceptovat argumentaci obžalovaného, že zmiňované znalecké posudky fakticky pouze reprodukují výpovědi poškozených. Je třeba říci, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] , [tituly za jménem] , jednoznačně, a to jak v písemně podaném znaleckém posudku, tak i v rámci svého výslechu, potvrdil, že neshledal žádné faktory, pro které by bylo možno vyhodnotit výpovědi poškozených jako zkreslené. Stejně tak ve vztahu ke všem čtyřem poškozeným uvedl, že nebyl zjištěn žádný deficit v jejich schopnosti vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události. Významné je rovněž tvrzení znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] stran zjištěné posttraumatické stresové poruchy u poškozené [jméno FO] , přičemž tato porucha v době vyšetření znalkyně již odeznívala, nicméně přešla do protrahované poruchy přizpůsobení. Znalkyně k tomu uvedla, že neshledala jiný impuls pro rozvoj posttraumatické stresové poruchy než právě jednání obžalovaného. Znalkyně také fakticky vyloučila, že by si poškozená [jméno FO] jednání obžalovaného vymyslela, případně jeho jednání, mající charakter běžné pedagogické interakce, nevědomě zkreslila, a přesto trpěla příznaky posttraumatické stresové poruchy. Zmíněné závěry obou znaleckých posudků rozhodně nelze dle mínění odvolacího soudu vnímat jako pouhou reprodukci výpovědí poškozených, ale jako důkazy, které věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených podporují. Odvolací soud tedy uzavírá, že podle jeho přesvědčení, opřeného o obsah napadeného rozsudku, jakož i spisového materiálu, dospívá k závěru, že na základě komplexního provedeného dokazování a hodnocení těchto důkazů v intencích kritérií § 2 odst. 6 tr. ř., dospěl soud prvního stupně ke správnému skutkovému závěru, který se posléze odrazil ve výroku napadeného rozsudku.

33. Správně ustálený skutkový děj byl pak předmětem právního posouzení.

34. Ani v této problematice neshledal odvolací soud žádného pochybení nalézacího soudu, pokud ten jednání obžalovaného právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, když bližší úvahy a závěry v tomto směru lze dohledat v bodě 53 odůvodnění napadeného rozsudku. S touto argumentací se odvolací soud zcela ztotožnil, a proto na příslušnou pasáž napadeného rozsudku odkazuje. Podotýká navíc, že žádný z odvolatelů neuplatnil explicitní námitky proti užité právní kvalifikaci. Nad rámec výše naznačených úvah krajského soudu je třeba pouze konstatovat, že užitá právní kvalifikace byla do trestního zákoníku vtělena novelou trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 166/2024 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2025. Původně bylo jednání obžalovaného [jméno obžalovaného] právně kvalifikováno v podané obžalobě jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba v daných souvislostech nicméně konstatovat, že právní kvalifikace užitá nalézacím soudem je pro obžalovaného příznivější (viz podmínky ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Zatímco pachatel zločinu znásilnění ve smyslu § 185a odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je ohrožen trestní sazbou v rozpětí 5 – 12 let odnětí svobody, pak pachatel zločinu sexuálního útoku ve smyslu § 185a odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je ohrožen trestní sazbou mírnější, konkrétně v rozpětí 3 – 12 let odnětí svobody. Odvolací soud v daných souvislostech nemůže nezmínit jistý podiv nad úvahami zákonodárce, které se materializovaly v dikci ustanovení § 185a tr. zákoníku, a to v situaci kdy veřejně deklarovaným úmyslem zákonodárce bylo zpřísnit postih pachatelů sexuálně motivovaných trestných činů. Jak se ukazuje na případu obžalovaného [jméno obžalovaného] , tento úmysl zákonodárce zjevně nebyl zcela naplněn. Nicméně odvolací soud stejně tak konstatuje, že výše zmíněná úvaha je úvahou ryze akademickou, neboť není úlohou soudu suplovat roli zákonodárce. V každém případě je tedy nutno uzavřít, že nalézací soud postupoval správně a v souladu se zákonem, a to včetně již zmiňovaného (byť výslovně nezmíněného) ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, pokud jednání obžalovaného právně kvalifikoval podle zákona, který je pro něj příznivější, kterým je v daném případě zákon pozdější, tedy nikoliv zákon, za jehož účinnosti byl trestný čin spáchán.

35. Je tedy možno uzavřít, že v úvahách a následných závěrech nalézacího soudu stran ustálení skutkového děje a jeho následného podřazení pod příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku nebylo shledáno ze strany odvolacího soudu žádných pochybení.

36. Naproti tomu pochybení nalézacího soudu shledal odvolací soud ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody, který, jak vyplývá z příslušného výroku napadeného rozsudku, byl obžalovanému uložen ve výměře 3 let, a to s podmíněným odkladem na dobu 5 let. Odvolací soud nepřehlédl, že krajský soud své úvahy o uložení trestu odnětí svobody právě v této výměře, a především s podmíněným odkladem jeho výkonu, rozvinul v poměrně obsáhlé pasáži v bodě 54 odůvodnění napadeného rozsudku. S tam rozvedenými úvahami se nicméně odvolací soud ztotožnit nemohl, když již na tomto místě konstatuje, že přiznává prakticky plnou relevanci odvolacím námitkám, které byly uvedeny v opravném prostředku státního zástupce. Podle mínění odvolacího soudu totiž nalézací soud poměrně významným způsobem nedocenil výši společenské škodlivosti jednání obžalovaného. Je třeba zdůraznit, že obžalovaný se trestné činnosti dopouštěl po relativně dlouhou dobu, za kterou je nutno nepochybně dobu dvou školních roků pokládat. Společenskou škodlivost jeho jednání samozřejmě zvyšuje i mnohost spáchané trestné činnosti, neboť obžalovaný se sexuálně motivovaných útoků dopustil opakovaně, a to ve vztahu k celkem čtyřem poškozeným. Faktorem, který podle odvolacího soudu velmi významně zvyšuje stupeň společenské škodlivosti jednání obžalovaného, je pak skutečnost, že se svého jednání dopustil v postavení učitele, tedy v postavení osoby nadané jak formální, tak neformální autoritou, ve vztahu k žákům, z nichž se rekrutovaly jednotlivé poškozené. Tyto zcela nepochybně přitom důvodně očekávaly od obžalovaného zcela jiný přístup, a to přístup, který by měl být všem pedagogickým pracovníkům vlastní, přístup, který je vůči žákům, zejména ve věku poškozených přístupem empatickým, výchovným a do značné míry ochranitelským. Obžalovaný však zcela zásadním způsobem zneužil své autority jakožto učitele vůči svým žačkám – poškozeným - a dopustil se na nich jednání popsaném ve výroku napadeného rozsudku, tedy jednání, které bylo zjevně sexuálně motivované. Podle mínění odvolacího soudu jsou relevantními úvahy státního zástupce stran toho, že je třeba důsledně zohlednit přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. d), f), m) tr. zákoníku. Obžalovaný se svého jednání dopustil vůči osobám jemu podřízeným, při páchání trestné činnosti zneužil svého postavení a svého jednání se dopustil na více osobách. Sama skutečnost, kterou operuje nalézací soud, totiž, že obžalovaný vedl před spácháním trestného činu řádný život, pak míru společenské škodlivosti jednání obžalovaného dle mínění odvolacího soudu nemůže snižovat do takové míry, že by všem kritériím pro ukládání trestu odpovídalo uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, a to navíc s podmíněným odkladem jeho výkonu. Je nutno akceptovat úvahy státního zástupce stran toho, že obžalovaný nezískal, jak vyplynulo z jeho vystupování před nalézacím soudem, žádný náhled na svou trestnou činnost. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že pochopitelně nelze obžalovanému k tíži přičítat způsob obhajoby, který zvolil. Jinými slovy, nelze jako okolnost přitěžující hodnotit, že se ke své trestné činnosti nedoznal. To je jistě jeho právem, přičemž realizace tohoto práva nemůže být žádnému obžalovanému, tedy ani obžalovanému [jméno obžalovaného] , kladena k tíži. Na druhé straně se ovšem obžalovaný způsobem své obhajoby zbavil zásadních polehčujících okolností, kterými jsou doznání, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, a především účinná lítost, ideálně ve formě alespoň částečné reparace způsobené škody. Nejméně již z tohoto důvodu pak podle mínění odvolacího soudu nebylo možno ukládat obžalovanému trest na samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby. O takovém druhu trestu by případně mohlo být uvažováno pouze v situaci, pokud by obžalovaný přijal odpovědnost za své jednání a nezbavil se výše zmíněných zásadních polehčujících okolností. Odvolací soud se také nemohl ztotožnit s další rovinou úvah nalézacího soudu, jimiž tento odůvodnil uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici a navíc s podmíněným odkladem jeho výkonu, konkrétně s úvahami stran toho, že účelem trestu by neměla být přepjatá trestní represe, když podle nalézacího soudu by povýšení momentu trestní represe znamenalo ve skutečnosti exemplární trestání. V obecné rovině lze tyto úvahy akceptovat. Nicméně při jejich aplikaci na trestní věc obžalovaného [jméno obžalovaného] zmíněné úvahy podle mínění podepsaného soudu obstát nemohou. Odvolací soud již výše upozornil na vysoký stupeň společenské škodlivosti jednání obžalovaného, daný okolnostmi shora rozebranými. Za takové situace pak nemohou obstát zejména ty úvahy nalézacího soudu stran toho, že jím zvolený trest by měl mít dostatečný odstrašující účinek i na další potenciální pachatele obdobné trestné činnosti. Takový účinek, který lze označit jako projev generální prevence, podle mínění odvolacího soudu trest zvolený soudem prvního stupně prakticky zcela postrádá. Podle mínění podepsaného soudu je nutno vyslat zcela jasný a zřetelný signál dalším potenciálním pachatelům trestné činnosti obdobného charakteru, že soudní praxe rozhodně nebude takovou trestnou činnost tolerovat, či alespoň postihovat mírněji. Naopak je třeba s plnou vážností konstatovat, že za obdobnou trestnou činnost je třeba ukládat adekvátně přísné tresty. Ani odkaz nalézacího soudu na ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější, není dle mínění odvolacího soudu případným. Jak již odvolací soud opakovaně výše zmínil, vnímá trestnou činnost obžalovaného jako významně společensky škodlivou. Za takové situace se nemůže uplatnit ona premisa vtělená do posledně zmíněného zákonného ustanovení stran toho, že by postačilo uložení trestní sankce, která pachatele postihne méně. Trest uložený nalézacím soudem, je podle mínění soudu odvolacího nutno hodnotit jako trest nevyvážený, který v sobě v rovnováze neobsahuje všechna kritéria důležitá pro ukládání trestu, když zejména absentuje nutné kritérium individuální, ale i generální prevence. Stejně tak je nutno stát na stanovisku, že v případě takto společensky škodlivé trestné činnosti nutně musí každý uložený trest obsahovat i nezbytnou míru trestní represe. Pokud nalézací soud argumentuje moderní světovou trestní politikou, pak je třeba poukázat na to, že mezinárodními úmluvami jsou účastnické státy (mezi něž patří i Česká republika) zavázány k poměrně přísnému postihování právě tohoto typu trestné činnosti, tedy trestné činnosti sexuálně motivované, páchané navíc na nezletilých dětech. Ze všech shora rozvedených důvodů tedy shledal odvolací soud v postupu soudu prvního stupně při ukládání trestu odnětí svobody pochybení, předpokládané v ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeným ve smyslu jeho nepřiměřené mírnosti. S ohledem na to nemohl napadený rozsudek ve výroku o trestu (když odvolací soud konstatuje, že pro přehlednost zrušil celý výrok o trestu, tedy včetně výroku o uloženém trestu zákazu činnosti) obstát a bylo nutno jej zrušit.

37. Zmíněná vada byla ovšem napravitelná před samotným odvolacím soudem, a proto podepsaný soud za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o uloženém trestu sám a uložil obžalovanému trest, který je podle jeho mínění odpovídající, jak míře společenské škodlivosti spáchaného jednání, tak i osobě pachatele. Trest byl soudem odvolacím uložen ve výměře 4 roků, tedy nad spodní hranicí zákonem stanovené trestní sazby, ovšem již jako trest nepodmíněný. S ohledem na opakovaně zmiňované okolnosti spáchané trestné činnosti a s přihlédnutím k tomu, že obžalovaný, jak již také bylo výše zmíněno, se svým přístupem zbavil zásadních polehčujících okolností, nebylo možno uvažovat o jiném druhu trestu než o trestu nepodmíněném. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl pak obžalovaný v souladu se zákonem zařazen do věznice s ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. a/ tr. zákoníku). Pokud se týče uloženého trestu zákazu činnosti, pak ten odvolací soud fakticky pouze zopakoval, když vůči němu, a to jak co do vymezení předmětu zakázané činnosti, tak co do jeho výměry, nevznesl státní zástupce (stejně jako obžalovaný) žádných výhrad.

38. Odvolací soud dále konstatuje, že shledal určité pochybení nalézacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž byl obžalovaný ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř zavázán povinností k náhradě nemajetkové újmy poškozeným [jméno FO] v částce 120 000 Kč a [Jméno nezletilé B] v částce 30 000 Kč. Oba tyto výroky byly napadeny odvoláními obou posledně jmenovaných poškozených, které se, jak vyplývá z těchto opravných prostředků, domáhají přiznání náhrady nemajetkové újmy ve vyšší částce.

39. Odvolací soud již na tomto místě svého rozhodnutí konstatuje, že z důvodů, které budou níže rozebrány, shledal zcela důvodným opravný prostředek poškozené [Jméno nezletilé B] a částečně důvodným i opravný prostředek poškozené [jméno FO] .

40. Jak se podává jak z přípisů, jimiž se obě poškozené prostřednictvím svých zmocněnců připojily k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, tak (v případě poškozené [jméno FO] ) i z podání, jímž byl jí uplatněný nárok specifikován (č.l. 1304), primárně se obě poškozené domáhají náhrady nemajetkové újmy, způsobené zásahem do jejich osobnostních práv. Poškozená [jméno FO] se navíc, jak vyplývá z již zmiňovaného přípisu, kterým specifikovala uplatněný nárok, domáhala též náhrady bolestného, když jí způsobila bolest posttraumatická stresová porucha, která u ní byla diagnostikována znaleckým vyšetřením, a následná porucha přizpůsobení. Poškozená [jméno FO] , jak vyplývá jak z připojení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy k trestnímu řízení, tak z podaného odvolání, požadovala částku 50 000 Kč. Poškozená [jméno FO] , jak vyplývá z petitu jí podaného opravného prostředku, se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000 Kč. Byť v podaném odvolání není požadovaná částka ze strany poškozené [jméno FO] nikterak členěna na bolestné, částku za případné ztížení společenského uplatnění či náhradu za zásah do osobnostních práv, přesto lze mít z onoho vícekrát citovaného přípisu, kterým poškozená specifikovala svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy, za to, že v oné sumě 500.000 Kč je zahrnuto jednak bolestné ve výši 76.554 Kč a dále pak náhrada nemajetkové újmy, způsobená zásahem do jejich přirozených práv, a to ve zbývající částce 423.446 Kč.

41. V souvislosti s uplatněným nárokem poškozené [jméno FO] na náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného je třeba především konstatovat, že znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ve znaleckém posudku, který byl zpracován na základě žádosti zmocněnce poškozené, výslovně uvedla, že není schopna provést bodové ohodnocení bolestného dle metodiky Nejvyššího soudu, neboť není k takovému hodnocení aprobována. Stejně tak je třeba poukázat na skutečnost, že žádný další znalecký posudek, který by byl zpracován znalcem s aprobací pro obor zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví za účelem posouzení výše odškodnění za bolestné, případně ztížení společenského uplatnění, do doby rozhodování odvolacího soudu opatřen nebyl. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že poškozená v onom opakovaně zmiňovaném přípise, jímž specifikovala svůj uplatněný nárok, argumentuje metodikou vydanou Stálou konferencí k odčinění újem na životě a zdraví pořádané pod záštitou katedry občanského práva a katedry zdravotnického práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. K této argumentaci nicméně odvolací soud podotýká, že soudní praxe se většinově kloní k tomu, že při kvantifikaci nemajetkové újmy ve formě bolestného, případně ztížení společenského uplatnění, je vyžadováno zpracování znaleckého posudku znalcem s příslušnou aprobací. Odvolací soud si je samozřejmě vědom toho, že Nejvyšší soud v rámci aktualizované Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenské uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) v části označené „F psychické újmy“ uvádí v části F 11, kromě jiného, „poruchu přizpůsobení (F 432)“, která je ohodnocena 100 body. Nicméně podle mínění odvolacího soudu, které vychází i z judikatury Ústavního soudu (srovnej přiměřeně I. ÚS 1010/22, případně I. ÚS 10/2025) je nutno zmíněnou Metodiku Nejvyššího soudu vnímat tak, že se nejedná o právní předpis či výkladovou pomůcku, která by vzešla z rozhodovací praxe obecných soudů (bod 63 nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1010/2022 ze dne 8.3.2023). I s ohledem na tuto úvahu Ústavního soudu má odvolací soud za to, že pro přesnou kvantifikaci výše nemajetkové újmy ve formě bolestného tak, jak se její náhrady domáhá poškozená [jméno FO] , by bylo třeba vypracování příslušného znaleckého posudku. Je třeba totiž mít na paměti, že pokud ve zmíněné Metodice Nejvyššího soudu je hodnotou 100 bodů kvantifikována psychická újma ve formě poruchy přizpůsobení (kterou dle závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] poškozená [jméno FO] v době znalecké explorace skutečně trpěla), pak zmíněná psychická porucha je následkem či spíše pokračováním původně diagnostikované posttraumatické stresové poruchy. Koneckonců sama poškozená v podaném odvolání kromě jiného uvedla, že jí působila bolest posttraumatická stresová porucha, přičemž nyní jí působí bolest porucha přizpůsobení. I z této formulace podle mínění odvolacího soudu vyplývá, že bolest, o jejíž existenci není důvodu pochybovat, byla, či dokonce stále je, poškozené způsobena na základě dvou faktorů, z nichž jedním je ona opakovaně zmiňovaná porucha přizpůsobení, jejíž kvantifikaci ve formě příslušného bodového hodnocení skutečně lze v metodice Nejvyššího soudu dohledat. Nicméně druhým, a to primárním impulsem, který nepochybně byl faktorem, který způsoboval poškozené bolest, byla znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO] diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha. Pro její kvantifikaci ve formě příslušného bodového ohodnocení pak v opakovaně zmiňované Metodice Nejvyššího soudu podklad chybí. I to je podle odvolacího soudu důvod, proč by měl být ke kvantifikaci náhrady nemajetkové újmy ve formě bolestného v případě poškozené [jméno FO] vypracován příslušný znalecký posudek. Proto odvolací soud nemohl akceptovat nárok poškozené [jméno FO] na náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného.

42. Jiná situace je však dle mínění odvolacího soudu v případě nároků poškozených [jméno FO] a [jméno FO] na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do jejich přirozených práv.

43. Odvolací soud ve vztahu k těmto nárokům obou poškozených pokládá za potřebné, a to i v reakci na argumentaci uvedenou v jimi podaných opravných prostředcích, nejprve v obecné rovině poukázat na právní úpravu, která se týká náhrady tohoto typu nemajetkové újmy, tak, jak je obsažena v příslušných ustanoveních občanského zákoníku.

44. Ve smyslu § 81 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen OZ) je chráněna osobnost člověka, včetně všech jeho přirozených práv. Podle § 81 odst. 2 OZ požívají ochranu mimo jiné i život a zdraví člověka. Podle § 2956 OZ vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu, chráněnému v ustanovení první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Nemajetková újma představuje nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze hovořit o škodě morální, imateriální, či materiální, za kterou náleží poškozenému peněžitá satisfakce (odškodnění). Nemajetková újma se projevuje v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků, spojených se zásahem do základních lidských hodnot. Z ustanovení § 2956 OZ ve spojení s ustanovením § 81 OZ jsou zřejmé podmínky a rozsah náhrady u porušení integrity osobnosti člověka v důsledku neoprávněného zásahu do jeho přirozených práv. Jednání obžalovaného, kterým tento zcela nepochybně zasáhl do intimní sféry obou poškozených (když v případě poškozené [jméno FO] mělo toto jednání za následek vznik posttraumatické stresové poruchy, která následně přešla do protrahované poruchy přizpůsobení), je zcela zřetelným zásahem do přirozených práv obou poškozených. Z citovaného ustanovení § 2956 OZ pak vyplývá, že v takovém případě je škůdce povinen poškozenému jako nemajetkovou újmu odčinit i způsobené duševní útrapy. Pokud se pak týče samotné kvantifikace uplatněného nároku, je třeba poukázat na dikci ustanovení § 2958 OZ, v němž zákonodárce stanovil, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozenému peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

45. Odvolací soud dále poukazuje na to, že judikatura soudů vyšších stupňů, zejména Ústavního soudu, se ustálila na stanovisku, že především v případě, pokud je obětí sexuálně motivovaného trestného činu osoba, která splňuje parametry zvlášť zranitelné oběti trestného činu, pak taková oběť má právo na náhradu způsobené nemajetkové újmy ve formě zásahu do jejich přirozených práv, a to bez dalšího dokazování, na rozdíl od náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění (srovnej kupříkladu IV. ÚS 2118/24, či IV. ÚS 855/24). Navíc je třeba znovu zopakovat, že v případě poškozené [jméno FO] byl opatřen exaktní důkaz prokazující vznik posttraumatické stresové poruchy, která posléze přešla v protrahovanou poruchu přizpůsobení, když za takový důkaz je nutno pokládat opakovaně zmiňovaný znalecký posudek znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] . Obě poškozené pak zcela zřetelně splňují parametry zvlášť zranitelné oběti trestného činu ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 45/20132 Sb. o obětech trestných činů.

46. Podle mínění odvolacího soudu tedy není žádných pochyb o tom, že jednáním obžalovaného, popsaným ve výroku napadeného rozsudku, došlo k poměrně citelnému zásahu do přirozených práv poškozených [jméno FO] a [jméno FO] . Za takové situace mají obě poškozené právo na odčinění takto vzniklé újmy. S ohledem na charakter újmy vzniklé u obou posledně jmenovaných, pak podle přesvědčení odvolacího soudu fakticky nepřipadá v úvahu jiná forma satisfakce než reparace formou peněžní náhrady. Jiná forma satisfakce (kupříkladu omluva, či uvedení do původního stavu) reálně v úvahu nepřichází.

47. Úvahy odvolacího soudu se tedy fakticky týkaly pouze kvantifikace výše náhrady, která by měla být jak poškozené [jméno FO] , tak poškozené [jméno FO] jako náhrada způsobené nemajetkové újmy přiznána.

48. V obecné rovině je třeba při řešení této otázky poukázat na judikaturu soudů vyšších stupňů, v níž opakovaně rezonuje názor, podle něhož z hlediska stanovení výše náhrady imateriální újmy v penězích musí výše přiznaného zadostiučinění v penězích odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných rysech shodují. Pokud takové případy nejsou, je třeba vycházet z ekonomické reality České republiky a z toho, co by v obecné rovině bylo vnímáno jako spravedlivé (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2486/2013, 30 Cdo 1747/2014, 8 Tdo 986/2024, či usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1138/16 a jiné). Nejvyšší soud pak ve své judikatuře dovodil kritéria, která mohou pravidelně indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, mezi něž je třeba řadit povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené v osobnostní sféře poškozené osoby. Odvolací soud dále v daných souvislostech poukazuje na výsledky empirické studie institutu Legal Data Hub Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kterou reflektuje ve své judikatuře i Ústavní soud (srovnej I. ÚS 1222/22). Zmíněná studie je založena na analýze 349 rozhodnutí soudů prvních stupňů z let 2015 – 2019, pocházejících ze tří soudních krajů, kterými byli pachatelé odsouzeni za trestný čin znásilnění. Z této studie mimo jiné vyplývá, že přisoudí-li soud prvního stupně poškozenému alespoň část nemajetkové újmy v adhezním řízení, děje se tak v průměrné výši 251.449 Kč. Odvolací soud k tomu podotýká, že výsledky zmíněné studie je pochopitelně nutno vnímat toliko jako orientační, sloužící pouze jako určité pomocné kritérium při kvantifikaci výše přiznané nemajetkové újmy, a to jednak s ohledem na dobu, která od jejího zpracování uplynula, a tomu úměrnému nárůstu životních nákladů v České republice, a stejně tak s přihlédnutím k poněkud omezenému okruhu zdrojových případů. Stejně tak byl odvolací soud při svých úvahách o výši nemajetkové újmy, kterou je nutno přiznat jak poškozené [jméno FO] , tak poškozené [jméno FO] , veden i srovnáním s obdobnými případy, které byly řešeny jak Vrchním soudem v Olomouci, tak i Nejvyšším soudem. Příkladmo je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 46/2013, či na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn 6 To 89/2020, 6 To 13/2025, 6 To 10/2024, 6 To 24/2023, 3 To 9/2023, 1 To 85/2023, 4 To 8/2022, 5 To 8/2023, 3 To 124/2015, či 3 To 7/2015. Ve všech zmiňovaných rozhodnutích řešily naznačené soudy případy, kdy došlo k sexuální atakům (a to většinově formou znásilnění) vůči poškozeným, kteří, či které, uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy ve formě zásahu do jejich přirozených práv. Jak Nejvyšší soud, tak i Vrchní soud v Olomouci, vycházeje z recentní judikatury Ústavního soudu, přihlédly jednak ke skutkovým charakteristikám projednávaných věcí a stejně tak zohlednily i nutnost respektování zásady proporcionality, jíž má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci. Odvolací soud si je vědom i toho, že posledně zmíněné kritérium dle aktuální judikatury Ústavního soudu poněkud ztrácí na významu. Ve výše naznačených trestních věcech pak byly přiznány jako náhrada nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv jednotlivých poškozených částky, pohybující se v rozpětí od 100.000 Kč do 500.000 Kč. Výše přiznané náhrady nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv ve zmíněných věcech byla odvislá i od intenzity tohoto zásahu, dané zejména charakterem jednání jednotlivých pachatelů (doba páchání, způsob, jakým byly oběti sexuálně atakovány, způsobené následky). Je třeba poukázat na to, že pokud byla ve výše zmíněných případech jako náhrada nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv přiznána suma 500.000 Kč (kterou požaduje poškozená [jméno FO] ), nebo suma se této částce blížící, šlo buď o jednání dlouhodobé (ve věci 6 To 13/2025 se pachatel dopouštěl sexuálně motivovaných útoků vůči poškozené několikrát týdně po dobu cca 8 let), či o jednání, v jehož rámci došlo k dokonané souloži (6 To 10/2024, 6 To 24/2023).

49. Pro úplnost konstatuje odvolací soud, že při jeho úvahách ohledně přiznané výše nemajetkové újmy nehrála roli aktuální právní kvalifikace jednání obžalovaného [jméno obžalovaného] , neboť dle jeho přesvědčení míra společenské škodlivosti jednání obžalovaného nedoznala novou (pro něj příznivější) právní úpravou žádných změn.

50. Při zohlednění všech shora rozvedených kritérií, s přihlédnutím k výši nemajetkové újmy, která byla ve srovnatelných případech přiznána obětem trestného činu znásilnění, případně sexuálního útoku, ať již Vrchním soudem v Olomouci, případně jinými soudy v rámci České republiky, pak dospěl odvolací soud k závěru, že výše uplatněné náhrady na náhradu nemajetkové újmy v případě obžalované [jméno FO] ze strany nalézacího soudu je excesivně nízká. Zároveň však, s ohledem na všechna výše zmíněná kritéria, dospěl k závěru, že touto poškozenou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve formě zásahu do jejich osobnostních práv je příliš vysoký. V případě poškozené [jméno FO] je pak nutno konstatovat, že soudem prvního stupně přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 30.000 Kč je rovněž nízká, a to rovněž excesivně.

51. S ohledem na to shledal odvolací soud, ve výrocích týkajících se přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozeným [jméno FO] a [jméno FO] , pochybení nalézacího soudu, které je možno podřadit pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. Stejně tak vykazuje parametry tohoto pochybení i výrok, kterým byly obě jmenované poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

52. S ohledem na tyto vady nemohl v příslušných výrocích napadený rozsudek obstát a bylo jej nutno zrušit.

53. I tyto vady byly nicméně napravitelné před samotným odvolacím soudem a tento soud tedy za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl ve věci sám.

54. Poškozené [jméno FO] přiznal náhradu nemajetkové újmy za způsobený zásah do jejich osobnostních práv ve výši 200.000 Kč, když tuto částku pokládá za adekvátní míře tohoto zásahu, i způsobeným následkům. Jak již výše odvolací soud zmínil, při kvantifikaci výše přiznané nemajetkové újmy je třeba vycházet i ze srovnání s částkami, které byly z obdobného titulu přiznávány poškozeným, majícím postavení zvlášť zranitelné oběti trestného činu, v jiných obdobných případech. Jak již odvolací soud výše uvedl, poškozenou požadovaná suma ve výši 500.000 Kč, respektive ve výši 423.446 Kč (po odečtu sumy 76.554 Kč reprezentující náhradu bolestného) se odvolacímu soudu jeví, zejména s ohledem na částky, které byly jako náhrada nemajetkové újmy přiznány v obdobných případech (viz trestní věci zmíněné výše) nepřiměřeně vysoká. Naproti tomu suma 200.000 Kč odpovídá podle mínění odvolacího soudu částkám, které jsou přiznávány jak Vrchním soudem v Olomouci, tak jinými soudy v rámci České republiky v případě obdobné trestné činnosti s obdobnými následky.

55. Pokud se týče poškozené [Jméno nezletilé B] , ta se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč, rovněž za zásah do jejich přirozených práv. V daném případě byl odvolací soud limitován výší uplatněného nároku, když konstatuje, že na základě všech výše rozvedených kritérií by byl ochoten přiznat poškozené [jméno FO] náhradu i v částce vyšší. Nicméně, jak již bylo uvedeno, v daném případě je nutno stát na stanovisku, že nelze překročit rámec uplatněného nároku. Proto odvolací soud z obdobných důvodů jako v případě poškozené [jméno FO] shledal i v případě poškozené [jméno FO] částku, která byla soudem prvního stupně posledně jmenované přiznána jako náhrada nemajetkové újmy, jako částku nepřiměřeně nízkou. Proto sám přiznal poškozené náhradu nemajetkové újmy v plné výši, kterou požadovala, tedy ve výši 50.000 Kč.

56. Vzhledem k tomu, že poškozená [jméno FO] požadovala náhradu nemajetkové újmy v částce vyšší, než byla odvolacím soudem přiznána, nezbylo než jmenovanou se zbytkem jejího nároku ve smyslu § 229 odst. 2 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, když v případném občanskoprávním řízení se poškozená může domáhat jednak náhrady bolestného a jednak zbytku odvolacím soudem nepřiznané náhrady nemajetkové újmy za zásah do jejich přirozených práv.

57. Jako obiter dictum konstatuje odvolací soud, že podle jeho mínění nebylo třeba o nárocích poškozené [jméno FO] na náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného a náhradu další nemajetkové újmy způsobené zásahem do jejich osobnostních práv, rozhodovat dvěma samostatnými výroky. Jedná se sice o dva odlišné nároky, nicméně platný a účinný trestní řád v ustanovení § 228 odst. 1 zmiňuje majetkovou škodu, bezdůvodné obohacení a nemajetkovou újmu. Posledně zmíněná kategorie přitom není explicitně dělena na bolestné, ztížení společenského uplatnění a další psychickou újmu, způsobenou případně zásahem do přirozených práv člověka. Jakkoli si je odvolací soud vědom toho, že je třeba důsledně odlišovat výše uvedené pojmy majetková škoda, bezdůvodné obohacení a nemajetková újma (a dát tomuto odlišení adekvátní odraz v samostatných výrocích v adhezním řízení), je stejně tak toho názoru, že v zásadě není třeba v adhezním výroku, týkajícím se nemajetkové újmy, explicitně vyjadřovat, zda jde o nemajetkovou újmu ve formě bolestného, ztížení společenského uplatnění, či o tzv. další psychickou újmu, způsobenou případně zásahem do přirozených práv oběti.

58. K jiným změnám v napadeném rozsudku odvolací soud důvody neshledal, když výrok, kterým byla poškozené [jméno FO] přiznána nemajetková újma ve výši 80.000 Kč, nebyl napaden žádným z odvolatelů a ani odvolací soud neshledal případné důvody k jeho modifikaci.

59. Ze všech výše rozvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Olomouc 12. června 2025 JUDr. Milan Kaderka předseda senátu