6 To 26/2011

Plný text

Soudní rozhodnutí - 6To 26/2011 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 6To 26/2011 Právní věta: Jednání pachatele, který osobu mladší osmnácti let přiměl, zjednal, najmul, zlákal nebo svedl k provozování prostituce, nebo z takového jejího jednání kořistil, nelze kvalifikovat jako trestný čin kuplířství podle § 189 tr.zákoníku, nýbrž jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr.zákoníku, který je s ohledem na osobu poškozeného (dítě ve smyslu § 126 tr.zákoníku) trestným činem speciálním. Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2011:

6. TO.26.2011.1 Datum rozhodnutí: 05.05.2011 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Kuplířství Obchodování s lidmi Skutková podstata trestného činu Dotčené předpisy: § 189 předpisu č. 40/2009Sb. TZ § 168 předpisu č. 40/2009Sb. TZ § 204 předpisu č. 140/1961Sb. TZS § 232a předpisu č. 140/1961Sb. TZS Kategorie rozhodnutí: A U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 5.5.2011 odvolání státního zástupce, obžalovaných J. H., R. P., a matky obžalovaného J. H. – A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2011, č.j. 48 T 3/2010-1936, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání státního zástupce, obžalovaného J. H., roz. K., obžalovaného R. P. a matky obžalovaného J. H., A. K., z a m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2011, č.j. 48 T 3/2010-1936, byli obžalovaní J. H. a R. P. uznáni vinnými následujícími trestnými činy. Obžalovaný J. H. pod body 1) – 3) zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 306/2009 Sb., a dále pod týmiž body přečinem ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 306/2009 Sb., a bodech 4) – 9) výroku trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá tr.zákona. Obžalovaný R. P. byl uznán vinným pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku jednak zločinem obchodování s lidmi dle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 306/2009 Sb. a dále pod týmiž body přečinem ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 306/2009 Sb. Dále pak pod body 4) – 5) výroku napadeného rozsudku byl obžalovaný P. uznán vinným ze spáchání trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá tr.zákona. Výše uvedené trestné činnosti se obžalovaní měli dopustit tak, že obž. J. H. a obž. R. P. 1) v blíže nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2009 v H., poté, co se seznámili s nezl. D. V., s vědomím, že se jedná o dívku mladší 18-ti let, této společně nabídli možnost snadného obstarání si finančních prostředků s tím, že by poskytovala sexuální služby za úplatu, a to v bytě v H.-P., avšak s podmínkou, že peníze z uvedené činnosti získané by jim odevzdávala a oni by jí z těchto následně vyplatili podíl ve výši 50 %, kdy zbývající část by si ponechali, a to částečně i jako protihodnotu toho, že by jí umožnili v daném bytě bydlet a že by ji živili, a když na uvedenou nabídku jmenovaná přistoupila, sdělili jí i jimi stanovený ceník za jednotlivé sexuální služby, jakož i instrukce, že po převzetí peněz od zákazníka má tyto ukrýt v bytě do zásuvky nábytku, případně je hodit oknem ven jim samotným, pod oknem bytu čekajícím, kdy po dobu několika dnů pak skutečně nezl. D. V. na podkladě inzerce, uveřejněné zejména obžalovaným J. H., tyto sexuální služby formou pohlavních styků zaměřených k pohlavnímu uspokojení druhých osob v uvedeném bytě různým klientům poskytovala, tímto způsobem získané finanční prostředky dle sjednané dohody odevzdávala obžalovanému R. P. nebo obžalovanému J. H., kdy při ukončení těchto jejích aktivit při jejím odchodu z bytu jí sice ze strany obžalovaných byly poskytnuty finanční prostředky ve výši přesahující částku 1.000,- Kč, nicméně nedosahující výše dohodnutého podílu 50 %, 2) v blíže nezjištěnou dobu, v průběhu měsíce srpna 2009 v H., poté, co se prostřednictvím nezletilé D. V. seznámili s mladistvou Z. P., která byla již v okamžiku jejich seznámení informována nezletilou D. V. o tom, že tato sama poskytuje na podkladě dohody s oběma obžalovanými v bytě v H.-P. různým zákazníkům sexuální služby za peníze, kdy z takto vydělaných finančních prostředků jí má být ponechávána jedna polovina, a poté, co nahlédnutím do mladistvou Z. P. předloženého jejího občanského průkazu zjistili, že je osobou mladší 18-ti let, využívaje současně jejího zájmu o snadný výdělek, se s jmenovanou mladistvou Z. P. rovněž dohodli na podmínkách poskytování sexuálních služeb za úplatu její osobou, tedy s tím, že z vydělaných peněz jí bude ponechána pro její potřebu pouze polovina, jakož ji i seznámili s jimi určeným ceníkem za jednotlivé druhy sexuálních služeb, kdy v návaznosti na zmíněné začala na podkladě inzerce, podané zejména obžalovaným J. H., mladistvá Z. P. nejprve sexuální služby formou pohlavních styků či obdobných pohlavních styků zaměřených k pohlavnímu ukojení jiných osob za úplatu poskytovat v bytě v H.-P., a to po dobu cca 2 týdnů, a následně zmíněné provozovala za shodných podmínek na podkladě dohody s oběma obžalovanými až do počátku měsíce října 2009 i v H.-Š., kdy uvedeným způsobem vydělané peníze dle dohody odevzdávala přímo obžalovanému J. H. nebo je odevzdávala jmenovanému obžalovanému J. H. prostřednictvím obžalovaného R. P., a po následném obdržení dohodnuté poloviny z uvedené vydělané částky si tuto, k úhradě nákladů na bydlení a uspokojování potřeb nejen svých, ale i k uspokojování potřeb a nákladů na bydlení R. P. ponechávala u jmenovaného obžalovaného, aby z těchto peněz pokryla své i jeho běžné životní náklady, 3) dne 17.10.2009 v H.-Š., poté, co s vědomím, že se jedná o osobu mladší 18-ti let, mladistvou Z. P., již dne 16.10.2009, v době jejího osobního volna v odpoledních hodinách odvezli osobním motorovým vozidlem, které řídil obžalovaný J. H., z Ostravy, z VÚM, kde byla tato umístěna na základě nařízení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 14.9.2009, č.j. 122 P 18/2008-128, od 7.10.2009, do výše uvedeného bytu, v té době obývaného obžalovaným R. P. a jeho přítelkyní K. S., a to původně za účelem vyzvednutí si jejích osobních věcí, které zde v bytě zanechala v dřívější době, a umožnili jí uvedeného dne, zatím také bez dalších požadavků z jejich strany, přespání v tomto bytě do následujícího dne, využívaje skutečnosti, že mladistvá Z. P. se nechce sama dobrovolně vrátit do uvedeného výchovného zařízení a je si vědoma toho, že v důsledku nedovoleného opuštění VÚM je i osobou hledanou, této i přes její slovní protesty a jí vyjádřený nesouhlas, odůvodněný jejím těhotenstvím, dne 17.10.2009 tuto přiměli k tomu, že bude v předmětném bytě na podkladě již podaných inzerátů v různých novinách či na podkladě internetové inzerce, nadále poskytovat sexuální služby formou pohlavních styků či obdobných pohlavních styků zaměřených k pohlavnímu ukojení jiných osob za úplatu dle jimi stanoveného ceníku, kdy polovinu z vydělaných peněz bude odevzdávat jejich osobám, čemuž se z obav ze svého odhalení mladistvá Z. P. podvolila a až do dne 27.10.2009 uvedené sexuální služby za úplatu při respektování jí obžalovanými stanovených podmínek poskytovala, kdy obžalovaní tímto způsobem získané finanční prostředky použili jak k úhradě nákladů na jejich vlastní bydlení a vlastních životních potřeb, tak i částečně v případě obžalovaného P. k úhradě jeho dluhů, kdy jednání uvedeného pod body 1) – 3) se oba obžalovaní dopustili nejen ziskuchtivě s motivací bezpracného získání prostředků pro svou vlastní potřebu, ale i s vědomím nebezpečí negativního vlivu svého jednání na další vývoj mladistvých dívek, spočívajícím zejména v tom, že se tyto budou i nadále chovat promiskuitně a povedou parazitní způsob života, obž. J. H. a obž. R. P. 4) poté, co přesně nezjištěného dne během podzimních měsíců roku 2008 v H.-Š., na základě ústní dohody pronajal jím užívaný byt obžalovaný J. H. obžalovanému R. P. a jeho přítelkyni K. S., krátce nato se následně všichni jmenovaní dohodli, že v uvedeném bytě bude K. S. poskytovat sexuální služby formou pohlavních styků či obdobných pohlavních styků zaměřených k pohlavnímu ukojení jiných osob za úplatu, a to dle ceníku stanoveného obžalovaným J. H., kdy polovinu z takto vydělaných peněz bude odvádět obžalovanému J. H. pro jeho potřebu a z druhé poloviny pak bude hradit náklady na životní potřeby své a životní potřeby obžalovaného R. P., kdy posléze skutečně po dobu pobytu v uvedeném bytě K. S. uvedené služby nejméně od měsíce listopadu roku 2008 do února 2009 a následně nejméně od měsíce září 2009 do 11. listopadu 2009 za takto stanovených podmínek poskytovala, požadovanou část v přesně nezjištěné výši obžalovanému H. odevzdávala a ze zbývajících finančních prostředků pak hradila životní náklady svéi obžalovaného P., jakož i jeho dluhy, 5) v blíže nezjištěných dnech, v době od ledna 2009 nejméně do měsíce srpna 2009 v H.-Š., v bytě, který měl v pronájmu obžalovaný J. H., poté, co se oba obžalovaní společně dohodli na získávání finančních prostředků z poskytování sexuálních služeb najatými ženami a dívkami v uvedených bytových prostorách, a poté, co byli na základě zveřejněné inzerce, podané obžalovaným J. H. kontaktováni J. P., coby zájemkyní o poskytování sexuálních služeb za úplatu, této společně objasnili podmínky, za nichž k poskytování těchto služeb v uvedeném bytě dochází, ceník poskytovaných služeb, jakož i skutečnost, že z uvedené vydělané částky je polovina odváděna obžalovanému J. H., a to osobně, případně prostřednictvím obžalovaného R. P., s kterýmižto podmínkami jmenovaná souhlasila, v uvedeném období do bytu docházela a placené sexuální služby za takto stanovených podmínek poskytovala, kdy 50 % tímto způsobem získaných finančních prostředků v přesně nezjištěné celkové výši skutečně poté přenechávala k osobní potřebě v souladu s dohodou obžalovanému H., obž. J. H. 6) v přesně nezjištěných dnech měsíce prosince 2008 v H.-Š., v bytě, který měl v pronájmu a který sám inzeroval jako soukromý privát, v němž jsou poskytovány placené sexuální služby, v zájmu získat z poskytování těchto sexuálních služeb najatými ženami a dívkami v uvedených bytových prostorách pro svou potřebu finanční prostředky, na podkladě předchozí dohody a předem stanovených podmínek o výši částky, která mu bude z uvedeného výdělku jmenovanou poskytnuta, opakovaně umožnil přístup do tohoto bytu za účelem poskytování placených sexuálních služeb své bývalé švagrové D. E., která pak skutečně v bytě rozličné sexuální služby formou pohlavních styků či obdobných pohlavních styků zaměřených k pohlavnímu ukojení jiných osob za úplatu poskytovala a z jí takto vydělaných peněz obžalovanému H. odevzdala v uvedeném období k jeho potřebě přesně nezjištěnou finanční částku, 7) v období od měsíce července 2008 do měsíce listopadu 2008 v H.-Š., v bytě, který měl v pronájmu, na podkladě předchozí ústní dohody umožnil ubytování M. V., a to za podmínky, že mu bude jmenovaná hradit nejen měsíční nájem ve výši 7.000,- Kč, ale rovněž že bude v uvedeném bytě poskytovat různým zájemcům sexuální služby za úplatu, kdy veškerou finanční hotovost, kterou si tímto způsobem vydělá, mu bude v plné výši odevzdávat, a on z takto získaných finančních prostředků jí bude zajišťovat toliko stravu a potřebné ošacení, přičemž jmenovaná na uvedené podmínky přistoupila, stanovený nájem ze svých finančních prostředků obžalovanému hradila a rovněž v uvedené době zmíněné sexuální služby na podkladě ceníku, stanoveného obžalovaným H., v tomto bytě poskytovala, kdy veškeré finanční prostředky takto získané mu také v celkem nezjištěné výši odevzdávala, a to nejen na úhradu potřeb svých, ale i k úhradě jeho životních nákladů, 8) v období od března 2009 do června 2009 v H.-Š., v bytě, který měl v pronájmu, na podkladě předchozí dohody s M. V., umožnil této ubytování v uvedeném bytě, a to za podmínky, že zde bude jmenovaná poskytovat na podkladě jím stanoveného ceníku opět sexuální služby za úplatu, kdy z takto vydělaných peněz mu bude odevzdávat částku odpovídající výši 50 % výdělku, na kteroužto dohodu M. V. přistoupila, po uvedené období sexuální služby v daném místě za úplatu poskytovala a požadovanou část ve výši jedné poloviny z takto vydělaných peněz v celkem nezjištěné výši obžalovanému H. pro jeho potřebu odevzdávala, 9) v období od blíže nezjištěného dne měsíce září 2009 do 11.11.2009 v H.-P., v bytě, který užíval se svou přítelkyní E. Š., se s jmenovanou dohodl, že tato bude v uvedeném bytě poskytovat různé sexuální služby formou pohlavních styků či obdobných pohlavních styků zaměřených k pohlavnímu ukojení jiných osob za úplatu, kdy za tímto účelem také sám zveřejnil na internetových stránkách inzerci a stanovil ceník poskytovaných služeb, přičemž na podkladě této dohody skutečně pak jmenovaná E. Š. uvedené sexuální služby v bytě poskytovala a tímto způsobem získané finanční prostředky v celkově neustanovené výši zcela odevzdávala obžalovanému H., kdy tyto byly následně použity k úhradě nákladů základních životních potřeb a bydlení nejen jmenované, ale i jeho osoby. Za toto jednání byl obžalovaný J. H. odsouzen podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku byl obžalovanému J. H. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: - 1 ks mobilního telefonu Sony Ericsson K 750i SIM 0310220761102 - OSCAR - 1 ks mobilního telefonu Nokia IM 357092000020590 SIM 89420011125382540350@LS T-MOBILE - 1ks paralyzéru Power Max černé barvy. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl jmenovanému uložen trest propadnutí věci, nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 2.600,- Kč. Obžalovaný R. P. byl odsouzen podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními státního zástupce, obžalovaného H., obžalovaného P. a rovněž matky obžalovaného H., A. K. Pokud jde o opravný prostředek podaný státním zástupcem, pak v jeho úvodu je konstatováno, že odvolání je podáváno v neprospěch obou obžalovaných, a to do výroku o trestu. Státní zástupce konstatuje, že nemá námitky proti výroku o vině u obou obžalovaných, když se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem lze souhlasit, stejně tak i se závěry užité právní kvalifikace. Naproti tomu odvolatel nesouhlasí se závěry nalézacího soudu stran uloženého trestu obžalovanému H., když trest, který byl uložen, v sazbě 5-12 let, v její dolní polovině ve výměře 8 let, pokládá za nepřiměřeně mírný. Poukazuje na to, že sám nalézací soud argumentoval tím, že na obžalovaného H. je nutno nahlížet jako na obecného recidivistu, který se trestné činnosti dopouštěl po delší dobu, vůči více ženám, přičemž jedna z nich nedosáhla věku 15 let a druhá věku 17 let, a navíc u jmenovaného sám nalézací soud shledal větší míru zavinění podílu na páchané trestné činnosti, než u obžalovaného P. Tyto okolnosti ovšem nebyly dle odvolatele soudem prvního stupně náležitě vyhodnoceny a nenalezly odraz ve výměře ukládaného trestu odnětí svobody. Státní zástupce v případě obžalovaného H. poukazuje na to, že se jedná o pachatele, který byl i přes svůj nízký věk v minulosti opakovaně soudně trestán pro různorodou trestnou činnost. Opis rejstříku trestů vykazuje v případě jmenovaného od roku 1996 10 záznamů, přičemž se nejednalo vždy o potrestání za trestné činy základních skutkových podstat, ale o tresty za trestnou činnost posuzovanou dle skutkových podstat kvalifikovaných. Státní zástupce má také za to, že nelze odhlédnout od faktu, že nyní projednávané trestné činnosti se začal obžalovaný H. dopouštět relativně krátce po předchozím výkonu trestu odnětí svobody za jinou trestnou činnost páchanou rovněž ziskuchtivě (z posledního výkonu trestu byl propuštěn 24.4.2008 a nyní projednávané trestné činnosti se začal dopouštět nejpozději v měsíci červenci 2008). Dále pak odvolatel poukázal na to, že obžalovaný H. byl v místě svého trvalého bydliště v minulosti opakovaně projednáván pro různorodé přestupky. Při úvahách o trestu mělo být v případě obžalovaného H. přihlédnuto i k tomu, že se protiprávního jednání dopouštěl v přímém úmyslu, s motivací zajištění si snadného bezpracného zisku a tohoto jednání se dopouštěl po delší dobu. Vyhodnotit je také nutno skutečnost, že obžalovaný H. nebyl pouze osobou, která by pasivně kořistila z prostituce provozované více ženami, ale byl tím, kdo těmto ženám ve snaze docílit co nejvyššího, a pro něj bezpracného zisku, zajišťoval klienty, byl tím, kdo za tímto účelem zajišťoval podávání inzerce do různých periodik, a byl i tím, kdo se aktivně podílel na získávání žen či dívek k provozování sexuálních služeb. Konečně nelze ani odhlédnout od faktu, že se protiprávního jednání dopouštěl v jednom případě vůči dívce mladší 15 let. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti má tedy státní zástupce za to, že uložení trestu odnětí svobody ve výměře 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, v rámci sazby 5-12 let, je výměrou naprosto nepřiměřenou a mírnou. Státní zástupce je toho názoru, že při plném respektování kritérií § 38 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku a při zohlednění povahy, rozsahu páchání protiprávního jednání, době páchání tohoto jednání a podílu obžalovaného na trestné činnosti, jakož i s přihlédnutím k osobám, vůči nimž se tohoto jednání dopustil, je plně namístě působit na obžalovaného H. sankcí mnohem citelnější. Konkrétně má státní zástupce za to, že by měl být ukládán trest v horní polovině zákonné trestní sazby společně s trestem propadnutí věci, ať již ve vztahu k mobilním telefonům, paralyzéru, i ve vztahu k finanční hotovosti. Stejně tak nesouhlasí státní zástupce s trestem, který byl uložen obžalovanému P., když i tento pokládá za nepřiměřeně mírný. Poukazuje na to, že jmenovanému byl uložen trest v rámci trestní sazby 5-12 let téměř při její samé dolní hranici, konkrétně ve výměře šesti roků. Stejně jako v případě obžalovaného H., i v případě obžalovaného P. poukazuje státní zástupce na to, že samotný nalézací soud se zmínil o tom, že na jmenovaného je nutno pohlížet jako na obecného recidivistu, který se trestné činnosti dopouštěl v době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž obžalovaný P. se dopouštěl vytýkaného protiprávního jednání po delší dobu a dopouštěl se ho vůči více ženám a dokonce i vůči dítěti. Nalézací soud neshledal žádné polehčující okolnosti ve vztahu k obžalovanému P. a poukázal také na nikoli zanedbatelnou míru, kterou se na páchání předmětné trestné činnosti podílel. Podle odvolatele ovšem tyto skutečnosti nebyly v případě obžalovaného P. náležitě vyhodnoceny, a nebyla rovněž vyhodnocena závažnost jemu vytýkaného protiprávního jednání, ani jeho trestní minulost. Státní zástupce poukázal na to, že i v případě obžalovaného P. se jedná o osobu, jež byla v minulosti opakovaně soudně trestána pro různorodou trestnou činnost, a to i přesto, že je poměrně mladý, ovšem trestnou činnost začal páchat v době, kdy mu bylo 22 let. Pokud jde o rejstřík trestů, pak v něm má obžalovaný P. pět záznamů pro různorodou trestnou činnost, převážně však trestnou činnost násilného a majetkového charakteru. Přehlédnout nelze ani fakt, že obžalovaný P. byl v minulosti trestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Především podle státního zástupce je důležité si uvědomit, že obžalovanému P. byl v minulosti uložen nepodmíněný trest odnětí svobody taktéž pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zákona, tedy pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, kdy z výkonu trestu odnětí svobody pro tento trestný čin byl podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby tří let ke dni 3.11.2008. Je tedy zjevné, že nyní projednávané trestné činnosti se obžalovaný P. dopustil nejen v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale s pácháním této trestné činnosti započal dokonce bezprostředně po tomto svém podmíněném propuštění (konkrétně v podzimních měsících roku 2008). Podle názoru státního zástupce nelze při úvahách o výměře trestu jako k určité polehčující okolnosti přihlédnout k faktu, že lze důvodně předpokládat, že dojde k nařízení dosud nevykonaného zbytku trestu z předchozích odsouzení, tak jak to uvádí nalézací soud. Rovněž i v případě obžalovaného P. odkázal odvolatel na skutečnost, že jmenovaný byl v minulosti opakovaně v místě svého trvalého bydliště projednáván pro přestupky majetkové i násilné povahy. Pokud jde o další okolnosti, k nimž je nutno přihlédnout při úvahách o výměře trestu, pak státní zástupce poukázal na to, že obžalovaný P. sice nebyl hlavním iniciátorem páchaného protiprávního jednání, kterého se navíc dopouštěl v menším rozsahu než obžalovaný H., nicméně ani u obžalovaného P. nelze odhlédnout od skutečnosti, že se svého jednání dopouštěl v přímém úmyslu a jednoznačně s motivací zajištění si snadného bezpracného zisku. Rovněž i v případě obžalovaného P. je nutno zohlednit fakt, že se protiprávního jednání dopouštěl po delší dobu. Ani obžalovaný P. nebyl osobou, která by pouze pasivně kořistila z prostituce provozované více ženami, ale byl tím, kdo zajišťoval určitým způsobem dozor nad ženami prostituci provádějícími a nad výběrem inkasovaným peněžních částek za jimi poskytnuté služby. Rovněž v případě obžalovaného P. je nutno zohlednit fakt, že se v jednom případě dopustil vytýkaného protiprávního jednání vůči dívce mladší 15 let. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti má státní zástupce i v případě obžalovaného P. za to, že jemu uložený trest odnětí svobody ve výměře 6 roků je trestem nepřiměřeně mírným a při zohlednění všech výše uvedených skutečností bylo namístě uložit jmenovanému trest minimálně v polovině zákonné trestní sazby za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. V rámci závěrečného návrhu pak státní zástupce navrhl, aby z podnětu jeho odvolání podaného v neprospěch obou obžalovaných byl při nezměněném výroku o vině napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.ř. zrušen ve výrocích o trestech a aby byl obžalovanému H. uložen podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku a rovněž aby byl tomuto obžalovanému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku ve vztahu k mobilním telefonům značky Nokia a Sony Ericsson a paralyzéru, zatímco ve vztahu k finanční hotovosti ve výši 2.600,- Kč aby byl vysloven trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 70 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku. Pokud jde o obžalovaného P., tomu byl měl být podle státního zástupce uložen podle § 168 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem setrvala na výše uvedeném opravném prostředku, když uvedla, že se se závěry tam uvedenými zcela ztotožňuje. Poukázala na to, že v případě obou obžalovaných nebyly nalézacím soudem zdůrazněny především okolnosti spočívající v tom, že oba obžalovaní, zejména H., se přiživováním na osobách jiných, užíváním bezpracného zisku živili v podstatě celý život. Pokud se týče obžalovaného H., poukázala na to, že se jedná o osobu z hlediska věku mladou, nicméně obsah rejstříku trestů, jeho kriminální minulost a charakter trestné činnosti, kterou páchal v minulosti, dávají podklad pro závěr, že trest ukládaný v dolní polovině sazby je trestem velmi mírným. Dle státní zástupkyně je také nutno zohlednit postoj obžalovaného H. k celému trestnímu řízení, když zejména poukázal na to, že způsob získávání prostředků pro obživu popsaný v této trestní věci pokládá jmenovaný za naprosto normální. Obdobná situace je potom i u obžalovaného P., byť státní zástupkyně uvedla, že je třeba zohlednit fakt, že jeho podíl na trestné činnosti není tak intenzivní. Nicméně na druhé straně mu, stejně jako obžalovanému H., přitěžuje, že páchal trestnou činnost po delší dobu a že se jí dopouštěl vůči více ženám a dokonce i vůči dítěti. Státní zástupkyně se rovněž vyjádřila k odvoláním obou obžalovaných. Pokud jde o opravný prostředek obžalovaného H., pak uvedla, že se neztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v odvolání jmenovaného, které bylo zpracováno novým obhájcem ohledně vztahu mezi trestnými činy kuplířství a obchodování s lidmi. Poukázala na to, že trestný čin obchodování s lidmi je speciálním ustanovením vůči trestnému činu kuplířství a podle státní zástupkyně soudy v současné době rozhodují tak, že pokud se podaří prokázat, že věk poškozené osoby je věkem, který trestní zákoník posuzuje jako věk dítěte, tak je to zásadní hledisko pro to, aby byla takováto trestná činnost posuzována jako trestný čin obchodování s lidmi. Poukázala dále na to, že poté, co byla věc odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně, pak byl jeden ze zásadních pokynů udělených soudu prvního stupně ten, že nalézací soud musí jednoznačným způsobem uvést, z jakých důvodů má za to, že je prokázána povědomost obžalovaných o věku poškozených uvedených pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku. Podle státní zástupkyně toto pochybení bylo napraveno a v rozsudku byl zmíněný kvalifikační moment dostatečně zohledněn. Podle státní zástupkyně tedy pokud nalézací soud dospěl k závěru, že pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku se obžalovaní dopustili trestné činnosti vůči dítěti, pak úvahy o tom, že by celé jejich jednání mělo být posouzeno jako trestný čin kuplířství, nejsou správné. Státní zástupkyně tedy shrnula, že pokládá odvolání obou obžalovaných, pokud tato směřují do výroku o vině, za nedůvodná. V rámci závěrečného návrhu pak státní zástupkyně navrhla, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám aby podle § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl tak, že uloží obžalovanému H. trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby § 168 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku jako trest úhrnný s tím, aby pro výkon tohoto trestu byl obžalovaný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve vztahu k tomuto obžalovanému by také měl být uložen trest propadnutí věci, tak jak byl uložen nalézacím soudem. Pokud jde o obžalovaného R. P., pak zde státní zástupkyně navrhla, aby mu byl uložen rovněž úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby uvedené v § 168 odst. 3 tr.zákoníku, se zařazením jmenovaného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Pokud jde o odvolání ostatních odvolatelů, tedy obou obžalovaných a matky obžalovaného H., navrhla, aby tato odvolání byla zamítnuta. Obžalovaný H. podal odvolání proti výše uvedenému rozsudku jednak prostřednictvím svého původního obhájce JUDr. V. a dále pak prostřednictvím svého současného obhájce JUDr. G. Pokud jde o opravný prostředek, který byl v písemné podobě zpracován JUDr. V., pak v něm obžalovaný uvádí, že jej podává do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku. Vytýká nalézacímu soudu, že všechny důkazy, které byly provedeny v tomto trestním řízení, nevyhodnotil řádně, a na základě toho nesprávně ustálil skutkový děj a stejně tak dospěl k neadekvátnímu užití právní kvalifikace ve smyslu § 168 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku a § 201 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. Obžalovaný zdůraznil, že přetrvávají základní pochybnosti o tom, zda mu bylo prokázáno naplnění přímého úmyslu zločinu obchodování s lidmi. Konstatuje v této souvislosti, že v průběhu řízení připustil, že provozoval tzv. „privát“, ve kterém jednotlivé ženy samy provozovaly prostituci. Z této jejich činnosti také kořistil, kdy část získaných peněz mu ženy platily a odváděly, neboť byt byl jeho a on zajišťoval jeho provozní náklady. To byl také v podstatě motiv a cíl jeho jednání – tedy využívat a kořistit z prostituce jiných - jak má namysli § 204 odst. 1 tr.zákoníku. Odvolatel poukazuje na to, že v napadeném rozsudku jsou o něco podrobněji odůvodněny úvahy nalézacího soudu stran provedených důkazů. Nicméně podle obžalovaného H. ani v nyní přezkoumávaném rozsudku není hodnocení důkazů jednoznačné a přesvědčivé. Poukázal na to, že kupř. u poškozené Přečkové soud nahradil původní pojem „přikázali“ pojmem „přiměli“ a odůvodnil, že obžalovaní jmenované pomohli uprchnout. V této souvislosti poukazuje obžalovaný na to, že soud zcela pominul obsah komunikace ICQ, předcházející opuštění dětského domova poškozenou P. Tato sama dobrovolně hodlala z ústavu odejít za účelem provozování sexu za jí z dřívějška dobře známých podmínek na daném „privátě“. Podle názoru obžalovaného tedy nelze dovodit, že by jmenovanou dne 17.10.2009 obžalovaní měli přimět k prostituci. Poukázal na to, že okolnosti odjezdu svědkyně P. z dětského domova osvětluje i svědkyně S., o níž se ovšem soud vůbec nezmiňuje. V další části opravného prostředku obžalovaný konstatuje, že i nadále poukazuje na nevěrohodnost svědkyně P. Jmenovaná nejen že údaje zamlčovala, ale z jejích výpovědí lze dovodit účelovost jejího postupu, kdy např. záměrně nemluvila o poskytování prostituce svědkyní S. údajně proto, aby jí nebylo odebráno dítě. Právě tyto skutečnosti svědčí o zjevné nevěrohodnosti poškozené P. Podle obžalovaného H. soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu a neuvedl, kterým z výpovědí jmenované věří a ze kterých vychází. Obžalovaný má za to, že nelze souhlasit s názorem, že je logické, že u výpovědi svědka dochází ke změnám. Poukázal v této souvislosti na to, že svědkyně P. třikrát vypovídala odlišně. Navíc i znaleckým posudkem byla posouzena tak, že si vždy své výpovědi uzpůsobuje momentální situaci. K tomuto faktu se podle obžalovaného H. soud nevyjádřil a nerozebral, proč některé výpovědi svědkyně P. akceptoval a jiné ne. Obžalovaný dále zdůraznil svoji základní námitku v tom směru, že není zřejmé naplnění znaku „obchodování s lidmi“, a to pojmu zlákání a zjednání. Obžalovaný H. uvedl, že si je vědom nesprávnosti svého jednání ve vztahu k naplnění přečinu kuplířství, nicméně uvedl, že trvá na tom, že situace žen, které poskytovaly erotické služby byla v podstatě stejná (S., P., E., V., Š.). Tato právní kvalifikace měla být tedy podle něj použita i ve vztahu k bodům 1) – 3) výroku rozsudku. Obžalovaný konstatuje, že odvolací soud by se měl znovu pečlivě zabývat otázkou přiléhavé právní kvalifikace, když podle názoru obžalovaného lze v dané věci jednoznačně dospět toliko k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr.zákona účinného do 31.12.2009. Pokud jde o výrok o trestu, pak zde obžalovaný H. namítl, že tento je nepřiměřený. V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný H. navrhl, aby napadený rozsudek byl ve výroku o vině i trestu zrušen a aby odvolací soud nově po úpravě spáchaných skutků v souladu s objektivními zjištěními a překvalifikací na trestný čin dle § 204 odst. 1 tr.zákona rozhodl o uložení nižšího trestu se zařazením do věznice s ostrahou. V opravném prostředku, který byl zpracován nynějším obhájcem obžalovaného H. JUDr. G., uvádí odvolatel, že své odvolání zaměřuje do všech výroků napadeného rozsudku, když má za to, že rozsudek vykazuje vady spočívající v nejasnosti a neúplnosti některých skutkových zjištění, kdy se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí zejména s obhajobou obžalovaných a své závěry dostatečně neodůvodnil. Podle obžalovaného také nalézací soud po právní stránce nesprávně kvalifikoval jednání, které je mu kladeno za vinu. Konečně dle obžalovaného mu byl napadeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody ve výměře, kterou trestní zákon, s ohledem na, dle názoru obžalovaného, nesprávně použitou právní kvalifikaci, neumožňuje. V pasáži věnované otázce právní kvalifikace uvádí obžalovaný, že závěry Krajského soudu v Ostravě, pokud ten uzavřel, že jednání obžalovaného pod body 1) – 3) naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákoníku a trestného činu ohrožování výchovy mládeže dle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku s tím, že právní úprava obsažená v novém trestním zákoníku účinném od 1.1.2010 je pro pachatele příznivější, jsou mylné. Odvolatel poukázal na to, že jednání pod body 1) – 3) výroku rozsudku se měl dopustit za účinnosti trestního zákona, který ovšem vycházel z principů zcela rozdílných a úprava trestného činu kuplířství v porovnání s trestným činem obchodování s lidmi byla zcela jiná, kdy tato dřívější úprava je pro něj zcela jednoznačně příznivější. V této souvislosti poukázal na to, že objektem trestného činu podle § 168 tr.zákoníku (potažmo dle § 232a tr.zákona), je osobní svoboda v tom nejširším slova smyslu, tedy osobní svoboda rozhodování prakticky ve všech sférách života jednotlivce, o čemž svědčí rovněž systematické zařazení tohoto trestného činu pod hlavu II. díl první trestního zákoníku: trestné činy proti svobodě. Zařazením trestných činů obchodování s lidmi (§ 168) a zbavení osobní svobody (§ 170) do oddílu prvního této hlavy a „okleštěním“ skutkové podstaty trestného činu kuplířství dle § 189 tr.zákoníku oproti předchozí právní úpravě tohoto trestného činu v trestním zákoně splnila Česká republika rovněž mezinárodní závazek vyplývající z mezinárodní úmluvy o otroctví (č. 165/1930 Sb.) i některých dalších úmluv jako např. o širém moři (č. 92/1964 Sb.), o odstranění otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví, Rámcového rozhodnutí rady Evropské unie ze dne 19.7.2002 o potírání obchodování s lidmi, jakož i z mezinárodních dokumentů o lidských právech. Skutková podstata obchodování s lidmi dle § 168 tr.zákoníku implementuje všechny požadavky těchto mezinárodních dokumentů, přičemž rozlišuje obchodování s dětmi, osobami mladšími 18 let, které je postihováno v každém případě, i když nebylo použito násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, ani nedošlo ke zneužití omylu, tísně nebo závislosti osoby, neboť děti jsou bezbrannější než dospěli, a proto u nich hrozí větší nebezpečí, že se stanou obětí obchodu s lidmi, a obchodování s osobami staršími 18 let, u nichž se trestní postih váže právě na použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti anebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti. Podle obžalovaného se jedná o úpravu, která je speciální k trestnému činu kuplířství podle § 179 tr.zákoníku, které však oproti původní úpravě účinné do 31.12.2009 nezahrnuje zjednání, přimění nebo svedení jiného k provozování prostituce (popř. kořistění z prostituce), na osobě mladší 18 let (§ 204 odst. 3 písm. c/ tr.zákona) či 15 let (§ 204 odst. 4 tr.zákona), na což původně právní úprava pomýšlela. Pokud se tedy osoba dopustí po 1.1.2010 zjednání, přimění či zlákání dítěte k provozování prostituce, neexistuje již trestněprávní odpovědnost pachatele dle trestného činu kuplířství, ale pouze dle trestného činu obchodování s lidmi dle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákoníku. Tím podle obžalovaného zákonodárce reagoval v nové úpravě na problém dřívější právní úpravy, která v podstatě dostatečně nezohlednila implementování výše uvedených mezinárodních smluv do tuzemské právní úpravy, když v novele trestního zákona zákonem č. 537/2004 Sb., která nahradila trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku novým trestným činem obchodování s lidmi, zůstalo zachováno znění § 204 tr.zákona, pokud jde o naplnění této skutkové podstaty proti osobě mladší 18, popř. 15 let. Podle obžalovaného je tedy otázkou, kde dle původní právní úpravy končí hranice skutkové podstaty trestného činu kuplířství a kde se již bude jednat o trestný čin obchodování s lidmi. Tuto dřívější právní úpravu je ovšem vždy třeba vykládat v pochybnostech ve prospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede. Obžalovaný dále argumentuje tím, že obdobně jako u současné trestněprávní úpravy trestného činu obchodování s lidmi, byl tento trestný čin dříve zařazen pod trestné činy proti svobodě jednotlivce, jehož objektem byla osobní svoboda v nejširším slova smyslu. Dle této právní úpravy byl člověk vnímán jako „zboží“, se kterým je v rozporu s ústavním pořádkem zaručenými právy zacházeno tak, že byla zcela ignorována jeho práva na svobodné rozhodování a jednání, a to, ať již se jednalo o dítě (zde nebylo zapotřebí násilí či pohrůžky násilí) nebo o dospělého, který byl nucen násilím k pohlavnímu styku nebo jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání. V rámci kvalifikované skutkové podstaty (odst. 3 písm. d/ tr.zákona) bylo postiženo spáchání takovéhoto činu v úmyslu, aby jiného bylo použito k prostituci. Obžalovaný upozorňuje na to, že v původním trestním zákoně byly však zcela jinak (oproti dnešní právní úpravě) vnímány podmínky pro naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství (204 tr.zákoníku), zařazeného do hlavy V. – trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Objektem trestného činu kuplířství nebyla osobní svoboda v nejširším slova smyslu, nýbrž „pouze“ ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka v sexuální oblasti, kdy tato právní úprava zohledňovala situace, kdy byl někdo zjednán (uzavření smlouvy či dohody, a to i konkludentní), přiměn či sveden, aniž by s ním bylo zacházeno jako se zbožím. Tato původní skutková podstata podle obžalovaného zohledňovala situace, kdy touto zjednanou, přiměnou, popř. svedenou osobou byla osoba mladší než 18 let (§ 204 odst. 3 písm. c/ tr.zákona) či osoba mladší 15 let (§ 204 odst. 4 tr.zákona), což již nová úprava nezohledňuje, a proto by dle nové úpravy přicházelo v úvahu použití § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákoníku jako ustanovení speciálního k § 189 tr.zákoníku. Podle obžalovaného H. ovšem s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákoníku je nutno užít úpravy obsažené v trestním zákoně účinném do 31.12.2009, neboť tato je pro pachatele příznivější, a dle původní právní úpravy je proto zapotřebí posoudit jeho jednání (stejně jako jednání obžalovaného P.) podle § 204 tr.zákona (byť za užití kvalifikované skutkové podstaty), pokud by v řízení vyšlo najevo, že obžalovaní úmyslně provozovali (kořistili) z prostituce provozované osobou mladší 18 let. Dle § 232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákona jako obchodování s lidmi by bylo možno jednání obžalovaných kvalifikovat pouze za situace, kdy by bylo s dětmi zacházeno jako se „zbožím“, tyto byly právě proto, že jsou dětmi, užívány k pohlavnímu styku nebo jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání jinými, kdy by tato kvalifikace musela být dostatečně odůvodněna oproti užití pro pachatele příznivější kvalifikace jako trestného činu kuplířství. Podle obžalovaného se jednoznačně v tomto řízení o takovýto případ nejedná. Obžalovaný má za to, že k posouzení jednání jak jeho, tak spoluobžalovaného P. jako trestného činu kuplířství svědčí skutečnost, že svědkyně V., obdobně jako svědkyně P. opakovaně uváděla, že vše dělala dobrovolně. V této souvislosti obžalovaný citoval část výpovědi svědkyně P. z hlavního líčení ze dne 14.6.2010. Posledně jmenovaná svědkyně také potvrdila, že sex za peníze poskytovala ještě předtím, než se s obžalovanými seznámila. Stejně tak hovořila o svých sexuálních zkušenostech i svědkyně V., která měla mít poprvé sex přibližně ve 13 letech. Podle obžalovaného H. tedy nelze uzavřít, že by jednání jak jeho, tak spoluobžalovaného P. mělo být kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi, když oba obžalovaní měli zcela ve smyslu § 204 tr.zákona dívky zjednat či svést k provozování prostituce a z jimi provozované prostituce kořistit, a dívky si mnohdy samy zajišťovaly své zákazníky – s dívkami tedy nebylo zacházeno jako se „zbožím“. Podle obžalovaného H. je také nutno se zabývat otázkou, zda on a spoluobžalovaný P. svým jednáním naplnili některou z kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu kuplířství podle § 204 tr.zákona. Zde obžalovaný poukázal na to, že jak on, tak spoluobžalovaný P. popírají své povědomí o tom, že by D. V. bylo méně než 15 let, když poskytovala sexuální služby. Obžalovaný H. zdůraznil, že sama svědkyně V. u hlavního líčení dne 15.6.2010 uvedla, že od okamžiku, kdy obžalovaní pojali podezření, že jí ještě není 15 let, už žádné klienty neměla, a před tím po ní obžalovaní nikdy občanský průkaz nechtěli. Rovněž se jí také neptali na věk. S ohledem na to podle obžalovaného H. odpadá možnost kvalifikovat jeho jednání dle odst. 4 § 204 tr.zákona. Obžalovaný také vytýká nalézacímu soudu, že tento neprovedl hodnocení výpovědi svědkyně H., zejména v souvislosti s odlišnou výpovědí svědkyně V., kdy není zřejmé, proč měl soud jedné výpovědi uvěřit a druhé nikoli. Proto jsou závěry soudu co do povědomí obžalovaných o věku svědkyně V. nepřezkoumatelné. Obžalovaný H. pokládá za zásadní a opětovnou vadu napadeného rozsudku skutečnost, že se krajský soud řádně nevypořádal jak s jeho obhajobou, tak s obhajobou obžalovaného P. co do adekvátnosti užití právní kvalifikace dle § 204 tr.zákona. Poukázal na to, že jediné, co krajský soud provedl, je to, že na str. 35 odůvodnění rozsudku hovoří o tom, že jednání obžalovaných posoudil jako trestný čin podle § 168 tr.zákoníku s tím, že je pro obžalovaného výhodnější užití nového trestního zákoníku. Soud ovšem neuvádí, proč dospěl k tomuto závěru a proč považuje názor obhajoby na kvalifikaci vytýkaného jednání pod body 1) – 3) výroku rozsudku dle § 204 tr.zákona a použití trestního zákona ve znění účinném do 31.12.2009, za nesprávný. Podle obžalovaného se tedy soud opětovně v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. řádně nevypořádal s obhajobou obou obžalovaných. V této souvislosti poukázal obžalovaný H. na závěry učiněné ve zrušujícím rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kde odvolací soud uvedl, že nepostačí pouhé paušální odcitování právních vět skutkových podstat jednotlivých trestných činů, nýbrž je zapotřebí konkrétně uvést, jakými důkazy jsou jednotlivé znaky skutkové podstaty prokazovány, a to ve spojení s obecnými ustanoveními o trestní odpovědnosti. V další části opravného prostředku se obžalovaný H. věnuje, podle něj nesprávnému, postupu Krajského soudu v Ostravě při hodnocení provedených důkazů. Obžalovaný především pokládá za lživé tvrzení svědkyně P. v tom směru, že ji obžalovaní měli nutit k poskytování sexuálních služeb, když v tomto směru měli využít toho, že se nechce vrátit do výchovného ústavu. Obžalovaný H. má za to, že soud se nedostatečně a vadně vypořádal s hodnověrností této svědkyně. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně P. podle odvolatele krajský soud pominul závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, týkající se ozřejmění duševního stavu svědkyně P., v němž znalec uzavřel, že „kategorie pravdy je pro svědkyni zcela flexibilní, tzn. že s informacemi zachází dle aktuálního rozhodnutí, může informace blokovat, zkreslovat, zveličovat, může i lhát“. Obžalovaný H. poukázal na to, že svědkyně P. v řízení své výpovědi celkem třikrát změnila, a to vždy poté, co byla upozorněna na rozpory ve své předchozí výpovědi. Podle obžalovaného je tedy nelogické, proč by měla být výpověď jmenované svědkyně věrohodná. Navíc obžalovaný H. poukázal na to, že není zřejmé, které z části výpovědí jmenované vzal soud za relevantní a proč, popř. proč nevzal za relevantní jiné části jejích výpovědí. Pokud soud u skutku pod bodem 3) rozsudku vymezil, že obžalovaní měli „přimět“ svědkyni P. k poskytování sexuálních služeb, pak podle obžalovaného H. z odůvodnění rozsudku není zřejmé, v čem mělo ono přimění spočívat. V další části opravného prostředku pak vytýká obžalovaný H. soudu prvního stupně procesní pochybení, spočívající v tom, že soud nepostupoval důsledně ve smyslu § 216 a § 217 tr.ř. Poukázal konkrétně na to, že ve smyslu § 217 tr.ř. po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. V této konkrétní věci však poté, co u hlavního líčení dne 22.12.2010 prohlásil předseda senátu nalézacího soudu dokazování za skončené, aniž rozhodl, že se další obhajobou navrhované důkazy provádět nebudou, bylo dále přistoupeno k závěrečným řečem. Poté, co bylo obžalovanému u tohoto hlavního líčení uděleno právo posledního slova, bylo hlavní líčení odročeno za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí na 7.1.2011. Dne 7.1.2011 však před samotným vyhlašováním rozhodnutí soud vydal usnesení, kterým zamítl návrh obhajoby na výslech svědkyně K. Po vyhlášení tohoto usnesení však dle obžalovaného mělo být minimálně opět uděleno oběma obžalovaným poslední slovo, a pokud k tomuto nedošlo a následně proběhla porada senátu a poté došlo k vyhlášení rozsudku, bylo tímto postupem porušeno právo obžalovaného na jeho závěrečné vyjádření po zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování. Podle obžalovaného je tedy řízení postiženo vadou odůvodňující vrácení věci krajskému soudu. Pokud se týče uloženého trestu, pak obžalovaný H. je především toho názoru, že mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře, kterou trestní zákon neumožňuje. Argumentuje tím, že měl být uznán vinným pod body 1) – 9) výroku napadeného rozsudku s ohledem na příznivější právní kvalifikaci obsaženou v trestním zákoně účinném do 31.12.2009 trestným činem kuplířství podle § 204 tr.zákona, eventuálně dle kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu. Dle názoru obžalovaného H. v řízení nebyla prokázána jeho subjektivní stránka ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám zmíněného trestného činu. V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný H. navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr.ř. zrušil a sám rozsudkem upravil skutkovou větu a právní kvalifikaci dle jeho námitek a zejména mu uložil přiměřený, zákonný trest odnětí svobody, pokud nerozhodne o vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě z důvodu procesních pochybení či z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. V rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem setrval obhájce obžalovaného H. JUDr. G. jak na obsahu opravného prostředku, který byl zpracován jím samotným, tak na obsahu opravného prostředku, který byl zpracován původním obhájcem JUDr. V. Nad rámec argumentace uvedené v obou výše uvedených opravných prostředcích uvedl, že podle jeho názoru soud prvního stupně nerespektoval pokyny, které mu byly dány odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí, kterým byl zrušen první ve věci vynesený rozsudek. V rámci svého vyjádření k odvolání státního zástupce uvedl, že podle něj není adekvátním argumentovat tím, že obžalovanému H. by měl být ukládán přísnější trest proto, že se své trestné činnosti dopouštěl z důvodu snahy o zajištění si bezpracného zisku. Podle obhájce fakticky jak kuplířství, tak obchodování s lidmi v sobě jistým způsobem zahrnují tento motiv pachatele, tedy motiv obohacení se. Podle obhájce je tato skutečnost fakticky znakem samotné skutkové podstaty, a proto je také stanovena velmi přísná trestní sazba. Pokud bylo obžalovanému H. vytýkáno, že danou záležitost bere jako normální byznys, potom obhájce uvedl, že problematika legalizace prostituce je problematikou širší, když poukázal na situaci, kdy lze prakticky volně získat nejrůznější média, v nichž dochází k lákání k prostituci, a tato činnost, stejně jako provozování různých nočních klubů a privátů je fakticky tolerována. Pokud jde o předchozí trestní minulost obžalovaného, pak ani ta dle názoru obhájce není důvodem pro uložení přísnějšího trestu. V rámci závěrečného návrhu pak JUDr. G. navrhl, aby především bylo zamítnuto odvolání státního zástupce ve smyslu § 256 tr.ř. Pokud jde o opravný prostředek jeho klienta, pak uvedl, že na základě něj by měl odvolací soud ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr.ř. napadený rozsudek zrušit v celém rozsahu a sám rozhodnout tak, že by především měla být upravena skutková věta a rovněž tak právní kvalifikace v intencích podaného odvolání. Obžalovanému by měl být uložen přiměřený, zákonný trest odnětí svobody. Alternativně navrhl, aby po zrušení rozsudku byla věc vrácena soudu prvního stupně z důvodu výše uvedeného procesního pochybení. Odvolání obžalovaného P. bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájkyní Mgr. T. Z úvodu tohoto opravného prostředku se podává, že je jím napadán výrok o vině i trestu napadeného rozsudku, neboť podle obžalovaného byl nalézacím soudem nesprávně zjištěn skutkový stav, krajský soud se také nevypořádal s provedenými důkazy v celé souvislosti, když některá jednání pod jednotlivými body výroku rozsudku či části popisu skutkové věty jsou zcela v rozporu s hodnotícími úvahami soudu, které jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku. Podle obžalovaného také není správná právní kvalifikace jednání, kterým byl uznán vinným. Obžalovaný konstatuje, že je přesvědčen, že existuje značný rozdíl mezi zněním odsuzujícího výroku, jeho odůvodněním a obsahem provedených důkazů v případě jednání uvedeného pod bodem 5) výroku (jednání na poškozené P.). Podle obžalovaného není především vůbec zdůvodněno, z jakého důkazu nalézací soud vyšel pro účely té části odsuzujícího rozsudku, kde je uvedeno, že „se obžalovaní dohodli“ na získávání prostředků za poskytování sexuálních služeb najatými ženami a dívkami. Podle obžalovaného není prokázána domluva mezi jím a spoluobžalovaným H. stran toho, zda a jaké finanční prostředky odvolatel získával pro sebe v návaznosti na poskytování prostituce dívkami. Obžalovaný P. konstatuje, že k finančnímu přínosu pro sebe se vyjádřil pouze tak, že žil z finančních prostředků od státu, či později ze zaměstnání a nemocenské. Společně také hospodařil, pokud spolu bydleli se svědkyní S. Poukázal také na to, že k předávání finančních prostředků přímo jemu se některé svědkyně vyjádřily vždy s tím, že se tak mohlo stát pouze v několika případech, kdy spoluobžalovaný H. nebyl přítomen a zmíněné peníze byly odváděny jako podíl pro obžalovaného H. a byly vždy předávány někomu, kdo se zrovna v bytě nacházel. Pokud některé ze svědkyň (V. či P.) uvedly, že tu část prostředků, které za provozování prostituce obdržely jako svůj podíl, má u sebe obžalovaný P., tak k doplňujícímu dotazu posléze upřesnily, že o uvedeném se pouze domnívaly, když toto jim měl sdělit obžalovaný H. Dále pak je podle obžalovaného zdůvodnění jeho viny (str. 26 odůvodnění) rozporné se zněním odsuzujícího výroku a skutečným obsahem výpovědí poškozené. Obžalovaný poukázal na to, že dle výroku měli oba, tedy jak on, tak spoluobžalovaný H. poškozené „společně objasnit podmínky“ poskytování sexuálních služeb. Dle zjištěného skutkového stavu v odůvodnění měl toto ovšem učinit pouze obžalovaný H. s tím, že v bytě, kde měla tuto otázku poškozená s obžalovaným H. projednávat, byl obžalovaný P. přítomen. V této souvislosti poukázal obžalovaný P. na to, že nalézací soud v intencích pokynů odvolacího soudu pro účely zjištění skutkového stavu odhlédl od procesně nepoužitelné první svědecké výpovědi poškozené P. a hodnotil až její výpověď z 22.3.2010. Obžalovaný P. je přesvědčen, že procesně použitelné výpovědi svědkyně nepodporují znění obžaloby tak, jak byla podána, a proto bylo namístě jeho jednání popsané pod bodem 5) obžaloby meritorně vyřídit jinak než odsuzujícím výrokem. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 4) výroku rozsudku, k tomu obžalovaný P. namítl, že nebylo řádně zdůvodněno, a ani z provedených důkazů nevyplývá, že by se „společně oba obžalovaní s poškozenou S. dohodli“, že tato bude poskytovat sexuální služby a že z podílů, které tímto jmenovaná získá, bude hradit životní potřeby své a obžalovaného P. V této souvislosti poukazuje odvolatel na to, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku konstatuje, že z tohoto jednání je obžalovaný P. usvědčován zejména výpovědí svědkyně S. Podle názoru obžalovaného P. však z této výpovědi nelze dovodit jeho úmysl ani ke zjednání svědkyně S. k provozování prostituce, ani ke kořistění z takové činnosti. Odvolatel v této souvislosti poukazuje na to, že je prokázáno pouze to, že věděl o tom, že svědkyně S. provozuje prostituci a že s ní žil ve společné domácnosti. Pouze z této skutečnosti však podle něho nelze dovodit úmysl ke zjednání k provozování prostituce a kořistění z ní, když uvedenou úvahu vylučuje samotná výpověď svědkyně S. Podle názoru obžalovaného z výpovědi posledně jmenované svědkyně plyne, že o provozování prostituce hovořila S. vždy jen s obžalovaným H., který jí nabízel a posléze i podmiňoval možnost společného bydlení poškozené s odvolatelem v pronajatém bytě provozováním prostituce. Obžalovaný P. uvedl, že k těmto dohodám, popř. ke skutečnosti, že jeho přítelkyně je vystavena rozhodnutí nad poskytováním sexuálních služeb, vyjadřoval vždy svůj názor, příp. nesouhlas. Obžalovaný zdůraznil, že také nelze přehlédnout, že pokud měl takovou možnost, tak se z bytu obžalovaného H., kde byl provozován tzv. „privát“ opakovaně odstěhoval. V této souvislosti obžalovaný opírá svoji argumentaci o citaci výpovědí svědkyně S. či P. Co se týče jednání popsaného pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, pak se podle jeho názoru soud opětovně nevypořádal, co do povědomosti obžalovaných o věku poškozené Váňové, s rozporem mezi výpověďmi jmenované svědkyně a svědkyně H. Tyto výpovědi si zcela odporují v tom, kdy se měli obžalovaní, či jeden z nich, poprvé s poškozenou V. seznámit a kdo a jak měl přitom informovat obžalované o věku poškozené. Soud se podle názoru obžalovaného P. nezabýval hodnověrností poškozené, ačkoli z její výpovědi vycházel v tom směru, že tato popisuje jednání obžalovaných vždy jako společné, resp. určité jednání přisuzuje oběma obžalovaným, ačkoli k tomu nemá či nezná přesný důvod. Podle názoru obžalovaného soud pochybil, pokud vzal výpověď poškozené ze dne 4.3.2011, na které setrvala i u hlavního líčení bez dalšího, za usvědčující a nehodnotil k posouzení skutečného jednání každého z obžalovaných tu část její výpovědi ze dne 4.3.2011, v níž uvedla, že už si přesně nevzpomíná, kdo z obžalovaných jí vysvětloval podmínky k poskytování sexuálních služeb, či tu pasáž té výpovědi, kde uvedla, že trvá na první, časově události bližší výpovědi. Z této přitom vyplývá, že není pravdou, že by předávala peníze i obžalovanému P. Obžalovaný P. tedy vytýká nalézacímu soudu, že pro účely svých skutkových zjištění převzal pouze ty pasáže z výpovědi poškozené V., ve kterých se tato dopouští zobecňování a nepřesností při popisu prožitých událostí, což vedlo k odsuzujícímu výroku spojenému s tím, že oba obžalovaní poškozenou sjednali pro to, aby si ponechali finanční podíl, a že poškozená prostředky odevzdávala obžalovanému P. nebo H. Obžalovaný konstatuje, že se ani v žádném z dalších bodů rozsudku nepodařilo prokázat, jaká byla dohoda mezi obžalovanými v souvislosti s provozováním sexuálních služeb a zda tito jednali opravdu společně anebo zda jednání odvolatele spočívalo pouze v pomoci k trestnému činu či jeho účast na události byla pouze náhodná, daná tím, že bydlel v bytě obžalovaného H., kde byl provozován privát. V této souvislosti poukázal na své vlastní výpovědi realizované v přípravném řízení, popř. na výpovědi jednotlivých poškozených. Z těchto podle jeho názoru vyplývá, že finanční podíl z provozování prostituce byl předáván obžalovanému H., a pouze pokud právě v bytě nebyl přítomen, tak tyto peníze mu byly předávány prostřednictvím obžalovaného P., popř. jiné osoby. Pokud se týče jednání popsaného pod body 2) a 3) výroku rozsudku, pak obžalovaný P. namítá, že nalézací soud nedostál pokynu odvolacího soudu a tyto výroky dostatečně neodůvodnil. Podle názoru odvolatele se vadně vypořádal s hodnocením hodnověrnosti výpovědí poškozené P. Úvahu soudu o tom, že kostra jejích výpovědí zůstala zachována, má za nesprávnou. Poukázal na to, že poškozená vždy přiznala, že v předchozí výpovědi uváděla nepravdu až poté, pokud jí byl stran konkrétní okolnosti výslovně předestřen rozpor s jiným důkazem. Podle názoru obžalovaného přesný popis jednání naplňující objektivní stránku trestného činu s tak vysokou trestní sazbou, jakou je odvolatel ohrožen, jakož i jeho vědomí o věku poškozené, nelze bez větších pochybností zakládat na jediném důkazu – „kostře“ jinak rozporných výpovědí jmenované. Pokud krajský soud uvádí, že obžalovaní museli vědět, že poškozené P. v době projednávaných událostí bylo méně než 18 let, protože byla hledána rodiči, a poté umístěna v diagnostickém ústavu, pak tato úvaha není správná. Obžalovaný argumentuje tím, že on sám ve své výpovědi uvedl, že věděl o tom, že poškozená nechtěla být s rodiči proto, že jí měl otčím osahávat a věděl také, že v diagnostickém ústavu mohou být umístěny i osoby do věku 19 let. Obžalovaný také konstatuje, že namítá nesprávnost odsuzujícího výroku a právní kvalifikace jednání uvedeného pod body 1) – 3) výroku rozsudku. Podle jeho názoru v daném případě nelze jeho jednání s ohledem na předchozí minulost poškozených a jejich jistou závadovost, a u poškozené P. také s ohledem na blízké dovršení věku 18 let, bez dalšího posuzovat jako jednání spáchané na dítěti, jehož práva jsou chráněna namísto trestní odpovědností trestného činu kuplířství trestným činem obchodování s lidmi, popř. trestným činem ohrožování výchovy dítěte. Obžalovaný argumentuje tím, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozené V. a P. ještě před tím, než se dostaly do kontaktu s obžalovanými se nechovaly jako běžné dítě, a jejich rozumový, mravní a citový vývoj byl již deformován. Obžalovaný P. je přesvědčen, že tyto okolnosti dostatečně neodrážejí zájem společnosti na ochraně dítěte, pro který byla zakotvena speciální skutková podstata zločinu obchodování s lidmi nad rámec úpravy trestní odpovědnosti za jednání spočívající v kuplířství. Obžalovaný poukázal na to, že z ustanovení § 12 odst. 2 tr.zákoníku vyplývá, že trestní odpovědnost může být dána jen v případech „společensky škodlivých“. Obžalovaný konstatuje, že netvrdí, že jednání jeho a spoluobžalovaného H. nelze mít vůbec za společensky škodlivé. Nicméně je toho názoru, že trestním zákonem předvídaná škodlivost jednání zasahujícího do svobody rozhodování a vývoj dítěte, která se odráží zejména ve vymezení skutkové podstaty obchodování s lidmi dle § 168 odst. 1 tr.zákoníku, nebyla v projednávaném případě obsahově naplněna. Obžalovanému připadá nelogické, aby přísnější trestní odpovědnost jednání vůči dítěti daná potřebou jeho zvýšené ochrany byla vnímána kategoricky a naprosto stejně v případech, kdy rozumový, mravní a citový vývoj osoby ještě není ukončen a jeho dosavadní výchova i chování běžnému standardu, jako v případech, kdy lze již předpokládat nepotřebnost zvýšené ochrany dítěte (s ohledem na brzké dovršení věku 18 let), či vývoj dítěte byl již dříve před kontaktem s obžalovanými deformován. Obžalovaný konstatuje, že je mu známo, že současná právní úprava vychází z formálního pojetí trestného činu, má však za to, že uvedené neznamená, že trestný čin lze chápat jako pouhý popis znaků charakterizujících trestný čin a takto jej aplikovat. Je přesvědčen, že aplikace zásady „ultima ratio“ je způsobilá k řešení uvedeného a měla by vést k posouzení trestní odpovědnosti jednání obžalovaných v tomto případě i mimo ustanovení § 168 odst. 1 tr.zákoníku. Podle názoru obžalovaného krajský soud osobnostní prvky poškozených existující do doby před seznámením s obžalovanými nevzal v potaz ani pro účely posouzení viny a právní kvalifikace, ani pro účely úvah o trestu. V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný P. navrhl, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. Alternativně navrhl, aby, pokud odvolací soud dojde k závěru, že rozhodnutí je přezkoumatelné a skutkové závěry jsou správné, aby byl rozsudek zrušen a aby byl nově uznán vinným tak, že jeho jednání pod bodem 1) – 3) výroku rozsudku bude kvalifikován jako trestný čin kuplířství ve smyslu § 204 odst. 1 alinea první tr.zákona a pro zbytek zažalovaného jednání aby byl obžaloby zproštěn. Obhájkyně obžalovaného Mgr. T. v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem setrvala na tom, co bylo uvedeno ve shora naznačeném opravném prostředku. Nad rámec argumentace tam uvedené dodala, že původní úprava trestního zákona, byť by šlo o právní kvalifikaci obchodování s lidmi a nikoli právní kvalifikaci trestným činem kuplířství, je pro obžalovaného příznivější, když nová úprava o zločinu obchodování s lidmi v trestním zákoníku je co do negativní podmínky trestnosti, konkrétně délky promlčecí doby trestního stíhání, pro obžalovaného přísnější. Podle nové právní úpravy promlčecí doba po dobu věku nezletilého poškozeného neběží. Podle obhájkyně tedy nová právní úprava je pro oba obžalované nepříznivější. Jednání obžalovaného P., ale i obžalovaného H. by tedy mělo být posouzeno podle právní úpravy účinné do 31.12.2009. Dále pak v intencích podaného opravného prostředku argumentovala tím, že krajský soud vydal opětovně nepřezkoumatelný rozsudek, když zejména hodnotící závěry jsou velmi vágní. Podle názoru obhájkyně se soud prvního stupně toliko částečně vypořádal s příslušnými pokyny odvolacího soudu uvedenými ve zrušujícím rozhodnutí. Především podle názoru obhájkyně soud prvního stupně nesprávně přistupoval k hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené P. Za markantní pak obhájkyně pokládá rozpor mezi obsahem odsuzujícího výroku v bodě 5) výroku napadeného rozsudku, a jeho odůvodněním. Poukázala na to, že výpovědí svědkyně P. není její klient z výše popsaného jednání usvědčován. Pokud jde o odvolání státního zástupce, pak to je podle názoru obhájkyně nedůvodné. Poukázala na to, že obžalovaný byl sice v minulosti soudně trestán, nicméně šlo o trestnou činnost jiné povahy, než pro kterou byl postaven před soud nyní. Poukázala také na to, že je třeba zohlednit příslušné pasáže znaleckého posudku zpracovaného k hodnocení osobnostní struktury obžalovaného P., z nichž je zřejmé, že stupeň jeho resocializace je dobrý. Podle obhájkyně také je nutno vidět rozdíl mezi oběma obžalovanými, když není pravdou, že by se obžalovaný P. měl kořistěním z prostituce živit prakticky celý život. Poukázala v této souvislosti na to, že k této trestné činnosti se obžalovaný P. dostal v podstatě jen z toho důvodu, že se dostal do kontaktu s obžalovaným H., který mu nabídl bydlení, a to shodou okolností v místě, kde byl posléze provozován „privát“. Podle jejího názoru nebyla v průběhu celého dokazování skutečná role jejího klienta v celé věci doposud objasněna. V rámci závěrečného návrhu pak obhájkyně obžalovaného navrhla, aby především bylo odvolání státního zástupce podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Pokud jde o jí zpracovaný opravný prostředek, pak uvedla, že k odvolání obžalovaného P. by měl být napadený rozsudek především zrušen ve všech jeho výrocích a věc by měla být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a v bodech 1) – 3) změnil právní kvalifikaci s tím, že co se týče bodů 4) – 5) by měl být obžalovaný P. obžaloby zproštěn. Konečně pokud jde o odvolání matky obžalovaného H. A. K., pak v něm odvolatelka uvedla, že ani obžalovaný H., ani obžalovaný P. nespáchali trestný čin obchodování s lidmi. Pokud poškozená V. uvedla, že poskytovala sexuální služby na ul. K., tak to podle odvolatelky nemůže být pravda, neboť ona osobně uvedený byt navštěvovala skoro denně a nikdy tam jmenovanou neviděla. Dále uvedla, že pokud byla předvolána jako svědek a odmítla vypovídat, tak to bylo proto, že byla nervózní a měla strach. Nyní by však ráda řekla soudu to, co píše. Podle jejího názoru je postup nalézacího soudu nesprávný. Podle názoru odvolatelky ani obžalovaný H., ani obžalovaný P. nejsou žádní násilníci. Odvolatelka uvedla, že ví, že poškozené chodily samy a nikdo je k ničemu nenutil. Pokud by podle názoru odvolatelky soud odvolací přesto dospěl k závěru, že se jedná o obchodování s lidmi, měly by být alespoň zmírněny uložené tresty. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že všechny shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř., § 247 odst. 2 tr.ř.). Při podání všech shora naznačených opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu jednotlivých opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Z obsahu všech podaných opravných prostředků je zřejmé, do kterých výroků rozsudku jsou zaměřeny. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel odvolací soud toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno, zejména stran opravných prostředků podaných oběma obžalovanými a matkou obžalovaného H., které jsou prioritně zaměřeny do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo proti těmto výrokům podáno odvolání. V úvodu následující pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nutno konstatovat, že napadený rozsudek je ve věci již druhým. Poprvé rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.8.2010, č.j. 48 T 3/2010-1737, tak, že na prakticky totožném skutkovém základě jako v nyní přezkoumávaném rozsudku uznal oba obžalované vinnými stejnými trestnými činy jako v nynějším rozsudku a uložil obžalovanému H. trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Tomuto obžalovanému byl dále uložen trest propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, a to ve vztahu ke dvěma mobilním telefonům, paralyzéru a finanční hotovosti. Obžalovanému P. byl ve smyslu § 168 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl ve smyslu § 56 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek byl ovšem na základě odvolání obou obžalovaných a státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6.10.2010, sp.zn. 6 To 83/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr.ř. zrušen a ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Odvolací soud již na tomto místě uvádí, že podle jeho názoru soud prvního stupně v zásadě splnil pokyny, jichž se mu dostalo ve výše naznačeném zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Lze tedy odmítnout námitky obžalovaných v tom směru, že nalézací soud nerespektoval pokyny odvolacího soudu, které se objevily ve shora naznačeném rozhodnutí. Odvolací soud dále konstatuje, že stejně jako v onom citovaném zrušujícím rozhodnutí, ani nyní nezjistil, že by rozsudek, či řízení k němu vedoucí, trpěl jakýmikoli závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Tento závěr činí odvolací soud i přesto, že v opravném prostředku obžalovaného H. je namítáno pochybení soudu prvního stupně, které je odvolatelem označeno jako pochybení procesního charakteru, díky němuž byl obžalovaný H. dle svého přesvědčení, vyjádřeného v opravném prostředku, zkrácen ve svých právech na obhajobu. Obžalovaný v této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že nerespektoval ustanovení § 216 a § 217 tr.ř., když v hlavním líčení dne 22.12.2010 prohlásil předseda senátu nalézacího soudu dokazování za skončené, aniž rozhodl, že se další obhajobou navrhované důkazy provádět nebudou, a následně bylo přistoupeno k závěrečným řečem. Poté, co bylo obžalovaným u tohoto hlavního líčení uděleno právo posledního slova, bylo hlavní líčení odročeno za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí na 7.1.2011. Tohoto dne, jak uvádí obžalovaný H. v odůvodnění svého opravného prostředku, před vyhlašováním rozhodnutí nalézací soud vydal usnesení, kterým zamítl návrh obhajoby na výslech svědkyně K. Podle názoru obžalovaného po vyhlášení tohoto usnesení mělo být opět uděleno obžalovaným poslední slovo, a pokud k tomu nedošlo a následně došlo k vyhlášení rozsudku, bylo tímto postupem porušeno právo obžalovaného na jeho závěrečné vyjádření po zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování. Odvolací soud se ovšem s takovouto interpretací výše naznačeného procesního postupu Krajského soudu v Ostravě neztotožňuje. Jak se podává z protokolu o hlavním líčení, které bylo konáno před nalézacím soudem dne 22.12.2010 (viz č.l. 1917), poté, co obžalovaný H. ústy svého obhájce JUDr. V. uvedl, že trvá na výslechu svědkyně A. K. k osvětlení situace na ulici K. ve vztahu k D. V., předseda senátu prohlásil dokazování za skončené. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 7.1.2011 (viz č.l. 1927) vyplývá, že před tím, než soud prvního stupně přistoupil k vyhlašování rozsudku, bylo vyhlášeno usnesení, jímž se návrh na výslech svědkyně A. K. zamítá. Je skutečností, že po vyhlášení tohoto procesního usnesení nebylo dáno obžalovaným opětovně právo závěrečného návrhu, popř. posledního slova, nicméně podle názoru odvolacího soudu takovýto postup soudu prvního stupně neznamená natolik fatální porušení procesních předpisů, že by v jeho důsledku mělo dojít ke zkrácení práva obžalovaných na obhajobu. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje především na to, co již bylo uvedeno výše, totiž že důkazní návrh na provedení výslechu svědkyně K. byl obžalovaným H. prostřednictvím jeho obhájce JUDr. V. vznesen již u hlavního líčení dne 22.12.2011. Byť o tomto konkrétním důkazním návrhu nebylo expressis verbis v hlavním líčení dne 22.12.2010 rozhodnuto, podle přesvědčení odvolacího soudu je z formulace „předseda senátu prohlásil dokazování za skončené“, která je zaprotokolována na výše uvedeném čísle listu protokolu o hlavním líčení ze dne 22.12.2010, zcela evidentní, že nalézacím soudem bylo rozhodnuto tak, že žádné další dokazování již prováděno nebude. Pokud pak u hlavního líčení dne 7.1.2011 předseda senátu nalézacího soudu formálně rozhodl o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně K., jedná se fakticky pouze o zopakování toho, co již jednou vyjádřeno nalézacím soudem bylo. Navíc je zcela zjevné, že oba obžalovaní u hlavního líčení dne 22.12.2010, pokud jim bylo uděleno právo posledního slova a závěrečné řeči, k realizaci těchto úkonů přistupovali u vědomí, že žádné další dokazování (tedy ani výslech svědkyně K.) prováděno nebude. Mohli tedy na skutečnost, že dokazování bylo prohlášeno za skončené reagovat jak v rámci závěrečné řeči, tak posledního slova. Není tedy podle názoru odvolacího soudu možno interpretovat výše naznačený postup nalézacího soudu tak, jak to činí obžalovaný H. ve svém opravném prostředku, totiž že mu mělo být poté, co byl formálně zamítnut návrh na provedení dokazování výslechem svědkyně K., uděleno (a stejně tak i obžalovanému P.) opětovně právo posledního slova a závěrečné řeči. Je také nutno upozornit, že důkazní situace se vyhlášením usnesení o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně K. v hlavním líčení dne 7.1.2011, oproti důkaznímu stavu z hlavního líčení dne 22.12.2010, nikterak nezměnila. Opačná situace by podle názoru odvolacího soudu nastala, pokud by případně byl nalézacím soudem v rámci hlavního líčení dne 7.1.2011 proveden jakýkoli důkaz (kupř. výslech svědkyně K.), a pro provedení tohoto důkazu by obžalovaným bylo upřeno jednak právo na vyjádření se k tomuto důkazu ve smyslu § 214 tr.ř., popř. rovněž právo na poslední slovo či závěrečnou řeč. K takové situaci ovšem nedošlo. Z výše uvedených důvodů tedy má odvolací soud za to, že na řízení vedoucí k napadenému rozsudku je nutno hledět jako na řízení, které nebylo zatíženo takovou vadou procesního charakteru, která by byla natolik závažná, aby na ni bylo nutno reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Pokud jde o rozsah dokazování, potom je třeba konstatovat, že podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti je třeba především uvést, že soud prvního stupně co do rozsahu provedeného dokazování beze zbytku splnil pokyny, kterých se mu dostalo ve výše citovaném zrušujícím rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Jak se podává z jeho odůvodnění, odvolací soud uložil nalézacímu soudu, aby doplnil dokazování opětovným výslechem obžalovaného P. k objasnění rozporů, které se objevily v jeho předchozích výpovědích, a dále pak aby bylo dokazování doplněno osobním výslechem svědkyně E. Jak se podává z příslušných částí spisového materiálu, soud prvního stupně se především pokusil doplnit dokazování opětovným výslechem obžalovaného P., nicméně jmenovaný využil svého zákonného práva a výpověď odmítl (srovnej č.l. 1850). Naproti tomu k doplnění dokazování výslechem svědkyně E. došlo, když jmenovaná byla u hlavního líčení opětovně vyslechnuta a vypovídala (viz č.l. 1914). Nalézacímu soudu bylo také uloženo, aby v rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, ze kterých výpovědí svědkyň V. a P. vycházel při ustálení skutkového děje. I tento pokyn odvolacího soudu je nutno pokládat za splněný (srovnej příslušné pasáže na str. 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Stejně tak se v této pasáži soud prvního stupně vypořádal s tím, že nevycházel z neprocesní výpovědi svědkyně E., která byla realizována dne 6.1.2010. Dle mínění odvolacího soudu je tedy možno důkazní řízení hodnotit jako úplné. Z těchto důvodů tedy odvolací soud uzavírá, že nalézací soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. a na základě provedených důkazů ustálil skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Koneckonců ani žádný z odvolatelů (s výjimkou matky obžalovaného H., A. K.), nenavrhoval, aby důkazní řízení byl jakkoli doplněno. Jmenovaná v rámci svého odvolání navrhla, aby byla vyslechnuta jako svědkyně. Doplnění dokazování v tomto směru však nepokládá odvolací soud za nutné. Poukazuje na to, že z výpovědí žádného z obžalovaných, ani žádné z poškozených nevyplývá, že by jmenovaná K. měla být přítomna některé části skutkového děje. Pokud jde o tvrzení A. K. o tom, že poškozená V. neposkytovala sexuální služby v bytě v H., pak proti tomuto tvrzení stojí nejen výpověď jmenované poškozené, ale i výpověď samotného obžalovaného H., který provozování prostituce poškozenou V. připustil. Ze všech těchto důvodů má tedy odvolací soud zato, že není třeba doplnit dokazování výslechem A. K. Jak se podává z opravných prostředků obou obžalovaných a rovněž tak matky obžalovaného H. A. K., tyto jsou prioritně zaměřeny do hodnocení provedených důkazů, když zmínění odvolatelé vytýkají soudu prvního stupně, že podle jejich názoru fakticky nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. V této souvislosti ovšem musí odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoli závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zák. č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat nalézacímu soudu vady spočívající toliko v tom, pokud soud prvního stupně případně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, nebo pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaných H. a P., potom odvolací soud musí konstatovat, že v nyní přezkoumávaném rozsudku nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. Jak vyplývá z odůvodnění již vícekrát citovaného zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 6.10.2010, odvolací soud v tomto svém rozhodnutí vytkl Krajskému soudu v Ostravě faktickou nepřezkoumatelnost původního rozsudku. Nalézací soud, alespoň dle přesvědčení odvolacího soudu, tyto pokyny odvolacího soudu respektoval, a do odůvodnění napadeného rozsudku vtělil příslušné pasáže, z nichž je zřejmé, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaných H. a P. zažalovanou trestnou činnost opřel, kterým výpovědím uvěřil a kterým naopak ne a proč. V rámci příslušných hodnotících pasáží napadeného rozsudku se nalézací soud zabýval i obhajobou obou obžalovaných a s touto se vypořádal. Lze tedy odkázat do jisté míry, v limitech daných rozsahem hodnotících pasáží, na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku. Nad rámec argumentace uvedené v napadeném rozsudku a v reakci na jednotlivé odvolací námitky odvolatelů (především obou obžalovaných a matky obžalovaného H.) cítí odvolací soud povinnost uvést následující. Jak se podává konstantně z opravných prostředků obou obžalovaných, tito především vytýkají soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil věrohodnost jednotlivých výpovědí svědkyně Z. P., a na základě toho uzavřel stran jednání obou obžalovaných vůči této poškozené (body 2/, 3/ výroku napadeného rozsudku) nesprávné skutkové a následně i právní závěry. Souhrnně řečeno, oba obžalovaní vytýkají nalézacímu soudu, že vadně uzavřel stran výpovědi jmenované, že kostra jejich výpovědí je zachována, ačkoli, jak uvádí obžalovaní, své výpovědi v tomto řízení opakovaně měnila. Argumentují v této souvislosti závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Stejně tak zejména obžalovaný P. vytýká soudu prvního stupně, že se nesprávně vypořádal s otázkou povědomosti obžalovaných o věku poškozené P. S těmito námitkami se soud odvolací neztotožnil. Pokud jde o vytýkané vadné hodnocení věrohodností výpovědi poškozené P. jako celku, pak je třeba poukázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (zejména str. 25 a následně 35), kde se soud prvního stupně byť poněkud stručně, ale přesto vypořádává jednak s otázkou celkové věrohodnosti výpovědi svědkyně Z. P. a stejně tak s otázkou povědomosti obžalovaných o jejím věku. Nad rámec argumentace tam uvedené je třeba především poukázat na to, že ve výpovědích poškozené, tak jak tyto postupně učinila v průběhu jednotlivých stádií trestního řízení, je sice možno dohledat určité rozpory, nicméně podle přesvědčení odvolacího soudu, které v daném případě koreluje se závěry soudu prvního stupně a koneckonců i se závěry příslušného znaleckého posudku, které budou citovány níže, je nutno základ její výpovědi pokládat za shodný a zejména za popis skutečně prožitého. Pokud by měl odvolací soud jen stručně rekapitulovat výpovědi poškozené, tak jak je tato prezentovala v průběhu trestního řízení, tak byť skutečně se v jejích výpovědích objevují určité odlišnosti, přesto základ v tom směru, že se s obžalovanými poté, co zjistili, že nemá 18 let, dohodla na tom, že bude provozovat v příslušných bytech sexuální služby za úplatu, a to jak v době před tím, než byla umístěna do VÚM, tak po svém útěku, k němuž jí obžalovaní dopomohli, je shodný. Navíc soud odvolací ve shodě se závěry nalézacího soudu nepřehlédl i příslušné pasáže znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a dětská psychologie, zpracovaného PhDr. M. a MUDr. F., popř. výslechy obou znalkyň. Jak z písemně podaného znaleckého posudku, tak z výslechu zmiňovaných znalkyň u hlavního líčení (zejména PhDr. M.) vyplývá, že ve vztahu k dané trestní věci, přestože poškozená P. své výpovědi měnila, lze kostru události považovat za popis skutečně prožitého. Z citovaných důkazů také vyplynulo, že v případě poškozené P. nebyl shledán motiv msty vůči žádnému z obžalovaných. Ani k jednomu z obžalovaných neměla P. negativní postoje. Podle názoru odvolacího soudu je možno z výše uvedených důkazů uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud vzal výpověď poškozené P., která posléze posloužila jako jeden z důkazů pro ustálení skutkového děje popsaného pod body 2) a 3) výroku napadeného rozsudku, jako výpověď relevantní. Pokud jde o vědomost obou obžalovaných o věku jmenované, potom je nutno především opětovně poukázat na její výpověď, ve které uváděla, že obžalovaný H. chtěl vidět její občanský průkaz, ona jim (tedy s ohledem na použité množné číslo zjevně oběma obžalovaným) občanský průkaz ukázala a oba tedy věděli, kolik jí je let. Navíc je nutno poukázat na to, že tato část výpovědi poškozené P. je v jednoznačném souladu s výpovědí obžalovaného H., kterou jmenovaný realizoval v rámci hlavního líčení (viz č.l. 1572). Zde obžalovaný výslovně uvedl, že věděli (opět je použito množné číslo), že poškozená P. má 17 let, neboť byla umístěna v dětském domově. Podle názoru odvolacího soudu je možné na základě vyhodnocení těchto důkazů odmítnout námitky jak obžalovaného H., tak zejména obžalovaného P. stran údajně chybného hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyně P. a stejně tak námitky obžalovaných ohledně povědomosti o věku jmenované. Další část námitek směřujících k ustálení skutkového stavu, tak jak se tyto objevily zejména v odvolání obou obžalovaných, se týká jejich povědomosti o věku poškozené V. V této souvislosti je třeba ovšem nad rámec argumentace uvedené v napadeném rozsudku uvést, že jednak sám obžalovaný H. v rámci již citované výpovědi, kterou učinil v hlavním líčení před nalézacím soudem, uvedl, že věděl, že V. je mladší 18 let, ovšem nevěděl, kolik je jí konkrétně let, když to jej nezajímalo. Tato výpověď obžalovaného je v souladu s výpověďmi poškozené Z. V., realizované jak v řízení přípravném, tak u hlavního líčení. Jmenovaná uvedla, že oba obžalované nezajímalo, kolik jí je let, popř. kam chodí do školy. V další části výpovědi uvedla, že když se tzv. „psal na ni inzerát“, tak v něm bylo uvedeno, že má 18 let, a ani v této chvíli neřekla obžalovaným svůj skutečný věk, když se jí oni na to neptali. V dalších částech své výpovědi uváděla, že obžalovaní po ní pořád chtěli občanský průkaz a ona si pořád vymýšlela, že jej nemůže předložit z celé řady nejrůznějších důvodů. Dále také uvedla, že když se jí obžalovaní pořád ptali, kdy doveze občanský průkaz, tak jim pořád tvrdila, že je jí 15 nebo 16 let. Výslovně uvedla, že obžalovaní celou dobu věděli, že jí není 18 let , když sama oběma obžalovaným opakovaně říkala, že jí je 15 nebo 16 let. Podle názoru odvolacího soudu je komparací výpovědi obžalovaného H. a výpovědi svědkyně V. jednoznačně prokázáno, že oba obžalovaní věděli, že jmenovaná nedosáhla věku 18 let, přičemž to je věková hranice, která je pro právní kvalifikaci jednání, kterého se obžalovaní dopustili vůči jmenovaná, hranicí rozhodnou. Obžalovaný P. dále ve svém opravném prostředku uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud jej uznal vinným jednáním popsaným pod bodem 5) výroku rozsudku, když podle svého tvrzení nebylo opatřeno dost důkazů pro uzavření závěru, že se oba obžalovaní dohodli na získávání prostředků za poskytování sexuálních služeb ve vztahu k poškozené P. S touto argumentací ovšem soud odvolací nesouhlasí. Poukazuje v této souvislosti na výpověď poškozené J. P. (č.l. 1079 a 1703). Ve výpovědi realizované v přípravném řízení, která byla realizována až poté, co bylo zahájeno trestního stíhání obou obžalovaných pro toto jednání, uvedla poškozená P., že peníze získané sexuálními službami, dávala buď H., nebo nějaké dívce, popř. P. Je zjevné, že i v této výpovědi se poškozená zmiňuje o roli obžalovaného P. V souvislosti s rolí posledně jmenovaného, pokud se týče tohoto jednání, také samozřejmě nelze pominout výpověď obžalovaného H., a to jak v řízení přípravném, tak u hlavního líčení. V rámci přípravného řízení obžalovaný H. souhrnně, tedy i k tomuto bodu, uvedl, že peníze za poskytnuté sexuální služby nikdy nepřebíral od jednotlivých dívek, ale vždy od obžalovaného P. Pokud se týče konkrétně jednání vůči poškozené P., uvedl obžalovaný H. v rámci své výpovědi u hlavního líčení, že poškozená už před tím několik let sexuální služby dělala, takže jí ani on, ani P. nemuseli nic říkat. Dodal také, že peníze od P. řešil přes P. Podle názoru odvolacího soudu i tato výpověď obžalovaného H. je výpovědí, která je vůči obžalovanému P. ve vztahu k jednání ohledně poškozené P. jednoznačně usvědčující. Navíc nelze přehlédnout, že charakter jednání obžalovaného P., pokud se týče tohoto jednání popsaného pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku, je prakticky totožný s charakterem jeho jednání tak, jak toto bylo popsáno pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku, popř. pod bodem 4). Pokud se týče onoho posledně zmíněného bodu, tedy jednání vůči poškozené K. S., pak zde obžalovaný P. namítá, že nebylo prokázáno, že by se on společně s H. a S. dohodli na tom, že posledně jmenovaná bude poskytovat sexuální služby a ze zisku bude hradit životní potřeby své a obžalovaného P. Podle názoru odvolacího soudu ovšem tato argumentace opřená, jak se uvádí v opravném prostředku, zejména o výpověď obžalovaného P., v konfrontaci s dalšími důkazy obstát nemůže. Především je nutno poukázat opětovně na výpověď obžalovaného H., který v přípravném řízení hovořil o tom, že peníze mu nedávala S., ale obžalovaný P. V další části výpovědi z přípravného řízení uvedl, že peníze vždy přebíral od P., přičemž byly to peníze vydělané, kromě jiných, též poškozenou S. V rámci hlavního líčení pak k jednání vůči poškozené S. uvedl, že S. mu sama navrhla, že bude dělat sexuální služby v jeho bytě s tím, že peníze získané za tyto služby mu odevzdával obžalovaný P. K oné obžalovaným P. popírané dohodě mezi jím, obžalovaným H. a svědkyní S. vypovídá dle názoru odvolacího soudu zcela transparentně svědkyně K. S. (srovnej výpověď na č.l. 981). Zde jmenovaná jednoznačně uvedla, že o tom byznysu (tedy provozování sexuálních služeb za úplatu) se domlouvali všichni tři společně, tedy ona, H. a P. Pokud se týče dispozice s vydělanými finančními prostředky, pak k tomu jmenovaná svědkyně uvedla, že H. chtěl vždy z vydělané částky polovinu a druhou půlku si nechávala. K dispozici s onou druhou polovinou vypovídá koneckonců i samotný obžalovaný P. tak, že S. jej vlastně živila, když spolu žili. Pokud obžalovaný P. dále namítal, že nebylo prokázáno jeho hlubší zapojení do „byznysu“, tedy do organizování poskytování sexuálních služeb za peníze obžalovaným H., pak podle názoru odvolacího soudu zejména výpověď obžalovaného H. je v tomto směru zcela jasná. Obžalovaný jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení poměrně podrobně hovořil o tom, že to byl právě obžalovaný P., jehož prostřednictvím inkasoval finanční prostředky od dívek, které provozovaly v jednotlivých bytech placené sexuální služby. Koneckonců i některé z dívek či žen, které provozovaly ony placené sexuální služby, vypovídaly v tom směru, že finanční prostředky odevzdávaly obžalovanému P. a ten je posléze předával obžalovanému H. Podle názoru odvolacího soudu je tedy možné tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu uzavřít konstatováním, že co do ustálení skutkového stavu soud prvního stupně nepochybil, pokud ustálil skutkový děj tak, jak jej posléze vtělil do jednotlivých skutkových vět příslušných bodů výroku napadeného rozsudku. Pokud se týče otázky právní kvalifikace, pak i do této oblasti byly namířeny odvolací námitky obou obžalovaných, když tito především nesouhlasí s tím, že jejich jednání popsané pod bodem 1) – 3) výroku napadeného rozsudku bylo kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákoníku, v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu je ovšem zvolená právní kvalifikace správná a námitky, které v tomto směru vznesli obžalovaní, nejsou relevantní. Obžalovaný H. zejména v opravném prostředku zpracovaném jeho současným obhájcem JUDr. G. velmi obsáhle argumentoval v tom smyslu, že podle jeho názoru soud prvního stupně pochybil, pokud jako příznivější právní úpravu zvolil trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.), když podle názoru obžalovaného je pro právní kvalifikaci jeho jednání příznivější právní úprava platná a účinná v době spáchání trestné činnosti, tedy trestní zákon ve znění zák. č. 140/1961 Sb. S argumentací, která byla podrobně rozvedena při rekapitulaci opravného prostředku obžalovaného H., ovšem odvolací soud nesouhlasí. Poukazuje v této souvislosti na to, že i předchozí právní úprava, tedy trestní zákon ve znění zák. č. 140/1961 Sb., obsahovala ustanovení týkající se obchodování s lidmi, konkrétně ustanovení § 232a tr.zákona. Komparací této normy s ustanovením § 168 tr.zákoníku je podle názoru odvolacího soudu nutno dojít k závěru, že obě tato zákonná ustanovení postihují prakticky shodná jednání. Podle přesvědčení odvolacího soudu zásadním pro rozlišení mezi postihováním jednání jako trestného činu obchodování s lidmi a jako trestného činu kuplířství je věk osoby, vůči níž je jednání popsané v konkrétní normě realizováno. Zatímco v případě trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 tr.zákoníku musí jít o osobu mladší 18 let, neboť zmíněné zákonné ustanovení operuje pojmem dítě (srovnej ustanovení § 126 tr.zákoníku), v případě trestného činu kuplířství, a to ať již ve smyslu § 189 tr.zákoníku či § 204 tr.zákona, ve znění zák. č. 140/1961 Sb., se jedná o osobu, která je starší 18 let. Právě proto, že i dřívější právní úprava postihovala zákonným ustanovením, které bylo speciální vůči trestnému činu kuplířství, tedy oním trestným činem obchodování s lidmi, jednání, kterého se dopustil pachatel vůči osobě mladší 18 let, podle názoru odvolacího soudu není možné akceptovat argumentaci uvedenou v opravném prostředku obžalovaného H. v tom směru, že z důvodů, které jmenovaný v opravném prostředku zpracovaném JUDr. G. rozvádí, mělo být jeho jednání popsané pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku kvalifikováno jako trestný čin kuplířství podle § 204 tr.zákona, ve znění zák. č. 140/1961 Sb., neboť to podle argumentace obžalovaného mělo být pro něj příznivější. Je samozřejmě pravdou, že obecně je právní kvalifikace trestným činem kuplířství příznivější než kvalifikace trestným činem obchodování s lidmi (postačí prosté srovnání trestních sazeb). Nicméně jak již odvolací soud výše opakovaně zdůraznil, i právní úprava platná a účinná v době spáchání trestné činnosti popsané pod bodem 1) – 3) výroku napadeného rozsudku, která byla realizována vůči osobám mladším 18 let, na které je nutno v duchu nyní platné a účinné právní úpravy nahlížet jako na dítě, postihovala takováto jednání. I v době páchání trestné činnosti popsané v bodech 1-3) výroku tedy trestní zákon obsahoval ustanovení, podle něhož bylo možno takovéto jednání postihovat (§ 232a tr.zákona). Není tedy možné akceptovat argumentaci obžalovaného H. v tom směru, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno pouze jako trestný čin kuplířství ve smyslu § 204 tr.zákona. Podle přesvědčení odvolacího soudu, i pokud by nebylo ustanovení § 168 tr.zákoníku pro pachatele příznivější, než ustanovení § 232a tr.zákona, pak by jednání obou obžalovaných, popsané pod body 1-3) výroku rozsudku, bylo právně kvalifikováno dle § 232a tr.zákoníku, tedy jako trestný čin obchodování s lidmi, neboť se svého jednání dopustili vůči osobě mladší 18 let. Pokud se pak týče srovnání příznivosti ustanovení § 232a tr.zákona, ve znění zák. č. 140/1961 Sb., jakožto normy platné a účinné v době spáchání trestné činnosti popsané pod bodem 1) – 3) výroku napadeného rozsudku a ustanovení § 168 tr.zákoníku, pak odvolací soud souhlasí se závěry vtělenými do příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku stran toho, že příznivější pro pachatele je právní úprava platná a účinná v době rozhodování, tedy kvalifikace dle § 168 tr.zákoníku. Při komparaci trestních sazeb obou zákonných ustanovení je totiž nutno dojít k závěru, že pro obžalované je příznivější ustanovení § 168 tr.zákoníku, a to proto, že na rozdíl od § 232a tr.zákona umožňuje ustanovení § 168 odst. 3 tr.zákoníku vedle trestu odnětí svobody uložit též alternativní trest, konkrétně trest propadnutí majetku. S ohledem na ustálenou právní teorii se v případě, že je možné ukládat vedle trestu odnětí svobody i trest alternativní, pokládá takovýto přístup za pro pachatele příznivější. Proto se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, pokud ten kvalifikoval jednání obou obžalovaných popsané pod bodem 1) – 3) výroku napadeného rozsudku podle právní normy platné a účinné v době rozhodování, tedy podle § 168 tr.zákoníku. Obhájkyní obžalovaného P. bylo argumentováno stran výhodnosti v úvahu připadajících právních norem tím, že jednání obžalovaných by mělo být kvalifikováno podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání trestné činnosti popsané v bodech 1) – 3) výroku, tedy podle trestního zákona - zák. č. 140/1961 Sb. Obhájkyně toto své přesvědčení opírala o dikci ustanovení § 34 odst. 3 písm. c) tr.zákoníku, podle kterého se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou oběť trestného činu obchodování s lidmi (§ 168 tr.zákoníku), nebo některého trestného činu uvedeného v hlavě III. zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti byla mladší 18 let. Je skutečností, že právní úprava platná a účinná v době spáchání trestného činu popsaného pod bodem 1) – 3) výroku napadeného rozsudku (§ 168 tr.zákoníku), takovouto úpravu neznala. Podle názoru soudu odvolacího ovšem ani tato argumentace relevantní není. V této souvislosti je podle názoru odvolacího soudu nutno stát na stanovisku, které je opřeno o ustálenou soudní praxi, ale i konstantní judikaturu, že totiž pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující, které z těchto různých posouzení je pro pachatele nejmírnější (srovnej kupř. R 73/1951, popř. R 19/1962). Pachatelův skutek se pak posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu anebo jen práva pozdějšího (viz R 32/1951). Souhrnně řečeno tedy platí zásada, že dřívějšího, nebo naopak některého pozdějšího zákona je třeba užít jako celku. Podle názoru soudu odvolacího právě ona poslední premisa, tedy že dřívějšího nebo pozdějšího práva je třeba užít jako celku, vylučuje argumentaci uplatněnou obhájkyní obžalovaného P. stran výhodnosti předchozího práva díky nově implementované překážce pro běh promlčecí doby do ustanovení § 34 odst. 3 písm. c) tr.zákoníku. Aplikace této argumentace by totiž v konečném důsledku podle názoru odvolacího soudu znamenala, že by fakticky bylo nutno použít dvou právních úprav. Na jedné straně je totiž, jak již bylo výše uvedeno s ohledem na sankci uvedenou v ustanovení § 168 odst. 3 tr.zákoníku (možnost uložení alternativního trestu propadnutí majetku), zjevně příznivější pro obžalované užití nového práva. Ovšem na straně druhé, při akceptování argumentace obžalovaného P. by paradoxně toto nové právo díky nově uvedené překážce pro běh promlčecí doby pro ně příznivější nebylo. Podle názoru odvolacího soudu je nutno vycházet z toho, jaké právo je pro obžalované při řešení této otázky výhodnější jako celek. Výhodnější je podle názoru soudu odvolacího právo platné a účinné v době rozhodování, neboť umožňuje uložení mírnějšího trestu, tedy konkrétně trestu propadnutí majetku, vedle trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že jak již bylo výše uvedeno, pro pachatele je pro posouzení příznivosti použité právní úpravy rozhodující celkový výsledek celého trestního řízení, potom je podle názoru odvolacího soudu příznivější právní úprava nová, která, jak již bylo výše uvedeno, umožňuje uložení mírnějšího trestu, kterým je v daném případě trest propadnutí majetku. Proto se tedy odvolací soud s argumentací, která se objevila v opravném prostředku obžalovaného P., tak jak byl tento přednesen jeho obhájkyní u veřejného zasedání, neztotožnil. Odvolací soud také neakceptoval námitky obou obžalovaných stran toho, že jejich jednání popsané pod bodem 1) – 3) výroku napadeného rozsudku nemělo být kvalifikováno podle § 168 tr.zákoníku, ale podle § 204 tr.zákona, tedy jako trestný čin kuplířství, pro prokázanou dobrovolnost jednání jak poškozené V., tak poškozené P. Tato argumentace je podle názoru odvolacího soudu irelevantní, neboť ustanovení § 168 tr.zákoníku (a potažmo i § 232a tr.zákona) nepožaduje žádnou formu násilí, kterou by měl pachatel realizovat vůči osobě, které je užito k pohlavnímu styku a následně k prostituci. Fakt, že poškozená V. a P., ale koneckonců i všechny ostatní poškozené, k provozování sexuálních služeb za úplatu svolily dobrovolně a také takto k této své činnosti přistupovaly, je nutno samozřejmě zohlednit, ale dle názoru odvolacího soudu až při úvahách o druhu a výši ukládaného trestu. Pokud zejména obžalovaný P. dále argumentoval tím, že by z pohledu zásady použití trestního práva jako ultima ratio nemělo být jeho jednání popsané pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi, pak s tímto argumentem se odvolací soud také neztotožnil. Odvolací soud si je samozřejmě vědom toho, že jak poškozená V., tak poškozená P. již před tím, než začaly realizovat placené sexuální služby v onom „privátu“ na ulici K., popř. na ulici O. v H., již měly, a to poměrně bohaté, sexuální zkušenosti, a to dokonce i s poskytováním sexuálních služeb za úplatu. Nicméně tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu ničeho nemění na vysoké společenské škodlivosti jednání obou obžalovaných, a to z následujících důvodů. Především není možno přehlédnout prokázanou povědomost obou obžalovaných o věku poškozené V., která v době, kdy provozovala sexuální služby za úplatu, z nichž kořistili jak obžalovaný H., tak obžalovaný P., ještě nedovršila 15 roku věku. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, co uváděla jmenovaná v tom směru, že po ní obžalovaní opakovaně chtěli občanský průkaz, ona jim jej ovšem nemohla ukázat prostě proto, že jej neměla, s tím, že obžalované toto nikterak neodradilo, a i nadále kořistili z prostituce, kterou ona provozovala. Podle názoru soudu odvolacího ona lhostejnost obžalovaných ke skutečnému věku poškozené (o níž navíc sám obžalovaný H. prohlásil, že mu připadala strašně mladá a jak uvedl, věděl, že ještě neměla 18 let), svědčí o vysoké míře společenské škodlivosti jejich jednání. Přehlédnout také není možno fakt, že oba obžalovaní se svého jednání dopustili vůči většímu množství poškozených, z nichž dvě ještě nedosáhly věku osmnácti let. Tyto okolnosti, samozřejmě s přihlédnutím k faktu, že jejich jednáním došlo k narušení rozumového a i duševního vývoje osoby, které trestní zákoník označuje jako dítě, tedy osoby mladší 18 let, musí vést k závěru, že jejich jednání je natolik společenský škodlivé, že je nutno je řešit již prostředky trestního práva. Obžalovaní také namítli, že v jejich jednání, kterého se dopustili vůči poškozeným V. a P., není možné shledávat zákonné znaky „zjednal“ a „zlákal“. Odvolací soud se ani s touto argumentací neztotožňuje. Poukazuje na to, že zjednáním se rozumí uzavření jakékoli smlouvy či dohody, a to i konkludentní, jež směřuje k tomu, aby dítěte, tedy osoby mladší 18 let, bylo užito k účelu popsanému v některém z písm. a) – e) odst. 1 § 168 tr.zákoníku. Musí být tedy dán projev vůle obou stran, a to jak pachatele, tak poškozeného. Dle ustálené právní teorie pak nezáleží na to, zda taková osoba si uvědomuje skutečný smysl takovéto smlouvy nebo dohody, či nikoli. Pachatel však při jejím uzavírání musí směřovat k tomu, aby poškozeného bylo užito způsobem popsaným některým z písm. a) – e) odst. 1 § 168 tr.zákoníku. Podle přesvědčení odvolacího soudu byly v jednání obou obžalovaných veškeré znaky pojmu „zjednal“ jak ve vztahu k poškozené V., tak ve vztahu k poškozené P. naplněny. Je evidentní, že mezi obžalovanými na straně jedné a poškozenými V. a P. na straně druhé byla uzavřena dohoda, ať již více či méně konkludentní, stran toho, že jmenované poškozené budou v bytech, buď na ulici K. či O., provozovat sexuální služby za úplatu s tím, že obě tyto dívky přistoupily na tuto nabídku obžalovaných a sexuální služby v době uvedené v jednotlivých citovaných bodech výroku napadeného rozsudku realizovaly. Je evidentní, že zde byl dán onen zákonem požadovaný projev vůle provozovat sexuální služby, a to jak ze strany obou obžalovaných, tak ze strany obou poškozených. Je zjevné, že při uzavření oné dohody (která jak již bylo výše uvedeno, může být i konkludentní) úmysl obou obžalovaných směřoval k tomu, aby obě poškozené byly zjednány za účelem pohlavního styku. Pokud jde o pojem „zlákání“, pak tím se rozumí získání poškozeného, kupř. lákavými sliby, penězi apod., k pohlavnímu styku nebo jiné formě jejího užití ve smyslu písmene a) – e) odst. 1 § 168 tr.zákoníku. Je zjevné, že i tento znak byl naplněn, neboť obžalovaní zlákali obě poškozené k provozování pohlavního styku za úplatu, tedy prostituce, právě slibem vysokého výdělku. Na naplnění tohoto znaku podle přesvědčení odvolacího soudu ničeho nemění ani fakt, že obě poškozené na tuto nabídku vysokého výdělku přistoupily dobrovolně či snad dokonce o provozování tohoto způsobu výdělku projevily zájem (srovnej zejména výpověď poškozené P.). Pokud pak jde o naplnění kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 168 odst. 3 písm. d) tr.zákoníku, tedy spáchání činu popsaného v ustanovení § 168 odst. 1 tr.zákoníku v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci, pak i zákonné znaky tohoto ustanovení byly jednáním obžalovaných naplněny. V této souvislosti je nutno pouze poukázat na definici prostituce, kterou se rozumí z pohledu trestního práva pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu (srovnej R 22/1995). Je zcela zjevné a soud prvního stupně to naprosto správně vtělil do příslušných skutkových vět napadeného rozsudku, že jak poškozená V., tak poškozená P. poskytovaly pohlavní styk za úplatu, tedy fakticky realizovaly prostituci. Odvolací soud tedy konstatuje, že podle jeho názoru nejsou žádné z námitek, které se objevily v opravných prostředcích obou obžalovaných stran údajného nenaplnění zákonných znaků trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.zákoníku relevantní, a naopak z důvodů, které byly výše rozvedeny má odvolací soud postup soudu prvního stupně, pokud ten takto kvalifikoval jednání obžalovaných popsaných pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku, za správný. Soud prvního stupně také a podle názoru odvolacího soudu naprosto správně kvalifikoval jednání obžalovaných popsané pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku rovněž jako přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. Především je v této souvislosti nutno odkázat na ustanovení § 126 tr.zákoníku, v němž je jako dítě definována osoba mladší 18 let. Již výše bylo rozvedeno, že jak poškozená V., tak poškozená P. v době, kdy realizovaly na základě zlákání a zjednání ze strany obžalovaných prostituci, byly doposud ve věku dítěte, neboť žádná z nich ještě nedosáhla věku osmnácti let. V souvislosti s touto právní kvalifikací vznesl námitky především obžalovaný P., který v opravném prostředku namítl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že jak poškozená V., tak poškozená P. se již dříve, než se dostaly do kontaktu s obžalovanými, nechovaly jako běžné děti a jejich rozumový, mravní a citový vývoj byl již deformován. Obžalovaný P. zde vyslovuje názor, že tyto okolnosti neodrážejí zájem společnosti na ochraně dítěte, pro který byla vytvořena speciální skutková podstata zločinu obchodování s lidmi, nad rámec úpravy trestní odpovědnosti za jednání spočívající v trestném činu kuplířství. Tato argumentace ovšem neobstojí v konfrontaci s ustálenou soudní praxí a konstantní judikaturou (viz zejména R 65/1999). Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku nevylučuje skutečnost, že poškozené dítě vedlo sexuální život již před závadným jednáním pachatele vůči němu, a to popř. život nemravný – pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu totiž postačí, aby jednání pachatele k takové osobě negativní návyky utvrzovalo a posilovalo . Jak již vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 6.10.2010, právě k takové situaci došlo v daném případě. Je zcela zjevné, že jednáním obou obžalovaných zaměřeným vůči poškozeným V. a P. došlo k tomu, že u obou jmenovaných poškozených byly negativní návyky, které, a to je nutno přiznat, tyto získaly ještě před tím, než se do kontaktu s obžalovanými dostaly, byly utvrzovány a posilovány. Obě byly utvrzovány v tom, že je vlastně velmi jednoduché, snadné a snad i morálně správné, aby si vydělávaly finanční prostředky prostitucí, což právě v závislosti na tom, že ani jedna z nich ještě nedosáhla osmnáctého roku věku (a poškozená V. dokonce ani 15 let), nepochybně mělo negativní vliv na jejich mravní vývoj. Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně postupoval správně, pokud jednání obžalovaných popsané pod body 1) – 3) výroku napadeného rozsudku kvalifikoval rovněž jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. Pokud pak jde o jednání obžalovaného H. pod bodem 4) – 9) výroku napadeného rozsudku a obžalovaného P. pod body 4) – 5) jako trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá tr.zákona, potom především je opětovně nutno mít za naplněný znak „zjednal“, a to v případě obou obžalovaných. Definice pojmu „zjednání“ již byla podána výše v pasáži věnované právní kvalifikaci trestným činem podle § 168 tr.zákoníku a soud odvolací na ni pro stručnost odkazuje. Podle jeho názoru bylo i v případě zbývajících poškozených uvedených pod body 4) – 9) v případě obžalovaného H. a pod body 4) – 5) v případě obžalovaného P. prokázáno, že tyto byly společným jednáním obou obžalovaných zjednány k provozování prostituce s tím, že z této prostituce pak oba obžalovaní kořistili. K pojmu „kořistí“ je třeba ještě odkázat opětovně na ustálenou soudní praxi a konstantní judikaturu (srovnej zejména R 11/1978). Podle tohoto rozhodnutí se k naplnění znaku kořistí ve smyslu § 204 tr.zákona nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímaní úplaty za to, že umožňuje provozování prostituce. Proto kořistil z prostituce i noční vrátný hotelu, který po dobu několika měsíců umožňoval ženám pohlavní styk za úplatu provozování prostituce v hotelu . Je zcela evidentní, že tyto znaky byly jednoznačně naplněny u obou obžalovaných. Obžalovaný H. k provozování prostituce poskytoval ony tzv. „priváty“, tedy byty, které měl v nájmu, a inkasoval finanční prostředky od žen, které v těchto bytech provozovaly tzv. „byznys“. V podrobnostech je možno odkázat jednak na výpověď samotného obžalovaného H. a dále pak na výpovědi prakticky všech žen či dívek, které prostituci provozovaly (zejména na výpověď poškozené S.). V této souvislosti nelze přehlédnout ani obsah odposlechnutých telefonních hovorů mezi obžalovaným H. a zejména svědkyní S. Pokud pak jde o naplnění znaku kořistí na straně obžalovaného P., pak opětovně je nutno poukázat zejména na výpověď poškozené S., stejně tak jako na výpověď poškozené P. Zásadním usvědčujícím důkazem je rovněž výpověď samotného spoluobžalovaného H. Tedy i v případě obžalovaného P. má odvolací soud za naplněny všechny zákonné znaky trestného činu kuplířství ve smyslu § 204 odst. 1 alinea první, alinea druhá tr.zákona. Správně také podle názoru odvolacího soudu postupoval krajský soud, když pokud se týče trestného činu kuplířství užil trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, neboť komparací trestních sazeb ustanovení § 204 tr.zákona a § 189 tr.zákoníku je nutno dojít k závěru, že právní úprava platná a účinná v době, kdy byl trestný čin spáchán, tedy ve smyslu § 204 tr.zákona, ve znění zák. č. 140/1961 Sb., je pro obžalované příznivější. Pokud jde o otázku uloženého trestu odnětí svobody oběma obžalovaným, pak sem míří námitky jak obou obžalovaných, tak i státního zástupce. Zatímco oba obžalovaní pokládají uložené tresty za nepřiměřeně přísné, popř. uložené mimo rámec zákonného ustanovení, které mělo být správně použito (obžalovaný H.), státní zástupce naopak z důvodů, které byly výše rozvedeny při rekapitulaci jím podaného opravného prostředku pokládá uložené tresty odnětí svobody u obou obžalovaných za nepřiměřené mírné. Odvolací soud ovšem konstatuje, že se co do výroku o trestu neztotožnil ani s námitkami obžalovaných, potažmo matky obžalovaného H., ani státního zástupce. Především poukazuje na to, že soud prvního stupně, jak vyplývá z příslušných pasáží odůvodnění napadeného rozsudku (viz str. 36-39) zohlednil všechna hlediska vyjádřená v ustanovení § 38 odst. 1 tr.zákoníku a zejména § 39 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu mu nelze vytknout, že by některou z okolností podstatných pro rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu odnětí svobody opominul či že by některou hodnotil v rozporu s jejím významem. Soud, jak vyplývá z příslušných pasáží odůvodnění napadeného rozsudku, zohlednil v případě obou obžalovaných fakt, že se trestné činnosti začali dopouštět poměrně nedlouho po propuštění z posledního výkonu trestu, a v případě obžalovaného P. i to, že se této trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z posledního výkonu trestu. Nepřehlédl také délku doby i větší počet žen a věk některých z nich. Soud správně shledal větší míru zavinění a podílu na trestné činnosti u obžalovaného J. H. Tyto okolnosti podle názoru odvolacího soudu je správně vedly především k tomu, že diferencoval při ukládání trestu odnětí svobody u obou obžalovaných. Právě s ohledem na to, že obžalovaného H. je nutno vnímat jako jakéhosi organizátora trestné činnosti, jako osobu, která měla daleko výraznější a intenzivnější podíl na spáchané trestné činnosti, uložil tomuto přísnější trest odnětí svobody, a to konkrétně ve výměře 8 roků. Takto uložený trest v rámci sazby 5-12 let odnětí svobody, tedy těsně pod polovinou zákonem stanovené trestní sazby, je podle názoru odvolacího soudu přiměřený stupni společenské škodlivosti jednání obžalovaného H. i charakteru jeho osoby. K námitkám státního zástupce stran toho, že jemu uložený trest je nepřiměřeně mírný, uvádí odvolací soud, že není možné přehlédnout skutečnost, o které se zmiňuje obžalovaný H. ústy svého obhájce, totiž že prakticky všechny poškozené přistupovaly k provozování prostituce, z níž on kořistil a kterou fakticky organizoval, dobrovolně, některé jej dokonce žádaly o to, aby mohly v oněch bytech, které užíval, prostituci provozovat. Je samozřejmě skutečností, o které se odvolací soud zmínil již výše, že tento fakt ničeho nemění na trestnosti jednání obžalovaného, nicméně je nutno jej zohlednit při hodnocení stupně společenské škodlivosti při úvahách stran ukládání trestu odnětí svobody, a to ve prospěch obžalovaného H. Pokud se týče trestu odnětí svobody, který byl uložen obžalovanému P., pak tomu byl uložen správně trest mírnější než obžalovanému H., neboť Krajský soud v Ostravě správně shledal menší míru zapojení obžalovaného P. do trestné činnosti popsané ve výroku napadeného rozsudku. I v případě tohoto obžalovaného, jak soud uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku, neopomněl zohlednit dlouhodobost páchání trestné činnosti a již citovaný fakt, že se své trestné činnosti začal dopouštět nedlouho po propuštění z posledního výkonu trestu a v době zkušební lhůty podmíněného propuštění. Na druhé straně i v případě tohoto obžalovaného není možné přehlédnout fakt, že jednotlivé poškozené realizovaly prostituci dobrovolně, a zejména skutečnost, že obžalovaný P. nebyl, na rozdíl od obžalovaného H., tím, kdo prostituci jednotlivých poškozených organizoval, či pro ni vytvářel podmínky. Trest uložený při spodní hranici zákonem uložené trestní sazby podle názoru odvolacího soudu odráží právě onu posledně zmíněnou okolnost, totiž míru zapojení obžalovaného P. do páchané trestné činnosti. Nalézací soud také nepochybil, pokud oběma obžalovaným ukládal trest úhrnný, ve smyslu § 43 odst.1 tr.zákoníku, neboť oběma byl ukládán trest za více trestných činů. Pokud se týče způsobu výkonu uložených trestů, pak soud prvního stupně správně, vycházeje z příslušných zákonných kritérií, zařadil obžalovaného H. pro výkon uloženého trestu do věznice se zvýšenou ostrahou a stejně tak správně zařadil obžalovaného P. pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Obžalovanému H. byl také správně uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to tentokrát oproti prvotnímu rozsudku, který byl zrušen výše citovaným rozhodnutím odvolacího soudu ze 6.10.2010, již správně za použití dvou ustanovení obecné části trestního zákoníku. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku uložil obžalovanému H. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve vztahu ke dvěma mobilním telefonům a paralyzéru, zatímco trest propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty ve vztahu k finanční hotovosti ve výši 2.600,- Kč uložil správně podle ustanovení § 70 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku. Odvolací soud tedy uzavírá, že podle jeho mínění Krajský soud v Ostravě především správně ustálil skutkový děj, který posléze vtělil do jednotlivých skutkových vět napadeného rozsudku. Toto jednání také podřadil pod odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (jednání pod body 1/ – 3/ výroku napadeného rozsudku), popř. trestního zákona (jednání pod body 4/ – 9/ u obžalovaného H. a pod body 4/ – 5/ u obžalovaného P.). Oběma obžalovaným také uložil tresty, které jsou v souladu s kritérii ustanovení § 38 odst. 1 tr.zákoníku a § 39 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. Ze všech výše uvedených důvodů tedy neshledal odvolací soud v postupu Krajského soudu v Ostravě žádných pochybení, a proto odvolání obou obžalovaných, matky obžalovaného J. H. a státního zástupce jako nedůvodná podle § 256 tr.ř. zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání . Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce . Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě ). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 5.5.2011 JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: K. Cinková