6 To 58/2012

Plný text

Soudní rozhodnutí - 6To 58/2012 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 6To 58/2012 Právní věta: Z ustanovení § 41 odst. 6 tr. ř. a rovněž ani z jiných ustanovení trestního řádu upravujících práva obhajoby neplyne, že by protokol o hlavním líčení bylo nezbytné vyhotovit a obhájci doručit před přednesením závěrečných řečí. Z jeho doručení až po vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně proto nelze vyvozovat závěr o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2012:

6. TO.58.2012.1 Datum rozhodnutí: 11.10.2012 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Protokol Spravedlivý proces Dotčené předpisy: § 55b odst. 4 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ) Kategorie rozhodnutí: C U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. října 2012 odvolání obžalovaného J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2012, č.j. 50 T 6/2012-656, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného J. V. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2012, č.j. 50 T 6/2012-656, byl obžalovaný J. V. uznán vinným přípravou k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 2 tr.zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, od počátku měsíce listopadu 2011 do 29.11.2011, v obcích H. S., H., D. D. a jinde, po předchozí úvaze, ve snaze takto vyřešit svou osobní nespokojenost v manželství při co nejmenších materiálních ztrátách, naplánoval a konkrétními kroky organizoval vraždu své manželky Ing. E. V., se kterou žil ve společné domácnosti v místě svého trvalého bydliště tak, že poté, co se náhodně seznámil s J. J., který byl v té době bezdomovec, tohoto, nejprve ve snaze získat jeho důvěru a také zjistit jeho charakterové vlastnosti, materiálně zajišťoval, a poté, co dospěl k závěru, že je vhodnou osobou k uskutečnění jeho záměru, jej oslovil s nabídkou k provedení vraždy své manželky, načež poté, co J. J. s provedením vraždy pro ekonomické výhody, které mu z nabídky vyplývaly, naoko souhlasil, tomuto zajistil a předplatil ubytování v hotelu I. v H. - P. S., pro zajištění vzájemného bezproblémového spojení mu poskytl mobilní telefon a další materiální výhody, především notebook, náhradní oděv a drobné finanční prostředky na jídlo, ale zejména mu za realizaci svého záměru přislíbil finanční odměnu ve výši 50.000 Kč a automobil, který v té době užívala manželka obžalovaného, a dále v rámci co nejlepšího zabezpečení uskutečnění svého plánu J. J. ve třech platbách uhrazených mu v hotovosti v období od 8. do 25.11.2011 zaplatil zálohu ve výši nejméně 30.000 Kč a současně jmenovanému průběžně poskytoval informace o pobytu manželky a taktéž sám aktivně inicioval situace, při kterých k napadení a usmrcení poškozené mělo dojít, a to: - v časných ranních hodinách dne 13.11.2011, po návratu poškozené z firemního zájezdu v Praze, - v přesně nezjištěném dni mezi 13. a 17.11.2011 u hotelu M. v H. - P. na ul. O., u pracoviště poškozené, v době, kdy poškozená v podvečerních hodinách odcházela z práce domů, - dne 17.11.2011 ve večerních hodinách na parkovišti u restaurace N. v H. - M., N. N., po večeři, na které obžalovaný byl společně se svou manželkou, - dne 20.11.2011 opět ve večerních hodinách, na parkovišti u restaurace N. v H. - M., N. N., po večeři, na které obžalovaný byl společně se svou manželkou, - dne 24.11.2011 u pracoviště poškozené, v době, kdy poškozená měla v podvečerních hodinách odcházet z práce po hodině angličtiny domů, avšak tento termín pak sám zrušil, protože hodina angličtiny poškozené odpadla, - dne 25.11.2011 ve večerních hodinách poblíž restaurace N. Z. v H. - P., kde se poškozená daný večer nacházela, avšak k provedení činu na žádném z míst v čase určeném obžalovaným ani jindy nedošlo, neboť J. J., protože čin neměl v úmyslu provést, se vždy z určeného termínu vymluvil či se na místo bez předchozího vysvětlení nedostavil, a posléze s ohledem na gradující aktivitu obžalovaného ve vztahu k provedení vraždy jeho manželky dospěl k závěru, že nastalá situace již bezprostředně ohrožuje život poškozené, a proto se dne 25.11.2011 v 15.44 hod. sám dostavil na 3. oddělení obecné kriminality SKPV, Policie ČR, Územního odboru Karviná a podal trestní oznámení. Za to byl obžalovaný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byla poškozená ing. E. V., trvale bytem D. D., okres F.-M., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný J. V. odvolání, které bylo následně písemně odůvodněno obhájcem. V písemném odůvodnění odvolání je uvedeno, že toto je zaměřeno do výroku o vině i do výroku o trestu a soudu prvního stupně je vytýkáno neúplné dokazování, nesprávné zjištění skutkového stavu a chybné právní posouzení věci. Obžalovaný setrvává na své dosavadní obhajobě, že nikdy neměl vážný úmysl nechat zavraždit svou manželku a nikdy její vraždu reálně neplánoval ani neorganizoval. Pokud s J. J. o vraždě manželky hovořil, posílal mu SMS zprávy, poskytoval mu informace o pohybu ženy, na oko na něj naléhal a tragikomicky předstíral svou zoufalost z manželského soužití, činil tak výlučně s cílem, aby J. J. přiznal, že je mluvka a chvastoun, který by nikdy nic takového nebyl schopen učinit. Vždy byl zcela přesvědčen, že by J. J. nebyl vraždy ani pokusu o ni schopen. Svědek J. J. také přiznal, že by nikdy k útoku na manželku obžalovaného s cílem ji usmrtit z jeho strany nedošlo. Z jeho vystupování při výsleších je zcela zjevné, že struktura jeho osobnosti vykazuje výrazné histriónské projevy s prvky teatrálnosti a dramatizování s povrchní a labilní emotivitou a infantilní touhou být středem pozornosti. K řádnému zjištění skutkového stavu je nezbytné nechat vypracovat psychologický a psychiatrický znalecký posudek na osobnost J. J., kdy by znalec posoudil jeho tendence k bájivé lhavosti, zkreslování či zveličování faktů s cílem být středem pozornosti okolí. Vyjádření znalce PhDr. V. u hlavního líčení hodnotí obžalovaný jako zcela neprofesionální, jelikož tento znalec J. nikterak nevyšetřil a své soudy činil výlučně ze záznamu o odposlechu. Obžalovaný dále rozebírá závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a klinická psychologie, podle nichž jeho intelekt odpovídá v převaze pásmu nadprůměru s pevným logickým myšlením a vytýkané jednání se vymyká ze spektra jeho obvyklých projevů a postojů a příliš nekoresponduje s dostupným obrazem manželského a rodinného života, v důsledku čehož je spíše málo pravděpodobné. J. J. není žádným nájemným vrahem, nemá zkušenost s tím, jak usmrtit člověka a je to osoba značně nespolehlivá. Obecně lze říci, že by si objednatel vraždy nikdy nevybral nájemného vraha, na něhož není spoleh, který se opakovaně nedostaví ve sjednaný čas na sjednané místo, vymlouvá se, lže a všelijak vykrucuje či se nechá zapírat. Obžalovaný se rovněž s J. J. ukazoval na veřejnosti, přestavil ho i své manželce, platil mu ubytování v hotelovém domě, kam za ním docházel. Pokud by J. J. zavraždil manželku obžalovaného, tak by se k obžalovanému táhla usvědčující linie jako křiklavá červená nit. Z tohoto pohledu by jeho jednání bylo nesmyslné. Veškeré benefity, které J. poskytoval, včetně finančních prostředků, měly představovat protihodnotu prací, které pro něj měl J. v domě a na zahradě vykonat. Dále obžalovaný namítl absolutní nedostatek rozumného motivu k vraždě manželky a pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že měl v úmyslu ukončit manželské soužití z důvodu mimomanželského vztahu s V. M., nepopírá, že s touto byl v bližším, nikoliv však intimním kontaktu, ale z pragmatických důvodů, neboť ona byla klíčem k realizaci obchodních záměrů v Rusku a v Číně. Nikdy neměl s touto osobou vážný vztah, natož aby kvůli ní uvažoval o ukončení manželského soužití. Soud prvního stupně tak učinil spekulativní závěry o motivu vraždy, aniž by tuto osobu vyslechl, i když telefonický i emailový kontakt na M. je založen ve spise. K manželskému soužití obžalovaného měla být vyslechnuta jeho matka N. H. a nevlastní otec V. H. Značně spekulativní je také závěr krajského soudu stran toho, že nechtěl nést materiální ztráty v případě řádného rozvodu s manželkou. Do společného jmění manželů patří rodinný dům s pozemkem, zatížený hypotečním úvěrem, několik dalších půjček, běžné vybavení domácnosti a ojetá běžná motorová vozidla. V případě smrti manželky by mu náležela polovina majetku a závazků z titulu vypořádání SJM a z druhé poloviny by obdržel třetinu v rámci dědického řízení. Lze předpokládat, že by se s dětmi nedělil o dluhy a tyto by si vzal na sebe. Z toho jasně vyplývá, že majetková situace by byla stejná jak v případě rozvodu, tak i v případě úmrtí manželky. Dále obžalovaný vznesl výhrady k záznamu o sledování osob a věcí, kdy podle § 158d odst. 7 tr.ř. je v trestním řízení důkazem záznam pořízení při sledování za podmínky, že je k němu připojen protokol s náležitostmi, uvedenými v § 55 a 55a tr.ř. Protokol musí mimo jiné obsahovat jména a příjmení úředních osob, které se úkonu účastnily a jejich funkcí. Originál zvukového záznamu se nachází na DVD č. 111128101, který nebyl soudem přehrán a nelze tento důkaz provést tím, že se stranám předloží k nahlédnutí, jelikož se nejedná o důkaz listinný. Toto DVD ani přehráno být nemůže, protože k němu neexistuje protokol. Ten je k dispozici pouze k DVD 111221101, na němž se ovšem originál zvukového záznamu nenachází a pravděpodobně se jedná o kopii, jejíž autenticitu zpochybňuje. K tomu nelze přehlédnout nedostatky protokolu, na němž chybí specifikace osob, které úkon provedly, či byly úkonu přítomny. U použitých technických prostředků k odposlechu je uvedeno toliko „technický prostředek“ a je tak nepřezkoumatelné, o jaký technický prostředek se jednalo, zda měl příslušné certifikace a schválení pro tyto účely. U obžalovaného a J. J. chybí adresy a rodná čísla a byť zákon hovoří, že tyto údaje musí být uvedeny u obviněného a poškozeného, analogicky je potřeba tyto náležitosti vztáhnout i na podezřelého. Pro uvedené procesní vady nemohl soud prvního stupně, ani znalec PhDr. V. z uvedeného záznamu nijak vycházet. S těmito námitkami se soud prvního stupně nijak nevypořádal a v tomto směru není rozsudek přezkoumatelný. Obžalovaný je rovněž přesvědčen, že celá konverzace mezi ním a J. J. na hotelovém domě dne 27.11.2011 byla policejní provokací. J. musel mít od policie pokyn k tomu, jak má rozhovor vést, aby proti obžalovanému zajistil validní důkaz. Jinak si nelze vysvětlit, proč by se ho opakovaně dotazoval a požadoval, ať výslovně prohlásí, že chce, aby manželku zavraždil, a jaký je motiv takového požadavku. K okolnostem postupu J. po podání trestního oznámení navrhoval vyslechnout další policisty, a to P., K. a D. Zamítnutí těchto důkazních návrhů ze strany nalézacího soudu s odůvodněním, že postačí výslech policisty H., se mu jeví velmi nepřesvědčivým. Závěrem podaného odvolání obžalovaný navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu zrušil a tomuto věc vrátil k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Meritorně pak navrhl vyslovit zprošťující výrok ve smyslu ustanovení § 226 písm. a) tr.ř. Státní zástupkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že toto směřuje do hodnocení důkazů a nabízí další důkazy částečně navrhované již před soudem prvního stupně a částečně v odvolacím řízení. Požadavek znaleckého zkoumání duševního stavu svědka J. považuje za poněkud schizofrenní, neboť obžalovaný nepopírá, že komunikace proběhla tak, jak svědek J. vypovídal orgánům činným v dosavadním řízení. Pokud jde o návrh na výslech osob z rodinného prostředí obžalovaného a V. M., není důvod, aby byly vyslechnuty jiné osoby než byly. Pokud jde o návrh na výslech policisty D., byl vyslechnut policista H. a vrchnímu soudu i obhájci je známo, že policista, který činí úkony k procesnímu charakteru, nemůže být vyslechnut k tomu, co mu vyslýchaná osoba řekla. Z tohoto pohledu je výpověď kteréhokoli policisty, který se svědkem J. hovořil a jehož výpověď byla zaznamenána, nadbytečná a nebylo by možno obsah takové výpovědi použít jako důkaz. Pokud jde o druhou zásadní námitku obhajoby, a to procesní použitelnost prostorového odposlechu, tak důkazem není to, co je uvedeno ve spise písemně, důkazem je jen přehrání nahrávky. Pokud obhajoba namítá, že byla přehrána nahrávka jiná, odvolací soud se seznámil s tím, co bylo přehráno a zda je takový důkaz použitelný nebo ne. Ke každému důkazu je potřeba, aby bylo ve spise uvedeno, kdo, kde a kdy ho učinil a o čem to bylo. Záznam, který je ve spise doložen, je o tom, že byla učiněna určitá nahrávka. I kdyby nebyla tato nahrávka uznána jako důkaz, je důkazní situace ve vztahu k obžalovanému v jeho neprospěch naprosto zřejmá. Z hlediska prokázání trestné činnosti obžalovanému v daném případě nebyly zjištěny žádné pochybnosti a Krajský soud v Ostravě na základě provedených důkazů rozhodl uváženým způsobem. Odvolání obžalovaného státní zástupkyně považuje za nedůvodné a navrhla ho zamítnout. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že odvolání obžalovaného bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), ve lhůtě uvedené v § 248 odst. 1 tr.ř. a splňuje náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr.ř., když je z něj zřejmé, že napadá výrok o vině i trestu a jaké vady mu vytýká. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). Mezi namítanou podstatnou vadu řízení ze strany obžalovaného může být zařazeno vyjádření obhájce v závěrečné řeči, které se v odůvodnění odvolání neobjevuje, spočívající v tom, že u hlavního líčení došlo k ukončení dokazování a k výzvě k přednesu závěrečných řečí bez toho, aby byly k dispozici protokoly z celého průběhu hlavního líčení. Podle obhájce je dispozice s protokolem z hlavního líčení jeden ze zásadních pilířů práva na spravedlivý proces. K tomuto odvolací soud podotýká, že podle § 55b odst. 1 tr.ř. je o průběhu hlavního líčení zpravidla pořizován zvukový záznam, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak. Podle § 55b odst. 2 tr.ř., je-li jako zapisovatel přibrán protokolující úředník, protokol se nediktuje, ale samostatně jej podle zvukového záznamu pořizuje protokolující úředník. Z uvedeného je zřejmé, že zákon nepředpokládá, že by vyhotovený protokol o hlavním líčení byl k dispozici již při jeho ukončení. Pokud pak v trestní věci obžalovaného J. V. bylo hlavní líčení konáno ve dnech 13. - 15.6. a následně 21.6.2012, kdy bylo prováděno dokazování, přičemž 22.6.2012 byl vyhlášen napadený rozsudek, nelze s ohledem na skutečnost, že zejména ve dnech 13. až 15.6.2012 byl u hlavního líčení vyslechnut obžalovaný, řada svědků, znalci a prováděny listinné a věcné důkazy, klást soudu prvního stupně, respektive protokolující úřednici, za vinu to, že do dalších tří pracovních dnů, tedy do 21.6.2012, nebyl protokol ze dnů 13. až 15.6.2012 vyhotoven. S ohledem na skutečnost, že celému průběhu dokazování v hlavním líčení byli obžalovaný i zvolený obhájce osobně přítomni, i s ohledem na skutečnost, že mezi jednotlivými jednacími dny až do dne vyhlášení rozsudku uplynula velmi krátká doba v řádu několika dní, nepovažuje odvolací soud tu skutečnost, že stranám trestního řízení nebyly v době přednesu závěrečných řečí k dispozici protokoly z hlavního líčení, za okolnost, která by porušovala právo na spravedlivý proces. Takto by tomu mohlo být maximálně za situace, když by mezi dnem, v němž jsou přednášeny závěrečné řeči a dnem, kdy bylo naposledy prováděno dokazování, uběhla podstatně delší doba, případě, když by dokazování bylo provedeno např. náročným znaleckým posudkem z technického či ekonomického oboru, kdy k dokonalé orientaci ve věci je třeba mít přesný záznam výpovědi znalce. Navíc od 30.7.2012, kdy byl obhájci i státnímu zástupci kompletní protokol o hlavním líčení doručen, až do současné doby, nebyl vznesen žádný požadavek na jeho opravu či doplnění. Dále obžalovaný namítal, že nebyly splněny procesní podmínky k tomu, aby byl jako důkaz použit záznam o sledování osob a věcí ze dne 27.11.2011. Sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, odst. 3 tr.ř. povolil na návrh státního zástupce soudce Okresního soudu v Ostravě opatřením ze dne 26.11.2011 pod sp.zn. 0 Nt 5930/2011/V. Z protokolu na č.l. 289 je zřejmé, že sledování formou prostorového odposlechu umístěného v pokoji v hotelovém domě I. v H., kde byl ubytován J. J., bylo prováděno nepřetržitě od 26.11. do 1.12.2011 za využití technických prostředků monitorujících zvukové záznamy, které byly ukládány na digitální záznamové zařízení (č.l. 289). Veškeré zvukové záznamy jsou zachyceny na CD nosiči č. 120117101, který je přílohou spisu a na tomto je formou souborů ukládaných vždy po jedné hodině možné zjistit, že daný prostor byl skutečně zvukově monitorován nepřetržitě od 26.11.2011 ve 22.07 hodin po dobu několika dní až do 1.12.2011 ve 23.32 hodin, kdy začíná poslední hodinový soubor záznamu. Z uvedeného množství souborů pak byl vybrán zvukový záznam ze dne 27.11.2011 v reálném čase 11.15 až 11.54 hodin, který zachycuje rozhovor obžalovaného se svědkem J. a byl samostatně uložen na CD č. 111221101. Toto CD je ve spisovém materiále označeno jako originál. O tomto se zmiňuje i protokol na č.l. 289 a jeho přehráním byl také u hlavního líčení proveden důkaz (č.l. 617). V přípravném řízení pak byla pořízena i další kopie zvukového záznamu, která se nachází na CD č. 11128101 (č.l. 288). Veškeré zvukové záznamy, jak již bylo výše uvedeno, a vyplývá to i z protokolu na č.l. 289, byly ukládány na digitální záznamové zařízení. V současné době jsou překopírovány na CD nosiče. V této souvislosti je třeba uvést, že je obecně známou skutečností, že kopírováním takovýchto záznamů nedochází ke změně jejich obsahu, a nelze tedy v pravém slova smyslu hovořit o originálu či kopiích zachyceného zvukového záznamu. Nicméně porovnáním poslechu všech tří CD, které jsou ve spisovém materiálu k dispozici, označených čísly 120117101, 111221101 a 111128101, je zřejmé, že se jedná o zvukové záznamy naprosto totožné. Pokud bylo obhajobou namítáno, že není zřejmé, jaké technické prostředky s příslušnou certifikací byly k zaznamenání hovoru použity, je třeba uvést, že samotné ustanovení § 158d odst. 3 tr.ř. hovoří o tom, že sledování, kterým je zasahováno, mimo jiné, do nedotknutelnosti obydlí za použití technických prostředků, lze uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Zákon tak nevyžaduje žádné bližší označení těchto technických prostředků. Odvolací soud předesílá, že na podstatě opatřeného důkazu by nic nezměnilo, pokud by bylo známo, že sledování – prostorový odposlech, bylo provedeno zařízením typového označení kupř. „Siemens typ XXX123.“ Je zřejmé, že technické prostředky, které byly ke sledování použity, hovor obžalovaného s J. J. bez problémů zachytily a jakákoliv otázka certifikace onoho zařízení je tak zcela bezpředmětná. Navíc pak obžalovaný ani nepopírá, že uvedený hovor s J. J. uskutečnil. Rovněž soud odmítá i námitku stran chybějících náležitostí protokolu o sledování osob a věcí, neboť, jak z protokolu č.l. 265 i z protokolu č.l. 289 vyplývá, ono prostorové sledování bylo realizováno prakticky bez aktivní účasti konkrétních osob, kdy po dobu několika dnů bylo nepřetržitě monitorováno dění v pokoji hotelového domu a zájmový hovor ze dne 27.11.2011 v čase 11.15 až 11.54 hodin byl vybrán a obsahově přepsán až následně. Z tohoto přepisu uvedeného hovoru je pak zřejmé, kdo jej prováděl (č.l. 283). Odvolací soud se neztotožňuje ani s námitkou obžalovaného, že uvedená nahrávka je promazaná. Z jejího poslechu je naopak zřejmé, že je na ní zachycen počátek, kdy obžalovaný klepe na dveře a vstupuje do pokoje, a rovněž tak část hovoru, ve které se obžalovaný ptá, jestli není nahráván (na CD č. 111221101 v čase 17.11 minut, přepis na č.l. 274). Pokud pak daný protokol neobsahuje adresy a rodná čísla obžalovaného a svědka J., samo podané odvolání uvádí, že tyto údaje musí být uvedeny u obviněného a poškozeného. Analogicky se domáhá toho, že je třeba tyto náležitosti vztáhnout i na podezřelého. Ani tuto námitku však odvolací soud neakceptuje a pouze dodává, že pokud o vadu jde, jedná se o vadu ryze formální, která na relevantnosti důkazu, tedy samotného obsahu CD nosiče ničeho nemění. Ze žádného úhlu pohledu tak na daný důkaz nelze podle přesvědčení odvolacího soudu pohlížet jako na důkaz nezákonný a pokud jej soud prvního stupně při rozhodování použil, nepochybil. V napadeném rozsudku se také soud prvního stupně otázkou procesní použitelnosti tohoto důkazu, byť pouze stručně, zabýval. Odvolací soud proto opakovaně uvádí, že nejpodstatnější skutečností zůstává, že u hlavního líčení byl k důkazu obsah daného rozhovoru kompletně přehrán a obžalovaný měl možnost se k němu vyjádřit. Důvodnou neshledává odvolací soud ani námitku obhajoby, že se jednalo o Policií ČR vyvolanou a řízenou provokaci vůči obžalovanému. K uvedenému hovoru mezi obžalovaným a J. J. došlo až 27.11.2011, tedy na konci celého řetězce událostí, které jsou popsány ve skutkové větě napadeného rozsudku a za situace, kdy J. J. podle vlastního vyjádření, vědom si neudržitelnosti situace a nebezpečí, které hrozilo manželce obžalovaného, celou věc oznámil. O policejní provokaci je možné hovořit pouze tehdy, kdy policie vyprovokuje trestnou činnost. Soud prvního stupně správně ustálil trestné jednání obžalovaného z časového hlediska od počátku měsíce listopadu až do jeho zadržení dne 29.11.2011, a proto v žádném případě nelze hovořit o tom, že by policie vyprovokovala obžalovaného k nějakému hovoru 27.11.2011, tedy dva dny před jeho zadržením a poté, co již dříve mezi obžalovaným a J. J. proběhla řada předchozích kontaktů, ať již v osobní formě, telefonicky, či prostřednictvím SMS zpráv. Navíc podle názoru odvolacího soudu právě ony SMS zprávy, které zůstaly uchovány v paměti mobilního telefonu svědka J., jsou pro posouzení celé věci minimálně stejně významné, ne-li významnější než obsah onoho rozhovoru ze dne 27.11.2011. Odvolací soud proto uzavírá, že žádné podstatné vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. v napadeném rozsudku neshledal. Přezkoumáním napadeného rozsudku z hledisek uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. dospěl odvolací soud k závěru, že se v něm krajský soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost či neúplnost. Rozsudek netrpí podstatnými vadami a svým obsahem odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 120 - 122 tr.ř., pokud jde o výrok a v ustanovení § 125 tr.ř. ve vztahu k odůvodnění. Pokud jde o rozsah dokazování, je možno uvést, že nalézací soud provedl dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném, v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. a zjistil tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Toto uvádí vrchní soud přesto, že v řízení před soudem prvního stupně i v řízení před soudem odvolacím navrhl obžalovaný jednak sám a jednak prostřednictvím obhájce poměrně obsáhlé doplnění dokazování. S důkazními návrhy přednesenými před soudem prvního stupně se tento v napadeném rozsudku vypořádal na straně 25, přičemž i odvolací soud akceptuje jeho zdůvodnění, proč nevyhověl důkazním návrhům na výslech dalších svědků, a to policistů P. a K., matky a nevlastního otce obžalovaného N. a L. H., policisty J. D., vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie na svědka J. J., i výslech svědkyně V. M. I podle judikatury Ústavního soudu (např. nález pod sp. zn. III. ÚS 3320/09), není třeba ve věci provádět všechny stranami navržené důkazy, pokud je skutkový stav náležitě zjištěn, a provedení navrhovaných důkazů by bylo zjevně nadbytečné. Důkazy navržené zejména obžalovaným u veřejného zasedání vrchního soudu mají sloužit k otřesení věrohodnosti svědka J. Je však třeba si uvědomit, že obžalovaný nepopírá, že by s J. J. vedl hovory na téma likvidace své manželky, pouze se hájí tím, že z jeho strany nebyly absolutně míněny vážně. Navíc otázkou věrohodnosti výpovědí jmenovaného svědka se zabývá již nalézací soud. Je třeba uvést, že objektivní stránka zažalovaného jednání obžalovaného byla provedenými důkazy plně prokázána. Odvolací soud je toho názoru, že není třeba doplňovat dokazování žádným z důkazů navrženým obžalovaným. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně se nacházejí na stranách 22 – 24 napadeného rozsudku. V této souvislosti především odvolací soud konstatuje, že je toho názoru, že jednotlivé hovory mezi obžalovaným a svědkem J., jejich vzájemná telefonická komunikace i komunikace prostřednictvím SMS zpráv jsou co do svého obsahu zcela jasné. Obžalovaný se pouze hájí tím, že své hovory s J. nemyslel vážně. Touto jeho obhajobou se podrobně zabýval již nalézací soud a odvolací soud se s jeho závěry plně ztotožňuje. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně je úplné, přesvědčivé a logické. Ani odvolací soud si nedokáže představit, že by příčetný a dospělý muž, kterým je obžalovaný, tento má kvalitní vztah se svou manželkou, se kterou prožívá běžné a spokojené manželství, vedl po dobu přibližně jednoho měsíce, s osobou mu do té doby neznámou, odlišného sociálního postavení a odlišných zájmů, opakované hovory na téma usmrcení své manželky. Nejednalo se pouze o opakované ústní hovory, ale o celou řadu SMS zpráv, které nalézací soud popisuje na straně 18 rozsudku, přičemž jejich obsah zapadá do líčení skutkového děje jak svědkem J., tak i manželkou obžalovaného ing. E. V., pokud se týká zejména míst, kde se tato měla nacházet (večeře v restauraci N. v H.), případně skutečnosti, že se poškozená na předem dohodnutém místě nacházet nebude (sdělení, že jí odpadla angličtina). I dikce SMS zpráv, které někdy působí vyčítavě („byli jsme tam a ty jsi tam nebyl“), jindy prosebně („nezklam mě opět, udělej to pro mě“), zcela evidentně zapadají do toho, co o celé věci vypovídají svědkové J. J. a ing. E. V. Uvedené SMS zprávy tak podle názoru odvolacího soudu představují stejně zásadní, ne-li zásadnější důkaz, než rozhovor mezi obžalovaným a J. J. z 27.11.2011. Nelze přehlédnout ani to, že dne 27.11.2011 obžalovaný vyhledal J. J. v jeho pokoji v hotelovém domě a nedošlo tedy k tomu, že by se J. J. obžalovanému nějakým způsobem vnucoval. Pokud obžalovaný atakuje věrohodnost výpovědi svědka J. a naopak svou výpověď považuje za neměnnou a pravdivou, nelze než uvést, že obžalovaný pravdivě nevypovídá minimálně o svém vztahu k V. M. Tento vztah totiž nepopisuje jako účelový, ale jako platonický, což je především významný sémantický rozdíl. Z obsahu spisového materiálu však jednoznačně vyplývá, že tento vztah platonický nebyl. Jaký jiný charakter vztahu si lze představit za situace, kdy obžalovaný V. M. opakovaně fotografoval v erotických polohách (prezentace na CD nosiči a z této pořízené fotografie ve spise na č.l. 350 až 362). Přehlédnout nelze ani obsah SMS zpráv, jak o nich hovoří svědkyně V. na č.l. 597 až 598. V neposlední řadě nelze pominout skutečnost, že obžalovaný poslal V. M. dne 24.10.2011 vibrátor (č.l. 125). Nalézací soud považuje výpověď svědka J. za věrohodnou a rovněž tak ani odvolacímu soudu není zřejmé, čeho by v dané trestní věci dosáhl J. J. eventuální nepravdivou výpovědí. Podstatné také je, že výpověď svědka J. nestojí osamoceně, ale je podporována řadou dalších důkazů, jimiž jsou zejména obsah SMS zpráv, které na mobilní telefon užívaný J. J. zasílal obžalovaný, rozhovor vedený mezi obžalovaným a J. J. 27.11.2011 a listinné důkazy, jimiž jsou doklady o placení ubytování pro svědka J. v hotelovém domě I. v H., doklady o výběru finančních prostředků obžalovaným a v konečně též výpověď svědkyně ing. V. Rovněž tak neobstojí námitka obžalovaného, že by policií byla jeho manželce implantována myšlenka, že ji plánoval zavraždit. Sama svědkyně ing. V. totiž vypověděla, že původně tomu nechtěla věřit, ale poté, co měla možnost seznámit se s výpovědí svědka J. a našla doma v manželových věcech flash disk s prezentací, na níž byla zachycena V., si poskládala všechny souvislosti dohromady a dospěla k názoru, že to tak skutečně mohlo být. Správně se nalézací soud vypořádal i s motivem jednání obžalovaného, kdy nepřehlédl charakter jeho vztahů s V. M. a údaje ohledně ztráty bydlení, dětí a peněz obžalovaným v případě rozvodu manželství, vyplývající z výpovědi svědka J., potvrzená obžalovaným v jejich vzájemném rozhovoru z 27.11.2011. Pokud obžalovaný dále namítal, že mu přijde nelogické, aby si na vraždu manželky najal právě osobu J. J., je skutečností, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku věnuje i této otázce a správně dovozuje, proč si obžalovaný vybral právě J. J. k provedení svého záměru. Navíc toto v hovoru z 27.11.2011 potvrzuje i sám obžalovaný (přepis na č.l. 270). Z pohledu hodnocení obhajoby obžalovaného je naopak podle názoru odvolacího soudu nelogické, aby obžalovaný po tak dlouhou dobu udržoval s J. J. kontakt, spočívající v poskytování ubytování, peněz na jídlo, mobilního telefonu, ošacení a notebooku svědku J. a po tuto dobu s ním vedl opakované hovory na téma odstranění manželky. Důkazní návrhy, které v řízení před odvolacím soudem vznesl obžalovaný a které by podle něj měly být provedeny po vrácení věci soudu prvního stupně, lze dílem označit za reálně neproveditelné, dílem za nadbytečné. Mezi neproveditelné patří navrhovaná daktyloskopická a genetická expertíza, která by měla potvrdit či vyvrátit, zda se na fotografii manželky obžalovaného, kterou vydal policii svědek J. (č.l. 330), nacházejí stopy, jejichž zůstavitelem by byl obžalovaný. V současné době je tato fotografie součástí spisového materiálu, dostala se do kontaktu s mnoha osobami, mimo jiné i s osobou obžalovaného při prostudování spisu. Rovněž tak je nereálné vyslýchat svědky, kterým měl J. J. vracet peníze, když obžalovaný tyto osoby přesně neoznačil. Pravděpodobně také už není reálné provést genetickou expertízu nářadí a montérek se zaměřením ke zjištění, zda v nich J. J. pracoval, tyto v současné době nemusejí být k dispozici, navíc J. J. nepopírá, že převážel hlínu ze zahrady domu obžalovaného na zahradu souseda. Za nadbytečné považuje odvolací soud zkoumání toho, zda se v počítači obžalovaného, který půjčil J. J., nachází fotografie jeho manželky. I kdyby byly prozkoumány soubory uložené v uvedeném počítači a tato fotografie by v nich byla nalezena, nemůže daný nález objasnit skutečnost, zda vytištěnou fotografii poskytl J. J. obžalovaný, nebo zda si ji J. vytiskl sám, jak tvrdí obžalovaný. Nadbytečný je požadavek na to, aby ing. E. V. vydala sešit, do kterého si obžalovaný zapisoval provedené práce a vydané zálohy za ně, když tato jednoznačně uvedla (č.l. 598), že jméno J. J. a zálohy k jeho osobě v sešitu určitě nejsou uvedeny. Nadbytečné je rovněž prověřovat obžalovaným realizované výběry hotovosti z platebních karet, když ani toto by nemohlo vést ke zjištění, jakou částku obžalovaný přesně J. J. předal a stejně tak i prokazování plateb a investic obžalovaného, když skutečně není v současné době reálné zjistit, za co utratil peníze. K navrhovanému psychologickému vyšetření J. J. se vyslovil již nalézací soud a v tomto směru lze jen připomenut vyjádření znalce PhDr. V. učiněné u hlavního líčení (č.l. 615), že si nedovede představit, jaký aspekt k bližšímu objasnění vztahu mezi svědkem J. a obžalovaným by měl zkoumat, neboť obžalovaný není osobou manipulovatelnou a v jejich vztahu měl všechny předpoklady jednat v souladu se svými motivy. Nalézacímu soudu byla rovněž známa i trestní minulost J. J. a nutno dodat, že byla známa i obžalovanému, jak vyplývá z jejich rozhovoru ze dne 27.11.2011 (přepis na č.l. 270). Stejně tak za bezpředmětný považuje i odvolací soud výslech V. M., která by se k zažalovanému skutku jako takovému vyjádřit nemohla, přičemž jinak je charakter jejího vztahu s obžalovaným dostatečně prokázán důkazy dalšími, na které bylo poukázáno výše. Za nedůvodné soud považuje provedení konfrontace mezi obžalovaným a svědkem J., neboť je opět třeba zdůraznit, že objektivní stránka jednání obžalovaného je provedeným dokazováním dostatečně prokázána, kdy ani sám obžalovaný ji ve své podstatě nepopírá. Tuto pasáž proto odvolací soud uzavírá konstatováním, že bezchybně procesně provedené důkazy nalézací soud náležitě vyhodnotil a na podkladě této hodnotící činnosti správně ustálil skutkový děj. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s otázkou právní kvalifikace jednání obžalovaného, když jeho úvahy se nacházejí na straně 24 napadeného rozsudku a nepochybil, pokud jeho jednání podřadil pod zákonné znaky přípravy k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr.zákoníku. Pokud obžalovaný v dřívějších stadiích trestního řízení argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 491/04, tak z tohoto v podstatě vyplývá, že příprava k trestnému činu nemůže spočívat pouze v myšlence nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin a je nutné, aby vedle myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu, a bez tohoto právně významného jednání se nemůže jednat o přípravu trestného činu ve smyslu zákona. V posuzovaném případě však obžalovaný vybral osobu svědka J. jako toho, kdo měl jeho záměr uskutečnit, poskytoval mu materiální výhody a inicioval situace, při kterých mělo k usmrcení poškozené Ing. E. V. dojít. Správně proto soud prvního stupně dovodil, že obžalovaný úmyslně vytvářel podmínky pro to, aby došlo k usmrcení poškozené, a to zejména organizováním, návodem a pomocí ke zvlášť závažnému zločinu. Rovněž tak skutečnost, že osoba zjednaná pachatelem k tomu, aby za úplatu usmrtila jiného, od samého počátku pouze předstírá záměr takový čin provést, nevylučuje u pachatele, který ji zjednal, naplnění formálních podmínek trestní odpovědnosti za přípravu k trestnému činu vraždy (srovnej rozhodnutí VS Praha pod sp. zn. 3 To 41/97). Odvolací soud neshledal v závěrech nalézacího soudu, týkajících se právní kvalifikace jednání obžalovaného vad či pochybení, a plně se s nimi ztotožnil. Nebyl proto shledán důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Pokud se týká výroku o trestu, nalézací soud při svých úvahách vycházel z ustanovení § 39 tr.zákoníku, který pojednává o stanovení druhu a výměry trestu, jakož i z ustanovení § 41 a § 42 tr.zákoníku, které obsahují výčet polehčujících a přitěžujících okolností. Krajský soud se dále zabýval osobou obžalovaného, jeho osobními poměry a stupněm jeho narušenosti, jakož i okolnostmi celého případu, jak to vyplývá ze strany 26 odůvodnění napadeného rozsudku. Za dané situace je tedy možno hodnotit uložený trest ve výměře 13 roků jako adekvátní společenské škodlivosti skutku spáchaného obžalovaným. Jde spíše o trest mírnější, který reflektuje i tu skutečnost, že jednání obžalovaného zůstalo ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr.zákoníku, což je vývojově nejvzdálenější stadium od dokonaného trestného činu. Ve svém souhrnu považuje odvolací soud trest uložený obžalovanému za zákonný a přiměřený, a proto nebylo třeba jeho zásahu z pohledu ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) či písm. e) tr.ř. a jako takový plně odpovídá požadavkům individuální i generální prevence. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud obžalovaného zařadil pro výkon trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť mu uložil trest za zvlášť závažný zločin ve výměře převyšující osm let. Rovněž tak ve výroku o náhradě škody nebylo ze strany odvolacího soudu shledáno žádných pochybení, když pro přiznání uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy neshledal nalézací soud po provedeném dokazování žádný podklad. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolání obžalovaného J. V. nebylo shledáno důvodným, a proto bylo podle § 256 tr.ř. jako nedůvodné zamítnuto. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí již není řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 11. října 2012. JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu Mgr. Daniel Plšek v.r. zpracoval Za správnost vyhotovení: Martina Kulíšková