6 To 72/2009

Plný text

Soudní rozhodnutí - 6To 72/2009 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 6To 72/2009 Právní věta: Neudělení souhlasu k přečtení podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení obviněným či státním zástupcem (§ 219 odst. 3 TrŘ) neznamená, že za důkaz nemůže sloužit výpověď obviněného či svědka, kterou učinili v předchozím hlavním líčení. Pokud v opakovaném hlavním líčení obviněný či svědek odepře vypovídat, případně vypovídají-li odlišně od své předchozí výpovědi (včetně výpovědi u hlavního líčení), lze tyto dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení při splnění podmínek § 207 odst. 2 TrŘ, resp. § 211 odst. 3 TrŘ přečíst a vycházet z nich při rozhodování věci. Soud: Vrchní soud v Olomouci ECLI: ECLI:CZ:VSOL:2010:

6. TO.72.2009.1 Datum rozhodnutí: 04.02.2010 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Důkaz Hlavní líčení Výslech obviněného Výslech svědka Dotčené předpisy: § 219 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ) § 207 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ) § 211 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ) Kategorie rozhodnutí: A ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4.2.2010 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Miloslava Stankuše a JUDr. Jiřího Zouhara odvolání obžalovaného Ing. A. V., CSc. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.3.2009, č.j. 50 T 9/2000-5502, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e , a to ohledně obžalovaného Ing. A. V., CSc., v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaný Ing. A. V., CSc., j e v i n e n , ž e v úmyslu vylákat od zahraniční banky pro firmu Č.-M. k., a.s., se sídlem v K. (nadále ČMK), půjčku ve výši nejméně 5 % z celkové směnečné sumy ve výši 43.511.000,- USD, tj. 2.175.550,- USD, pod smyšlenkou, že tato půjčka je zajištěna kapitálem s reálnou hodnotou, obžalovaný Ing. A. V., CSc., jako předseda ČMK, a Ing. V. P., jako člen představenstva této firmy, vystavili dne 9.1.1996 tři vlastní směnky v anglickém jazyce s názvem Promissory Note se splatností do 10.2.1997, a to č. 004/96 na částku 12.256.000,- USD, č. 005/96 na částku 21.255.000,- USD a č. 006/96 na částku 10.000.000,- USD a opatřili je potvrzením o vedlejší záruce uloženým kapitálem v anglickém jazyce Guarantee Collateral by Deposit of Capital, které jim na základě jejich požadavku a požadavku Ing. O. D. téhož dne vyznačením razítka potvrdil a podepsal L. S. jako pracovník E., a.s., Ú. n. L., pobočka J., a na jeho pokyn i jeho podřízený M. P., ač k tomuto úkonu nebyli oprávněni, a takto nepravdivě garantovali za uvedený peněžní ústav uložení kapitálu na směnce č. 004/96 u Komerční banky, a.s., pobočka P., účet č. 195436780207/0100, certifikát č. 1001, v hodnotě 12.256.000,- USD na směnce č. 005/96 u Poštové banky, a.s., B., účet č. 00191/95, certifikát č. 001/95, v hodnotě 21.255.000,- USD, na směnce č. 006/96 u Poštové banky, a.s., B., účet č. 00156/95, certifikát č. 002/95, v hodnotě 10.000.000,- USD, ačkoliv účet u Komerční banky, a.s., byl běžným účtem firmy E., s.r.o., s maximálním vkladem na účtu ve výši 100.000,- Kč a označené účty u Poštové banky, a.s., B., nebyly nikdy zřízeny, neboť tato čísla jsou pořadovými čísly zde uschovaných směnek, emitovaných ČMK pro společnost R.P.C., s.r.o., a CET I.; následně dne 15.2.1996 obžalovaný Ing. A. V., CSc., a Ing. V. P. prostřednictvím Ing. O. D. opatřili od L. S. a na základě jeho pokynu i od M. P. (od tohoto však již jako bývalého pracovníka pobočky) potvrzení E., a.s., Ú. n. L., pobočka J., s názvem B. G., obsahující nepravdivé tvrzení, že podle českých zákonů jsou výše uvedené vlastní směnky převoditelné, dělitelné a volné bez jakýchkoli závazků a jsou garantovány E., a.s., J., a tyto doklady jako cenné papíry Ing. O. D. z pověření obžalovaného Ing. A. V., CSc., vyvezl do zahraničí k vyřízení půjček – úvěrů u bank – prostřednictvím zahraničních partnerů, a to B. L. M., bytem S., SRN, jako zmocněnce firmy ČMK a následně londýnské firmy A. E. T. Ltd., zastupovanou Dr. W. L., přičemž v případě poskytnutí půjčky zahraniční bankou by ji firma ČMK nebyla schopna uhradit, neboť neměla a ani nemá finanční prostředky takového rozsahu, a ani jí poskytované záruky prostřednictvím zahraničních partnerů v podobě Promissory Note, Guarantee Collateral by Deposit of Capital a Bank Guarantee nemohly být dostatečné, neboť tyto dokumenty z hlediska jejich obsahu a formulací a operace s nimi měly pouze navodit domněnku, že jsou kryty reálnými likvidními finančními či kapitálovými prostředky a že jsou bankou garantovány, ač tomu tak nebylo, v důsledku čehož by některé z blíže nezjištěných švýcarských bank, s nimiž byla předjednána věc úvěrování, vznikla škoda ve výši nejméně 58.730.850,- Kč (v přepočtu dle kurzu ČNB), t e d y dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), a to opatřování prostředků k jeho spáchání, když toto jednání směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, přičemž nedošlo k pokusu ani k dokonání zvlášť závažného zločinu, t í m s p á c h a l přípravu dle § 20 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a o d s u z u j e s e za přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku ke zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za sbíhající se trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2005, sp.zn. 50 T 9/2000, pod bodem II. 1-3), ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.8.2007, sp.zn. 6 To 69/2007, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (č t y ř) roků a 6 (š e s t i) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 4 (č t y ř) roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2005, sp.zn. 50 T 9/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.8.2007, sp.zn. 6 To 69/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18.3.2009, č.j. 50 T 9/2000-5502, byl obžalovaný Ing. A. V., CSc., uznán vinným přípravou k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. Za tento a za sbíhající se trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2005, sp.zn. 50 T 9/2000, pod bodem II. 1-3) ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.8.2007, sp.zn. 6 To 69/2007, byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr.zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Podle § 35 odst. 2 tr.zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2005, sp.zn. 50 T 9/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.8.2007, sp.zn. 6 To 69/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedeného trestného činu se měl obžalovaný dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že v úmyslu vylákat od zahraniční banky pro firmu Č.-M. k., a.s., se sídlem v K. (nadále ČMK), půjčku ve výši nejméně 5 % z celkové směnečné sumy ve výši 43.511.000,- USD, tj. 2.175.550,- USD, pod smyšlenkou, že tato půjčka je zajištěna kapitálem s reálnou hodnotou, obžalovaný Ing. A. V., CSc., jako předseda ČMK a Ing. V. P. jako člen představenstva této firmy vystavili dne 9.1.1996 tři vlastní směnky v anglickém jazyce s názvem Promissory Note se splatností do 10.2.1997, a to č. 004/96 na částku 12.256.000,- USD, č. 005/96 na částku 21.255.000,- USD a č. 006/96 na částku 10.000.000,- USD. Dále pak zajistil, aby příslušné směnky byly opatřeny potvrzením o vedlejší záruce uloženým kapitálem v anglickém jazyce Guarantee Collateral by Deposit of Capital, které jim na základě jejich požadavku a požadavku Ing. O. D. téhož dne vyznačením razítka potvrdil a podepsal L. S., který byl v té době pracovníkem E., a.s., Ú. n. L., pobočka J., stejně tak i jeho podřízený M. P., ač k tomuto úkonu nebyl oprávněn. Tímto způsobem nepravdivě garantovali za uvedený peněžní ústav uložení kapitálu na směnce č. 004/96 u Komerční banky, a.s., pobočka P., účet č. 195436780207/0100, certifikát č. 1001 v hodnotě 12.256.000,- USD na směnce č. 005/96 u Poštové banky, a.s., B., účet č. 00191/95, certifikát č. 001/95 v hodnotě 21.255.000,- USD, na směnce č. 006/96 u Poštové banky, a.s., B., účet č. 00156/95, certifikát č. 002/95 v hodnotě 10.000.000,- USD. Přitom účet vedený u Komerční banky, a.s., byl běžným účtem firmy E., s.r.o., s maximálním vkladem na účtu ve výši 100.000,- Kč, a označené účty u Poštové banky, a.s., B., nebyly nikdy zřízeny, neboť tato čísla jsou pořadovými čísly zde uschovaných směnek, emitovaných ČMK pro společnost R.P.C., s.r.o., a CET I. Následně dne 15.2.1996 obžalovaný Ing. A. V., CSc., a Ing. V. P. prostřednictvím Ing. O. D. opatřili od L. S. a na základě jeho pokynu i od M. P. (od tohoto však již jako bývalého pracovníka pobočky) potvrzení E., a.s., Ú. n. L., pobočka J., s názvem Bank Guarentee, obsahující nepravdivé tvrzení, že podle českých zákonů jsou výše uvedené vlastní směnky převoditelné, dělitelné a volné bez jakýchkoli závazků a jsou garantovány E., a.s., J. Tyto doklady jako cenné papíry Ing. O. D. z pověření obžalovaného Ing. A. V., CSc., vyvezl do zahraničí k vyřízení půjček – úvěrů u bank – prostřednictvím zahraničních partnerů, a to B. L. M., bytem S., SRN, který byl zmocněncem firmy ČMK, a.s., a následně londýnské firmy A. E. T. Ltd., která byla zastoupena Dr. W. L. V případě poskytnutí půjčky zahraniční bankou by ji firma ČMK, a.s., nebyla schopna uhradit, neboť neměla a ani nemá finanční prostředky takového rozsahu. Jí poskytované záruky prostřednictvím zahraničních partnerů v podobě Promissory Note, Guarantee Collateral by Deposit of Capital a Bank Guarantee nemohly být dostatečné, neboť tyto dokumenty z hlediska jejich obsahu a formulací a operace s nimi měly pouze navodit domněnku, že jsou kryty reálnými likvidními finančními či kapitálovými prostředky a že jsou bankou garantovány, ač tomu tak nebylo. V důsledku nastalé situace by bance, která by eventuálně poskytla úvěr, vznikla škoda ve výši nejméně 58.730.850,- Kč (v přepočtu dle kurzu ČNB). Proti tomuto rozsudku si ve lhůtě vymezené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. podal odvolání obžalovaný Ing. A. V., CSc. V opravném prostředku je napadenému rozsudku vytýkáno, že byl vydán na základě nesprávného právního posouzení věci, když navíc skutková zjištění nalézacího soudu nemohou obstát, neboť tento soud vycházel z důkazů, které nebyly získány v souladu se zákonem. Řízení před soudem prvního stupně pak trpí takovými vadami, které ve vztahu ke stěžejním skutkovým zjištěním mají za následek jejich procesní nepoužitelnost. Trestní řízení, které bylo vedeno proti obžalovanému, je charakteristické rozsáhlým dokazováním, zpravidla nadbytečným, kterým však nebyly zcela jednoznačně zjištěny základní okolnosti objasňující jednání popsané ve výrokové části napadeného rozsudku. V zásadě je skutek konstruován tak, že obžalovaný měl za užití listin označovaných orgány činnými v trestním řízení použít jako směnky vystavené na jisté nominální částky poté, co je nechal za pomoci dalších obžalovaných opatřit potvrzením o jejich existenci vydaného bankou jako cenný papír, přičemž bylo dovozováno, že takové úvěrové krytí má dosahovat minimálně 5% nominální hodnoty těchto listin, resp. cenných papírů v podobě směnek. Nalézací soud s jistotou zjistil existenci těchto směnek a s nimi spojených bankovních pseudogarancí, rovněž pak skutečnost, že docházelo k jednáním o případném využití těchto nástrojů ke kapitalizaci obchodních společností, v nichž obžalovaný působil. Nicméně lze zcela důvodně pochybovat o tom, že by bylo prokázáno, že obsah těchto listin mohl kohokoli, kdo působil v bankovních kruzích, přivést k tomu, že by tyto listiny byly způsobilé zapříčinit následek, jaký byl dovozen soudem prvního stupně. Za zcela pochybný je nutno považovat závěr nalézacího soudu o úmyslu tyto směnky zhodnotit formou úvěrového krytí v minimální výši 5% jejich směnečné sumy. Skutek, jehož se trestní stíhání týká, je kvalifikován jako trestný čin ve stadiu přípravy ve smyslu § 7 odst. 1 tr.zák. Je tedy zřejmé, že primárně mělo být dokazování vedeno směrem k prokázání naplnění podmínek ustanovení § 41 odst. 2 tr.zák. za užití § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., resp. existenci škody velkého rozsahu, jak má na zřeteli ustanovení § 89 odst. 11 tr.zák. Závěr o reálném nebezpečí způsobit škodu ve výši uvedené v napadeném rozsudku je nutno označit za extrémně spekulativní, který dle názoru obžalovaného neodůvodňuje ani zahájení trestního stíhání. Nalézací soud neprovedl jediný procesně použitelný důkaz, který by daný rozsah potenciální škody potvrdil. Znalecké posudky vypracované v tomto trestním řízení a použitelné pro dané účely, žádné zásadní závěry stran uvedené finanční částky nepřinesly. Soud prvního stupně tento zásadní skutkový závěr opírá o výpověď obžalovaného S., který se měl tento údaj dozvědět od dalšího obžalovaného D. Zde je nutno podotknout, že tito obžalovaní nebyli dle názoru soudu prvního stupně do věci natolik zapojeni, mají na druhé straně takové povědomí o věci, že jejich výpověď potvrzuje skutkovou okolnost natolik zásadního charakteru. Rovněž závěr, že předmětné směnky měly být užity k minimálně nestandardnímu úvěrování od nejmenované zahraniční banky, je zcela nemístný. V první řadě je nutno podotknout, že soud prvního stupně opírá svou úvahu o výpovědi svědků M., D, R a především svědka Dr. L. Pokud se týká těchto výslechů, je nutno upozornit na tu skutečnost, že jsou procesně irelevantní. Obsahově lze výslechy shora uvedených osob, které byly provedeny orgány Spolkové republiky Německo, označit pouze za takové úkony, které odpovídají v českých podmínkách podání vysvětlení. V dožádání Krajského státního zastupitelství v Brně byla sice uvedena žádost, aby obhájci obžalovaných byli vyrozuměni o konání výslechů, avšak z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by některý z obhájců nebo obžalovaných byl v souladu s § 165 odst. 2 tr.ř. řádně a včas o takovémto úkonu vyrozuměn. Protokoly o výsleších těchto svědků byly navíc v hlavním líčení čteny s odkazem na ustanovení § 211 odst. 1 tr.ř. se souhlasem státní zástupkyně, aniž by bylo vyžádáno stanovisko kteréhokoliv obžalovaného nebo obhájce. Za situace, kdy soud prvního stupně nemohl vycházet z výše citovaných důkazů, což platí i pro čtené listinné důkazy, které tito svědci v rámci svých výslechů předložili, nemohl nalézací soud učinit relevantní zjištění o zaměření jednání obžalovaného k získání úvěrového krytí směnek u nejmenované zahraniční banky. Dalším stěžejním skutkovým zjištěním, spojeným s právním posouzením věci, je způsobilost listin označených soudem prvního stupně jako vlastní směnky (v anglickém jazyce „PROMISSORY NOTE“) vyvolat nebezpečí vzniku škody, resp. zdali bylo na jejich základě vůbec možno dosáhnout poskytnutí úvěru u nejmenované zahraniční banky. K této otázce byly vypracovány znalecké posudky, z jejichž obsahu vyplývá jednotný závěr, že se nejedná o použitelné instrumenty bankovního trhu a na jejichž základě nelze dovozovat odpovědnost banky EAGB, a.s., za plnění z těchto směnek. Pokud se týká znaleckého posudku, který byl vypracován Národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické v Praze, je nutno poukázat na rozsáhlá skutkově hodnotící tvrzení, která se vztahují k údajné důvodnosti obžaloby a účelovosti obhajoby obžalovaných. Ale i na základě závěrů citovaného znaleckého posudku je nutno dojít k závěru, že uvedené listiny byly v podstatě bezcenné, a nebylo prakticky možné stanovit jejich reálnou finanční hodnotu, přičemž jejich zobchodování bylo vysoce nepravděpodobné a čistě hypotetické. Způsobilost předmětných listin vést ke vzniku škody lze zpochybnit i po stránce právní. Z obsahu směnek vyplývá, že se jedná o směnky vlastní, ve kterých se výstavce zavazuje zaplatit danou částku držiteli směnky. V tomto smyslu je pojem držitel ztotožňován s pojmem doručitel, pokud jsou tyto dlužní úpisy formulovány tak, že není určen ten, komu má být ze směnky placeno. Takto formulované směnky nelze jinak než označit za neplatné, neboť nelze vystavit směnku vlastní na doručitele, přičemž v českém směnečném právu je vyloučena volba práva, proto nelze tuto posoudit jinak než dle ustanovení zákona č. 191/1950 Sb. Za této situace pak nelze rovněž vůbec přikládat jakýkoli právní význam přiloženým bankovním garancím, neboť tyto bez ohledu na svou formu a obsah ničeho nezajišťují, jsou rovněž stejně jako jimi zajišťované směnky neplatné. Dle skutkových závěrů, které učinil soud prvního stupně, měly být uvedené listiny určeny subjektům, z nichž lze předpokládat vyšší stupeň odborné erudice a není tedy myslitelné očekávat možnost, že by těmito listinami mohlo dojít u těchto subjektů k vyvolání mylné představy o likviditě těchto listin jako cenných papírů. Závěr o absolutní absenci subjektivní stránky trestného činu na straně obžalovaného je zcela podložen a jmenovaného by bylo možno v této věci obvinit maximálně ze zásadní až úsměvné neznalosti právních předpisů, které se týkají směnečného práva a práva cenných papírů. Za situace, kdy předmět útoku, kterým mělo dojít k ohrožení zákonem chráněných zájmů, je absolutně nezpůsobilý vést ke vzniku škody, jakožto absolutně neplatný právní akt, není možno dovozovat trestní odpovědnost a daný skutek nelze označit za trestný čin, když se jedná o nezpůsobilou přípravu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy není možno žalovaný skutek považovat za trestný čin, byly splněny podmínky k postupu dle § 226 písm. b) tr.ř. a bylo by na místě, aby byl obžalovaný obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně zproštěn. Nalézací soud navíc nesprávně aplikoval ustanovení § 219 odst. 3 tr.ř., pokud pro účely dokazování použil důkazy provedené u předchozího hlavního líčení, které bylo konáno v jiném složení senátu. Uvedené ustanovení trestního řádu stanoví povinnost hlavní líčení opakovat, z čehož nelze jinak než dovodit nepoužitelnost důkazů provedených v hlavních líčeních, která byla konána v jiném složení senátu, což se týká především výslechu svědků. Čtení výslechů svědků a obžalovaných, které bylo realizováno v hlavních líčeních, konaných v jiném složení senátu, je nepřípustné za situace, kdy byla dána zákonná povinnost hlavní líčení opakovat. Na základě takto nesprávně zvoleného procesního postupu pak nalézací soud rozhodl o použitelnosti ustanovení § 211 odst. 1 tr.ř. ke čtení protokolů o výsleších svědků, aniž by bylo vyžádáno stanovisko obžalovaného. Obžalovaný si není vědom toho, že by soudu prvního stupně dal jakékoliv vyjádření, na jehož základě by bylo možné zvolit postup podle § 211 odst. 1 tr.ř. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je nutno dovodit závěr, že napadený rozsudek byl vydán v řízení, které trpí podstatnými vadami, ve kterém došlo k porušení ustanovení trestního řádu, kterými se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby a tyto měly vliv na správnost a zákonnost rozsudku a rozsudek byl vydán na základě nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Do úvahy tedy přichází zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšími řízení, případně zproštění obžalovaného Ing. V., CSc. obžaloby dle § 226 písm. b) tr.ř. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, konstatuje, že opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), a to ve lhůtě specifikované v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu podaného opravného prostředku je možno konstatovat, že tento splňuje veškeré náležitosti obsahu odvolání vyžadovaného ustanovením § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Odvolací soud z podnětu podaného opravného prostředku přezkoumal podle hledisek, která jsou specifikována v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel odvolací soud pouze tehdy, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. S ohledem na to, co již bylo konstatováno výše stran opravného prostředku, který byl zaměřen i do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena. Podle výše citovaného ustanovení trestního řádu, pokud je podáno odvolání proti výroku o vině, musí odvolací soud přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání obsahu napadeného rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, odvolací soud konstatuje, že nebyly zjištěny podstatné vady řízení, které rozsudku předcházely a které by byly důvodem pro postup dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V rámci své přezkumné povinnosti odvolací soud nezjistil ani žádné další vady, které by odůvodňovaly postup dle § 258 odst. 1 písm. b) – c), e) – f) tr.ř. Pokud přesto došlo ke zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř., nebylo to kvůli pochybení nalézacího soudu, které by spočívalo v nesprávné aplikaci tehdy účinného trestního zákona na jednání obžalovaného. Důvodem citovaného postupu odvolacího soudu byla skutečnost, že k 1.1.2010 nastala účinnost trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Bylo tedy na místě postupovat podle § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. a posoudit, zdali trestní zákoník účinný ode dne 1.1.2010 není pro obžalovaného příznivější. Jelikož v trestním zákoníku účinném od 1.1.2010 došlo ke snížení trestní sazby u zločinu podvodu dle § 209 odst. 5 tr. zákoníku oproti sazbě uvedené v trestním zákoně účinném ke dni 31. 12. 2009 (§ 250 odst. 4 tr.zák.), bylo na místě s odkazem na již citované ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku aplikovat na jednání obžalovaného trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Jelikož byly splněny veškeré zákonné podmínky ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř., bylo možno výše zmiňované vady napadeného rozsudku odstranit v řízení před odvolacím soudem. Jak vyplývá z obsahu podaného opravného prostředku, bylo obhajobou soudu prvního stupně vytýkáno, že svým postupem porušil ustanovení § 219 odst. 3 věta poslední, tr.ř., pokud při ustálení skutkového stavu vycházel z důkazů, které byly provedeny v předchozích hlavních líčeních, která byla konána v jiném složení senátu. Uvedenou odvolací námitku však považuje vrchní soud za právně irelevantní. Z obsahu protokolů zachycujících průběh hlavních líčení, která byla konána poté, co došlo v této trestní věci ke změně ve složení senátu, vyplývá, že ze strany nalézacího soudu byla respektována zásada ústnosti a bezprostřednosti, neboť většina svědků, jejichž výpověď měla význam pro ustálení skutkového stavu, byla osobně vyslechnuta v hlavních líčeních. V těchto hlavních líčeních byly rovněž čteny veškeré významné listinné důkazy postupem dle § 213 odst. 1 tr.ř. (č.l. 5387 – 5388, 5405 – 5406). K jejich čtení přitom nebyl předchozí souhlas obžalovaného nutný. I když bylo hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obžalovaného, nedošlo tímto postupem ke krácení jeho práva na obhajobu, neboť se tak stalo na základě jeho vlastní žádosti. Všechny zákonné podmínky stanovené trestním řádem (§ 202 odst. 5 tr.ř.) pro daný postup byly v konkrétně projednávaném případě splněny. Prohlášení obžalovaného, ve kterém požádal, aby hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti, učinil osobně v hlavním líčení (č.l. 5370), čili takovým způsobem, který v žádném případě nemohl vzbuzovat pochybnosti, že byl učiněn obžalovaným osobně, a že se jednalo o svobodný projev jeho vůle. Pokud se týká namítané relevantnosti důkazů, a to výslechů svědků provedených v rámci právní pomoci orgány Spolkové republiky Německo, je nutno se ztotožnit s námitkou obhajoby, že v tomto případě nebyl respektován požadavek vznesený v písemné žádosti o poskytnutí právní pomoci ze strany Krajského státního zastupitelství v Brně na zajištění účasti obhájců obžalovaných při výsleších svědků. Je třeba říci, že výpovědi svědků, které byly realizovány v přípravném řízení na žádost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně o právní pomoc před německými orgány, aniž by byl o konání těchto výslechů vyrozuměn obhájce obžalovaného, jsou při hlavních líčeních procesně nepoužitelné, neboť takovým postupem byla porušena práva obžalovaného na obhajobu podle § 165 odst. 1, odst. 2 tr.ř. a článku 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních a usnadnění jejího používání (č. 68/2002 Sb.). Tyto výpovědi pak nemohly být použity ani jako listinný důkaz ve smyslu ustanovení § 112 odst. 2 tr.ř. (viz R 4/99 Sbírky soudních rozhodnutí). V tomto směru tedy nalézací soud pochybil, pokud s ohledem na výše uvedené skutečnosti vycházel z výpovědí svědků, které byly učiněny v přípravném řízení v rámci poskytnuté právní pomoci při ustálení skutkového stavu. Odvolací soud se však neztotožnil s další částí odvolací námitky obhajoby, a to stran nepoužitelnosti písemných důkazů předložených svědky vyslýchanými v rámci právní pomoci, které pak byly zařazeny do materiálu, který byl v rámci právní pomoci zaslán orgánům České republiky činným v trestním řízení. Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno, byť nepřímo, dovodit závěr, že uvedené listinné materiály byly opatřeny nezákonným způsobem, což by následně znemožnilo jejich provedení jako důkazu v rámci hlavního líčení (např. získáním písemných materiálů na základě nezákonného donucení nebo hrozbou takového donucení). Pouze důkaz získaný tímto způsobem je možno považovat za absolutně neúčinný a není jej možné v žádném případě jako důkaz použít. Listinné materiály předložené svědky při jejich výsleších v rámci právní pomoci, je nutno považovat za pramen důkazu. Za samotné jejich provedení je pak možno považovat až procesní úkon, jímž si orgány činné v trestním řízení zákonným způsobem opatřují z pramene důkazu informace o skutečnostech významných pro danou věc a tyto zachycují v příslušném protokolu (§ 55 tr.ř.). V případě listin je takovýmto procesním úkonem postup soudu upravený ustanovením § 213 odst. 1 tr.ř. Až v tomto okamžiku tedy přečtením předmětných listin v hlavním líčení dochází k provedení důkazu jejich obsahem, a nikoliv tím, že byly předloženy svědky v rámci přípravného řízení policejním orgánům. Jelikož bylo provedení těchto důkazů v souladu s ustanovením § 213 odst. 1 tr.ř. (viz č.l. 5387), neměl odvolací soud žádných důvodů pochybovat o jejich procesní relevanci. Nalézací soud rovněž nepochybil, pokud četl v hlavním líčení výpovědi obžalovaných a svědků, které byly učiněny v předchozích hlavních líčeních, konaných před tím, než došlo ke změně v sestavě senátu za situace, že tyto důkazy byly tehdy provedeny v souladu s trestním řádem a zároveň byly dány podmínky pro jejich čtení vymezenými v ustanovení § 211 odst. 3 tr.ř. nebo v ustanovení § 207 odst. 2 tr.ř. Z dikce citovaných ustanovení trestního řádu v žádném případě nevyplývá, že by se výše citované ustanovení trestního řádu vztahovaly toliko na výpovědi obžalovaných nebo svědků učiněných v rámci přípravného řízení, a že by postup předvídaný těmito procesními ustanoveními byl vyloučen v případě dřívějších výpovědí obžalovaných nebo svědků učiněných v různých fázích řízení před soudem. Skutkový stav Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem má odvolací soud za správná, vzešlá z dokazování provedeného v souladu s trestním řádem a mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Nalézací soud dostál svým povinnostem a provedl dokazování v potřebném rozsahu, které plně odpovídá požadavkům, které jsou zakotveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Provedené důkazy byly nalézacím soudem hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Přitom bylo pečlivě dbáno, aby byly vyhodnoceny jak důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného, tak i v jeho neprospěch. Nalézací soud se přitom logicky vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí. V odůvodnění svého rozsudku uvedl skutečnosti, ze kterých vycházel při ustálení skutkového stavu, uvedl též, ze kterých skutečností naopak nevycházel a z jakých důvodů. Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem tedy považuje odvolací soud za úplná a nelze jim vytýkat jakékoliv nedostatky. Lze tak konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje veškeré formální náležitosti, jak jsou specifikovány v ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Pokud bylo nalézacímu soudu vytýkáno nesprávné hodnocení provedených důkazů, považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že s ohledem na současnou právní úpravu může odvolací soud do hodnotícího procesu nalézacího soudu zasahovat pouze v omezených případech, a to tehdy, pokud by nalézací soud hodnotil důkazy, které nebyly provedeny v rámci hlavního líčení nebo pokud by nehodnotil provedené důkazy, eventuálně pokud by hodnocení provedených důkazů bylo v diametrálním rozporu s pravidly formální logiky. Vzhledem k tomu, že žádná z výše zmiňovaných eventualit v projednávaném případě nenastala, nebylo nutno, aby odvolací soud do hodnotícího procesu důkazní situace nalézacím soudem jakýmkoliv způsobem zasahoval (§ 263 odst. 7 věta poslední tr.ř.). Jelikož se odvolací soud s argumentací soudu prvního stupně plně ztotožnil, je možno odkázat na obsáhlou, precizním způsobem zpracovanou a logicky správnou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku. Jen stručně nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud v reakci na námitku obhajoby stran nedostatku subjektivní stránky v jednání obžalovaného považuje za nutné uvést některé skutečnosti. Odvolací soud si je vědom závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu - Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, jakož i znaleckého posudku vypracovaného Ing. V. B., znalcem z oboru ekonomika, peněžnictví a pojišťovnictví se specializací na bankovnictví, ve kterých bylo konstatováno, že tři vlastní směnky s názvem Promissory Note vystavené obžalovaným Ing. A. V., CSc. jako předsedou představenstva společnosti Č.-M. k., a.s., by bylo velmi obtížné akceptovat na finančním trhu a takováto možnost je považována za vysoce nepravděpodobnou. Na druhé straně však nelze přehlédnout další skutečnosti mající vliv na posouzení subjektivní stránky jednání obžalovaného, a to především jeho aktivit, směřujících k uplatnění jím vydaných bankovních instrumentů na finančním trhu, které byly podloženy písemnými dokumenty (důkaz obsahem těchto listin byl proveden v hlavním líčení). V této souvislosti je možno například odkázat na obsah investiční smlouvy uzavřené mezi B. M. jako investorem a firmou A. E. T. Ltd. dne 4.1.1996, tedy v těsné časové návaznosti na vystavení směnek Promissory Note (uvedené směnky byly vystaveny dne 9.1.1996). V článku 8.1 uvedené smlouvy se konstatuje, že kapitál, který byl investorem investován, je úvěrován depozitními certifikáty, se kterými je investor (tedy B. M.) oprávněn disponovat na základě generální plné moci, udělené obchodní společností Č.-M. k., a.s., dne 2.1.1996 (č.l. 744). Jak vyplývá z obsahu předmětné generální plné moci (č.l. 573), na kterou odkazuje citovaná investiční smlouva, tato byla udělena B. M. obžalovaným Ing. V., CSc. Uvedenou generální plnou mocí bylo B. M. uděleno výhradní dispoziční právo k dokladům, které byly vystaveny a posléze zaslány obžalovaným (viz sestava depozitních certifikátů – č.l. 601). V této souvislosti je možno odkázat dále i na obsah makléřské smlouvy „Ke zprostředkování investice bankovními instrumenty“ uzavřené dne 19.12.1995 mezi společností T. T. T., zastoupené K. H. T. a společností Č.-M. k., a.s., jako investorem, zastoupené B. M. na základě generální plné moci udělené mu obžalovaným. V uvedené smlouvě, jejímž předmětem bylo zprostředkování investic pro společnosti ČMK, a.s., resp. jejího oprávněného zástupce jako investora, se výslovně konstatuje existence bankovních dokumentů, které byly dány k dispozici společností Č.-M. k., a.s., B. M. v souladu s plnou mocí ze dne 11.12.1995. Na základě bankovních dokumentů (depozitních certifikátů) byl pak zprostředkovatel, tedy společnost T. T. T. dle uvedené smlouvy oprávněn vést předběžná jednání s bankami ohledně obsahu těchto dokladů a realizovat je podle formy založení (č.l. 781). Aktivita obžalovaného Ing. V., CSc. ohledně depozitních certifikátů, popř. směnek označených názvem Promissory Note, vystavených dne 9.1.1996, je dále dokumentována i obsahem listin předložených Dr. W. L. (viz č.l. 198 – 199, 573-577). Časová a obsahová návaznost vystavení směnek Promissory Note na předchozí aktivity obžalovaného směřující k akceptaci bankovních instrumentů a získání úvěru, je mimo jiné doložena i obsahem faxu zaslaného společností T. T. J. D. V této zprávě se kromě jiného konstatuje, že B. M. jednající na základě generální plné moci, vystavené obžalovaným Ing. V., CSc., byl přiměn k tomu, aby „nechal vystavit“ Promissory Note prostřednictvím české obchodní společnosti (č.l. 774). S obsahem výše citovaných listinných důkazů pak koresponduje čestné prohlášení podepsané dne 10.4.1996 obžalovaným, ve kterém bylo mimo jiné konstatováno, že směnky specifikované ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku byly vystaveny obžalovaným a poskytnuty k zobchodování na základě plné moci panu B. M., který pak poskytl uvedené cenné papíry k dalšímu obchodu (č.l. 206). Pokud bylo v rámci podaného opravného prostředku poukazováno na tu skutečnost, že směnky vystavené dne 9.1.1996 obžalovaným, neodpovídají směnečnému zákonu, považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že pro posouzení otázky trestní odpovědnosti obžalovaného je rozhodující, zda byl jeho úmysl relevantní z hlediska trestního práva. V žádném případě není možné v trestním řízení skutečnosti, které se týkají subjektivní stránky jednání obžalovaného, posuzovat z hlediska směnečného zákona. Akceptováním stanoviska obhajoby by nutně došlo k přenášení hodnocení skutkových okolností z roviny trestněprávní do roviny obchodněprávní. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nebylo proto možno k námitce obhajoby přihlédnout. Odvolací soud se rovněž neztotožnil se stanoviskem obhajoby, pokud tato tvrdí, že závěr nalézacího soudu o výši škody je nutno označit za extrémně spekulativní. Obhajobou bylo v této souvislosti především zdůrazňováno, že nalézací soud při ustálení tohoto svého skutkového závěru vycházel toliko z tvrzení obžalovaného S., který měl o výši úvěru, který měl být společnosti ČMK, a.s., poskytnut, pouze zprostředkované informace od obžalovaného D. S uvedenou námitkou se odvolací soud nemohl ztotožnit. Obžalovaný S. opakovaně ve svých výpovědích (např. č.l. 102) potvrdil, že se prostřednictvím obžalovaného D. dozvěděl o tom, že předmětné směnky nesoucí označení Promissory Note budou „zobchodovány“ v pěti až deseti procentní výši jejich nominální hodnoty. Údaj stran výše úvěru uváděný obžalovaným S. koresponduje s obsahem již dříve zmiňované makléřské smlouvy uzavřené mezi firmou T. T. T. a společností Č.-M. k., a.s., dne 19.12.1995. Na str. 12 této smlouvy se uvádí, že po přijetí dokumentů a diskontace provádějící bankou obdrží investor, tedy obchodní společnost Č.-M. k., a.s., předběžnou platbu ve výši deseti procent z diskontní částky, a to ve formě úvěru, kreditu (viz č.l. 782). Tvrzení obžalovaného S. o předpokládané výši úvěru tak nelze v žádném případě, s ohledem na skutečnosti uvedené výše, označit pouze za spekulativní. Právní kvalifikace V případě právního posouzení jednání obžalovaného Ing. V., CSc., je nutno konstatovat, že nalézací soud nepochybil, pokud jeho jednání, popsané ve skutkové větě, posoudil, podle v době rozhodování nalézacího soudu účinného trestního zákona, jako trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., spáchaného ve stadiu přípravy dle § 7 odst. 1 tr.zák. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku velmi podrobně rozvedl své úvahy stran právní kvalifikace a přitom specifikoval skutkové okolnosti, ve kterých spatřoval znaky přípravy a rovněž znaky trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., k jehož dokonání příprava směřovala. Pokud se týká formy přípravy, nalézací soud správně spatřoval ve vystavení směnek s názvem Promissory Note obžalovaným v postavení opatřování prostředků ke spáchání trestného činu podvodu dle tehdy platného ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zákona. Příprava je jednáním úmyslným, při němž musí úmysl zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o který se jedná, současně však musí být v úmyslu zachováno i zaměření přípravy ke spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Citované podmínky charakterizující subjektivní stránku jednání obžalovaného ve vztahu k přípravě k zvlášť závažnému zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byly v konkrétním případě splněny. Úmyslné zavinění obžalovaného bylo prokázáno výsledky provedeného dokazování. Z obsahu provedených důkazů vyplývá, že směnky nesoucí název Promissory Note byly vystaveny a spolupodepsány obžalovaným a současně opatřeny na základě jeho požadavku potvrzením o vedlejší záruce uloženým kapitálem. Z podnětu obžalovaného pak byly směnky s označením Promissory Note vyvezeny do zahraničí a tam předány partnerům obžalovaného, kteří pak měli s pomocí zaslaných bankovních instrumentů činit další kroky k zajištění úvěru pro společnost ČMK, a.s., aby na jejich základě byl poskytnut společnosti ČMK, a.s., úvěr. Přitom v potvrzeních o vedlejších zárukách uloženým kapitálem byly uváděny nepravdivé údaje stran uloženého kapitálu. Nepravdivost těchto údajů vyplývá především z vyjádření Komerční banky, a.s., (č.l. 168-170) a dále Poštové banky, a.s, B. (č.l. 504). V případě Komerční banky nebyl touto bankou žádný certifikát č. 1001/95, který byl uváděn v potvrzení o vedlejší záruce uloženým kapitálem vystaven. Pod tímto číslem byla v bance provedena úschova směnek vystavených společností ČMK, a.s., na řad firmy E., s.r.o. V případě druhé banky nebyly účty pod č. 00191/95 a 156/96 rovněž uvedené v potvrzeních o vedlejší záruce kapitálem u této banky nikdy zřízeny a uvedená čísla byla pouze pořadovými čísly uschovaných směnek. To, že údaje stran uloženého kapitálu společnosti ČMK, a.s., jsou v rozporu s reálnou skutečností, muselo být obžalovanému, coby předsedovi představenstva společnosti ČMK, a.s., známo. Z jeho strany se tedy nutně muselo jednat o záměrné uvádění nepravdivých zavádějících informací, na základě kterých chtěl dosáhnout poskytnutí úvěru. Obžalovaný současně předpokládal (o tom mj. svědčí i jeho aktivity směřující k akceptaci bankovních instrumentů na finančním trhu), že budou použity jeho zahraničními partnery (směnky byly vyvezeny z podnětu obžalovaného do zahraničí a tam předány partnerům), k zajištění úvěru poskytnutého ve prospěch společnosti ČMK, a.s. Úmyslné zavinění obžalovaného rovněž směřovalo i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (v daném případě ve formě těžšího následku), když výsledky dokazování bylo prokázáno (touto skutečností se odvolací soud zabýval na jiném místě tohoto odůvodnění), že úvěr měl být poskytnut minimálně ve výši 5% nominální hodnoty směnek vystavených obžalovaným dne 9.1.1996. Skutkové okolnosti na základě kterých byla stanovena výše způsobené škody, byly pokryty zaviněním obžalovaného. Byl to obžalovaný, který vystavil a podepsal směnky a znal tudíž jejich nominální hodnotu. Obžalovaný D., který sdělil obžalovanému S. očekávanou výši úvěru, získal tuto informaci právě od obžalovaného V. Stejný údaj o výši úvěru, který sdělil obžalovaný V. obžalovanému D., je obsažen i v makléřské smlouvě ze dne 19.12.1995 (č.l. 782) podepsané B. M., jednajícím na základě plné moci udělené mu obžalovaným V. Hrozící výše škody byla správně posouzena s ohledem na ustanovení § 137 odst. 1 tr.zákoníku jako škoda velkého rozsahu. Současně byla splněna i podmínka zakotvená v ustanovení § 20 odst. 1 tr.zákoníku stran trestnosti přípravy, neboť v konkrétně projednávaném případě příprava směřovala k dokonání zvlášť závažného zločinu, neboť horní hranice trestní sazby stanovená pro zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku je stanovena na 10 let (viz § 14 odst. 3 tr. zákoníku) a trestní zákoník přípravu u zločinu podvodu dle § 209 odst. 5 tr. zákoníku výslovně připouští (§ 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 6 tr. zákoníku). Jelikož v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu nabyl dne 1.1.2010 účinnosti nový trestní zákoník, jehož aplikace byla pro obžalovaného, jak již to bylo rozvedeno výše, na jiném místě tohoto odůvodnění, shledána příznivější, bylo nutno výrok o vině v napadeném rozsudku zrušit a tento, pokud se týká právního označení skutku spáchaného obžalovaným, dát do souladu s novým trestním zákoníkem. Trest Vzhledem k tomu, že došlo ke zrušení výroku o vině, bylo nutno zrušit i výrok o trestu a rozhodnout o trestu znovu. Při úvahách o trestu přihlédl odvolací soud ke všem kritériím, která jsou rozhodující pro hodnocení povahy a závažnosti přípravy k zvlášť závažnému zločinu tak, jak jsou zakotvena v ustanovení § 39 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o trestný čin spáchaný ve stadiu přípravy, bylo nutno rovněž přihlížet i ke kritériím, jenž jsou specifikována ve speciálním ustanovení § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. Při posuzování závažnosti přípravy v konkrétním případě bylo nutno zvážit především tu skutečnost, že obžalovaný nejenže vystavil bankovní instrumenty obsahující nepravdivá tvrzení, ale rovněž zajistil svým aktivním jednáním, aby byly tyto bankovní instrumenty spolupodepsány popř. vystaveny i dalšími osobami. Z podnětu obžalovaného byly pak odeslány do zahraničí, aby na základě nich jeho zahraniční partneři činili další aktivní kroky směřující k poskytnutí úvěru. Vzhledem k uvedeným skutečnostem se lze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že se jednání obžalovaného přiblížilo relativně blízko vývojovému stadiu pokusu. Na druhé straně je však nutno konstatovat, že uvedené jednání bylo dosti vzdálené fázi dokonání trestného činu. V této souvislosti je především nutno zmínit závěry znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Národohospodářské fakulty VŠE Praha, z níž vyplývá velmi malá možnost uplatnění předmětných směnek na regulérním finančním trhu. V dalším vycházel odvolací soud při svých úvahách o druhu a výměře trestu ze stejných skutečností jako soud prvního stupně, který je podrobně specifikoval v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 82), a je proto možno na příslušnou pasáž v odůvodnění tohoto rozsudku odkázat. Z obsahu odůvodnění zcela jednoznačně vyplývá, že krajský soud při svých úvahách o závažnosti zločinu podvodu přihlédl ke všem jak polehčujícím, tak i přitěžujícím okolnostem. Především zdůraznil jako polehčující okolnost dosavadní trestní bezúhonnost obžalovaného, jakož i značný časový odstup od spáchání trestné činnosti. Zohledněno bylo i to, že od doby spáchání trestné činnosti žil obžalovaný řádným životem. Nalézací soud nepřehlédl ani poměrně dlouhou dobu, po kterou bylo v této věci vedeno trestní řízení. Na rozdíl od stanoviska soudu prvního stupně dospěl ovšem odvolací soud k závěru, že na straně obžalovaného existují důvody, které umožňují postup dle § 58 odst. 1, odst. 5 tr.zákoníku, tedy uložit trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Odvolací soud promítl do svých úvah o aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr.zákoníku především délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu a nepřiměřenou délku trvání trestního stíhání, které bylo proti obžalovanému vedeno od roku 1996 (viz nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II.ÚS 135/03). Kompenzací za porušení ústavního práva obžalovaného na přiměřenou délku řízení (článek 6 odst. 1 Úmluvy) pak odvolací soud spatřuje v použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr.zákoníku (snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby s ohledem na poměry pachatele). Dle názoru odvolacího soudu byly v konkrétním případě dány vzhledem k povaze a závažnosti přípravy i podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 5 tr. zákoníku (okolnosti případu). Odvolací soud se otázkou konkrétní závažnosti přípravy zabýval na jiném místě tohoto odůvodnění a je proto možno na jeho příslušnou pasáž odkázat. Vzhledem ke všem skutečnostem, které charakterizují závažnost přípravy realizované obžalovaným, zde je především nutno vzít do úvahy závěry znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, ohledně možnosti realizace bankovních instrumentů vystavených obžalovaným na regulérních finančních trzích (možnost jejich akceptace byla výrazně omezena). Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl odvolací soud k závěru, že závažnost přípravy v konkrétně projednávaném případě nedosahovala takové závažnosti, jaká odpovídá trestní sazbě trestu odnětí svobody stanovené pro zločin podvodu dle § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Za této situace a rovněž tak i s přihlédnutím k nepřiměřené délce trvání trestního stíhání obžalovaného by podle odvolacího soudu i uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, bylo nutno považovat pro obžalovaného za trest nepřiměřeně přísný. Dle odvolacího soudu je adekvátním trestem odpovídajícím závažnosti a povaze přípravy trest odnětí svobody ve výši čtyř a půl roku. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že vzhledem k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2005, č.j. 50 T 9/2000-4545, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 6 To 69/2007, ze dne 16.8.2007, byly shledány všechny zákonné podmínky, které je nutno splnit, aby bylo možno v konkrétním případě uložit trest odnětí svobody jako trest souhrnný dle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnosti uvedené výše pak bylo při rozhodování o zařazení obžalovaného pro výkon trestu do příslušného typu věznice použito moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a obžalovaný byl zařazen do mírnějšího typu věznice, než do kterého by měl být zařazen, tedy do věznice s dozorem místo do věznice s ostrahou (obžalovanému byl uložen trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin ve výměře přesahující tři léta). V daném případě byly shledány rovněž důvody pro uložení trestu zákazu činnosti, a to ve stejném rozsahu, jaký byl specifikován ve výroku napadeného rozsudku, neboť obžalovaný zneužil svého postavení statutárního orgánu obchodní společnosti k páchání trestné činnosti. Při stanovení rozsahu trestu zákazu činnosti bylo přihlédnuto k tomu, aby byla zaručena dostatečná ochrana společnosti před opakovaným pácháním trestné činnosti ze strany obžalovaného a na druhé straně aby obžalovaný nebyl bezdůvodně omezován ve svém pracovním, společenském a jiném uplatnění. Při stanovení délky trestu zákazu činnosti vycházel odvolací soud z kritérií pro ukládání trestu tak, jak jsou specifikována v ustanovení § 39 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání . Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce . Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně ). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 4.2.2010 JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu JUDr. Miloslav Stankuš v.r. zpracoval Za správnost vyhotovení: Martina Novotná