6 To 73/2009

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12.11.2009 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Miloslava Stankuše a JUDr. Jiřího Zouhara odvolání státního zástupce a obžalovaného R. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.6.2009, č.j. 50 T 9/2004-4837, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného R. K. č á s t e č n ě z r u š u j e , a to ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (body 1 - 7), v celém výroku o trestu a dále ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o nárocích poškozených dle § 228 odst. 1 tr.ř., § 229 odst. 1 tr.ř. a § 229 odst. 2 tr.ř.

II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaný R. K., bez zaměstnání, t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, ačkoliv byl odsouzen mezi jinými pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr.zák. pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29.1.1998, č.j. 3 T 150/1997-153, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16.4.1998, sp.zn. 6 To 127/98, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, přičemž výrok o tomto trestu byl zrušen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.1.1999, č.j. 3T 4/1999-51, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 17.6.1999, 1. obžalovaný R. K. sám dne 7.10.2000, v době od 00.30 hodin do 7.30 hodin, z prostoru parkoviště Motelu B. v k.ú. M., okres B.-v., odcizil osobní motorové vozidlo AUDI A4, VIN: WAUZZZ8DYXA231450, béžové barvy, MPZ:D, ve kterém byl fotoaparát nezjištěné značky, dalekohled 8x30, nabíječka na mobilní telefon zn. NOKIA, elektrický holicí strojek nezjištěné značky, suvenýry, značkové víno, značkové nářadí a osobní věci, čímž majiteli vozidla a věcí panu A. E. K. způsobil podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu ve výši 672.000,- Kč a odcizením věcí škodu 49.610,80 Kč, tj. celkem 721.610,80 Kč, 2. obžalovaný R. K. sám dne 8.10.2000, v době od 05.00 hodin do 08.00 hodin, v H. u B., okres B.-v., odcizil osobní motorové vozidlo Chrysler Town And Country 3.8 V6 LXi, VIN: 1C4GP6426TB199906, barvy tmavě zelené metalízy, MPZ: SK, ve kterém byl mobilní telefon zn. Motorola V8 Star Teck, peněženka s finanční hotovostí 1.300,- Kč a 20.000,- SK, elektronický diář zn. Casio, plnicí pero ze žlutého kovu, plnicí pero z bílého kovu, dálkové ovládání k vratům, CD disky, pánská kosmetika, nářadí, rybářské udice, kreditní karty a osobní doklady na jméno A. J. a M. J., kožená kabelka s finanční hotovostí 3.000,- SK a stravenky, čímž majitelům M. a A. J., způsobil podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu 504.000,- Kč a odcizením věcí škodu 77.464,- Kč, tj. celkem 581.464,- Kč, 3. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř. v době od 21.30 hodin dne 13.10.2000 do 09.30 hodin dne 14.10.2000 v M., před domem č.p. 13, okres B., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia LXi, VIN: TMBEFF613W7742903, tmavě modré barvy, ve kterém byly dětská sedačka, autorádio a osobní doklady nájemce vozidla R. S.; svým jednáním způsobili podle znaleckého posudku majiteli vozidla firmě OB L., a.s., P., škodu 134.500,- Kč a uživateli vozidla R. S. odcizením věcí škodu 8.286,- Kč, tj. celkem 142.786,- Kč, 4. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř. v době od 20.00 hodin dne 29.10.2000 do 08.30 hodin dne 30.10.2000 v B., odcizili motocykl KAWASAKI ZX 750 L1, VIN: ZX750L000636, černofialové barvy, MPZ: A, čímž majiteli panu E. N. způsobili podle znaleckého posudku škodu 167.850,- Kč, 5. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř., v době od 23.15 hodin dne 14.1.2001 do 06.30 hodin dne 15.1.2001 v B., odcizili osobní motorové vozidlo AUDI A6 2.5 TDi, VIN: WAUZZZ4BZWN0064127, bílé barvy, MPZ: F, čímž majiteli vozidla panu PhDr. A. B. způsobili podle znaleckého posudku odcizením škodu ve výši 811.300,- Kč, 6. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř., v době kolem 08.10 hodin dne 3.3.2001 v k.ú. obce M., okres B.-v., v prostoru parkoviště Motelu B., odcizili terénní motorové vozidlo Mitsubishi Pajero 2.5, 4x4, VIN: JMBONV44OMJ304661, tmavě šedé barvy, MPZ: A, ve kterém se nacházel fotoaparát Canon, oblečení, cigarety, alkohol a finanční hotovost ve výši 5.000,- ATS a 1.700,- Kč; svým jednáním způsobili majiteli vozidla a věcí panu M. T. podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu ve výši 342.300,- Kč a odcizením věcí škodu 55.200,- Kč, tj. celkem 397.500,- Kč, 7. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř. v době od 20.00 hodin dne 7.3.2001 do 8.15 hodin dne 8.3.2001 v Ž., okres B.-v., na náměstí M. před Hotelem N. d., odcizili osobní motorové vozidlo Mercedes 250 D, VIN: WDB1241251B948829, barvy světle modré metalízy, MPZ: D, ve kterém se dále nacházely firemní doklady firmy O. E. G. F., audioelektronika nezjištěné značky, oblečení a osobní předměty; svým jednáním způsobili majiteli G. M. F. podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu ve výši 356.000,- Kč a odcizením věcí škodu ve výši 455.431,- Kč, tj. celkem 811.431,- Kč, t e d y přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen i potrestán a způsobil uvedeným činem značnou škodu (v bodech 1 – 7), t í m s p á c h a l trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (v bodech 1-7), a o d s u z u j e s e za tento trestný čin, dále za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (body 8 – 14), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31.1.2003, č.j. 1 T 242/2002-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.8.2003, sp.zn. 5 To 300/2003, podle § 247 odst. 3 tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za užití § 35 odst. 2 tr.zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. se obžalovanému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2 (dva) roky. Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31.1.2003, č.j. 1 T 242/2002-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.8.2003, sp.zn. 5 To 300/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. se obžalovanému ukládá, aby nahradil způsobenou škodu poškozeným: - M. J., bytem P., SR a A. J., bytem P., SR ve výši 581.464,- Kč, - ČSOB Pojišťovna, a.s., P. ve výši 142.786,- Kč, - A.G.F. C., D.

I. S.G.-G. p., Francie, ve výši 18.141,43 EUR. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. se odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních poškození : - A. E. K., bytem R., Německo, - R. S., bytem M., - E. N., bytem W., Rakousko, - Pojišťovna Donau, se sídlem W., Rakousko, - PhDr. A. B., bytem

V. P., - A. E., bytem W., Rakousko, - G. M. F., bytem L., Německo, - Allianz Versicherungs-AG, se sídlem L., Německo. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. se odkazují se zbytkem nároků na náhradu škody poškození: - M. J., bytem P., SR a A. J., bytem P., SR, - ČSOB Pojišťovna, a.s., se sídlem P.

III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání státního zástupce z a m í t á .

IV. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl obžalovaný R. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (body 1 – 7), a dále trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (body 8 – 14). Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že 1. obžalovaný R. K. sám dne 7.10.2000, v době od 00.30 hodin do 7.30 hodin, z prostoru parkoviště Motelu B. v k.ú. M., okres B.-v., odcizil osobní motorové vozidlo AUDI A4, VIN: WAUZZZ8DYXA231450, béžové barvy, MPZ:D, ve kterém byl fotoaparát nezjištěné značky, dalekohled 8x30, nabíječka na mobilní telefon zn. NOKIA, elektrický holicí strojek nezjištěné značky, suvenýry, značkové víno, značkové nářadí a osobní věci, čímž majiteli vozidla a věcí panu A. E. K. způsobil podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu ve výši 672.000,- Kč a odcizením věcí škodu 49.610,80 Kč, tj. celkem 721.610,80 Kč, 2. obžalovaný R. K. sám dne 8.10.2000, v době od 05.00 hodin do 08.00 hodin, v H. u B., okres B.-v., odcizil osobní motorové vozidlo Chrysler Town And Country 3.8 V6 LXi, VIN: 1C4GP6426TB199906, barvy tmavě zelené metalízy, MPZ: SK, ve kterém byl mobilní telefon zn. Motorola V8 Star Teck, peněženka s finanční hotovostí 1.300,- Kč a 20.000,- SK, elektronický diář zn. Casio, plnicí pero ze žlutého kovu, plnicí pero z bílého kovu, dálkové ovládání k vratům, CD disky, pánská kosmetika, nářadí, rybářské udice, kreditní karty a osobní doklady na jméno A. J. a M. J., kožená kabelka s finanční hotovostí 3.000,- SK a stravenky, čímž majitelům M. a A. J., způsobil podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu 504.000,- Kč a odcizením věcí škodu 77.464,- Kč, tj. celkem 581.464,- Kč, 3. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř., v době od 21.30 hodin dne 13.10.2000 do 09.30 hodin dne 14.10.2000 v M., okres B., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia LXi, VIN: TMBEFF613W7742903, tmavě modré barvy, ve kterém byly dětská sedačka, autorádio a osobní doklady nájemce vozidla R. S.; svým jednáním způsobili podle znaleckého posudku majiteli vozidla firmě OB Leasing, a.s., P., škodu 134.500,- Kč a uživateli vozidla R. S. odcizením věcí škodu 8.286,- Kč, tj. celkem 142.786,- Kč, 4. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř., v době od 20.00 hodin dne 29.10.2000 do 08.30 hodin dne 30.10.2000 v B., odcizili motocykl KAWASAKI ZX 750 L1, VIN: ZX750L000636, černofialové barvy, MPZ: A, čímž majiteli panu E. N., způsobili podle znaleckého posudku škodu 167.850,- Kč, 5. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř., v době od 23.15 hodin dne 14.1.2001 do 06.30 hodin dne 15.1.2001 v B., odcizili osobní motorové vozidlo AUDI A6 2.5 TDi, VIN: WAUZZZ4BZWN0064127, bílé barvy, MPZ: F, čímž majiteli vozidla panu PhDr. A. B., způsobili podle znaleckého posudku odcizením škodu ve výši 811.300,- Kč, 6. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř., a M. S., stíhaným samostatně, v době kolem 08.10 hodin dne 3.3.2001 v k.ú. obce M., okres B.-v., v prostoru parkoviště Motelu B., odcizili terénní motorové vozidlo Mitsubishi Pajero 2.5, 4x4, VIN: JMBONV44OMJ304661, tmavě šedé barvy, MPZ: A, ve kterém se nacházel fotoaparát Canon, oblečení, cigarety, alkohol a finanční hotovost ve výši 5.000,- ATS a 1.700,- Kč; svým jednáním způsobili majiteli vozidla a věcí panu M. T., podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu ve výši 342.300,- Kč a odcizením věcí škodu 55.200,- Kč, tj. celkem 397.500,- Kč, 7. společně s D. CH., Polská republika, jehož trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr.ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř. a J. H., stíhaným samostatně, v době od 20.00 hodin dne 7.3.2001 do 8.15 hodin dne 8.3.2001 v Ž., okres B.-v., na náměstí M. před Hotelem N. d., odcizili osobní motorové vozidlo Mercedes 250 D, VIN: WDB1241251B948829, barvy světle modré metalízy, MPZ: D, ve kterém se dále nacházely firemní doklady firmy O. E. G. F., audioelektronika nezjištěné značky, oblečení a osobní předměty; svým jednáním způsobili majiteli G. M. F. podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu ve výši 356.000,- Kč a odcizením věcí škodu ve výši 455.431,- Kč, tj. celkem 811.431,- Kč, 8. obžalovaný R. K. sám v přesně nezjištěné době od 26.6.2000 do 14.3.2001 užíval motocykl YAMAHA XV 1100, VIN: 3LPO15339, černé barvy, MPZ: D, v hodnotě nejméně 123.600,- Kč, o kterém věděl, že pochází z trestné činnosti a který byl v době od 25.6.2000 do 26.6.2000 odcizen před Hotelem I. v B., majitel T. J., 9. obžalovaný R. K. sám v přesně nezjištěné době od 9.12.2000 do 29.3.2001 v místě svého bydliště, tedy H. u B., ukrýval propisovací tužky zn. Parker s firemním logem „Soudal“ v hodnotě nejméně 1.575,- Kč, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti, přičemž se jednalo o věci patřící firmě

I. F.-M., které byly odcizeny z osobního motorového vozidla VW Passat, dne 9.12.2000 v H., okres B., 10. obžalovaný R. K. sám v přesně nezjištěné době od 6.2.2001 do 29.3.2001 v místě svého bydliště, tedy H. u B., ukrýval měřicí kolečko, montérkovou blůzu a kalhoty, v hodnotě nejméně 2.016,- Kč, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti, přičemž se jednalo o věci patřící firmě T., s.r.o., O., které byly odcizeny z osobního motorového vozidla Škoda Felicia, dne 6.2.2001 na parkovišti dálnice D1 137 km, 11. obžalovaný R. K. sám v přesně nezjištěné době od 10.2.2001 do 29.3.2001 v místě svého bydliště, tedy H. u B., ukrýval sněžnice, hole a batoh v hodnotě nejméně 2.066,- Kč, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti, přičemž se jednalo o věci patřící P. B., které byly odcizeny společně s osobním motorovým vozidlem AUDI A6, MPZ: D, před Hotelem R. v M. dne 10.2.2001, 12. obžalovaný R. K. sám v přesně nezjištěné době od 17.3.2001 do 29.3.2001 ukryl v pronajaté garáži č. 263 v k.ú. obce H. u B., okres B.-v., motocykl tov. zn. Suzuki GSX 600 F, VIN: 117667, černé barvy s růžovým sedadlem, majitel T. H., v hodnotě nejméně 100.500,- Kč, který byl dne 17.3.2001 odcizen v obci M. na parkovišti u Hotelu G., přičemž věděl, že tento motocykl pochází z trestné činnosti, 13. obžalovaný R. K. sám v přesně nezjištěné době od 28.3.2001 do 29.3.2001 ukryl v pronajaté garáži č. 263 v k.ú. obce H. u B., okres B.-v., osobní motorové vozidlo AUDI A4 Avant 1.9 TDi, VIN: WAUZZZ8DZ1A108025, černé barvy, majitel H. P. J., v hodnotě nejméně 849.200,- Kč, který byl dne 28.3.2001 odcizen v obci Ž. n. S., okres Ž. n. S., přičemž věděl, že tento automobil pochází z trestné činnosti, 14. obžalovaný R. K. sám v přesně nezjištěné době od 24.5.2000 do doby provedení domovní prohlídky dne 29.3.2001 v místě svého bydliště v H. u B., ukrýval vzorky obuvi, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti, přičemž se jednalo o věci, které neznámý pachatel v době od 21.00 hodin dne 23.5.2000 do 08.00 hodin dne 24.5.2000 v M., okres B.-v., před městským úřadem odcizil spolu s osobním motorovým vozidlem AUDI 100, MPZ: I, majiteli D. T., vozidlo AUDI bylo dne 27.5.2000 nalezeno v obci M.; věc byla šetřena původně Policií ČR, Obvodním oddělením Rajhrad pod č.j. ORBO-1060-1/RA-TČ-2000. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 31.1.2003, č.j. 1 T 242/2002-35 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.8.2003, sp.zn. 5 To 300/2003, podle § 247 odst. 3 tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za užití § 35 odst. 2 tr.zák., byl obžalovaný R. K. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2 roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31.1.2003, č.j. 1 T 242/2002-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.8.2003, sp.zn. 5 To 300/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. bylo obžalovanému uloženo, aby nahradil způsobenou škodu poškozeným: - M. J., bytem Prievidza,SR a A. J., bytem Prievidza, SR ve výši 581.464,- Kč, - ČSOB Pojišťovna, a.s., se sídlem P. ve výši 142.786,- Kč, - A.G.F.C., se sídlem Francie, ve výši 18. 141,43 EUR. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních poškození : - A. E. K., bytem R., Německo, - R. S., bytem M., - E. N., bytem W., Rakousko, - Pojišťovna Donau, se sídlem W., Rakousko, - PhDr. A. B., bytem

V. P., - Allianz Elementaer, bytem W., Rakousko, - G. M. F., bytem L., Německo, - Allianz Versicherungs-AG, se sídlem Německo. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byli odkázáni se zbytkem nároků na náhradu škody poškození: - M. J., bytem P., SR a A. J., bytem P., SR, - ČSOB Pojišťovna, a.s., se sídlem P., Podle § 226 písm. c) tr.ř. byl obžalovaný zproštěn obžaloby ze skutků spočívajících v tom, že: 1. obžalovaný R. K., D. CH., M. T. a P. G. společně v době od 22.30 hodin dne 7.11.2000 do 07.30 hodin dne 8.11.2000 odcizili obžalovaný R. K. a D. CH. v B., osobní motorové vozidlo Škoda Felicia LXi, VIN: TMBEFF61315334024, bílé barvy, majitele leasingové společnosti ŠkoFIN, s.r.o., se sídlem P., nájemce Ing. B. P., přičemž obžalovaní M. T. a P. G. prováděli na odcizeném autě opravy a úpravy za účelem jeho dalšího užití na náhradní díly; svým jednáním způsobili podle znaleckého posudku firmě ŠkoFIN odcizením vozidla škodu ve výši 193.350,- Kč, 2. obžalovaný R. K., D. CH., M. T. a P. G. společně v době od 06.00 hodin do 06.45 hodin dne 5.1.2001 obžalovaný R. K. a D. CH. odcizili v obci M., okres B.v-., z parkoviště Hotelu G. osobní motorové vozidlo Škoda Felicia Combi, VIN: TMBEFF653X7078396, barvy tmavě zelené metalízy, MPZ: SK, majitel firma T., a.s., T., Slovensko, které užíval zaměstnanec P. H., přičemž obžalovaní M. T. a P. G. prováděli na autě úpravy za účelem jeho dalšího užití; svým jednáním způsobili firmě T. podle znaleckého posudku škodu ve výši 134.800,- Kč, 3. obžalovaný R. K., D. CH. a L. B. v době od 03.00 hodin do 05.30 hodin dne 3.3.2001 na parkovišti Penzionu V. v obci M., okres B., provedli vloupání do osobního motorového vozidla VW Passat, stříbrné barvy, MPZ PL, a to tím způsobem, že vypáčili vložku zámku pravých předních dveří a přeřezali šroub střešního boxu, kdy ve vnitřní části odcizili tašky a kufry s oděvními svršky, sportovními potřebami, lékařský kufřík, fotoaparát a další věci, čímž způsobili majiteli vozidla a věcí panu W. K., podle znaleckého posudku odcizením věcí škodu ve výši 97.500,- Kč a na zařízení škodu ve výši 4.500,- Kč, kdy obžalovaný L. B. se na této trestné činnosti podílel formou trestního účastenství – pomoci, zejména pak opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou aj., 4. obžalovaný R. K., J. H. a D. CH. společně dne 10.3.2001 v době od 04.00 hodin do 07.25 hodin v M., před domem č.p. 2, okres B., odcizili osobní motorové vozidlo AUDI A6 Avant TDi, quattro, VIN: WAUZZZ4BZYN088624, barvy stříbrné metalízy, MPZ: PL, ve kterém se dále nacházely tři páry značkových lyží s vázáním a tři páry lyžařských bot; svým jednáním majiteli panu K. S., způsobili podle znaleckého posudku odcizením vozidla škodu ve výši 1.252.000,- Kč a odcizením věcí škodu 28.432,- Kč, tj. celkem 1.280.432,- Kč, v nichž Krajský státní zástupce v Brně v obžalobě ze dne 16.8.2004, sp.zn. 3 KZv 83/2001, spatřoval čtyři skutky z pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3, odst. 4 tr.zák., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obžalovaný. Podle § 229 odst. 3 tr.ř. byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních poškozená: - Česká pojišťovna, a.s., region jižní Morava, regionální ředitelství, B. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními jednak státního zástupce a jednak obžalovaného R. K. Pokud jde o opravný prostředek státního zástupce, pak ten je, jak se podává z jeho úvodu, zaměřen do zprošťujícího výroku rozsudku a dále pak do výroku o trestu. Pokud jde o první část opravného prostředku, kterou je atakován zprošťující výrok napadeného rozsudku, pokud ve vztahu ke skutku, jehož se měl obžalovaný dopustit společně s D. CH., M. T. a P. G. v době od 22.30 hod. dne 7.11.2000 do 7.30 hod. dne 8.11.2000, zde má odvolatel za to, že z hovorů, které byly na základě řádného příkazu soudu k záznamu a odposlechu telefonních hovorů pořízeny policií, je zřejmé, že do tohoto trestného jednání byl obžalovaný R. K. zapojen. Odvolatel opírá toto své tvrzení o skutečnost, že bylo odposloucháváno telefonní číslo obžalovaného K., v daném případě 602 965 293, přičemž na nahrávce označené 13F znalkyně z oboru fonoskopie PhDr. S. uvádí, že na této nahrávce je mluvčím osoba, která je pravděpodobně totožná s obžalovaným R. K. V další části opravného prostředku činí státní zástupce rozbor jednotlivých telefonních hovorů, které byly vedeny dne 8.11.2000, a vycházejíc z tohoto rozboru konstatuje, že je jednoznačně zřejmé, že účastníci tohoto hovoru se baví o tom, že osobní automobil nejde otočit proto, že k němu nemá nikdo klíče a musí se otočit za pomocí řídících jednotek, tzv. „budíků“, které jsou schopny nastartovat odcizené auto bez původních klíčů k vozidlu. Podle odvolatele je známo, že tyto řídící jednotky jsou běžně zloději aut používány. Podle státního zástupce je zejména důležité, že v oněch telefonních hovorech se objevilo oslovení „P.“, z čehož plyne, že kromě hovorů na telefonních číslech, které vede R. K., přestože nebyl ztotožněn znalkyní z oboru fonoskopie tak, aby o tom nebyla žádná pochybnost, jej nazývá J. T. přezdívkou, kterou okolí jeho známých zná a běžně používá. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že ze zmíněných telefonních hovorů lze vyvodit závěr, že to byl právě obžalovaný K., společně s D. CH., který v mezidobí zemřel, kdo odcizili osobní automobil Škoda Felicia, na ulici J. F. v B., tento osobní vůz odvezli na přání P. G. a uschovali jej dne 8.11.2000 u T. v obci K. v garáži. V této souvislosti poukazuje odvolatel na to, že nalézací soud se měl zabývat důsledněji též obsahem telefonních hovorů, které souvisí s žalovaným skutkovým dějem. Odvolatel argumentuje tím, že i v jiných trestních věcech dospěje soud k rozhodnutí o vině konkrétního obžalovaného na základě pořízených odposlechů telefonních hovorů, pokud obžalovaný komunikuje na konkrétním telefonním čísle a v příkazu soudu k záznamu a odposlechu telefonního provozu je uveden jako uživatel tohoto čísla, z obsahu telefonních hovorů vyplývá, že se jedná o páchání trestné činnosti a navíc je obžalovaný oslovován v hovorech svým jménem nebo známou přezdívkou. Podle státního zástupce v řadě věcí nejsou pořízeny hlasové expertízy, a přesto jsou pachatelé na základě odposlechů telefonních hovorů, ve spojení s jinými důkazy, uznáváni vinnými. V době, kdy pachatelé často mění SIM karty v mobilních telefonech, upustily orgány činné v trestním řízení od striktního provádění hlasových expertíz mluvčího na sporných nahrávkách zkoumáním jeho hlasu na nahrávkách nesporných, neboť hovory, zaznamenané přes mobilní telefony, vykazují špatnou technickou kvalitu pro hlasové expertízy a záznam hovoru je ovlivněn rušivými zvuky z prostředí, kde je hovor veden. V této souvislosti uvádí odvolatel, že trestní věc obžalovaného K. patří ke starším, kdy k zahájení trestního stíhání jmenovaného došlo před sedmi lety, a je tudíž zřejmé, že od té doby se vyvinuly standardně užívané praktiky orgánů činných v trestním řízení tak, aby směřovaly co nejpružněji k prokázání viny pachatelů. Pokud jde o bod 2) zprošťujícího výroku rozsudku, potom zde odvolatel dospěl opětovně k názoru, že i v daném případě lze z obsahu zákonně pořízených odposlechů záznamu telekomunikačního provozu dojít k závěru o vině obžalovaného K. touto trestnou činností. V další části opravného prostředku jeho zpracovatel opětovně podává rozbor telefonních hovorů vedených dne 4.12.2000, 8.12.2000, 10.12.2000, 11.12.2000, 3.1.2001, 5.1.2001 a 7.1.2001. Dle odvolatele z těchto důkazů vyplývá, že D. CH. a R. K. odcizili Škodu Felicii tmavě zelené metalízy se slovenskou mezinárodní poznávací značkou, a to na předchozí objednávku P. G. Tento vůz v ranních hodinách dne 5.1.2001 přivezli k T. a do domu jej ukryla M. R., která o všem informovala M. T., který následně informoval P. G., že auto je už u něj. Podle státního zástupce fakt, že se této trestné činnosti zúčastnil obžalovaný K., vyplývá z telefonních hovorů, kdy se s ním přímo M. T. domlouvá na ukrytí auta, baví se s ním tak, že ho oslovuje „P.“ a je tedy zřejmé, že se jedná o R. K. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 3) výroku zprošťujícího rozsudku, pak v této souvislosti poukazuje státní zástupce na to, že při domovní prohlídce u R. K. byl nalezen kufr s visačkami D. O., která v této věci byla poškozenou, což je jeden z důkazů, které usvědčují obžalovaného K. ze spáchání této trestné činnosti. Dalšími důkazy jsou podle odvolatele odposlechy telefonních hovorů, když v rámci tohoto skutku používal R. K. telefonní číslo 723 241 027. V této souvislosti poukázal odvolatel na to, že na nahrávce, označené 15A, byl R. K. znalkyní z oboru fonoskopie ztotožněn jako pravděpodobně totožný. Jde konkrétně o hovor z 3.3.2001. Státní zástupce pak učinil rozbor dalších hovorů, které byly vedeny dne 3.3.2001 a z obsahu těchto hovorů vyvodil, že obžalovaný K. prováděl vloupání do vozidla VW Passat a Ladislav Bugala hlídal, aby u činu nebyli K. společně s Ch. vyrušeni. Podle státního zástupce důkazy ohledně tohoto útoku trestného činu krádeže nejsou ve vztahu k obžalovanému K. příliš silné, nicméně je pravdou, že při domovní prohlídce u něj byly nalezeny věci, které byly z vozidla VW Passat odcizeny. Navíc odvolatel poukázal na obsah výše naznačených telefonních hovorů, z nichž plyne, že dochází k otvírání něčeho šroubovákem, když podle odvolatele lze předpokládat, že se jedná o automobil, protože obžalovaný K. se zabývá takovýmto druhem trestné činnosti. Podle odvolatele z těchto hovorů je zřejmé, že L. B. hlídal, aby u činu nebyli vyrušeni a následně poškození zjistili, že do jejich vozidla bylo provedeno vloupání a byly odcizeny jejich osobní věci. Tento útok trestného činu krádeže zapadá do celého řetězce útoků, kdy obžalovaný K. se přímo účastnil odcizení osobních motorových vozidel. Podle státního zástupce by bylo vhodné, aby i v tomto případě soud hodnotil zaznamenané telefonní hovory dle jejich obsahu ve vztahu k žalovanému skutku uvedenému v bodě 9) obžaloby. Konečně, pokud jde o bod 4) zprošťujícího výroku rozsudku, pak státní zástupce má za to, že i v tomto případě by bylo vhodné při hodnocení důkazů pohlížet na zaznamenané odposlechy telefonních hovorů v jejich komplexu, zejména s přihlédnutím k uživatelům jednotlivých telefonních stanic, které mezi sebou v průběhu skutkového děje uvedeného v bodě 12) obžaloby a následujících, komunikují, zejména, pokud jde o zajištění odbytu odcizeného vozidla tovární značky Audi A6. Pokud jde o rozbor telefonních hovorů, které se vztahují k tomuto bodu, pak dle odvolatele jde zejména o telefonní hovory, které byly vedeny dne 10.3.2001 v čase 04.32, 05.18, 05.32, 05.38, 05.46, 05.59, 06.08, 06.12, 10.48 a následně v 12.31 hod. Odvolatel navrhuje, aby odvolací soud pohlížel na pořízené záznamy odposlechů telefonních hovorů jednak z hlediska jejich obsahové stránky a následně také tak, že z užívaných telefonních čísel je zřejmé, že tato užívá obžalovaný K., který je v telefonních hovorech oslovován jako R., „P.“ nebo „P.“ a odposlechy telefonních hovorů na tomto čísle byly řádně povoleny soudcem. Podle odvolatele by tedy jako důkaz měly být brány i takové hovory, když z logiky věci vyplývá, že je to právě obžalovaný K., který páchá s dalšími spolupachateli dílčí útoky trestného činu krádeže a neměly by být jako důkazy brány jen ty telefonní hovory, kde se podařilo znalkyni z oboru fonoskopie ztotožnit obžalovaného K. jako osobu na sporných nahrávkách hovořící nebo s vysokou mírou pravděpodobnosti na sporných nahrávkách hovořící. V další části odvolání pak odvolatel brojí proti výroku o trestu, který byl obžalovanému K. uložen. Trest ve výměře šesti a půl roku nepodmíněně, společně s uloženým trestem zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, nepovažuje státní zástupce za dostatečný s ohledem na osobou obžalovaného K. Takovýto trest je dle odvolatele zjevně mírný. Odvolatel poukazuje na to, že obžalovaný K. byl v minulosti devětkrát soudně trestán, přičemž v tomto řízení byl trest ukládán jako souhrnný. V případě obžalovaného K. jde o osobu, která již od mládí nepřetržitě páchá majetkovou trestnou činnost, což je patrno jednak i z opisu rejstříku trestů, i připojených spisů. Odvolatel konstatuje, že vzhledem k tomu, že se dlouhodobě nedařilo postavit obžalovaného K. před soud a uznat ho vinným i pro závažnější majetkové trestné činy, byl opakovaně odsuzován pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí proto, že opakovaně nerespektuje zákaz řízení motorových vozidel. Podle odvolatele je také třeba přihlédnout k tomu, že škoda, která byla trestnou činností obžalovaného K. způsobena, a to i pokud budou vzaty v úvahu pouze ty útoky trestného činu krádeže, pro které již byl nalézacím soudem uznán vinným, se výrazně blíží částce 4 mil. Kč, což je částka, která mnohonásobně převyšuje škodu značného rozsahu. V rámci petitu opravného prostředku pak státní zástupce navrhl, aby odvolací soud na základě podaného odvolání zrušil napadený rozsudek, a to v těch skutcích, do kterých odvolání směřuje, a pro něž byl obžalovaný K. zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) tr.ř. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že posouzení důkazů v této trestní věci nalézacím soudem je správné, pak odvolatel navrhl, aby odvolací soud sám rozhodl o uložení přísnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody obžalovanému K. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem především setrvala na výše popsaném opravném prostředku. Odkázala na jeho písemné vyhotovení a nad jeho rámec uvedla, že jako důkaz by především měly být brány i takové odposlechnuté telefonické hovory, u nichž z logiky věci vyplývá, že je to právě obžalovaný K., který páchal dílčí útoky trestného činu krádeže a neměly by být jako důkaz akceptovány toliko ty hovory, kde se znalecky podařilo ztotožnit obžalovaného K. jako osobu na sporných nahrávkách hovořící. Pokud jde o bod 2) zprošťujícího výroku rozsudku, pak k argumentaci, uvedené v písemně podaném opravném prostředku státní zástupkyně uvedla, že je třeba tuto doplnit o zjištění, která vyplývají z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov, sp.zn. 2 T 39/2008. Tímto rozsudkem byli původně spoluobžalovaní obžalovaného K., M. T. a P. G., uznáni vinnými účastenstvím na trestném činu krádeže ve formě pomoci, přičemž v odůvodnění tohoto rozsudku se shodně s tvrzením uplatněným na str. 4 písemně podaného opravného prostředku státního zastupitelství, konstatují hovory z 5.1.2001 v 06.28 hod. a 06.30 hod., z nichž podle intervenující státní zástupkyně vyplývá, že obžalovaný se dopustil trestné činnosti uvedené v příslušném bodu obžaloby. V této souvislosti také státní zástupkyně uvedla, že zmíněným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov byli původně spoluobžalovaní J. H. a M. S. pravomocně zproštěni obžaloby pro jednání, kterého se měli dle skutkových zjištění uvedenými pod body 6) a 7) napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně dopustit společně s obžalovaným K. V této souvislosti poukázala státní zástupkyně na pochybení nalézacího soudu v tom, že si tento soud jako důkaz nevyžádal předmětný trestní spis. Státní zástupkyně tedy dospěla k závěru, že popis skutku tak, jak je uveden pod body 6) a 7) odsuzujícího výroku napadeného rozsudku, neodpovídá ve světle výše uvedeného faktickým skutkovým zjištěním. Pokud jde o tu pasáž opravného prostředku, v níž státní zastupitelství brojí proti výroku o trestu, který byl obžalovanému K. uložen, pak i zde především státní zástupkyně odkázala na písemně podaný opravný prostředek. Uvedla, že jej pouze upřesňuje, když z aktuálního rejstříku trestů vyplývá, že obžalovaný byl již v minulosti dvanáctkrát soudně trestán. V rámci svého vyjádření k opravnému prostředku obžalovaného uvedla, že je třeba především poukázat na hodnotící pasáž napadeného rozsudku, v níž podle jejího názoru nalézací soud vcelku výstižně uvedl, z jakého důvodu považuje ať již znalecký posudek prof. N. nebo jeho výslech v řízení před soudem za zákonný. Pokud jde o znalecký posudek PhDr. S., pak k němu státní zástupkyně konstatovala, že již v jednom z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu je uvedeno, že došlo k jakési nápravě tím, že byl přibrán ústav, který se vyjádřil způsobem vyplývajícím z příslušných materiálů. V rámci svého závěrečného návrhu pak intervenující státní zástupkyně navrhla, aby napadený rozsudek byl ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), písm. e) tr.ř. zrušen v celém rozsahu a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Pokud jde o opravný prostředek obžalovaného R. K., tento byl zpracován jeho obhájcem JUDr. M. P. Jak se podává z odůvodnění zmíněného opravného prostředku, tento je zaměřen do výroku o vině pod body 1) – 7), dále do výroku o vině pod body 8) – 14), do výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu, do výroku o trestu zákazu činnosti a dále do výroků v rámci adhezního řízení, pokud bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 228 odst. 1 tr.ř., § 229 odst. 1 tr.ř. a § 229 odst. 2 tr.ř. Obžalovaný uvádí, že naproti tomu nenapadá svým opravným prostředkem zprošťující výrok a na něj navazující výrok ve smyslu § 229 odst. 3 tr.ř. V odůvodnění opravného prostředku předně poukázal obžalovaný na skutečnost, že se jedná o v jeho trestní věci již v pořadí třetí rozsudek nalézacího soudu, přičemž podle jeho názoru jde o stále stejnou problematiku v oblasti znaleckých posudků z oboru individuální identifikace lidského hlasu – mluvčího. Odvolatel konstatuje, že i přes doplnění dokazování po zrušovacím usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.1.2009 zůstávají v platnosti jeho odvolací důvody uplatněné proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.12.2006, stejně jako v odvolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.2008. Podle obžalovaného zásadním je validita a relevance znaleckého posudku Ing. Š., metod, které použil a zejména potom vyřešení otázky, zda závěry tohoto posudku lze zpětně verifikovat stejnými metodami a dále, zda jsou tyto metody obecně užívané a akceptovatelné z hlediska trestně procesní praxe. Odvolatel poukázal na to, že v této trestní věci Krajský soud v Brně oslovil Laboratoř počítačového zpracování řeči na Fakultě mechatroniky Technické univerzity v Liberci, které zadal zpracování znaleckého posudku se zaměřením, zda Ing. Š., Ph.D. použil běžně známé a v praxi používané metody rozpoznávání a verifikace řečníka. V této souvislosti poukázal obžalovaný na to, že uvedený ústav vůbec nepřezkoumal znalecký posudek Ing. Š., navíc krajský soud nechal zpracovat znalecký posudek tutéž osobu, a to prof. a Ing. J. N., CSc., který ve věci podával jakési odborné vyjádření, které se v 90% shoduje s nyní prezentovaným ústavním posudkem. Obžalovaný konstatuje, že je pro něj naprosto nepřijatelné, když prof. Ing. N., CSc., u hlavního líčení uvedl k dotazům jeho obhájce, že nemůže odpovědět na otázku, zda nahrávky, které použil Ing. Š., Ph.D., byly bez problémů zpracovatelné, protože je neslyšel. Stejně tak je nepřijatelné tvrzení prof. N., že metody použité Ing. Š. se standardně používají od poloviny 80. let. Kdyby tomu tak dle odvolatele bylo, je s podivem, proč je nepoužívají instituce jako např. Kriminalistický ústav, či příslušná oddělení OKTE při Krajských správách Policie ČR. Stejně tak je dle obžalovaného s podivem, že prof. N není sám zapsán jako fyzická osoba v seznamu znalců a ani neví, zda je v seznamu znalců zapsána Technická univerzita v Liberci, byť zde pracuje od roku 1987. Prof. N. vůbec neví, kolik znaleckých posudků jeho fakulta zpracovala, on sám dosud žádný znalecký posudek nezpracovával. Obžalovaný poukazuje na to, že je zcela příznačné, že prof. N. vůbec nebyl schopen říci, jaký spisový materiál měl od krajského soudu k dispozici a co vůbec jak před vydáním odborného vyjádření, tak před prezentací znaleckého posudku, studoval. Velmi důležitým nonsensem je dále skutečnost, že vůbec neví, kdo určil pro Ing. Š. tzv. nespornou nahrávku, zda, jak a kým byla pořízena. Podle obžalovaného tedy to, co soud ze strany laboratoře počítačového zpracování řeči akceptoval jako znalecký posudek ústavu, nemá základní náležitosti znaleckého posudku, a to jak po stránce obsahové, tak po stránce formální, nehledě na podivné zaměňování fyzické a právnické osoby. Obžalovaný má za to, že je s podivem, že prof. N. za jmenovanou laboratoř posvětí puncem správnosti a věrohodnosti znalecký posudek Ing. Š., aniž jej po věcné a metodické stránce přezkoumá. To vše za situace, kdy sám Ing. Š., Ph.D. uvedl, že nikdo další není schopen použít stejnou metodu jako on v rámci verifikace jeho posudku, neboť stejný systém nepoužívá nikdo a jedinou verzi systému vlastní znalec sám. Takovéto postupy jsou dle obžalovaného v trestním řízení, kde se rozhoduje o fatálních otázkách lidského života, nepřijatelné, nekorektní a zavánějí až přílišnou sebejistotou jednotlivce a určitou mírou šarlatánství. V návaznosti na shora uvedené pak pokládá obžalovaný za nepochopitelné, že nadále s posudky znalkyně PhDr. S. nalézací soud operuje, jakožto s důkazem relevantním a věrohodným. Obžalovaný tvrdí, že je nemožné a neakceptovatelné, aby údajné spolehlivé a vědecké metody používané údajně od 80. let minulého století, „unikly“ pozornosti specializovaných složek policie, a tato je v instituci jako je Kriminalistický ústav nepoužívá nebo není schopna používat. Obžalovaný argumentuje tím, že pokud je jeho odsouzení založeno v první řadě na odposleších telefonních hovorů, je neakceptovatelné, aby za shora popsané situace byly na jedné straně upozaděny závěry o nepoužitelnosti materiálů vyplývajících z posudku Policejního sboru Slovenské republiky, jež jsou v jeho prospěch, a na druhé straně jako usvědčující vyzdvihovány posudky založené na metodách, které není nikdo zpětně buď schopen či ochoten provádět nebo verifikovat. S ohledem na výše uvedené pak obžalovaný navrhl, aby rozsudek v části jím napadené, tedy ve výrocích o vině, trestu a navazujících výrocích o náhradě škody, byl v celém rozsahu zrušen a aby jej odvolací soud obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř. zprostil a příslušné poškozené odkázal s jejich nároky ve smyslu § 229 odst. 3 tr.ř. na pořad práva občanského. Tento opravný prostředek pak obžalovaný doplnil dalším podáním, které nazval „Doplnění odvolání“, které bylo opětovně zpracováno jeho obhájcem JUDr. P. V tomto opravném prostředku uvádí obžalovaný, že dne 4.11.2009 se jeho obhájce dozvěděl, že rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 1.8.2008, sp.zn. 2 T 39/2008, byli M. S. a J. H. zproštěni obžaloby kromě jiného pro skutky, u nichž jím napadený rozsudek ze dne 24.6.2009, sp.zn. 50 T 9/2004, konstatuje /viz výrok o vině trestným činem krádeže pod body 6) a 7)/, že se měl těchto skutků dopustit společně s M. S. a J. H. Pro tyto skutky byli pravomocně zproštěni M. S. u bodu 2) a J. H. v bodě 3) výroku citovaného rozsudku Okresního soudu Brno – venkov. Obžalovaný tedy poukazuje na to, že se jedná o situaci, kdy zde je pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno – venkov, který deklaruje, že se M. S. a J. H. tohoto činu nedopustili a přitom, v přímém rozporu s tímto pravomocným závěrem a konstatováním je zde výrok rozsudku Krajského soudu v Brně pod body 6), 7), kde součástí odsuzujícího výroku je deklarování, že měl s M. S. dne 3.3.2001 odcizit vozidlo Mitsubishi Pajero a s J. H. dne 7.3.2001 vozidlo Mercedes 250D. Podle obžalovaného jde nepochybně o fatální rozpor, který jen podporuje jeho obhajobu uplatňovanou během celého trestního řízení, že se ani těchto dílčích skutků krádeže nedopustil. I zde pochopitelně hrají hlavní roli odposlechy, které hodnotí naprosto odlišné procesní soudy, v jeho případě Krajský soud v Brně, v případě tehdy spoluobžalovaných S. a H. Okresní soud Brno – venkov. Obžalovaný argumentuje tím, že jeho obhájci se podařilo získat kopii rozsudku Okresního soudu Brno – venkov, která byla v příloze zaslána a v této souvislosti navrhl, aby odvolací soud vyžádal celý spis a jeho obsahem provedl důkaz. V další části opravného prostředku pak obžalovaný brojí proti uloženému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. V této souvislosti poukázal na to, že jeho stávající situace je taková, že v současné době vykonává dva tresty odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku z rozsudku Městského soudu v Brně a dvacet měsíců z rozsudku Krajského soudu v Brně, jehož opis odvolacímu soudu rovněž zaslal. Konstatoval, že z rozsudku Městského soudu v Brně má vykonáno tři a půl roku a z rozsudku Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 8 To 273/2009 má vykonáno z dvaceti měsíců deset měsíců. Pokud sečte výměru těchto dvou trestů a trestu, který mu hrozí z nyní napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jedná se bezmála o třináct let odnětí svobody souběžně. V této souvislosti poukázal na to, že on nebyl ani v nejmenším příčinou toho, že nyní projednávaná trestní věc se vleče již od roku 2001. Žádné úkony ve věci nemařil, neprodlužoval žádným manévrováním průběh přípravného řízení, natož v řízení před soudy obou stupňů. Pokud je nyní projednáván pro skutky z let 2000 a 2001, pak tvrdí, že před touto dobou nebyl žádným mnohonásobným recidivistou, neboť před rokem 2000 byl ve výkonu trestu odnětí svobody pouze jednou a vykonal pouze krátkodobý trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který mu byl uložen Okresním soudem v Jihlavě. Podle názoru obžalovaného na tyto skutečnosti nebral Krajský soud v Brně absolutně žádný zřetel, a pokud nyní vyslovil trest výrazně v horní polovině zákonné trestní sazby, která je v rozmezí dva až osm let, jedná se o trest naprosto nepřiměřeně přísný a drakonický, kdy mu vlastně přičítá k tíži celé vlekoucí se období od roku 2001 až do roku 2009, což není ani korektní ani objektivní a zejména to není v souladu se zákonem ve smyslu § 23 a § 31 tr.zák. Obžalovaný uvedl, že si je pochopitelně vědom toho, že nelze na jeho osobu pohlížet jako na osobu bezúhonnou, když je pravdou, že má za sebou mnohá odsouzení v průběhu minulých let, nicméně současný stav, kdy by měl vykonávat bezmála třináct let odnětí svobody, je z jeho pozice stěží akceptovatelný. Obhájce obžalovaného pak v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem setrval na písemně podaném opravném prostředku s tím, že argumentaci v něm uvedenou rozvedl. Opakovaně setrval na závěru, že nesouhlasí s tím, že by znalec Ing. Š., Ph.D. byl přibrán kvalifikovaně, že vypracoval kvalifikovaný znalecký posudek, a že kvalifikovanost tohoto posudku, včetně použité metody stvrdila Technická univerzita v Liberci. Poukázal na to, že znalecký posudek, zpracovaný prof. N., vůbec nemá náležitosti posudku, navíc postupem soudu prvního stupně docházelo k záměnám prof. N. jako fyzické osoby a ústavu. Podle názoru obhájce nelze v žádném případě přehlédnout obsah výpovědi prof. N. u hlavního líčení. V této souvislosti opětovně v intencích písemně podaného opravného prostředku poukázal obhájce na to, že jmenovaný nevěděl, zda jeho ústav je zapsán jako ústav, který může podávat znalecké posudky, sám o sobě řekl, že on v seznamu znalců zapsán není. Nevěděl, zda univerzita, tedy jeho pracoviště, vůbec někdy zpracovávala znalecký posudek v rámci trestního řízení. Zejména obhájce akcentoval skutečnost, že prof. N. uvedl, že nahrávky nikdy neslyšel. Pokud byl dotazován právě k oné metodě, tak pouze bez konkrétnějších závěrů konstatoval, že tato metoda je používána obecně od poloviny 80-tých let. V této souvislosti obhájce konstatoval, že z jeho praxe mu není známo ničeho o tom, že by tuto údajně od poloviny 80-tých let minulého století používanou metodu, používal kupříkladu Kriminalistický ústav v Praze nebo příslušná oddělení OKTE při krajských správách policie. V této souvislosti dále obhájce vyslovil námitky proti tomu, že ze samotné výpovědi znalce Ing. Š. vyplynulo, že metody, které použil, nebylo fakticky možno nijak verifikovat. Stejně tak vyslovil nesouhlas s tím, aby znalecký posudek znalkyně PhDr. S. byl chápán jako validní důkaz, když sama jmenovaná znalkyně není součástí kriminalistického ústavu, jedná se o soukromou osobu, údajně o jediného znalce, pracující subjektivní metodou pomocí svých uší. Závěry jejího znaleckého posudku jsou tedy dle obhájce neověřitelné. Poukázal také na to, že vůbec nezaznělo v rámci argumentace ze strany státního zastupitelství, že ve věci byl vypracován i posudek ze strany Policejního sboru Slovenské republiky, z něhož jednoznačně vyplývá, že materiály z hlediska jimi používaných metod a technik jsou nezpracovatelné. Podle obhájce, tedy je-li odsuzující výrok ohledně jeho klienta postaven pouze na odposleších, pak se nejedná o důkazy, které by mohly vést k tomu, aby mohl být pod body 1) – 7) a 8) – 14) uznán vinným. V další části svého vyjádření pak obhájce vznesl námitky proti uloženému trestu. Poukázal na to, že nalézací soud rozhodoval o trestné činnosti, kterou obžalovaný K. měl páchat v době od 7.10.2000 do 29.3.2001, tedy po dobu asi půl roku. V této souvislosti obhájce konstatoval, že vztaženo ke konci března roku 2001 byl R. K. toliko jednou ve výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě. Uvedl, že rozhodně nechce tvrdit, že by obžalovaný K. byl osobou bezúhonnou, nicméně podle jeho názoru hlavním kritériem pro ukládání trestu ve smyslu § 23 tr.zák. a § 31 tr.zák. by mělo být to, co měl za sebou v době, kdy měl údajně páchat trestnou činnost, pro kterou byl nyní postaven před soud. Poukázal na to, že pokud by napadený rozsudek stran svého výroku o trestu zůstal v podobě rozsudku Krajského soudu v Brně, pak by obžalovaný K. měl před sebou nepřetržitě třináct let výkonu trestu. Podle obhájce se jedná o natolik přísný trest, že nenaplňuje všechna zákonná kritéria. V této souvislosti uvedl obhájce, že nerozumí tomu, že se státní zastupitelství domáhá trestu ještě přísnějšího. V rámci svého vyjádření k odvolání státního zástupce, popřípadě k jeho doplnění intervenující státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pak obhájce uvedl, že se neztotožňuje s tím, jak intervenující státní zástupkyně interpretuje obsah rozsudku Okresního soudu Brno – venkov. Poukázal na to, že tu proti sobě stojí pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno – venkov, dotýkající se týchž skutků, jimiž byl uznán vinným obžalovaný K., a rozsudek napadený. V rámci svého závěrečného návrhu pak obhájce uvedl, že navrhuje, aby prioritně byl odvolacím soudem napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 1) – 7), 8) – 14) a následně i ve výroku o trestu, způsobu jeho výkonu a dále ve všech výrocích o náhradě škody, navazujících na výše zmíněné výroky o vině, zrušen a v tomto rozsahu, aby po zrušení byla věc eventuálně vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, pokud odvolací soud bude ve věci rozhodovat s konečnou platností sám, aby přihlédl k argumentaci, kterou uvedl v rámci veřejného zasedání. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že oba shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř.). Při podání těchto opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu obou opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (odvolání obžalovaného), popřípadě § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu obou opravných prostředků je zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny, a z obsahu odvolání státního zástupce plyne, že je podáno v neprospěch obžalovaného. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaných opravných prostředků, které jsou prioritně zaměřeny do výroku o vině (ať již do výroku odsuzujícího či zprošťujícího) nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumal odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Odvolací soud předně musí konstatovat, že v trestní věci obžalovaného K. se jedná, pokud jde o napadený rozsudek, již o rozsudek v pořadí třetí. Poprvé rozhodl Krajský soud v Brně v této věci rozsudkem ze dne 7.12.2006, č.j. 50 T 9/2004-4405, když ovšem tento rozsudek byl z podnětu podaných odvolání Vrchním soudem v Olomouci zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Podruhé pak nalézací soud rozhodl rozsudkem ze dne 25.6.2008, č.j. 50 T 9/2004-4663. Ani tento rozsudek však na základě podaných odvolání před odvolacím soudem neobstál, a byl opětovně rozhodnutím odvolacího soudu zrušen a věc byla opětovně ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Již v rámci obou dvou předchozích zrušujících rozhodnutí konstatoval odvolací soud, že neshledal po přezkoumání napadených rozsudků, jakož i řízení, které těmto rozsudkům předcházelo, žádných takových závažných procesních vad, na něž by bylo třeba reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je ovšem třeba reagovat na námitky procesního charakteru, jež se objevily v nyní podaném odvolání obžalovaného a které reagují na situaci, která vznikla v mezidobí mezi druhým zrušujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a vynesením přezkoumávaného rozsudku. Jak se podává z opravného prostředku obžalovaného, tento namítá, že znalecký posudek ústavu – Laboratoře počítačového zpracování řeči Fakulty mechatroniky Technické univerzity v Liberci, jež byl zpracován prof. J. N., nemá formální náležitosti znaleckého posudku. S touto námitkou ovšem odvolací soud nesouhlasí. Pokud jde o genezi celé věci, je třeba poukázat především na to, že na základě pokynu odvolacího soudu, vyjádřeného v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 14.8.2007, sp.zn. 6 To 49/2007, přibral Krajský soud v Brně ve smyslu § 110 odst. 1 tr.ř. jako znalecký ústav Laboratoř počítačového zpracování řeči na Fakultě mechatroniky Technické univerzity v Liberci, přičemž úkolem tohoto znaleckého ústavu bylo zjistit, zda metody, které použil v trestní věci obžalovaného R. K. znalec Ing. Š., Ph.D., při vypracování systému, na jehož základě vypracoval znalecký posudek v této trestní věci, jsou metodami vědecky obecně uznávanými, zda lze na základě aplikace těchto metod dospět k vybudování systému, který je schopen provést automatickou individuální identifikaci řečníka, zda znalec je schopen verifikovat přímo znalecký posudek vypracovaný Ing. Z. Š., Ph.D., vzhledem k originalitě jím zvoleného systému (viz opatření o přibrání znalce na č.l. 4553 – 4554). Na základě tohoto opatření o přibrání výše uvedeného pracoviště jako znaleckého ústavu, bylo nejprve do spisu doloženo tzv. „odborné vyjádření ke znaleckému posudku Ing. Z. Š., Ph.D.“ (viz č.l. 4570). Odvolací soud svůj právní názor na tuto písemnost vyjádřil ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 7.1.2009, sp.zn. 6 To 109/2008. V rámci tohoto rozhodnutí konstatoval, že zmíněné odborné vyjádření v žádném případě nelze akceptovat jako znalecký posudek, tím méně znalecký posudek, který měl být zpracován Laboratoří počítačového zpracování řeči na Fakultě mechatroniky Technické univerzity v Liberci, jakožto znaleckým ústavem, jak bylo uvedeno v onom přibrání výše zmíněného subjektu, jakožto znaleckého ústavu. V této souvislosti odvolací soud vyjádřil svůj názor, že zmíněné odborné vyjádření nelze hodnotit nijak jinak, než jako listinný důkaz tak, jak k němu koneckonců přistoupil i Krajský soud v Brně při jeho provádění. Uložil tedy krajskému soudu, aby důsledně trval na tom, aby byl na základě již vydaného opatření o přibrání výše uvedené Laboratoře počítačového zpracování řeči, zpracován tímto subjektem ústavní znalecký posudek za striktního dodržení podmínek § 110 tr.ř. Na tento pokyn reagoval pak Krajský soud v Brně přípisem ze dne 29.11.2009, z něhož je především zřejmé, jaké materiály byly Laboratoři počítačového zpracování řeči při Fakultě mechatroniky Technické univerzity v Liberci zaslány (viz č.l. 4780). Následně byl do spisu doložen znalecký posudek Laboratoře počítačového zpracování řeči Fakulty mechatroniky a informatiky a mezioborových studií Technické univerzity v Liberci (viz č.l. 4782 – 4783). Tento posudek má, podle názoru odvolacího soudu náležitosti, které pro písemné znalecké posudky zpracované ústavy ukládá jednak ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 36/1967 o znalcích a tlumočnících, jakož i ustanovení § 13 vyhlášky č. 37/1967 k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Při konfrontaci ať již formálních či materiálních náležitostí zmíněného posudku zpracovaného shora naznačeným vědeckým ústavem je zjevné, že tento odpovídá podmínkám výše citovaných ustanovení ať již zákona o znalcích a tlumočnících, či vyhlášky k provedení zákona o znalcích a tlumočnicích. Především je zcela evidentní, že znalecký posudek byl podán písemně, a je v něm uvedeno, kdo tento posudek zpracoval. Rovněž tak, pokud se týče obsahových náležitostí posudku, tak jak jsou tyto uvedeny v ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967, lze v zásadě konstatovat, že tyto náležitosti posudek splňuje. Především je v jeho úvodu rekapitulováno, co bylo úkolem znaleckého ústavu, tedy jaká otázka mu byla fakticky položena. V další části onoho posudku (čtvrtý odstavec na č.l. 4782) je zcela zjevně uvedeno, jaký je nález onoho znaleckého posudku s tím, že odpověď na položenou otázku či otázky lze zcela zjevně najít v pasáži uvedené v posledním odstavci na druhé straně znaleckého posudku (viz č.l. 4783). Jediným, a dlužno dle názoru odvolacího soudu říci, že formálním nedostatkem tohoto posudku je to, že jeho strany nejsou očíslovány a sešity sešívací šňůrou. Nicméně tato vada je podle názoru odvolacího soudu, jak již bylo výše ventilováno, vadou ryze formální, když je třeba poukázat na skutečnost, že nebyly vzneseny námitky stran toho, že by kupříkladu znalecký posudek měl obsahovat ještě další stránky, které by případně v posudku chyběly. Navíc z textu zmíněného posudku je zjevné, že se jedná o organicky na sebe navazující text, a tudíž se nelze domnívat, že by v posudku chyběla stránka, popřípadě stránky. Podle názoru odvolacího soudu tedy nelze toliko z faktu, že onen posudek není očíslován a sešit, vyvozovat jeho věcnou nesprávnost. Stejně tak se odvolací soud neztotožňuje s tvrzením obžalovaného stran toho, že na onen posudek zpracovaný znaleckým ústavem je nutno nahlížet jako na důkaz procesně irelevantní, neboť byl fakticky zpracován toutéž osobou, tedy prof. Ing. N., který ve věci podával předchozí odborné vyjádření. Jak již bylo výše uvedeno, ono odborné vyjádření není ničím jiným, než důkazem listinné povahy, tedy toliko zprávou, která v žádném případě nemá charakter znaleckého posudku. Koneckonců to ventiloval i samotný obžalovaný ústy svého obhájce v námitkách proti onomu v pořadí druhému rozsudku. Jediné, v čem bylo lze s obžalovaným souhlasit, je skutečnost, že soud prvního stupně, ač jinak postupoval správně, když přibral ve smyslu § 110 odst. 1 tr.ř. ústav k vypracování znaleckého posudku, pak nadbytečně přibral zpracovatele tohoto posudku prof. N. jako znalce ve smyslu § 105 odst. 1 tr.ř. a § 110 odst. 1 tr.ř. (viz č.l. 4792 – 4793). Takovýto postup je nutno hodnotit jako nadbytečný, neboť ve smyslu konstantní judikatury (srovnej kupříkladu R 25/1970 – I., či R 3/1989) lze vyslechnout jako znalce ústavem v posudku označenou osobu, která posudek vypracovala, s tím, že pokud takováto osoba či osoby nejsou zapsány v seznamu znalců, je podmínkou jejich výslechů jako znalců, aby složili znalecký slib. Pokud tedy soud prvního stupně pokládal za nutné vyslýchat zpracovatele znaleckého posudku ústavu prof. Ing. N., CSc., pak nebylo třeba tuto osobu přibírat jako znalce ve smyslu § 105 odst. 1 tr.ř., jak na to správně poukazuje obžalovaný, ale postačilo tohoto zpracovatele posudku před tím, než byl vyslechnut, vzít tzv. do slibu, což se koneckonců také stalo (č.l. 4801). Podle názoru odvolacího soudu tedy výslech zpracovatele posudku prof. Ing. N. u hlavního líčení konaného před Krajským soudem v Brně dne 23.6.2009 (č.l. 4809) je zatížen procesní vadou, spočívající právě v tom, že si soud prvního stupně neujasnil, zda prof. Ing. N. vyslýchá jako zpracovatele znaleckého posudku ústavu (což by byl postup správný), anebo jako znalce, který byl přibrán v režimu ustanovení § 105 odst. 1 tr.ř., čemuž by nasvědčovalo ono výše citované opatření o přibrání znalce na č.l. 4792. Toto pochybení soudu prvního stupně pak, jak bude níže uvedeno, ovšem soud odvolací napravil tím, že za podmínek § 213 odst. 1 tr.ř. přečetl onen znalecký posudek zpracovaný ústavem, tedy Laboratoří počítačového zpracovaní řeči Fakulty mechatroniky, informatiky a mezioborových studií Technické univerzity v Liberci. Tedy tyto procesní námitky vůči znaleckému posudku zpracovanému ústavem, tak jak se tyto objevily v opravném prostředku obžalovaného R. K., odvolací soud odmítá. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že obžalovaný ústy svého obhájce, ať již v písemně podaném opravném prostředku, či posléze v rámci veřejného zasedání vznesl celou sérii věcných námitek proti obsahu znaleckého posudku zpracovaného Laboratoří počítačového zpracování řeči Fakulty mechatroniky, informatiky a mezioborových studií Technické univerzity v Liberci, nicméně k těmto obsahovým námitkám se soud odvolací vyjádří níže. Nicméně tuto pasáž svého rozhodnutí uzavírá odvolací soud konstatováním, že v řízení vedoucím k nyní přezkoumávanému rozsudku a ani v rozsudku samotném neshledal žádných takových vad, na které bylo nutno reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, za to, že soudu prvního stupně v zásadě nelze vytknout porušení podmínek § 2 odst. 5 tr.ř. Je sice skutečností, že obžalovaný navrhl v rámci veřejného zasedání doplnění dokazování, a že odvolací toto doplnění dokazování akceptoval a provedl důkaz přečtením listinných důkazů (rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, rozsudku Krajského soudu v Brně, hodnocení obžalovaného z výkonu trestu a opis rejstříku trestů). Toto doplnění dokazování ovšem nebylo motivováno tím, že by Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nerespektoval podmínky ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., ale tím, že zmíněné důkazy neměl nalézací soud k dispozici. V této souvislosti je ovšem nutno nalézacímu soudu vytknout, že si minimálně měl opatřit onen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, sp.zn. 2 T 39/2008, neboť ten byl vydán téměř rok před tím, než rozhodl svým v pořadí třetím rozsudkem Krajský soud v Brně. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaného a rovněž jeho doplňku, obžalovaný fakticky vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, zejména, že pochybil, pokud jako relevantní důkaz akceptoval výše naznačený znalecký posudek ústavu. Rovněž opravný prostředek státního zastupitelství nevytýká v pasáži brojící proti výroku, jímž byl obžalovaný K. zproštěn části podané obžaloby, Krajskému soudu v Brně fakticky žádná jiná pochybení než ta, že tento soud nesprávně hodnotil provedené důkazy. V této souvislosti musí odvolací soud v reakci na námitky obou odvolatelů směřujících do hodnocení důkazů nalézacím soudem v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškerých důkazních materiálů k němu se vztahujících. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tzn. že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zák. č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud, se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto soudu vady spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud případně provede důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popř. pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného K., potom musí odvolací soud konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí poměrně obsáhlé hodnotící pasáže v odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej str. 64-68, 70-73, 75-76). V těchto hodnotících pasážích, jež se dotýkají jak odůvodnění výroků napadeného rozsudku, jimiž byl obžalovaný K. uznán vinným, tak těch výroků, v jejichž rámci byl podané obžaloby zproštěn, uvedl soud prvního stupně takové skutečnosti, z nichž je zcela zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy ať již svůj závěr o vině obžalovaného zažalovanou trestnou činností, či naopak o tom, že nebylo možno obžalovaného trestnou činností uznat vinným, opřel, kterým výpovědím uvěřil, kterým naopak ne a proč. V rámci oné hodnotící pasáže se soud důsledně zabýval obhajobou obžalovaného i dalšími provedenými důkazy a podle názoru soudu odvolacího podrobně, přesvědčivě, logicky a správně odůvodnil jak svůj závěr o vině obžalovaného zažalovanou trestnou činností, tak svůj závěr o tom, proč v jiných bodech obžaloby (viz body 1/ – 4/ zprošťujícího výroku napadeného rozsudku) nebylo možné obžalovaného K. uznat vinným. Podle názoru soudu odvolacího tedy je možné konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící části, splňují kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Lze tedy odkázat do podstatné míry na zmíněné části odůvodnění napadeného rozsudku. Nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku a v reakci na odvolací námitky obou odvolatelů je třeba uvést následující. Pokud jde o odvolací námitky obžalovaného, pak ten brojí proti tomu, že soud prvního stupně jako relevantní důkaz akceptoval jednak závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní z oboru fonoskopie PhDr. S., dále závěry znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Š., a rovněž závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem, tedy Laboratoří počítačového zpracovaní řeči při Fakultě mechatroniky, informatiky a mezioborových studií Technické univerzity v Liberci. V reakci na tyto námitky předně soud odvolací poukazuje na své závěry, které vtělil do svých předchozích zrušujících rozhodnutí. Především je třeba poukázat, v reakci na námitky obžalovaného, které se objevily v prvotních podaných opravných prostředcích, na to, že nelze akceptovat námitku obžalovaného, že nebylo najisto postaveno, že ony tzv. nesporné nahrávky, které sloužily jako nahrávky, s nimiž byly porovnávány nahrávky odposlechnutých telefonátů označené jako tzv. sporné, neobsahují skutečný hlas obžalovaného K. Na tuto námitku již reagoval odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 14.8.2007 (č.l. 4532). Odvolací soud zde poukázal na to, že z telefonického hovoru ze dne 19.12.2000, jehož přepis je založen na č.l. 1465, vyplývá, že osoba, která je označena jako volající, telefonuje někomu, koho oslovuje „pane doktore“ a sama se představuje jako „K. vod K.“. O několik vět dále se tato volající osoba sama označuje přezdívkou „P.“. Za dané situace je zcela zjevné, že telefonující osobou je právě obžalovaný R. K., neboť ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že v kritické době byla jeho družkou svědkyně K. J. Stejně tak spisový materiál obsahuje celou řadu dalších důkazů (zejména ve formě odposlechnutých telefonických hovorů), ale koneckonců i výpovědí svědků, z nichž vyplývá, že obžalovaný K. byl opravdu znám pod přezdívkou „P.“, popř. „P.“. Je tedy nutné odmítnout námitku obžalovaného, že nebylo najisto postaveno, kdo hovoří na oněch tzv. nesporných nahrávkách. Pokud pak jde o další námitky obžalovaného stran toho, že nelze jako z validního důkazu vycházet ze znaleckého posudku znalkyně z oboru fonoskopie PhDr. S., pak k tomu je třeba uvést následující. Především příslušný senát Vrchního soudu v Olomouci konstatuje, že i on je poměrně kritický vůči tomu, jakým způsobem ventiluje své závěry znalkyně z oboru fonoskopie PhDr. S. Jedná se o metodu ryze subjektivní, založenou na schopnostech jmenované znalkyně svým sluchem rozpoznat určité nuance v hlasovém projevu jednotlivých řečníků. Co je však nejpodstatnější a o čem pojednal již odvolací soud v rámci svého prvotního zrušujícího rozhodnutí výše citovaného, jedná se o znaleckou metodu, která je díky své subjektivitě prakticky neverifikovatelná znalcem z totožného oboru. Této skutečnosti si však byl zcela zjevně vědom již nalézací soud a právě s cílem verifikovat závěry znaleckého posudku PhDr. S. přibral k podání znaleckého posudku znalce z oboru kybernetika, odvětví automatické rozpoznávání řečníka, Ing. Z. Š., Ph.D. Tento znalec podal příslušný znalecký posudek jednak v písemné podobě a jednak jeho závěry přednesl osobně před nalézacím soudem. Odvolací soud reflektoval skutečnost, že i tento znalec popsal metodu, kterou použil k verifikaci znaleckého posudku PhDr. S., jako metodu ojedinělou, jejímž je on sám autorem. Proto vrchní soud uložil, jak již bylo výše uvedeno, Krajskému soudu v Brně, aby přibral, nejlépe znalecký ústav, k tomu, aby bylo verifikováno, zda metody , kterých použil znalec Ing. Š., Ph.D., jsou metodami vědeckými a obecně uznávanými. V této souvislosti je třeba konstatovat, že úkolem znaleckého ústavu, tedy Laboratoře počítačového zpracování řeči při Fakultě mechatroniky, informatiky a mezioborových studií Technické univerzity v Liberci nebylo, jak se domnívá obžalovaný v odůvodnění opravného prostředku, provádět jakýsi „revizní“ znalecký posudek ve smyslu opětovné, tedy již druhé verifikace závěrů znaleckého posudku PhDr. S. Úkolem výše uvedeného ústavu bylo, jak vyplývá z příslušného opatření o přibrání tohoto ústavu a jak koneckonců vyplývá i z pokynu vyjádřeného v rozhodnutí odvolacího soudu, pouze a jedině přezkoumat, zda metody, jichž použil Ing. Š., Ph.D., jsou metodami vědeckými a obecně uznávanými. Pokud je vyznění onoho znaleckého posudku znaleckého ústavu takové jaké je, tedy že metody, kterých použil Ing. Š., Ph.D. pro vypracování svého posudku, jsou metody, které jsou odborné veřejnosti běžně známé, a které se používají v úlohách rozpoznávání řečníka již nejméně dvě desítky let a pro různé jazyky, a nejde o žádný originální ani dříve nevyzkoušený postup, potom jsou irelevantní námitky obžalovaného stran toho, že zpracovatel posudku prof. N. neslyšel ony nahrávky odposlechnutých telefonických hovorů. Stejně tak jako irelevantní v této souvislosti hodnotí odvolací soud námitky obžalovaného, že je zcela neuvěřitelné, že takovéto metody nepoužívá Kriminalistický ústav, popř. příslušná oddělení OKTE při Krajských správách Policie ČR. Naprosto irelevantní jsou pak námitky obžalovaného stran toho, že prof. Nouza nevěděl, zda je jeho zaměstnavatel, tedy Technická univerzita v Liberci, zapsána v seznamu znaleckých ústavů, apod. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem znaleckého posudku ústavu v žádném případě nebylo to, aby zpracovatel, popř. zpracovatelé, tohoto posudku znovu poslouchali ony nahrávky odposlechnutých telefonických hovorů a na základě toho se vyjadřovali ke správnosti či nesprávnosti závěrů posudku PhDr. S. či Ing. Š. Odvolací soud již shora opakovaně uvedl, že úkol znaleckého ústavu byl zcela jiný. Jeho úkolem bylo přezkoumat metodologickou správnost postupu Ing. Š. Obžalovaný ústy svého obhájce namítal, že nebyly brány v úvahu skutečnosti stran toho, že ani Kriminalistický ústav v Praze, ale ani Kriminalistický ústav Policejního sboru Slovenské republiky v Bratislavě nebyly schopny metodami, které používají, provést individuální identifikaci řečníka či řečníků hovořících v odposlechnutých telefonických hovorech. K tomu odvolací soud podotýká, že jak ze znaleckého posudku zpracovaného Kriminalistickým ústavem v Praze, tak z posudku zpracovaného Kriminalistickým ústavem Policejního sboru Slovenské republiky v Bratislavě vyplývá, že tzv. instrumentálními metodami, kterými pracují obě tato expertizní pracoviště, nebylo možné onu individuální identifikaci provést prostě proto, že předložené srovnávací nahrávky byly natolik nízké kvality, že nebyly technicky zpracovatelné. To však ničeho nemění na tom, že jinými metodami, konkrétně těmi, které používala jak PhDr. S., tak Ing. Š., Ph.D., individuální identifikaci řečníka provést možné bylo. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na argumentaci, která se objevila jednak v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.7.2006, sp.zn. 2 To 63/2006, a zejména v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.2007, sp.zn. 4 Tz 114/2006. Jak se podává z onoho rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který řešil analogickou situaci, jako v trestní věci obžalovaného K., kdy k individuální identifikaci řečníka byla přibrána znalkyně z oboru fonoskopie PhDr. S. a následně k verifikaci jejího znaleckého posudku znalec Ing. Š., Ph.D., byl v tomto rozhodnutí vysloven názor, „ že jde v daném případě o dva paralelní posudky, kdy znalci při znaleckém zkoumání využili zcela odlišných metod, přičemž jejich závěry si neodporují. Ing. Š., Ph.D. pak při svém znaleckém zkoumání vycházel z metod ryze technických s minimálním podílem subjektivní stránky. Nejvyšší soud ČR, který rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, pak tuto stížnost zamítl a v odůvodnění uvedl, že znalec Ing. Š., Ph.D. ke svému zkoumání použil metodu zcela odlišnou, prostou subjektivního nazírání“. Dále pak Nejvyšší soud uvedl , „že Vrchní soud v Olomouci ve svém výše citovaném rozhodnutí podrobně zhodnotil obě metody a po jejich zhodnocení vyjádřil závěry, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil“. V této souvislosti je tedy možné konstatovat, že i Nejvyšší soud ČR akceptoval postup, který byl orgány činnými v trestním řízení zvolen v trestní věci obžalovaného K. Jak již uvedl odvolací soud výše, doplnil dokazování přečtením onoho ústavního znaleckého posudku ve smyslu § 213 odst. 1 tr.ř. (srov. již citované rozhodnutí R 25/1970-I či R 3/1989), přičemž z tohoto ústavního posudku zjistil základní skutečnosti důležité pro jeho rozhodnutí. V tomto posudku je, jak již bylo výše konstatováno, jednoznačně uvedeno, že metody, kterých použil Ing. Š., Ph.D., jsou metodami obecně uznávanými, používanými od 80-tých let 20. století. Je tedy možno mít na základě uvedené argumentace najisto postaveno, že znalecký posudek PhDr. S., který byl následně verifikován znaleckým posudkem Ing. Š., jehož metody byly uznány znaleckým posudkem ústavu za vědecké a obecně používané, může sloužit jako podklad pro individuální identifikaci řečníka, v daném případě pro identifikaci obžalovaného K., jakožto mluvčího v jednotlivých odposlechnutých telefonických hovorech. V této souvislosti je navíc nutno vyslovit souhlas s postupem soudu prvního stupně v tom směru, že tento soud jakožto s usvědčujícími důkazy svědčícími o vině obžalovaného K. pracoval toliko s těmi skupinami odposlechnutých telefonických hovorů, v jejichž rámci znalkyně PhDr. S. označila obžalovaného K. jako jednoho z mluvčích velmi pravděpodobně totožného , nebo alespoň pravděpodobně totožného. Na druhé straně soud prvního stupně dle přesvědčení soudu odvolacího naprosto správně jako s usvědčujícími důkazy nepracoval se třetí skupinou hovorů, v nichž znalkyně stran totožnosti obžalovaného K., jako jednoho z mluvčích použila termínu, že obžalovaného K. jako jednoho z mluvčích „nelze vyloučit“. V bližších podrobnostech je možno odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na str. 53-64. Při shora naznačeném hodnocení výsledků znaleckých posudků zpracovaných znalci PhDr. S. a Ing. Š. je tedy možné mít za najisto postavený závěr o vině obžalovaného K. jednáním popsaným pod body 1) - 7) (právní kvalifikace trestným činem krádeže) a 8) - 14) (právní kvalifikace trestným činem podílnictví). Dlužno ještě dodat, že soud prvního stupně postupoval naprosto správně, pokud svůj závěr o vině obžalovaného K. nepostavil toliko na odposlechnutých telefonických hovorech, ale tyto zasadil do širšího kontextu dalších důkazů. Jak soud prvního stupně v již vícekrát citované hodnotící pasáži napadeného rozsudku správně uvádí, je třeba zohlednit zejména časovou a místní souvztažnost oněch odposlechnutých telefonátů s místy a dobou, v níž byla odcizena jednotlivá motorová vozidla, popř. bylo do těchto vozidel provedeno vloupání. Soud také, jak vyplývá z pasáže na str. 27-28, precizněji než v předchozích stadiích řízení pracoval s oním slangovým označením odcizovaných či napadaných motorových vozidel a i toto slangové označení správně zasadil do časové a místní souvislosti s daty jednotlivých spáchaných útoků. Na druhé straně, pokud jde o jednání, pro které soud prvního stupně obžalovaného K. obžaloby zprostil, správně uzavřel, že ve věci nebylo shromážděno dostatek důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě bylo možno uznat obžalovaného K. zažalovanou trestnou činností vinným. Jak nalézací soud, v souladu s obsahem spisového materiálu, uvádí v hodnotící pasáži odůvodnění napadeného rozsudku, v případě těch útoků uvedených v obžalobě, pro které bylo nutno obžalovaného K. při důsledné aplikaci zásady in dubio pro reo obžaloby zprostit, se ocitla obžaloba ve faktické důkazní tísni. Buď totiž znalkyně nebyla schopna ztotožnit s potřebnou mírou pravděpodobnosti (definovanou alespoň kategorií „pravděpodobně totožný“) obžalovaného K. jako jednoho z mluvčích, nebo sice tato míra pravděpodobnosti ztotožnění obžalovaného K. jako jednoho z mluvčích nastala, ovšem v takovémto případě se jednalo o hovory, které neměly žádnou souvztažnost s zažalovanou trestnou činností. Je skutečností, že státní zástupce v podaném opravném prostředku zmíněné telefonické hovory interpretuje jinak a vyvozuje z nich závěr, že na základě jejich obsahu lze uznat obžalovaného K. vinným i těmi skutky, pro které byl soudem obžaloby zproštěn. Nicméně jak již bylo výše uvedeno, hodnocení důkazů je povinností, ale i právem soudu prvního stupně, a pokud soud prvního stupně vyhodnotil tyto důkazy tak, jak je vyhodnotil, pak nelze tomuto hodnotícímu procesu ničeho vytýkat. Je tedy možné ty námitky státního zástupce, které byly výlučně námitkami proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně, odmítnout. Pokud přes výše uvedené úvahy dospěl soud odvolací k závěru, že vůči napadenému rozsudku, pokud jde o výrok o vině pod body 1) - 7), je nutno postupovat cestou podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., pak tento postup byl motivován následujícími skutečnostmi. Jak již bylo výše uvedeno, v mezidobí před vynesením napadeného rozsudku byl Okresním soudem Brno-venkov vynesen rozsudek, který se dotýkal původně spoluobžalovaných obžalovaného K., M. S. a J. H., kteří se měli podle podané obžaloby společně s obžalovaným K. dopustit jednání, které je ve výroku napadeného rozsudku uvedeno pod body 6) a 7). Jak se podává z výroku rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1.8.2008, sp.zn. 2 T 39/2008, který nabyl právní moci ohledně M. S. dne 23.8.2008 a ohledně J. H. dne 1.10.2008, jmenovaní byli pro tyto skutky ve smyslu § 226 písm. c) tr.ř. zproštěni obžaloby. V této souvislosti by bylo podle názoru soudu odvolacího nelogické, aby ve výroku napadeného rozsudku byl ustálen skutkový stav v té podobě, že obžalovaný K. se svého jednání dopustil s J. H. a M. S. (srovnej skutky pod body 6/ a 7/ výroku napadeného rozsudku), přičemž oba posledně jmenovaní byli již v mezidobí pravomocně pro toto jednání obžaloby zproštěni. Soud odvolací tedy předně doplnil dokazování přečtením výše zmíněného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov včetně příslušných doložek právní moci dotýkajících se původně spoluobžalovaných H. a S. (§ 263 odst. 7 tr. řádu). Následně zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného, neboť ten na tuto skutečnost ve svém opravném prostředku upozorňoval, ovšem toliko ve výroku pod body 1) -7) napadeného rozsudku, jímž byl obžalovaný K. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zák.č. 265/2001 Sb. Vzhledem k tomu, že šlo o vadu napravitelnou před odvolacím soudem, odvolací soud zvolil postup ve smyslu § 259 odst. 3 tr.ř. a sám rozhodl tak, že uznal obžalovaného K. vinným v intencích příslušných výroků napadeného rozsudku (beze změny ve skutkových zjištěních v bodech 1/ - 5/) s tím, že v bodech 6) a 7) oproti napadenému rozsudku učinil toliko tu změnu, že z popisu skutkové věty vypustil formulace o spolupachatelství původně spoluobžalovaných M. S. a J. H. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného K., pak zde odvolací soud prakticky bezezbytku odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se správně, jak u trestného činu krádeže, tak u trestného činu podílnictví vypořádal s jednotlivými znaky obou skutkových podstat trestných činů, a to včetně použití kvalifikovaných skutkových podstat ve smyslu podmínek § 88 odst. 1 tr.zák. Správně též vyhodnotil jednání obžalovaného jak pod body 1) - 7), tak pod body 8) - 14) jako jednání vykazující znaky pokračujícího trestného činu. Rovněž nepochybil, pokud stran časové působnosti trestních zákonů ve smyslu § 16 odst. 1 tr.zák. vyšel ze zák. č. 265/2001 Sb. jakožto ze zákona pro obžalovaného příznivějšího a kvalifikoval jednání obžalovaného právě v intencích této novely. Odvolací soud tedy ze stejných důvodů jako soud prvního stupně shodně právně kvalifikoval jednání obžalovaného popsané pod body 1) - 7). Výroky pod body 8) -14) nebyly soudem odvolacím zrušeny, tudíž lze zcela odkázat na příslušné pasáže stran právní kvalifikace. Pokud se týče otázky trestu, potom zde shledal soud odvolací pochybení soudu prvního stupně, a to zejména v tom směru, že nalézací soud v příslušné pasáži dotýkající se odůvodnění trestu odnětí svobody nikterak nepracoval s faktorem délky řízení, popřípadě průtahů v řízení. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že řízení proti obžalovanému K. bylo zahájeno dne 29.3.2001 (č.l. 1) a ke dni rozhodování odvolacího soudu trvalo 7 let a téměř 7 měsíců. Tato délka řízení nejenže dosáhla, ale dokonce přesáhla výměru trestu uloženého obžalovanému R. K. Jde o situaci, která, jak vyplývá z poměrně bohaté judikatury Ústavního soudu, je situací, která by neměla být pravidlem. Navíc odvolací soud zjistil v průběhu trestního řízení minimálně v jednom případně neodůvodněný průtah v činnosti orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti je třeba přiznat relevanci té části odvolacích námitek obžalovaného, že ani na tomto průtahu, který bude ještě níže rozebrán, ani na celkové délce řízení, se nikterak negativním způsobem nepodílel. Pokud jde o zmíněný neodůvodněný průtah znamenající zcela zjevnou nečinnost orgánů činných v trestním řízení, jde o situaci v mezidobí mezi podáním obžaloby, dne 16.8.2004 (č.l. 3984) a prvním hlavním líčením ve věci – které se navíc ani nekonalo – dne 16.5.2006 (č.l. 4124). Mezi nápadem obžaloby a prvním hlavním líčením tedy uplynula doba jednoho roku a devíti měsíců, v níž nebyl nalézacím soudem ve věci učiněn žádný úkon. Je tedy zjevné, že existence tohoto průtahu, stejně jako celková délka řízení, která je podle přesvědčení odvolacího soudu neúměrná rozsahu a složitosti věci, se musí odrazit ve výměře uloženého trestu. V kontextu výše uvedeného má odvolací soud zato, že uložený trest ve výměře 6,5 roku, který byl uložen soudem prvního stupně, nemůže obstát v tzv. testu proporcionality mezi délkou řízení a účelem trestu (srov. např. nález Ústavního soudu, sp.zn.

I. ÚS 554/04). Na druhé straně pochopitelně odvolací soud nemohl přehlédnout fakt, že trestní stíhání je proti obžalovanému vedeno od roku 2001 a v mezidobí mezi tímto datem a rozhodováním odvolacího soudu byl obžalovaný, jak vyplývá z opisu rejstříku trestů, opakovaně soudně trestán, a to i pro trestné činy krádeže. Je tedy zcela zjevné, že fakt, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, a to dokonce pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, neměl na obžalovaného K. dostatečného výchovného a varovného účinku. Naopak obžalovaný v podstatě po celou dobu, po kterou proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které skončilo tímto rozhodnutím odvolacího soudu, prakticky nepřetržitě páchal trestnou činnost (byť v převážné míře méně společensky nebezpečnou, právně kvalifikovanou jako trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c/ tr.zák.). Po zohlednění všech těchto faktorů pak dospívá odvolací soud k závěru, že trest uložený nalézacím soudem ve výměře 6,5 roku, tedy trest blížící se horní hranici sazby, jíž byl obžalovaný K. ohrožen (2 – 8 let), je trestem nepřiměřeně přísným, a to zejména s přihlédnutím k neodůvodněné délce řízení a výše zjištěnému průtahu. Odvolací soud tedy shledal ve výroku o trestu odnětí svobody vadu předpokládanou v ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., a proto z podnětu odvolání obžalovaného celý výrok o trestu zrušil. Sám poté především uložil obžalovanému K. ze stejných důvodů jako soud prvního stupně trest souhrnný, a to ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31.1.2003, č.j. 1 T 242/2002-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.8.2003, sp.zn. 6 To 300/2003. Při úvahách o vlastní výměře uloženého trestu pak především odvolací soud musel zohlednit fakt, že účelem trestu ve smyslu ustanovení § 23 odst.1 tr.zák. je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Již z této formulace zmíněného zákonného ustanovení je zcela evidentní, že výchovný účel trestu je toliko jedním z účelů, který každý uložený trest má plnit. Krom účelu výchovného totiž ještě musí uložený trest plnit účel represivní a též účel preventivní. Všechny tyto složky potom musí být v rovnováze. S ohledem na charakter trestné činnosti, kterou byl obžalovaný R. K. uznán vinným, jakož i s přihlédnutím k jeho předchozí kriminální minulosti, pak dospívá odvolací soud k závěru, že obžalovanému K. nelze ukládat trest, který by v sobě obsahoval toliko prvky trestu výchovného. Právě s ohledem na charakter trestné činnosti, jíž byl jmenovaný uznán vinným, jež je charakterizována mnohostí útoků, jejich opakováním a dlouhodobostí páchání, stejně jako s přihlédnutím k předchozím odsouzením obžalovaného, musí uložený trest v sobě obsahovat též nezbytné prvky trestní represe. Při zohlednění všech výše uvedených skutečností se dle názoru odvolacího soudu jeví přiměřeným společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného K. trest odnětí svobody mírně nad polovinou zákonné trestní sazby. Proto byl uložen jmenovanému trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Trest v této výměře je již ze zákona nepodmíněný a obžalovaný byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou ve smyslu § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák., neboť soud odvolací neshledal žádných důvodů pro užití moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. a případného zařazení obžalovaného do mírnějšího typu věznice. Vzhledem k tomu, že byl ukládán trest souhrnný ve vztahu k výše citovanému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, bylo nutno opětovně uložit jakožto trest vedlejší trest zákazu činnosti, spočívající v řízení všech motorových vozidel, a to na dobu dvou roků, stejně jako to učinil již Okresní soud Brno-venkov. Odvolací soud také při použití § 35 odst. 2 věta druhá tr.zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov výše citovaného, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že byl zrušen výrok o vině, na nějž navazovaly výroky v rámci adhezního řízení, byl soud odvolací ze zákona povinen zrušit i tyto navazující výroky (viz ustanovení § 258 odst. 2 tr.ř.). Vzhledem k tomu, že však nebylo shledáno žádného pochybení Krajského soudu v Brně stran výroků ve smyslu § 228 odst. 1 tr.ř., § 229 odst. 1 tr.ř. a § 229 odst. 2 tr.ř., soud odvolací tyto výroky pouze zopakoval. Pokud jde o výrok, jímž bylo dle § 256 tr.ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, pak z obsahu tohoto opravného prostředku je zřejmé, že státní zástupce své námitky směřoval výlučně proti hodnocení důkazů nalézacím soudem. Jak již odvolací soud výše uvedl, má hodnocení důkazů soudem prvního stupně za logické, správné a odpovídající obsahu provedených důkazů. I odvolací soud se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, že pokud jde o body 1) – 4) zprošťujícího výroku, nebylo ve věci shromážděno dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být obžalovaný K. uznán tímto jednáním vinným. Odvolací soud má za správnou argumentaci nalézacího soudu v tom smyslu, že odposlechnuté telefonické hovory, které státní zástupce vnímá jako klíčový důkaz o vině obžalovaného K., nelze jako důkazy takovéhoto charakteru vyhodnotit. Nalézací soud správně uvádí, že v těchto telefonátech buď nebyl obžalovaný K. příslušnými znaleckými posudky ztotožněn s potřebnou mírou pravděpodobnosti jako jeden z mluvčích, anebo sice ztotožněn byl, ovšem v takovém případě neměl obsah odposlechnutých telefonních hovorů potřebnou míru souvztažnosti s místem a časem spáchané trestné činnosti. V bližších podrobnostech lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Z těchto důvodů se odvolací soud ztotožnil s postupem nalézacího soudu, pokud ten obžalovaného K. pro jednání, uvedené pod body 1) - 4) zprošťujícího výroku rozsudku, obžaloby zprostil. Odvolací soud nemá výhrad ani ke zvolenému zprošťujícímu důvodu ve smyslu § 226 písm. c). tr.ř. Správně též soud prvního stupně, vázán zákonem, odkázal poškozeného – Českou pojišťovnu a.s., region Jižní Morava, Brno, podle § 229 odst. 3 tr.ř. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání . Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce . Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně ). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 12.11.2009 JUDr. Milan K a d e r k a v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Martina Novotná