11/2010

Plný text

KSCB 27 INS 3323/2008 1 VSPH 11/2010-P48-8 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka QSN24h, s.r.o., sídlem Blatná, Vrbenská 186, o odvolání Fikret Sahin, bytem Birkenweg 34, 38471 Rühen, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Jitkou Sytařovou, LL.M., advokátkou, sídlem Praha 1, Ovocný trh 1096/8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2009, č.j. KSCB 27 INS 3323/2008-P48-3, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2009, č.j. KSCB 27 INS 3323/2008-P48-3, se potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl přihlášku pohledávky Fikret Sahin (dále jen odvolatel) do insolvenčního řízení týkajícího se dlužníka QSN24h, s.r.o. (dále jen dlužník) a rozhodl o tom, že účast odvolatele v insolvenčním řízení končí právní mocí tohoto usnesení. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 25.8.2008 bylo zahájeno insolvenční řízení, že dne 10.10.2008 rozhodl o úpadku dlužníka a že věřitele, kteří dosud pohledávky nepřihlásili, vyzval, aby tak učinili do 10.11.2008. Protože odvolatel podal přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení poště k přepravě až dne 21.10.2009, tedy po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, postupoval soud I. stupně podle § 185 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a rozhodl, jak uvedeno výše. Nadto dodal, že vůči odvolateli nemohl postupovat podle § 430 IZ, neboť v době zahájení insolvenčního řízení nebylo z insolvenčního návrhu dlužníka patrno, že by odvolatel měl za dlužníkem pohledávku a byl jeho známým věřitelem. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil nebo je změnil tak, že se přihláška pohledávek neodmítá. Předeslal, že dne 21.10.2009 zaslal soudu I. stupně přihlášku se zdůvodněním její včasnosti, že insolvenční správce zpochybňoval, že by byl známým věřitelem se sídlem v některém členském státě EU s výjimkou Dánska, a že jeho pohledávka vyplývá z účetnictví dlužníka. Soudu I. stupně vytýkal, že ho nevyrozuměl o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku a že stanovil zákonem nepředvídaný požadavek, aby insolvenční navrhovatel, jehož chování nemá možnost ovlivnit, určoval, který z jeho věřitelů má být považován za známého věřitele a který nikoliv. Vyjádřil názor, že se tzv. „známým věřitelem“ stává věřitel se sídlem v některém členském státě EU v okamžiku, kdy se insolvenční soud dozví o jeho existenci. Dovolával se právních závěrů vyjádřených v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2009, č.j. MSPH 59 INS 3730/2008- P103/v.č.102-2, a v odborné literatuře (Bělohlávek, A.J. : Evropské mezinárodní insolvenční právo, 1. vydání, Praha 2007, str. 954) a poukazoval na čl. 40 odst. 1 nařízení Rady (ES) č . 1346/2000, z nichž dovozoval, že tzv. informační povinnost má insolvenční soud vždy a bez ohledu na to, zda takovou osobu subjektivně za dlužníka (míněn byl zřejmě věřitel) považuje či nikoliv, že stačí, aby na základě jakékoliv skutečnosti vznikl předpoklad, že dlužník může mít vůči zahraničnímu subjektu závazek a že není zapotřebí, aby takový závazek byl evidován v účetnictví dlužníka, nýbrž stačí, aby se jednalo o možný závazek. Proto ho měl soud I. stupně informovat „o stanovených skutečnostech“ nejpozději v okamžiku, kdy mu doručil přihlášku, a pokud tak neučinil, porušil dle odvolatele nařízení o úpadkovém řízení. Pro případ, že by se odvolací soud neztotožnil s jeho vývody, požadoval, aby řízení bylo přerušeno a věc byla předložena Soudnímu dvoru Evropských společenství k vyřešení předběžné otázky ohledně výkladu pojmu „známého věřitele se sídlem v některém členském státě EU“. Poukazoval na to, že pro soud I. stupně měl být „známým věřitelem“ již proto, že je jediným společníkem dlužníka zapsaným v obchodním rejstříku a že existenci jeho pohledávky za dlužníkem měl soud I. stupně předvídat, neboť byla „nejen možná, ale zpravidla a nanejvýš pravděpodobná“. Uvedl, že s doručením vyrozumění podle § 430 IZ je spojen počátek běhu lhůt podle § 74 odst. 2 IZ, což shodně potvrzuje též judikatura Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2008, sp. zn. KSBR 38 INS 735/2008. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům : Podle § 173 odst. 1 IZ podávají věřitelé přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Prominutí zmeškání lhůty není podle § 83 IZ v insolvenčním řízení přípustné. Rozhodnutí o úpadku musí podle § 136 odst. 2 písm. d) IZ obsahovat výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě , a poučení o následcích jejího zmeškání podle § 173 odst. 1 téhož zákona. Lhůta k přihlášení pohledávek nesmí být podle § 136 odst. 3 IZ kratší 30 dnů a delší 2 měsíců; je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí tato lhůta dle § 136 odst. 4 téhož zákona 30 dnů . Lhůta k podání přihlášky je – v souladu s ustanovením § 57 odst. 3 o.s.ř . – lhůtou, k jejímuž zachování postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit insolvenčnímu soudu. To lze mutatis mutandis dovodit i pro poměry založené insolvenčním zákonem z nálezu Ústavního soudu ze dne 3.2.2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 18, zabývajícího se lhůtou k přihlášce pohledávky do konkursu podle dřívější právní úpravy (podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31.12.2007). Ostatně k charakteru lhůty jakožto procesní se soudní praxe již přihlásila i v režimu insolvenčního zákona (viz např . usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2008, sp. zn. KSBR 38 INS 435/2008, 29 NSCR 4/2008-P11, publikované ve sbírce pod č. 25/2009, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.2008, sp. zn. KSHK 41 INS 128/2008, 1 VSPH 8/2008-P6). Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud podle § 185 IZ odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. Ze shora citovaných ustanovení jsou zřejmá pravidla pro přihlašování pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení. Pokud jde o tzv. „známé věřitele“ dlužníka, již mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, platí pro ně zvláštní úprava obsažená v § 430 IZ, jež počítá s tím, že tito budou insolvenčním soudem zvlášť vyrozuměni o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku doručením těchto rozhodnutí (§ 430 odst. 1 a 2 IZ) a že jim bude zvlášť doručena i výzva k podávání přihlášek (těmto známým věřitelům tedy v souladu s ustanovením § 74 odst. 2 IZ začíná běžet lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva k podávání přihlášek bude doručena zvlášť). Uvedená výjimka je výrazem přizpůsobení insolvenčního zákona i jinak přímo aplikovatelnému nařízení Rady (ES) č . 1346/2000, ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení, jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20.8.2004 (srov. článek 40 tohoto nařízení) a respektování přirozené jazykové bariéry, která věřitelům s místem obvyklého pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie zpravidla brání v účinném využití insolvenčního rejstříku coby zdroje informací o insolvenčním řízení. Aby bylo lze postupovat podle § 430 IZ, musí se insolvenční soud o existenci známého věřitele s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, v řízení dozvědět. Pokud z obsahu insolvenčního spisu jeho existence bez dalšího šetření nevyplývá, nelze insolvenčnímu soudu důvodně vytýkat, že by vůči takovému věřiteli nesplnil svoji informační povinnost podle § 430 odst. 1 a 2 IZ. Dozví-li se insolvenční soud o existenci známého věřitele s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska až v průběhu insolvenčního řízení, je pro postup podle § 430 IZ rozhodující okamžik, v které fázi insolvenčního řízení se tak stane, neboť smyslem úpravy obsažené v § 430 IZ, jež vychází z nařízení Rady (ES) č . 1346/2000, ze dne 29.5.2000, je toliko usnadnění překonání jazykové bariéry a nikoliv prolomení přihlašovací lhůty v případě pohledávek zahraničních věřitelů . Proto pokud jde o vyrozumění o zahájení insolvenčního řízení, jež je splněno zasláním rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, je odvolací soud toho názoru, že je může insolvenční soud vydat jen v případě , že existence známého věřitele s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska vyjde v řízení najevo nejpozději do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, a pokud jde o vyrozumění o vydání rozhodnutí o úpadku, lze je vydat jen v případě , že existence takového známého věřitele vyjde najevo nejpozději do doby, než uplyne lhůta pro podávání přihlášek pohledávek stanovené rozhodnutím o úpadku. Dlužno dodat, že tento názor odvolacího soudu není v rozporu s právními závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2008, sp. zn. 29 NSCR 4/2008-P11, KSBR 38 INS 735/2008. Třeba doplnit, že jiný postup, jehož důsledkem by bylo vyloučení možnosti odmítnout jako opožděnou přihlášku pohledávky známého věřitele s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, jehož existence nevyšla v řízení najevo ani do konce lhůty pro podávání přihlášek pohledávek stanovené rozhodnutím o úpadku, by dle názoru odvolacího soudu vedla k nepřípustnému zvýhodnění věřitelů z členských států Evropské unie před věřiteli ostatními (tj. věřiteli tuzemskými a věřiteli ze zbytku světa). Ze spisu odvolací soud zjistil, že dne 25.8.2008 v 11 hod. 10 min. bylo u Krajského soudu v Českých Budějovicích zahájeno insolvenční řízení týkající se dlužníka a že dne 10.10.2008 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka (tento údaj byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn téhož dne v 15 hod. 14 min.), přičemž usnesení ze dne 10.10.2008, č.j. KSCB 27 INS 3323/2008-A-14, jímž soud I. stupně rozhodl mj. o úpadku dlužníka, nepostrádá žádnou ze zákonem předepsaných náležitostí, jinými slovy obsahuje vše, co podle § 136 odst. 2 IZ obsahovat má, včetně lhůty stanovené k přihlášení pohledávek, již soud I. stupně stanovil do 10.11.2008, a poučení o následcích jejího zmeškání. Z insolvenčního návrhu (A-1), z jeho příloh (A-2) a z jeho pozdějšího doplnění (A-7 a A-10) odvolací soud dále zjistil, že se v insolvenčním spisu nenalézá jakákoliv zmínka o odvolateli jako věřiteli dlužníka, když poprvé vyšla najevo jeho existence až z přihlášky pohledávek (P48-1) ze dne 21.10.2009 podané poště k přepravě téhož dne. V daném případě soud I. stupně nepochybil, když o přihlášce odvolatele a o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení rozhodl podle § 185 IZ, neboť odvolatel podal přihlášku do insolvenčního řízení opožděně až dne 14.11.2009 po uplynutí lhůty stanovené k uplatnění pohledávek, jež skončila dnem 10.11.2008. Na věci nic nemění skutečnost, že odvolatel je věřitelem s bydlištěm ve SRN, tedy ve členském státě Evropské unie, v situaci, kdy se soud I. stupně dozvěděl o jeho existenci v průběhu insolvenčního řízení až po uplynutí lhůty pro podání přihlášek pohledávek, v důsledku čehož již bylo vyloučeno, aby vůči němu postupoval podle § 430 IZ. Ze skutečnosti, že odvolatel je jediným společníkem dlužníka a je zapsán v českém obchodním rejstříku, nelze bez dalšího dovozovat, že jde nutně o známého věřitele dlužníka ve smyslu § 430 IZ, jehož by měl soud I. stupně automaticky zvláště vyrozumět o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku doručením těchto rozhodnutí. Přitom nelze přehlédnout, že insolvenční řízení bylo zahájeno právě k návrhu dlužníka, vůči němuž vykonával odvolatel jako jeho jediný společník působnost valné hromady (§ 132 obch. zák.), neboť při řádném výkonu této působnosti by odvolatel (na rozdíl od ostatních „vnějších“ věřitelů) jistě předem věděl o úpadku dlužníka i o nutnosti řešit ho podáním insolvenčního návrhu. Proto odvolací soud neuvěřil tvrzení odvolatele, že neměl možnost ovlivnit chování dlužníka – insolvenčního navrhovatele, jenž ho v seznamu svých věřitelů neuvedl. Pokud jde o argumentaci odvolatele, že jeho pohledávka vyplývá z účetnictví dlužníka, považuje ji odvolací soud za bezpředmětnou, neboť odvolatel není zaměstnancem dlužníka (§ 203 odst. 2 IZ) a dlužník není bankou nebo spořitelním a úvěrním družstvem anebo pobočkou zahraniční banky (§ 373 odst. 1 IZ) ani institucí elektronických peněz nebo osobou se sídlem nebo místem podnikání na území ČR nebo mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněnou vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu (§ 374 odst. 1 IZ) a ani tuzemskou pojišťovnou nebo zajišťovnou nebo pobočkou pojišťovny z třetího státu po odnětí povolení (§ 385 odst. 1 IZ); ostatně okolnost, že se v taxativně uvedených případech nepřihlašuje pohledávka věřitele plynoucí z účetnictví dlužníka, ještě neznamená povinnost soudu procházet účetnictví a zjišťovat z něho věřitele dlužníka. Odvolací soud se neztotožňuje s odvolatelem, pokud jde o interpretaci pojmu „známý věřitel“ tak, jak ji odvolatel předestřel za použití usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2009, č.j. MSPH 59 INS 3730/2008-P103/v.č.102-2, odborné literatury (Bělohlávek, A.J. : Evropské mezinárodní insolvenční právo, 1. vydání, Praha 2007, str. 954) a čl. 40 odst. 1 nařízení Rady (ES) č . 1346/2000, neboť takový výklad vede k ústavně neospravedlnitelnému porušení zásad insolvenčního řízení, dle nichž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů , neboť věřitelé, kteří mají podle IZ zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti (§ 5 písm. a) a b) IZ). Pokud jde o požadavek odvolatele na přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropských společenství k vyřešení předběžné otázky ohledně výkladu pojmu „známého věřitele se sídlem v některém členském státě EU“, neshledal ho odvolací soud potřebným, neboť shora uvedený výklad neodporuje nařízení Rady (ES) č . 1346/2000 a pak také proto, že odvolateli zůstává možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Na základě těchto zjištění neshledal odvolací soud odvolání odvolatele důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích. V Praze dne 11. ledna 2010 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová