1181/2011

Plný text

KSPL 20 INS 3876/2010 2 VSPH 1181/2011-B-24 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Zuzany Herianové, bytem Revoluční 405, Kladruby, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 3876/2010-B-14 ze dne 22. července 2011 t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 3876/2010-B-14 ze dne 22. července 2011 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením v insolvenčním řízení týkajícím se Zuzany Herianové (dále jen dlužnice) změnil na základě odvolání insolvenční správkyně Plzeňské insolvenční, v.o.s. (dále jen správkyně) a zajištěné věřitelky České spořitelny, a.s. (dále jen Banka) body II. až V. výroku usnesení ze dne 2.6.2011 (dále též jen původní usnesení) tak, že vyslovil souhlas s tím, aby správkyně vydala Bance z výtěžku zpeněžení nemovitostí specifikovaných v bodě I. výroku původního usnesení zapsaných na listu vlastnictví č. 200 pro katastrální území Vránov a obec Staňkov u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště Domažlice (dále též jen nemovitosti) částku ve výši 665.051,75 Kč (bod II. výroku), uspokojila náklady spojené se zpeněžením nemovitostí ve výši 26.724,- Kč a svoji odměnu (včetně DPH) ve výši 15.961,- Kč (bod III. výroku), vyplatila dlužnici zůstatek výtěžku zpeněžení ve výši 42.263,25 Kč (bod IV. výroku) a provedla úhradu těchto částek do 15 dnů od právní moci usnesení (bod V. výroku). V odůvodnění usnesení soud v první řadě uvedl, že poté, co dospěl k závěru, že odvolání správkyně a Banky lze v plném rozsahu vyhovět, postupoval dle ust. § 95 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a původní usnesení v napadeném rozsahu změnil. Ve skutkové rovině vyšel z toho, že pohledávka Banky vůči dlužnici činí (po částečném zpětvzetí pohledávky) 665.051,75 Kč, že nemovitosti byly zpeněženy za 750.000,- Kč a že náklady na jejich zpeněžení, s nimiž Banka vyslovila souhlas, činily (včetně DPH) 26.724,- Kč. Upřesnil, že tyto náklady sestávaly z nákladů za pořízení dvou výpisů z katastru nemovitostí ve výši 200,- Kč, cestovného správkyně ve výši 2.420,- Kč a odměny za právní pomoc ve výši 19.650,- Kč, kterou správkyni poskytl Mgr. Milan Edelmann. V rovině právního posouzení věci soud konstatoval, že dle ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí odměna insolvenčního správce 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli, v daném případě 2 % z částky 665.051,75 Kč, tj. 13.201,- Kč, což s připočtením 20 % DPH představuje celkem částku 15.961,- Kč. Uzavřel na tom, že zůstatek výtěžku zpeněžení ve výši 42.263,25 Kč (750.000,- Kč – 665.051,75 Kč – 26.724,- Kč – 15.961,- Kč) náleží dlužnici, neboť jej v situaci, kdy je úpadek řešen oddlužením formou splátkového kalendáře (jako v posuzovaném případě) nelze považovat za jiný mimořádný příjem dle ust. § 412 odst. 1 písm. b) IZ. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podala dlužnice (v rozsahu bodů II. a III. výroku, jimiž byl správkyni udělen souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí Bance a uspokojením nákladů spojených se zpeněžením nemovitostí a její odměny) včasné odvolání, v němž namítala, že oproti původnímu usnesení (obsahujícímu poučení o tom, že odvolání není přípustné) byla v napadeném usnesení částka určená k uspokojení Banky navýšena z částky 623.308,27 Kč na částku 665.051,75 Kč, aniž by insolvenční soud vysvětlil proč. Nesouhlasila ani s výdajem vynaloženým na právní pomoc ve výši 19.650,- Kč a namítala, že jednalo-li se o odměnu za sepsání kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, jde o výdaj, jehož výše odporuje dobrým mravům. Vrchní soud v Praze považoval v první řadě za nutné připomenout, že se k otázce přípustnosti odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. § 298 odst. 2 IZ uděluje insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, vyjádřil například již v usneseních sp.zn. MSPH 79 INS 2373/2008, 2 VSPH 594/2009-B ze dne 20.10.2009 a sp.zn. MSPH 60 INS 3731/2008, 1 VSPH 857/2010-B ze dne 12.11.2010, v nichž konstatoval, že toto usnesení nenáleží svou povahou mezi rozhodnutí insolvenčního soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle ust. § 11 IZ ani mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné dle ust. § 91 IZ či ust. § 202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), ale jde o rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle zjištěného skutkového stavu věci rozhoduje o tom, zda jsou splněny podmínky k vyplacení výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a v jaké výši. Protože ze žádného ustanovení IZ ani OSŘ neplyne, že toto rozhodnutí nelze odvoláním napadnout, nutno dovodit, že nejen zajištěný věřitel, jenž je jím přímo dotčen, ale též kterýkoliv z nezajištěných věřitelů, jakož i dlužník nebo jiné osoby uplatňující právo (ust. § 15 IZ) jsou oprávněni podat proti němu odvolání, neboť toto rozhodnutí má bezprostřední dopad na uspokojení všech ostatních (nezajištěných) pohledávek (ust. § 165 a násl. IZ) před rozvrhem (ust. § 305 IZ) anebo při rozvrhu (ust. § 306 IZ) a týká se tedy všech účastníků insolvenčního řízení (ust. § 14 a násl. IZ). Jinak řečeno, proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud udílí podle ust. § 298 odst. 2 IZ insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je odvolání přípustné. Poučení o nepřípustnosti odvolání proti původnímu usnesení je tudíž nesprávné, což soud prvního stupně (byť nepřímo) akceptoval i v odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud v Praze se dále zabýval otázkou, zda zákon připouští, aby o odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. § 298 odst. 2 IZ uděluje souhlas insolvenčnímu správci s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a jímž v případě oddlužení formou splátkového kalendáře schvaluje výši nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění a odměnu insolvenčního správce určenou z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele, rozhodl postupem dle ust. § 95 IZ přímo insolvenční soud, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle ust. § 95 IZ může rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, proti kterým je odvolání přípustné, na jeho základě změnit také soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví; to neplatí, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nebo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení je speciální procesní úpravou autoremedury v insolvenčním řízení, jež dle ust. § 7 IZ vylučuje (nahrazuje) úpravu tohoto institutu obsaženou v ust. § 210a OSŘ a jehož cílem je, jak plyne z důvodové zprávy k IZ, posílit princip autoremedury v insolvenčním řízení a tím přispět k vyšší operativnosti a ke zrychlení insolvenčního řízení. Podmínkou k jeho aplikaci, tedy k tomu, aby o odvolání rozhodl přímo insolvenční soud (soud prvního stupně), který napadené usnesení vydal, ovšem je, že odvolání v celém rozsahu vyhoví a že odvolání nesměřuje proti rozhodnutí, jímž bylo nařízeno předběžné opatření nebo proti rozhodnutí ve věci samé. V posuzované věci není pochyb o tom, že insolvenční soud odvoláním směřujícím proti původnímu usnesení v celém rozsahu vyhověl (byť to z jeho odůvodnění, jak dlužnice důvodně namítala, není zcela patrné) a že odvolání nesměřují proti rozhodnutí, jímž bylo nařízeno předběžné opatření. Zbývá proto posoudit, zda odvolání směřují proti rozhodnutí ve věci samé, či nikoli. Výkladem toho, které rozhodnutí soudu prvního stupně v insolvenční věci je rozhodnutím „ve věci samé“ se z pohledu splnění podmínky přípustnosti dovolání, který však lze aplikovat i při posuzování splnění podmínky přípustnosti autoremedury dle ust. § 95 IZ, již zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení sp.zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20.1.2011. Zde uvedl, že jde jednak o tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy o rozhodnutí, jež z pohledu režimu, jemuž jsou dlužníci podrobováni v insolvenčním řízení, vede ke změně jejich právního postavení v tomto řízení, jednak o rozhodnutí, jimiž je konečným způsobem rozdělován mezi věřitele dlužníkův majetek (jimiž jsou konečným způsobem uspokojovány pohledávky dlužníkových věřitelů), jakož i rozhodnutí, jimiž je předtím (před konečným uspokojením pohledávek dlužníkových věřitelů) uzavírán proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Mezi rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé tak podle názoru Nejvyššího soudu náleží též usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce dle ust. § 304 IZ a rozvrhové usnesení dle ust. § 306 IZ včetně usnesení o povolení částečného rozvrhu dle ust. § 301 IZ a dalšího rozvrhového usnesení dle ust. § 307 IZ. Odvolací soud je tudíž přesvědčen o tom, že mezi rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé náleží též usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. § 298 odst. 2 IZ uděluje souhlas insolvenčnímu správci s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (jde o rozhodnutí, jímž je konečným způsobem uspokojována pohledávka zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna) a jímž v případě oddlužení formou splátkového kalendáře (kdy se po zpeněžení zajištěného majetku nepostupuje dle ustanovení IZ o konečné zprávě a rozvrhu v konkursu) schvaluje výši nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění a odměnu insolvenčního správce určenou z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele (jde o rozhodnutí, jímž je uzavírán proces zpeněžení majetku sloužícího k zajištění dle ust. § 409 odst. 3 IZ). Soud prvního stupně proto pochybil, pokud v rámci autoremedury postupem dle ust. § 95 IZ sám rozhodl o odvoláních správkyně a Banky proti původnímu usnesení namísto toho, aby postupem dle ust. § 210 OSŘ předložil věc k rozhodnutí odvolacímu soudu. Z těchto důvodů postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 OSŘ, napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 10. ledna 2012 JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Brožová Eva