12 Cmo 34/2026

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň Mgr. Kateřiny Černé a Mgr. Šárky Hájkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce A sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované, dříve Anonymizováno, narozená Datum narození žalované, IČO IČO žalované bytem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce B, obecným zmocněncem bytem Anonymizováno o zaplacení částky 386 409,04 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2025, č. j. 49 Cm 19/2025-46

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 950 Kč.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o ponechání v platnosti jím vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 27. 5. 2025, č. j. 49 Cm 19/2025-19 (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 37 425,30 Kč (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že dne 4. 12. 2024 vystavila žalovaná na řad žalobkyně blankosměnku vlastní, která byla v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném doplněna o směnečnou sumu 386 409,04 Kč a datum splatnosti 12. 5. 2025. Žalovaná přes výzvu na směnku ničeho neuhradila. Soud žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem, proti němuž podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že jí směnka nebyla předložena k placení, dále, že směnka obsahuje nepřípustnou doložku, že se jedná o zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru č. Anonymizováno. Namítla rovněž, že směnka nemá kauzu, neboť zajišťovaný závazek neexistuje, z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy jako smlouva lichevní. Rozporovala dále „řádnost doplnění blankosměnky“ s tím, že z návrhu není patrno, jak žalobkyně k doplněným údajům o směnečné sumě a datu splatnosti dospěla.

2. Žalobkyně ve svém vyjádření k námitkám poukázala na skutečnost, že směnka je opatřena doložkou „bez protestu“; uplatní se tedy domněnka, že byla předložena řádně a včas. Vedlejší doložka označující směnku jako zajišťovací ke smlouvě o úvěru je přípustná a nijak neomezuje směnečné prohlášení vyplývající z povinných doložek. Doplnění blankosměnky vychází z dohody, jež je součástí úvěrové smlouvy a opravňuje žalobkyni k doplnění jakéhokoliv data poté, co je žalovaná deset dní v prodlení se zaplacením jakéhokoliv závazku z této smlouvy. Doplněná částka pak v souladu s dohodou představuje souhrn všech neuhrazených závazků ze smlouvy o úvěru, včetně úroků a pokut. K námitce neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaná vystupovala ve vztahu ke smlouvě a směnce jako podnikatel, a proto se nemůže neplatnosti závazku pro lichvu dovolat. Podmínky lichvy mimo to nejsou naplněny, neboť úrok je v přípustné výši a žalovaná nijak netvrdí tíseň, která měla být žalobkyní při uzavírání smlouvy zneužita.

3. Podáním ze dne 12. 11. 2025 žalovaná doplnila, že se subjektivně cítila v tísni v důsledku druhotné platební neschopnosti, mj. i z důvodu poskytnutí prostředků z finančních rezerv na pomoc matce zasažené válkou na východě Ukrajiny. Žalovaná se obávala, že nebude schopna splnit závazky ze své podnikatelské činnosti vůči třetím osobám i státu.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaná vystavila dne 4. 12. 2004 (správně 4. 12. 2024, pozn. odvolacího soudu) na řad žalobkyně směnku vlastní na částku 386 409,04 Kč splatnou dne 12. 5. 2025. Směnka je „nadepsána“ jako zajišťovací směnka ke smlouvě o úvěru č. Anonymizováno a je opatřena doložkou „bez protestu.“ Žalovaná je na směnce podepsána dvakrát, a to jako výstavce i aval. Výzvou ze dne 24. 4. 2025, která jí byla doručena dne 5. 5. 2025, byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 383 832,01 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. Anonymizováno ze dne 4. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně jednající Anonymizováno na základě plné moci se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 200 000 Kč účelově vázaný na podnikání žalované. Žalovaná se zavázala splatit úvěr navýšený o úrok 48 % p. a. ve 36 měsíčních splátkách po 10 577 Kč, tj. celkem 380 772 Kč. Strany si ujednaly, že v případě prodlení se splátkou převyšujícím 5 dní se celý závazek včetně budoucích úroků stává okamžitě splatným. Dále ujednaly zajištění závazků ze smlouvy vystavením blankosměnky na řad žalobkyně bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti s tím, že jako datum bude vyplněno libovolné datum poté, co bude žalovaná více než 10 dní v prodlení s úhradou jakéhokoliv závazku ze smlouvy a jako směnečná suma splatná neuhrazená část jistiny úvěru a příslušenství včetně úroků, poplatků a smluvních pokut. Soud dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně, za níž jednal jednatel Anonymizováno, zmocnila dne 11. 12. 2023 Anonymizováno k uzavírání smluv s klienty žalobkyně.

5. Soud věc právně posoudil podle ust. čl. I § 1 a § 75 zákona č. 191/1957 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen ZSŠ) a § 175 o. s. ř.

6. Spornou směnku vyhodnotil jako obsahující všechny formální náležitosti dle ust. čl. I § 75 ZSŠ s tím, že sloužila k zajištění závazků žalované ze smlouvy o úvěru č. Anonymizováno ze dne 4. 12. 2024. Dále uzavřel, že k námitce nepředložení směnky k placení žalovaná neoznačila žádné důkazy a neunesla proto důkazní břemeno. Námitku, že směnka obsahuje nepřípustné omezující doložky, shledal soud nedůvodnou. Uvedl, že směnka obsahuje všechny povinné náležitosti směnečného prohlášení směnky vlastní a nad to nepovinné doložky směnečného rukojemství a označení, že se jedná o zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru č. Anonymizováno. Tyto doložky nijak neomezují směnečný závazek a žalovanou rozporovaná doložka zjevně slouží pouze ke snazší identifikaci kauzy směnky, kterou je smlouva o úvěru. Tuto smlouvu soud vyhodnotil jako platnou, s tím, že žalovaná ji uzavřela jako podnikatel, což vyplývá z jejího vyjádření i z textu smlouvy, a tedy se podle ust. § 1797 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.”) nemůže dovolat neplatnosti podle ustanovení o lichvě. Soud dále nedovodil neplatnost smlouvy pro porušení dobrých mravů s odůvodněním, že smluvní podmínky, jakkoli mohou být nepříliš výhodné, nevybočují z obvyklé praxe nebankovních úvěrů. Zdůraznil, že podnikatel má vystupovat s určitou mírou odborné obezřetnosti a zvážit, zda podmínky obchodních vztahů jsou pro něho výhodné. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že směnka má platnou kauzu. Námitku nesprávného vyplnění blankosměnky soud vyhodnotil jako neurčitou, neboť žalovaná neuvedla, v čem nesprávnost vyplnění spatřuje nebo jak měla být blankosměnka vyplněna správně, pouze namítla, že žalobkyně nevysvětlila výpočet doplněné částky. Žalobkyně takovou povinnost nemá, přesto tak následně podáním ze dne 13. 12. 2025 učinila.

7. Z výše uvedených důvodů soud rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně.

8. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání a navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Setrvala na své argumentaci, že směnkou zajištěná pohledávka neexistuje z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Ten žalovaná shledává ve výši smluvního úroku, která činí 48 % p. a. Odkázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2885/2022 a 23 ICdo 56/2019) a namítla, že v listopadu 2024 činila obvyklá úroková míra bank 8,51 % p. a., úrok sjednaný ve smlouvě tedy tuto hodnotu převyšuje 5,64krát, přitom z konstantní judikatury vyplývá, že hranice mravnosti úroku se pohybuje okolo trojnásobku úrokové míry obvyklé v bance. V tomto směru odkázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Odvolatelka dále vyjádřila nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o nemožnosti nebo nepřípustnosti aplikace korektivu dobrých mravů v právním jednání mezi podnikateli, s tím, že tento právní názor byl pozdější judikaturou překonán, a odkázala v této souvislosti na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 a 23 ICdo 56/2019, které podrobně citovala.

9. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Upozornila, že žalovaná ve svých námitkách napadla neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 28. 11. 2024, nicméně směnka, která je předmětem tohoto řízení, se vztahuje ke smlouvě o úvěru č. Anonymizováno ze dne 4. 12. 2024. Žalovaná tedy tvrdila jinou (nesprávnou) kauzu směnky. Poukázala dále na skutečnost, že v rámci daného vztahu vystupovali oba účastníci řízení v rovném postavení podnikatelů, u kterých je občanským zákoníkem předpokládána určitá kvalita odborníka, tedy vyšší míra znalosti, pečlivosti a obezřetnosti v právním styku. Rovněž žalobkyně citovala důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 a zdůraznila výjimečnost zásahu soudu do právních poměrů účastníků z důvodu porušení korektivu dobrých mravů s tím, že v posuzované věci žalovaná žádné mimořádné okolnosti případu, které by takový zásah odůvodňovaly, neuvedla, ale pouze srovnávala výši smluvních úroků s běžnou úrokovou sazbou. Ohledně argumentace žalované týkající se lichevní povahy smlouvy o úvěru žalobkyně uvedla, že žalovaná ani netvrdila a neprokázala žádné konkrétní okolnosti, které by měly dosvědčovat tíseň žalované, ani to, že žalobkyně o této tísni věděla a zneužila ji. Zároveň žalovaná přehlíží § 1797 o. z., podle něhož podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o., z., ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796. V odvolání se žalovaná dovolává ochrany slabší strany podle § 433 o. z., nepředkládá však žádné důkazy o tom, že smlouva o úvěru č. Anonymizováno ze dne 4. 12. 2024 byla smlouvou formulářovou, jejíž obsah nemohla nijak ovlivnit, ani důkazy prokazující, že by žalobkyně zneužila svou kvalitu odborníka či své hospodářské postavení k vytvoření či využití závislosti slabší strany, tedy žalované, a k dosažení zřejmé a neodůvodněné rovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran. Žalobkyně dále namítla opožděnost tvrzení žalované, obsažených v doplnění jejích námitek, i neurčitost námitky nesprávného vyplnění blankosměnky.

10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu uvedeném v § 212, věta první, o. s. ř., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

11. V posuzované věci se žalovaná bránila své platební povinnosti ze směnky především námitkou nedostatku kauzy směnky, kterou odůvodnila tím, že směnkou údajně zajištěná pohledávka z úvěrové smlouvy ze dne 28. 11. 2024 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, který žalovaná spatřovala v nepřiměřené výši smluvního úroku. Namítla rovněž, že smlouva vykazuje znaky lichevní smlouvy ve smyslu ust. § 1796 o. z. a tedy je neplatná i z tohoto důvodu.

12. V řízení bylo prokázáno, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění pohledávek žalobkyně ze smlouvy o úvěru č. Anonymizováno ze dne 4. 12. 2024. Úvěr byl žalované poskytnut pro potřeby jejího podnikání a finanční prostředky ve výši 200 000 Kč byla oprávněna použít pouze k financování obchodní a provozní činnosti v rámci předmětu svého podnikání. Úvěr byl splatný v 36 měsíčních splátkách po 10 577 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 48 % p. a.

13. Podle ust. § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

14. Podle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ust. § 433 odst. 1 o. z., kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytvářeni nebo využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Podle ust. § 433 odst. 2 o. z., má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

16. Z výše uvedeného vyplývá, že platná právní úprava vychází ze zásady preference platnosti právního jednání, která je výrazem maximálního zohlednění autonomie vůle subjektů soukromoprávních vztahů. V konkrétních ustanoveních občanského zákoníku jsou proto stanovena pravidla směřující k zachování platnosti právního jednání, která je třeba zohlednit při výkladu těchto jednání i aplikaci zákonných ustanovení (např. § 575-577, § 582 o. z.).

17. V rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, citovaném účastníky řízení, Nejvyšší soud uzavřel, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s dobrými mravy je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Samotná výše úroků ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností nebude představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.

18. Odvolatelka soudu prvního stupně neprávem vytýká, že své rozhodnutí založil na závěru o nemožnosti či nepřípustnosti aplikace korektivu dobrých mravů v právním jednání mezi podnikateli. Tato argumentace neodpovídá odůvodnění rozsudku (bod 19.), v němž soud prvního stupně uvedl, že „nedovodil neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, jelikož smluvní podmínky, jakkoli mohou být nepříliš výhodné, nevybočují z obvyklé praxe nebankovních úvěrů.“ Zdůraznil dále, že „podnikatel má vystupovat s určitou mírou odborné obezřetnosti a zvážit, zda podmínky obchodních vztahů jsou pro něho výhodné.“ 19. Jak Nejvyšší soud vysvětlil ve shora odkazovaném rozhodnutí s poukazem na závěry rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, ani dřívější právní úprava (§ 267 odst. 2 obch. zák.) neznamenala, že by nebylo možné posuzovat ujednání o úrocích z prodlení ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ani v poměrech nové právní úpravy neshledal Nejvyšší soud důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, které se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti. Ve věci řešené pod sp. zn. 23 ICdo 56/2019 se nicméně nejednalo o přezkoumávání smluvených úroků prodlení, ale (shodně jako je tomu i v nyní posuzované věci) úroků, tedy plnění představujícího úplatu za užívání věřitelem poskytnuté jistiny. V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že „možnost ujednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran. Oproti úroku z prodlení nejde o sjednání případné sankce za porušení smluvního závazku, ale o ujednání o úplatě za hlavní plnění. Hlavnímu plnění je smluvními stranami zpravidla věnována i hlavní pozornost. Strany přitom předpokládají, že plnění bude poskytnuto řádně a včas. Na sjednanou výši úrokové sazby, představující úplatu za hlavní plnění, přistupuje dlužník s tím, že ji v budoucnu bude muset uhradit. Případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy bude představovat zásah výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu.“ 20. V poměrech posuzované věci shledávala žalovaná rozpor s dobrými mravy výlučně v nepřiměřené výši úrokové sazby (48 % p. a.), která však je, jak je výše uvedeno, projevem smluvní volnosti stran. Žádné konkrétní okolnosti dané věci, tím méně okolnosti, které by bylo možné považovat za mimořádné, se ze včas uplatněných námitkových tvrzení žalované nepodávají, a tedy se jimi ani nebylo možné zabývat. Pouze v návaznosti na námitku neplatnosti smlouvy z důvodu vymezeného ust. § 1796 o. z. žalovaná stručně zmínila, že žalobkyně zneužila jejího stavu tísně k uzavření zjevně nevýhodné úvěrové smlouvy, kterou si dala přislíbit plnění, jež je ve hrubém nepoměru k plnění, poskytnutému žalované. Neobjasnila však, v čem konkrétně měl tvrzený stav tísně spočívat, v důsledku čehož je třeba tuto obranu považovat za neurčitou, a tedy i neprojednatelnou. Její následné podání, v němž důvody tohoto svého stavu dodatečně vysvětlila, bylo soudu prvního stupně doručeno až dne 12. 11. 2025, tedy po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, a proto k němu již nebylo možné přihlížet (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).

21. Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že žalované se nepodařilo prokázat neplatnost smlouvy o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z.

22. V rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 Nejvyšší soud dále uzavřel, že „práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.“ Současně s tím však také zdůraznil, že „je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.“ Vysvětlil rovněž, že ust. § 433 o. z. je samostatně aplikovatelné, a dále, že je založeno na vzájemné provázanosti znaků objektivních (zřejmá a nedůvodná nerovnováha ve vzájemných právech a povinnostech stran) a znaků subjektivních (zákaz zneužití kvality odborníka a svého hospodářského postavení, vytváření či využití závislosti jiného podnikatele). Ustanovení§ 433 o. z. poskytuje ochranu všem subjektům, které splňují naplnění předpokladů postavení slabší strany a prokáží, že druhá strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Rovněž ohledně použití tohoto ustanovení pak Nejvyšší soud zdůraznil, že ve vztahu ke sjednanému úroku nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši, ale je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje tak prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.

23. K výše uvedenému odvolací soud konstatuje, že ani v tomto směru neobsahují námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (vyjma již uváděné výhrady ohledně výše úroků) žádná konkrétní tvrzení, která by v případě jejich verifikace dokazováním mohla vést k závěru, že jsou dány všechny zákonné předpoklady pro použití ustanovení § 433 o. z. Tedy ani z tohoto důvodu nemohla námitka neplatnosti úvěrové smlouvy obstát.

24. Poukaz žalované na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2885/2022 není v poměrech posuzované věci přiléhavý s ohledem na ust. § 1797 o. z., podle něhož podnikatel, který uzavřel smlouvy při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle ust. § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. Přehlédnout nelze dále ani to, že ujednání o výši úroků z úvěru je nepochybně ujednáním, které lze oddělit od ostatního obsahu ve smyslu ust. § 576 o. z. Jeho případná vada, pokud by byla zjištěna, by tak nemohla vést k závěru o neplatnosti celé smlouvy, neboť v čl. XII odst. 12.2 vyjádřily smluvní strany vůli zachovat platnost svého právního jednání i v případě neplatnosti nebo nevymahatelnosti některého ustanovení smlouvy (tj. v případě závěru o neplatnosti sjednané úrokové sazby by byla naplněna objektivní i subjektivní podmínka aplikace ust. § 576 o. z.).

25. Soud správně vyhodnotil jako nedůvodnou rovněž námitku nepředložení směnky k placení a námitku nepřípustné doložky na směnce spočívající v údaji, že jde o zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru č. Anonymizováno. K první z těchto výhrad lze doplnit, že doručení směnečného platebního rozkazu žalované má v daném případě účinky prezentace. S ohledem na to, že v námitkové lhůtě nebyla směnka zaplacena, náleží žalobkyni i nárok na zaplacení 6 % úroku a směnečné odměny. Pokud jde o tzv. hodnotovou doložku na směnce, z níž je zřejmá její zajišťovací funkce, soud prvního stupně správně uzavřel, že se jedná o vedlejší doložku, nemající žádný vliv na platnost směnky. Správný je rovněž závěr soudu o neurčitosti námitky protismluvního vyplnění blankosměnky, neboť z ní není patrno, v čem spočívá nesprávnost údajů směnečné sumy a data splatnosti (a jaké jiné údaje měly být v tomto směru do blankosměnky doplněny).

26. Protože se žalovaná neubránila povinnosti, která jí byla uložena směnečným platebním rozkazem, byl napadený rozsudek ve výroku I., jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

27. Výrokem II. tohoto rozsudku byla žalobkyni, která měla v odvolacím řízení plný úspěch, podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 24 950 Kč, sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 9 860 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 4 330 Kč Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.