1223/2012

Plný text

KSUL 43 INS 4584/2011 1 VSPH 1223/2012-B-66 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka INSTALPRIM, s.r.o., IČO 27950760, sídlem Děčín, Masarykovo nám. 3/3, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012, č.j. KSUL 43 INS 4584/2011-B-56, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012, č.j. KSUL 43 INS 4584/2011-B-56, se v bodech I., II. výroku potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem pod bodem I. výroku zamítl návrh dlužníka INSTALPRIM, s.r.o. (dále jen dlužník) na povolení reorganizace, pod bodem II. výroku prohlásil konkurs na majetek dlužníka, pod bodem III. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku, a pod bodem IV. výroku uložil insolvenční správkyni Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové (dále jen správkyně) povinnost podávat každé tři měsíce soudu a věřitelskému orgánu zprávy o průběhu insolvenčního řízení. V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 8.6.2011 (A-17) mj. zjistil úpadek dlužníka a svolal první schůzi věřitelů na 24.8.2011, že dne 23.6.2011 podal dlužník návrh na povolení reorganizace a že usnesením ze dne 24.8.2011 mj. prohlásil konkurs na majetek dlužníka, jenž byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27.4.2012, č.j. 3 VSPH 1223/2011-B-51 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud I. stupně vyšel z toho, že podání dlužníka ze dne 20.6.2011 označené jako „Návrh na povolení reorganizace a Reorganizační plán“ je podle svého obsahu jen návrhem na povolení reorganizace, neboť obsahuje jeho náležitosti ve smyslu § 319 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a neobsahuje nic z náležitostí reorganizačního plánu dle § 340 IZ, a obšírně rozvedl vše, co v něm chybělo. Soud I. stupně konstatoval, že dlužník nesplňuje podmínky přípustnosti reorganizace uvedené v § 316 odst. 4 IZ a že jeho reorganizace by byla možná jen za předpokladu, že by dlužník ve spojení s návrhem na povolení reorganizace předložil ve lhůtě k tomu určené dle § 316 odst. 5 IZ též reorganizační plán přijatý předepsaným způsobem. To však dlužník neučinil, když reorganizační plán včas nepředložil (podání dlužníka ze dne 20.6.2011 došlé mu dne 23.6.2011 soud nepovažoval za reorganizační plán). Proto soud I. stupně uzavřel, že reorganizace dlužníka je definitivně nepřípustná ve smyslu § 316 odst. 5 IZ a návrh na její povolení zamítl podle § 326 IZ. Proti bodům I., II. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť měl za to, že jeho včas učiněné podání ze dne 20.6.2011 mělo všechny náležitosti jak návrhu na povolení reorganizace, tak i reorganizačního plánu. Uvedl, že soud I. stupně jeho návrh neodmítl podle § 320 IZ ani o něm nerozhodl podle § 322 IZ, ale rozhodl o něm meritorně bez svolání schůze věřitelů a bez jednání, tedy že postupoval v rozporu s § 325 IZ. Dále mu vytýkal, že k zamítnutí návrhu došlo z důvodů, jež nejsou uvedeny v taxativním výčtu důvodů uvedených v § 326 IZ a že z jeho návrhu takové důvody nelze dovozovat. Zdůrazňoval, že k zamítnutí návrhu došlo z důvodů namítaných vad v předloženém reorganizačním plánu, které bylo možno odstranit postupem podle § 320 IZ. Vyjádřil názor, že k projednání reorganizační plánu, jenž považoval za perfektní a přijatý potřebnou většinou věřitelů, měl soud I. stupně svolat schůzi věřitelů, a pokud tak neučinil, zatížil tím řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Nesouhlasil s tím, že soud I. stupně vyžadoval ověřené podpisy na souhlasech věřitelů s reorganizačním plánem, neboť takovou povinnost mu IZ nestanoví. Pokud soud I. stupně návrh na povolení reorganizace zamítl, vyloučil tím věřitele z rozhodování o něm, neboť takové jejich rozhodnutí o přijetí či odmítnutí reorganizačního plánu věřiteli nemůže soud předjímat. Z toho dovozoval předčasnost napadeného usnesení. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření k odvolání navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vyjádřilo názor, že k zamítnutí návrhu na povolení reorganizace došlo z nezákonných důvodů, když důvodem k takovému postupu soudu I. stupně byly vady reorganizačního plánu, jež nejsou upraveny v § 326 IZ jako důvod pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, a že neověření podpisů věřitelů na připojených prohlášeních o schválení reorganizačního plánu neodůvodňuje nepřípustnost reorganizace ve smyslu § 316 IZ. Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: Podle ustanovení § 148 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2). Dle ustanovení § 149 odst. 1 IZ, nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Ustanovení § 150 IZ pak určuje, že má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Z ustanovení § 152 IZ se pak podává, že přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije. Podle ustanovení § 316 IZ dále platí, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,- Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5). A konečně, dle ustanovení § 318 odst. 1 IZ dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku. Pro posouzení okruhu způsobilých námitek dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek je určující přesné pojmenování právního rámce, ve kterém insolvenční soud k vydání takového usnesení přistoupil. V daném případě se ze spisu podává, že usnesení o úpadku dlužníka ze dne 8.6.2011 (A-17) je již pravomocné (dlužníkovi nepříslušelo právo odvolání proti němu), že se dlužník připojil k insolvenčním návrhům navrhovatelů a), b) samostatným insolvenčním návrhem ze dne 26.4.2011 (A-14), jímž se domáhal zjištění svého úpadku a navrhoval jeho řešení reorganizací s tvrzením, že řádně odůvodněný návrh na povolení reorganizace (po předchozím zajištění jeho přijetí potřebnou většinou věřitelů) předloží soudu do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku. Přitom není sporu o tom (v řízení nebylo nikým zpochybněno), že insolvenční řízení se týká dlužníka, který je podnikatelem (společnosti s ručením omezeným), a u kterého tedy nemá smyslu zkoumat otázku případného řešení úpadku oddlužením, vyhrazenému (v intencích § 389 IZ a ustáleného výkladu tohoto ustanovení podaného Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 21.4.2009, sp.zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) fyzické nebo právnické osobě, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Jak se přitom podává přímo z usnesení o úpadku, s tímto rozhodnutím nebylo spojeno (podle § 148 odst. 1 IZ) rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (jímž u dlužníka, který je podnikatelem, podle § 4 odst. 2 písm. a) a b) IZ může být jen rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebo rozhodnutí o povolení reorganizace), vzhledem k tomu, že nebylo vyloučeno řešení dlužníkova úpadku reorganizací prostřednictvím návrhu na povolení reorganizace podaného dlužníkem ve lhůtě určené v § 318 odst. 1 větě druhé IZ spojeného (při současném dodržení lhůty uvedené v § 316 odst. 5 IZ) s reorganizačním plánem přijatým způsobem popsaným v § 316 odst. 5 IZ, jehož prostřednictvím mohl dlužník překonat podmínku kladenou pro přípustnost reorganizace ustanovením § 316 odst. 4 IZ. Insolvenční zákon tedy u dlužníka, který je podnikatelem, počítá s tím, že dokud je možný (protože přípustný) způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, je vyloučeno spojit s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Nejde-li o případ podle § 148 odst. 2 IZ (kdy insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o povolení reorganizace), je v takové situaci zásadně (leč nikoli bezvýjimečně) vyloučeno přijmout rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku před skončením (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ). V režimu úpravy obsažené v § 148 až § 150 a § 316 IZ přicházejí v úvahu podle výkladu podaného Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 20.1.2011, sp. zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B uveřejněném pod zn. R 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tři základní typové situace: 1) Je-li dlužník podnikatelem, kterého z reorganizace vylučuje úprava obsažená v § 316 odst. 3 IZ, lze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jelikož dlužníkem je osoba, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací (§ 148 odst. 1 IZ). Jestliže insolvenční soud v takovém případě s rozhodnutím o úpadku nespojil rozhodnutí o prohlášení konkursu (např. proto, že přehlédl, že dlužník je insolvenčním zákonem z reorganizace vyloučen), není při vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ). Schůze věřitelů totiž v takovém případě ani nemůže přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, a kdyby takové rozhodnutí přesto přijala, nebyl by jím insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ). Závazné pro insolvenční soud v takovém případě není (byť způsob řešení úpadku odpovídá zákonu) ani usnesení schůze věřitelů o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs (srov. opět dikci § 152 IZ). 2) Dlužník je podnikatelem, u kterého je reorganizace podle insolvenčního zákona – objektivně vzato – přípustná (nejde o případ dle § 316 odst. 3 IZ a dlužník současně splňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 IZ). V takovém případě nelze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (nelze postupovat dle § 148 odst. 1 IZ). Předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. g/ IZ) v takovém případě je (má být) vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. S přihlédnutím k ustanovení § 325 IZ, podle kterého při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152 IZ, není insolvenční soud v takovém případě oprávněn rozhodnout o dlužníkově včas podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace až do skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Nevznese-li k výzvě insolvenčního soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod jednání této schůze věřitelů vyčerpán. Schůze věřitelů přitom může v nyní popisovaném případě přijmout usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů k tomu oprávněným osobám (v intencích § 317 odst. 1 IZ tedy dlužníku nebo některému z přihlášených věřitelů) již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace. Z povahy věci pak plyne (vzhledem k tomu, že podle systematiky insolvenčního zákona je způsob řešení dlužníkova úpadku konkursem „zbytkovým“ řešením vždy tam, kde není rozhodnuto o přijetí sanačního způsobu řešení dlužníkova úpadku /o povolení reorganizace/), že tam, kde schůze věřitelů hlasuje o návrhu některého z přítomných věřitelů na přijetí usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku, ačkoli dlužník ani některý z přihlášených věřitelů nepodal návrh na povolení reorganizace, hlasuje vždy o tom, zda povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací. Není-li takové usnesení přijato, není zde usnesení schůze věřitelů, jímž by byl insolvenční soud ve smyslu § 152 věty první IZ vázán, ale insolvenční soud rozhodne automaticky o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť jiné rozhodnutí za daného stavu věci nepřichází v úvahu (není zde nevypořádaných návrhů na povolení reorganizace). Je-li zde v době konání (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku návrh dlužníka na povolení reorganizace, může vedle hlasování o tom, zda schůze věřitelů povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, obstát i hlasování o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs. Záporná (a třeba i jednomyslně přijatá) odpověď daná hlasováním schůze věřitelů o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, pak nevylučuje rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (takové hlasování nelze interpretovat ani jako usnesení o povolení způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, ba dokonce ani jako usnesení, jímž schůze věřitelů ve smyslu § 323 odst. 1 IZ schválila návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem). Jestliže však schůze věřitelů přijme předepsanou většinou (§ 151 IZ) usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích § 152 věty první IZ závazným způsobem určen způsob řešení dlužníkova úpadku (konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby nebylo usnesení schůze věřitelů podle § 150 IZ) vyhověl. V takovém případě insolvenční soud po skončení schůze věřitelů vydá usnesení, jímž se jednak vypořádá s dlužníkovým návrhem na povolení reorganizace, a to tak, že jej zamítne s poukazem na závaznost usnesení schůze věřitelů o jiném (než dlužníkem navrženém) způsobu řešení jeho úpadku, jednak současně (opět s odůvodněním, že usnesení schůze věřitelů o této otázce je pro něj závazné) prohlásí konkurs na majetek dlužníka. To je ostatně ve shodě s tím, jak se k úpravě obsažené v ustanoveních § 148 až § 152 IZ vyslovuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (jenž projednávala Poslanecká sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120). Ve vládním návrhu insolvenčního zákona se úprava obsažená nyní v § 150 až 152 IZ nacházela (v nezměněné podobě) v ustanoveních § 150 a § 151, podle této důvodové zprávy: „Ustanovení § 149 návrhu pak pro další případy předepisuje insolvenčnímu soudu, aby o způsobu řešení úpadku rozhodl (nejpozději do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku) až po schůzi věřitelů, na které se věřitelé mohou k řešení dlužníkova úpadku závazně vyslovit (§ 150 odst. 1). Pro tento účel se zavádí speciální kvorum (§ 150 odst. 2), jež odpovídá významu schůzí přijímaného usnesení. Důvody, pro které insolvenční soud nemusí rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle takto přijatého usnesení schůze věřitelů, jsou taxativně (v souladu s logikou věci) vypočteny v § 151 návrhu.“ K uvedenému zbývá doplnit, že úsudek, podle kterého schůze věřitelů svým rozhodnutím překonává i dlužníkův včasný a jinak přípustný návrh na povolení reorganizace, podporuje i výčet výjimek ze závaznosti usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku, obsažených v ustanovení § 152 větě druhé IZ. Ve vztahu k dlužníkovým pokusům o povolení reorganizace totiž označené ustanovení dovoluje insolvenčnímu soudu pominout usnesení přijaté schůzí věřitelů podle § 150 IZ, jen je-li zde již dlužníkem předložený a všemi skupinami věřitelů přijatý reorganizační plán, se kterým je takové usnesení v rozporu. Prosté včasné podání jinak přípustného návrhu na povolení reorganizace závaznost usnesení schůze věřitelů přijatého podle § 150 IZ neprolamuje, a to ani tehdy, je-li spolu s ním již předložen reorganizační plán, který ovšem nebyl schválen způsobem popsaným v § 152 větě druhé IZ. 3) Dlužník je podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není přípustná bez dalšího (nejde sice o případ dle § 316 odst. 3 IZ, avšak dlužník nesplňuje ani některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 IZ). V takovém případě je reorganizace podle insolvenčního zákona přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 IZ reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení, čímž překoná nesplnění některé z podmínek kladených pro přípustnost reorganizace ustanovením § 316 odst. 4 IZ. S vydáním rozhodnutí o úpadku nelze za této situace spojit rozhodnutí o prohlášení konkursu (§ 148 odst. 1 IZ). Na program jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. g/ IZ) v takovém případě insolvenční soud zařadí i bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 IZ marně uplyne ještě před konáním oné (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. O usnesení schůze věřitelů, která by přijala usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku až po marném uplynutí lhůty dle § 316 odst. 5 IZ, platí dále to, co bylo o povaze takového usnesení řečeno výše pod bodem 1). Z výše uvedených možností dopadá na posuzovanou věc bod 3), neboť dlužník je podnikatelem, který sice nesplňuje žádný z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace ve smyslu § 316 odst. 4 IZ, avšak reorganizace u něho ještě mohla být přípustná ve smyslu § 316 odst. 5 IZ za předpokladu, že by dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předložil současně reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. Odvolací soud zastává názor, že reorganizační plán (§ 338 a násl. IZ) je zcela samostatný dokument s přesně vymezeným obsahem (s náležitostmi dle § 340 IZ) a doklady (s přílohami dle § 342 IZ), který se zásadně předkládá spolu se zprávou o reorganizačním plánu (její náležitosti viz § 25 a příloha k vyhlášce č. 311/2007 Sb.) ve smyslu § 343 IZ, jejíž je přílohou (§ 25 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb.). Z uvedeného plyne, že reorganizační plán nelze považovat za přílohu návrhu na povolení reorganizace (srov. § 24 vyhlášky č. 311/2007 Sb. upravující povinné přílohy návrhu na povolení reorganizace), a v případě jeho absence proto nelze postupovat podle § 320 odst. 1 a 2 IZ, tedy vyzývat navrhovatele k doplnění návrhu na povolení reorganizace a není-li doplněn, návrh na povolení reorganizace pro vady odmítnout (§ 320 odst. 3 IZ). Není-li reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v § 316 odst. 5 IZ předložen včas ve lhůtě k tomu určené podle téhož ustanovení, ačkoliv návrh na povolení reorganizace byl podán včas ve lhůtě k tomu určené podle § 318 odst. 1 IZ, je tím dán důvod pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace z důvodu, že se reorganizace stala definitivně nepřípustnou podle § 316 odst. 5 IZ, a nikoliv z důvodů uvedených v § 326 IZ, jež se pojí jen k rozhodování o návrhu, jenž je podle § 316 odst. 4 nebo 5 IZ přípustným. Takové rozhodnutí může insolvenční soud přijmout i před konáním schůze věřitelů (tedy bez jednání), neboť schůze věřitelů v takovém případě ani nemůže přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, a kdyby takové rozhodnutí přesto přijala, nebyl by jím insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ). Závazné pro insolvenční soud v takovém případě nebylo (byť způsob řešení úpadku odpovídá zákonu) ani usnesení schůze věřitelů o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs (srov. opět dikci § 152 IZ). V souvislosti s tím odvolací soud též připomíná právní závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v jeho usnesení ze dne 27.10.2011, sp.zn. 29 NSČR 3/2011, jež jsou použitelné i v této věci a dle nichž je-li dlužník podnikatelem, u kterého je přípustnost reorganizace podmíněna tím, že ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 IZ reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení a uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně ještě před konáním první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, je soud povinen prohlásit konkurs na majetek dlužníka bez zřetele k tomu, zda funkci insolvenčního správce vykonává osoba, u které je důvod pochybovat o její nepodjatosti. V daném případě se ze spisu – ve shodě se zjištěním soudu I. stupně – podává, že dlužník podáním ze dne 20.6.2011 došlým soudu dne 23.6.2011 podal sice včas ve smyslu § 318 odst. 1 věty druhé IZ (ve lhůtě nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů konané dne 24.8.2011) návrh na povolení reorganizace, společně s ním však již (vůbec) nepředložil (ve lhůtě nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku vydaného dne 8.6.2011) reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v § 316 odst. 5 IZ (a ani zprávu o reorganizačním plánu). Odvolací soud shodně jako soud I. stupně nahlíží na dlužníkovo podání ze dne 20.6.2011 (B-2) – jež je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a nikoliv podle toho, jak je dlužník označil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – tak, že šlo jen o návrh na povolení reorganizace, k němuž dlužník v příloze připojil jen výpis z obchodního rejstříku, notářský zápis NZ 255/2011, N 319/2011, usnesení soudu I. stupně ze dne 8.6.2011 (A-17) o zjištění svého úpadku a prohlášení věřitelů GELOT, s.r.o., Sorina Nistora a Petra Příhody o tom, že přijímají reorganizační plán (jenž ovšem předložen nebyl). Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se zjištěními a závěry soudu I. stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného usnesení, na něž lze pro stručnost odkázat a v nichž soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, proč podání dlužníka ze dne 20.6.2011 (B-2) nelze považovat za reorganizační plán. Proto odvolací soud shledal správným též závěr soudu I. stupně, jenž na základě svého zjištění, že dlužník nepředložil včas reorganizační plán, stala se navrhovaná reorganizace nepřípustnou, a proto návrh na její povolení právem zamítl, byť tak učinil s odkazem na § 326 IZ, ačkoliv správně mělo být uvedeno ustanovení § 316 odst. 5 IZ. Pokud jde o odvolací argumentaci dlužníka spočívající v přesvědčení, že jeho podání ze dne 20.6.2011 (B-2) bylo jak návrhem na povolení reorganizace, tak i reorganizačním plánem, neshledal ji odvolací soud opodstatněnou z důvodů shora vysvětlených, stejně jako jeho výhrady, že jím navrhovaná reorganizace měla být předmětem jednání schůze věřitelů (event. jiného soudního jednání), neboť – jak vysvětleno shora – by jakýkoliv výstup z této schůze nebyl pro insolvenční soud závazný. Ostatně to, že definitivně nepřípustnou reorganizaci lze zamítnout (bez jednání) i před konáním schůze věřitelů, naznačil odvolací soud dlužníkovi již ve svém kasačním usnesení ze dne 27.4.2012, č.j. 3 VSPH 1223/2011-B-51, jímž byl soud I. stupně vázán a jímž se správně řídil. Shora vysvětleno bylo též to, že k zamítnutí nepřípustné reorganizace dochází podle § 316 IZ, a nikoliv podle § 326 IZ, jenž upravuje pouze důvody zamítnutí jinak přípustné reorganizace. Dlužník se spolu s Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem mýlí též v interpretaci odůvodnění napadeného usnesení potud, že snad k zamítnutí reorganizace došlo z důvodů vad reorganizačního plánu. Ba právě naopak: z odůvodnění napadeného unesení dle názoru odvolacího soudu jasně plyne, že důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace byla její zjištěná nepřípustnost. Okolnost, že se soud I. stupně obšírně zabýval náležitostmi reorganizačního plánu, byla vyvolána toliko potřebou patřičně zdůvodnit, proč podání dlužníka ze dne 20.6.2011 (B-2) nelze – podle jeho obsahu – považovat za reorganizační plán. V žádném případě však jen z toho, že dlužník své podání nesprávně označil (nadepsal) mj. též jako „reorganizační plán“, nelze dovozovat opak, totiž že by reorganizační plán byl snad (včas) předložen, ale byl „pouze“ neúplný (vadný). Pokud jde o soudem I. stupně konstatovaný nedostatek ověření pravosti podpisů věřitelů na jejich prohlášeních o přijetí reorganizačního plánu, považoval odvolací soud za potřebné jej korigovat potud, že takový požadavek – jak si dlužník i Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem správně povšimli – IZ nestanoví. Uvedený názor soudu I. stupně v této otázce se však nijak nedotýká věcné správnosti napadeného usnesení vystavěného na jiných skutečnostech, totiž na tom, že dlužník reorganizační plán včas (resp. vůbec) nepředložil, čímž si sám uzavřel cestu reorganizace podle § 316 odst. 5 IZ, aniž by prohlášení některých z jeho věřitelů na tom mohlo něčeho změnit. Ohledně zbývající odvolací argumentace dlužníka, že jím předložený reorganizační plán byl perfektní, že k zamítnutí návrhu na povolení reorganizace došlo z důvodů, jež nejsou uvedeny v taxativním výčtu § 326 IZ, nebo z důvodů vad předloženého reorganizačního plánu, které bylo možno odstranit postupem podle § 320 IZ, že k projednání reorganizačního plánu měla být svolána schůze věřitelů, jejíž rozhodnutí nemůže soud předjímat, a že napadené usnesení je předčasné, považuje ji odvolací soud za neopodstatněnou a v podrobnostech odkazuje na svá shora uvedená zjištění a závěry. Závěrem shrnuto: protože v řízení bylo zjištěno, že dlužníkovi marně uplynula lhůta určená pro předložení reorganizačního plánu ve smyslu § 316 odst. 5 IZ ještě před konáním první schůze věřitelů, stala se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou. Soud I. stupně proto postupoval pořadem práva, když návrh na povolení reorganizace zamítl, aniž by k tomu nařizoval schůzi věřitelů, a současně prohlásil konkurs na majetek dlužníka, neboť jiný způsob řešení dlužníkova úpadku IZ již nenabízí. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud dle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadených bodech I., II. výroku jako věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 13. září 2012 JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová KSUL 43 INS 4584/2011 3 VSPH 1223/2011-B-51 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: INSTALPRIM, spol. s r.o. se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3, IČO 27950760, za účasti státního zastupitelství, o odvolání dlužníka, věřitele GELOT, spol. s r.o. se sídlem v Děčíně, Albánská 19, IČO 25478877 (věřitel č. 13), věřitele KREDIT DĚČÍN, a.s. se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3, IČO 25014838 (věřitel č. 11) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. srpna 2011, č.j. KSUL 43 INS 4584/2011-B-30, t a k t o :

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. srpna 2011, č.j. KSUL 43 INS 4584/2011-B-30, se v bodu XIII. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

II. Odvolání dlužníka a věřitele KREDIT DĚČÍN, a.s. proti bodu XIV. výroku se odmítají.

III. Odvolání dlužníka, věřitele KREDIT DĚČÍN, a.s. a věřitele GELOT, spol. s r.o. proti bodu XVI. výroku se odmítají. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) prohlásil na dlužníkův majetek konkurs (bod XIII. výroku), vyslovil, že ustanovená Ing. Vladimíra Jechová Vápeníková, bytem v Praze 10, Révová 3, zůstává nadále ve funkci insolvenčního správce (bod XIV. výroku), svolal zvláštní přezkumné jednání na 10.10.2011 a uložil insolvenční správkyni do 20.9.2011 předložit soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek (bod XV. výroku), potvrdil volbu zástupce věřitelů v osobě věřitele 1595, spol. s r.o. se sídlem v Praze 1, V Celnici 10, IČO 27888690, jehož jménem bude jednat jeho jednatel Jaroslav Kříž, a jeho náhradníka KVP Invest, spol. s r.o. se sídlem v Berouně, Brožíkova 284, IČO 28406061, jehož jménem bude jednat advokátka Mgr. et Mgr. Romana Hiklová (bod XVI. výroku), vyslovil, že nepřihlíží k popření pohledávek Václava Čabrady, bytem v Ostrově, Klínovecká 1 ve výši 546.215,--Kč, 1595, spol. s r.o. se sídlem v Praze 1, V Celnici 10 ve výši 16.561.004,--Kč, Gelot, spol. s r.o. se sídlem v Děčíně, Albánská 19 ve výši 35.010.000,--Kč, RWE Energie, a.s. se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940 ve výši 18.136,62 Kč, Sorina Nistora, bytem v Krupce, Fučíkova 97 ve výši 44.716,--Kč, Komerční banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 ve výši 249.685,46 Kč, Ľubomíra Chamko, bytem v Praze 9, Bechyňská 639 ve výši 16.428.904,--Kč, Petry Čaplové, bytem v Krupce, Sídliště 563 ve výši 16.428.904,--Kč, KVP Invest, spol. s r.o. se sídlem v Berouně, Brožíkova 284 ve výši 1.190.000,--Kč a ALVON development company, spol. s r.o. se sídlem v Berouně, Brožíkova 284 ve výši 30.000.000,--Kč učiněného ve všech případech Stanislavem Staňkem, bytem v Praze-Kbelích, Xaverovská 22 (bod I. až X. výroku) a odmítl přihlášku pohledávky Petry Čaplové, bytem v Krupce 563 a přihlášku pohledávky věřitele Ľubomíra Chamko, bytem v Praze 9, Bechyňská 639 v obou případech ve výši 16.428.904,--Kč (body XI. a XII. výroku). V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že svým usnesením z 8.6.2011, č.j. KSUL 43 INS 4584/2011-A-17, rozhodl o dlužníkově úpadku a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Vladimíru Jechovou Vápeníkovou (správce). Při rozhodování o způsobu řešení dlužníkova úpadku vyšel ze zjištění, že 27.7.2011 mu bylo doručeno podání dlužníka označené jako Návrh na povolení reorganizace a Reorganizační plán neobsahující nezbytné náležitosti stanovené zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), pro reorganizační plán. Posouzením obsahu uvedeného podání insolvenční soud dospěl k závěru, že ho, byť tak označen je, nelze považovat za reorganizační plán, nýbrž pouze za návrh na povolení reorganizace. Vzhledem k tomu, že podle § 316 odst. 4 InsZ je dlužník osobou, u které reorganizace není přípustná a k dlužníkovu podání nelze přihlížet jako k reorganizačnímu plánu, dovodil, že jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, jak o něm rozhodla schůze věřitelů s hlasovacím právem na schůzi konané 28.4.2011 s tím, že právo hlasovat měli věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna správcem, byť popřena přihlášeným věřitelem (§ 51 odst. 3 InsZ), a protože nebyl podán návrh podle § 51 odst. 4 InsZ, nerozhodoval o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávky dosud nebyly zjištěny nebo zůstaly sporné. K otázce popření pohledávek insolvenčních věřitelů věřitelem Stanislavem Staňkem (body I. až X. výroku) vyšel ze zjištění, podle něhož popření pohledávek bylo popírajícím podáno k poštovní přepravě 22.8.2011 a insolvenčnímu soudu doručeno 23.8.2011, tj. jeden den před přezkumným jednáním (nařízeným na 24.8.2011 výše uvedeným usnesením, jímž byl zjištěn dlužníkův úpadek). Cituje ustanovení § 200 odst. 2 InsZ dospěl k závěru, že popírající tak učinil opožděně, a proto vyslovil, že k popření pohledávek věřitelů uvedených v bodech I. až X. výroku se nepřihlíží. K odmítnutí přihlášek věřitelů Petry Čaplové a Ľubomíra Chamko (body XI. a XII. výroku) s pohledávkami v obou případech ve výši 16.428.904,--Kč (přihlášené jako podmíněné z titulu ručení za pohledávku věřitele 1595, spol. s r.o.) vyšel ze zjištění, že tuto pohledávku zároveň přihlásil do insolvenčního řízení věřitel 1595, spol. s r.o. (ve výši 16.562.004,--Kč). S odkazem na ustanovení § 183 odst. 3 InsZ dospěl k závěru, že nelze k přihláškám pohledávek těchto věřitelů přihlížet, a proto je odmítl s tím, že pokud by plnili tomuto věřiteli namísto dlužníka, mohli by se v tomto rozsahu domáhat plnění na dlužníkovi místo věřitele a jejich vstup do insolvenčního řízení by se řídil přiměřeně ustanovením § 18 InsZ. K potvrzení správce ve funkci (bod XIV. výroku) insolvenční soud uvedl, že na schůzi věřitelů 24.8.2011 nedošlo ke zproštění jeho funkce insolvenčního správce, neboť návrh věřitele, který navrhoval, aby byl dosavadní správce zproštěn své funkce (§ 29 InsZ), nezískal dostatek hlasů k prosazení změny. Uvedl, že právo hlasovat měli věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna správcem, přestože byla popřena přihlášeným věřitelem ve smyslu § 51 odst. 3 InsZ, přičemž nerozhodoval o právu hlasovat ohledně těch věřitelů, jejichž pohledávky dosud nebyly přezkoumány, protože nebyl podán návrh podle § 51 odst. 4 InsZ. Insolvenční soud k bodu XVI. výroku uvedl, že potvrdil volbu zástupce věřitelů a jeho náhradníka v osobách věřitelů 1595, spol. s r.o. (věřitel č. 5) a KVP Invest, spol. s r.o. (věřitel č. 7), a doplnil, že návrh věřitele č. 11, aby byl zvolen zástupcem věřitelů, nebyl věřiteli s hlasovacím právem přijat. Zároveň poukázal na personální propojení tohoto věřitele s dlužníkem, jež by ho vylučovala z této funkce podle § 59 odst. 2 InsZ. Ve vyhotovení napadeného usnesení insolvenční soud poučil účastníky řízení o právu se proti němu odvolat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu prvního stupně. Toto usnesení napadli v zákonem stanovené lhůtě dlužník a dále věřitelé č. 11 a 13. Dlužník napadl rozhodnutí insolvenčního soudu proti jeho bodům XIII., XIV. a XVI. výroku. K bodu XIII. výroku namítl, že insolvenční soud nemohl rozhodovat o jeho návrhu na povolení reorganizace za situace, kdy nebyl ani on ani žádný z jeho věřitelů informován o tom, že na nařízeném jednání na 24.8.2011 bude o jeho návrhu rozhodováno a přítomní věřitelé se neusnesli na změně programu. Dále insolvenčnímu soudu vytkl, že soud o uvedeném návrhu na povolení reorganizace věcně nerozhodl a omezil se jen na závěr, že k němu nebude přihlížet, aniž by ho vyzval k jeho doplnění ve smyslu § 320 InsZ a případně pro neodstraněné vady podle § 320 InsZ odmítl. Upozornil na to, že návrh na povolení reorganizace a reorganizační plán byly podány včas v souladu s ustanovením § 316 odst. 5 InsZ a v důsledku toho zhodnotil závěr insolvenčního soudu o tom, že je osobou, u níž je reorganizace nepřípustná a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs, jako nesprávný. K bodu XIV. a XVI. výroku namítal, že potvrzení správkyně ve funkci a výsledek volby zástupce věřitelů a jeho náhradníka nejsou správné, neboť insolvenční soud svým zmatečným rozhodováním a postupem při rozhodování o přiznávání či nepřiznávání hlasovacích práv insolvenčním věřitelům, kterým byly pohledávky popřeny anebo nebyly dosud přezkoumány, zásadním způsobem ovlivnil hlasování na schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání a byla tak porušena zásada rovnosti věřitelů se stejným nebo obdobným postavením v insolvenčním řízení. Uvedl, že za uvedené situace měla být první schůze věřitelů odročena. Upozornil na to, že ačkoliv insolvenční soud nepřipustil hlasování těch věřitelů, jejichž pohledávky nebyly zjištěny, lze z protokolu zjistit, že o změně správce a o volbě zástupce věřitelů, resp. jeho náhradníka hlasovali věřitelé č. 5 a č. 7 s pohledávkami 16.562.004,--Kč, resp. 1.190.000,--Kč, přestože nebyly v insolvenčním řízení zjištěny (byly popřeny jiným insolvenčním věřitelem). Odvolatel proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení v bodech XIII., XIV. a XVI. výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. K výzvě insolvenčního soudu doplnil, že nenamítá podjatost rozhodujícího soudce. Věřitel č. 11 napadl výše uvedené usnesení proti jeho bodům XIII., XIV. a XVI. výroku. K prohlášení konkursu na dlužníkův majetek (bod XIII. výroku) vytkl insolvenčnímu soudu, že při jednání insolvenčního soudu 24.8.2011 bylo jednáno i o povolení dlužníkovy reorganizace, avšak schůze věřitelů byla svolána, aniž by tato otázka byla součástí programu schůze, takže nebyly naplněny procesní podmínky k rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Vyslovil nesouhlas se závěrem insolvenčního soudu, že nelze k podanému návrhu na reorganizace a reorganizačnímu plánu přihlížet, neboť za situace, kdy byl podán včas, byl insolvenční soud povinen návrh řádně projednat a pokud jej neodmítl nebo nevzal na vědomí jeho zpětvzetí, bylo jeho povinností návrhu vyhovět nebo jej zamítnout. Nadto se insolvenční soud nevypořádal s tím, že se rozhodl přistoupit k návrhu učiněnému dlužníkem a předložit nový reorganizační plán obsahující všechny zákonem požadované náležitosti (§ 321 InsZ). Uzavřel, že řízení, v němž byl prohlášen konkurs na dlužníkův majetek, bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K bodu XIV. výroku, jímž byl potvrzen ve funkci správce, a k bodu XVI. výroku, jímž insolvenční soud potvrdil volbu zástupce věřitelů, tj. věřitele č. 5 a jeho náhradníka, tj. věřitele č. 7, uvedl, že o těchto otázkách hlasovali i věřitelé, jejichž pohledávky byly popřeny jinými věřiteli a že jen on byl věřitelem se zjištěnou pohledávkou ve výši 61.200,--Kč. Rozhodnutí insolvenčního soudu v této části zhodnotil jako nesprávné, učiněné v rozporu se zásadou insolvenčního řízení, že věřitelé, kteří mají zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení i rovné možnosti. Shodné námitky vznesl i k hlasování o potvrzení správce ve funkci a zdůraznil, že toto rozhodnutí náleží jen první schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené usnesení v bodech XIII., XIV. a XVI. výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, navrhl, aby nařídil, že o věci bude nadále rozhodovat jiný soudce insolvenčního soudu, doplnil však, že to neznamená, že by vznesl námitku podjatosti soudce. Věřitel č. 13 napadl usnesení insolvenčního soudu proti jeho bodu XVI. výroku, neboť při schůzi věřitelů nedošlo ke zjištění přítomnosti těch věřitelů, kteří mají zjištěné pohledávky s právem hlasovat, a při hlasování nebylo patrné, se kterými hlasy insolvenční soud počítal. Věřitelům a dalším subjektům fakticky nedal možnost vznést návrh na připuštění hlasování věřitelů podle § 51 odst. 4 InsZ. Uvedl, že jakmile tento stav věřitel č. 11 zjistil, podal takový návrh, který však byl insolvenčním soudem zamítnut bez jakéhokoliv odůvodnění. Došlo tak k diskriminaci věřitelů, kteří byli vyloučeni z rozhodování o jejich právech. Navrhl proto, aby napadené usnesení bylo v bodu XVI. výroku zrušeno. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání proti bodům XIV. a XVI. nejsou přípustná a že odvolání proti bodu XIII. výroku je důvodné. K bodu XIII. výroku napadeného usnesení: Podle § 148 InsZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2). Podle § 149 odst. 1 InsZ nejde-li o případ podle § 148 (anebo o případ, kdy dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby - § 149 odst. 2), rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Podle § 150 InsZ má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Podle § 316 InsZ se reorganizací zpravidla rozumí postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odst. 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odst. 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odst. 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,--Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odst. 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odst. 5). Podle § 317 InsZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení reorganizace je dlužník nebo přihlášený věřitel. V ustanovení § 319 InsZ jsou upraveny náležitosti návrhu na povolení reorganizace podané dlužníkem a v ustanovení § 320 InsZ pak postup soudu při odstraňování jeho vad. Podle § 327 odst. 1 InsZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, pokračuje bez dalšího v insolvenčním řízení. Účinky podání návrhu na povolení reorganizace tímto rozhodnutím zanikají. Podle § 328 InsZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace (podle § 322 InsZ) ani k jeho odmítnutí (podle § 318 odst. 2 a § 320 odst. 3 InsZ) nebo zamítnutí (podle § 326 InsZ), insolvenční soud reorganizaci povolí. Reorganizace (u podnikatelů) spolu s oddlužením (u nepodnikatelských subjektů) představují „sanační“ způsoby řešení úpadku (hrozícího úpadku), mají ve vztahu ke konkursu preferenční charakter a může být o nich rozhodnuto (podle § 4 odst. 2 písm.a/ až c/ InsZ) jen na návrh, v případě reorganizace je k návrhu na její povolení oprávněn jak dlužník, tak i kterýkoli přihlášený věřitel. Z toho vyplývá, že je-li návrh na povolení reorganizace nebo návrh na povolení oddlužení podán, je insolvenční soud povinen takový návrh způsobu řešení úpadku (hrozícího úpadku) dlužníka projednat a rozhodnout o něm. Pokud soud návrh neodmítne nebo nevezme na vědomí jeho zpětvzetí, je povinen o něm věcně rozhodnout, tj. buď tento návrh zamítne, anebo mu vyhoví (navrženou reorganizaci či oddlužení povolí - § 328 a § 397 InsZ). Rozhodnutím, jímž insolvenční soud návrh na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, účinky spojené s podáním tohoto návrhu zanikají (§ 327 odst. 1 InsZ). Z uvedeného plyne, že dokud insolvenční soud o návrhu na povolení reorganizace takto nerozhodl, je prohlášení konkursu na dlužníkův majetek vyloučeno (srovnej úpravu oddlužení v § 396 odst. 1 InsZ). Jde o ustálený judikatorní závěr vyjádřený již v usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 2563/2009, 3 VSPH 470/2010-B ze dne 23.7.2010 a řadě dalších jeho rozhodnutí. Z obsahu spisu plyne, že s rozhodnutím o úpadku dlužníka přijatým usnesením ze dne z 8.6.2011 insolvenční soud nespojil rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku, a tuto otázku vyhradil samostatnému usnesení vydávanému v režimu § 149 odst. 1 IZ po schůzi věřitelů, již v rozhodnutí o úpadku na den 24.8.2011 svolal. Dne 27.7.2011 byl soudu doručen návrh dlužníka na povolení reorganizace (podání označené jako „Návrh dlužníka na povolení reorganizace, Reorganizační plán“). Na schůzi věřitelů pak věřitel č. 11 prohlásil, že k dlužníkovu návrhu na povolení reorganizace přistupuje, sám však takový návrh (který by byl ostatně zjevně opožděný) nepodal. K řízení o reorganizaci tedy tento (ani jiný) věřitel podle § 321 odst. 1 InsZ nepřistoupil. Zůstal tak nevypořádán dlužníkův návrh na povolení reorganizace, který měl insolvenční soud projednat a rozhodnout o něm. To však neučinil a navzdory neukončenému řízení o reorganizaci bez dalšího rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Učinil tak s odůvodněním, ze kterého se podává, že měl dlužníkovu reorganizaci za nepřípustnou pro nesplnění kritérií stanovených v § 316 odst. 4 InsZ, a že současně shledal, že tuto překážku povolení reorganizace dlužník zákonem předpokládaným způsobem nepřekonal, neboť v zákonné lhůtě nepředložil věřiteli schválený reorganizační plán dle § 316 odst. 5 InsZ (dlužníkův návrh na povolení reorganizace došlý soudu 27.7.2011 podle názoru insolvenčního soudu tento reorganizační plán neobsahoval). Takovému zjištění (jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B-34 ze dne 20.1.2011, uveřejněného pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) odpovídá závěr, že reorganizace dlužníka se stala definitivně nepřípustnou. V tom případě je dán důvod pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, o němž může insolvenční rozhodnout i před konáním schůze věřitelů (k tomu srovnej opět závěry R 96/2011). Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční soud v bodě XIII. výroku napadeného usnesení prohlásil na majetek dlužníka konkurs, ačkoli k tomu nebyly dány procesní podmínky, neboť o dlužníkově návrhu na povolení reorganizací (který nebyl vzat zpět) soud nijak nerozhodl, tedy nevydal rozhodnutí o jeho odmítnutí či zamítnutí, jímž by bylo řízení o reorganizaci ukončeno a po němž by teprve mohlo rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem následovat. Na základě uvedeného odvolací soud napadené usnesení v bodu XIII. výroku podle § 219a odst. 1 písm.a) občanského soudního řádu (o.s.ř.) zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. věc v uvedeném rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž o dlužníkově návrhu na povolení reorganizace některým ze zákonem předpokládaných způsobů rozhodne s tím, že podmínky pro rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem mohou být dány, jen pokud insolvenční soud návrh na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo ho zamítne. K bodu XIV. výroku: Podle § 29 InsZ na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, se mohou věřitelé usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce. Toto usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek (odst. 1). Usnesení o ustanovení insolvenčního správce podle odstavce 1 potvrzuje insolvenční soud; nepotvrdí je pouze tehdy, nesplňuje-li insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24; § 54 odst. 1 se nepoužije (odst. 2). Rozhodnutí podle odstavce 2 vydá insolvenční soud do skončení schůze věřitelů, která usnesení podle odstavce 1 přijala; odvolání je přípustné, jen jestliže insolvenční soud usnesení schůze věřitelů nepotvrdí. Osobou oprávněnou k podání odvolání je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí usnesení; § 55 odst. 1 platí obdobně (odst. 3). Z uvedené úpravy vyplývá, že ke změně v osobě insolvenčního správce (aniž by porušil povinnost uloženou mu zákonem či soudem) může dojít z vůle věřitelů rovněž tak, že se věřitelé na první schůzi konané po přezkumném jednání nejprve usnesou na tom, že odvolávají insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce, a poté případně i na tom, že ustanovují nového insolvenčního správce. Otázka odvolání ustanoveného insolvenčního správce je podle § 48 odst. 2 InsZ povinnou součástí programu schůze věřitelů, o níž se hlasuje bez ohledu na to, zda to účastníci navrhli či nikoli. Na rozdíl od rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce, které je účinné, jakmile bylo přijato (jakmile se na tom schůze věřitelů usnesla), je k účinnosti ustanovení nového insolvenčního správce schůzí věřitelů třeba jeho potvrzení ze strany insolvenčního soudu. Výkladem a contrario lze dovodit, že usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce insolvenční soud nepotvrzuje ani o něm jinak nerozhoduje, nýbrž podle ust. § 6 odst. 2 jednacího řádu pro insolvenční řízení (pouze) zaznamená výsledek hlasování schůze věřitelů do protokolu o jednání schůze. Totéž platí i v případě, že se schůze věřitelů na odvolání dosavadního insolvenčního správce neusnesla. V projednávané věci soud v protokolu o schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání zaznamenal výsledek hlasování tak, že schůze věřitelů „nezprostila“ dosavadního insolvenčního správce funkce insolvenčního správce, tj. že se na jeho odvolání neusnesla. Jakkoli se insolvenční soud - jak již vysvětleno – k takovému výsledku hlasování žádným svým rozhodnutím nevyslovuje, je zřejmé, že pokud tak v bodu XIV. výroku napadeného usnesení přesto - zcela nepřípadně - učinil (s formulací, že insolvenční správce „zůstává nadále ve funkci“), nejde o nic jiného než o výrok deklarující výsledek hlasování schůze ve věci setrvání správce ve funkci, proti němuž z povahy věci není odvolání přípustné. Na základě uvedeného odvolací soud odvolání dlužníka a věřitele č. 13 proti bodu XIV. výroku podle § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. K bodu XVI. výroku: Podle § 46 InsZ věřitelskými orgány jsou schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. Podle § 57 odst. 3 InsZ volbu členů a náhradníků věřitelského výboru potvrzuje insolvenční soud; jeho rozhodnutí se nedoručuje. Podle § 59 InsZ nepotvrdí insolvenční soud volbu člena nebo náhradníka věřitelského výboru, je-li tu důvod pochybovat o jejich důvěryhodnosti nebo o tom, že budou k výkonu funkce způsobilí; toto rozhodnutí musí insolvenční soud vyhlásit do skončení schůze věřitelů, na které k volbě došlo (odst. 3). Po vyhlášení rozhodnutí podle odstavce 3 insolvenční soud vyzve každého z přítomných věřitelů, kteří hlasovali pro zvolení, aby uvedl, zda se vzdává odvolání, současně je poučí, že odvolání, které nebude podáno do skončení schůze věřitelů, již nelze podat. Vyjádření věřitelů a jejich poučení se uvede v protokolu o jednání. Rozhodnutí insolvenční soud doručí pouze osobám, které proti němu podaly odvolání (odst. 4). Podle § 11 odst. 1 InsZ při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. Podle § 91 InsZ proti rozhodnutím, která insolvenční soud učiní při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak. Podle § 68 odst. 2 InsZ ustanovení o věřitelském výboru platí pro zástupce věřitelů a jeho náhradníka obdobně. Zástupce věřitelů a jeho náhradníka však nemohou být jmenování insolvenčním soudem a neplatí pro § 63 odst. 2 InsZ. Z citovaných ustanovení podle konstantní judikatury (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2009, sp.zn. KSPH 37 INS 1460/2009, 2 VSPH 367/2009-B) vyplývá, že zatímco rozhodnutí, jímž insolvenční soud nepotvrdí volbu člena nebo náhradníka věřitelského výboru podle § 59 odst. 3 InsZ, napadnout odvoláním lze (§ 59 odst. 4 InsZ), rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž je potvrzena volba člena nebo náhradníka věřitelského výboru (zástupce věřitelů a jeho náhradníka) podle § 57 odst. 3 InsZ má povahu rozhodnutí vydaného v rámci výkonu dohlédací činnosti podle § 11 odst. 1 InsZ, a odvoláním je proto napadnout nelze (§ 91 InsZ). Odvolání dlužníka a věřitelů č. 11 a 13 proti rozhodnutí insolvenčního soudu pod bodem XVI. výroku napadeného usnesení, jímž potvrdil volbu zástupce věřitelů a jeho náhradníka, proto odvolací soud podle § 218 písm.c) o.s.ř. jako nepřípustná odmítl. Důvody pro postup podle § 221 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud dosud neshledal, neboť ke zrušení napadeného usnesení v bodu XIII. výroku nedošlo v souvislosti s tím, že by insolvenční soud nedodržel závazný právní názor odvolacího soudu nebo že by v řízení došlo k tak závažným procesním vadám, jež by odůvodňovaly odnětí věci soudkyni, která ve věci jedná a rozhoduje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 27. dubna 2012 JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová