1245/2012

Plný text

Právní věta k § 103 odst. 2 IZ: Požadavek, aby v insolvenčním návrhu byly uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka (§ 103 odst. 2 IZ), není naplněn tím, že věřitel v insolvenčním návrhu toliko odkáže na konkrétní již probíhající řízení o výkon rozhodnutí či exekuce. MSPH 91 INS 14841/2012 1 VSPH 1245/2012-A-11 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: OZON, s.r.o., sídlem Praha 10, Třebohostická 564/9, identifikační číslo osoby 48170771, o návrhu věřitele Československá obchodní banka, a.s., sídlem Praha 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o odvolání věřitele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 14841/2012-A-6 ze dne 26. června 2012, t a k t o : I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 14841/2012-A-6 ze dne 26. června 2012 se p o t v r z u j e . II . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze nadepsaným usnesením odmítl insolvenční návrh navrhovatele - věřitele a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že podáním ze dne 19.6.2012 se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka s tím, že má za dlužníkem splatnou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 1210/07/5208 uzavřené dne 10.10.2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30.1.2008. Pohledávky ze smlouvy byly zajištěny směnkou č. 7/5206/2626 znějící na směnečnou sumu 2.180.119,68 Kč s datem splatnosti 21.5.2009, na základě které byl vydán směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci a je vykonatelný. Pluralitu věřitelů věřitel dovozoval ze skutečnosti, že z Centrální evidence exekucí je zřejmé, že na majetek dlužníka bylo pravomocně nařízeno devět exekucí. Věřitel navrhoval, aby potřebné informace o dalších věřitelích dlužníka o výších jejich splatných pohledávek zjistil insolvenční soud. Soud odkázal na § 3, § 103 odst. 1 a 2, § 105 a § 128 odst. 1 IZ, § 42 odst. 4 o.s.ř. a měl za to, že navrhovatel zákonným požadavkům uvedeným ve shora uvedených ustanoveních nedostál, protože v insolvenčním návrhu neuvedl další známé věřitele dlužníka, konkrétní informace o důvodu vzniku a výše jednotlivých závazků vůči těmto věřitelům ani informace o splatnosti závazků. Soud měl za to, že věřitel nedostatečně vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, a proto nelze návrh věřitele projednat. Postupem podle § 128 odst. 1 IZ proto návrh odmítl. Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal. Namítal, že v návrhu poukázal na marně vedenou exekuci, že na majetek dlužníka bylo pravomocně nařízeno dalších devět exekucí, že věřitel může získat informace toliko o počtu pravomocně nařízených exekucí a o osobě soudního exekutora, ale nikoli údaje o dalších věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách. Z Centrální evidence exekucí je přitom zjevné, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, a že pohledávka věřitele za dlužníkem je prokazatelně nevymožitelná prostřednictvím exekuce, avšak věřitel musí tuto pohledávku za dlužníkem řádně účetně evidovat a pohledávka se navyšuje o úroky. Domníval se, že zákonné znaky úpadku byly naplněny a že striktní výklad insolvenčního zákona poškozuje insolvenčního navrhovatele i další věřitele dlužníka. Proto věřitel navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a rozhodl o zjištění úpadku. Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno. Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“). Požadavek mnohosti věřitelů („více věřitelů“) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil – co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání – že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“). Od právního stavu, z něhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp.zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné. Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem – § 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ). S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel – lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel – řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem – z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního – kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011). Z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 mimo jiné plyne, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Insolvenční navrhovatel v dané věci ve smyslu výše uvedeného označil svoji splatnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 4.086.828,84 Kč vzniklou ze smlouvy o úvěru č. 1210/07/5208 uzavřené dne 10.10.2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30.1.2008. Pohledávky ze smlouvy byly zajištěny směnkou č. 7/5206/2626 znějící na směnečnou sumu 2.180.119,68 Kč s datem splatnosti 21.5.2009, na základě které byl vydán Městským soudem v Praze směnečný platební rozkaz č.j. 47 Cm 374/2009-10 ze dne 14.10.2009, který nabyl právní moci a je vykonatelný. Protože dlužník uloženou povinnost dobrovolně nesplnil, nařídil Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č.j. 57 EXE 207/2010-11 ze dne 28.4.2010 exekuci na majetek dlužníka, která byla usnesením soudní exekutorky č.j. 046 Ex 79/10-50 ze dne 16.11.2011 zastavena pro nemajetnost dlužníka. Z toho věřitel dovozoval, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Jako další pohledávku za dlužníkem věřitel uvedl pohledávku podle § 48 odst. 1 z.č. 191/1950 Sb. - směnečnou odměnu ve výši 1/3% směnečného peníze a úrok 6% p.a. z částky 2.180.119,68 Kč od 22.5.2009 do zaplacení, ke dni 13.6.2012 ve výši 400.861,- Kč. Namísto dalších věřitelů navrhovatel uvedl spisové značky exekučních řízení, názvy exekutorských úřadů a soudní exekutory s tím, že informace čerpal z Centrální evidence exekucí a že nemá jinou možnost, jak zjistit údaje o dalších věřitelích dlužníka. Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek). Na základě těchto zjištění dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, že insolvenční navrhovatel - věřitel v insolvenčním návrhu řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, tedy neuvedl konkrétní údaj o dalším věřiteli se splatnou pohledávkou. Pro úplnost je třeba poznamenat, že jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla jako vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a) IZ). Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohl insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu (což se nestalo), nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu. Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, totiž že v insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, ani některou z domněnek existence úpadku podle druhého odstavce téhož ustanovení. Insolvenční návrh tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně správně insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž nařizoval jednání (k nařízení jednání k projednání insolvenčního návrhu je soud oprávněn přistoupit jedině za předpokladu, že řízení je zahájeno řádným insolvenčním návrhem) nebo dlužníka vyzýval k předložení seznamů majetku a závazků. Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř. Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužník dle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; dlužníkovi však žádné náklady nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského osudu v Praze. V Praze dne 17. září 2012 JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Brožová Eva