1463/2012

Plný text

54 INS 16244/2010 3 VSPH 1463/2012-B-38 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka AIA Stavoprojekt, s.r.o. se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 01 Karlovy Vary, IČO 45355797, do něhož vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 16244/2010-B-30 ze dne 4. října 2012, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 16244/2010-B-30 ze dne 4. října 2012 se mění tak, že se AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v.o.s. se sídlem Jáchymovská 41/73, 360 04 Karlovy Vary, IČO 26330351, zprošťuje funkce insolvenčního správce ke dni ustavení nového insolvenčního správce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni v insolvenčním řízení dlužníka AIA Stavoprojekt, s.r.o. (dále je dlužník) usnesením č.j. KSPL 54 INS 16244/2010-B-30 ze dne 4.10.2012 zamítl jeho návrh, aby byl insolvenční správce AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v.o.s. zproštěn funkce. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSPL 54 INS 16244/2010–A–27 ze dne 27.4.2011 rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil AGENTURU PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v.o.s. (dále též „insolvenční správce ARES“, „insolvenční správce“ nebo jen „ARES“). Dlužník navrhl zproštění insolvenčního správce jeho funkce s tím, že porušil zákon, když soudu oznámil, že funkci správce bude vykonávat jeho společník Ing. J. U. Dlužník dovozoval, že je-li insolvenčním správcem ustanovena veřejná obchodní společnost (dále též jen „v.o.s.“), může tuto funkci vykonávat pouze její ohlášený společník, který splňuje veškeré požadavky stanovené zákonem č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen ZOIS), pokud jde o vzdělání, složení předepsané zkoušky insolvenčního správce a další podmínky. Jestliže § 24 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) ukládá v.o.s. ustanovené správcem povinnost oznámit neprodleně soudu, kdo z jejích společníků bude jejím jménem vykonávat funkci správce, může jít jen o společníka ohlášeného. Jiný výklad by podle dlužníka popíral smysl úpravy ZOIS, jejímž cílem je zajistit, aby funkci insolvenčních správců vykonávaly osoby s náležitým vzděláním a orientací v právní a ekonomické oblasti, nikoliv každý, kdo podle obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) může být společníkem v.o.s. Jediným ohlášeným společníkem ARES je Ing. J. Š. Na jednání Ing. J. U. nelze aplikovat ani ustanovení § 40 odst. 3 IZ, neboť není zaměstnancem společnosti a s ohledem na své postavení ve společnosti jím ani být nemůže. Z toho dlužník dovozoval, že veškeré úkony (kupř. uznání některých pohledávek), které v insolvenčním řízení dlužníka učinil jakožto insolvenční správce Ing. J. U., jsou dle § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) absolutně neplatné. Insolvenční správce se k návrhu dlužníka vyjádřil podáním ze dne 7.9.2012, jímž oznámil, že jeho jménem bude funkci insolvenčního správce nadále vykonávat ohlášený společník Ing. J. Š. s tím, že mu nejsou známy okolnosti zakládající vyloučení některého z jeho společníků z výkonu funkce správce. Po přezkoumání věci soud prvního stupně neshledal návrh dlužníka opodstatněným. Důvodem pro zproštění insolvenčního správce ARES dle § 32 IZ nemůže být - podle názoru soudu prvního stupně - okolnost, že tento správce soudu ohlásil, že funkci insolvenčního správce bude jeho jménem vykonávat společník Ing. J. U., jenž není jeho společníkem ohlášeným. Soud - na rozdíl od dlužníka - je přesvědčen o tom, že společníkem, který může funkci insolvenčního správce jménem v.o.s. vykonávat, nemusí být nutně ohlášený společník, ale může jím být i jiný ze společníků této v.o.s., která byla ustanovena správcem. Soud se ztotožnil s argumentací dlužníka potud, že IZ zavedl nový institut insolvenčního správce jakožto profesionalizované osoby, u níž jsou podmínky vzniku oprávnění vykonávat tuto činnost, včetně vedení seznamu těchto správců, upraveny zvláštním zákonem - ZOIS. Odborná způsobilost pro výkon funkce insolvenčního správce (u v.o.s. jde o způsobilost ohlášeného společníka) je přitom zajištěna kvalifikačními předpoklady (požadavek vysokoškolského vzdělání magisterského studijního programu a složení příslušné odborné zkoušky organizované Ministerstvem spravedlnosti). Splnění podmínek pro vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce ověřuje a vydáním povolení (zvláštního povolení) dle § 6 nebo § 8 ZOIS aprobuje Ministerstvo spravedlnosti, které také vede seznam těchto insolvenčních správců jako součást veřejného insolvenčního rejstříku. Podle § 5 ZOIS musí návrh veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti na vydání povolení obsahovat označení obchodní firmy, sídla, identifikačního čísla osoby a dále jméno, popřípadě jména, a příjmení, rodné číslo, a není-li přiděleno, datum narození a trvalý pobyt společníka fyzické osoby, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, jejímž prostřednictvím bude vykonávat činnost insolvenčního správce („ohlášený společník“). K návrhu musí být připojeno prohlášení ohlášeného společníka, že bude nadále vykonávat činnost insolvenčního správce pouze v rámci v.o.s. nebo zahraniční společnosti. V § 8 pak ZOIS stanoví, že ministerstvo vydá povolení v.o.s. nebo zahraniční společnosti, pokud jde o společnost, která má ohlášeného společníka, jejíž ohlášený společník učinil prohlášení podle § 5 odst. 2 a která uzavřela na svůj náklad smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu. Z dikce citovaných ustanovení (užitého jednotného čísla v § 5 ZOIS) podle soudu prvního stupně vyplývá, že v.o.s. k tomu, aby mohla být zapsána do seznamu insolvenčních správců, musí mít jednoho ohlášeného společníka. Ustanovení § 22 odst. 2 IZ připouští jmenovat insolvenčním správcem osobu, která splňuje obecné i kvalifikační předpoklady a v seznamu zapsána není. K tomu soud poukázal na závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. KSBR 26 INS 292/2009, 2 VSOL 107/2009-B ze dne 16.4.2009, podle nichž „pouhé vyškrtnutí ze seznamu insolvenčních správců, ať již jako důsledek písemné žádosti, resp. oznámení správce ve smyslu § 12 písm. e), či důsledek § 40 odst. 2 ZOIS, není důvodem pro odvolání insolvenčního správce z funkce, neboť žádné zákonné ustanovení takovému insolvenčnímu správci nebrání, aby v této funkci dané řízení dokončil“. Ustanovení § 24 odst. 2 IZ předpokládá, že v.o.s. jakožto insolvenční správce oznámí insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat; odstavec 1 platí pro tohoto společníka obdobně. Citované ustanovení tedy užívá - dokonce dvakrát - termín „společník“, nikoli termín „ohlášený společník“. V.o.s. je společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společnou firmou a ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Společníkem v.o.s. může být jen fyzická osoba, která splňuje všeobecné podmínky provozování živnosti podle zvláštního právního předpisu a u níž není dána překážka provozování živnosti stanovená zvláštním právním předpisem bez ohledu na předmět podnikání společnosti (§ 76 obchodního zákoníku). Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že ZOIS předpokládá, že v.o.s. co insolvenční správce má toliko jednoho ohlášeného společníka (při splnění podmínek § 8), a že tento zákon ani jiný právní předpis neurčuje, že ostatními společníky v.o.s., která vykonává funkci správce, musí být osoby, které splňují kvalifikační předpoklady ohlášeného společníka. Jestliže podle ZOIS má mít v.o.s. zapsaného jen jediného ohlášeného společníka, ustanovení § 24 odst. 2 IZ - pokud by mělo na mysli ohlášeného společníka - by zůstávalo bez praktického dopadu, neboť soudu oznámeným společníkem, který bude jménem v.o.s. co insolvenčního správce jednat, by nutně musel být vždy onen jediný ohlášený společník zapsaný v seznamu správců. Z toho podle názoru soudu plyne, že společníkem oznámeným soudu dle cit. ustanovení IZ nemusí být společník ohlášený. Tento ohlášený společník je garantem odborné úrovně a připravenosti v.o.s. pro výkon funkce insolvenčního správce, tedy jeho prostřednictvím jsou příslušné kvalifikační předpoklady u společnosti zajištěny, a to nikoliv pouze za situace, kdy společníkem jednajícím za společnost při výkonu funkce správce bude sám ohlášený společník, nýbrž i pokud jím bude společník jiný (neohlášený). K tomu soud zdůraznil, že oznámený společník se nestává insolvenčním správcem, je toliko osobou jednající za správce při výkonu funkce insolvenčního správce, jímž je vždy ustanovená v.o.s. Odborná úroveň společníka jednajícího za společnost přitom podle názoru soudu nemusí být nutně dovozována toliko z toho, že taková osoba splnila jeden z kvalifikačních předpokladů výkonu funkce správce (složení odborné zkoušky). Zákon ostatně počítá i s možností, že do funkce správce – fyzické osoby může být výjimečně ustavena i osoba nezapsaná v seznamu insolvenčních správců. V dané věci se proto insolvenční správce ARES nedopustil pochybení tím, že jako osobu, která bude jeho jménem funkci insolvenčního správce vykonávat, oznámil společníka Ing. J. U., který za tohoto správce také jednal. V současné době jsou navíc takové úvahy i nadbytečné, když nadále za správce jedná jeho ohlášený společník Ing. J. Š. Protože soud v dosavadní činnosti insolvenčního správce nezjistil žádné nedostatky a námitky v tom směru nevznesl ani žádný z přihlášených věřitelů, návrh dlužníka zamítl. Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a insolvenčního správce ARES jeho funkce zprostil. Dlužník je – na rozdíl od soudu prvního stupně – přesvědčen o tom, že pokud insolvenční správce A RES soudu oznámil, že za něj funkci insolvenčního správce bude vykonávat neohlášený společník Ing. J. U., který tuto funkci také v plném rozsahu vykonával (činil úkony příslušející pouze insolvenčnímu správci - uznával přihlášené pohledávky věřitelů, zjišťoval majetkovou podstatu dlužníka apod.), porušil tímto jednáním d ůležitou povinnost uloženou mu zákonem, totiž povinnost vykonávat funkci insolvenčního správce pouze prostřednictvím svého ohlášeného společníka. Tím je naplněn důvod pro jeho zproštění funkce dle § 32 IZ. Dlužník pokládá za nesprávný názor soudu prvního stupně, že funkci insolvenčního správce může jménem v.o.s. vykonávat i jiný než její ohlášený společník. Takový výklad fakticky připouští, aby tuto funkci vykonával kdokoli, kdo splňuje požadavky kladené na společníka v.o.s., tedy kdo splňuje všeobecné podmínky provozování živnosti (dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost) a není u něj dána překážka provozováni živnosti. Společníkem v.o.s. přitom může být dle § 76 odst. 3 ObchZ i právnická osoba, která vykonává práva a povinnosti spojené se svojí účastí ve v.o.s. prostřednictvím svého statutárního orgánu. Při výkladu užitém soudem prvního stupně by tak - ad absurdum - mohla funkci insolvenčního správce vykonávat např. fyzická osoba, která nemá ani dokončené základní vzdělání, nebo dokonce právnická osoba. Přitom by postačovalo, aby např. z 10 společníků pouze jeden z nich splňoval požadavky stanovené ZOIS a byl ohlášeným společníkem jako „garant“. Ostatní neohlášení společníci, aniž by měli alespoň základní odborné znalosti, by ovšem mohli činit úkony insolvenčního správce, jež mají dalekosáhlé dopady pro dlužníka a věřitele, a nahlížet do veškerých dokladů dlužníka. Za nepřípadný má dlužník i argument soudu ustanovením § 22 odst. 2 IZ, když podle něj lze jmenovat insolvenčním správcem jen osobu, která splňuje obecné i kvalifikační předpoklady pro zápis do tohoto seznamu, a nic takového podmínkou pro pozici společníka v.o.s. není. Stejně tak se podle dlužníka v dané věci nijak neuplatní závěry soudem zmíněného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.4.2009, neboť se netýkají úpravy § 32 IZ, ale žádosti insolvenčního správce o jeho odvolání z funkce za situace, kdy byl posléze ze seznamu insolvenčních správců vyškrtnut. U insolvenčního správce ARES, který je v seznamu stále zapsán, jde ale o jeho porušování zákona ve smyslu § 32 IZ tím, že za něj funkci vykonávají osoby k tomu nezpůsobilé, resp. jimž takové oprávnění nikdy nevzniklo. K další argumentaci soudu dlužník uvedl, že v.o.s. nemusí být založena výlučně za účelem výkonu funkce insolvenčního správce, ale předmětem jejího podnikání může být nepochybně i další činnost. Pokud jde o její výkon funkce insolvenčního správce, nelze z dikce § 5 odst. 1 písm. d) ZOIS nikterak dovozovat, že musí mít jen jediného ohlášeného společníka. Vyplývá z ní jen tolik, že tato společnost musí mít alespoň jeden statutární orgán, jehož prostřednictvím bude činnost insolvenčního správce vykonávat. Ani žádné jiné ustanovení ZOIS nevylučuje více ohlášených společníků téže v.o.s. a v seznamu správců také je zapsána řada v.o.s. s vícerými ohlášenými společníky - např. insolvenční správce AP Insolvence, v.o.s., Indra – Šebesta, v.o.s. a další. Co však podle dlužníkova názoru plyne z cit. ustanovení zcela jednoznačně, je to, že v.o.s. může vykonávat funkci insolvenčního správce pouze a jedině prostřednictvím svého ohlášeného společníka (fyzické osoby, a již označila jako tu, jejímž prostřednictvím bude vykonávat činnost insolvenčního správce), nikoliv prostřednictvím jakýchkoliv osob, resp. jakýchkoliv společníků. V té souvislosti dlužník poukázal i na § 2 odst. 2 vyhlášky č. 314/2007 Sb., podle kterého minimální limit pojistného plnění z pojištění se pro veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti stanoví částkou 1.000.000,- Kč násobenou počtem ohlášených společníků. Z těchto důvodů dlužník nesouhlasí s názorem soudu, že ohlášený společník je pouze „garantem“ pro výkon funkce insolvenčního správce a že ZOIS předpokládá pouze jediného ohlášeného společníka v.o.s. Tato společnost potřebné předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce nenese sama o sobě, ale splňuje je pouze prostřednictvím vlastností svého ohlášeného společníka. Proto je v daném smyslu nelze od sebe oddělit. Ustanovení § 12 písm. f) ZOIS přitom stanoví, že právo v.o.s. vykonávat činnost insolvenčního správce zaniká dnem, ke kterému zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce jejímu ohlášenému společníkovi nebo dnem, ke kterému ohlášený společník přestal být společníkem v.o.s. Nikterak soud nevysvětlil, co míní úvahou, že odborná úroveň společníka jednajícího za společnost nemusí být nutně dovozována jen z toho, že taková osoba splnila jeden z kvalifikačních předpokladů výkonu funkce správce (složení odborné zkoušky). Dlužník nerozumí tomu, z jakých jiných skutečností by pak měla být odborná úroveň jednajícího neohlášeného společníka dovozována (zda by snad měli takoví společníci předkládat soudu doklady o svém dosaženém vzdělání a zda je bude soud sám přezkušovat a jejich předpoklady sám individuálně hodnotit). Takový výklad pokládá dlužník za zjevně nepřijatelný. Zákonodárce jasně stanovil podmínky, které osoba, jež chce vykonávat funkci insolvenčního správce, musí splnit, a za účelem garance odbornosti insolvenčního správce (jeho náležitých znalostí z oblasti práva, řízení podniku a účetnictví) zřídil institut prověření znalostí takové osoby odbornou zkouškou. K tomu dlužník ocitoval z důvodové zprávy k návrhu zákona o insolvenčních správcích: „,Jedním z problémů českého úpadkového práva upraveného dosud především zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je nedostatečná úprava minimální odborné způsobilosti těch, kteří působí v rámci insolvenčního řízení, tj. správců konkursních podstat vyrovnacích správců, resp. ostatních správců.“ … „I přes určité teoretické pochybnosti je na místě i nadále umožnit výkon činnosti insolvenčního správce také veřejné obchodní společnosti, jež bude činnost insolvenčního správce vykonávat prostřednictvím svých společníků, o kterých prokáže, že jako fyzické osoby splňují podmínky pro výkon činnosti insolvenčního správce .“ Podle dlužníka není možné připustit, aby pod záštitou v.o.s. s jedním ohlášeným společníkem funkci insolvenčního správce vykonávaly osoby, které nejsou samy schopny požadavky kladené na insolvenčního správce splnit, tedy aby nemusely splňovat přísná kritéria a nepodléhaly zákonem stanoveným povinnostem, a na druhou stranu mohly disponovat širokými pravomocemi, spravovat majetek třetích osob a de facto rozhodovat o tom, jaké dluhy bude dlužník plnit a jaké nikoliv. Většina dlužníků není právně ani ekonomicky vzdělána, nemá finanční prostředky na advokáty nebo účetní, a v insolvenčním řízení pak mají šanci ubránit se neoprávněným pohledávkám věřitelů jedině prostřednictvím odborně vzdělaného insolvenčního správce. Insolvenční správce ARES tedy tím, že nechal - za součinnosti všech svých společníků - vykonávat svoji funkci insolvenčního správce neohlášeným společníkem, závažně porušil své povinnosti, a nic na tom nemůže změnit okolnost, že v současné době je již v této pozici ohlášený společník Ing. J. Š. Správce přitom oznámením této změny fakticky dal najevo souhlas s dlužníkovým názorem. Z údajů insolvenčního rejstříku navíc vyplýv á, že ARES jako insolvenční správce stejným protiprávním způsobem (jednáním skrze neohlášeného společníka) vystupuje i v desítkách dalších insolvenčních řízeních vedených u Krajského soudu v Plzni. Nejde tudíž o nějaký ojedinělý exces této společnosti. Dlužník přitom pochybuje o tom, že v.o.s. může v průběhu insolvenčního řízení (dokonce až po prohlášení konkursu a přezkumném jednání) uvedené nedostatky svého jednání napravit jen tím, že funkci insolvenčního správce bude za ni nadále oficiálně vykonávat ohlášený společník, anebo že vůbec osobu společníka oznámeného soudu dle § 24 odst. 2 IZ může změnit. Dlužník v návrhu na zproštění insolvenčního správce funkce vyslovil názor, že veškeré úkony, které v insolvenčním řízení učinil jakožto insolvenční správce Ing. J. U., jsou dle § 39 ObčZ absolutně neplatné, neboť je vykonala osoba k tomu neoprávněná. S touto námitkou dlužníka se ale soud prvního stupně nijak nevypořádal. Dlužník přitom dokumentoval neodbornost správcovy činnosti i na tom, že uznal některé sporné pohledávky, přestože dlužník uvedl pádné důvody pro jejich popření. Šlo např. o pohledávku ve výši 10.153.966,50 Kč, kterou přihlásila První konkursní, v.o.s., jako insolvenční správce AB-KOPSTAV, s.r.o., a kterou Krajský soud v Plzni rozsudkem č.j. 47 Cm 125/2010-133 ze dne 19.3.2012 (zatím nepravomocným) shledal naprosto nedůvodnou. Ani k tomuto argumentu se insolvenční správce a soud nevyjádřili. Popsaným jednáním tak insolvenční správce poškodil jak dlužníka, tak věřitele. Přitom ani není pravdivé konstatování soudu prvního stupně, že věřitelé nevznesli proti činnosti insolvenčního správce žádné námitky. Pominul tak zcela např. podání České spořitelny, a.s. ze dne 9.3.2012 (B-24), která žádal a prověřit, zda mezi insolvenčním správcem a AK Kocián, Šolc, Balaštík s.r.o. neexistuje spojení a nejde-li tu o střet zájmů, jakož i následné vyjádření Finančního úřadu v Karlových Varech (B-26). Krajské státní zastupitelství v Plzni ve vyjádření k odvolání uvedlo, že předně nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že podle ZOIS může mít v.o.s. coby insolvenční správce toliko jednoho „ohlášeného společníka". K ohlášenému společníkovi § 5 odst. 1 písm. d) ZOIS stanoví podmínku, že musí být nejen pouhým společníkem, ale dokonce statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu v.o.s., a to právě proto, aby mohla být splněna další podmínka tohoto ustanovení, že prostřednictvím ohlášeného společníka bude v.o.s. jako insolvenční správce činnost insolvenčního správce vykonávat. Jde o speciální úpravu ve vztahu k obecné úpravě § 81 odst. 2 ObchZ, který připouští, že všichni společníci členy statutárního orgánu být nemusí, a pak se na obchodním vedení společnosti nepodílejí. Ohlášený společník, jestliže by nebyl členem statutárního orgánu, by za v.o.s. nemohl vykonávat ani činnost insolvenčního správce, neboť ta do obchodního vedení společnosti v daném případě patří. Protože obecná úprava § 76 ObchZ není úpravou § 5 ZOIS dotčena, není omezen počet ohlášených společníků coby společníků - fyzických osob - splňujících kvalifikační podmínky výkonu funkce insolvenčního správce. Proto v.o.s. jako insolvenční správce může mít více ohlášených společníků, a proto po ní také § 24 odst. 2 IZ požaduje oznámit soudu, kdo z jejích společníků bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat. Takto oznámeným společníkem ale nemůže být kterýkoliv společník, nýbrž jen ohlášený společník. Ustanovení o insolvenčních správcích v § 21 odst. 2 IZ odkazuje na zvláštní právní předpis, kterým je podle poznámky pod čarou ZOIS. Ten v § 5 odst. 1 písm. d) stanoví, že v.o.s jako insolvenční správce bude tuto činnost vykonávat prostřednictvím ohlášeného společníka. Tuto úpravu by zcela popíral výklad soudu prvního stupně, podle nějž má § 24 odst. 2 IZ na mysli kteréhokoli společníka v.o.s. K tomu Krajské státní zastupitelství v Plzni připomnělo, že ačkoli IZ i ZOIS nabyly účinnosti dnem 1.1.2008, IZ byl přijat 30.3.2006 a ZOIS až dne 23.5.2006. Dřívější úprava výkonu činnosti insolvenčního správce podle § 24 odst. 2 IZ tak byla derogována pozdější úpravou § 5 odst. 1 písm. d) ZIS. V dané věci sdělení insolvenčního správce ARES ze dne 29.4.2011 (A-28) podepsal jeho ohlášený společník, a proto je Krajské státní zastupitelství v Plzni považuje za zmocnění, které právnická osoba platně udělila Ing. J. U. ve smyslu § 21 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Ing. U. tak nutno považovat za „pracovníka" insolvenčního správce. Pojem pracovník totiž nemůže být zužován restriktivně jen na osobu, která s insolvenčním správcem uzavřela smlouvu o pracovním poměru. Za pracovníka nutno pokládat i toho, kdo jako společník právnické osoby uzavřel společenskou smlouvu o jejím založení. Zmocnění pak zaniklo sdělením insolvenčního správce ze dne 7.9.2012 (B-29). Vzhledem ke svému náhledu na věc, odlišnému od názoru soudu prvního stupně, se Krajské státní zastupitelství v Plzni, jako úřad v insolvenčním řízení zastupující stát při ochraně veřejného zájmu, obrátí na Ministerstvo spravedlnosti s podnětem, aby nad výkonem činnosti insolvenčního správce vykonalo dohled (§ 36 odst. 1 ZIS). Nesouhlasí však s názorem dlužníka, že úkony správcova společníka Ing. U., který není společníkem ohlášeným, založily absolutní neplatnost úkonů insolvenčního správce podle § 39 ObčZ. Insolvenční správce dosud prostřednictvím společníka Ing. J. U. provedl následující procesní úkony: - oznámil účastníkům řízení, že jménem insolvenčního správce bude jednat Ing. J. U. a umožnil účastníkům řízení nahlížet v sídle insolvenčního správce do seznamu přihlášených pohledávek a dokladů, na jejichž základě se seznam sestavuje (A-28), - sepsal a zveřejnil seznam přihlášených pohledávek a podal zprávu o stavu insolvenčního řízení (B-7), - zúčastnil se přezkumného jednání schůze věřitelů konaných dne 20.7.2011 (B-8); na přezkumném jednání byl dlužník přítomen a nebyl zkrácen na právu popřít přihlášené pohledávky, stejně jako nebyl v popěrném právu zkrácen žádný z věřitelů; do skončení tohoto jednání dlužník vůči osobě jednající za insolvenčního správce námitku nepodal, - sepsal a nechal zveřejnit soupis majetkové podstaty (B-18), ke zpeněžování majetkové podstaty zatím nedošlo, - zveřejnil výzvu dlužníkovi k předložení účetnictví (B-17); v podání B-19 dlužník respektoval osobu Ing. J. U., odpověděl mu; nevyhovění výzvě B-17 nemělo vůči dlužníkovi a osobám za něj jednajícím žádný škodlivý následek. Z výše uvedeného podle státního zastupitelství vyplývá, že z právních vztahů uvedených v § 1 odst. 2 ObčZ byla činností insolvenčního správce zatím založena jen práva týkající se zjištění pohledávek. Na přezkumném jednání zůstal dlužník jako účastník řízení bez jakýchkoli výhrad. Přezkumný úkon se tak stal platným okamžikem skončení přezkumného jednání s tím, že výsledky přezkumného jednání se staly závaznými i pro insolvenčního správce, byť účastníkem řízení není, neboť je úkonem svého zástupce vázán (přezkumný úkon se týkal předmětu činnosti právnické osoby coby insolvenčního správce a její zástupce meze zmocnění nepřekročil). I kdyby se snad v budoucnosti prokázalo, že insolvenční správce uznal pohledávku proto, že osoba, která za něj jednala, nepostupovala při přezkoumávání s odbornou péčí, uplatnila by se odpovědnost insolvenčního správce podle § 37 IZ ve spojení s § 33 odst. 1 a § 853 ObčZ. Ohlášený společník nesdělil k postupu Ing. J. U. žádné výhrady (ani k výsledku přezkumného jednání). Proto není srozumitelný obsah sdělení insolvenčního správce B-29, že účastníci řízení budou moci nahlížet do seznamu přihlášených pohledávek a dokladů, z nichž je sestaven a doplňován; může totiž vyvolávat dojem, že se insolvenční správce přiklonil k dlužníkovu názoru o absolutní neplatnosti úkonů vykonaných za něj Ing. U., a že přezkumné řízení bude opakováno. To však za daného stavu již procesně není možné. Krajské státní zastupitelství v Plzni souhlasí se zjištěním insolvenčního soudu, že insolvenční správce dosud postupoval bez průtahů, že tvrzené nedostatky v odbornosti jeho postupu zjištěny nebyly (výtky v tom směru zatím nebyly potvrzeny) a že důvody pro zproštění insolvenčního správce funkce nenastaly. Odvolání dlužníka tak zůstává jen námitkou proti zastoupení insolvenčního správce osobou Ing. U., kterou však dlužník neuplatnil včas (tak, aby bylo možno závadu zhojit např. odročením přezkumného jednání). Proto státní zastupitelství navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. V doplnění svého vyjádření pak Krajské státní zastupitelství dodalo, že pokud § 5 odst. 1 písm. d) ZOIS užívá formulaci výkon činnosti insolvenčního správce a § 24 odst. 2 IZ užívá formulaci výkon funkce insolvenčního správce, je tím míněno totéž. Je-li insolvenčním správcem v.o.s., jejím jménem jedná především statutární orgán jako u každé jiné právnické osoby (§ 20 odst. 1 ObčZ). Proto § 5 odst. 1 písm. d) ZOIS u ohlášeného společníka vyžaduje, aby byl statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu. Toto ustanovení i § 24 odst. 2 IZ sledují týž požadavek, a to, že právní úkony bude ohlášený společník vykonávat jménem v.o.s. Obecné ustanovení § 20 odst. 2 ObčZ, podle nějž mohou činit právní úkony za právnickou osobu i jiní pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé, se tu vzhledem ke speciální úpravě § 24 odst. 2 IZ užít nedá. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno. Podle § 32 odst. 1 IZ insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v dané věci byla AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v.o.s. postupem dle § 25 IZ, jako osoba určená opatřením předsedy soudu ze seznamu insolvenčních správců, ustanovena do funkce insolvenčního správce usnesením č.j. KSPL 54 INS 16244/2010–A–27 ze dne 27.4.2011, jímž soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužníka. Dle § 24 odst. 4 IZ pak tento insolvenční správce podáním ze dne 29.4.2011 podepsaným Mgr. Jaroslavem Špičkou (A-28) soudu oznámil, že jeho jménem bude funkci insolvenčního správce vykonávat společník Ing. J. U. Tento společník pak jménem ustanoveného insolvenčního správce funkci skutečně vykonával. Vedle zprávy o činnosti ze dne 18.7.2011 a dalších dílčích úkonů sestavil seznam přihlášených pohledávek (B-7), podle nějž proběhlo dne 20.7.2011 přezkumné jednání (B-8), na němž insolvenční správce všechny přezkoumávané pohledávky uznal, dlužník některé z nich (s písemným odůvodněním) popřel, a dále poté, co byl usnesením ze dne 10.8.2011 (B-11) na majetek dlužníka prohlášen konkurs, sestavil ke dni 22.12.2011 soupis majetkové podstaty (B-18). Tento soupis napadla excindační žalobou CANNY PLUS, s.r.o., řízení dosud nebylo ukončeno. Vedle toho Ing. J. U. jako osoba jednající za insolvenčního správce podal prostřednictvím jím zmocněného advokáta JUDr. Orcta odpůrčí žalobu vůči CANNY PLUS, s.r.o. (C1-1), již ale posléze vzal zpět a toto incidenční řízení vedené pod sp.zn. 155 ICm 2873/2011 bylo zastaveno usnesením ze dne 11.5.2012, které nabylo právní moci v rozhodnutí o zastavení řízení dne 21.6.2012 a ve výroku o náhradě nákladů řízení dne 20.12.2012. Poté dlužník podal dne 19.7.2012 (B-27) návrh na zproštění insolvenčního správce jeho funkce pro její výkon neohlášeným společníkem Ing. J. U. Na požadavek soudu k podání vyjádření k tomuto návrhu reagoval insolvenční správce tak, že podáním ze dne 7.9.2012 (B-29) soudu oznámil, že jeho jménem bude funkci insolvenčního správce vykonávat podepsaný společník Ing. J. Š. Z údajů obchodního rejstříku odvolací soud zjistil, že AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v.o.s. má od svého ustanovení do funkce insolvenčního správce zapsány jako společníky, tvořící i její statutární orgán, Ing. J. U., Ing. E. H. a Ing. J. Š. Jak plyne ze seznamu insolvenčních správců, z uvedených společníků dané v.o.s. byl a je zapsán jako ohlášený společník pouze Ing. J. Š. Soud prvního stupně zamítl návrh dlužníka na zproštění insolvenčního správce ARES jeho funkce se závěrem, že tento insolvenční správce (v.o.s.) se nedopustil žádného pochybení tím, že podle § 24 odst. 2 IZ jako společníka, který bude jeho jménem funkci insolvenčního správce vykonávat, oznámil soudu osobu svého společníka Ing. J. U., který není jeho ohlášeným společníkem dle § 5 odst. 1 písm. d) ZOIS, a který také v daném insolvenčním řízení úkony insolvenčního správce vykonával. Tento závěr postavil soud na názoru, že ZOIS u insolvenčního správce, kterým je v.o.s., předpokládá pouze jediného ohlášeného společníka, a že tudíž vyžaduje-li § 24 odst. 2 IZ po takovém ustanoveném správci oznámit soudu, prostřednictvím kterého ze svých „společníků“ bude funkci insolvenčního správce vykonávat, aniž by bylo užito termínu „ohlášený společník“, je nutno dovodit, že insolvenční správce - v.o.s. může v insolvenčním řízení svoji funkci vykonávat prostřednictvím kteréhokoli ze svých společníků, tedy i společníků neohlášených. Tento názor podporoval soud úvahou, že ohlášený společník v.o.s., který musí splňovat základní kvalifikační předpoklady požadované pro zápis do seznamu insolvenčních správců u fyzické osoby, je (pouze) „garantem“ náležitého odborného výkonu funkce insolvenčního správce za celou v.o.s., tedy i kdyby měla být tato funkce konána prostřednictvím společníka neohlášeného, který sám nositelem zákonem požadovaných předpokladů není. Uvedené závěry soudu prvního stupně pokládá odvolací soud za nesprávné, a to z důvodů, které vystihl dlužník ve svém odvolání. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, jen pokud jde o jeho východisko, že předpokladem získání povolení k výkonu funkce insolvenčního správce (§ 3 odst. 1 písm. a/ ZOIS), jež konstituuje jeho oprávnění tuto činnost podle IZ vykonávat (a proto být zapsán do seznamu insolvenčních správců jako oprávněný uchazeč o ustanovení do této funkce v insolvenčním řízení dle § 25 IZ), je u v.o.s. – dle § 8 odst. 1 písm. a) ZOIS - také splnění podmínky, že má ohlášeného společníka (§ 5 odst. 1 písm. d/ ZOIS), který jako fyzická osoba naplnil kvalifikační požadavky vyžadované pro povolení k činnosti insolvenčního správce u takové osoby dle § 6 odst. 1 ZOIS. To ostatně výslovně zmiňuje i důvodová zpráva k ZOIS, na niž dlužník případně poukazoval. Odpovídá tomu i praxe Ministerstva spravedlnosti, které podle ZOIS splnění podmínek pro vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce ověřuje, vydáním příslušného povolení dle § 6 nebo § 8 ZOIS aprobuje, a které také vede seznam těchto insolvenčních správců jako součást veřejného insolvenčního rejstříku. Ohlášený společník v.o.s. - její společník fyzická osoba v pozici statutárního orgánu nebo jeho člena, jehož v.o.s. v návrhu na vydání povolení označila jako osobu, jejímž prostřednictvím bude činnost insolvenčního správce vykonávat - tedy musí být nejen plně právně způsobilý a bezúhonný ve smyslu § 7 odst. 1 ZOIS, ale musí také mít vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu získané na vysoké škole v členském státě nebo členským státem uznané a musí mít složenu zkoušku nebo rozdílovou zkoušku insolvenčního správce, již organizuje Ministerstvo spravedlnosti (§ 24, § 25 a § 37 IZ a vyhláška č. 312/2007 Sb.). Soud prvního stupně dále správně poukazoval na to, co Vrchní soud v Praze zdůraznil např. již ve svém usnesení č.j. MSPH 76 INS 8711/2009, 3 VSPH 1090/2010-B-261 ze dne 4.1.2011, totiž že součástí koncepce insolvenčního zákona je i působení insolvenčního správce jakožto maximálně profesionalizované osoby, která prostřednictvím výše uvedených nových – oproti předchozí úpravě přísnějších – kvalifikačních předpokladů dává dostatečnou záruku svojí osobní i odborné způsobilosti pro činnost insolvenčního správce. Praktické zkušenosti s výkonem správců konkursních podstat v režimu předchozího zákona o konkursu a vyrovnání svědčily o tom, že tehdejší úprava minimální odborné způsobilosti těchto správců byla nedostatečná, přičemž právní terén nové úpravy úpadkového práva je z hlediska nároků na jeho aplikaci ještě podstatně komplikovanější a náročnější. Proto ZOIS, který je součástí nové úpravy úpadkového práva, doplňuje IZ (obsahující základní úpravu činnosti insolvenčních správců v procesní oblasti) o statusový a organizační aspekt činnosti insolvenčních správců. Jeho ambicí – jak uvádí důvodová zpráva – je konstituovat dostatečně funkční systém, který bude generovat insolvenční správce na odborné úrovni, zaručující jejich efektivní činnost v rámci insolvenčního řízení. Proto ZOIS (podmínkou náležitého vzdělání a odborné zkoušky) posílil požadavky odborné úrovně insolvenčních správců s prvky profesionalizace jejich činnosti a ekonomickými garancemi v podobě povinného pojištění. Popsaná východiska však soud prvního stupně do svých závěrů v projednávané věci nepromítl, naopak v rozporu s nimi pro případ výkonu funkce insolvenčního správce veřejnou obchodní společností dezinterpretoval a ve svém důsledku popřel podstatu výše uvedené úpravy ZOIS a její vztah k příslušné úpravě IZ, konkrétně k jeho § 24 odst.

2. Předně považuje odvolací soud za zjevně nesprávný názor soudu prvního stupně, že v.o.s. co insolvenční správce může mít pouze jediného ohlášeného společníka. Jestliže ZOIS v § 5 nebo v § 8 hovoří o ohlášeném společníku v.o.s., nelze z toho dovozovat, že takových osob nemůže být více. S možností vícerých ohlášených společníků v.o.s. – jak dlužník správně poznamenal - zákonodárce počítá dokonce výslovně, když v § 2 odst. 2 vyhlášky č. 314/2007 Sb. (vydané ve smyslu zmocnění § 39 ZOIS) minimální limit pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce podle IZ nebo s činností jeho zaměstnanců, stanoví pro v.o.s. (a zahraniční společnost) částkou 1.000.000,- Kč násobenou počtem ohlášených společníků. Takový právní stav věci potvrzuje i praxe Ministerstva spravedlnosti, když v jím vedeném seznamu insolvenčních správců je u řady v.o.s. zapsáno více jejich ohlášených společníků. Není tedy pochyb o tom, že v.o.s. zapsaná v seznamu insolvenčních správců může mít více ohlášených společníků, jejichž prostřednictvím bude oprávněna činnost insolvenčního správce vykonávat. A právě pro ten případ § 24 odst. 2 IZ ukládá v.o.s. ustanovené insolvenčním správcem, aby soudu neprodleně oznámila, který z jejích ohlášených společníků bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat. Je zcela zřejmé, že pokud cit. ustanovení užívá termínu „společník“ v.o.s., je tím míněn některý z vícerých jejích ohlášených společníků. Uvedená nepřesná formulace § 24 odst. 2 IZ nemůže být důvodem pro výklad užitý soudem prvního stupně, podle nějž funkci insolvenčního správce může za v.o.s. vykonávat kterýkoli z jejích společníků, tedy i společník neohlášený. Takový výklad je v evidentním rozporu s úpravou ZOIS, která přiznává v.o.s. oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce jen za předpokladu, že tak bude činit prostřednictvím (rukou) svého ohlášeného společníka, který jako fyzická osoba je nositelem předepsaných osobních a odborných vlastností, jež Ministerstvo spravedlnosti aprobovalo. Soud prvního stupně fakticky přistupoval k věci tak, jako by § 5 odst. 1 písm. d) ZOIS neplatil, nebo byl - z neznámých důvodů - eliminován úpravou § 24 odst. 2 IZ v tom smyslu, že ve skutečnosti může za v.o.s. vykonávat funkci insolvenčního správce nikoli jen k tomu ohlášený aprobovaný společník, ale dle vlastního výběru této v.o.s. kterákoli z osob, jež je právě jejím společníkem. Tedy i osoba, která nejenže nezosobňuje ony verifikované kvalifikační předpoklady, ale dokonce ani nemusí být statutárním orgánem nebo jeho členem dané v.o.s. (jak ZOIS u ohlášeného společníka rovněž vyžaduje). Nutno dodat, že v případě připuštění výkonu funkce insolvenčního správce – v.o.s. jiným než ohlášeným společníkem by byl popřen i smysl úpravy pozastavení výkonu činnosti insolvenčního správce obsažené v § 9 odst. 1 písm. d) ZOIS (ve spojení s § 5 odst. 2 téhož zákona), který tkví v tom, že táž osoba může konat funkci insolvenčního správce buď jen jako samostatná fyzická osoba, anebo jen jako ohlášený společník v.o.s. Taková překážka dvojího výkonu funkce insolvenčního správce by se zjevně (ač by šlo o stále stejnou sledovanou kolizi správce fyzické osoby a správce v.o.s.) nemohla prosadit, pokud by bylo připuštěno, aby za v.o.s. konala funkci insolvenčního správce jiná osoba než její ohlášený společník. Ze všech uvedených důvodů je tedy odvolací soud přesvědčen o tom, že v insolvenčním řízení může v.o.s. vykonávat činnost (funkci) insolvenčního správce výhradně prostřednictvím svého ohlášeného společníka; jen takovou osobu může soudu podle § 24 odst. 2 IZ oznámit jako společníka, který bude jejím jménem ve funkci insolvenčního správce konat. Z toho plyne, že v.o.s. může činit právní úkony, které náležejí do výkonu funkce (činnosti) insolvenčního správce, jedině rukou ohlášeného a soudu oznámeného společníka. Jinou věcí je, že v rámci tohoto svého působení pak může v.o.s. prostřednictvím za ni jednajícího ohlášeného společníka zmocnit k určitým právním úkonům jinou osobu, nebo pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za ni jednal v soudních a jiných řízeních (§ 40 odst. 3 IZ). Zjevně liché jsou v tom směru úvahy Krajského státního zastupitelství v Plzni o tom, že pokud v.o.s. co ustanovený insolvenční správce dle § 24 odst. 2 IZ oznámí soudu své jednání společníkem, který není společníkem ohlášeným, a toto oznámení podepsal (učinil) za danou v.o.s. ohlášený společník, je třeba považovat oznámeného neohlášeného společníka za „pracovníka“ insolvenčního správce či jeho zmocněnce, a to ve smyslu § 21 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Citované ustanovení předně neupravuje zastupování právnické osoby v civilním (a tedy i insolvenčním) řízení, nýbrž její přímé procesní jednání v takovém řízení prostřednictvím fyzických osob, jimž o.s.ř. v uvedeném ustanovení takové procesněprávní oprávnění přiznává. Nadto jde o úpravu týkající se účastníka řízení, jímž insolvenční správce není. Výkon činnosti insolvenčního správce – v.o.s. je třeba rozlišovat od jednání téže v.o.s. co podnikatelského subjektu, kdy ve svých soukromoprávních poměrech činí procesní či hmotněprávní úkony. Podmínky, rozsah a způsob výkonu činnosti v.o.s. co insolvenčního správce, jakož i jeho příslušnou deliktní odpovědnost, vymezuje úpadková právní úprava (tedy zejména ZOIS a IZ, včetně ustanovení dalších právních předpisů na ně navazujících). Tato úprava – jak již řečeno – vymezuje jednání insolvenčního správce – v.o.s. tak, že právní úkony v rámci jeho funkce mohou být činěny (jeho vůle utvořena a navenek projevena) jen jeho ohlášeným společníkem, který jedině je k tomu způsobilý a samotnou v.o.s. také povolaný (§ 5 odst. 1 písm. d/ ZOIS). Z uvedeného plyne jediný možný závěr, a sice, že úkony činěné za v.o.s. co ustanoveného insolvenčního správce jiným než jejím ohlášeným společníkem nemají účinky úkonů insolvenčního správce, které s nimi zákon jinak spojuje. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že insolvenční soud – ať již přehlédnutím, nebo v důsledku svého nesprávného právního názoru – jednání neohlášeným společníkem připustil. Kdyby soud zakročil, jakmile od ustanovené v.o.s. oznámení s pověřením k jednání neohlášeným společníkem obdržel, nemohlo by k tomuto nepřípustnému jednání insolvenčního správce dojít. Povaze věci se – z výše popsaných důvodů - vymykají i jakékoli úvahy o nějakém dodatečném zhojení předmětného právně bezúčinného správcova jednání. Pro poměry posuzované věci to znamená, že zásadní úkony příslušející insolvenčnímu správci, které za ustanoveného správce ARES činil jeho neohlášený společník Ing. J. U., nemají účinky úkonů insolvenčního správce. Proto bude v daném insolvenčním řízení nutné znovu – řádně jednajícím insolvenčním správcem - provést soupis majetkové podstaty a sestavit seznam přihlášených pohledávek, na jehož podkladě teprve bude možno řádné (právně validní) přezkoumání přihlášených pohledávek při novém přezkumném jednání. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že ustanovený insolvenční správce ARES zjevně závažně porušil svoji důležitou zákonnou povinnost, když jako osobu, jež za něj bude funkci insolvenčního správce vykonávat, oznámil soudu osobu, jež není jeho ohlášeným společníkem, a prostřednictvím tohoto neohlášeného společníka také tuto funkci vykonával. S ohledem na popsané důsledky tohoto právně nepřípustného jednání insolvenčního správce, jimiž insolvenční řízení zatížil, jsou ve smyslu § 32 odst. 1 IZ naplněny důvody pro jeho zproštění funkce. Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, že insolvenčního správce ARES funkce insolvenčního správce zprostil. Vzhledem k tomu, že se zproštěním funkce správce je spojeno i ustavení správce nového, přičemž takové rozhodnutí odvolacímu soudu nepřísluší, bude třeba, aby tak v dalším řízení neprodleně učinil soud prvního stupně. Účinky svého rozhodnutí proto odvolací soud vázal na rozhodnutí soudu prvního stupně o ustavení nového insolvenčního správce. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Plzni. V Praze dne 21. června 2013 JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová