1471/2016

Plný text

MSPH 91 INS 8511/2016 2 VSPH 1471/2016-A-16 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Hany Homolové v insolvenčním řízení dlužnice

I. B., bytem P., o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 8511/2016-A-11 ze dne 28. června 2016, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 8511/2016-A-11 ze dne 28. června 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 8511/2016-A-11 ze dne 28.6.2016 uložil dlužnici

I. B. (dále jen „dlužnice“), aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč. V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 12.4.2016 domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě splátkového kalendáře. Soud předeslal, že jednou z podmínek povolení oddlužení je reálný předpoklad, že jde o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Z insolvenčního návrhu soud zjistil, že dlužnice eviduje 7 závazků, z nichž dva pochází z podnikání, a to dluh vůči Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky (dále jen „ZPMVČR“) ve výši 13.975,- Kč a dluh vůči Pražské správě sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) ve výši 39.654,- Kč. Proto soud shledal, že řešení úpadku dlužnice oddlužením brání dluhy z podnikání, a že její návrh na povolení oddlužení tak pravděpodobně zamítne. Výjimkou by bylo, pokud by s oddlužením souhlasili všichni věřitelé, vůči nimž má dlužnice dluh z podnikání (§ 389 odst. 2 insolvenčního zákona - dále jen „IZ“)“. Vyjádření věřitele PSSZ ze dne 16.6.2016 však soud posoudil jako nesouhlas s oddlužením, neboť požaduje uhrazení dluhu ve 100% výši, a souhlas věřitele ZPMVČR soud neobdržel. Pokud tedy dlužnice setrvá na svém insolvenčním návrhu, bude její úpadek řešen konkursem ve smyslu § 396 IZ, dle kterého jestliže soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Dále soud citoval část ust. § 108 IZ (první větu před středníkem odstavce 1 a první větu odstavce 2) a vysvětloval, že smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především zajistit dostatek disponibilních finančních prostředků, které by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, a to zejména v těch případech, kdy v majetkové podstatě není dostatek finančních prostředků nezbytných pro vedení řízení; vedle toho má záloha zajistit, aby v případě, že náklady řízení nebudou uspokojeny z majetkové podstaty, mohly z ní být uspokojeny alespoň nároky správce z titulu jeho hotových výdajů a odměny (ta v případě řešení úpadku konkursem činí minimálně 45.000,- Kč). Povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ukládá soud navrhovateli vždy, když to považuje za nezbytné s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci. Z insolvenčního návrhu dlužnice je zřejmé, že nevlastní žádný majetek, který by bylo možné zpeněžit, ani nedisponuje žádnými peněžními prostředky v hotovosti nebo na bankovních účtech, které by mohly sloužit k pokrytí prvotních výdajů insolvenčního správce (při zjišťování majetku dlužnice, přezkoumání přihlášených pohledávek). S odkazem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že dlužnice nemá dostatek volných peněžních prostředků, jež si insolvenční řízení nutně vyžádá. Lze tedy předpokládat, že ze složené zálohy budou hrazeny hotové výdaje správce, které mu vzniknou bezprostředně po jeho ustanovení do funkce. Je nepřijatelné, aby náklady insolvenčního řízení byly hrazeny z rozpočtových prostředků státu. Z těchto nákladů se prioritně hradí odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce, které se podle § 38 odst. 2 IZ uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, a teprve není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát. Proto soud rozhodl o povinnosti dlužnice zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč. Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby je změnil tak, že se jí povinnost k zaplacení zálohy neukládá. Namítala, že dlužníku majícímu dluhy z podnikání IZ nestanoví povinnost doložit u všech věřitelů těchto dluhů jejich souhlas s oddlužením, neboť tito věřitelé se mohou k návrhu na povolení oddlužení vyjádřit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. S tím výslovně počítá § 403 odst. 2 IZ, který podle názoru dlužnice dopadá právě na situaci, kdy dlužník nebyl schopen dodat souhlasy věřitelů svých závazků z podnikání, kteří se ale mohou k věci vyjádřit v dalším průběhu řízení, přičemž dané ustanovení v tom směru řeší i důsledky jejich případné procesní pasivity. Při postupu zvoleném soudem prvního stupně se ale zmíněná právní úprava vůbec nemůže uplatnit. Dlužnice ke splnění výzvy soudu ze dne 31.5.2016, aby doložila souhlasy PSSZ a ZPMVČR s oddlužením, nemohla učinit více, než tyto subjekty oslovit se žádostí o udělení soudem vyžadovaného souhlasu. PSSZ zaslala - přímo soudu – svůj souhlas podmíněný 100% uspokojením. ZPMVČR dlužnici sdělila, že případný souhlas je schopna udělit až na základě výzvy insolvenčního správce (soudu), o čemž dlužnice soud obratem informovala. Podle názoru dlužnice soud prvního stupně při vydání napadeného usnesení postupoval nepřípadně formalisticky i potud, že nikterak nezohlednil konkrétní okolnosti věci, tedy zejména výši dluhu vůči PSSZ a ZPMVČR (celkem 53.629,- Kč) ve vztahu k příjmům a výši uložené zálohy na náklady insolvenčního řízení, a nevzal v úvahu účel insolvenčního řízení a jeho zásady (§ 1 a § 5 IZ), dle kterých se má při řešení úpadku dlužníka postupovat tak, aby došlo k zásadně poměrnému, ale zároveň co nejvyššímu uspokojení dlužníkových věřitelů, a aby přitom žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen. Dlužnice se proto domnívá, že i kdyby PSSZ a ZPMVČR udělily v další fázi insolvenčního řízení souhlas s podmínkou 100% uspokojení svých pohledávek, oddlužení by ve smyslu uvedených zásad přesto mohlo být povoleno, neboť pohledávky uvedených subjektů nemusí být natolik vysoké, aby je nebylo možno v rámci oddlužení zcela splatit. Ve výsledku by se tak těmto věřitelům dostalo vyššího uspokojení, než pokud by dlužnice nejdříve formálně absolvovala neúspěšný konkurs, aby překážka dluhů z podnikání formálně odpadla, a přitom ovšem musela nejprve - složením částky 50.000,- Kč - jednorázově uhradit náklady insolvenčního řízení, ačkoli ty by v případě oddlužení ve formě splátkového kalendáře mohly být hrazeny postupně v rámci splátek, což je nepochybně postup hospodárnější, pro věřitele výhodnější a tedy z hlediska zákona účelnější. I z toho pohledu tudíž dlužnice považuje postup soudu prvního stupně za neadekvátní (nesprávný). K tomu dlužnice poznamenala, že PSSZ a ZPMVČR jsou specifičtí věřitelé, kteří jsou úzce navázaní na veřejný sektor s interně určenými postupy, kvůli kterým nejsou oprávněni udělit jiný souhlas než se 100% uspokojením, a to navíc až na výzvu soudu či insolvenčního správce. Jestliže tedy soud vyžaduje od dlužnice souhlas od těchto věřitelů, jde o požadavek, který objektivně nemůže splnit. Domnívá se, že vzhledem k uvedenému měl soud od ZPMVČR sám vyžádat jeho souhlas s oddlužením, a že nepřípadně (bez dalšího) vyhodnotil jako nesouhlas stanovisko PSSZ, která svůj souhlas podmínila plným uspokojením. Má tedy za to, že na základě důvodů uvedených soudem prvního stupně by jí dobrodiní oddlužení nemělo být odepřeno. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu. Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli – zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,- Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně. Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také – s ohledem na povahu věci – nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit. Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku. Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku - navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení úpadku dlužnice oddlužením, neboť tomu brání její dluhy z podnikání, a že proto soud „pravděpodobně“ její návrh na povolení oddlužení zamítne (ačkoli v tom případě by muselo jít o odmítnutí tohoto návrhu dle § 390 odst. 3 IZ) a její úpadek tak podle § 396 IZ bude řešen konkursem. Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka - fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání – bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci - řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2016“) s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen. Ze závěrů vyjádřených v této publikované právní větě (viz dikci „ dlužník, který má dluh z podnikání … “) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu – viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána „pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení“, tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ. Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za „rozhodné dluhy z podnikání“, nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ – důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá „původ“ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty. V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužnice oddlužením, jehož se domáhá, brání ve smyslu § 389 IZ její dluhy z podnikání vůči ZPMVČR a PSSZ, když tito věřitelé (bezpodmínečný) souhlas s jejím oddlužením nevyslovili. Nejenže soud ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ, ale především nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli ust. § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužnice (z něj vzešly). Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužnice na povolení oddlužení nebude vyhověno a její úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty IZ je možno po dlužnici zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat. Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužnice, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhá, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve které nepřichází v úvahu jiné řešení dlužníkova úpadku, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 IZ opodstatněn jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude - rozhodnutím o dlužníkovu úpadku - vyhověno. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně – s ohledem na usnesení A-6 ze dne 13.4.2016 a A-8 ze dne 31.5.2016 vydaná asistentkou soudce, kterými dlužnici vyzvala ke sdělení místa bydliště a k doplnění podaných návrhů - považoval odvolací soud za vhodné (obecně) poznamenat, že proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem nebo asistentem soudce (§ 36a odst. 4 a 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), proti němuž není přípustné odvolání, může účastník podle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, podat námitky do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení (zde ve smyslu § 74 odst. 2 IZ od doručení zvláštním způsobem dle § 75 téhož zákona). Proto lhůta, určená takovým rozhodnutím k nějakému úkonu účastníka, neběží od doručení tohoto rozhodnutí (jak bylo nesprávně uvedeno v usneseních A-6 a A-8), nýbrž až od jeho právní moci nastalé dle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb. (marným uplynutím lhůty k podání námitek nebo v důsledku jejich neúspěchu). K tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPL 29 INS 834/2015, 2 VSPH 414/2015-A-13 ze dne 21.4.2015. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí dovolání n e n í přípustné. V Praze dne 25. srpna 2016 Mgr. Ivana M l e j n k o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík