2 Co 15/2025

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Anonymizováno, Anonymizováno a soudců Anonymizováno a Anonymizováno, v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené Jméno Zástupce A, advokátem sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované nově sídlem Adresa žalované zastoupené Jméno Zástupce B, advokátem sídlem Anonymizováno o zaplacení 31 944 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2025, č. j. 10 EC 5/2024-19,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve znění opravného usnesení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 848,60 Kč.

1. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem uložil žalované, aby ve stanovené lhůtě zaplatila žalobkyni 31 944 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 986 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení, z částky 7 986 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, z částky 7 986 Kč od 16. 7. 2024 do zaplacení a z částky 7 986 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení (výrok I.), a aby uhradila žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 456 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z podané žaloby, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky s příslušenstvím z titulu neuhrazené licenční odměny. Mezi účastníky měla být dne 27. 3. 2024 uzavřena licenční smlouva o oprávnění užití aplikace Anonymizováno, v níž žalobkyně poskytla žalované oprávnění tuto aplikaci užívat a žalovaná se zavázala hradit jí odměnu ve výši 6 600 Kč bez DPH měsíčně. Žalovaná neuhradila odměnu za období květen až srpen 2024 v celkové výši 31 944 Kč, a to ani po předžalobní výzvě ze dne 26. 8. 2024.

3. Soud prvního stupně vydal ve věci elektronický platební rozkaz č. j. EPR 246120/2024-8 ze dne 30. 10. 2024, jehož součástí byla i výzva pro žalovanou podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby se vyjádřila k věci samé, pokud proti němu podá odpor. Platební rozkaz byl žalované doručen dne 31. 10. 2024, ta proti němu podala dne 13. 11. 2024 odpor a lhůta ke kvalifikovanému vyjádření marně uplynula dne 16. 12. 2024.

4. Soud žalovanou poučil, že pokud se písemně nevyjádří a ani v dané lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že uplatněný nárok uznává, a v takovém případě bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. s tím, že jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že byly splněny předpoklady pro postup podle § 153a o. s. ř., neboť se má za to, že žalovaná nárok uznala, a nejde o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Proto rozhodl rozsudkem pro uznání, a to bez nařízení jednání, a přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je plně úspěšné žalobkyni.

6. Proti rozsudku pro uznání podala žalovaná včasné odvolání. V něm namítla, že soud byl nesprávně obsazen, neboť o žalobě rozhodoval samosoudce, ač podle § 6 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, má být v prvním stupni rozhodováno ve specializovaných senátech.

7. Dále žalovaná poukázala na to, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byla podle ní přímo obsažena v elektronickém platebním rozkazu, což je dle Nejvyššího soudu problematický postup (usnesení sp. zn. 30 Cdo 2602/2004). Žalovaná podala odpor, čímž dala jasně najevo svůj zájem na řešení věci v plnohodnotném soudním řízení. V té době nebyla zastoupena, k čemuž je třeba přihlédnout, aby nebyla sankcionována za neznalost správných právních argumentů a námitek proti žalobě (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15); uvedeným postupem by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené by odvolací soud měl napadené rozhodnutí zrušit.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že odvolání není důvodné, neboť v této věci se nejedná o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, nýbrž o vymáhání odměny za poskytnutá práva k autorskému dílu ve smyslu autorského zákona. Obsazení soudu je tak správné a v souladu se zákonem.

9. K předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1772/2009 ohledně nesplnění lhůty k provedení stanoveného úkonu, s nímž jsou spjaty konkrétní právní následky, jakož i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06.

10. Žalobkyně shrnula, že součástí elektronického platebního rozkazu byla i kvalifikovaná výzva, toto rozhodnutí bylo žalované řádně doručeno, ta proti němu podala odpor, aniž by poté zaslala soudu v dané lhůtě kvalifikované vyjádření. Je proto zcela evidentní, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání bez nařízení jednání. Soud žalovanou řádně poučil o následcích marného uplynutí lhůty a bylo na žalované, aby soudu vyjádření zaslala, a to i prostřednictvím zástupce.

11. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek pro uznání soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., vázán uplatněnými odvolacími důvody, a se zřetelem k tomu, že jde o rozsudek pro uznání, v rozsahu vymezeném § 205b o. s. ř. Vzhledem k povaze napadeného rozhodnutí a k tomu, že ve věci bylo lze rozhodnout na základě obsahu spisu, rozhodl odvolací soud bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení licenční odměny ve výši 31 944 Kč s příslušenstvím, sjednané v licenční smlouvě o oprávnění k užití počítačové aplikace Anonymizováno ze dne 27. 3. 2024. Jde tedy o nárok na zaplacení smluvené odměny z licenční smlouvy k autorskému dílu — počítačovému programu, jenž požívá ochrany podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 2 odst. 2 a § 65 autorského zákona). Po procesní stránce se věc řídí občanským soudním řádem, zejména ustanoveními o kvalifikované výzvě (§ 114b) a o rozsudku pro uznání (§ 153a). K námitce nesprávného obsazení soudu prvního stupně 14. Tuto námitku opírá žalovaná výlučně o § 6 zákona č. 221/2006 Sb., podle něhož se věci vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochrany obchodního tajemství projednávají a rozhodují ve specializovaných senátech. Uvedená zvláštní úprava se však vztahuje toliko na nároky z práv z průmyslového vlastnictví (zejména patentů, užitných a průmyslových vzorů, ochranných známek) a na ochranu obchodního tajemství.

15. O takový nárok však v projednávané věci nejde. Jak bylo uvedeno, předmětem řízení je zaplacení licenční odměny sjednané v licenční smlouvě o oprávnění k užití počítačové aplikace Anonymizováno, tedy nárok z licenční smlouvy k autorskému dílu (počítačovému programu) podle autorského zákona, nikoli nárok z práva průmyslového vlastnictví. Zvláštní úprava § 6 zákona č. 221/2006 Sb. — a na ni navázaný požadavek rozhodování ve specializovaných senátech — se proto na danou věc nevztahuje. Námitka, jejímž jediným základem je aplikovatelnost tohoto předpisu, je tudíž nedůvodná.

16. Odvolací soud nad rámec uvedeného ověřil, že soud prvního stupně rozhodoval v souladu s rozvrhem práce a že žalovaná žádnou další konkrétní vadu obsazení soudu netvrdí. Vada zakládající zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., k níž by odvolací soud přihlížel z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), proto dána není. K námitce nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání 17. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu uložit žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Zařazení kvalifikované výzvy přímo do elektronického platebního rozkazu je tedy postupem, který zákon výslovně předvídá a připouští; samo o sobě proto nemůže být vadou řízení. Na uvedeném závěru, jenž plyne přímo z dikce § 114b odst. 1 o. s. ř., poukaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2602/2004 ničeho nemění.

18. Podáním odporu se elektronický platební rozkaz sice v plném rozsahu ruší (§ 174 odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 3 o. s. ř.), účinky kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. tím však nezanikají a žalovanému nadále trvá povinnost vyjádřit se ve stanovené lhůtě k věci samé. Odpor proti platebnímu rozkazu a kvalifikované vyjádření k žalobě jsou dva odlišné procesní úkony s odlišnými právními následky. Samotné podání odporu — jímž žalovaná pouze projevila nesouhlas s vydaným rozkazem — nelze považovat za kvalifikované vyjádření ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.; tím by bylo až takové včasné písemné vyjádření, z něhož by vyplývalo, že žalovaná nárok zcela neuznává, a v němž by alespoň v základních obrysech vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu.

19. V projednávané věci byl elektronický platební rozkaz, jehož součástí byla řádná kvalifikovaná výzva s poučením o následcích, žalované doručen do vlastních rukou dne 31. 10. 2024. Žalovaná proti němu podala dne 13. 11. 2024 odpor, avšak v soudem stanovené lhůtě, jež marně uplynula dne 16. 12. 2024, soudu žádné kvalifikované vyjádření k věci samé nezaslala a ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Za této situace nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a byly splněny předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., k jehož vydání nebylo třeba nařizovat jednání (§ 153a odst. 4 o. s. ř.). Nejde přitom o věc, v níž by nebylo možno uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

20. Důvodná není ani námitka, že žalovaná nebyla v rozhodné době zastoupena. Následky spojené s marným uplynutím lhůty k vyjádření na kvalifikovanou výzvu nastávají bez ohledu na to, zda je žalovaný zastoupen, byl-li o těchto následcích řádně poučen; této podmínce zde bylo vyhověno. Okolnost, že žalovanému bránil ve včasném vyjádření vážný důvod, je způsobilým odvolacím důvodem proti rozsudku pro uznání jen tehdy, sdělil-li žalovaný takový vážný důvod soudu v určené lhůtě, k čemuž v dané věci nedošlo. Žalovaná je navíc obchodní společností, nikoli osobou ve zvlášť zranitelném postavení; závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15 tak na posuzovanou věc bez dalšího nedopadají, neboť žalovaná v určené lhůtě neučinila žádné podání, které by bylo možno — byť s přihlédnutím k její případné procesní nezkušenosti — posoudit alespoň v hrubých rysech jako kvalifikované vyjádření.

21. Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, rozhodl-li za uvedeného stavu rozsudkem pro uznání, a jeho rozhodnutí je věcně správné. Odvolací soud je proto podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to ve znění opravného usnesení. K nákladům odvolacího řízení 22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalobkyně, jíž proto vůči žalované náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty představuje odměna jejího zástupce za 2 úkony právní služby v odvolacím řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 2 režijní paušály podle § 13 odst. 4 této vyhlášky a náhrada za daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce plátcem. Z tarifní hodnoty 31 944 Kč činí mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby podle § 7 advokátního tarifu 2 380 Kč a režijní paušál podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 450 Kč. Celková náhrada nákladů odvolacího řízení přiznaná žalobkyni činí včetně 21 % DPH 6 848,60 Kč; lhůtu k plnění a platební místo (k rukám zástupce žalobkyně) určil odvolací soud podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho splnění v exekučním řízení.