2161/2014

Plný text

KSLB 76 INS 8091/2009 1 VSPH 2161/2014-B-74 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka Lukáše Šantrocha, nar. 28.4.1986, bytem Jablonec nad Nisou, Mlýnská 1465/11a, adresa pro doručení: Jablonec nad Nisou, Josefa Hory 27, zast. JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem, sídlem Jablonec nad Nisou, Máchova 1336/11, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. října 2014, č.j. KSLB 76 INS 8091/2009-B-69, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. října 2014, č.j. KSLB 76 INS 8091/2009-B-69, se mění tak, že se dlužník Lukáš Šantroch osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny; osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. O d ů v o d n ě n í : Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nepřiznal dlužníkovi Lukáši Šantrochovi (dále jen dlužník) osvobození od placení pohledávek. V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 23.3.2010 schválil oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty za situace, kdy dlužník byl nezaměstnaný a vlastnil pouze bytovou jednotku v osobním vlastnictví v domě č.p. 1465 v Jablonci nad Nisou (dále jen bytová jednotka) oceněnou znalcem na 1.050.000 Kč, kdy zajištěný závazek dlužníka činil 626.740 Kč a jeho nezajištěné závazky činily 1.112.028 Kč a kdy bylo možné očekávat uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši nejméně 30 %. Konstatoval, že do soupisu majetkové podstaty byla zahrnuta zastavená bytová jednotka a částka získaná prodejem movitých věcí ve výši 17.000 Kč a že se do insolvenčního řízení přihlásili věřitelé se zajištěnými pohledávkami ve výši 634.593,02 Kč a nezajištění věřitelé s pohledávkami ve výši 1.011.036,24 Kč. Usnesením ze dne 18.8.2010 souhlasil soud I. stupně s prodejem bytové jednotky mimo dražbu, s čímž souhlasila zajištěná věřitelka Komerční banka, a.s. za nejnižší nabídkovou cenu 1.050.000 Kč. Insolvenční správce (dále jen správce) nabízel bytovou jednotku nejprve sám, posléze dne 15.1.2011 uzavřel smlouvu s realitní kanceláří ASYX, s.r.o. V té době byl dlužník zaměstnán u společnosti TRW Automotive Czech, s.r.o. Realitní kancelář nabízela bytovou jednotku za částku 800 tis. Kč. V říjnu 2011 požádal správce o snížení kupní ceny na částku 500 tis. Kč. V únoru 2012 požádal dlužník o změnu správce, čemuž soud I. stupně nevyhověl. Dne 18.10.2012 vydala Komerční banka, a.s. souhlas se snížením kupní ceny na částku 500 tis. Kč. Dne 9.11.2012 obdržel soud I. stupně podnět ke zrušení schváleného oddlužení od Společenství vlastníků bytů domu Mlýnská 11/1465 Jablonec nad Nisou, protože po dobu oddlužení nebyly hrazeny náklady na společné prostory a fond oprav. Jednání o zrušení schváleného oddlužení nařízené na den 22.3.2013 bylo odvoláno, neboť byla uzavřena smlouva o prodeji bytové jednotky za částku 500 tis. Kč. Dne 7.6.2013 podal dlužník návrh na osvobození od placení části neuspokojených pohledávek. Dne 10.7.2013 došel soudu I. stupně návrh věřitele RWE Energie, a.s. na zrušení oddlužení, z důvodu vzniku vykonatelné pohledávky za dlužníkem dle rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 9.11.2012, sp.zn. 18 EC 943/2011. Usnesením ze dne 22.4.2014 rozhodl soud I. stupně o tom, že se oddlužení dlužníka nezrušuje, neboť dlužník uhradil věřiteli RWE Energie, a.s. dlužnou částku 15.200 Kč. Usnesením ze dne 27.5.2014 souhlasil soud I. stupně s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce Komerční bance, a.s. ve výši 447.364,29 Kč; náklady na zpeněžení činily 21.541 Kč, náklady spojené se správou činily 35.207 Kč, avšak byly uhrazeny pouze do výše 3.094,71 Kč, odměna správce činila 45 tis. Kč. Nezajištění věřitelé nebyli uspokojeni vůbec, zajištěná věřitelka byla uspokojena pouze částečně. K projednání návrhu dlužníka na osvobození od placení části neuspokojených pohledávek se dne 8.10.2014 konalo jednání, na němž dlužník vyjádřil názor, že bytová jednotka nebyla nabízena dostatečně, její cena klesala a byla prodána pod cenou, což nezavinil stejně jako to, že oddlužení probíhalo 4 roky a tuto dobu nebyla bytová jednotka obývána, chátrala a snižoval se o ní zájem. Dlužník vysvětloval, že dříve do bytové jednotky docházel a větral tam, pak se však odstěhoval, správci odevzdal klíče a vznikl nedoplatek na fondu oprav, což se řešilo tak, že si dlužník zajistil nájemce. Nájemce obýval bytovou jednotku 3 nebo 4 měsíce, avšak neplatil nájemné a jeho nájem byl proto ukončen. Dlužník se snažil řešit situaci po celou dobu pěti let, kdy trvalo oddlužení, upozorňoval na svůj zdravotní stav, neboť je v částečném invalidním důchodu a byl hospitalizován. Správce na jednání konaném dne 8.10.2014 uvedl, že se první dva roky pokoušel prodat bytovou jednotku prostřednictvím inzerce v novinách a za cenu dle znaleckého posudku, o což neprojevil nikdo zájem, a že na inzerát reagovali jen realitní kanceláře, a to ještě až po snížení ceny na 700.000 Kč s tím, že se bytová jednotka prodala za cenu 500.000 Kč, a to přistěhovalcům z Ukrajiny, neboť se nalézá ve starší zástavbě, v rušné ulici a v původním stavu bez rekonstrukce. Soud I. stupně citoval § 415 insolvenčního zákona (dále jen IZ), dle něhož věc posuzoval se závěrem, že dlužníkovi osvobození od hrazení pohledávek nepřiznal, protože míra uspokojení jeho nezajištěných věřitelů byla nulová a jeho zajištěná věřitelka nebyla uspokojena v plné výši. Soud I. stupně nesdílel názor dlužníka, že nezavinil nižší míru uspokojení svých věřitelů, jestliže svým věřitelům nabídl majetek pouze v takovém rozsahu a kvalitě, že k úhradě jejich nároků nepostačoval. V tom soud I. stupně spatřoval zavinění dlužníka. Konstatoval, že prvotně se majetek dlužníka jevil dle znaleckého posudku, který předložil dlužník a který byl zpracován na jeho objednávku, jako dostačující, avšak skutečnou tržní cenu lze zjistit až testem trhu, jenž ukázal, že odhad znalce není správný, když rozdíl mezi odhadní a tržní cenou je propastný. Připustil, že dlužník sice nezavinil pokles cen nemovitostí, avšak zavinil to, že nabídl věřitelům takový majetek, který se vlivem doby znehodnocoval. Soud I. stupně konstatoval, že nelze tvrdit, že by v konkursu věřitelé získali stejné uspokojení jako v oddlužení, když dlužník po určitou dobu oddlužení pracoval. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se dlužník včas odvolal (B-70), neboť s ním nesouhlasil. Předeslal, že nemohl ovlivnit obsah znaleckého posudku, že ani soud I. stupně znalci nevytýká žádné pochybení či nesprávnost při stanovení ceny bytové jednotky a že stejného výsledku by se dosáhlo, kdyby zadavatelem posudku byl soud a nikoliv dlužník. Není proto jeho vinou, že bytová jednotka byla zpeněžena pod odhadní cenu, když o věcné správnosti znaleckého posudku Ing. Zdeňka Millera ze dne 21.8.2009 neměl správce ani soud I. stupně žádné pochybnosti. Soudu I. stupně vytýkal, že ačkoliv byl trend poklesu ceny bytů patrný již v roce 2010, nebylo to na překážku pro schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Akcentoval, že věřitelům nabídl veškerý svůj majetek a že mu nelze klást za vinu snižování hodnoty bytové jednotky. Připomněl svůj zdravotní stav, jenž mu neumožňoval oddlužení plněním splátkového kalendáře, a vysvětloval, že jeho pracovní poměr u TRW Automotive Czech, s.r.o. skončil výpovědí ze strany zaměstnavatele právě pro jeho trvalé zdravotní obtíže. K odvolání připojil zprávy o svém zdravotním stavu a rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu prvního stupně. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle § 414 IZ jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odst. 4). Z citovaného ustanovení vyplývá, že osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, je pravidelně možné všude tam, kde dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, tedy tam, kde ekonomický výsledek oddlužení je ten, že se nezajištěným věřitelům dostane plnění ve výši nejméně 30 % hodnoty jejich pohledávek (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ), event. nejméně 50 % hodnoty jejich pohledávek v případě nižších splátek (§ 398 odst. 4 IZ), pokud se dlužník s nezajištěnými věřiteli nedohodne na nižším plnění (§ 392 odst. 1 písm. c/ IZ). Podle § 415 IZ je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně. Uvedené ustanovení upravuje postup insolvenčního soudu v případech, kdy by dlužníkovi nebylo lze přiznat dobrodiní osvobození od placení pohledávek pravidelným postupem podle § 414 IZ, tedy v těch výjimečných případech, kdy se věřiteli očekávaný ekonomický výsledek oddlužení bez zavinění dlužníka nedostaví a dlužníkovo neosvobození by se v daných poměrech jevilo jako nepřiměřená tvrdost. V dané věci postavil soud I. stupně napadené usnesení na zjištění, že dlužník zavinil nižší míru uspokojení svých věřitelů, když jim nabídl majetek, který se vlivem doby znehodnocoval, když jeho rozsah a kvalita byly nedostatečné a když posléze vyšlo najevo, že jeho znalecké ocenění nebylo správné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného usnesení, na něž lze dlužníka pro stručnost odkázat, neboť mají v obsahu insolvenčního spisu potřebnou oporu, přičemž tento stav zůstal nezměněn i za odvolacího řízení. Odpověď na otázku, zda dlužníkovi přiznat či nepřiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení i v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění dle schváleného způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, dává § 415 IZ, podle kterého je takové rozhodnutí především závislé na úvaze insolvenčního soudu, a dále musí být současně splněny dvě podmínky, a to aby dlužník prokázal, že takový ekonomický výsledek oddlužení nezavinil, a vyhodnocení toho, zda by se nezajištěným věřitelům nedostalo při řešení úpadku dlužníka konkursem vyšší míry uspokojení jejich pohledávek než při oddlužení. Jsou-li splněny obě shora uvedené podmínky, je odvolací soud přesvědčen o tom, že i v případě, kdy se při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nedostalo nezajištěným věřitelům vůbec žádného plnění, může insolvenční soud dlužníkovi přesto přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ). Třeba dodat, že přiznané osvobození lze dlužníkovi odejmout postupem podle § 417 IZ, kdyby posléze vyšlo najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům. V posuzované věci rozhodl soud I. stupně o schválení oddlužení dlužníka formou zpeněžení majetkové podstaty usnesením ze dne 23.3.2010 (B-9) vydaným podle § 402 odst. 5 IZ za situace, kdy se na schůzi věřitelů konanou dne 8.1.2010 nedostavil žádný nezajištěný věřitel (jediná na schůzi přítomná zajištěná věřitelka Komerční banka, a.s. „hlasovala“ pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty), kdy ocenění bytové jednotky dlužníka znalcem ve výši 1.050.000 Kč (nepočítaje drobné movité věci, jejichž prodejem byla získána částka 17.000 Kč) dávalo opodstatněný předpoklad plného uspokojení pohledávky zajištěné věřitelky (zjištěné ve výši 634.593,02 Kč) a poměrného (nejméně 30 %) uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (zjištěných ve výši 1.011.036,24 Kč) a kdy dlužník byl nezaměstnaný (a v evidenci úřadu práce), a tedy bez příjmů, z čehož vyplývala nemožnost jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře. Za popsaného skutkového stavu proto nelze klást k tíži dlužníka, jenž již nebyl po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě (§ 408 odst. 1 ve spojení s § 229 odst. 3 písm. b/ IZ ve znění před 1.1.2014), výsledek čtyřletého zpeněžování majetkové podstaty probíhajícího formou prodeje mimo dražbu podle pokynů zajištěné věřitelky (§ 293 IZ) a se souhlasem soudu I. stupně (§ 289 IZ). Dlužníkovi dle názoru odvolacího soudu nelze důvodně vytýkat ani to, že byl objednatelem znaleckého posudku na ocenění bytové jednotky, z něhož vycházeli účastníci řízení, správce i soud I. stupně a jehož věrohodnost nebyla v řízení ničím zpochybněna, nebo to, že v průběhu oddlužení došlo k poklesu cen nemovitostí, a ani to, že v návrhu na povolení oddlužení nabídl svým věřitelům majetek, který v dalších letech ztrácel na hodnotě. Třeba zdůraznit, že to byli výlučně nezajištění věřitelé, kteří měli primárně přijmout rozhodnutí o způsobu oddlužení (§ 402 odst. 1 IZ) a kteří tím, že na toto své právo rezignovali a vše ponechali na soudu I. stupně (§ 402 odst. 5 IZ), na zajištěné věřitelce a na insolvenčním správci, mají na ekonomickém výsledku oddlužení (svým pasivním přístupem) rovněž svůj podíl. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k opačnému závěru, totiž že dlužník nezavinil žádné okolnosti, v jejichž důsledku se nezajištěným věřitelům nedostalo v oddlužení žádného plnění. Pokud jde o druhé kritérium, zda by nebyl konkurs pro nezajištěné věřitele výnosnějším řešením než oddlužení, je zjevné, že v dané věci byl v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dosažen stejný výsledek, kterého by bylo dosaženo také při konkursu, když dlužník byl nezaměstnaný, následně krátce pracoval s příjmem, jehož výše neumožňovala žádné srážky (k ukončení pracovního poměru došlo ze zdravotních důvodů dlužníka), a dlužníkovi byl již přiznán částečný invalidní důchod, z něhož nelze rovněž nic srážet, a kdy dlužník předpokládá, že mu bude přiznán plný invalidní důchod. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že i když ekonomický výsledek oddlužení, dle něhož nebyli nezajištění věřitelé vůbec uspokojeni, očividně neodpovídá jejich legitimnímu očekávání na počátku oddlužení a ani zákonným kritériím pro povolení (a schválení) oddlužení, dle nichž by nezajištění věřitelé neměli obdržet méně než 30 % hodnoty svých pohledávek, přičemž z obsahu spisu se podává, že žádný z nezajištěných věřitelů nesouhlasil s nižším plněním, než jehož se mu dostalo, v řízení vyšlo najevo, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které by dlužník zavinil, a zároveň, že nulové plnění, které tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek „obdrželi“, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem (§ 415 IZ). Protože byly splněny předpoklady pro osvobození dlužníka podle § 415 IZ a s ohledem na průběh oddlužení a zdravotní stav dlužníka dospěl odvolací soud k opačnému závěru než soud I. stupně, totiž že v dané věci lze výjimečně vyhovět návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. napadené usnesení změnil a dlužníkovi přiznal osvobození v rozsahu § 414 odst. 1, 2 a 3 a § 415 IZ. Přiznané osvobození podle § 414 a § 415 IZ se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (§ 416 odst. 1 IZ). Přiznané osvobození podle § 414 a § 415 IZ lze dlužníkovi odejmout, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku (§ 417 odst. 1 IZ). Přiznané osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele (§ 417 odst. 2 IZ). Zánik osvobození podle odstavců § 417 odst. 1 a 2 IZ se nevztahuje na pohledávky věřitelů, kteří se sami účastnili podvodných jednání s dlužníkem nebo nedovolených výhod; o tom musí být rozhodnuto výrokem usnesení (§ 417 odst. 3 IZ). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). V Praze dne 21. ledna 2015 JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová