271/2010

Plný text

MSPH 96 INS 714/2009 3 VSPH 271/2011-B-1399 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a ze soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: Pražské stavební bytové družstvo se sídlem Praha 5, Na Hutmance 300/7, zast. advokátem JUDr. Jiřím Kozákem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, do něhož vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání Miloslavy Řimákové, bytem Praha 4 - Újezd, Vodnická 439/52, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-859 ze dne 28. ledna 2011 t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-859 ze dne 28. ledna 2011 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-859 ze dne 28.1.2011 rozhodl, že odměna insolvenčního správce JUDr. Tomáše Pelikána (dále též jen správce) podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) při převodu ve výroku popsané bytové jednotky činí 39.600,- Kč včetně DPH (bod I. výroku) a že náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů k postupu podle § 285 odst. 4 IZ činí 500,- Kč. V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se správce domáhal určení odměny podle § 285 odst. 4 IZ za převod bytové jednotky a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a na pozemku do vlastnictví Miloslavy Řimákové jako oprávněné osoby. Odměnu soud určil podle § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále též jen vyhláška) za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen advokátní tarif). Při aplikaci vyhlášky soud přihlédl k tomu, že správce prostudoval materiály týkající se 369 členů družstva, což představuje 25 tisíc stran textu, a že dosud učinil více než 200 výzev k převodu bytových jednotek členům družstva. Při aplikaci advokátního tarifu vyšel soud z toho, že tržní hodnota bytové jednotky a příslušných spoluvlastnických podílů činí dle znaleckého posudku 2.045.580,- Kč a náklady na její převod činí 500,- Kč (správní poplatek). Proto správci stanovil odměnu ve výši 33.000,- Kč sestávající ze dvou úkonů právní služby po 16.500,- Kč (převzetí zastoupení a sepsání smlouvy o převodu jednotky včetně souvisejících úkonů), což s připočtením 20% DPH činí 39.600,- Kč; současně mu přiznal právo na náhradu nezbytných nákladů ve výši 500,- Kč. Proti tomuto usnesení se Miloslava Řimáková (dále jen odvolatelka) včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předně namítala, že usnesení trpí nedostatkem spočívajícím v tom, že jako osoba, jíž se usnesení týká, není uvedena v jeho záhlaví. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyslovila přesvědčení, že členové bytového družstva jsou jeho věřiteli s nepeněžitou pohledávkou plynoucí z § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, a že správce musí tyto nároky nabídkou bezplatného převodu bytové jednotky respektovat. Podle odvolatelky je v rozporu s Listinou základních práv a svobod postup soudu, který – spokojiv se s paušálními tvrzeními správce o rozsahu typových činností při posuzování nároků členů družstva - stanovil odměnu správce bez stanoviska obou stran (tedy i odvolatelky) a bez toho, že by byl šetřen a správcem doložen konkrétní rozsah práce, kterou v odvolatelčině věci provedl, a který jedině může být pro určení jeho přiměřené odměny rozhodný. Domnívá se tudíž, že takové rozhodnutí ani nepřichází v úvahu dříve, než je oprávněnému řádná nabídka převodu jednotky (dokládající správcovu činnost) doručena. Splatnost odměny by pak nejspíše měla být vázána až na vklad vlastnického práva oprávněného do katastru nemovitostí, kdy teprve bude uskutečnění všech úkonů správce definitivně završeno. Odvolatelka nesouhlasila s aplikací advokátního tarifu při určení odměny správce, pro kterou podle ní není právní opory. Navíc soud podle odvolatelky aplikoval advokátní tarif nesprávně, když akceptoval tarifní hodnotu věci, jež nejenže byla správcem (zejména nesprávným použitím znaleckého posudku) nadhodnocena, ale s ohledem na povahu věci tato hodnota při určení přiměřené odměny správce rozhodná být ani nemůže. Při zvoleném postupu by správci za typově stejné převody - tedy za stejnou činnost, která představuje v zásadě rutinní standardizovaný postup - náležela v jednotlivých případech různě vysoká odměna. Taková disproporce nemá rozumného důvodu a je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení dle § 5 písm. b) IZ. Navíc podle odvolatelky nebylo opodstatněno dovozovat odměnu též za úkon spočívající „v převzetí a přípravě zastoupení“, k němuž tu nedošlo a nedojde. Odvolatelka opakovaně akcentovala absenci zkoumání konkrétního rozsahu správcovy činnosti ve věci převodu bytové jednotky do jejího vlastnictví, k němuž správce potřebná tvrzení a doklady soudu vůbec neposkytl. Namítala zjevnou nepřiměřenost soudem stanovené odměny správce, jehož činnost při vyřizování nároků členů družstva byla - i vzhledem k podkladům, jež mu k tomu připravil dlužník – časově i odborně poměrně nenáročná. Administrativní úkon bezplatného převodu jednotky do vlastnictví člena družstva není zpeněžením majetkové podstaty, ale pouhým vydáním věci, a proto by odměna za jeho provedení měla být stanovena jako obvyklá, a to tak, aby byla nezávislá na tržní hodnotě jednotky a aby byla zásadně stejná pro všechny věřitele – členy družstva. Konečně odvolatelka nesouhlasila ani s vývody soudu prvního stupně vyznívajícími tak, že určená výše odměny správce je zčásti i určitou sankcí za nečinnost členů družstva při získání bytů do vlastnictví. Takovou argumentaci odvolatelka odmítá, když ve skutečnosti převodům nejprve bránily objektivní okolnosti (nařízené exekuce a předběžná opatření postihující majetek dlužníka), a nyní převody zdržuje naopak samotný správce, který se navíc nepřiměřenými požadavky na odměnu za tuto činnost snaží jen maximalizovat svůj zisk. Vrchní státní zastupitelství navrhlo zrušit napadené usnesení a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že nesouhlasí se způsobem výpočtu odměny insolvenčního správce za přímého použití advokátního tarifu; vyjádřilo přesvědčení, že měřítkem odměny za činnost spojenou s převodem bytu má být nikoli jeho hodnota, nýbrž množství jím účelně vynaložené námahy. Východiskem by měla být skutečnost, že bezúplatný převod bytové jednotky členovi družstva představuje určité množství práce, tedy je určitým produktem na tuzemském trhu ohodnoceným ustálenou cenou, neboť frekvence takových převodů v České republice je značná. Proto by nemělo činit potíže tuto cenu zjistit, nejvhodněji dotazem u Svazu českých a moravských bytových družstev, jež družstvům poskytuje metodickou a odbornou pomoc v takových situacích. Za pomoci takového údaje o „běžných nákladech“ by pak bylo možno vypočíst odměnu správce v každém konkrétním případě, a to s ohledem na stav jeho rozpracovanosti při převzetí správcem. To s přihlédnutím k tomu, že pokud je činnost odborníků družstevního svazu dotována částečně z rozpočtu svazu, lze zřejmě akceptovat přiměřené navýšení odměny správce oproti zjištěným „běžným nákladům“. Podle státního zastupitelství je v rozpravovaných případech třeba též zkoumat, zda dlužník za svoje úkony spojené s převodem neinkasoval od členů družstva odměnu. Pokud se tak nestalo, měl by správce požadovat vedle své alikvotní odměny též úhradu za činnost dlužníka, jež náleží jako další příjem do majetkové podstaty. Státní zastupitelství přitom považuje za správné, aby dotčené oprávněné osobě byl při rozhodování o odměně správce za převod bytové jednotky do vlastnictví přiznán statut účastníka řízení s tím, že tato osoba bude uvedena i ve výroku příslušného usnesení. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda je odvolatelka oprávněna podat odvolání proti napadenému usnesení, a dospěl k závěru, že tomu tak je. Pro posouzení subjektivní legitimace odvolatelky k podání odvolání je rozhodující to, že se určení odměny insolvenčního správce a náhrady jeho nákladů podle § 285 odst. 4 IZ (na rozdíl od dlužníka) dotýká jejích práv či povinností. Tyto nároky insolvenčního správce nejsou totiž hrazeny z majetkové podstaty, ale správce činí potřebné úkony na náklady osoby oprávněné k bezplatnému převodu bytové jednotky (srovnej zákonnou dikci „za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených k provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu“). Napadeným usnesením by tudíž odvolatelce mohla být způsobena újma na jeho majetkových právech, kterou je možno odstranit zrušením či změnou napadeného usnesení. Z toho je zřejmé, že odvolatelka je k podání odvolání proti napadenému usnesení subjektivně legitimována. Vrchní soud v Praze, aniž podle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, proto přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům : Podle § 285 odst. 4 IZ je insolvenční správce při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Nakládání s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví bytového družstva je omezeno právem fyzických osob - členů družstva, již jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, a insolvenční správce je proto musí nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí. Odvolací soud ve své rozhodovací praxi např. již v usnesení č.j. MSPH 96 INS 714/2009, 3 VSPH 1068/2010-B-874 ze dne 31.1.2011 opakovaně zdůraznil, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu či nebytového prostoru do jejího vlastnictví dle výše citovaného ustanovení je zvláštním druhem zákonného předkupního práva. Okolnost, že jde o převod bezplatný, v poměrech insolvenčního práva znamená, že ačkoli se tak děje v rámci zpeněžování majetkové podstaty, není tu výtěžek použitelný pro uspokojení pohledávek věřitelů. Zákon současně podmiňuje nárok na převod tím, že oprávněná osoba je povinna zaplatit jak náklady, jež si vyžádají všechny k tomu potřebné úkony insolvenčního správce, tak odměnu insolvenčního správce za toto „zpeněžení“ majetkové podstaty. Insolvenční správce přitom není oprávněn (a to ani zálohově) hradit náklady spojené s převodem z majetkové podstaty, proto je nezbytné, aby je oprávněná osoba uhradila předem. Rozsah a výše těchto nákladů bude záviset na tom, v jakém stadiu se proces uspokojování nároků oprávněných osob v insolvenčním řízení nalézá, např. zda byl započat proces vyčleňování bytových jednotek nebo prostor či zda byly připraveny návrhy smluv o převodu. K posílení právní jistoty celého procesu lze doporučit, aby závazek oprávněné osoby k úhradě nákladů a odměny insolvenčního správce byl již vyjádřen v návrhu převodní smlouvy a vtělen do smlouvy. Ze shora uvedeného lze dovodit, že převod bytu nebo nebytového prostoru do vlastnictví oprávněné osoby je činností správce při zpeněžování majetkové podstaty, a odvolatel se mýlí, usuzuje-li jinak. Tomuto závěru odpovídá i to, že § 285 IZ je součástí dílu pátého, jenž upravuje právě zpeněžování majetkové podstaty. Odměnu insolvenčního správce za zpeněžování majetkové podstaty upravuje vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů; právě tato vyhláška je tedy tím zvláštním právním předpisem, jenž zmiňuje § 285 odst. 4 IZ. S přihlédnutím k tomu, že - jak zdůrazněno výše - zde není výtěžku zpeněžení, je odvolací soud přesvědčen o tom, že se odměna insolvenčního správce za provedení úkonů potřebných k bezplatnému převodu bytů a nebytových prostor do vlastnictví oprávněných osob podle § 285 odst. 4 IZ - v případech, kdy se na ní oprávněná osoba s insolvenčním správcem nedohodla - určí podle § 5 vyhlášky. Právo na výplatu této odměny vzniká pouze rozhodnutím insolvenčního soudu, jenž o ní rozhodne především na základě dohody insolvenčního správce a oprávněné osoby; nebude-li tu takové dohody, určí ji podle kritérií stanovených právě v § 5 vyhlášky. Při úvaze o výši odměny soud přihlédne zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti úkonů insolvenčního správce potřebných k převodu bytu či nebytového prostoru do vlastnictví každé z oprávněných osob. Její výše bude (logicky) záviset i na tom, v jakém stadiu se bude proces uspokojování nároku konkrétní oprávněné osoby v insolvenčním řízení nalézat. Názor odvolatelky, že výše odměny by měla být v zásadě stejná pro všechny oprávněné osoby, tudíž neobstojí. Naopak je odvolací soud s ohledem na výše uvedené s odvolatelkou zajedno v tom, že insolvenční soud pochybil, pokud při určení správcovy odměny aplikoval advokátní tarif. Způsob výpočtu odměny podle advokátního tarifu (z tarifní hodnoty vycházející z tržní ceny převáděné jednotky) totiž zjevně neodpovídá zákonné konstrukci tohoto nároku insolvenčního správce, jenž je honorován především za administrativní zpracování převodu. Kritériem k určení výše odměny je - a opakovaně to budiž zdůrazněno - délka doby, rozsah a náročnost úkonů insolvenčního správce potřebných k převodu bytu či nebytového prostoru, a nikoli jejich tržní cena či podlahová plocha. Dlužno dodat, že právním titulem náhrady nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech úkonů potřebných k uskutečnění převodu je jejich (zálohové) vyúčtování předložené insolvenčním správcem. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zřejmé, že insolvenční soud si dosud neopatřil dostatečné skutkové podklady potřebné k tomu, aby mohl o odměně správce rozhodnout (jen) postupem dle § 5 vyhlášky. V tomto směru se totiž omezil toliko na konstatování, že správce prostudoval materiály týkající se 369 členů družstva a že dosud učinil více než 200 výzev k převodu bytových jednotek. Tyto údaje však nevypovídají nic o tom, které konkrétní úkony bylo (bude) třeba učinit k převodu bytové jednotky do vlastnictví odvolatelky. Odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž o nárocích správce opětovně rozhodne primárně dle dohody správce a odvolatelky, a nedojde-li k dohodě, postupem dle § 5 vyhlášky. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 9. září 2011 JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová