280/2010

Plný text

KSPH 39 INS 2561/2010 1 VSPH 280/2010-A-12 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího Strnada, bytem Tišice – Kozly, Školní 34, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č.j. KSPH 39 INS 2561/2010-A-7, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č.j. KSPH 39 INS 2561/2010-A-7, se mění tak, že dlužníku se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000 Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil Jiřímu Strnadovi (dále jen dlužník) povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000 Kč do tří dnů ode dne jeho právní moci. V jeho odůvodnění uvedl, že výši zálohy určil s přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka a k tomu, že je podnikatelem a je tedy vyloučeno, aby jeho návrhu na oddlužení mohlo být vyhověno. Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal s tím, že si nemůže dovolit zálohu uhradit. Uvedl, že od 1.3.2010 podniká, aby mohl dostát svým závazkům, když jako zaměstnanec nemohl sehnat práci, ale jako OSVČ měl nabídek dost. Svým závazkům se nevyhýbá, chce se k nim postavit zodpovědně a chápe, že jako podnikatel nemá na oddlužení nárok, avšak žádá o povolení výjimky, což by jeho situaci vyřešilo, neboť má 2 nezletilé děti, je rozvedený, nemá žádný majetek a chce vést normální život a pořídit si další dítě, což za popsaného stavu není možné a konkurs nic neřeší. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je částečně opodstatněno. Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000 Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ). Ze spisu vyplývá, že dlužník se domáhal insolvenčním návrhem ze dne 15.3.2010 vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Má pouze spotřebitelské závazky vůči 7 věřitelům ve výši přesahující 425 tisíc Kč, přičemž jeho majetek tvoří pouze osobní věci a oděvy, od září 2009 je bez trvalého pracovního poměru, a proto od 1.3.2010 pracuje jako OSVČ s předpokládaným příjmem 17.000 Kč měsíčně čistého, tj. 1.020.000 Kč čistého v příštích 5 letech, z nichž je schopen dát na úhradu svých splatných závazků 540.000 Kč, tedy 100 %. Pokud jde o definici podnikatele, je třeba odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A-59, kdy dlužníkem, „který není podnikatelem“, se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k : 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Vzhledem k tomu, že závazky dlužníka nepocházejí z dřívějšího podnikání a výdělečnou činnost vykonává dlužník dle svého tvrzení jako OSVČ až od 1.3.2010 jen proto, že jako zaměstnanec nemohl sehnat práci a za účelem zapravení svých (spotřebitelských) závazků, jevila by se jako nepřiměřená tvrdost aplikace zákona, kdyby soud konstatoval nemožnost dlužníka pokusit se dosáhnout povolení oddlužení již v této fázi pouze z důvodu, že po formální stránce je dlužník podnikatelem. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že nelze u dlužníka zatím vyloučit možnost řešit jeho úpadek oddlužením. Jinými slovy řečeno, dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení plněním splátkového kalendáře jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání, bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost. To ovšem předpokládá, že dlužník bude schopen doložit, že jako OSVČ má pravidelný příjem, z něhož by měl uhradit první splátku (§ 406 odst. 3 písm. b) IZ) plněním splátkového kalendáře. Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 občanského soudního řádu). Z citované právní úpravy vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení (vedle dalších předpokladů) je schopnost dlužníka za zákonných podmínek splatit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek za dobu 5 let. Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že je tu odůvodněný předpoklad, že úpadek dlužníka bude možno s ohledem na očekávané příjmy dlužníka – byť zatím ničím nedoložené – řešit oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, a proto s ohledem na rozsah insolvenčního řízení (spotřebitelské závazky odpovídající pohledávkám 7 věřitelů) má zato, že pro jeho prvotní fázi pro dobu překlenutí nedostatku finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku postačí záloha ve výši 5.000 Kč s tím, že v další fázi insolvenčního řízení budou náklady insolvenčního správce hrazeny z měsíčních splátek. Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 3 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak je ve výroku uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 11. května 2010 JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová