286/2010

Plný text

KSPH 38 INS 2035/2010 3 VSPH 286/2010-A-14 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Jana Danaje, nar. 17.4.1973, bytem v Kolíně, Antonína Dvořáka 1033 A, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 2035/2010-A-9 ze dne 22. března 2010, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 2035/2010-A-9 ze dne 22. března 2010 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 38 INS 2035/2010-A-9 ze dne 22.3.2010 vyzval dlužníka Jana Danaje (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 10 dnů od doručení rozhodnutí zaplatil na uvedený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,- Kč. V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 2.3.2010. Dále soud citoval § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že při svém rozhodnutí vzal v úvahu judikatorní závěry Vrchního soudu v Praze, podle nichž účelem zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Dále soud zmínil, že s ohledem na výchozí koncepci zákona vyplývající z § 1 IZ může mít insolvenční řízení smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být – v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka – alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů, a že jedinou výjimkou z této koncepce je úprava § 144 IZ umožňující za zde stanovených podmínek zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku. Takové rozhodnutí však v daném případě nepřichází v úvahu, neboť dlužník nesplňuje kumulativní podmínky § 144 odst. 1 IZ, když především není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu. V takovém případě platí, že bude–li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže–li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona. Nato soud uzavřel, že je z obsahu spisu zřejmé, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, případně nepatrným konkursem, přičemž tyto způsoby řešení úpadku nebudou s přihlédnutím k počtu věřitelů a rozsahu majetku vyžadovat v prvotní fázi insolvenčního řízení vynaložení nijak značných výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce. Proto soud považoval vyměřenou zálohu za zcela odpovídající. Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že stanovená výše zálohy na náklady insolvenčního řízení je nepřiměřeně vysoká a že žádá o její snížení nebo o rozdělení do dvou částí. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,- Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit . Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení. Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí. Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také – s ohledem na povahu věci – nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit. Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou - zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem - bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010. Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil. V napadeném usnesení sice soud prvního stupně obsáhle prezentoval obecná výkladová východiska, jež považoval pro své rozhodnutí za podstatná, nijak však neozřejmil, jak je na konkrétní poměry dané věci aplikoval, když žádná pro věc podstatná skutková zjištění neuvedl. Přitom je zřejmé, že z hlediska posouzení podmínek k uložení zálohy ani nepovažoval za podstatné, zda úpadek dlužníka bude řešen konkursem (nepatrným konkursem) či oddlužením, natož jakou formu oddlužení lze očekávat (ostatně ani neuvedl, jakého způsobu řešení úpadku se dlužník domáhá), a bez dalšího - jak výše vysvětleno neopodstatněně - vycházel z toho, že při každém z těchto způsobů řešení úpadku budou sledované náklady insolvenčního řízení v zásadě stejné. Co do těchto nákladů přitom soud uvažoval pouze s výdaji spojenými s výkonem funkce insolvenčního správce, jež vyžádá „prvotní fáze insolvenčního řízení“, ačkoli - jak sám v odůvodnění správně zmínil – účelem zálohy je též poskytnout záruku zapravení všech očekávaných nákladů řízení, včetně celkové odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pokud se předpokládaný výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty jeví k jejich úhradě nedostatečným. Na rozsah majetku dlužníka a počet jeho věřitelů soud sice poukázal, žádná svá zjištění v tom směru však neuvedl. Namísto toho jen odkázal na obsah spisu, aniž by zmínil jakékoli konkrétní poznatky, které na jeho podkladě učinil. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro potřeby dalšího řízení považoval odvolací soud za nutné zdůraznit, že povaze rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu dle § 108 IZ musí odpovídat i výrok usnesení, který tak nelze formulovat jako výzvu k zaplacení, ale jako uložení povinnosti k zaplacení, přičemž lhůtu ke splnění této povinnosti je nutno vázat nikoli na doručení usnesení, ale – s ohledem na přípustnost odvolání – až na okamžik, kdy nabude právní moci. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 29. září 2010 JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová