3 Cmo 27/2026

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Gabriely Kučerové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a Mgr. Jiřího Čurdy ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o ochranu před neoprávněným zásahem do ochranné známky a nekalou soutěží, k odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2026, č. j. 41 Cm 29/2025-20, Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 2 000 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení vzniklých v důsledku neoprávněného užívání označení „, Anonymizováno, “, které je zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně, a to nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání ochranných známek žalobkyně v době neoprávněného zásahu, přičemž přesná výše plnění má být stanovena soudem na základě znaleckého posudku, neodmítá.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 12. 2025 domáhala mj. v bodu III. žalobního petitu, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení a zaplatit přiměřené zadostiučinění ve výši stanovené soudem na základě jím zadaného znaleckého posudku.

2. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 1. 2026, č. j. 41 Cm 29/2025-11, vyzval žalobkyni podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad žaloby s tím, že je třeba ve výroku III. petitu jasně a konkrétně vymezit povinnosti žalované, neboť žalobkyně se v žalobním návrhu domáhala uložení neurčitě formulovaných povinností.

3. Podáním ze dne 27. 1. 2026 žalobkyně svůj žalobní návrh v bodu III. petitu opravila tak, že se domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení vzniklých v důsledku neoprávněného užívání označení „bjut“, které je zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně, a to nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání těchto ochranných známek v době neoprávněného zásahu, přičemž přesná výše plnění má být stanovena soudem na základě znaleckého posudku.

4. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 3. 2. 2026, č. j. 41 Cm 29/2025-18, kterým rozhodl o námitkách žalobkyně proti výzvě k odstranění vad, žalobkyni sdělil, že § 5 zákona č. 221/2006 Sb. (dále jen „ZVPPV“) upravuje způsob, jakým může soud rozhodnout o třech možných nárocích, a způsob určení částky jim odpovídající, avšak toto nezbavuje žalobkyni povinnosti tvrdit, jaký konkrétní nárok jí vznikl (tj. zda jde o přiměřené zadostiučinění coby nárok na odčinění nemajetkové újmy, nebo o škodní nárok na odčinění újmy majetkové - každému odpovídá odlišný skutkový základ) a v jaké výši. Soud rovněž sdělil, že je na žalobkyni, aby přesně vymezila jí požadovaný nárok, přičemž soud je tímto návrhem vázán, musí ho zcela vyčerpat, nesmí jej překročit a není oprávněn obsah žaloby dotvářet či měnit.

5. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením žalobu v části bodu III. petitu odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. s tím, že konstatoval, že žalobkyně k výzvě soudu svůj návrh opravila pouze tak, že uvedla částku 2 000 000 Kč, odkázala na tři možné právní důvody jejího nárokování a poukázala na zákonné vymezení nároků nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku a vyčíslení znaleckým posudkem, přičemž takovéto vymezení žalobního nároku soud shledal i nadále neurčitým.

6. Soud prvního stupně spatřoval neurčitost žaloby ve dvou rovinách. Zaprvé, ze žaloby nebylo dle jeho názoru patrné, jakou částku žalobkyně vlastně nárokuje - žalobkyně sice uvedl částku 2 000 000 Kč, avšak navazoval neurčitým vymezením finančního požadavku odkazem na násobky licenčního poplatku a blíže nespecifikovaným vyčíslením dle znaleckého posudku, čímž výše žalované částky zůstala neurčitou.

7. Zadruhé, soud prvního stupně shledal neurčitým i skutkový základ finančního nároku. Konstatoval, že v žalobě není tvrzeno, zda se žalobkyně domáhá nároku na náhradu škody, na jakém skutkovém základě a v jaké výši, a/nebo zda se domáhá bezdůvodného obohacení, na jakém skutkovém základě a v jaké výši, a/nebo zda se domáhá přiměřeného zadostiučinění, na jakém skutkovém základě a v jaké výši. Soud uvedl, že v žalobě není specifikováno, který či které z těchto nároků jsou žalobou uplatněny, a to jak ze žalobního žádání, tak z textu žaloby, přičemž samotný základní skutkový základ žaloby (zásah do práv z ochranných známek a porušení zákazu nekalé soutěže) teoreticky umožňuje uplatnění kteréhokoli z těchto nároků. Každý z nich má však skutkový základ jiný a bez jeho vymezení je nárok neurčitý. Návazně soud konstatoval, že není uvedeno ani to, pro který z těchto nároků je žádáno jaké plnění, přičemž nelze částky žádat souhrnně bez uvedení jejich konkrétního složení.

8. V právním hodnocení soud prvního stupně odkázal na § 42 odst. 4 větu první o. s. ř., § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř., § 43 odst. 1 a odst. 2 větu první o. s. ř. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3250/2023, dle něhož pokud žalobce v žalobě ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody zaplatit, a své podání nedoplnil ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně, jedná se o takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat. Odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1782/2006, dle něhož soud může rozhodnout jen o tom, co žalobce požadoval, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015, dle něhož není přípustné, aby soud za žalobce obsah žaloby domýšlel, dotvářel či dokonce měnil jeho význam.

9. Na základě uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobní návrh obsažený v bodu III. petitu je vadný a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, a žalobu v této části odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

10. Žalobkyně podala proti usnesení soudu prvního stupně včasné odvolání, ve kterém předně namítla, že soud prvního stupně jí v odůvodnění napadeného usnesení vytkl, že v petitu odkazuje na tři možné právní důvody svého nároku a neuvádí, který či které z těchto nároků jsou žalobou uplatněny, a že nelze částky žádat souhrnně bez uvedení jejich konkrétního složení. Žalobkyně dovozuje, že soud prvního stupně patrně dospěl k závěru, podle něhož nelze ve vztahu k náhradě škody, přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu a vydání bezdůvodného obohacení žádat dohromady jednu paušální částku. Tento závěr je dle žalobkyně v rozporu s textem, účelem i systematikou § 5 odst. 2 ZVPPV. Žalobkyně argumentovala, že soud požaduje rozpad žalované částky na jednotlivé složky (škodu, bezdůvodné obohacení a přiměřené zadostiučinění), ačkoli žalobkyně tyto nároky neuplatňuje samostatně, nýbrž prostřednictvím paušální náhrady podle § 5 odst. 2 ZVPPV. Takový požadavek je dle ní v rozporu s povahou tohoto institutu, který právě nahrazuje potřebu individuálního vyčíslení jednotlivých nároků. Žalobkyně podrobně rozvedla, že paušální náhrada podle § 5 odst. 2 ZVPPV nepředstavuje součet jednotlivých nároků tam uvedených, nýbrž jejich zákonem předvídanou alternativu. Zákon výslovně umožňuje, aby soud tyto nároky stanovil jednou paušální částkou, čímž nahrazuje jejich individuální určování a odpadá potřeba jejich vzájemného rozlišení a samostatného vyčíslení. Na podporu tohoto výkladu žalobkyně odkázala na důvodovou zprávu k § 5 zákona č. 221/2006 Sb., která výslovně uvádí možnost stanovit náhradu „fixní částkou“ na základě hypotetických licenčních poplatků, a dále na komentářovou literaturu - konkrétně HORÁČEK, Roman, § 5 [Typy nároků], in: HORÁČEK, R. a kol., Práva na označení a jejich vymáhání, 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2024, s.

515. Zdůraznila, že tento výklad odpovídá jak systematice zákona, tak jeho účelu, jímž je zjednodušení a zefektivnění vymáhání práv z průmyslového vlastnictví v situacích, kdy je přesné určení jednotlivých složek újmy důkazně obtížné. Odborná literatura výslovně uvádí, že paušální náhrada je využívána právě proto, že „odpadá zdlouhavé a náročné dokazování výše skutečné škody či bezdůvodného obohacení“ (HORÁČEK, cit. výše). Požadavek soudu prvního stupně na rozpad paušálně uplatněného nároku na jednotlivé složky by vedl k popření samotného smyslu tohoto institutu a činil by § 5 odst. 2 ZVPPV prakticky nepoužitelným.

11. Žalobkyně dále uvedla, že v petitu žaloby (ve znění reakce na výzvu ze dne 27. 1. 2026) uplatňuje peněžitý nárok jako jedinou paušální částku podle § 5 odst. 2 ZVPPV, která představuje zákonem předvídanou alternativu k individuálním nárokům na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení a přiměřené zadostiučinění. Z formulace petitu je zřejmé, že tyto nároky neuplatňuje samostatně ani kumulativně vedle sebe, nýbrž sjednoceně prostřednictvím jednoho peněžitého plnění, jehož výše má být určena v režimu paušální náhrady odvozené od obvyklého licenčního poplatku. Petit tedy dle žalobkyně vyjadřuje jediný hmotněprávní nárok založený na § 5 odst. 2 ZVPPV, nikoli součet tří dílčích nároků, a je z něj jednoznačně patrné, že volí tento zvláštní zákonný mechanismus právě proto, aby odpadla potřeba samostatného vyčíslení a rozlišení jednotlivých nároků. Na podporu své argumentace žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1393/2013, z něhož dle ní vyplývá, že: (i) paušální náhrada podle § 5 odst. 2 ZVPPV může být konstruována jako jedno peněžité plnění; (ii) skutečnost, že tato částka pokrývá více typů újmy, nevyžaduje její rozdělení v rámci výroku rozhodnutí; (iii) posouzení jednotlivých složek újmy je otázkou právního posouzení věci v odůvodnění, nikoli otázkou formulace žalobního petitu. Judikatura Nejvyššího soudu tedy dle žalobkyně jednoznačně připouští konstrukci, kdy je uplatněn jediný peněžitý nárok odpovídající paušální náhradě podle § 5 odst. 2 ZVPPV, který koncepčně zahrnuje všechny složky újmy dle § 5 odst. 1 ZVPPV, aniž by bylo nutné tyto složky v žalobním petitu samostatně vyčíslovat. Žalobkyně uzavřela, že postup, kterým uplatnila jediný peněžitý nárok ve formě paušální částky podle § 5 odst. 2 ZVPPV, je plně v souladu jak s textem a účelem zákonné úpravy, tak s judikaturou Nejvyššího soudu. Konstrukce paušální náhrady ze své podstaty nahrazuje jednotlivé nároky uvedené v § 5 odst. 1 ZVPPV a umožňuje jejich sjednocené peněžité vypořádání bez nutnosti samostatného vyčíslení.

12. Žalobkyně dále napadla závěr soudu prvního stupně, podle něhož v žalobě není tvrzeno, na jakém skutkovém základě se domáhá náhrady škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění, a podle něhož každý z těchto nároků má skutkový základ jiný a bez jeho vymezení je nárok neurčitý. Poukázala na to, že v reakci na výzvu soudu (podáním ze dne 27. 1. 2026) ke skutkovému základu vzneseného nároku výslovně uvedla, že uplatňuje peněžitý nárok z důvodu, že žalovaná bez jejího souhlasu užívala v obchodním styku označení „, Anonymizováno, “, které je zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně „, Anonymizováno, “ a „, Anonymizováno, “, a to v období od prosince 2024 doposud, zejména: při provozu internetové prezentace na doméně www., Anonymizováno, .cz, v kamenné prodejně v , adresa, , v rámci internetové a jiné reklamy a na sociálních sítích. Dále uvedla, že tímto jednáním žalovaná zasáhla do výlučných práv žalobkyně k ochranným známkám, čímž žalobkyni vznikla majetková i nemajetková újma, a žalovaná se současně bezdůvodně obohatila, neboť využívala hodnotu ochranných známek žalobkyně bez sjednání licence. Žalobkyně proto požadovala paušální peněžité plnění podle § 5 odst. 2 ZVPPV, stanovené nejméně ve výši dvojnásobku obvyklého licenčního poplatku, jehož výše závisí na odborném posouzení a bude určena znaleckým posudkem.

13. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že skutkový základ uplatněného nároku není v žalobě vymezen. V žalobě i v reakci na výzvu jednoznačně identifikovala protiprávní jednání žalované (neoprávněné užívání označení „, Anonymizováno, “ v obchodním styku), jeho časové vymezení (od prosince 2024), způsob jeho realizace (internetové stránky, kamenná prodejna, reklama, sociální sítě), způsobený zásah do práv žalobce i právní kvalifikaci (zásah do práv z ochranných známek a jednání nekalé soutěže). Skutek, z něhož je nárok dovozován, je tedy zřetelně vymezen. Z tohoto jednotného protiprávního jednání žalované žalobkyně dovozuje vznik majetkové i nemajetkové újmy, jakož i majetkového prospěchu na straně žalované. Tento jednotný skutkový základ je podřazen pod právní režim § 5 odst. 2 ZVPPV, přičemž žalobkyně z něj uplatňuje jeden paušálně stanovený peněžitý nárok.

14. Žalobkyně dále namítla, že projednatelnost žaloby je dána tehdy, je-li v ní vymezen skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a je-li zřejmé, jaké právo je uplatňováno. Tyto požadavky žaloba v projednávané věci splňuje. Otázka, jaké majetkové a nemajetkové důsledky jsou s tímto jednáním spojeny a jaká je výše uplatněného peněžitého plnění, je již otázkou meritorního posouzení věci. V návaznosti na to žalobkyně vznesla námitku, že soud prvního stupně nesprávně zaměnil režim odstraňování vad podání podle § 43 o. s. ř. s otázkou dostatečnosti skutkových tvrzení z hlediska věcného projednání sporu. Odkázala na odbornou literaturu konkrétně na PODANÝ, Jan, § 43 [Odstranění vad podání], in: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol., Občanský soudní řád, 3. vydání (3. aktualizace), Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2; a dále SVOBODA, Karel, § 79 [Náležitosti žaloby], in: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol., Občanský soudní řád, 3. vydání (3. aktualizace), Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2 - z nichž vyplývá, že vadou podání ve smyslu § 43 o. s. ř. jsou pouze takové nedostatky, které brání identifikaci uplatněného nároku a znemožňují pokračování v řízení (typicky absence základních náležitostí, neurčitost či nesrozumitelnost podání). Naopak nedostatky spočívající v neúplnosti tvrzení, v nedostatečné konkretizaci rozhodných skutečností nebo v neunesení břemene tvrzení nejsou vadou žaloby, nýbrž otázkou její věcné důvodnosti. Žalobkyně argumentovala, že za situace, kdy je skutek vymezen alespoň v základních rysech tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, je žaloba projednatelná a případné nedostatky v rozsahu tvrzení či důkazní nabídky je třeba řešit postupem podle § 118a o. s. ř. v rámci meritorního projednání věci. Absence některých rozhodných skutečností, které nejsou nezbytné k individualizaci skutku, proto dle žalobkyně nepředstavuje vadu žaloby bránící pokračování v řízení, ale může mít význam pouze pro posouzení její věcné důvodnosti po provedeném dokazování.

15. Žalobkyně uvedla, že postup soudu prvního stupně, který přistoupil k odmítnutí žaloby namísto jejího projednání a případného poučení žalobkyně podle § 118a o. s. ř., představuje nepřípustný formalismus a rozpor s účelem procesních předpisů. Dle žalobkyně toto platí tím spíše v případě paušální náhrady podle § 5 odst. 2 ZVPPV, jejíž podstatou je, že žalobce je povinen tvrdit a prokázat porušení práva, z něhož uplatněný nárok vychází, přičemž není povinen prokazovat jednotlivé složky újmy ani jejich konkrétní výši. Žalobkyně na výzvu soudu ohraničila částkou 2 000 000 Kč horní hranici této paušální náhrady.

16. Žalobkyně konečně namítla, že soud prvního stupně vychází z předpokladu, že žalobkyně uplatňuje samostatně nárok na náhradu škody, bezdůvodné obohacení a přiměřené zadostiučinění, a z této premisy dovozuje nutnost jejich samostatného skutkového vymezení. Tento předpoklad je však nesprávný, neboť tyto nároky nejsou uplatňovány odděleně, nýbrž prostřednictvím jediného paušálního nároku podle § 5 odst. 2 ZVPPV, pro který postačuje jeden jednotný skutkový základ spočívající v porušení práva žalobkyně. Na podporu tohoto závěru žalobkyně opětovně odkázala na komentářovou literaturu (HORÁČEK, R. a kol., cit. výše, s. 515) a důvodovou zprávu k § 5 zákona č. 221/2006 Sb., které výslovně připouštějí stanovení náhrady fixní částkou na základě hypotetického licenčního poplatku, přičemž žalobce si může zvolit, zda bude jednotlivé nároky prokazovat v jejich skutečné výši, anebo zda se omezí na prokázání samotného porušení práva a uplatní nárok paušální.

17. Žalobkyně dále napadla závěr soudu prvního stupně, podle něhož není zřejmé, jaké konkrétní peněžité plnění je požadováno. Z žalobního návrhu je jednoznačně patrné, že se domáhá zaplacení konkrétní částky 2 000 000 Kč. Tato částka je v petitu výslovně uvedena a představuje jednoznačně identifikovaný předmět plnění. Již z tohoto důvodu je petit v této části určitý a nevyvolávající pochybnosti o rozsahu požadovaného plnění. Další formulace obsažené v petitu, tj. že se jedná o částku „nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku“ a že „přesná výše plnění bude stanovena soudem na základě znaleckého posudku“, nepředstavují další či alternativní nároky ani neurčitost petitu, nýbrž vyjadřují právní režim uplatněného nároku a způsob jeho dokazování ve smyslu § 5 odst. 2 ZVPPV. Konkrétně žalobkyně rozvedla, že: částka 2 000 000 Kč představuje samotný uplatněný peněžitý nárok; odkaz na „nejméně dvojnásobek licenčního poplatku“ vyjadřuje zákonné minimum tohoto nároku podle § 5 odst. 2 ZVPPV; a odkaz na znalecký posudek představuje důkazní návrh směřující ke zjištění jeho výše. Tyto složky nepředstavují samostatné či alternativní nároky, ale tvoří jeden logický celek, který je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti. Žalobkyně zdůraznila, že při posuzování určitosti žalobního petitu je nutno vycházet ze skutečného obsahu podání jako celku, nikoli z jednotlivých izolovaných formulací.

18. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací osud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

19. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

20. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. lze žalobu odmítnout pouze tehdy, neodstraní-li žalobce přes řádnou, srozumitelnou a konkrétní výzvu soudu takové vady podání, které skutečně brání pokračování v řízení. Judikatura Nejvyššího soudu ustáleně vychází z toho, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání zejména tehdy, neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností, je-li toto vylíčení natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že bez dalšího nelze určit, jaký skutek má být předmětem řízení, anebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1200/2003). Současně platí, že důvodem k odmítnutí žaloby není sama o sobě neúplná právní argumentace, absence právní kvalifikace ani nedostatek tvrzení významných pouze z hlediska hmotného práva, je-li skutek po skutkové stránce dostatečně individualizován a nezaměnitelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3504/2023 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3229/2023). Specificky u žaloby na peněžité plnění dále platí, že žalobce musí v petitu uvést jasně a přesně peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá; neobsahuje-li žaloba určitý údaj o výši požadovaného plnění, popřípadě je-li tento údaj formulován neurčitě, jde o vadu bránící dalšímu pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Současně však judikatura rozlišuje mezi neurčitostí samotného petitu a pouhou absencí vysvětlení, jak žalobce k již vyčíslené částce dospěl; žalobu nelze odmítnout jen proto, že žalobce nevysvětlil způsob výpočtu požadované částky, uplatňuje-li jediný nárok, který je co do výše určitě vymezen, neboť jde o otázku hmotněprávního posouzení věci, nikoli projednatelnosti žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3504/2023). Stejně tak nelze žalobu odmítnout pro neurčitost, jestliže žalobce po výzvě soudu petit doplní tak, že z podání a případně připojených listin vyplývá přesná výše jistiny i příslušenství a jejich počátek; v takovém případě jsou vady žaloby odstraněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1745/2024).

21. V projednávané věci žalobkyně vymezila jednoznačně skutek jednáním žalované (užívání v obchodním styku označení „bjut“ v období od prosince 2024 do současnosti ve specifikované internetové prezentaci, v konkrétní kamenné prodejně, v rámci reklamy a na sociálních sítích) a následkem (způsobení škody v podobě ušlého zisku na straně žalobkyně, vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované, způsobení nemajetkové újmy žalobkyni). Na základě takto vymezeného skutkového základu se pak domáhá peněžitého plnění ve výši 2 000 000 Kč, tj. plnění, jehož druh a výše jsou jednoznačně určeny. Není tak správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyní požadovaná částka je neurčitá. Pokud žalobkyně uvedla, že požadované plnění má představovat nejméně dvojnásobek obvyklého licenčního poplatku stanoveného znaleckým posudkem, toto nic nemění na výši uplatněného nároku, nýbrž tím žalobkyně uvádí, že požadovaná částka nepředstavuje skutečnou výši škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nýbrž že žalobkyně v souladu s § 5 odst. 2 ZVPPV navrhuje, aby jí byla přiznána paušální náhrada těchto nároků, a to včetně označení důkazního prostředku k prokázání obvyklé výše licenčního poplatku (znalecký posudek).

22. Neurčitost žaloby konečně nezpůsobuje ani okolnost, že žalobkyně neuvádí, jaká část z uplatněné částky 2 000 000 Kč připadá na ten který z třech uplatněných nároků. Tato otázka byla již v rozhodovací praxi řešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1393/2013 publikovaném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, 1/2015 s výsledkem, že paušální náhrada dle § 5 odst. 2 ZVPPV z titulu více nároků vymezených v § 5 odst. 1 ZVPPV může být konstruována i jako jedno peněžité plnění.

23. Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil za přiměřeného užití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žaloba se ve výše vymezeném rozsahu neodmítá.