3 Cmo 30/2026

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a JUDr. Gabriely Kučerové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A ., IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vymáhání práv z ochranných známek a nekalé soutěže, k odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2026, č. j. 10 Cm 24/2024-49, I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 880,60 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované 1).III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 880,60 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného 2).

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením rozhodl tak, že:I. Řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 24/2024 se zastavuje, neboť žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení v jednoroční lhůtě stanovené v § 111 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.III. Žalobci se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 23 908 Kč podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to na účet, ze kterého byl uhrazen, pokud žalobce nesdělí jinak.

2. Z napadeného usnesení a ze spisu vyplývá, že výrokem III. usnesení ze dne 16. ledna 2025, č. j. 10 Cm 24/2024-45, soud prvního stupně řízení přerušil podle § 110 o. s. ř. na základě shodného návrhu všech účastníků řízení za účelem mimosoudního vyřešení sporu. Bod III. výroku tohoto usnesení nabyl právní moci dne 5. 2. 2025. Od tohoto data počala běžet jednoroční lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 4 o. s. ř. Tato lhůta uplynula dne 5. 2. 2026, aniž kterýkoli z účastníků řízení návrh na pokračování v řízení podal. Na základě tohoto zjištění soud prvního stupně řízení napadeným usnesením zastavil.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně v celém jeho rozsahu včasné odvolání, ve kterém uvedla, že nepopírá, že jednoroční lhůta dle § 111 odst. 4 o. s. ř. formálně marně uplynula. Namítá však, že aplikace § 111 odst. 4 o. s. ř. v této konkrétní věci ze strany soudu prvního stupně je přepjatě formalistická a nezohledňuje zásadní skutkové okolnosti, pro které k překročení lhůty došlo. Uvedla, že řízení bylo přerušeno za účelem mimosoudního vyřešení sporu (pokusu o smír) a že ona sama k tomuto mimosoudnímu řešení přistupovala od počátku maximálně aktivně a v dobré víře. Žalobkyně prokazatelně zaslala žalovaným prostřednictvím jejich zástupce komplexní návrh smíru dne 10. 7. 2025. Zástupce žalovaných dne 11. 7. 2025 potvrdil přijetí návrhu s příslibem, že jej probere se svým klientem a ozve se; k tomu však nedošlo. Žalovaní na dlouhou dobu zcela přestali komunikovat. Žalobkyně byla nucena po třech měsících, dne 14. 10. 2025, zaslat urgenci a žádat o reakci na svůj smírčí návrh. Žalovaní ani po urgenci nereagovali bezprostředně, nýbrž nechali uplynout další téměř měsíc a ozvali se s výrazným časovým odstupem až dne 9. 11. 2025. Přitom do jednání vnesli zcela nové, do té doby neprojednávané finanční požadavky, čímž jednání o smíru zásadně zkomplikovali a protáhli. Žalovaní procesní a vyjednávací pozici žalobkyně dále ztížili tím, že dne 5. 12. 2025 zaslali úřadu EUIPO (Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví) obsáhlé vyjádření v souvisejícím známkovém sporu stran, do kterého promítli nové podmínky. Tímto postupem zatížili smírná jednání novými podmínkami a paralelně probíhajícím řízením v zahraničí. Dle žalobkyně veškeré prodlevy a taktizování šly výhradně na vrub žalovaných, kteří svým postupem zatížili smírná jednání novými podmínkami a paralelně probíhajícím zahraničním řízením. Žalobkyně dále argumentovala, že ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. slouží k tomu, aby soudy nevedly tzv. mrtvé spisy, o které účastníci ztratili zájem. V tomto případě však účastníci - minimálně žalobkyně - zájem na řízení neztratili, pouze probíhala (a stále probíhají) vyjednávání, která ovšem žalovaní takticky a obstrukčně zdržovali. Dle žalobkyně je v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení (§ 2 a § 6 o. s. ř.), aby strana, která v dobré víře poskytne protistraně časový prostor k vyjádření k návrhu na smírné řešení, byla následně procesně sankcionována zastavením řízení jen proto, že protistrana záměrně nereaguje déle než půl roku, čímž úmyslně vyvolá marné uplynutí procesní lhůty.

4. Žalobkyně současně s odvoláním podala v souladu s § 111 odst. 3 o. s. ř. výslovný návrh na pokračování v řízení, kdy uvedla, že ačkoli i nadále preferuje mimosoudní řešení sporu a je plně připravena s žalovanými dále jednat o smíru, nemůže tak činit za situace, kdy by byla procesně sankcionován za svou dosavadní vstřícnost a poskytnutí času protistraně. Proto k zamezení dalších negativních procesních následků vyvolaných nečinností protistrany navrhuje, aby soud v řízení pokračoval. Tento návrh byl dle žalobkyně činěn společně s odvoláním proto, aby odvolací soud (případně soud prvního stupně postupem dle § 210a o. s. ř. cestou autoremedury) mohl na základě projevené vůle žalobkyně neprodleně odstranit překážku přerušení a v řízení pokračovat.

5. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

6. Žalovaní se k podanému odvolání vyjádřili tak, že usnesení soudu považují za věcně správné a navrhli, aby bylo potvrzeno a aby jim byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

7. S odkazem na komentářovou literaturu (Občanský soudní řád, 3. vydání, 3. aktualizace 2024, autor O. Přidal) k § 111 o. s. ř. konstatovali, že návrh na pokračování řízení lze podat nejpozději do jednoho roku, přičemž tato lhůta začíná běžet až od právní moci usnesení o přerušení řízení, nikoliv již od jeho vykonatelnosti. Žalovaní zdůraznili, že je na účastnících řízení, aby si danou lhůtu střežili a aktivně podali případný návrh na pokračování v řízení, neboť bdělým náležejí práva („vigilantibus iura scripta sunt“). K tomu odkázali na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2354/17. Žalovaní dále uvedli, že zastavení řízení nebrání ani absence poučení o následcích nepodání návrhu na pokračování řízení ve lhůtě jednoho roku, a odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3587/2022. Žalovaní uzavřeli, že jednoroční lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení je lhůtou propadnou (prekluzivní). Ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. přitom nepřipouští uvážení soudu - soud nemá možnost volby, zda řízení zastaví či nikoli; soud má povinnost řízení zastavit, nebyl-li v zákonné jednoroční lhůtě podán návrh na pokračování v řízení. Lhůta pro podání návrhu skončila dne 5. 2. 2026, přičemž do tohoto data návrh na pokračování v řízení podán nebyl žádným z účastníků. Žalovaní dále citovali z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2354/17, v němž Ústavní soud konstatoval, že „ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. totiž počítá zásadně s aktivitou účastníků, když předpokladem pro to, aby soud mohl pokračovat v řízení přerušeném na základě postoje účastníků (za účelem poskytnutí prostoru pro mimosoudní vyřízení jejich sporu), je projev jejich vůle, tedy návrh podaný některým z účastníků. K tomu Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že byla stěžovatelka již od počátku řízení zastoupena advokátem. Žalovaní mají za to, že tyto závěry Ústavního soudu lze plně aplikovat na předmětný případ. Žalobkyně, zastoupená advokátem, tj. osobou právně znalou, si měla svá práva střežit, měla si pohlídat konec lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení, a chtěla-li ve sporu pokračovat, měla návrh na pokračování v řízení řádně a včas podat. Pokud tak neučinila, nesplnila především svou povinnost a musí nést důsledky s tím spojené a zákonem jasně předvídané.

8. Žalovaní rovněž upozornili, že žalobkyně svůj komplexní návrh smíru zaslala žalovaným až dne 10. 7. 2025, tedy takřka po půl roce od jednání u soudu, resp. po více než pěti měsících od právní moci usnesení o přerušení řízení (5. únor 2025). Žalobkyni tak samotné trvalo téměř polovinu celkové doby, po kterou bylo řízení přerušeno, než žalovaným zaslala svůj návrh na smírné řešení. Žalovaní pak uvedli, že pokud žalobkyně argumentuje tím, že žalovaní na návrh smíru reagovali až dne 9. 11. 2025, pak se v kontextu výše uvedeného nejedná o delší prodlevu, než jakou měla sama žalobkyně se zasláním svého návrhu. Žalovaní přitom upřesnili, že na návrh žalobkyně reagovali e-mailem ze dne 3. 11. 2025, nikoli dne 9. 11. 2025, jak žalobkyně chybně uvádí.

9. Žalovaní dále poukázali na skutečnost, kterou žalobkyně ve svém odvolání zcela opomenula uvést, a sice že na protinávrh žalovaných ze dne 3. 11. 2025 žalobkyně dosud nikterak nezareagovala. Takový přístup dle žalovaných jistě nelze nazvat proaktivním.

10. Žalovaní dále označili za zcela zcestný argument žalobkyně, podle něhož žalovaní vše zkomplikovali svým vyjádřením ze dne 5. prosince 2025 zaslaným úřadu EUIPO. Toto vyjádření se nikterak netýkalo projednávané věci ani mimosoudního jednání účastníků a v rámci tvrzeného vyjádření nebyly uváděny žádné nové podmínky, jak žalobkyně tvrdí.

11. Žalovaní závěrem zdůraznili, že nikdy nejednali obstrukčně a měli zájem na smírném vyřešení věci, nicméně když žalobkyně nereagovala více než čtyři měsíce na jejich protinávrh, usoudili, že patrně již ztratila zájem o smírné vyřešení.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Rozhodovací praxe je ustálena na závěru, že je-li řízení přerušeno podle § 110 o. s. ř., může v něm soud podle § 111 odst. 4 o. s. ř. pokračovat jen na návrh účastníka, přičemž roční lhůta k podání tohoto návrhu běží od právní moci usnesení o přerušení řízení; není-li návrh v této lhůtě podán, nastává zánik práva na pokračování v řízení a soud je povinen řízení zastavit (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2551/2018 a sp. zn. 25 Cdo 3655/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cmo 74/2022). Zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. není podmíněno tím, že soud účastníky předem poučí o následcích nepodání návrhu na pokračování v řízení (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3587/2022).

14. Přímo ve vztahu k situaci, kdy mezi účastníky probíhala mimosoudní jednání z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2354/17 plyne, že probíhající jednání o mimosoudním vyrovnání nezbavuje účastníka povinnosti podat v zákonné lhůtě návrh na pokračování v přerušeném řízení; není-li návrh podán, soud řízení zastaví.

15. Promítnutím těchto obecných východisek do poměrů projednávané věci odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud řízení výrokem I. napadeného usnesení zastavil. Marným uplynutím lhůty 1 roku od právní moci usnesení o přerušení řízení dne 5. 2. 2026, které žalobkyně ani nezpochybňuje, došlo k zániku práva účastníků na pokračování v řízení a soud prvního stupně byl povinen řízení zastavil. Pokud má žalobkyně za to, že lhůtu zmeškala z omluvitelných důvodů, měla možnost navrhnout prominutí jejího zmeškání postupem dle § 58 o. s. ř.; to však neučinila. Odvolací soud nicméně konstatuje, že ve věci nelze vysledovat nic, co by žalobkyni reálně bránilo podat včasný návrh na pokračování v řízení, když údajný laxní přístup žalovaných k mimosoudním jednáním žalobkyni nijak nezbavoval jejího procesního práva (povinnosti) takový návrh učinit.

16. Jelikož marným uplynutím lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení právo účastníků na pokračování v řízen zaniklo, představuje takový návrh žalobkyně spojený s odvoláním úkon, který není za řízení přípustný, a proto se k němu nepřihlíží (viz § 41a odst. 3 o. s. ř.).

17. Soud prvního stupně správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, kdy s odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. uzavřel, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků. Je tomu tak proto, že v případě nepodání návrhu na pokračování v řízení nelze žádnému z účastníků přičíst procesní zavinění na jeho zastavení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 191/2019 a sp. zn. 7 Cmo 123/2022).

18. Konečně jelikož došlo k zastavení řízení před prvním jednáním, soud prvního stupně v souladu s § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích rozhodl o vrácení soudního poplatku sníženého o 20 % žalobkyni.

19. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné v celém rozsahu potvrdil (výrok I. usnesení).

20. Jelikož žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, je povinna žalovaným dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. hradit jejich náklady. Ty jsou u každého z žalovaných představovány náklady zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé) byla vypočtena podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 9a odst. 1 písm. b), § 11 odst. 2 písm. c) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“). K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, jež je rozdělena každému ze žalovaných v poměru 1/2 a 21% náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Odměna advokáta společně zastupujícího více účastníků se podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu určí tak, že u každého účastníka se plná odměna krátí o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v tomto ustanovení v závislosti na počtu účastníků (tj. v daném případě 0 % + 20 % = 20 % : 2 = 10 %). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025.

21. Náhrada nákladů zastoupení každého z žalovaných se tedy vypočítá takto: tarifní hodnota 500 000 Kč - nekrácená odměna 5 150 Kč - krácená 4 635 Kč + poměrná část náhrady hotových výdajů 225 Kč + náhrada DPH 1 020,60 Kč = 5 880,60 Kč.

22. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř.