3 Cmo 45/2025

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Gabriely Kučerové a soudců Mgr. Jiřího Čurdy a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupen advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o ochranu proti nekalé soutěži, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2025, č. j. 3 Cm 3/2023-189,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba, aby bylo žalovanému uloženo přijmout žalobce za svého člena, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 41 466,70 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 16 689,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému, aby žalobce přijal za svého člena (výrok I.) a aby zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 78 972 Kč (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vycházel ze žaloby, v níž žalobce tvrdil, že je sportovním oddílem vodního póla a jeho účelem je rozvoj tělesné a duševní kultury členů a široké veřejnosti, výuka a zdokonalování plaveckých dovedností, zejména dětí a mládeže, aktivní sportovní činnost se zaměřením na vodní pólo, vytváření podmínek pro účast členů spolku - závodníků v soutěžích vodního póla pořádaných v tuzemsku i v zahraničí, závodní činnost členů spolku a dále pak pořádání sportovních akcí pro členy spolku i veřejnost. Žalovaný je jediným sportovním svazem oprávněným organizovat oficiální celonárodní soutěže klubů vodního póla a reprezentačních výběrů. Žalovaný již sedm let soustavně odmítá přijmout žalobce za svého člena a neumožňuje mu, resp. jeho členům, účastnit se jím pořádaných oficiálních soutěží. V důsledku toho je žalobce oproti členům žalovaného znevýhodněn v několika rovinách. V první řadě žalobce nemůže využít materiální prostředky včetně státních a jiných dotací, které žalovaný čerpá a které dále přerozděluje mezi své, mimo jiné, pražské členy. Žalobce tak musí z vlastních prostředků platit náklady na sportovní vybavení, které žalovaný svým členům zajišťuje, případně na ně značnou měrou přispívá. V důsledku neumožnění účasti na žalovaným pořádaných oficiálních národních soutěžích je pak žalobce rovněž limitován ve výši dotací, které může na svou činnost potenciálně získat. Například dotační program Národní sportovní agentury (dále jen „NSA“) poskytuje výrazně vyšší dotace sportovním oddílům, jejichž hráči se účastní oficiálních národních soutěží. Žalovaný je v současné době v České republice jediným subjektem, který je oprávněn žádat o dotace v rámci programu Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „MHMP“), z čehož pak benefitovali pražští členové žalovaného, čímž opět získali oproti žalobci ekonomickou výhodu. Členové žalobce se rovněž nemohou účastnit reprezentačních výběrů a případně reprezentovat Českou republiku. To má podle žalobce dopady na jeho členskou základnu a tím i na jeho příjem z členských příspěvků, protože hráči, kteří se vodnímu pólu chtějí věnovat na oficiální úrovni, raději zvolí ty sportovní oddíly, které jsou členy žalovaného. Neumožnění účasti na soutěžích v České republice má také negativní dopad na snahu žalobce o získávání sponzorů, neboť tím přichází o možnost prezentovat svou sportovní činnost. Žalobci dále není umožněno účastnit se školení rozhodčích a trenérů, které pořádá žalovaný. Při účasti na některých turnajích a soutěžích v zahraničí je organizátory požadováno, aby účastenský tým zajistil vlastního rozhodčího, jehož kvalifikace je potvrzena nejvyšší domácí autoritou, kterou je v České republice právě žalovaný. Neučiní-li tak, musí hradit často vysoké náklady na účast rozhodčího, kterého zajistí hostující asociace. Žalobce tedy nemůže rozhodčího s požadovanou kvalifikací zajistit a je opět nucen tyto náklady nést z vlastních prostředků. Rozhodnutí žalovaného nepřijmout žalobce za člena je projevem nepřípustné libovůle žalovaného a naplňuje znaky nekalosoutěžního jednání, neboť je rozporné s dobrými mravy soutěže a je jím omezována hospodářská soutěž. Povinnost žalovaného přijmout žalobce za svého člena lze s odkazem na pravidla proti nekalé soutěži dovodit s odkazem na německou a rakouskou soudní praxi. Ta k takovému závěru dospěla, resp. připouští existenci povinnosti spolku přijmout žádost o členství, má-li takový spolek v daném sportovním odvětví mocenské monopolní postavení, a jsou-li splněny podmínky členství uvedené ve stanovách. Žalobce veškeré podmínky dle stanov žalovaného splňuje, vznikl mu tedy nárok na to, aby byl za člena spolku přijat.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesporoval skutková tvrzení účastníků ohledně obsahu stanov, cílů obou spolků, ani skutečnost, že žádosti žalobce o členství byly opakovaně zamítnuty, resp. že bylo rozhodnuto jednou pro vždy, že žalovaný se členem žalobce nestane, a k jeho dalším přihláškám již nebude přihlíženo. Po právní stránce žalovaný sporoval existenci právní povinnosti přijmout žalovaného za člena s ohledem na základní zásady autonomie spolků plynoucí z práva sdružovacího, zároveň nesouhlasil s právním názorem žalobce ohledně postavení účastníků coby soutěžitelů v hospodářské soutěži. Konečně podle žalovaného existují legitimní důvody, pro které byla možnost stát členem žalovaného žalobci upřena. Ty tkví kromě nedostatečné sportovní úrovně žalovaného i v očerňující kampani, kterou žalovaný proti žalobci vede. K prvému okruhu námitek žalovaný míní, že každý spolek má právo rozhodovat o tom, kdo bude a nebude jeho členem. Žádný zákon žalovanému neukládá povinnost přijímat jakéhokoliv uchazeče o členství. Nepřijetím žalobce za člena žalovaného navíc nemůže vznikat žádná újma individuálním sportovcům, kteří se mohou účastnit aktivit žalovaného v rámci jiných klubů či existujících spolků. Jedním z důvodů nepřijetí žalobce za člena je skutečnost, že ve stejné lokalitě již působí jiné spolky. S ohledem na velikost sportu vodního póla v České republice a povaze soutěží by to vedlo k destrukci vodního póla jako takového. K žalobcem tvrzenému přerozdělování dotací žalovaný uvedl, že toto nefunguje na principu přerozdělování získaných prostředků svým členům, žalovaný svým členům neposkytuje ani žádné materiální výhody. Podmínkou čerpání dotací není členství žadatele v žalovaném. Dotační programy NSA podmiňují čerpání vyšší dotace pouze žadatele v oficiálních soutěžích, které žalovaný pořádá. Účast na nich ale není podmíněna členstvím konkrétního sportovního klubu v žalovaném a naopak, ani členství sportovního klubu v žalovaném nezakládá nárok se těchto soutěžích účastnit. Hráči žalovaného se soutěží pořádaných žalovaným nebudou účastnit, neboť podle žalovaného nejsou dostatečně připraveni a není jich dostatečný počet, aby bylo možné postavit družstva do soutěží žalovaného v potřebném počtu soutěžních dní. I to je totiž podmínka pro získání vyšší dotace. Ani přijetí žalobce za člena žalovaného tedy není způsobilým prostředkem k odstranění žalobcem tvrzeného znevýhodnění. Jde-li o dotace MHMP, oprávněným žadatelem může být také krajský svaz. Nic tedy žalobci nebrání si takový svaz založit a konkurovat žalovanému. Pokud nicméně čerpání dotací ze zmiňovaných dotačních programů mělo být škodlivým následkem v podobě zvýhodnění pražských členů žalovaného, lze po žalovaném, resp. jeho členech nanejvýš požadovat, aby se čerpání těchto dotací zdrželi, nikoliv aby přijali žalobce mezi sebe. Tvrzení žalobce, že jeho členové nemohou reprezentovat Českou republiku na oficiálních soutěžích, není podle žalovaného pravdivé, neboť podmínkou zde opět není členství v žalovaném, nýbrž sportovní výkonnost. Jednotliví sportovci s takovou ambicí navíc mohou nabýt členství v jiných sportovních klubech, které členy žalovaného jsou a podílet se tak na jeho fungování. Stejně tak není členstvím v žalovaném podmíněna ani možnost účastnit se školení žalovaného. Nelze nicméně po žalovaném spravedlivě požadovat, aby účast na těchto bezplatných školeních umožňoval komukoliv. Na straně žalovaného existují pádné důvody, pro které žalobce za svého člena přijmout nechce. Žalovaný funguje primárně ku prospěchu svých členů, kteří již členy žalovaného jsou. Přijetí žalobce za člena by zvýšilo náklady na účast na utkáních, které by členové žalovaného museli nést ze svého (pronájem bazénu, odměny rozhodčích atd.). Kromě toho je podstatné i předchozí neetické a neloajální chování předsedy žalobce tituly před jménem, kterého se dopouštěl v rámci své předchozí činnosti v Univerzitním klubu vodního póla adresa, který je členem žalovaného. Na žalobce lze s ohledem na to pohlížet jako na vyloučeného člena. Žalobce navíc stále veřejnosti a třetím subjektům jednostranně podává informace o neochotě žalovaného přijmout žalobce za člena a vede v tomto směru poškozující kampaň. To je v rozporu se zásadou loajality k žalovanému, a tedy v rozporu s jeho stanovami. Konečně žalovaný poukázal i na podvody žalobce v případě snahy o registraci jeho hráčů do jiných klubů a nepravdivá tvrzení ohledně počtu hráčů, které v současné době registruje, na jeho nedostatečnou členskou základnu a sportovní vybavenost či kvalifikaci jeho jednotlivých trenérů. Pokud jde o otázku kvalifikace jednání žalovaného jako nekalosoutěžního, žalobce a žalovaný nejsou podle žalovaného v pozici soutěžitelů, neboť se jejich počínání neřídí pohnutkou po vlastním či cizím hospodářském prospěchu, nýbrž se jedná pouze o spolkovou činnost, která má charakter naplňování vlastního zájmu. Žalovaný nemá „faktický monopol“ ohledně pořádání oficiálních soutěží. Povaha postavení žalovaného jako jediného sportovního svazu organizujícího celonárodní soutěže vodního póla, přidruženého k nadnárodním organizacím LEN a WORLD AQUATICS (dříve FINA), není výlučná. Každý je totiž oprávněn založit konkurenční svaz se stejnými cíli a u nejvyšší sportovní autority daného sportu se ucházet o stejné postavení. Rozhodnutí, který svaz bude vykonávat působnost tzv. nejvyšší sportovní autority, záleží výlučně na příslušné mezinárodní organizaci daného sportu.

4. Dále soud prvního stupně připomněl, že žaloba byla původně zamítnuta rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Cm 3/2023-46, a to z důvodu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro zásah do spolkové autonomie, neboť existují jiné (mírnější) prostředky právní ochrany, které žalobce nevyužil. Konkrétně totiž nenapadl zamítavé rozhodnutí žalovaného postupem podle § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil usnesením ze dne 16. 9. 2024, č. j. 3 Cmo 90/2023-79 a vyslovil závazný právní názor (§ 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen „o. s. ř.“), že zásah do spolkové autonomie způsobem, jakým žalobce žádá, ve výjimečných případech možný je, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, zda se v projednávané věci o takový výjimečný případ jedná, a to s přihlédnutím k tvrzenému omezování hospodářské soutěže. V dalším řízení tedy soud prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobce i žalovaného, jak musejí doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy, a následně v souladu s tím provedl další dokazování a posoudil věc v intencích pokynů odvolacího soudu soud znovu. Rozhodné v dané věci bylo zvážit na jedné straně oprávněné zájmy žalobce jako žadatele o členství (a zároveň posoudit zda splňuje podmínky pro členství dle zákona a stanov žalovaného) a význam práv a výhod s členstvím v žalovaném jako jediném sportovním svazu pro vodní pólo v České republice spojených, a na straně druhé výhody a oprávněné zájmy žalovaného jako spolku na tom, aby žalobce jeho členem nebyl. Na základě této úvahy pak učinit závěr, zda je odmítání přijmout žalobce za člena žalovaného z jím tvrzených důvodů zjevně nepřiměřeným či nikoliv.

5. Následně soud prvního stupně popsal, jaká skutková tvrzení byla výslovně nesporná, takže je soud převzal do svých skutkových zjištění. Jedná se o tvrzení, že žalobce i žalovaný jsou spolky, žalobce je sportovním oddílem vodního póla, žalovaný je jediným sportovním svazem vodního póla v České republice, je členem mezinárodních organizací vodního póla, zabezpečuje podmínky sportovní reprezentace ČR tohoto sportu a pořádá hlavní turnaje. Žalobce podal žalovanému od roku 2018 neúspěšně již sedm přihlášek ke členství. K zamítnutí sedmé přihlášky došlo v průběhu tohoto řízení, a to dne 21. 4. 2024. Pokud jde o podmínky členství v žalovaném dle jeho stanov, o přijetí nového oddílu/klubu vodního póla rozhoduje výkonný výbor, a to akceptací písemné přihlášky oddílu/klubu, ve které oddíl/klub vyjádří svůj souhlas se stanovami a posláním žalovaného. Přihlášky žalobce takové prohlášení obsahovaly. Jiné formální podmínky členství stanovy žalovaného neupravují.

6. Dále soud prvního stupně popsal, co zjistil z provedených listinných důkazů k jednotlivým okolnostem případu (k žádostem žalobce o členství a splnění podmínek pro členství v žalovaném, k podmínkám grantového financování, k očerňující kampani a osobě tituly před jménem a k dalším okolnostem), které bylo třeba hodnotit při posuzování důvodnosti žaloby (viz bod 13 až 55 odůvodnění), na jejichž základě dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce je spolkem sdružujícím hráče vodního póla. Vznikl v roce 2018 a od té doby se účastnil 45 domácích i mezinárodních turnajů. Sdružuje několik desítek hráčů různých věkových kategorií a ve své činnosti je aktivní i formou propagace, pro niž má vypracovanou klubovou grafiku. Žalovaný je rovněž spolkem a sdružuje jednotlivé oddíly hráčů, jde o tzv. sportovní svaz. Žalovaný je jediným sportovním svazem vodního póla v zemi. Žalovaný pořádá v České republice hlavní turnaje, zajišťuje kvalifikační předpoklady pro reprezentace a je členem mezinárodních organizacích zastřešujících tento sport. Žalobce od roku 2018 soustavně žádá žalovaného, aby jej přijal za svého člena. Žalovaný přihlášky žalobce explicitně zamítá, nebo o nich vůbec nerozhoduje. Před založením žalobce byl jeho současný předseda tituly před jménem činný v rámci spolku a současného člena žalovaného adresa, přičemž po neshodách s dalšími členy ohledně financování mu spolek uložil, aby se omluvil, jinak bude vyloučen. Následně tituly před jménem svou činnost v tomto spolku ukončil. Vodní pólo je sport, na který je možno čerpat grantové financování. Pokud jde o podmínky grantových programů NSA „Anonymizováno“, žalobce může žádat pouze o příspěvky na hráče v nižší výši, neboť podmínkou vyšších dotací je, aby se hráči účastnili oficiálních soutěží. Ty v České republice pořádá žalovaný. Žalobce se opakovaně pokoušel o účast na těchto soutěžích bez ohledu na členství v žalovaném, žádostem však nikdy nebylo ze strany žalovaného vyhověno. Soutěží žalovaného se však jiné nečlenské sportovní kluby v minulosti účastnily. Pokud jde o grantové podmínky programů poskytovaných MHMP, žalobce nemůže z tohoto programu čerpat žádné výhody, neboť žadatelem může být jen zastřešující organizace (svaz), kterým je v současné době v ČR jen žalovaný. Ten tuto podporu v letech 2020 - 2024 také čerpal. Žalobce na svých facebookových stránkách informuje veřejnost o sporu o členství mezi ním a žalovaným, zároveň se obrací s žádostmi o pomoc na řadu třetích stran. Pod jeho příspěvky se v diskusi objevují emočně zabarvené komentáře třetích osob, které mu vyjadřují podporu a kritizují jednání žalovaného.

7. Dále soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce opírá svůj nárok o právní argumentaci směřující k hodnocení odmítání přijetí žalobce za člena spolku jako jednání nekalosoutěžního. Výslovně při tom odkazuje na ustanovení § 2990 o. z. a požaduje odstranění následků nekalé soutěže tím, že bude žalovanému uložena povinnost přijmout jej za svého člena. Předtím se ale soud prvního stupně zabýval otázkou, zda vůbec a případně za jakých podmínek je možné se požadovaného nároku domoci.

8. K tomu soud prvního stupně stejně jako v předchozím rozsudku, který byl později zrušen, s odkazem na úpravu sdružování ve spolcích (§ 214 a násl. o. z.), ústavní svobodu sdružovací (čl. 20 Listiny základních práv a svobod /dále jen „Listina“/) a její možné omezení (čl. 4 Listiny) dále připomněl existenci tzv. negativní povinnosti státu spočívající v povinnosti orgánů veřejné moci zásadně nezasahovat do sdružovacího práva a přistupovat k jeho omezení jen v nezbytných případech, výlučně na základě zákona a v jeho mezích a to tak, aby byla zachována podstata a smysl tohoto práva. Konstatoval rovněž, že pojmovým znakem spolku je jeho dobrovolnost, což je na místě s ohledem na účel a smysl právní úpravy vycházející ze sdružovací svobody vykládat tak, že nutnou podmínkou pro vznik členství ve spolku je projev vůle na straně (budoucího) člena být ve spolku sdružen, tak i ostatních členů, resp. spolku samotného (jakožto samostatně existující právnické osoby) uchazeče o členství přijmout či nikoliv. Nikdo nemůže nutit uskupení, aby jej přijalo za svého člena či jej jako člena navždy akceptovalo, protože nikdo nemá právo být a priori členem určitého sdružení. Zde se totiž střetává individuální právo jedince sdružovat se, s kolektivním sdružovacím právem daného uskupení, aby se samo svobodně rozhodlo, kdo budou jeho členové. Fungování spolků je následně založeno na principu členské samosprávy, do níž stát zásadně nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 90/06). Z této zásady existují určité výjimky, které je však třeba vykládat restriktivně. Jednou z nich je právo člena či jiné osoby, jíž svědčí zájem hodný právní ochrany, na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu spolku, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami (§ 258 a násl. o. z.). K tomu Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že v situaci, kdy není podána tato žaloba na neplatnost rozhodnutí orgánu spolku, je soudní zásah do vnitřních poměrů spolku značně limitován (usnesení Nejvyšší soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005). Na těchto závěrech není podle soudu prvního stupně důvodu cokoliv měnit ani za účinnosti nové právní úpravy, jež je postavena na totožných principech jako zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Výše uvedené závěry jsou projevem principu oddělenosti spolků od státu. Kromě toho, že orgán veřejné moci nepovoluje vznik spolků, nýbrž je jen administrativně registruje, je mu zásadně zapovězeno i zasahovat do vnitřních právních poměrů těchto subjektů. Tento princip tedy zaručuje spolkům plnou autonomii jejich vnitřních záležitostí ve vztahu k zásahům státu, a to včetně soudní moci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 111/07). Do činnosti spolku stát může zasáhnout pouze v nezbytných případech a vždy musí akceptovat zásadu minimalizace takovýchto zásahů (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2542/07).

9. V další části odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že i s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu v tomto řízení dospěl k závěru, že další z výjimek ze zásady spolkové autonomie může nastat v situaci, kdy jednání spolku spočívající v odmítání přijetí uchazeče za člena, naplní znaky nekalé soutěže ve smyslu ustanovení § 2976 a násl. o. z. V poměrech posuzované věci se pak zabýval otázkou, zda žalovaný svým jednáním znaky nekalé soutěže naplnil, tj. zda toto jednání naplnilo všechny tři znaky vyjádřené v prvním odstavci citovaného zákonného ustanovení (generální klauzuli); zda bylo uskutečňováno v hospodářském styku, zda bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a zda bylo/je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům.

10. Ohledně prvního znaku jednání v hospodářském styku soud prvního stupně nejprve s odkazem na judikaturu a odbornou literaturu připomněl, že takovým jednáním může být i činnost, která primárně nesleduje hospodářské zájmy (např. sportovní), pokud v konkrétním případě způsobuje vyvolání hospodářského následku u jednajícího nebo třetí osoby, a to za předpokladu, že jednání je soutěžně orientováno, tedy jsou jím objektivně vzato sledovány soutěžní (konkurenční) cíle, tj. např. získat pro sebe hospodářsky významnou výhodu, která nemusí spočívat jen v dosažení zisku. V projednávaném případě je podstatné, že sportovní kluby přirozeně usilují o registraci hráčů, tedy členů, z jejichž řad bude možné sestavovat kvalitní týmy pro účast na soutěžích a dosahovat úspěchů. Potenciální členové při volbě mezi jednotlivými kluby obvykle zvažují faktory jako je vybavenost klubů, kvalifikace trenérů, stávající hráčská základna, značka, výsledky v soutěžích a logicky i to, zda je konkrétní klub členem zastřešující organizace (svazu). To vše totiž může ovlivňovat potenciál pro růst konkrétního hráče. Sportovní kluby mají tedy logicky motivaci nabídnout v těchto ohledech co nejlepší podmínky, aby přilákaly co nejvíce dobrých sportovců. Jsou v tomto ohledu v postavení soutěžitelů. Není při tom podstatné, že samotným účelem existence klubů není generovat zisk, nýbrž dosahovat co nejlepších sportovních výsledků. Jejich jednání se totiž i přesto řídí tržními soutěžními principy. V tomto směru navíc ani otázka financování není zcela upozaděna. I z provedeného dokazování vyplynulo (a nebylo ani mezi účastníky sporné), že provoz klubů je hrazen z členských příspěvků a finanční podpory třetích stran, a to např. ve formě veřejných dotací. Další (byť marginální) roli může hrát i případný sponzoring. Jednání, které ve svém důsledku vede k ovlivnění těchto příjmů a hospodaření jednotlivých klubů, je tedy nepochybně jednáním v hospodářském styku. Soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené uzavřel, že mezi účastníky je dán soutěžní vztah, tedy že v jednání žalovaného spočívajícím v odmítání přijmout žalobce za svého člena je přítomen tzv. soutěžní záměr (viz rozsudek ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008), pročež je na místě takové počínání kvalifikovat jako jednání v hospodářském styku.

11. Ohledně druhého znaku rozpor s dobrými mravy soutěže soud prvního stupně nejdříve obecně popsal, jak jsou zejména v judikatuře charakterizovány dobré mravy soutěže a pak ve specifických podmínkách této věci (jde o sportovní prostředí, v němž je zcela na místě více než kde jinde klást důraz na principy férovosti, rovného přístupu k příležitostem a čestnosti) uzavřel, že jako rozporné s dobrými mravy soutěže by bylo na místě hodnotit jednání žalovaného v situaci, kdyby důvody (oprávněné zájmy), které jej vedou k odmítání přijmout žalobce za člena svazu, byly zjevně nepřiměřené v poměru k významu výhod, s nimiž je členství v žalovaném pro žalobce spojeno.

12. Pokud jde o výhodu účasti na oficiálních soutěžích (o které rozhoduje výhradně žalovaný), soud prvního stupně shrnul, že z dokazování vyplynulo, že žalobce se v minulosti opakovaně a různými způsoby snažil o účast svých hráčů v soutěžích pořádaných žalovaným, vždy bez úspěchu. Dále z dokazování vyplynulo, že i jiní organizátoři (neoficiálních) turnajů čelí kritice v případě, že žalobci umožní soutěžit, resp. některé ostatní kluby (členové žalovaného) se z takových turnajů odhlašují. Zároveň však z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný účast v soutěžích cizím sportovním klubům umožňuje. Vysvětlení žalovaného, který poukazoval na nedostatečnou sportovní připravenost žalobce, soud prvního stupně nepovažoval za přiléhavé, neboť se jedná ve výsledku o argument tautologický. Sportovní klub, kterému svaz zatvrzele brání v tom, aby se účastnil utkání s ostatními, logicky nemůže nabýt dostatečné sportovní zkušenosti, které by mu umožnily v soutěži uspět. Má-li být tedy kritériem přijetí do soutěže to, že klub dosahuje určitých sportovních výsledků, pak by s pravděpodobností hraničící s jistotou z logiky věci nikdy žádný začínající sportovní klub bez dostatečných hráčských zkušeností do soutěže vstoupit nemohl. Navíc si lze jen stěží představit jiný způsob, jak poměřit sportovní výsledky, než právě soutěží samotnou. Argumentace žalovaného, že neumožní žalobci poměřit své sportovní síly se svými členy, neboť je dopředu jasné, že žalobce zdaleka nedosahuje takové úrovně jako oni, je navíc podle soudu v přímém rozporu s chápáním základních sportovních principů rovného přístupu a férovosti. Stejně tak nepřijatelná je i argumentace žalovaného, který poukazoval na to, že na zahraničním turnaji došlo ke zranění hráče žalobce. Skutečnost, že při sportu může dojít k úrazu, je (bohužel) jeho imanentním atributem, neboť jde o činnost fyzickou, náročnou a do jisté míry nebezpečnou. Jistě však existují proporcionálnější prostředky ochrany před zraněním méně zkušených hráčů než je definitivní zákaz účastnit se turnajů. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani argumentu žalovaného, že ani v případě, že bude nucen přijmout žalobce za svého člena, mu účast v soutěžích neumožní. V první řadě jde o argument čistě hypotetický, neboť na rozhodování žalovaného mají prostřednictvím jeho orgánů vliv právě jeho členové. Lze tedy předpokládat, že i žalobce může coby člen žalovaného jeho dosavadní a priori odmítavé nastavení zvrátit. Kromě toho bude mít pak jako člen žalovaného nepochybně i lepší právní postavení ke své obraně proti případným protiprávním rozhodnutím orgánu žalovaného ve smyslu § 258 a násl. o. z. Konečně soud odmítl i obrannou argumentaci, že nepřijetí žalobce za svého člena není nijak namířeno proti individuálním sportovcům v žalobci sdruženým, kteří, chtějí-li hrát vodní pólo, mohou vstoupit do jiného klubu, který již ve svazu je. Tato formalistická argumentační linie opomíjí podstatnou složku kolektivních sportů. Tou je citová příchylnost ke značce, pocit sounáležitosti s ostatními spoluhráči a s klubem jako takovým. Není třeba dále rozvádět, že pravověrného hráče vodního póla za klub nesoucí označení jednoho z dvou pražských „S“ jistě neuspokojí možnost obléknout dres odvěkého rivala.

13. Pokud jde o výhodu materiální podpory ze strany veřejných poskytovatelů, soud prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vyšší dotační titul NSA je podmíněn účastí žadatele na oficiálních soutěžích a magistrátní dotaci může vždy čerpat jen zastřešující organizace (svaz), jíž je v současné době výlučně žalovaný. V tomto ohledu je tedy nepochybné, že odmítání přijetí žalobce za člena mu odnímá užitek spojený s čerpáním této veřejné podpory. V žádném případě pak nemůže obstát argumentace žalovaného, který poukazoval na nárůst výdajů jeho samotného i dalších členů v případě rozšíření členské základny a upozorňoval i na celkovou negativní bilanci hospodaření, jež de facto znamená, že financování i přes grantové financování leží na bedrech samotných klubů a hráčů. Podle soudu platí, že jakákoli veřejná podpora, byť svou výší nepokryje veškeré náklady sportovní činnosti, je nepochybně benefitem. V případě, že tento benefit mohou fakticky v současné době čerpat jen členové žalovaného, může odmítání přijmout žalobce „mezi sebe“ bez dostatečných důvodů nepochybně nést znaky jednání rozporného s dobrými mravy soutěže. Pokud jde o dotační program magistrátu, bránil se žalovaný tím, že žalobce může s jinými kluby založit konkurenční svaz a s jeho pomocí dotaci (na úkor samotného žalovaného) získat. Tento argument se nicméně v reálných konturách posuzované věci jeví být spíše iluzorním. Sám žalovaný totiž přitakal závěrům ohledně velikosti vodního póla jako sportu v České republice (eviduje v současné pouze 11 klubů). Zakládání konkurenčního svazu jen proto, že žalovaný odmítá jeden sportovní klub (bez jasného důvodu) přijmout za svého člena, se jeví jako řešení přinejmenším nekoncepční, a to i s přihlédnutím k ekonomické stránce věci, na niž sám žalovaný opakovaně odkazoval. Navíc od roku 2023 je podmínkou čerpání magistrátní dotace i to, že za každé sportovní odvětví může žádat pouze jeden žadatel (svaz). Mnohost zastřešujících organizací tedy zcela zjevně není výsledkem žádoucím, a to nejen z tohoto důvodu, ale i s ohledem na smysl a účel zastřešujících organizací sdružující sportovní kluby daného sportu. Tím je vytvoření jednotné organizační struktury. Za zcela mimoběžnou pak soud označil i obranu žalovaného, že sám žalobce vybírá již tak vysoké členské příspěvky nebo že nepřijetím za člena dochází na jeho straně naopak k úspoře peněz, které by jinak musel vynaložit na aktivity s členstvím spojené, stejně jako ten, že žalobce by musel vynakládat vyšší prostředky na účast svého vlastního rozhodčího (akreditovaného žalovaným) na mezinárodních soutěžích než nyní, kdy kvůli tomu, že členem není, musí v zahraničí platit poplatek za rozhodčího zajištěného organizátorem turnaje. Jinými slovy řečeno, nemůže obstát argumentace žalovaného, že odmítání přijmout žalobce za člena, je ve výsledku v nejlepším ekonomickém zájmu samotného uchazeče, neboť mu nevznikají povinnosti a není zatížen náklady, které by jinak musel nést.

14. K výhodě prestiž samotného členství v jediné zastřešující organizaci v zemi soud prvního stupně uvedl, že s ní je nepochybně spojena výhoda při hledání nových zájemců o členství v klubu žalobce či hledání sponzorů. V tomto ohledu nehraje roli, že případné sponzorství vodního póla není z hlediska celkových nákladů významné, ani to že se žalobci i přes nepřízeň žalovaného daří určitou členskou základnu udržet.

15. Ohledně výhody možnost účastnit se školení rozhodčích a trenérů, která pořádá žalovaný, soud prvního stupně nepřisvědčil argumentům žalovaného, že účast na nich není podmíněna samotným členstvím nebo že žalobce sám má přímo ve svém vedení dostatečného odborníka v osobě tituly před jménem, který je schopen tato školení zajišťovat. Pokud jde o možnost účastnit se školení, pak při jednání dne 19. 12. 2024 sám právní zástupce žalobce, který je hráčem za žalobce, o možnost účastnit se školení požádal, žalovaný nicméně poukázal na svou výsostnou diskreci s tím, že zváží, zda by mu to umožnil.

16. Dále se soud prvního stupně při zkoumání, zda má žalovaný oprávněný zájem na tom, aby žalobce nebyl jeho členem, zabýval hodnocením důvodů nepřijetí.

17. Osobní neshody jednotlivých členů žalovaného se současným předsedou žalobce, tituly před jménem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že před založením žalobce probíhaly v rámci činnosti adresa vyostřené výměny e-mailů mezi tituly před jménem a dalšími zde činnými osobami, které nakonec vyústily v ukončení aktivit pana Anonymizováno. Z toho pak žalovaný dovodil, že na žalobce je na místě pohlížet jako na vyloučeného člena, pročež po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby jej za člena přijal. Tuto argumentaci soud nesdílí. Žalovaný totiž nesprávně směšuje jednání fyzických osob od jednání přičitatelného osobě právnické (spolku), jež tyto osoby sdružuje. Žalobce samotného za vyloučeného člena spolku považovat nelze, neboť nikdy členem nebyl. Jednání, na které žalovaný poukazoval ve snaze v tomto směru svá tvrzení doplnit, se navíc odehrálo ještě před tím, než žalobce vůbec vznikl. Předchozí spory mezi osobou, jež nyní vykonává funkci statutárního zástupce žalobce, a jedním z členů žalovaného (adresa) pak nelze bez dalšího považovat za jednání přičitatelné žalobci. Nehledě na to pak ani tvrzené a prokázané jednání samotného tituly před jménem dozajista nepřekročilo takovou míru intenzity k tomu, aby mohlo představovat dostatečný důvod k odepření členství žalobci jako spolku.

18. Negativní očerňující kampaň ze strany žalobce. Podle soudu prvního stupně z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by bylo možno byť jen přirovnat k zásahům do pověsti a dobrého jména žalovaného, když z něj vyplynulo jen to, že žalobce informuje veřejnost o vývoji tohoto sporu a o problémech, které mu na základě jednání žalovaného vznikají. V kontextu celé věci nelze než na takováto vyjádření nahlížet jinak než jako na zcela oprávněnou kritiku žalovaného ze strany žalobce. Z jednotlivých vyjádření je navíc patrné, že se jedná o osobní názor tituly před jménem a o jeho vnímání celkové situace. K tomu je třeba poznamenat, že pokud se pod jeho příspěvky objevovaly negativní a někdy i vulgární komentáře, vždy se jednalo o vyjádření třetích osob, která nejsou žalobci přičitatelná. Ani v jednom případě žalovaný neuvedl konkrétní difamující tvrzení, které by bylo možno připsat přímo žalobci, a to i přes výslovné poučení ze strany soudu ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. Žalovaným tvrzeně závadné obracení se žalobce na autority z řad politiků či veřejných orgánů s žádostí o pomoc s vyřešením nastalé situace soud posoudil jako zjevnou snahu žalobce domoci se svého tvrzeného práva, nikoliv o „očerňující kampaň“, jak se snažil žalovaný tvrdit. Difamační charakter pak nepochybně nelze spatřovat ani v debatě ohledně právních aspektů existence povinnosti spolku přijmout za určitých podmínek uchazeče za svého člena. Žádné vedení negativní kampaně vůči žalovanému tedy v řízení žalobce dostatečně nedotvrdil, tím méně pak prokázal.

19. Podvodné jednáních ze strany žalobce při registraci hráčů a na padělání registračních průkazů jednotlivých hráčů. Ani tento důvod neshledal soud prvního stupně legitimním, neboť pokud jde o výklad podmínky členství jednoho hráče v jednom sportovním klubu pouze v rámci členů žalovaného či v jakémkoliv sportovním klubu, ten je přinejmenším sporný. Kromě toho soud poukázal na časový odstup od předmětné události a skutečnost, že šlo o událost ojedinělou. Kromě toho podle soudu nelze odhlédnout od obsahu čestného prohlášení žalobce, z něhož se podává, že „ke dni přijetí do adresa“ předmětné hráčky přestanou být jeho členkami, tj. žalobce netvrdil, že jimi již nejsou. Co je ale nejpodstatnější, čestná prohlášení samotných hráček nejsou přičitatelná žalobci, nýbrž jejich zákonným zástupkyním, které je vyplnily a podepsaly. Stejně tak není žalobci přičitatelná ani skutečnost, že za jednu z jeho bývalých (sic!) hráček byly žalovaným evidovány žádosti o vstup do dvou členů žalovaného. Žadatelem byly právě tito dva členové žalovaného (sportovní kluby), nikoliv žalobce. Stejný závěr se týká údajně padělaných registračních průkazů, u kterých však žalovaný nijak nedotvrdil, že byly vyhotoveny právě žalobcem či jím pověřenou osobou. Z tohoto důvodu ani nebylo třeba se zabývat tím, zda byly předložené průkazy skutečně padělané či jaká jsou skutečná oficiální razítka používaná žalovaným. Pokud jde o registraci hráče Anonymizováno do právnická osoba, má soud za to, že žalobce byl oprávněně přesvědčen, že již není evidován jako člen adresa, neboť tato skutečnost byla jednak potvrzena matkou hráče a jednak ověřena v databázi České unie sportu. O údajně podvodných jednáních ze strany žalobce tedy žalovaný neunesl břemeno důkazní, resp. ani břemeno tvrzení, přestože byl soudem výslovně poučen.

20. Ani důvody pro nepřijetí spočívající v nedostatečné členské základně, nízké sportovní úrovni jeho hráčů a nedostatečné kvalifikaci trenérů či nedostatečném sportovním vybavení žalobce, jeho prostor a tréninkové infrastruktury nemohou podle soudu prvního stupně obstát, a to nejen z důvodů absence objektivních kritérií pro takové závěry. K předchozí argumentaci k této problematice uvedené výše v odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně doplnil, že lze poukázat na řadu rozporů v tvrzeních žalovaného, když uvádí, že žalobcova hráčská základna je dostatečná, ba dokonce větší než základna některých jiných členů žalovaného, zároveň však nedostatečná pro jeho přijetí za člena či účast v soutěžích. Žalovaný poukazuje na nedostatečnou kvalifikaci trenérů žalobce a zároveň odmítáním přijmout žalobce těmto lidem brání v získání lepších trenérských dovedností. Konečně pak žalovanému nečiní problém činit závěry o sportovních kvalitách hráčů žalobce, ačkoliv jim nikdy neumožnil se účastnit jím pořádaných soutěží. Ve svém celku se tedy jeví žalovaným deklarované důvody nepřijetí žalobce za člena jako nevěrohodné.

21. Poslední tvrzený důvod pro nepřijetí žalobce, tj. zájem žalovaného na tom, aby byla zachována jeho autonomie v rozhodování, kdo bude či nebude dalším jeho členem, a na zachování stability jeho vnitřních poměrů, shledal soud prvního stupně legitimním a dále se věnoval jeho proporcionalitě vůči výhodám, o které žalobce přichází, pokud není členem žalovaného.

22. Soud prvního stupně pak shledal jednání žalovaného jako způsobilé přivodit újmu žalobci i jinému soutěžiteli, když se zřetelem k závěrům, které předtím učinil v rámci hodnocení jednání žalovaného jako rozporného s dobrými mravy soutěže uvedl, že za současného faktického stavu, kdy je žalovaný jediným sportovním svazem vodního póla v zemi, zaujímá do jisté míry monopolní postavení, které mu dává možnost s odkazem na svou (ničím neomezenou) diskreci ovlivňovat postavení sportovních klubů vodního póla na území České republiky. Jednání žalovaného spočívající ve vytrvalém odmítání přijmout žalobce za člena, aniž by k tomu byly dány smysluplné důvody, je příčinou vzniku potenciální újmy na straně žalobce. V jeho důsledku totiž může být snížen zájem ze strany potencionálních hráčů o členství v žalobci, a to nejen v důsledku omezení možnosti účastnit se oficiálních soutěží, dále může docházet k ovlivnění struktury financování žalobce s ohledem na překážky čerpání dotací z veřejných zdrojů a negativně zasažena jeho prestiž a pověst. S tím vším pak souvisí nižší potenciál růstu samotného žalobce po stránce sportovní i ekonomické.

23. Na základě výše uvedeného přijal soud prvního stupně závěr, že jednání žalovaného je nekalou soutěží a dále řešil otázku, zda je žalobní petit vhodným prostředkem k dosažení sledovaného cíle. Dospěl k závěru, že ano, protože pokud je závadným jednáním odmítání přijetí žalobce za člena žalovaného, pak uložení této povinnosti protiprávní stav odstraní. Přitom podle soudu prvního stupně neexistují mírnější prostředky, které by byly způsobilé s podobnou efektivitou dosáhnout požadovaného výsledku, jako např. žalovaným navrhované uložení povinnosti organizovat soutěže pro všechny zájemce, případně uložení povinnosti zdržet se čerpání dotací MHMP, když žalovaný je v současné době jedinou osobou, která splňuje podmínky magistrátních dotací. Pokud by tedy této možnosti nadále nevyužíval v zájmu nejednat nekalosoutěžně, předmětné dotace by zůstaly nevyčerpány, což zjevně není kýžený cíl s ohledem na zájem rozvoje vodního póla, který je všem soutěžitelům společný. Kromě toho, jak plyne z výše uvedeného, čerpání dotací a účast na oficiálních soutěžích není jedinou výhodou, ze které členové žalovaného mohou těžit.

24. V rámci posouzení proporcionality v užším slova smyslu, tj. poměření zájmů žalobce na ochraně před nekalou soutěží, resp. na odstranění jejích jednotlivých následků na straně jedné a legitimních zájmů žalobce na zachování jeho autonomie jakožto spolku na straně druhé, a to i ve světle zásady minimalizace zásahu státu do vnitřních záležitostí spolku, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v řízení tvrdil a prokázal řadu zcela konkrétních dopadů, které nekalosoutěžní jednání žalovaného má. Naproti tomu důvody, které žalovaný uvedl ke svému postoji ohledně nepřijetí žalobce, za opodstatněné označit nelze. Z podání samotného žalovaného i jeho vystupování při jednání nevykrystalizoval žádný důvod, kterým by se dal racionálně vysvětli tvrdošíjný postoj žalovaného ve vztahu k žalobci. Je zjevné, že mezi členy a funkcionáři žalovaného a statutárním zástupcem žalobce, panují více než chladné vztahy. Jejich pravá příčina však zůstala v průběhu řízení skryta. Důvody nepřijetí za člena, pokud jde o tvrzené nemravné jednání, pomlouvačnou kampaň a podobně, které žalovaný na základě výzvy soudu doplnil, nesměřovaly k žalobci jako právnické osobě, nýbrž spíše k jeho sympatizantům či osobám v něm činným. V tomto ohledu tedy jako jediný legitimní zájem na straně žalovaného soudu k posouzení zůstalo jeho právo na autonomní spravování vlastních záležitostí. To však v nyní posuzovaném případě převážit nemůže. Soud přihlédl k tomu, že žalovaný je v současnosti jediným sportovním svazem a tedy i jedinou sportovní autoritou v oblasti vodního póla v České republice. V tomto ohledu se tak dostává do quasi mocenského postavení ve vztahu k jednotlivým sportovním klubům. Z tohoto důvodu je na něj možno klást vyšší nároky a samotné dovolávání se principů spolkové autonomie nemůže být důvodem pro odepření ochrany před jeho nekalosoutěžním jednáním. Svým působením totiž žalovaný může nepřímo ovlivňovat či omezovat činnost jiných sportovních klubů, které mají zájem v této oblasti působit. Svou roli hraje i to, že přes žalovaného jsou čerpány veřejné prostředky na podporu předmětného sportu, což do značné míry oslabuje jeho argumentaci postavenou na nezávislosti od státu či jiných veřejnoprávních korporací (obcí).

25. Na základě všeho uvedeného výše tedy soud prvního stupně uzavřel, že aktuální a do jisté míry svébytné postavení žalovaného jako jediného sportovního svazu vodního póla otvírá větší možnosti pro autoritativní zásah do jeho spolkové autonomie v situaci, kdy jeho jednání naplňuje všechny znaky nekalé soutěže ve smyslu § 2976 o. z., a proto žalobě vyhověl, když uzavřel, že žalobce splňuje veškeré podmínky pro členství v žalovaném, které plynou ze stanov či ze zákona.

26. Náhradu nákladů řízení přiznal soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) procesně zcela úspěšnému žalobci, a to ve složení a výši popsané v bodě 99 odůvodnění napadeného rozsudku.

27. Proti rozsudku podal včasné blanketní odvolání žalovaný. V jeho doplnění pak v prvé řadě namítá, že neexistuje zákonná licence k uložení povinnosti žalovanému přijmout žalobce za člena spolku, zásahům státu do spolkové autonomie brání ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu. Svoboda sdružování je chráněna jako ústavní právo, jež zahrnuje negativní závazek státu do tohoto práva nezasahovat, a pouze v nezbytných případech přistoupit k jeho omezení, přičemž se tak může stát pouze výslovnou právní úpravou (např. § 258 o. z.), i podle ní však je případný soudní přezkum limitován, když se může koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí. Nahrazení rozhodnutí orgánu spolku rozhodnutím soudu možné není, neboť bez zákonného podkladu (který v určité formě existuje např. pro společenství vlastníků jednotek - § 1209 o. z. ve znění účinném od 1. 7. 2009, nikoliv však pro spolky) sdružovací právo žalovaného omezuje. V tomto ohledu existuje podle žalovaného konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2750/2005 nebo sp. zn. 28 Cdo 2025/2006). O členství v žalovaném rozhoduje jen výkonný výbor, a soud nemá pravomoc jeho rozhodnutí nahrazovat vlastním rozhodnutím, tím spíše za stavu, kdy neexistuje právní nárok na členství v žalovaném.

28. Žalovaný dále poukazuje na to, že žalobce rozhodnutí žalovaného o nepřijetí za člena nenapadl, resp. o jím tvrzené neplatnosti u soudu napadených posledních dvou rozhodnutí nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce nesprávně, neboť nemohl žalovanému uložit přijmout žalobce za člena, dokud nebyla procesně odklizena předchozí rozhodnutí o nepřijetí, o nichž ovšem platí, že dokud nebudou soudem shledána neplatnými, považují se za platná a závazná a soud je nemůže mimo řízení o žalobě podle § 258 a násl. o. z. jakkoliv přezkoumávat, i s ohledem na charakter lhůty k podání návrhu na soudní přezkum, která je lhůtou prekluzivní. Ačkoliv je tato žaloba formulována jako na ochranu proti nekalé soutěži, fakticky se domáhá revize rozhodnutí orgánu spolku, která nebyla napadena zákonem předvídaným postupem nebo o jejichž neplatnosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Tímto postupem žalobce v podstatě obchází zákonnou úpravu a svou liknavost v napadení platnosti rozhodnutí žalovaného o nepřijetí supluje žalobou na ochranu proti nekalé soutěži. I když se odvolací soud přiklonil ve svém zrušovacím rozhodnutí k argumentaci žalobce, že postupem podle § 258 o. z. se nelze domoci jeho přijetí za člena žalovaného, měl poté, kdy žalobce poslední dvě rozhodnutí orgánu žalovaného soudně napadl, řízení přerušit a vyčkat na výsledek rozhodnutí ve věcech vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 64 Cm 9/2024 a 64 Cm 64/2024, a teprve pokud by byla v nich napadená rozhodnutí žalovaného odklizena, mohl soud v tomto řízení zvažovat, zda je na místě uložit žalovanému přijmout žalobce za svého člena z titulu tvrzené nekalé soutěže.

29. Dále žalovaný namítá, že i kdyby byla dovozena možnost soudu uložit spolku povinnost přijmout žadatele za člena, neprosadí se v případě členů vyloučených či členů porušujících členské povinnosti. V této souvislosti opomněl soud prvního stupně důkaz zápisem z valné hromady žalovaného ze dne 21. 4. 2024, v němž bylo přijato usnesení, že žalobce porušuje povinnosti vyplývající ze stanov svazu (poškozuje dobré jméno žalovaného), takže se považuje za vyloučeného člena. To platí i v případě, že žalobce členem žalovaného není, neboť pokud žalobce porušuje povinnosti stanovené členům a sám se chová v rozporu s dobrými mravy soutěže, nelze žalovanému uložit povinnost přijmout ho za člena i z těchto důvodů.

30. Žalovaný dále setrvává na svém stanovisku, že omezení sdružovacího práva uložením žádané povinnosti není nezbytné. Sdružovací právo je právem ústavním, zatímco právo na ochranu proti nekalé soutěži je v rámci ústavního práva na svobodné podnikání „pouze“ podústavním právem („ústavní soft law“). Při poměřování těchto dvou práv nemůže tedy právo nekalé soutěže převážit, a to navíc v situaci, kdy soudem prvního stupně provedený test proporcionality je založen na poměřování výhod, jež plynou ze členství (které jsou přítomny vždy) a důvodů, které žalovaného vedou k nepřijetí za člena, nejde však, pokud jde vůbec o porušení práva druhého, rozhodně o porušení mimořádně intenzivní, které by svým významem mohlo vyrovnat omezení sdružovacího práva. Zde žalovaný poukazuje na to, že přes tvrzené porušení svých práv žalobce sám tvrdí, že se i jako nečlen žalovaného zúčastnil 45 turnajů v ČR, sdružuje několik desítek hráčů, působí u něj zkušení trenéři a čerpá dotace. Jen skutečnost, že by se mohl zúčastnit více soutěží a získat vyšší dotace, nemůže odůvodnit natolik mimořádný a intenzivní zásah do spolkové autonomie žalovaného.

31. Žalovaný v odvolání rovněž opakuje, že za účelem dosažení hlavního cíle žalobce, proč chce být členem žalovaného, tj. účastnit se soutěží pořádaných žalovaným, by bylo vhodnější žalovanému uložit umožnění účasti v těchto soutěžích (nebo školeních), která není na členství vázána nebo mu uložit povinnost k náhradě škody, odpovídající výši dotace, kterou žalobce jako nečlen svazu nemohl získat, pokud jde o výhodu vyšších dotací. Pokud by ani tato opatření nevedla k nápravě tvrzeného stavu, bylo by na místě zvažovat tzv. kolektivně sdružené členství podle čl. IV. odst. 3 stanov, tj. že by žalobce vykonával práva a povinnosti člena společně s některým původním členem na základě uzavřené smlouvy. Touto variantou rozhodnutí se však soud prvního stupně vůbec nezabýval, čímž porušil práva žalovaného na spravedlivý proces.

32. V další části odvolání se žalovaný zabývá jednotlivými znaky generální klauzule nekalé soutěže, které podle něj naplněny nejsou. Jednání žalovaného se neuskutečnilo v hospodářském styku, neboť, ačkoliv sportovní svaz může někdy jednat v hospodářském styku s třetími subjekty, nemůže se tak dít jednáním ve vnitřní sféře spolků. Interní rozhodnutí orgánů spolku spadají výlučně do oblasti sportovní soutěže, nikoliv soutěže hospodářské a postrádají tedy soutěžní orientaci. Organizace amatérského sportu, jakým je v ČR vodní pólo, není podle žalovaného hospodářskou činností, ale spadá pod neziskové, dobrovolné a společensky prospěšné aktivity. Činnost žalovaného tedy není zaměřena na získání hospodářské výhody v soutěži s jinými subjekty na trhu, ale na servisní činnost pro své členy. Jednání žalovaného není podle něj ani v rozporu s dobrými mravy soutěže (které soudy obou stupňů vykládají nesprávně), neboť z pouhého nevyhovění žádosti o přijetí do spolku (byť z pohledu nepřijatého člena bylo nevýhodné nebo nespravedlivé) nelze bez dalšího dovozovat porušení dobrých mravů soutěže, protože spolek je z principu oprávněn vybírat své členy svobodně. Aby bylo možné rozpor s dobrými mravy dovodit, musel by k jednání žalovaného přistoupit další prvek, který by znamenal porušení fair play soutěže, což v projednávaném případě nebylo ani tvrzeno. Judikatura dovodila výjimku ze spolkové autonomie pouze pro tzv. zákonný monopol, kterým však žalovaný není, když, jak žalovaný opakuje, žalobce si může bez jakýchkoliv překážek založit vlastní svaz. V situaci, kdy mu v jeho založení nic nebrání, nelze požadovat po žalovaném jako jediném existujícím subjektu, aby byl povinen přijmout každého žadatele, a to bez ohledu na vlastní vůli členů a autonomii sdružení. Žalovaný dále dovozuje, že naopak požadavek na přijetí žalobce za člena žalovaného je v rozporu s dobrými mravy soutěže v podobě parazitního kořistění z jeho soutěžních výkonů. Žalobce se chce podílet na výhodách plynoucích ze členství v žalovaném, na jejichž vybudování se však nepodílel (to, že by se na nich podílel p. Růžička nebylo prokázáno, navíc jeho jednání není jednáním žalobce). To je podle žalovaného ukázkový případ tzv. freeridingu, který je zakázanou nekalou soutěží. Konečně je žalovaný přesvědčen, že jednání žalovaného není ani způsobilé přivodit žalobci reálnou újmu, když možná újma, zjištěná soudem prvního stupně v podobě sníženého zájmu potenciálních hráčů, ovlivnění struktury financování a zasažení prestiže žalobce je újmou zcela vyspekulovanou bez opory v dokazování. Žalobce přitom o sobě prohlašuje, že je úspěšným klubem a tvrdí účast v celé řadě soutěží, včetně zahraničních. Pokud snad žalobci mohla vzniknout nějaká újma v důsledku nepřijetí za člena žalovaného, pak se nejednalo o újmu vzniklou v důsledku protiprávního jednání žalovaného, ale pouze o vedlejší produkt realizace zákonného oprávnění žalovaného rozhodnout o tom, kdo bude jeho členem.

33. Žalovaný trvá na tom, že uložená povinnost nevede k odstranění závadného stavu. Soud prvního stupně přehlédl, že členové žalovaného prohlásili, že pokud bude žalovanému povinnost přijmout žalobce za člena uložena, bude vyloučen, a pokud to nebude možné, sami ze žalovaného vystoupí (v řízení bylo také prokázáno, že členové žalovaného se odhlašovali ze soutěží, na něž byl žalobce přizván). Za tohoto stavu nelze uzavřít, že by uložená povinnost vedla ke kýženému cíli, tj. aby se žalobce mohl účastnit soutěží, na které jsou navázány případné dotace.

34. V další části doplnění odvolání žalovaný argumentuje, že soud nesprávně posoudil důvody pro nepřijetí žalobce za člena jako nedůležité. Velmi důležitým důvodem je pro žalovaného zejména udržení vnitřní soudržnosti a bezporuchového fungování spolku. To bude narušeno, resp. může vést až k zániku spolku, pokud se žalobce nuceně stane členem žalovaného, neboť dosavadní členové ho z něj vyloučí nebo sami vystoupí. Případný vstup žalobce do spolku žalovaného by také znamenal vícenáklady pro ostatní členy, neboť by došlo ke zvýšení počtu zápasů, hraných v současnosti systémem „každý s každým“, a tedy i k významnému nárůstu nákladů na každý turnaj. Každý člen žalovaného by se také musel účastnit turnaje pořádaného žalobcem, což by také znamenalo další náklady. Zvýšená soutěžní aktivita by však znamenala i vyšší náklady pro žalobce. Ačkoliv si je žalovaný vědom toho, že žalobce je odlišným subjektem od tituly před jménem, který je jejím statutárním zástupcem, nelze přehlížet soudem prvního stupně konstatované vyostřené vztahy, které mezi ním a členy žalovaného panují, a které by bránily dobré spolupráci, pro kterou je nutná zejména důvěra mezi členy a schopnost korektní komunikace a respekt k pravidlům. I tento důvod je tedy podle žalovaného důvodem vážným. Nesprávně byly podle žalovaného posouzeny i důkazy týkající se očerňující kampaně ze strany žalobce prostřednictvím funkcionáře Anonymizováno na oficiálním webu a facebookovém profilu žalobce, v nichž jsou uváděna závadná tvrzení zlehčující žalovaného, která nejsou pouze informováním veřejnosti o problémech, které žalobci na základě jednání žalovaného vznikají. Žalovaný konečně setrvává i na svém tvrzení, že legitimním důvodem pro nepřijetí žalobce za člena je i nedostatečné sportovní vybavení žalobce a nedostatečná sportovní úroveň.

35. V závěru doplnění odvolání žalovaný uvádí, že výhody, jichž se žalobce touto žalobou domáhá, nejsou spjaty s členstvím, ale primárně s účastí v soutěžích, kterých se může účastnit i nečlen. Navíc s ohledem na postoj současných členů žalovaného platí, že žalobce se nebude moci účastnit soutěží ani jako člen, protože ostatní vyjádřili vůli, že s ním soutěžit nechtějí a také proto, že nemá dostatek hráčů, aby postavil družstvo, nemá potřebnou sportovní úroveň, kterou ale může získat i jinak než účastí v soutěžích pořádaných žalovaným. Žalobce dále může i jako nečlen čerpat také dotace, jak dotaci Anonymizováno, tak dotaci magistrátní. K možnosti účastnit se školení trenérů, kterou žalobce začal akcentovat až v pozdější fázi řízení, žalovaný uvádí, že nikdy za celou dobu své existence žalobce o účast na školení neprojevil zájem, s výjimkou účelového projevení zájmu právního zástupce žalobce v tomto sporu, který je údajně (to nebylo prokázáno) hráčem žalobce.

36. V dalším doplnění odvolání žalovaný uvádí, že v mezidobí byla otázka povinnosti žalovaného přijmout žalobce za člena posuzována odvolacím soudem ve věci sp. zn. 2 Cmo 64/2025, se závěrem, že je výlučně na vůli spolku, zda žadatele za svého člena přijme. Žalovaný proto navrhuje, aby byla tato věc projednána obdobně v souladu se zásadou legitimního očekávání a požadavkem rozhodnout v obdobných případech obdobně.

37. S účinností od 17. 1. 2026 také došlo ke změně stanov žalovaného, které nově rozlišují dva druhy členství (zakládající a sportovní). V důsledku této změny je současný petit žaloby nevykonatelný, neboť z něj není zřejmé, o jaké členství žalobce usiluje. Přitom žalobce nesplňuje podmínky pro to, aby se mohl stát zakládajícím členem, neboť toto členství je u nově přijímaných členů vázáno na předchozí sportovní členství po stanovenou dobu a současně doloženou dlouhodobou (úspěšnou) účast v dlouhodobých soutěžích mládeže. Těmto podmínkám žalobce zjevně nevyhovuje, nesplňuje však ani podmínky pro sportovní členství, neboť nedoložil, že má předpoklady vyžadované stanovami i) právní titul k užívání bazénu a dalšího vybavení nezbytného pro výkon sportu a organizaci utkání, ii) že jeho družstva v posledních třech soutěžních sezónách odehrála nejméně stanovami požadovaný počet 120 soutěžních utkání, iii) dostatečné personální kapacity pro sestavení soupisek družstev v minimálním rozsahu vyžadovaném pro příslušné soutěže, iv) odpovídající ekonomické zázemí, zejména schopnost složit stanovené depozitum a nést náklady spojené nejen s účastí v soutěžích, ale i s povinnostmi domácího pořadatele.

38. Dále žalovaný opakuje a rozšiřuje svou argumentaci pro závěr, že jednání žalovaného není nekalosoutěžní, stejně jako další pro posouzení věci podstatné závěry, které již zmínil v předchozím doplnění odvolání.

39. Žalobce se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřil, na jednání před odvolacím soudem založil do spisu svou písemnou přípravu, v níž shrnul, že podle jeho názoru ke změně stanov žalovaného těsně před jednáním odvolacího soudu došlo proto, aby bylo dosaženo nevykonatelnosti napadeného rozsudku a aby bylo znemožněno jeho členství, o které již 8 let usiluje. Podle žalobce jde tedy o zjevné zneužití práva, které podle § 8 o. z. nemůže požívat právní ochrany. Stanovy byly změněny tak, aby podmínky pro vznik členství byly pro nově příchozí (včetně žalobce) v podstatě nesplnitelné. To platí zcela pro nově vzniklou kategorii tzv. zakládajících členů, kterými se pouhou deklarací valné hromady stali všichni dosavadní členové, aniž by museli splnit jakékoliv podmínky (a někteří z nich by nesplňovali ani současné podmínky pro sportovní členy) a nově příchozí se jimi v podstatě stát již nemohou. Platí to však ve vysoké míře také pro nově vzniklou kategorii tzv. sportovních členů, pro které jsou podmínky nastaveny tak, aby je žádný nový klub vodního póla nemohl splnit. Navíc sportovní členové, kteří jsou zatíženi nepřiměřenými povinnosti, nemají mít podle nových stanov žádný vliv na chod žalovaného jako sportovního svazu a i jejich případná účast na sportovních soutěžích v rámci svazu je ponechána na libovůli ostatních de facto konkurenčních členů. Nové znění stanov podle žalobce vylučuje, aby se žalobce mohl stát rovnocenným členem žalovaného. Dále žalobce rozebírá konkrétní ustanovení nových stanov, která považuje za šikanózní a zdůrazňuje, že současné podmínky pro vznik členství nejsou navíc stanoveny taxativně, když stanovy umožňují stanovení dalších podmínek, jakož i to, že i když žadatel o sportovní členství splní veškeré podmínky, může stejně kterýkoliv ze zakládajících členů jeho účast v soutěži vetovat. Stanovy také uvádí jako důvod pro nepřijetí za sportovního člena skutečnost, že se uchazeč svého členství domáhá cestou soudního řízení. To je podle žalobce důkaz, že stanovy směřují proti žalobci a nepřipouštějí jeho obranu proti nezákonnému postupu ze strany žalovaného.

40. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo a uzavřel, že odvolání žalovaného je důvodné.

41. Úvodem odvolací soud v reakci na změnu stanov žalovaného, provedenou v průběhu odvolacího řízení, a její případný vliv na vykonatelnost napadeného rozhodnutí (kvůli kterému žalobce uvažoval o změně petitu tak, aby vyhovoval současnému znění stanov - chtěl žádat o přijetí za zakládajícího člena; změnu však nakonec po vyslechnutí názoru odvolacího soudu nenavrhl) konstatuje, že podle jeho názoru by (v případě potvrzení rozsudku) neměla změna stanov vliv na jeho vykonatelnost, když otázka, zda byla uložená povinnost splněna je jednoduše ověřitelná, ať už by žalovaný přijal žalobce za člena zakládajícího nebo sportovního (či dokonce případně za tzv. kolektivně sdruženého člena, jak žalovaný zmiňuje ve svém odvolání, byť toto členství předpokládá uzavření smlouvy mezi žalobcem a některým členem žalovaného). Pokud by totiž žalobce byl za (jakéhokoliv) člena přijat (byť třeba na jediný den, jak žalovaný avizuje svůj případný další postup, pokud by mu bylo vnuceno žalobce za člena přijmout), byla by povinnost žalovaného uložená napadeným rozsudkem splněna.

42. Dále odvolací soud konstatuje, že při svém posouzení věci vyšel ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, které považuje za zcela správné a dostatečné pro posouzení věci, proto na ně pro stručnost odkazuje. Odvolací soud shledává zcela správným i postup soudu prvního stupně v řízení probíhajícím po zrušení předchozího rozsudku, který byl ostatně naznačen v bodě 25 odůvodnění zrušujícího usnesení. Konečně odvolací soud souhlasí se všemi velmi podrobně vysvětlenými závěry soudu prvního stupně (na které proto plně odkazuje) k naplnění dvou znaků tzv. generální klauzule nekalé soutěže (§ 2976 o. z.), tj. že jednání žalovaného (odmítání přijmout žalobce za svého člena) je jednáním v hospodářském styku (byť účastníci řízení jsou soutěžiteli sui generis) a že jde o jednání (potenciálně) způsobilé přivodit žalobci (jako jinému soutěžiteli), resp. jednotlivým fyzickým osobám - členům žalobce, újmu.

43. Odvolací soud však nesouhlasí s konečným závěrem o naplnění i třetího znaku generální klauzule nekalé soutěže (rozpor s dobrými mravy soutěže), který soud prvního stupně přijal po porovnání výhod členství v žalovaném na jedné straně (námitky žalovaného o tom, že se o výhody členství nejedná, resp. že je žalobce ani členstvím nezíská /nemusí získat/ byly soudem prvního stupně správně odmítnuty jako nedůvodné - viz bod 75 až 82 odůvodnění napadeného rozsudku) a důvodů, které vedou žalovaného k odmítání jeho přijetí na straně druhé (viz body 83 až 89 odůvodnění). Ačkoliv odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že jediný legitimní důvod (zájem), pro který žalovaný odmítá žalobce přijmout za svého člena (a jehož přiměřenosti v porovnání se zájmy žalobce se soud prvního stupně proto věnoval), je jen jeho zájem na zachování jeho autonomie v rozhodování, kdo bude či nebude jeho dalším členem a zejména jeho zájem na zachování stability jeho vnitřních poměrů, i s ohledem na odvolací námitky žalovaného se neztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že tyto zájmy žalovaného (jež jsou vyjádřením ústavního práva sdružovat se) nemohou převážit (nepřevážily) zájem žalobce na tom, aby se stal členem žalovaného.

44. Z obsahu spisu (viz bod 13 vyjádření žalovaného z 12. 12. 2024 na č. l. 114 an. spisu a k němu připojená prohlášení představitelů jednotlivých klubů sdružených v žalovaném) totiž, jak zdůrazňuje žalovaný, mj. plyne, že všichni současní členové žalovaného uvedli, že jejich vůlí, kterou opakovaně vyjadřují svým hlasováním na valných hromadách žalovaného, kde se otázka přijetí/nepřijetí žalobce za člena opakovaně diskutuje, je klub žalobce za člena nepřijmout, a to hlavně s ohledem na to, že tento klub ovládá pan Anonymizováno, jehož dřívější i současné chování považují členové žalovaného za nepřátelské a nepřijatelné, v konečném důsledku vylučující dobrou spolupráci v rámci svazu. Podle jejich vyjádření by umožnění jeho návratu do svazu vedlo k rozkladu komunity vodního póla v ČR, neboť pro případ, že by žalovanému bylo vnuceno žalobce za člena přijmout, vyjadřují jeho členové své odhodlání hlasovat následně pro jeho vyloučení nebo, pokud by tento jejich postup byl soudem odmítnut, sami z Českého svazu vodního póla vystoupit.

45. S ohledem na výše uvedené je odvolací soud ve shodě se žalovaným, jenž zdůrazňuje odlišnou „váhu“ ústavního politického práva (žalovaného a všech jeho členů) sdružovat se (čl. 20 Listiny) a práva (žalobce) na ochranu proti nekalé soutěži (v rámci ústavního hospodářského práva svobodně podnikat dle čl. 26 Listiny), jakož i (soudem prvního stupně též akcentovanou) téměř absolutní spolkovou autonomii, kterou může stát omezit jen zcela výjimečně, přesvědčen, že v projednávaném případě zájem žalovaného na udržení soudržnosti (možná dokonce i samotné existence) a dobré spolupráce v rámci spolku musí převážit právo žalobce (v rámci žádané ochrany proti nekalé soutěži) na získání (někdy jen navýšení, když v řízení bylo prokázáno, že žalobce funguje docela dobře i bez členství v žalovaném) výhod, které jsou s členstvím spojeny, jak jsou popsány v příslušných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku. Výše uvedené platí přesto, že, jak správně uzavřel soud prvního stupně, jednání p. Anonymizováno nelze považovat za jednání žalobce, protože dobré nebo alespoň korektní mezilidské vztahy v rámci klubů, sdružených do svazu, jsou pro bezproblémové fungování svazu nezbytné. Jinými slovy řečeno, odvolací soud po zvážení všech konkrétních okolností této věci, jak je popisuje soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí, neshledal, že by ze strany žalovaného docházelo k tak mimořádně intenzivnímu porušení práva žalobce, které by mohlo odůvodnit uložení povinnosti žalovanému přijmout žalobce za svého člena proti jeho vůli (proti vůli všech jeho stávajících členů).

46. Z uvedeného tedy plyne, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že v tomto „hybridním“ případě nejsou současně naplněny všechny (jak být musí, aby bylo jednání možno shledat nekalosoutěžním) znaky generální klauzule nekalé soutěže, neboť schází znak rozporu s dobrými mravy soutěže, takže žalobě není možno vyhovět. S ohledem na to odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil na zamítavý.

47. Jelikož došlo ke změně napadeného rozhodnutí, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, a podle 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení. Do vydání odvoláním napadeného rozsudku učinil jeho právní zástupce 10 úkonů právní služby (převzetí věci, 5x vyjádření ve věci samé z 25. 4. 2023, 18. 9. 2023, 21. 11. 2024, 12. 12. 2024 a 27. 12. 2024 a 4x účast na jednáních před soudem prvního stupně a odvolacím soudem k projednání odvolání proti prvnímu rozsudku - 29. 6. 2023, 16. 9. 2024, 19. 12. 2024 a 17. 1. 2025). Sazba u úkonů, učiněných do 31. 12. 2024 činí 3 100 Kč a u úkonů učiněných po 1. 1. 2025 (tj. za účinnosti novelizované vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) činí 5 620 Kč. Ke každému úkonu učiněnému do 31. 12. 2024 (tj. 9x) náleží režijní paušál ve výši 300 Kč, k úkonu učiněnému po 1. 1. 2025 (1x) náleží režijní paušál ve výši 450 Kč. Součet nákladů řízení, tj. částku 34 270 Kč je ještě třeba navýšit o 21% DPH (tj. částku 7 196,70 Kč), jehož plátcem (původní) zástupce žalovaného je. Celkem tak do vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku vznikly žalovanému náklady řízení v přiznané výši 41 466,70 Kč.

48. V odvolacím řízení žalovaný zaplatil soudní poplatek 2 000 Kč a jeho (nová) zástupkyně vykonala 2 úkony právní služby (odvolání včetně jeho doplnění a účast na jednání před odvolacím soudem), za něž náleží 2x odměna á 5 620 Kč a 2x režijní paušál á 450 Kč. Součet nákladů zastoupení, tj. 12 140 Kč je třeba navýšit o 21% DPH (tj. částku 2 549,40 Kč). Celkem tak náklady právního zastoupení žalovaného v tomto odvolacím řízení činí 14 689,40 Kč a celkové náklady se započtením soudního poplatku 16 689,40 Kč.

49. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., náklady je třeba zaplatit k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

50. Pro úplnost považuje odvolací soud za potřebné znovu, jak už učinil za přítomnosti obou účastníků a jejich zástupců na ústním jednání, uvést, že postup účastníků (obou), kteří shodně deklarují svůj zájem na rozvoji jejich (relativně nevelkého) sportu, a zároveň žalovaný tvrdošíjně odmítá přijmout do svých řad dalšího člena (a „jeho“ dětské i dospělé sportovce) a žalobce kvůli tomu podává soudní žaloby, o kterých veřejně referuje, není pro něj příliš pochopitelný. Byť, jak poznamenává soud prvního stupně, příčiny rozvrácených vztahů mezi účastníky zůstaly v průběhu řízení skryté, je z okolností věci zřejmé, že plynou z osobní animozity dvou či několika fyzických osob. Tu však, bohužel, žádné soudní rozhodnutí nemůže překlenout. Ani splnění případně uložené povinnosti žalovaným by tedy podle názoru odvolacího soudu nezaručilo (nemohlo zaručit) dobré fungování vztahů mezi účastníky (které je ale pro fungování každého spolku nutné), pokud by dotčené fyzické osoby své postoje v rámci úsilí o rozvoj svého sportu nezměnily. Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců ode dne jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání (§ 237 - § 238a) o. s. ř. je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.