3 Co 22/2026

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a JUDr. Gabriely Kučerové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného dle žaloby bytem Adresa žalovaného o ochranu osobnosti - určení protiprávního jednání a zaplacení částky 1 000 000 000 Kč na peněžité satisfakci za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2026, č. j. 92 C 15/2026-14,

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením výrokem I. zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že jednáním žalovaného, spočívajícím v opakovaných a intenzivních veřejných projevech, výrocích a krocích učiněných od zvolení žalovaného do funkce prezidenta Spojených států amerických v jeho druhém funkčním období do současnosti - zejména v dehumanizujících projevech vůči osobám somálského původu a veřejně činné osobě Ilhan Omar, v paušální kriminalizaci nelegálních migrantů a v označování osob pokojně protestujících nebo dokumentujících zásahy migračních orgánů za domácí teroristy - došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, zejména do jeho práva na lidskou důstojnost a psychickou integritu, a jíž se domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 1 000 000 000 Kč. Výrokem II. soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel z obsahu žaloby a jejího doplnění, kdy žalobce tvrdil, že je fyzickou osobou, jež se dlouhodobě profesně zabývá studiem a interpretací společenského a politického dění ve Spojených státech amerických (dále jen „USA“). Součást jeho profesní činnosti tvoří soustavné sledování veřejného jednání významných politických aktérů a jeho odborná interpretace pro veřejnost, včetně mediálních vystoupení. Žalobce se proto nenachází v postavení běžného příjemce mediálního obsahu, nýbrž osoby vystavené jednání žalovaného dlouhodobě, systematicky a bez možnosti se expozici vyhnout, aniž by tím porušil své profesní povinnosti a ohrozil své pracovní uplatnění. K neoprávněnému zásahu do žalobcových osobnostních práv docházelo podle žaloby opakovaně a intenzivně od zvolení žalovaného do funkce prezidenta USA v jeho druhém funkčním období, a to kontinuálně až do současné doby. Jednání žalovaného spočívalo zejména v dehumanizujících veřejných projevech vůči osobám somálského původu a veřejně činné osobě Ilhan Omar, v paušální kriminalizaci nelegálních migrantů a v označování osob pokojně protestujících nebo dokumentujících zásahy imigračních orgánů za „domácí teroristy“. Žalobce tvrdil, že jako amerikanista byl opakovaně a intenzivně vystaven projevům žalovaného a byl nucen se s nimi aktivně veřejně vypořádávat, čímž došlo k dlouhodobému narušení jeho psychické integrity, umocněnému jeho rodičovskou odpovědností. Žalobce rovněž uváděl, že se rozhodl podat na žalovaného trestní oznámení, což dokresluje mimořádnou závažnost zásahu; žalobce se nacházel v dlouhodobém stavu psychické zátěže, jenž vedl k erozi jeho osobní integrity a ke ztrátě pocitu smysluplnosti jeho profesní činnosti. Žalobce odkazoval na § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a judikaturu českých soudů včetně Nejvyššího soudu.

3. Soud prvního stupně se zabýval existencí podmínek řízení ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Akceptoval závěr žalobce kvalifikující poměr mezi účastníky řízení jako odpovědnostní závazkový vztah, tedy vztah občanskoprávní. Konstatoval, že žalovaný je prezidentem a občanem USA, žalobce občanem České republiky s bydlištěm na jejím území, jenž se domáhá odstranění tvrzených neoprávněných zásahů do jeho osobnosti ve smyslu § 82 odst. 1 o. z. a úhrady peněžní satisfakce za protiprávní zásah ve smyslu § 2956 a § 2957 o. z. Na určení mezinárodní pravomoci a příslušnosti soudu k projednání sporu dopadá zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), jehož se podle jeho § 1 písm. a) a c) použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Soud prvního stupně konstatoval, že ve vztahu k USA není takové mezinárodní smlouvy a USA nejsou členem EU.

4. Soud prvního stupně dále konstatoval, že § 7 odst. 1 a 2 ZMPS vyjímá z pravomoci českých soudů mimo jiné cizí státy, jedná-li se o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí. Výjimku z této zásadně absolutně formulované imunity vymezuje § 7 odst. 2 ZMPS tak, že se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů státu jiného. Soud konstatoval, že vedle faktu, že žalovaný není příslušníkem EU, nelze uvažovat o aplikaci nařízení Brusel I bis i kvůli jeho článku 1 odst. 1 větě druhé, podle níž se toto nařízení výslovně nevztahuje na „jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii)“. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaným v dané věci není přímo stát, ale hlava cizího státu během výkonu své prezidentské pravomoci. Žalobce ji povolává k odpovědnosti za následky jednání, jichž se dopustila v souvislosti s výkonem funkce prezidenta USA, byť se jednalo toliko o veřejné projevy s funkcí hlavy státu obvykle spojené a vysvětlující jeho politické postoje, nikoliv o vlastní výkon svěřené zákonné a ústavní pravomoci a působnosti.

5. Za použitelná na posouzení (ne)existence mezinárodní soudní pravomoci a jurisdikční imunity soud prvního stupně označil pouze pravidla mezinárodního práva, jež má na mysli § 7 odst. 2 ZMPS a která nejsou dosud závazně kodifikována. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, jehož odůvodnění výslovně uvádí, že cizí státy požívají před českými soudy imunitu v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů učiněných při výkonu veřejné moci. Soud prvního stupně z tohoto rozhodnutí citoval závěr o vývoji obsahu imunity státu od absolutního k funkčnímu pojetí, podle něhož se stát nemůže dovolávat jurisdikční imunity tam, kde nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii), a naopak požívá imunity tam, kde jako suverénní nositel veřejné moci jedná.

6. Vedle imunity státu soud prvního stupně poukázal na to, že hlava cizího státu požívá imunitu před soudy jiného státu ratione personae. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2860/19, bod 15 odůvodnění, z něhož citoval závěr, že jurisdikční imunita se vztahuje nejen na stát jako takový, ale i na jeho vrcholné představitele a diplomaty, přičemž smyslem imunity je obvykle ochrana státu. Vzdát se imunity může hlava cizího státu zejména tím, že se se svou vlastní žalobou přímo obrátí na justiční orgán jiného státu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že hlava cizího státu nemůže vystupovat v postavení strany žalované, dovolává-li se žalobce odpovědnosti za její výroky zjevně učiněné při výkonu funkce hlavy cizího státu a v souvislosti s ní, byť by dle žalobních tvrzení zakládaly odpovědnost žalovaného ex delicto.

7. Soud prvního stupně dále poukázal na Úmluvu OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku z roku 2004, kterou Česká republika ratifikovala ke dni 12. března 2015, avšak která dosud nevstoupila v platnost, neboť ji neratifikoval dostatečný počet států. Konstatoval, že se jedná o kodifikaci již existujících pravidel mezinárodního práva. Článek 5 Úmluvy zachycuje obecné pravidlo, podle kterého státy požívají imunitu vůči jurisdikci soudů jiného státu; články 7 až 17 obsahují taxativní výčet případů, na které funkční imunita nedopadá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pod žádný z taxativně zakotvených případů nelze skutkový základ věci a situaci popisovanou žalobcem podřadit, a to včetně obsahově nejbližšího článku 12 (přičemž absentuje nejméně podmínka přítomnosti původce protiprávního jednání ve státě, v němž újma vznikla, v době spáchání protiprávního skutku; všechny projevy žalovaný přednesl mimo území České republiky). Naznačenou úvahou soud dovodil, že ani „ratione materiae“ nelze dovozovat výjimku z imunity státu či hlavy státu pro následky jednání popisovaného žalobcem, ať již by na straně žalované vystupovaly přímo USA, nebo jejich vrcholný představitel - prezident.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že soudy České republiky nemají vůbec pravomoc k projednání sporu, který žalobce svou žalobou zahájil. Nedostatek mezinárodní soudní pravomoci představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bránící dalšímu postupu ve věci. Soud nebyl současně oprávněn, při respektování státní suverenity USA a postavení jejich prezidenta, postoupit žalobu příslušnému cizozemskému soudu. Konstatoval, že obsah projevů žalovaného a legitimnost námitek žalobce o jejich dehumanizujícím, xenofobním a diskriminačním obsahu nemůže vůbec hodnotit.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v případě zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínek. Soud prvního stupně poznamenal, že by bylo lze uzavřít, že žalobce podáním žaloby proti osobě nadané jurisdikční imunitou zavinil zastavení řízení a stíhala by jej povinnost hradit náklady řízení žalovanému, avšak žalovanému žádné náklady nevznikly a žaloba mu nebyla soudem ani doručena.

10. Proti usnesení soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, kdy namítnul, napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména pokud jde o (1) nesprávné posouzení povahy jednání žalovaného, (2) nesprávnou aplikaci doktríny jurisdikční imunity a (3) nepřiměřené omezení práva žalobce na přístup k soudu.

11. Žalobce předně namítl, že soud prvního stupně vyšel z premisy, podle níž jednání žalovaného představuje výkon veřejné moci (acta iure imperii), a proto podléhá jurisdikční imunitě. Tento závěr žalobce považuje za právně nepřesný a nedostatečně odůvodněný. Žalobce zdůraznil, že v žalobě netvrdí zásah spočívající v konkrétním výkonu pravomoci prezidenta Spojených států amerických, jako je například vydání exekutivního příkazu, rozhodnutí orgánu veřejné moci či aplikace právních předpisů. Tvrdí zásah spočívající v opakovaných veřejných projevech, mediálních vystoupeních a politické a rétorické komunikaci. Takové jednání podle žalobce svou povahou nepředstavuje výkon státní moci v materiálním smyslu, nýbrž formu veřejného projevu.

12. Funkční imunita se podle žalobce a podle převažující judikatury vztahuje pouze na jednání, která jsou přičitatelná státu jako nositeli veřejné moci a mají bezprostřední souvislost s výkonem této moci. Žalobce namítl, že ji nelze bez dalšího rozšiřovat na veškeré veřejné projevy politického představitele, zejména pokud mají povahu obecné politické komunikace, zasahují do práv konkrétních osob mimo rámec výkonu pravomoci a postrádají normativní či rozhodovací charakter. Rozšíření imunity na jakýkoli veřejný projev hlavy státu by podle žalobce vedlo k její faktické absolutizaci, což je v rozporu s moderním pojetím mezinárodního práva.

13. Žalobce dále namítl, že napadené usnesení vede k situaci, kdy mu je zcela odepřena možnost, aby soud jakkoli přezkoumal povahu tvrzeného zásahu, vymezil hranice odpovědnosti veřejně činné osoby a poskytl alespoň deklaratorní ochranu jeho práv. Takový postup podle žalobce zakládá nepřiměřené omezení práva na soudní ochranu. Žalobce argumentoval, že i v případech, kdy jsou dány mezinárodněprávní limity vykonatelnosti rozhodnutí, nelze rezignovat na samotnou existenci soudního přezkumu.

14. Žalobce rovněž namítl, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru o existenci jurisdikční imunity žalovaného jako hlavy cizího státu, avšak zcela opominul zásadní charakteristiku této imunity, totiž její dočasnost a funkční omezenost. Žalobce výslovně uvedl, že nezpochybňuje existenci imunity jako takové, avšak namítá, že soud opominul její podstatné vlastnosti. Imunita hlavy státu „ratione personae“ je podle žalobce a podle obecně přijímaných pravidel mezinárodního práva časově omezená na dobu výkonu funkce, odůvodněná potřebou nerušeného výkonu této funkce, a nikoli absolutní ochranou jednání jako takového. Po skončení výkonu funkce dochází k zániku osobní imunity a jednání dané osoby podléhá standardnímu právnímu režimu, včetně možnosti uplatnění odpovědnosti v jiných jurisdikcích, jsou-li splněny podmínky jejich pravomoci. Z tohoto hlediska je podle žalobce závěr soudu prvního stupně o absolutním nedostatku pravomoci předčasný a systematicky neúplný.

15. Žalobce též poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž přiznání jurisdikční imunity představuje omezení práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takové omezení je podle judikatury ESLP přípustné pouze tehdy, pokud sleduje legitimní cíl a je přiměřené (proporcionální).

16. Žalobce odkázal na tři konkrétní rozhodnutí ESLP:• Ve věci Al-Adsani proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001) soud připustil, že imunita státu může představovat legitimní omezení práva na přístup k soudu, avšak zdůraznil, že nejde o omezení neomezené.• Ve věci Cudak proti Litvě (rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2010) ESLP konstatoval, že udělení imunity nesmí zasáhnout samotnou podstatu práva na přístup k soudu.• Ve věci Oleynikov proti Rusku (rozsudek ze dne 14. března 2013) ESLP zdůraznil, že je nutno vždy zkoumat konkrétní povahu jednání a jeho vztah k výkonu veřejné moci.

17. Dle žalobce v projednávané věci aplikace imunity vede k tomu, že žalobci je zcela odepřen jakýkoli soudní přezkum, není zkoumána povaha jednání žalovaného a není posuzována proporcionalita zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti. Takový výsledek je podle žalobce v rozporu s požadavky judikatury ESLP, neboť představuje absolutní, nikoli proporcionální omezení práva na přístup k soudu. Žalobce dále namítl, že soud zcela opominul skutečnost, že tvrzené jednání žalovaného má dlouhodobé účinky a jeho právní posouzení může mít význam i po zániku funkce žalovaného.

18. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

19. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

20. Ve shodě se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že ve věci není dána pravomoc soudů České republiky s ohledem na postavení žalovaného jako hlavy cizího státu, byť konkrétní důvody jsou poněkud jiné, než jak je formuloval soud prvního stupně.

21. Dle ustanovení § 7 odst. 3 ZMPS pravomoci českých soudů nejsou podrobeny osoby, mezinárodní organizace a instituce, které podle mezinárodních smluv, obecného mezinárodního práva nebo českých právních předpisů požívají v České republice imunity, a to v rozsahu, který je v nich uveden.

22. Součástí mezinárodního obyčejového práva je pak pravidlo, dle něhož úřadující hlava státu požívá absolutní osobní imunity před soudy cizích státu v civilních věcech. Existenci takového obyčejového pravidla potvrzují následující rozhodnutí mezinárodních i státních soudů. Předně jde o rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 14. 2. 2002 ve věci Demokratická republika Kongo proti Belgii a dále o rozsudek Odvolacího soudu Spojených států amerických pro sedmý obvod ze dne 8. 9. 2004 ve věci YE v. ZEMIN (č. 03-3989). Smyslem a legitimním cílem takové imunity přitom je nikoliv osobní zájem jejího nositele, nýbrž zajištění efektivního výkonu jeho funkce jménem příslušného státu v souladu s pravidly mezinárodního práva a dále podpora zdvořilosti a dobrých vztahů mezi státy.

23. Uvedené obyčejové pravidlo mezinárodního práva má za následek nedostatek pravomoci soudů České republiky dle § 7 odst. 3 ZMPS, jež představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, pro který musí být řízení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.

24. Jelikož se zde jedná o osobní imunitu žalovaného jako hlavy státu, bezpředmětné jsou odvolací námitky žalobce, že tvrzená jednání žalovaného nepředstavují výkon státní moci v materiálním smyslu. Právně nerozhodná je dále i namítaná intenzita jednání žalovaného.

25. Nedůvodná je dále i námitka žalobce, že dochází k nepřiměřenému omezení jeho práva na soudní ochranu, když jak už bylo uvedeno, přiznání osobní jurisdikční imunity hlavě cizího státu sleduje legitimní cíl spočívající v dodržování mezinárodního práva za účelem podpory zdvořilosti a dobrých vztahů mezi státy. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že shodná imunita se uplatní i ve prospěch prezidenta České republiky v zájmu nerušeného výkonu jeho funkce. Současně takové omezení práva na přístup k soudu nelze považovat za nepřiměřené, když je důsledkem obecně uznávaných pravidel mezinárodního práva. K obdobným závěrům dospěl k Evropský soud pro lidská práva ve věci Al-Adsani proti Spojenému království - č. 35763/97 ve vztahu k imunitě státu v občanskoprávním řízení. Tyto závěry stran legitimity a přiměřenosti omezení práva na přístup soudu se uplatní i ve vztahu k osobní imunitě hlavy státu.

26. Nepřípadná je pak argumentace žalobce rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Oleynikov proti Rusku - č. 36703/04 a Cudak proti Litvě - č. 15869/02, neboť v obou případech šlo o nároky uplatněné vůči státu, jež vyplývaly z právních vztahů, ve kterých jejich subjekty vystupují v rovném postavení s tím, že je bylo možno podřadit pod některou z výjimek zanesených do Úmluvy OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku z roku 2004.

27. Konečně nedůvodná je námitka žalobce, že s ohledem na časově omezení trvání imunity žalovaného dobou výkonu jeho funkce je závěr o absolutním nedostatku pravomoci předčasný. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. je totiž pro usnesení rozhodující stav v době jeho vydání a ten je takový, že pravomoc soudů České republiky není dána.

28. Věcně správně soud prvního stupně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, když tuto nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Je tomu tak proto, že žalobce podáním žaloby při absenci podmínek řízení sice zavinil, že řízení muselo být zastaveno, nicméně žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly (srov. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.).

29. Z těchto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl sice v odvolacím řízení úspěšný, nicméně opět platí, že dle obsahu spisu mu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.