309/2016

Plný text

MSPH 95 INS 872/2016 1 VSPH 309/2016-B-39 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců a JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníků - manželů: a) J. K. , bytem P., b) D. K. , bytem P., zast. Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Záběhlická 3262/88A, do něhož vstoupilo Městské státní zastupitelství v Praze, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 872/2016-B-24 ze dne 15. ledna 2016, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 872/2016-B-24 ze dne 15. ledna 2016 se v bodech I. a IV. výroku p o t v r z u j e. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zrušil oddlužení manželů J. K. a D. K., v bodě II. výroku věc dlužnice D. K. vyloučil k samostatnému řízení, v bodě III. výroku prohlásil na majetek dlužníka J. K. konkurs, v bodě IV. výroku prohlásil na majetek dlužnice D. K. konkurs a v bodě V. výroku konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají dnem, hodinou a minutou zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že podáním doručeným soudu dne 3.2.2014 se dlužníci domáhali zjištění úpadku a povolení jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 11.2.2014 (A-9), ve znění usnesení ze dne 10.3.2014 (A-10) soud zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 9.6.2014 (B-5) soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. Podáním ze dne 2.5.2015 sdělil soudu T. Ch., že má za dlužníkem pohledávku z titulu vlastní směnky vystavené dlužníkem dne 4.3.2010 splatné 28.4.2012 ve výši 644.000,- Kč s příslušenstvím, kterou dlužníci neuvedli v seznamu závazků. Rozsudkem č.j. 47 Cm 21/2014-40 bylo dlužníku uloženo směnečný závazek uhradit. T. Ch. navrhoval zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr a na jednání dne 27.7.2015 upozornil soud na existenci dalšího věřitele dlužníka neuvedeného v insolvenčním návrhu a předložil soudu uznání dluhu ve výši 240.000,- Kč vůči M. S. ze dne 13.11.2012. Dlužník se bránil, že byl „oddlužovacím centrem“ informován, že nelze do řízení zahrnovat do řízení půjčky mezi soukromými osobami a že v letech 2010 až 2012 zprostředkovával půjčky a z tohoto „podnikání“ mu vznikly dluhy, uznání dluhu podepsal, „aby měl klid“, popřel však, že by vůči M. S. měl závazek. Popřel, že by měl úmysl T. Ch. poškodit. Podáním ze dne 27.11.2015 oznámila dlužnice, že dne 7.10.2015 došlo k podepsání žádosti o rozvod a předložila soudu dohodu o vypořádání vzájemných vztahů pro dobu po rozvodu. Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, č.j. 3 VSPH 463/2010-B-113 ze dne 5.8.2010 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, č.j. 29 NSCR 45/2010-B-174 ze dne 30.4.2013. Soud dovodil, že dlužníci neuvedli mezi svými závazky minimálně závazky vůči T. Ch. a vůči M. S., jejichž existence si byl dlužník vědom. Mimo to dlužník přiznal, že v insolvenčním návrhu neuvedl všechny své věřitele s tím, že byl ze strany vyhledané odborné pomoci nesprávně poučen. Dlužníci však nebyli při podání insolvenčního návrhu zastoupeni a návrh podepsali jen dlužníci, dlužníci přitom nesou odpovědnost za podaný návrh i za předložený seznam závazků, a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 37 INS 13037/2012, č.j. 29 NSCR 47/2013-B-49 ze dne 17.6.2015. Soud ve shora uvedeném opomenutí významných pohledávek T. Ch. a M. S. spatřoval úmyslné jednání svědčící o nepoctivém záměru dlužníků, přičemž dlužník přiznal, že v návrhu neuvedl i jiné věřitele. Tento závěr soudu podtrhuje rovněž dohoda o vypořádání společného jmění manželů, ve které absentují závazky, které jsou předmětem oddlužení, a že dlužníci v dohodě o vypořádání prohlásili, že vyjma závazku vůči Autoleasing jiné společné závazky nemají, přestože se závazky dlužníků v oddlužení posuzují jako závazky dlužníka jediného. Proto soud postupoval podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) a schválené oddlužení zrušil, řízení dlužnice podle § 83a IZ vyloučil k samostatnému projednání a podle § 405 odst. 2 IZ prohlásil na majetek dlužníka a dlužnice konkurs. Proti tomuto usnesení se odvolala dlužnice do bodů I. a IV. výroku a namítala, že dlužnice nevěděla o dalších závazcích dlužníka, po celou dobu oddlužení komunikovala se správcem, hlásila veškeré důležité skutečnosti. Dlužnici nelze klást k tíži, že dlužník zapříčinil dluhy, které jsou nad rámec obvyklého hospodaření manželů, že o závazku dlužníka vůči T. Ch. nevěděla stejně jako o závazku vůči Markétě Strakové. Popřela, že by podáním návrhu na povolení oddlužení byl sledován nepoctivý záměr a že ke zrušení oddlužení dlužnice nebyly dány důvody. Namítala, že pro případ řešení úpadku konkursem nemá žádný zpeněžitelný majetek. Proto navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se oddlužení dlužnice nezrušuje a aby byl zrušen výrok k prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Z vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26.2.2016 plyne, že nepoctivý záměr shodně jako soud I. stupně shledává v případě dlužníka, avšak ke stejnému závěru ohledně dlužnice nemělo podklady a je pravděpodobně, že o pohledávkách v návrhu neuvedených dlužnice skutečně nemusela vědět. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 71 INS 15708/2011, č.j. 3 VSPH 1687/2013-B-41 mělo Vrchní státní zastupitelství v Praze za to, že lze umožnit oddlužení i jen jednomu z manželů, a proto navrhovalo, aby odvolací soud odvolání dlužnice vyhověl. Vrchní soudu v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné. Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2). Podle § 418 odst. 1 IZ insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník. Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c), byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce (odst. 2). Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (odst. 3). Podle § 394a odst. 1,2 IZ manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu. Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka. Odvolací soud v Praze opakovaně ve svých rozhodnutích judikuje, že institut společného oddlužení manželů je postaven na konceptu právní fikce jediného dlužníka; podáním společného návrhu se oba manželé hlásí ke svému úpadku (jakožto společnému), a dávají tím najevo, že hodlají úpadek řešit společnými silami (nabídkou) zákonem předpokládaným způsobem (v intencích § 394a IZ a se svým nerozlučným společenstvím). Tomu, mimo jiné, odpovídá i požadavek daný ustanovením § 394a odst. 2 IZ, aby dlužníci výslovně prohlásili, že veškerý jejich majetek, a to i majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z nich (z hlediska hmotného práva), byl pro účely oddlužení považován za majetek ve společném jmění manželů (viz např. usnesení ze dne 31.7.2014, sp. zn. 3 VSPH 668/2014). Takto na věc nahlíženo je bez významu, který z manželů se dopustil jednání odůvodňujícího postup dle § 418 IZ a zrušení již schváleného oddlužení, neboť pokud ve smyslu výše citovaného třetího odstavce § 394a IZ se oba manželé považují za dlužníka jednoho, nutně to ústí v závěr, že kvalifikované selhání jednoho z nich, jehož výsledkem by (v poměrech mimo režim § 394a IZ) bylo jinak zrušení oddlužení dlužníka jediného, negativně dopadá na oba manžele, aniž by insolvenční soud byl povinen zkoumat míru „zavinění“ toho kterého z nich. Převedeno shora uvedené na souzenou věc lze uzavřít, že soud I. stupně při odvolatelkou nezpochybňovaném nečestném konání dlužníka správně rozhodl o zrušení společného oddlužení obou manželů K., neboť platné znění insolvenčního zákona mu neumožňuje odvolatelku z režimu zrušení oddlužení (a následného prohlášení konkursu) vynechat. Judikatura (Vrchním státním zastupitelstvím zmiňované usnesení č.j. 3 VSPH 1687/2013-B-41) vztahující se k textu insolvenčního zákona účinného před 1.1.2014 (až od tohoto data má zákon č. 182/2006 Sb. výslovnou úpravu institutu společného návrhu manželů na povolení oddlužení), je pro výsledek odvolacího řízení irelevantní, neboť tehdejší úprava na fikci jediného dlužníka nestála, tedy text zákona dříve rozdělení věcí soudem spojených ke společnému projednání nebránil. Odvolací soud se ze shora uvedených důvodů ztotožnil s názorem soudu I. stupně ohledně nepoctivého záměru dlužníků a lehkomyslného přístupu k oddlužení a napadené usnesení v bodech I. a IV. výroku potvrdil. Právo odvolatelky při splnění zákonných podmínek po skončení tohoto insolvenčního řízení podat samostatný (nový) insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dle § 389 a násl. IZ tím není dotčeno. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). V Praze dne 31. března 2016 JUDr. František K u č e r a předseda senátu