343/2009

Plný text

KSCB 28 INS 2880/2008 1 VSPH 343/2009-B-103 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka CBPS s.r.o., IČ 14502992, se sídlem Žižkova 309/12, 371 22 České Budějovice, zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II č. 32, 370 01 České Budějovice, o odvolání věřitelů 1) DEVELOPMENT, a.s., IČ 28080041 se sídlem Jaromírova 495/16, 120 00 Praha 2, 2) TREDET, s.r.o., IČ 28088824 se sídlem Tovární 440, 384 51 Volary a 3) ABC Trepka, s.r.o., IČ 45795045 se sídlem Belnická 838, 252 42 Jesenice, všech zastoupených JUDr. Ing. Lubomírem Navračičem, PhD., advokátem se sídlem Vinohradská 1431/69, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2009, č.j. KSCB 28 INS 2880/2008-B-90, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2009, č.j. KSCB 28 INS 2880/2008-B-90, se p o t v r z u j e v tom znění, že se schvaluje reorganizační plán zpeněžením majetkové podstaty ze dne 15.3.2009 předložený dlužníkem. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 2880/2008-A-8 ze dne 5.8.2008 byl zjištěn úpadek dlužníka CBPS s.r.o., IČ 14502992, se sídlem Žižkova 309/12, České Budějovice (dále jen „dlužník“). Usnesením téhož soudu č.j. KSCB 28 INS 2880/2008-B-17 ze dne 9.10.2008 soud povolil reorganizaci dlužníka a současně ho vyzval, aby ve stanovené lhůtě předložil reorganizační plán. Dlužník předložil reorganizační plán včetně zprávy o reorganizačním plánu; způsobem provedení reorganizace měl být prodej majetkové podstaty ve smyslu § 341 odst. 1 písm.b) zák.č . 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ). Zprávu k reorganizačnímu plánu soud prvního stupně schválil usnesením ze dne 19.3.2009, č.j. KSCB 28 INS 2880/2008-B-63; schůze věřitelů svolaná za účelem projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí se uskutečnila dne 24.4.2009. Po této schůzi soud prvního stupně , aniž nařizoval jednání, napadeným usnesením schválil reorganizační plán předložený dlužníkem. Odkázal přitom na ustanovení § 348 odst. 1 a zdůraznil, že reorganizační plán není v rozporu s insolvenčním zákonem či jinými právními předpisy. Za běžné považoval, že někteří věřitelé měli odlišný právní či ekonomický názor na sestavený reorganizační plán; nikdo z věřitelů však při projednávání reorganizačního plánu nepředložil konkrétní argumenty a dokumenty, které by svědčily proti schválení reorganizačního plánu. Z ekonomického pohledu jde – jak dovodil soud prvního stupně - „pouze“ o plán, a nelze proto absolutně vyloučit objektivní i subjektivní vlivy působící na jeho plnění. Sám insolvenční zákon počítá s eventuelními důsledky v případě neplnění plánu s možností navrhnout změnu reorganizačního plánu (§ 361 IZ) a s možností přeměny reorganizace v konkurs [§ 363 odst. 1 písm. d) IZ]. Ustanovením § 341 odst. 1 písm. b) IZ výslovně připouští, že reorganizaci lze provést i prodejem celé majetkové podstaty nebo její části; zamýšlený prodej majetkové podstaty s následně předvídanou likvidací dlužníka je tak podle soudu prvního stupně plně v souladu s insolvenčním zákonem a nemůže být proto chápán jako nepoctivé jednání dlužníka. Způsob řešení úpadku touto formou se ve srovnání s konkursem může jevit jako podobný, avšak je tu naprosto odlišný právní rámec. Posouzení výhodnosti či nevýhodnosti toho kterého způsobu je však věcí věřitelů a nikoliv soudu, uzavřel soud prvního stupně. Soud prvního stupně měl za splněnou i podmínku, aby se pro přijetí reorganizačního plánu vyslovila většina hlasujících věřitelů skupiny, jejíž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek věřitelů této skupiny (§ 347 odst. 1 IZ); přitom došel k závěru, že zákon vyžaduje polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek věřitelů se zjištěnými pohledávkami. Opačný závěr by podle soudu prvního stupně mohl vést k tomu, že již samotným přihlášením pohledávky by přihlášený věřitel mohl výrazně ovlivňovat insolvenční řízení a též i zmařit samotnou snahu dlužníka o reorganizaci. Zdůraznil přitom i obsah ustanovení § 348 odst. 2 IZ; i v tomto případě by soud reorganizační plán schválil, neboť jej přijali všichni zajištění věřitelé a současně pro něj hlasovala většina věřitelů skupiny nezajištěných věřitelů . Za splněnou měl soud prvního stupně též podmínku, aby celková hodnota plnění připadající na jednotlivé věřitele byla ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdrželi, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Vycházel přitom z předloženého reorganizačního plánu a ze znaleckého posudku zpracovaného za účelem ocenění majetkové podstaty. Hodnota plnění, které získají zajištění věřitelé, je v případě obou způsobů řešení úpadku shodná. Ve vztahu k nezajištěným věřitelům soud prvního stupně předpokládal vysokou míru pravděpodobnosti toho, že by věřitelé v případě řešení úpadku konkursem nezískali plnění vyšší než plnění nabízené dlužníkem v reorganizačním plánu. Přitom zvažoval hodnotu majetkové podstaty, výši zjištěných pohledávek, hodnotu pohledávek popřených, o nichž jsou vedeny incidenční spory a odkázal též na vlastní zkušenosti z průběhu jiných konkursních řízení, z nichž plyne, jak majetkovou podstatu zatěžují náklady konkursního řízení v podobě pohledávek za podstatou a pohledávek na roveň jim postaveným. Konečně soud prvního stupně uzavřel, že veškeré pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny [§ 348 odst. 1 písm. e) IZ]; přitom vyšel z předpokladu, že zákon bere v potaz výlučně nesporné pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené. Skutečnost, že insolvenční správce i dlužník přihlášenou pohledávku České správy sociálního zabezpečení ve výši 1.512.540,- Kč (z titulu dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) neuznali jako pohledávku za majetkovou podstatou, jelikož vznikla před rozhodnutím o úpadku, nemůže být podle soudu prvního stupně důvodem pro neschválení reorganizačního plánu. Proti usnesení soudu prvního stupně se včas odvolali věřitelé DEVELOPMENT, a.s., TREDET, s.r.o. a ABC Trepka, s.r.o. a žádali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Všichni zastoupeni týmž advokátem podali co do obsahu zcela identické odvolání. V odvolání je uplatněn odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm.d) a g) o.s.ř ., přičemž za nesprávné odvolatelé považují právní posouzení zákonných podmínek pro schválení reorganizačního plánu, jmenovitě podmínek stanovených v § 348 odst. 1 písm. a), b), c) a d). S odkazem na právní úpravu zákazu výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy a právní úpravu zákazu konkurence odvolatelé uplatňují tyto výhrady ke zjištění skutkového stavu věci a k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně:

1. Soud prvního stupně neprovedl důkazy, které věřitelé navrhovali k prokázání tvrzení, že dlužník dlouhodobě porušoval zákaz konkurence.

2. Právní závěr soudu prvního stupně, že dlužníku nelze přičíst, nepoctivý záměr, je nesprávný, již vzhledem k tomu, že dlužník sám podal insolvenční návrh až následně, přičemž tuto povinnost měl splnit bez zbytečného odkladu po tom, co se dozvěděl anebo při náležité péči měl dozvědět o svém úpadku. Dlužník, ačkoliv prohlásil, že seznam závazků je správný a úplný, posléze šikanózním výkonem práva popřel pohledávky věřitelů - odvolatelů a v důsledku toho byli též vyloučeni z hlasování o reorganizačním plánu.

3. Soud prvního stupně nesprávně vyložil zákon, jestliže vycházel z toho, že pro výsledek hlasování o reorganizačním plánu ve skupině nezajištěných věřitelů je rozhodující hodnota zjištěných nikoliv přihlášených pohledávek. Tento výklad neobstojí, neboť ve svých důsledcích umožňuje, aby – jestliže dlužník účelově přihlášené pohledávky věřitelů zcela či zčásti popře – takto byly nezajištění věřitelé zcela vyloučeni z hlasování o reorganizačním plánu tím, že zajištění věřitelé jim nepřiznají právo o plánu hlasovat. V dané věci zajištění věřitelé s pohledávkami v hodnotě cca 280 mil. Kč takto rozhodli o hlasovacím právu věřitelů popřených pohledávek ve výši 480 mil. Kč .

4. Soud prvního stupně se náležitě nevypořádal ani s podmínkou podle § 348 odst. 1 písm. d) IZ. Konkurs by byl pro věřitele výhodnější. Bylo doloženo, že statutární orgány dlužníka porušovaly zákaz konkurence tím, že byly společníky jiných společností se stejným nebo obdobným předmětem podnikání; tyto společnosti jsou v odvolání uvedeny. Přesto není v reorganizačním plánu zmínka o uplatňování práva z porušení zákazu konkurence, čímž by bylo možno dosáhnout výhodnějšího uspokojení pohledávek věřitelů . Tyto nároky by v konkursu uplatňoval insolvenční správce. Konkurs by byl v dané věci pro věřitele výhodnějším způsobem řešení dlužníkova úpadku i vzhledem k tomu, že by bylo možno uplatňovat neúčinnost úkonů dlužníka. Dlužník ve vyjádření k odvolání žádal potvrzení napadeného usnesení, a ke skutečnostem, na nichž odvolatelé založili své výhrady ke skutkovým závěrům a právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, uplatnil následující výhrady:

1. Odvolání není důvodné, jestliže vytýká soudu prvního stupně nedostatečná skutková zjištění. Soud při schvalování reorganizačního plánu řeší pouze právní a skutkové otázky vypočtené v § 348 IZ; jiné otázky, zejména ekonomické povahy soud neřeší, ty jsou předmětem hlasování věřitelů o tom, zda plán přijmou či nikoliv. Věřitelé přitom měli pro své rozhodnutí všechny potřebné informace obsažené v reorganizačním plánu a ve zprávě o něm.

2. Dlužníku nelze přičíst nepoctivý záměr. Insolvenční návrh podal ani ne 24 hodin poté, co byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna informace o podání věřitelského návrhu; s podáním návrhu tedy dlužník nebyl v prodlení. Dlužníku nelze vytýkat ani to, že popřel některé pohledávky. Stalo se tak až po důkladné kontrole účetních dokladů, ke které přistoupil ve fázi řízení, když připravoval seznamy majetku. Až při této kontrole byly zjištěny chyby bývalých zaměstnanců dlužníka, v jejichž důsledku některé záznamy neodpovídaly skutečnému stavu dlužníkových závazků.

3. Soud prvního stupně správně vyložil ustanovení § 347 odst. 1 IZ, že většina potřebná pro přijetí reorganizačního plánu se počítá ze zjištěných pohledávek. V tomto ustanovení, stejně jako v § 402 odst. 3 IZ zákon formuluje požadavek většiny ve vztahu k těm věřitelům, kteří jsou oprávněni hlasovat; to jsou věřitelé jejichž pohledávky byly zjištěny, popřípadě jimž schůze udělila hlasovací právo postupem podle § 54 násl. IZ. Jiný výklad by podle dlužníka byl v rozporu se zásadou formulovanou v § 5 písm. a) IZ.

4. Neobstojí ani námitky odvolatelů, že v konkursu by nezajištění věřitelé obdrželi více. Odpůrčí žaloby, jejichž prostřednictvím by se tak mělo stát, odvolatelé nikterak nespecifikovali a jen v rovině domněnek jsou formulovány i představy o vymáhání náhrady škody v důsledku porušování zákazu konkurence. Žádná ze společností, jejichž seznam odvolatelé podle dlužníka sestavili v důsledku ledabylého hledání v obchodním rejstříku, dlužníku nikdy nekonkurovala, naopak v některých případech tyto společnosti přinesly, či dlužníku měly přinést stavební zakázky. Odvolací soud, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) věta prvá IZ], přezkoumal napadené usnesení i jemu předcházející řízení a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno. Klíčovou – se zřetelem k tomu, že zásadně ovlivňuje i posouzení dalšího obsahu odvolání – se jeví námitka, že soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení § 347 odst. 1 IZ, jestliže uvažoval jen hlasy věřitelů zjištěných pohledávek. Podle ustanovení § 51 odst. 1 až 3 IZ věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů . V rozsahu, v němž takové usnesení není přijato, rozhodne o hlasovacím právu insolvenční soud. Pro pohledávky věřitelů vázané na odkládací podmínku platí odstavec 1 obdobně. Nejde-li o případy uvedené v odstavcích 1 a 2, rozhodne o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna nebo je sporná, insolvenční soud. Učiní tak jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů. Návrh lze podat i přede dnem konání schůze věřitelů. To, jaký vliv má popření přihlášené pohledávky (insolvenčním správcem nebo dlužníkem) na výkon hlasovacího práva věřitele v insolvenčním řízení, upravuje citované ustanovení § 51 odst. 1až 3 IZ obecně pro celé insolvenční řízení. Toto ustanovení vychází z koncepce, že věřitel, jehož pohledávka byla účinně popřena, může hlasovat jedině za předpokladu, že mu takové právo přizná schůze věřitelů (většinou počítanou podle § 49 odst. 1 IZ), popřípadě jestliže tak rozhodne soud. Dlužník může popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek, jakož i právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, od zahájení insolvenčního řízení a též při přezkumném jednání. Svůj názor na popření pohledávky může dlužník samozřejmě změnit, a to až do doby, kdy byl přezkum každé jednotlivé pohledávky při přezkumném jednání skončen. Popření pohledávky učiněné dlužníkem představuje výsledek přezkumného jednání. Zapíše se proto do upraveného seznamu přihlášených pohledávek. Popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění jen tehdy, bylo-li rozhodnuto o způsobu řešení úpadku prohlášením konkursu (pohledávka se považuje za zjištěnou, i když ji dlužník popřel). Jestliže, jako je tomu v dané věci, soud rozhodl, že dlužníkův úpadek bude řešen reorganizací (též ovšem bylo–li schváleno oddlužení), má dlužníkovo popření na zjištění pohledávky tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem (§ 336 odst. 2 a § 410 odst. 2 IZ). Účinky dlužníkova popření nastávají zásadně při přezkumném jednání a nastaly i v dané věci, protože reorganizace byla povolena před přezkumným jednáním. Uvedené zásady se promítají do výkladu podmínek výkonu hlasovacího práva věřitele v § 51 IZ tak, že věřitel pohledávky popřené dlužníkem může po účinném popření v rozsahu popření hlasovat jedině za předpokladu, že mu toto právo přizná schůze věřitelů , popřípadě svým rozhodnutím soud. Jinou úpravu insolvenční zákon nemá. Odtud plyne, že těmito zásadami se musí řídit i posouzení hlasovacího práva věřitele při hlasování o přijetí reorganizačního plánu. Podle § 347 odst. 1 IZ jestliže se pro přijetí reorganizačního plánu vyslovila většina hlasujících věřitelů skupiny, jejíž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek věřitelů této skupiny, platí, že tato skupina věřitelů reorganizační plán přijala. Z uvedeného ustanovení se podává, že pro přijetí reorganizačního plánu zákon současně vyžaduje splnění dvou kritérií; jednak splnění kritéria minimálního počtu věřitelů, jednak splnění kritéria minimální výše pohledávek. Toto pravidlo platí pro každou skupinu věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů nedotčených pohledávek. Kritérium minimálního počtu věřitelů je splněno, jestliže pro přijetí reorganizačního plánu hlasuje většina hlasujících věřitelů, tj. většina z věřitelů, kteří hlasují buď na schůzi věřitelů, nebo s využitím písemných hlasovacích lístků mimo schůzi věřitelů a jsou podle reorganizačního plánu zařazeni do téže skupiny. To znamená, že přichází v úvahu, aby toto kriterium bylo splněno i tehdy, jestliže pro přijetí reorganizačního plánu hlasovala pouze část věřitelů , jejichž podíl na celkovém počtu věřitelů je menší než polovina. Jak výše uvedeno, pro účely zjištění počtu hlasujících věřitelů se z povahy věci nemohou započítávat hlasy věřitelů , ke kterým nelze přihlédnout podle § 346 odst. 2 IZ, ani hlasy věřitelů popřených nebo podmíněných pohledávek, kterým nebylo umožněno hlasovat podle § 51 IZ. Kritérium minimální velikosti pohledávek je splněno, jestliže pro přijetí reorganizačního plánu hlasují věřitelé, jejichž pohledávky zařazené do téže skupiny představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek skupiny. Pro splnění kritéria postačí nejméně polovina z celkové jmenovité hodnoty, tj. nevyžaduje se většinová část z celkové jmenovité hodnoty. Jmenovitou hodnotou je nutno rozumět jistinu; k úrokům přirostlým v průběhu insolvenčního řízení se nepřihlíží. Se zřetelem k výše uvedenému je i u tohoto kriteria nutno vykládat slova „celkové jmenovité hodnoty„ tak, že jde o celkovou výši pohledávek zařazených do téže skupiny po odečtení pohledávek, u nichž nebyl skončen incidenční spor nebo podmíněných pohledávek, kterým nebylo umožněno hlasovat podle § 51 IZ. Jestliže na schůzi věřitelů konané dne 24.4.2009 odvolatelům právo hlasovat přiznáno nebylo, neboť nadpoloviční většina hlasů v přítomných věřitelů hlasovala proti, pak soud prvního stupně správně uzavřel, že ve skupině nezajištěných věřitelů byl reorganizační plán přijat, protože pro něj hlasovalo celkem 85,5% hlasů věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny. Co bylo uvedeno, zčásti platí i pro závěry soudu prvního stupně o tom, zda dlužníku lze přičíst nepoctivý zájem. Okolnost, že dlužník využívá svého práva měnit stanovisko k přihlášené pohledávce a při přezkumném jednání ji popře, nelze s posouzením poctivého zájmu vůbec spojovat; ostatně základem je procesní stanovisko dlužníka při přezkumném jednání, nikoliv jeho dřívější vyjádření. Ani to, co tvrdí odvolatelé, tedy že dlužník nesplnil včas svou povinnost podat insolvenční návrh nezpochybňuje správnost závěru soudu prvního stupně. Jednak je tu zcela vzdálená a nezřetelná souvislost s posouzením poctivosti řešení, jež dlužník nabízí v reorganizačním plánu, jednak je zřejmé, že insolvenční řízení bylo sice zahájeno věřitelským návrhem, nicméně dlužník podal insolvenční návrh prakticky ve stejnou dobu. Také výhrady odvolatelů k tomu, jak soud prvního stupně posoudil jejich námitky, že dlužník porušuje zákaz konkurence a že i se zřetelem k tomu, by případná výtěžnost konkursu byla vyšší a nabízela věřitelům vyšší míru uspokojení jejich pohledávek, nejsou způsobilé zpochybnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí ani pokud poukazují na zásadně výhodnější postavení zajištěných věřitelů. Ustanovení § 348 upravuje ve dvou odstavcích, v závislosti na tom, zda bylo dosaženo úplného souhlasu věřitelských skupin, dva různé okruhy podmínek, přičemž úprava v odstavci prvém je k úpravě , v odstavci druhém v poměru speciality. To znamená, že má–li soud zkoumat určitou podmínku, vymezenou v odstavci druhém, zabývá se jí jen tehdy, jestliže platí předpoklad stanovený v odstavci druhém (hypotéza), tedy není-li dosaženo úplného konsensu skupin věřitelů . Tedy platí, že podmínky, které zákon stanoví v odstavci druhém, soud nepřezkoumává ani v rámci zkoumání podmínky zákonnosti podle odst. 1 písm. a) nebo poctivosti podle odst. 1 písm. b). Z uvedeného plyne, že insolvenční soud se v případech úplného konsensu nezabývá otázkou rovnosti zacházení s věřiteli, uskutečnitelností reorganizačního plánu ani spravedlností reorganizačního plánu ve smyslu § 349 (argumentem může být též i ustanovení § 338 odst.

3. IZ). Soud prvního stupně přesto – a správně – zdůraznil, že i kdyby měl zákon vyložit způsobem, který prosazují odvolatelé, totiž, že o reorganizačním plánu měli právo hlasovat se zřetelem k výši přihlášené nikoliv zjištěné pohledávky, a mělo by to znamenat, že reorganizační plán by nebyl přijat ve skupině nezajištěných věřitelů , tak by tento plán schválil podle § 348 odst. 2 IZ. Zdůraznil přitom, že ve skupině nezajištěných věřitelů plán zajišťuje rovné zacházení vůči všem věřitelům. Tento závěr odvolatelé nezpochybňují a ostatně ani nemohou, neboť všem věřitelům se zde dostává rovného zacházení v té podobě , že na uspokojení jejich pohledávek dostanou odpovídající procento z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (ani v konkursu by tomu nemohlo být jinak, ovšem s velkou mírou pravděpodobnosti by se více muselo dostat na pohledávky za podstatou). K tomu jen odvolací soud dodává, že výsledek incidenčních sporů , jestliže by žalobě odvolatelů bylo zcela či zčásti vyhověno, musí být do tohoto výpočtu dodatečně promítnut. Při úvaze o tom, zda by věřitelé mohli dosáhnout vyšší míry uspokojení v případě konkursu, soud prvního stupně správně vycházel z hodnoty (ceny) majetkové podstaty, kterou stanovil usnesením ze dne 18.3.2009, č.j. KSCB 28 INS 2880/2008–B-62, ve znění opravného usnesení ze dne 19.3.2009, č.j. KSCB 28 INS 2880/2008–B-63, ve výši 231.740.000,- Kč . Tato cena je východiskem pro úvahu o očekávaném výtěžku zpeněžení v rámci reorganizačního plánu. Úvaha, zda konkurs by přinesl více, nemůže být založena na pouhé spekulaci, oproti této jistotě . Zásadní argument soud prvního stupně zvážil správně . Platí obecný předpoklad (k němuž se ostatně obrací i důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona), že především zásadně odlišná délka řízení v němž probíhá konkurs zatěžuje majetkovou podstatu dodatečnými náklady, které naopak zhoršují míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů . Prozatím není žádné přiměřené jistoty, že případné spory o neúčinnost či neplatnost právních úkonů dlužníka či odvolateli v teoretické rovině předjímané spory o náhradu škody z porušování zákazu konkurence, by pro majetkovou podstatu dlužníka byly přínosem (nikoliv zátěží). Především však odvolací soud zdůrazňuje, že sama o sobě okolnost, že byl soudem prvního stupně schválen reorganizační plán, nikterak nezbavuje věřitele práva iniciovat, popřípadě insolvenčnímu správci přímo uložit povinnost podat odpůrčí žalobu (§ 239 odst. 2 IZ), popřípadě vymáhat pohledávky, které by měly dlužníku vzniknout z titulu náhrady škody. Případná plnění, jež by takto byla získána jsou vždy součástí majetkové podstaty. Konečně odvolací soud zdůrazňuje, že schválení reorganizačního plánu zpeněžením majetkové podstaty je z hlediska úvahy o vyšší výtěžnosti konkursu vždy jen jistou predikcí. Tu – jak uvedeno - založil soud prvního stupně správně na znaleckém ocenění hodnoty majetkové podstaty. Zákon sám je si jisté míry predikce, kterou především věřitelé řídí své rozhodování, vědom, a proto jako pojistku stanoví podmínky, za nichž lze reorganizaci přeměnit v konkurs (§ 363 IZ), popřípadě dokonce zrušit rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu za podmínek stanovených v § 362 IZ. Ostatně na taková rozhodnutí mohou mít zásadní vliv i výsledky incidenčních sporů , které vedou odvolatelé. Shrnuto, soud prvního stupně správně posoudil zákonem stanovené podmínky pro schválení reorganizačního plánu předloženého dlužníkem a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř . Toliko výrok napadeného usnesení byl upřesněn tak, aby bylo zřejmé, jakým způsobem bude ve vazbě na dlužníkem předložený reorganizační plán prováděna. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 28. července 2009 JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová