347/2017

Plný text

56 ICm 1089/2014 104 VSPH 347/2017-72 (KSPA 56 INS 4654/2012) USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Zadražila a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph. D. a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce VARESE CONSULTING LLC , reg.č. 2015-000679216, sídlem Business Filings International, Inc., 1712 Pioneer Avenue, #120, Cheyenne, Wyoming 82001, Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2, proti žalovanému SPORT PRAHA, s.r.o. , IČO 24229644, sídlem Koněvova 1965/208, 130 00 Praha 3, zastoupenému JUDr. Kateřinou Pojman Lukešovou, advokátkou, sídlem třída Míru 92, 530 02 Pardubice, o popření pohledávky přihlášeným věřitelem, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. března 2017, č.j. 56 ICm 1089/2014-56, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. března 2017, č.j. 56 ICm 1089/2014-56, se potvrzuje. Odůvodnění: Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soud I. stupně, zamítl návrh žalovaného SPORT PRAHA, s.r.o. (dále jen žalovaný), aby byla žalobci VARESE CONSULTING LLC (dále jen žalobce) uložena povinnost ke složení jistoty na náklady řízení. V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že žalovaný dne 11.5.2016 navrhl, aby soud v projednávané věci uložil žalobci povinnost složit jistotu na náklady řízení (jako přiměřenou navrhl částku 30.000 Kč) z důvodu, že se žalobcem stala společnost se sídlem ve Spojených státech amerických, přičemž není dána žádná ze skutečností předvídaných v § 11 odst. 2 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS), která by vylučovala možnost uložení povinnosti složit jistotu, jelikož dovozoval, že by se v případě žalobcova neúspěchu těžko domohl zaplacení přiznaných nákladů soudního řízení, neboť není zřejmé, zda žalobce disponuje nějakým majetkem. Dále uvedl, že žalobce ve vyjádření k tomuto návrhu žalovaného namítal, že již složil jistotu ve výši 10.000 Kč podle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jež má povahu speciálního ustanovení vůči obecnému ustanovení § 11 ZMPS, a nadto nevidí důvod pro uložení této povinnosti, jelikož je zastoupen advokátem, je kontaktní a plní své povinnosti v řízení. Zároveň akcentoval, že soud o povinnosti složit jistotu na náklady řízení rozhodnout může, nikoli musí, a doplnil, že iniciativu žalovaného považuje za možný obstrukční krok. Soud citoval § 11 ZMPS a článek II odst. 1 Dohody mezi Spojenými státy americkými a Českou a Slovenskou Federativní Republikou o vzájemné podpoře a ochraně investic ze dne 22.10.1991 uveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 187/1993 Sb., ve znění dodatkového protokolu ze dne 10.12.2003 uveřejněného pod č. 102/2004 Sb.m.s. (dále jen dohoda), a konstatoval, že žalobce je společností ustavenou v souladu s právním řádem smluvní strany dohody, podle dohody je investicí i peněžní pohledávka a smluvní strany se zavázaly zacházet s investicemi na nediskriminačním základě. Uzavřel, že společnosti nebo státní příslušníci České republiky nemají povinnost ke složení jistoty podle § 11 ZMPS, pročež by v daném případě uložení této povinnosti žalobci nebylo možné považovat za zacházení na nediskriminačním základě. Jelikož je tedy uložení povinnosti žalobci složit jistotu s ohledem na dohodu vyloučeno, návrh žalovaného zamítl, aniž by se zabýval zkoumáním naplnění podmínek § 11 odst. 2 ZMPS. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se žalovaný včas odvolal, přičemž uváděl, že si soud I. stupně nejdříve vyžádal stanovisko Ministerstva spravedlnosti, mezinárodního odboru civilního, jehož vyjádření ze dne 25.11.2016 je zveřejněno v insolvenčním rejstříku a v němž je uveden závěr, že není prokázáno, že by jistota na náklady řízení v obdobném řízení ve Spojených státech amerických od české osoby nemohla být vyžadována. Doplnil, že prověřil informace o žalobci v rejstříku společností státu Wyoming, v němž je výslovně uvedeno, že společnost žalobce je neaktivní a byla k 11.3.2017 administrativně zrušena, přičemž z daňového hlediska je u žalobce uvedeno, že je delikventní, tzn. neplní své povinnosti. Dále tvrdil, že se v případě žalobce jedná o prázdnou offshorovou schránku, pročež se jeho požadavek na uložení povinnosti žalobci složit zálohu na náklady řízení jeví jako nanejvýš oprávněný a naléhavý. Ohledně dohody uvedl, že je určena k ochraně investic amerických osob na území České republiky a opačně, přičemž žalobce je sice osobou formálně založenou na území jednoho ze Spojených států amerických (Wyoming), ale s ohledem na charakter této společnosti (Offshore LLC) platí, že je oprávněn působit pouze mimo území Spojených států amerických, aby byl osvobozen od povinnosti platit zde korporátní daně. Žalobce tak má ke Spojeným státům americkým jediný vztah, a to, že zde byl založen a formálně zde sídlí, avšak z obchodního rejstříku státu Wyoming jednoznačně plyne, že není řízen ze Spojených států amerických, neboť jako jeho hlavní i doručovací adresa je uvedeno Bahceli – Sunset Bay Block, Kypr. Podle žalovaného se tak na žalobce dohoda nevztahuje, stejně jako se na něj nevztahuje ani dohoda o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného usnesení, jelikož není zákonného důvodu k uložení povinnosti hradit jistotu na náklady řízení podle ZMPS. K námitce žalovaného, že byla společnost žalobce zrušena ke dni 11.3.2017, podotkl, že na jeho straně došlo k administrativnímu pochybení, které lze v rovině tuzemského práva přirovnat k nezaložení účetní závěrky do sbírky listin obchodního rejstříku ve stanovené lhůtě, jež však bylo obratem po jeho zjištění napraveno. Zdůraznil, že je řádně existující společností plnící všechny své povinnosti. K tvrzení žalovaného, že není řádnou korporací ve smyslu federálních zákonů Spojených států amerických a že se tedy na něj dohoda nevztahuje, poznamenal, že se jedná o spekulace, jež žalovaný nedoprovází žádnými relevantními odkazy na příslušnou legislativu. Namítal, že pokud by byl řízen z Kypru, jak tvrdí žalovaný, tak Kypr je členským státem Evropské unie, a proto podle § 11 odst. 3 ZMPS by mu ani v takovém případě nebylo možno uložit povinnost hradit jistotu. Především však zdůraznil, že již jednu jistotu na náklady řízení složil, a to podle § 202 odst. 3 IZ ve výši 10.000 Kč, pročež není žádný důvod skládat další jistotu na totéž, neboť § 202 odst. 3 IZ má pro účely incidenčních sporů v důsledku popření pohledávky věřitelem nepochybně povahu ustanovení speciálního k obecnému § 11 ZMPS. Rovněž namítal, že žalovaný je osobou propojenou s dlužníkem a jeho skutečným cílem tak je protahování řízení bez meritorního rozhodnutí. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení a řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a aniž nařizoval jednání, v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 200 odst. 5 IZ, ve znění účinném do 30.6.2017, jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil. Podle § 202 IZ, přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odst. 3). Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne (odst. 5). Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky (odst. 6). Podle § 11 ZMPS, cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit (odst. 1). Složení jistoty nelze uložit, jestliže a) návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice, b) ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá, c) žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou, d) návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, nebo e) žalobce je osvobozen od soudních poplatků a záloh (odst. 2). Povinnost složit jistotu nelze uložit občanům členských států Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor (odst. 3). Smyslem institutu jistoty na náklady řízení je zajistit určité finanční prostředky, jež zabezpečí budoucí vymahatelnost náhrady nákladů řízení, již v případě svého neúspěchu ve sporu bude žalobce povinen uhradit žalovanému. Za tímto účelem proto žalobce u soudu složí jistotu na náklady řízení, která bude následně sloužit k tomu, aby z ní bylo možné uhradit náhradu nákladů řízení žalovaného, jenž byl ve sporu úspěšný, i v případě, že by ji nebylo lze uspokojit z majetku žalobce. Žalovaný je tak chráněn, že v případě svého vítězství ve sporu, bude jemu přiznaná náhrada nákladů řízení vymahatelná bez ohledu na stav žalobcova majetku. Takto je v § 11 ZMPS zakotvena možnost, aby na návrh žalovaného soud uložil žalobci, jenž má obvyklý pobyt v cizině, nebo je zahraniční právnickou osobou, v (běžném) řízení, v němž se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, složit soudem určenou jistotu na náklady řízení s tím, že pokud tak neučiní, bude řízení zastaveno. Pro účely (speciálních) incidenčních sporů vyvolaných přihlášeným věřitelem, který popřel pohledávku, již jiný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (§ 200 IZ), stanoví § 202 odst. 3 IZ popírajícímu věřiteli povinnost složit v určené lhůtě u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč, přičemž pokud by uvedenou jistotu nesložil, insolvenční soud by jeho žalobu (popření přihlášené pohledávky jiného věřitele) bez dalšího odmítl. Odvolací soud konstatuje, že jak § 11 ZMPS, tak § 202 odst. 3 IZ zakotvují institut jistoty na náklady řízení, jenž sleduje totožný účel, a to poskytnutí záruky žalovanému, že v případě jeho úspěchu ve sporu bude lze uspokojit jemu přiznanou náhradu nákladů řízení. Ustanovení § 202 IZ přitom obsahuje samostatnou a komplexní úpravu jistoty na náklady řízení incidenčního sporu v případě popření pohledávky jiným přihlášeným věřitelem, jež dopadá na všechny popírající přihlášené věřitele bez ohledu na jejich státní příslušnost, bydliště, místo pobytu či sídlo, jakož i bez ohledu na to, zda se jedná o tuzemskou či zahraniční právnickou osobu. V případě incidenčních sporů vzniklých popřením přihlášené pohledávky věřitele jiným přihlášeným věřitelem totiž IZ stanoví povinnost každého popírajícího věřitele obligatorně složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu, přičemž zákonodárce v tomto případě stanovil její výši pevnou částkou (10.000 Kč), kterou lze i s ohledem na výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby v incidenčních sporech (§ 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bod 5. advokátního tarifu) považovat za dostatečnou k zajištění účelu, jenž institut jistoty na náklady řízení plní. Tato úprava pak naplňuje ve vztahu k cizincům a zahraničním právnickým osobám stejný účel jako úprava obsažená v § 11 ZMPS, vůči němuž představuje ohledně incidenčních sporů podle § 200 odst. 5 IZ lex specialis. Podle odvolacího soudu přitom neexistuje žádný relevantní důvod pro to, aby byl popírající věřitel, jenž je cizincem nebo zahraniční právnickou osobou, v incidenčních sporech podle § 200 odst. 5 IZ „sankcionován“ za svůj domicil tím, že by mu mohla být podle § 11 ZMPS k zajištění téhož účelu duplicitně ukládána povinnost, jež mu plyne přímo ze zákona (§ 202 odst. 3 IZ). Odvolací soud tedy uzavírá, že věřiteli, jehož popření se považuje za žalobu podle § 200 odst. 5 IZ a který složil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu podle § 202 odst. 3 IZ, nelze uložit povinnost složit jistotu na náklady téhož řízení podle § 11 ZMPS. Poněvadž původní žalobce řádně a včas složil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč (č.l. 10), pročež splnil povinnost stanovenou v § 202 odst. 3 IZ, nelze již po žalobci po právu požadovat složení další jistoty na náklady řízení podle § 11 ZMPS. Naproti tomu je podle odvolacího soudu třeba korigovat nesprávný názor soudu I. stupně o použitelnosti dohody, jelikož se jedná o smlouvu z oblasti mezinárodního práva veřejného, jejíž smysl je zcela jiný, než uvádí soud I. stupně, jenž rovněž nijak nehodnotil vykonatelnost v daném řízení vydaného rozhodnutí v domovské zemi žalobce, přestože smyslem institutu jistoty na náklady řízení v mezinárodním právu soukromém je právě zajištění úhrady nákladů řízení přiznané vůči cizí osobě v cizině, kde výkon rozhodnutí vydaného soudem České republiky (a jeho uznání) je buďto nemožný nebo značně komplikovaný. Na základě shora uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut návrh žalovaného, aby byla žalobci uložena povinnost složit jistotu na náklady řízení, jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř., byť z jiných důvodů. Pro úplnost odvolací soud připomíná, že podle § 160 odst. 3 IZ, v řízení o žalobě podle odstavce 1 se z ustanovení části první hlavy třetí tohoto zákona použijí pouze ustanovení o doručování; nejde-li o případ podle § 80 odst. 1 IZ, účastníkům řízení se písemnosti doručují vedle doručení vyhláškou i zvlášť a rozhodnutí ve věci samé do vlastních rukou. Insolvenčního správce, který není účastníkem incidenčního sporu, insolvenční soud vždy neprodleně vyrozumí o rozhodnutích v tomto sporu vydaných; ustanovení § 75 odst. 2 IZ se nepoužije. Soud I. stupně proto neopomene doručit usnesení odvolacího soudu zvlášť také insolvenčnímu správci dlužníka, společnosti 1. správcovská a konkurzní v.o.s. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ). V Praze dne 26. července 2017 JUDr. Tomáš Zadražil předseda senátu